Dal bych si pivo a nějakou společnost. Dal bych si dohromady svoje vztahy. Všechny svoje vady. Dám si čaj a půjdu chodit. Vychodím to, jestli to půjde.

Víra je důležitou složkou poznání, ale když ji člověk jen předstírá, je to díra. Poznání znamená svobodnou, individuální interpretaci znamení, které vnímáme kolem sebe, ne krátkozrakou racionalizaci prospěcháře, kterému se jen zrovna něco daří, ani alibismus depresáře, který do okolí projektuje svou stagnaci. Poznání je posun, proměna stavu věcí, světa. Deprese je nevíra ve svobodu. Akceptujeme nemožnost změny, rezignujeme na vlastní vklad. Bombardují nás informace, které nechceme znát. Svět je nesrozumitelným zdáním. Poznání, které potřebujeme, nepřichází. Zeje v nás díra. Náboženské výklady fungují jen pod podmínkou víry, pro kterou nenacházíme důvod.

V kritické situaci dochází k renesanci psychedelických drog, které se v relevantních kruzích přestávají považovat za zlo. Psychologové pějí ódy na schopnost účinné látky ve zdejších luzích a hájích momentálně dostupných hub lysohlávek psilocybinu depresi účinně léčit, dokonce prý bez vedlejších účinků. Sartre si v roce 1935 dal v rámci práce na spisu Imaginárno meskalin. Dva roky ho pak všude doprovázeli krabi. Být ho nechali, až když si na ně zvykl a přijal je za běžnou součást svého života.

Intoxikace
Houby jsou distorzí a amplifikací cítění. Možná jsem si je měl radši nedat. Teď je pozdě. Přítomnost je zkoncentrovaná a já tak sám, až to není pěkné. Tělo se odlehčuje a zároveň těžkne. Uvolnily se mi čelisti a brní mě sanice. Došel inkoust v peru, zastavil se čas. Nasazuju novou bombičku. Zdravím lidi, které neznám. Píšu, protože psaní ukotvuje a zbavuje paniky. Vpíjím se do lavičky, jako bych se skrz ni měl procedit. Sedím u dřevěné kreace, kterou hlídá sekuriťák. Po dlouhé době – všechno je náhle po dlouhé době – se vidím zvenčí. Připadám si starší, menší, sám. Hlavně to poslední.

Na skejtu jede holka, druhá běží vedle ní a drží ji za ruku. Blond vlasy jí vlají, usměje se na mě. Jiná holka běží vedle kluka, který se veze na koloběžce. „Mám tě honit?“ ptá se ho. Nesmějí se dvojsmyslu. Čekám, až bude dost tmy na to, jít močit. Musím jít, ale nevím, jestli umím chodit. Píšu a nic v sobě nemám. Bráním se chybě. Život jenom šrafuju. Cítím lásku. Nečekám nic dobrého ani špatného. Žádná myšlenka netrvá dlouho, ale ani nemizí. Člověk na ní nevisí, má hojnost. Je mu dáno vnímat skrz vše –, což narušuje sekuriťák, který se vrací jako slunce. A týpek shánějící svého psa. „Runa!“ V té pomlčce jsem na chvíli fixoval svět, procitl do své tváře. „Runa! Runa!“ Sekuriťák obsedantně kontroluje dřevěnou konstrukci.

Haluze
Na stole stojí rezervace s nápisem IGEN. Lukáš dělá kampaň pro Radegast, nadává na tu hnusnou sedativní tekutinu. Od prvních hub uplynuly dvě hodiny a on už vytahuje další. „Dáš si ještě?“ ptá se. „Ne, díky.“ On si dává. „Fakt ne?“ „Tak jo.“ U vedlejšího stolu sedí irský folkař Glen Hansard. Se stejnou procítěností, s jakou hrává své songy, vypráví, jak mu nedávno na koncertě skočil sebevrah přímo doprostřed pódia. Uprostřed nějaké tklivé písničky. Byl na místě mrtvý. Četl jsem o tom.

Z druhé strany sedí týpek, hraje si se psem. Vytahuje z tašky tmavě zelenou krabičku, háže mu ji. Pes si ji přehazuje v hubě, jako by si čistil zuby. Z rozkousané krabičky se vyklube zubní kartáček. Pes pokračuje ve žmoulání a najednou si fakt čistí zuby. Dám si koleno pod bradu. Začne hrát kapela, vlním se do rytmu. Tančím se svou nohou. Přisednou si nějací lidi. Ptáme se, jestli jsou IGEN. „Všichni jsme IGEN,” odpovídají. Děkujeme a dekujeme se.

(Bez)starostnost
Na houbách si člověk uvědomí – nebo má ten pocit – že rozhoduje o svém myšlení a díky tomu i o svých emocích. Někdy se zapomene v maligním meandru myšlenky, uvízne. Ať je příjemná nebo ne, křečovitě se jí drží jako jistoty ve své hrozivé svobodě. Uvědomí si své držení a může se zase pustit, když chce, ale někdy má pocit, že nemůže –
ironické myšlenky autonomně převracejí jeho tužby naruby. Může zvenčí nahlížet činnost své mysli i těla, ale nesmí se té činnosti, toho nahlížení držet. Myslí i činí s neobyčejnou rozkoší jako dobře namazaný stroj. Když se zasekne na konkrétnosti, flow je v tahu.
Nejúžasnějším detailem je nerozlišenost. Poskytuje vhled –, ve kterém se člověk může ztotožnit s tím, co vidí. Octne se na půdě bezstarostnosti. Někdo tomu říká smrt ega, ale je to ztotožnění. Každý ať dělá to, v čem je dobrý. Ať to dělá dobře. Ať je dobrý, aby se cítil dobře. Ať ctí základní zákonitosti. O smrt ega nejde, každý to dělá kvůli sobě (možná o smrt zmrda). Je třeba bádat, co nám dělá doopravdy dobře a co je jen vějička. Člověk vždycky nechce být dobrý. Nemáme rádi, když nám někdo kříží plány, když nejsme pány. Jsme jako děti. Plány se kříží běžně. Jde o to, být špatný dobře – elegantní.

(Ne)závislost
Houby uleví od závislostí, ale člověk zůstane prázdný. Některé závislosti máme rádi, umožňují nám věci si užít. Cigára chutnají nejlíp, když jsme na nich závislí. Závislost nám ulehčuje práci. Někteří lidi tvrdí, že jejich je práce jejich koníčkem. Ve skutečnosti jsou na ní závislí. V důsledku toho, že koníčka začali dělat jako práci, láska se změnila v závislost.
Závislost je důležitou ingrediencí vztahů. Jednou jsem se zhouboval zamilovaný, pak jsem ochladl a nevěděl proč. Měl jsem z toho depku. Myslel jsem, že z toho, že jsem té noci vlezl do postele s jinou, ale možná šlo primárně o vystřízlivění ze závislosti na přítulce. Houby zapůsobily jako antabus a ta holka už mi nechutnala tak sladce. Proto za éry hippies frčela volná láska – všichni ze sebe byli vyléčení.

V závislostním módu je všechno jednodušší, ale závislostí může být i nezávislost. Filip Topol považoval za nejsilnější drogu střízlivost. Houby můžou mít abstinenty k návratu k umírněnému užívání, které se pak opětovně zvrhne. Smysl dávají spíš u akutně ohrožených jedinců, kteří se svou závislostí potřebují za každou cenu skoncovat, než u těch, kteří jen zakrněli v abstraktní smyčce a neví, jak z ní ven. Basic motivací zůstává zábava – shrooms are fun.

Doporučuje se pracovat s nějakou empatickou osobou. V ucpaném systému sebe sama hrozí, že člověk stvoří další peklo. Houby se stanou další drogou. Zplodí frustraci, která bude požírat další a další látky. Radikální změna atmosféry, kterou lysohlávky navozují, je nebezpečná. To, co nás od něčeho jiného osvobodí, nás může paradoxně zpětně zotročit. Jak zpívá Ian Curtis: „Love will tear us apart again.“ Houby ukážou červí díru z černé díry, ale neposkytnou energii jí projít. Ukažou jen, že je to možné. Když se vám stejně nikam nechce, tak vás to akorát namíchne.

Lze dnes myslet na pojem „energie“ nějak jinak než v souvislosti s mrznoucími chodidly a rampouchy u nosu v domácím prostředí? Je úžasné, jak slova nové významy nabývají, a jiné ztrácejí, některé jsou zapomenuty v nánosech času, meandrech odplouvajícího, z nichž se však přece jen může zbytkový materiál odtrhnout a záhadně ve vášnivém proudu dostat do popředí.

Zákon zachování energie mluví jasně stejně jako teorie tepelné smrti vesmíru. Vyvrácení (nebo spíš vyvracení) či (dočasné) potvrzení jedné z nich nebo obou je dutinou dějin, která dřív nebo později dochází naplnění. Téma tohoto vydání shledávám v dnešním čase „úsporných tarifů“ humorně hořkým, tragikomickým, důvtipným a provokativním. Protože špásuju ráda, dovolím si subverzi jeho aktuálních konotací, ponořím do rýh jeho rozmanitých vrstev prst a poslechnu na chvíli tep jeho teplé mízy.

Postmoderní spisovatel Thomas Pynchon předložil již v povídce Entropie prozaické rozvinutí nejednoduchého pojmu stroze se vyjímajícího v názvu svého textu. Jeho hlavní postava, Callisto, aplikuje hypotézu o vyčerpání energie v kosmu (jejíž podmínkou by musela být jeho ohraničenost) na kulturní sféru lidské společnosti. Uvažuje o tepelné smrti kultury, ke které by mohlo dojít jednoduše vyčerpáním intelektuálních impulsů a zastavením myšlenkové geneze. Magické slovo entropie skýtá v tomto smyslu možnost otevření pravděpodobnosti, že neustálé přeměňování energie může jednoduše dospět ke svému konci. V knize se objevují odkazy ke konzumerismu, který entropii (rozložení pravděpodobnosti, prostor pro odpor vůči pravidlu ve fyzikálním kosmu) zvyšuje. Máme opravdu dostatek zdrojů? Nikdy nevyčerpatelných, prostě donekonečna přeměňovatelných? Co když ale rostoucí míra entropie naruší systém struktur světa, ve kterém se pohybujeme, do té míry, že opravdu začne naše intelektuální vitalita vyhasínat? A neustálá práce s energií, její přelévání z jedné nádoby do druhé, bude pohřbená v peřejích minulého? A nebudou nakonec všechny ty zbraně, na jejichž výrobu energii nadměrně vynakládáme, nakonec prostředkem k zániku, ke zbavení se energetického cyklu? Rozpijeme horkokrevnou palbou výroby hranice dnešní entropie?

Technická revoluce i Bůh na sfygmografickém záznamu
Futuristické nadšení z technického pokroku dosáhlo až takových rozměrů, že se válka stala téměř synonymem obrody. A něco tak ničivého jako nástroje k zabíjení lidí byly považovány za symbol inovace. Pynchonův protagonista odkazuje i k této části produkce, jejíž výrobky mají jediný účel: masovou destrukci, a přispívají tak k akceleraci narůstající entropie. Co ale futuristy tak moc lákalo na mechaničnosti ocelových konstrukcí? Je to prostě ono opojení silou, podobné tomu, o kterém píše Fridrich Nietzsche při (na několikahodinové procházky si skutečně bral sešit, do nějž po cestě zaznamenával své myšlenky) zdolávání strmého terénu? Nietzsche se vyjadřuje velmi zaujatě o pohybu – tom fyzickém, který ale chápe ve spojení s myšlenkovými pochody a prohlubováním mentálních kapacit. I futuristy pohyb fascinoval, avantgarda, předstih. Jak zmiňuje Lada Hubatová-Vacková v knize Rytmy + pohyb + světlo (Alena Pomajzlová [ed.], Arbor Vitae, 2012) obrazový záznam životních funkcí představující pravidelně se měnící křivku vyvolávající dojem pohybu, byl v době svého vzniku a následné popularity (2. polovina 19. století) chápán na jedné straně čistě exaktně a jako výsledek technicky pokročilého vynálezu, na druhé skýtal prostor pro metafyzické interpretace a evokaci až mystické síly.

Paradox, který spočívá v těsném sousedství vědy a ezoterismu ve vizualizacích například rytmu dýchání, lze vysledovat i v dnešní době. Doberu se ho skrze zamyšlení nad hodnotami na chytrých hodinkách. Jednoduché počty kalorického příjmu a výdeje jsou samovypovídající. Pro zachování tělesné hmotnosti by měl být náš příjem a výdej vyvážený, pro redukci váhy by měl převažovat výdej a pro její příbytek příjem. Abychom zvládli například půlhodinový běh, potřebujeme určité množství energie, náš organismus je získává buď z přijatého jídla, nebo z usazeného tuku.

Ze skal (pa)věd padá elán
Realita je ale komplexnější – proč někdo pravidelně sportuje, příjmem nepřesáhne limit svého „bazálu“ (Bazální metabolický výdej […] je množství energie vydané v klidovém stavu v teplotně neutrálním prostředí… [Wikipedie]), přesto nemůže zhubnout? Jakou roli hraje psychika? A je spletitost tohoto problému vědecky vysvětlitelná? Jinými slovy: „Dá se to spočítat?“ Vytrasovat všechny procesy a dojít k tomu, proč je to právě tak, anebo se naše vnímání těmto striktním a zřetelným výpočtům vymyká a samo tak ovlivňuje realitu, jež je vlastně žitou zkušeností? Mnohdy zkonzumujeme tolik cukru, a přesto cítíme alarmující nedostatek energie, někdy sražení denního příjmu kalorií o třetinu na své schopnosti a síle nepoznáme. Lidské tělo ke svému běžnému fungování ve skutečnosti potřebuje mnohem méně výživy, než kolik jí přijímá. Důležité je, jaký má člověk „elán“, tento výraz se koneckonců používá v běžné řeči. Mezitím pojem „élan vital“ Henriho Bergsona odkazuje na jakousi prasílu spontánní organické morfózy, kterou francouzský filozof klade do jádra evoluce. V jeho pojetí hraje roli vědomí a vnitřní (nevědecky pojaté) plynutí času. Tato teorie reaguje na neudržitelnost vědeckých praktik, které redukují organismus na součet oddělených prvků a sil, které se na sebe různě vážou, reagují a ovlivňují se, zatímco pohled na celek chybí. Ústředím všeho živého musí být naopak tvořivý pohon.

Bude krajina myšlenek a nápadů pohřbena v popelníku dějin společně s tvořivým principem zhmotněným v secesních mozaikách a Kupkových obrazech z předválečného období (viz Rytmy, pohyb, světlo)? Přijdeme o elán? Možná jsme o něj metaforicky přišli ještě před tím, než bude vyčerpán, svou hlubokou výpočetní analýzou. Nevynořuje se tento koncept přece jen znovu z hlubin v dobách, kdy zase vidíme všechno „jasně“? Kdy je jedno, zda následujeme konspirace nebo „evidence-based“ zdroje, pokud si za nimi stojíme, kdy pravda je rozteklá po útesech (ne)limitujících vesmír? Snad se otevírá příležitost něco násilně vypáčit z lidského vědomí, aby mohla být zasazena květina. A snad předáme oním páčením vydané kalorie novému životu. Možná ani nepotřebujeme dostatek tepla pro generování nových myšlenek a jediné, co stačí, je vůle. A tak tepelná smrt vesmíru bude potvrzením nesmrtelnosti onoho již dávno mrtvého pojmu „élan vital“.

Přestože podzim svým brzkým stmíváním ztišuje dny a prodlužuje noci, kultura ožívá svou přes léto načerpanou energií. Divadla po divadelních prázdninách opět otevírají své sály a představují premiéry, klubová scéna brzké příšeří vítá a galerie nabízí obsah do kontemplativních dnů. Takové nastřádané energie z letních slunečních paprsků jsme využili ještě v říjnu a v jeho závěru jsme vás pozvali na oslavu 9. narozenin Artiklu. Tu jsme připravili ve spolupráci s nemainstreamovým hudebním klubem Fuchs2, který sídlí na pražském ostrově Štvanice. Line-up byl narozeninově velkorysý, na dvou pódiích se představilo množství hudebních projektů a hudebníků – prazdniny, Josefina Dusk, Hello Marcel a jako headliner vás roztančil Jimmy Pé. Na druhé stagi SALO pak zahráli YOGA DJs a celá party končila nikoli v příšeří, ale za rozednění. Slavili jste s námi a bylo to velkolepé! Už se těším na příští rok, to Artikl oslaví velkých deset let. Nyní vás ale zvu k prozkoumání listopadového vydání, které vám s tématem Energie představí skrze mnoho rozhovorů výrazné projekty, jenž jsou svou energií i kvalitou hodné pozornosti. V dialogu s Davidem N. Jahnem představíme Prague Burlesque, výstavní koncepci a podobu spolupráce s umělci představí v rozhovoru Miro Macík, šéfkurátor Telegraph Gallery a režisérka Adéla Komrzý prozradí, jak vznikl diváky zájem vzbuzující dokument Zkouška umění, který nyní vchází do kin. Hojné množství rozhovorů pak doplňují úvahové články a recenze k jednotlivým žánrům kulturního dění. A nevynechejte ani rubriku poet, kde na vás tak jako každý měsíc čeká úryvek z aktuálních sbírek tuzemských žijících básníků a básnířek. Začtěte se a pusťte si k tomu tematický playlist, ať vás neruší okolní ruch, ale můžete kultivovat i sluch.

Skoro každý už je viděl na videu nebo o nich slyšel. Parkouristé. Ti, kteří skáčou přes střechy, ploty a zdi a nic pro ně není překážkou. Dokáží své tělo ovládat na vysoké úrovni a vidět své okolí z jiného úhlu. Utíkají skrz město a na zdech můžeme vidět už jen jejich mizící stíny.

Pro někoho životní styl, pro jiného adrenalinový sport. Parkour má mnoho podob, ale každá z nich se nese v duchu překonávání sebe samého. Není to však soutěžní disciplína. Právě naopak, nabádá ke spolupráci jednotlivců. Je o výdrži, tréninku a pokoře. O sdílení znalostí navzájem, přátelství a zábavě. Celý parkour je vlastně jako opičí dráha nejen pro dospělé. Co je ale vlastně zač? Definicí je možné na internetu dohledat stovky. Nejustálenější verze ho popisuje jako umění a dovednost dostat se z bodu A do bodu B v co nejkratší vzdálenosti a umět to i zpět. Nejdůležitějším prvkem tohoto sportu je běh. Mimo něj se využívají cviky a pohyby z bojových umění nebo prvky z výcviku armády či elitních jednotek. Součástí jsou také různé skoky, kotouly a přemety. Za předchůdce parkouru bychom mohli považovat Georges Héberta. Navrhl náročnou výcvikovou trať pro vojáky s překážkami, která je nazývána parcours du combattant neboli cesta bojovníka.

Průkopník parkouru David Belle
K zmíněné Hébertově metodě tréninku se dostal francouzský mladík David Belle. Trochu ji přetvořil k obrazu svému, zkombinoval s prvky dalších bojových sportů a zakomponoval do ulic měst. Sportovně nadaný David začal jako jeden z prvních tento extrémní běžecký sport praktikovat na předměstí Paříže ve čtvrti Lisses. Pro nejednoho praktikujícího parkouristu platí zmíněné místo za Mekku. Později okolo sebe David shromáždil další příznivce, včetně Sébastiena Foucana. Z jejich setkání vznikla v roce 1997 skupina Yamakasi a rok poté i oficiální pojmenování disciplíny: parkour. Postupem času se rozšířil po celé Francii a do celého světa. Tomu pomohla nespočetná videa na YouTube, kde si nadšenci předávají svoje zkušenosti. Pro tracery, neboli pro ty, kteří praktikující parkour, je v podstatě povinností videa sledovat. Jako součást tréninku. Existuje i mnoho filmů, například sci-fi akční thriller Okrsek 13. V něm je Paříž rozdělena vysokou zdí na ghetta a neplatí tam žádná pravidla ani zákony. Pokud chcete poznat parkour v té nejlepší podobě a máte rádi akci, je to ten pravý film. Navíc v něm uvidíte jako hlavního hrdinu samotného Davida Bella.

Parkour versus free running
Důležitým milníkem pro parkour byl rok 1998. V tu dobu se skupina Yamakasi kvůli neshodám rozdělila a David Belle odešel. Možná i díky tomuto se také adrenalinová disciplína rozešla dvěma směry. Objevil se free running. Základ má velmi podobný, ale oproti klasickému parkouru dá se říci estetičtější. Jednoduše řečeno, například když potřebují traceři někam přeskočit, udělají velký skok. Je pro ně nejdůležitější zdolat překážku. Oproti tomu free runneři se zaměří nejvíc na vizuální stránku skoku a přidají na efekt několik kotoulů. Ačkoliv nebyly k překonání překážky nutné. Když se ale vše vezme kolem a kolem, jde pořád o stejnou myšlenku. Proto se rozdíly obou odnoží sportu postupem času velice prolínají. Někdy už ani nelze určit, kde mají začátek či konec.

Do Čech se parkour začal postupně dostávat okolo roku 2003. Velkou vlnu zájmu spustila videa Davida Bella, šířící se po internetu během dalších dvou let. Vznikla komunita příznivců, kteří se zájem začali trénovat a posouvat své hranice. V současnosti se u nás parkouru věnuje víc než 10 000 lidí, ačkoliv, jak říká tracer Daniel Samek, „dřív rostla popularita mezi těma staršíma, dneska mají zájem spíš děti okolo dvanácti let.“ Pravé jádro ale tvoří přibližně sto z nich. Daniel Samek patří mezi ně a zároveň je i jedním z průkopníků parkouru v Čechách. Díky jeho invenci a nápadu vznikl letos prostor pro všechny, kteří by si chtěli tento sport vyzkoušet nebo pravidelně praktikovat. V březnu byla otevřena parkourová hala In Motion v Praze. Stala se tak ústředním bodem pro ty, kteří nemají kde nebo s kým trénovat. „Jedním z důvodů, proč jsme otevřeli tuto akademii, je mít možnost nechat si poradit od lidí, kteří mají zkušenosti a mohou hodně pomoct, radši než to zkoušet metodou pokus omyl,“ vysvětluje Daniel. „Spousta lidí si třeba nevěří. Myslí si, že to není nic pro ně. Nebo se bojí, že je parkour hodně adrenalinový a nebezpečný. Ale ve výsledku je to zejména o cvičení, práci s tělem a vytrvalosti. O tom, zlepšovat se sám před sebou. V hale si to může vyzkoušet kdokoliv, i úplný začátečník. Zjistí tu, co je potřeba se naučit, a my mu ukážeme, jak na to.“

Kdo by si chtěl parkour vyzkoušet na vlastní kůži, má možnost využít nejen otevřené hodiny v In Motion Academy s instruktorem, ale třeba i projít tříhodinovým workshopem základů tohoto sportu. Přijít může každý. Ani věk nehraje roli. Nejvíce chodí děti, ale žádná výjimka není ani parkourová skupinka lidí věkem 40+. Každý účastník ale musí být připravený, že dostane pořádně do těla. Nejdříve se všichni rozcvičí, potom začíná samotný trénink. Nejde ale o nijak složité věci, které jste viděli na nejlepších videích. Neučíte se hned salta. Základem jsou jednoduché přeskoky, technika dopadu a odrážení. Také se dost posiluje, aby tělo bylo pevné a silné. A aby se tak mohl každý posouvat dál. Komu se ale nechce do haly, může parkour zkoušet v podstatě kdekoliv. Nejlepší jsou hřiště, místa s velkým počtem zdí nebo prostě jen ulice. Videí pro inspirace je na internetu dostatek. Tak proč to nezkusit? Máte na to dost energie?


Rozhovor s parkouristou Danielem Samkem

Patříš mezi zakládající členy parkour subkultury a průkopníky parkouru v Čechách. Kdy ses o něm poprvé dozvěděl?
To je pravda. Jsem jeden z prvních, kteří parkour začali v Čechách dělat. Byl jsem v první stovce lidí, ale teď už jsem z nich asi jediný, kdo u něj doopravdy zůstal. V roce 2006 jsem poprvé viděl jedno z videí zakladatele parkouru Davida Bella. Nějakou reklamu, co právě natočil. V komentářích jsem si pak našel další videa, ta mě zaujala a hned jsem to začal zkoušet.

Podle čeho ses začal učit parkour?
Brzy po tom, co jsem ho začal dělat, byl spuštěný server parkour.cz. Tam byly nějaké tutoriály a návody, jak co dělat. Ale víceméně ho vytvářeli lidi, kteří byli v té době na stejné úrovni jako já. Takže jsem se spíš díval na videa na internetu a podle nich jsem jednotlivé věci zkoušel. Ze začátku to byl pokus, omyl. Velký zlom nastal v roce 2007, kdy se konal meeting parkouru v Ostravě. Sešli se tam lidé, co parkour tehdy dělali třeba deset let. Předali nám tak spoustu zkušeností o tom, jak trénovat. Začali jsme se pořádně učit jejich standard i styl. Tím se začal český parkour měnit k lepšímu.

Jak bys svými slovy parkour popsal?
Metoda tréninku. Je to o tom, naučit se dokonale ovládat svoje tělo. Jak se zdokonalovat a umět svému tělu poručit, aby udělalo cokoliv, co si člověk zamane. Například tím, že jsem trénoval parkour, jsem uměl brzy a snadno jezdit na snowboardu. Parkour je pro mě možnost být všestranný a být schopný čehokoliv. Není to jen skákání přes zdi. Je to životní styl. Změnilo mě to po psychické stránce. Začal jsem si vážit více svého těla, zdravěji jíst a určitě mi parkour přidává i sebevědomí.

Jak vypadají tréninky?
Většinou to není jako ve filmech, že bychom běželi a skákali přes střechy. Spíš se jde na určité místo, s partou lidí, co se domluví na tréninku. Každý se individuálně rozcvičí, třeba půl hodiny, a pak se skáče od menších skoků po větší. Trénujeme na jednom místě třeba i dvě hodiny. Někdy stylem drilování, kdy člověk trénuje dokola ten samý skok a zlepšuje se v něm. Jindy naopak zkoušením různých skoků dohromady a nových technik. Tak trénuji já. Pokaždé zkouším něco nového, abych se posunul.

Letos v březnu byla v Praze otevřena hala na trénování a s ní i možnost vedeného tréninku v In Motion Academy. Jak se zrodila prvotní myšlenka na to, vybudovat centrum pro parkour a jeho školu?
Za prvotním nápadem stojím já, za realizací mnohem více lidí. Podobná myšlenka se asi zrodila v hlavě hodně parkouristům. Mně už asi dva roky po tom, co jsem začal skákat. Zhruba před dvěma lety jsem začal s její realizací. Musel jsem zjistit, zda by to vůbec šlo a bylo reálné. Asi před rokem a půl jsme s ostatními vytvořili kampaň pro halu na Startovači, kde nás finančně podpořilo přes 150 lidí. Brali jsme to jako velký úspěch a připravili její konečnou realizaci. Minulý rok v prosinci se nám podařilo pronajmout halu na Praze 3 a začala její rekonstrukce. Letos v březnu jsme ji otevřeli a funguje. Přijít může každý, kdo má chuť. Snažíme se vyhovět každému. Lze navštívit workshop pro úplné začátečníky nebo využít otevřené vedené lekce. Kdo už skáče delší dobu, má halu k dispozici, jak potřebuje. Máme i workshopy, kde učíme základy.

Co ti pomohlo při vymýšlení interiéru a překážek v hale?
Studoval jsem architekturu, to mi hodně pomohlo. Ale hlavně jsem se inspiroval v různých parkourových akademiích po světě. Nicméně je vše z mojí hlavy, snažil jsem se vymyslet každou překážku unikátně. Abych se po někom neopakoval. Protože i o tom je parkour. Je důležité mít každé prostředí unikátní a jedinečné.

Jak to vypadá s parkourem ve světě? Kde žije nejvíce?
Parkour je už tak moc rozšířený, že je skoro v každém státě na světě. V Americe je braný hodně vážně, jako sportovní disciplína. Funguje tam hodně akademií a vedené tréninky. Naopak v Rusku je to víc o volnějším stylu. Každý trénuje sám. V současnosti pochází z Ruska ti nejlepší parkouristi na světě. V Dánsku je pak parkour podporovaný státem. Je například na školách zavedený jako tělocvik. Všechna jmenovaná místa jsou pro parkour v současnosti klíčová. ∞

Vzpomínám na tohle místo před chvílí, před rokem, před lety. Na tu osobu, pohled, kontakt, který na chvíli scelil cesty, světy, duše. Zůstal ve mně. Zůstala tam její tvář, výraz, můj stav, pocit a přístup. Jihnu. Po druhé straně parku kráčí holka s výkresy, ohlédne se mým směrem. To by taky klidně mohla být ona. Taková silueta vždycky všechno zpřítomní. Život je tady navzdory míjení zájmů, které se rozpijí v řece času jako vychrstnuté karafy vína, jako dech trávy tady a páry nahoře a mě, mých plic, které jsou jen fakticitou dechu a můj penis je fakticitou touhy a krev je fakticitou času a vztah je fakticitou osobnosti a láska je fakticitou komunikace a všechno je fakticitou něčeho, vždycky něčeho jiného, něčeho, čeho chceš, protože se nežinýruješ házet v kostky svého chtění, sledovat dění žalem svého zraku, těžce zkoušet křehký skeleton svých představ, odhodlán váhat, poražen vstávat, nemaje dávat, bohat se zdráhat, vytýkat a omlouvat se skoro jedním dechem.

Tentokrát vědomě
Uvolni všechny své údy včetně sanice v bezpečí půdy, kterous vydobyl a vyzdobil zbytečným fetišem. Nech to žít, dýchat svoje popelavé ego. Ať z poličky hrdě trčí cenné zkameněliny tvých nadějí. Všimni si zásadního pohledu na svém zátylku. Nemůžeš ho vidět, je to jen pocit. Neboj se ho. Staň se jím, pozadím té scény. Pozoruj, jak se stíny usazují. Díly se vzpouzejí jasnému zařazení. Po nebi letí čáp. Lidi stejně jako ty před chvílí se dál hemží mezi sebou a skrz sebe jako důstojně nevidomý organismus. Tančíš průzorem své mysli.

Popíráš všechno, co ses dosud naučil. Popíráš sebe, svá tvrzení, prožíváš své brnění. Nedívej se ani na jednu ze zvědavých ryb, které přitáhla tvá strnulost, aniž by věděly proč. Vydrž a nepodívej se, jen je lákej dál, tentokrát už vědomě. Díváš se pocitem, ne pohledem. Pohled jen odhadoval a zdůvodňoval pocit, protože se ho bál. Pohled je jen jedna z ryb. Kdyby ses podíval, všechny bys odehnal.

Vzájemně nezávazně
Chtěla sis hrát, tak se nediv. Hrajeme si. Nemůžu tě mít, nemůžu tě nic, a tak je neuvěřitelné, že jsi teď u mě. Něžně si osahávám tvůj zájem. Kdybych se vtělil, byl bych blázen. Bazén by se vylil. Dívám se, dýchám a ty taky. Jsem tu i nejsem. Jsme náznaky, pouhé kvarky, křehké bárky na oceánu nezkrotné energie plné proudů, příšer a strojů. Nerozumíme té rozlehlosti, ale můžeme něco jiného – být jí. Odevzdat se jí jako smrti a vzplanout životem roztoužených těl, jejichž žal nás k sobě přitáhl, semkl k extázi zdání světa, který po nás dávno volal, ale my mu nikdy nedali šanci. Žádnou jsme neměli. Dostali jsme ji až jeden od druhého.

Navzdory ztrátové dimenzi změn se zprvu hlasová vibrace stává ocelovým čápem, který letí ven z té změti vln a slané tříště. Náš hřích je hřích dětí. Teď je to příště, jehož slib jsme v sobě ukřivděně nesli. Chtěli jsme ho chtít. Teď. Mimo strach a údiv. Teď. Mizí to a zase se vrací.

Kdyžtak příště
Ta s výkresy jde ke mně. Tváří se jemně, dívá se na mě. Chvíli postává, pak pokračuje. Asi vypadám bědně, běsně, moje básně a vlasy – zplstěné třásně protichůdných myšlenek, trsy vzpomínek. Bojím se, že se mi karmicky vrátí to věčné oslovování tisíců lidí. Vrátí se a zruší moje já, které se stydí za svoje útoky na jejich klid. Budu vůbec někdy schopen s někým být?

Já vím, co chtěla. Chtěla mě nakreslit. Byl jsem v tu chvíli jednolitý monolit a nade mnou šedoširé moře s chuchvalci tmy a prosvítajícími lepšími dny. Všednodenní vlnění, dokonalé světlo. Snad právě proto jsem byl prázdný a nezašátral po ní. Komicky se rozmýšlela. K čemu? Proč si prostě nesedla a nepustila se do díla? Bála se rozdílu věku? Že bych se skrz své zpředmětnění pokusil zmocnit její subjektivity a žádal víc než jen nakreslení? Naplnění své touhy, do které se neobratně připletla? Vztah? Vláčně se vrací.

„Dobrý den. Mohla bych si vás nakreslit?“ „Já budu za chvíli odcházet.“ Odchází. „Ale,“ pronáším. Zastavuje se a otáčí. „Když tak příště,“ odkazuji na věčnost. „Dobře,“ neklade odpor. Dobře. Fakt nemám náladu. Nemám potřebu. Budu odcházet. Crčela z ní plachost. Chci, aby mě kreslil někdo oprsklý. Zahrnul mě do svého vědomí. Pískle. Jdu do kina na nějaký trhák.∞

Prozkoumávání a dokumentace časem chátrajících míst, které postupně uvolňují místo potřebnějšímu a novějšímu. To je urban exploration. Nelegální hobby? Poslání? Karmická posedlost?

Urban exploration (nebo také infiltrátorství, zkráceně urbex) je objevování a zkoumání ruin, chátrajících budov, opuštěných hal a jiných zapomenutých míst. Urban exploreři závodí s časem, hledají ztracená místa u nás i ve světě, která dokumentují – natáčejí videa a fotí. Všechno navíc na hraně zákona. Není to jen druh zábavy, trocha toho adrenalinu, ale i záslužná práce. Zachycují svět, který postupně mizí a kromě nich mu nikdo nevěnuje sebemenší pozornost.

Kouzlo ztracených míst
Mám trochu obavy, jestli nebudu muset přelézat ostnaté dráty, utíkat před hlídacími psy nebo vysvětlovat squatterům, že si to jen prohlédneme, uděláme rozhovor a zase si půjdeme po svých. Jsme s Václavem Žižkou ze skupiny Urbex Praha ve staré hale Kolbenky. Je to moje první zkušenost s urban exploration.

Vydáváme se ale na místo pro začátečníky. Dobře dostupné, bezpečné – a co si budeme povídat – docela známé. Bývalá hala ČKD má několik rozhlehlých pater, všechno je ale vybílené, rozkradené a zůstává tu jen suť, odpad a pár poničených oken. Obyčejná ruina, zdálo by se. Přesto má ale neskutečnou atmosféru. Sedáme si do vymláceného okna ve třetím patře a mezi střepy a prachem, s výhledem na Vysočany, začínáme s Václavem probírat fenomén urbexu.

„Začalo to původně ve Francii objevováním podzemních prostor. Jednomu z prvních průzkumníků se to ale úplně nepovedlo a skončil v tunelu na zpáteční cestě šest metrů od východu. Přesto se ale začali přidávat další a stal se z toho světový fenomén. V Belgii jsou třeba domy ještě kompletní – vybavené kuchyně s porcelánem, s obrazy. Všechno zachované. Vždycky mi to přijde, jako by se zastavil čas a lidi odešli předvčerejškem. Pak se dozvídáme, že původní majitelé buď dávno umřeli, nebo se odstěhovali a protože je to soukromý majetek, stát s tím nemůže nic udělat. Takže odstřihnou elektřinu, vodu a nechají to být. Odstřihnou možnost dalšího života.“

Je to vlastně závod s časem. Závod o to, jestli se postupně mizející místo stihne nafotit a zdokumentovat. Takové objekty jsou rozesety všude po světě a každý má svůj příběh. Nejde jen o prolézání starými sutěmi, ale i o odkrývání příběhů zkoumaných lokalit. Každé místo vyzařuje určitou energii a má nějaké kouzlo.

Tenhle koníček má svoje pravidla. Každý, kdo prozkoumává podobné lokality, musí být nejen velmi opatrný, ale i šetrný. Celé se to navíc pohybuje na hraně zákona.

Při urbexu narazíte na zásadní věc. A to na přístup a myšlení lidí. V Česku jen stěží najdete zachovanou a nerozkradenou budovu, zato ve světě klidně narazíte na kompletně vybavenou vilu s ustlanými postelemi a prostřeným stolem, která už je ale desítky let opuštěná. Lidé tam k tomu přistupují s mnohem větším respektem. Záleží na každém, jak se k tomu postaví. Je důležitá úcta k prostoru? K původním obyvatelům? Rozhodně. Představuji si všechna ta opuštěná místa jako malá živá muzea. Muzea, do kterých můžete nakouknout a nasát příběh onoho prostoru. Záleží jen na zážitku, který vám nikdo nevezme.

„Jakmile někdo uveřejní souřadnici, tak místo umře tak do tří let. A je to velká škoda. My nejsme tajemní záměrně, ale chceme to místo nějak zachovat, chránit. V Česku se snad nedá uchránit skoro nic. Vždycky se najde někdo, kdo to v diskuzi na internetu odtajní. Před rokem jsme u nás měli sto dvacet míst, kam se můžeme podívat, teď jich máme pět set dvacet. Ten seznam se rychle rozšiřuje.“

Nebezpečná záliba
Existují ještě jiná rizika. Nikdy nevíte, jestli je tam podlaha dost pevná, zdi neztrouchnivělé a hlídači trochu benevolentní. Je to risk, který ale stojí za to. Kromě hromady objektivů, stativů a jiné výbavy je ale prý důležité mít trochu strach. Takový ten zdravý strach, který vám nedovolí hnát se za lákavou kořistí – nejlepší fotkou nebezpečného místa.

„Párkrát už mě honili hlídací psi, ale mám i horší zážitek. Na jednom opuštěném vrakovišti byl trochu šílenější majitel. Procházeli jsme se tam, fotili, nebylo to nějak více oplocené a nebyla tam ani cedule, že jde o soukromý majetek. A najednou nám kolem hlavy proletěla kulka. Když jsme se snažili dostat dál, další mě zasáhla do palce. Ten majitel nás prostě vystřílel ven. Nebo jsme byli už potřetí v jednom opuštěném hotelu v Německu, to už se člověk cítí víceméně bezpečně – ale to je na tom to zrádné. Dům se vyvíjí a mění, nezůstává stejně stabilní. Když jsem šel do kuchyně, tak se se mnou propadla podlaha a já zůstal po půl těla viset, pode mnou tři metry. Kdyby mě nechytnul kamarád, tak ani nechci pomyslet, co by se stalo.“

Prokličkujeme ještě mezi trámy a vyrvanými okny a pomalu scházíme dolů. Václav je vybavený, podává mi baterku a jdeme ještě do sklepa. Procházíme se rozsáhlým sklepením, ve tmě je energie celého prostoru zase jinak zvláštní. Říkám si, jak blízko si je v takové situaci krása a zkáza. Jak krásný dokáže být zdemolovaný prostor. Je to zvláštní, ale asi se to musí zažít.

„Pro někoho to je dobrodružství, pro někoho forma umění. Pro mne je to všechno dohromady. Spousta lidí si to fotí jen pro sebe, na památku. Já to chci zprostředkovat lidem jako zážitek. Aby si představili, jaké to tam bylo, aby to z té fotky bylo cítit. Odběhnu od problémů všední reality a prostě vypnu. Když tam jsem, nemyslím na nic jiného a jen vnímám atmosféru. Sice to je vlastně koníček, ale pro mě už je to spíš styl života. Myslím, že se tomu budu věnovat už navždycky. Je úžasný, když někde jste, loupe se tam omítka, odkapává voda, pořád máte pocit, že za vámi někdo stojí, ale on tam třeba vůbec nikdo není, pak tam bouchnou dveře a je to jenom vítr. Je to totálně děsivý a úžasný v jednom. Dalo by se říct, že je to posedlost. Taková zdravá droga.“ ∞

Někdy jí je dostatek, jindy dochází. Tentokrát ale nemluvím o čerstvé kávě, která je motorem nebo životním stylem mnohých z nás. Síla, vůle nebo schopnost k činům jsou další ekvivalenty tématu zářijového čísla – Energie. Jak s ní umět správně pracovat je stále velkou otázkou. Tolikrát už jsem si naplánovala množství úkolů s vidinou brzké realizace, ale čím bližší byl termín jejich dokončení, tím menší byla energie k jejich uskutečnění. Ani po zapití únavy kávou se dokončení nepřiblížilo. Odpočinek se dnes zaměňuje za prokrastinaci a my, když bychom si jej měli užít stejně plnohodnotně jako práci, máme provinilý pocit, že nic důležitého neděláme. Proto pak aktivně neodpočíváme a paralyzují nás facebooková okna, která máme otevřená hned jako další záložku za těmi „důležitými“ stránkami, ke kterým se vlastně ani nechceme prokliknout. Vstřebáváme pak množství balastu, protože se špatně koncentrujeme na dokončení původní činnosti a Facebook se stává naší virtuální pauzou na cigaretu. Televize naší generaci slavnostně ustupuje a ódy na absenci vysedávání u ní to zdůrazňují. Není ale v důsledku křeslo u televize pohodlnější než židle u počítače, která nám ho téměř zcela nahradila? Jednou z baterií je činnost a vplutí do jejího procesu, nikoli hon za cílem. Ten unaví a přinese pouze odškrtnutí dané práce na denním seznamu, ne ale radost a naplnění. A pokud ani vědomá přítomnost v konkrétní činnosti nevrací vloženou energii zpět, bude to asi chtít vyčistit čakry. Ještě bych ale ráda, tentokrát zcela vážně a bez nadsázky, zmínila, jakým dalším způsobem jsme energii využili my – ve spolupráci s TV Relax jsme připravili pořad Artikulujeme, ve kterém od září uvidíte každý první čtvrtek v měsíci hosta z nemainstreamové kulturní scény. Ten představí sebe a svou tvorbu. Podoba kultury, se kterou Artikl rezonuje, se tak dostane ke zcela novému publiku. ∞

Festivaly s elektronickou muzikou u nás sice stagnují, Let It Roll ale letos opět o něco povyroste. Po prvním slovenském vydání se ten český přesouvá na pláž, přidává třetí plnohodnotnou dubstep stage a nabízí zase o několik zahraničních jmen navíc. Ale pěkně po pořádku…

Čtvrtý ročník drum & bassové sešlosti se letos opět uskuteční v krásném prostředí Pískovny Oplatil ve Starých Ždánicích, v obci ležící kousek od Pardubic a Hradce Králové. Změnou je přesun celého areálu o několik desítek metrů z louky v lese na písčitý poloostrov. Nový tuning je tak nejen romantický (festival na pláži), ale i ryze praktický (festival na písku – tedy ne na trávě – a tudíž ne v bahně, pokud náhodou zaprší; a že se to v minulosti už několikrát stalo).

V programu je nově dubstepová stage pro milovníky nabasovaných zlomenin kolem 140 BPM. „Dubstepový stan byl jasným východiskem, kam dál posunout festival. Je to energická muzika, která dobývá celý svět, a většina drum & bassových producentů s ním zdatně koketuje. Zatím jsou vůči dubstepu lidé v Čechách dost rezervovaní, ale věříme, že právě Let It Roll pomůže k osvětě,“ nadšeně plánuje Zdeněk Souček alias Suki, hlavní organizátor festivalu, a dodává: „Tenhle styl už zněl půlku noci na zimní indoorové party a tentokrát si ryzí dubstepovou atmosféru užijeme celé dvě noci.“ Volba sice nepadla na žádné superstars á la Skream, Rusko nebo Benga, ale na mladší, alternativnější a zatím neoposlouchané umělce N-Type, Trolley Snatcha, Youngsta, Subscape a Balkansky, což je pro fanoušky určitě velké plus.

Krom toho přímo na „ostrově“, tedy na části pláže budou moci návštěvníci lenošit a nabírat síly na další noc plnou hudby a tance. S pláží bude sousedit čtvrtý hudební stánek v režii smíchovského klubu Azyl, který se spojí s beach barem. „S přípravou si dáváme opravdu záležet, těšte se na papoušky, sudy, rákos, palmy, lehátka, slunečníky a nebudou chybět osvěžující chlazené drinky a točená zmrzlina, to je jasné. Prostě pláž, jak má být,“ představuje svoji chloubu její šéf, Tomáš Mázdra alias Pixie.

Pro samé vychytávky bychom ale málem zapomněli na to hlavní: drum & bass! Zde se ale téměř nic nemění, jen se navyšuje počet headlinerů. Legendy jako Aphrodite, LTJ Bukem a Friction si na open air stagi „podají“ mixák s novými hvězdami Netsky nebo Camo & Krooked a dalšími. Take Control stage nabídne jako vždy dvě rozdílné „klubové“ noci – páteční Shogun Audio night a sobotní Therapy Sessions. Festival na pláži plný drum & bassu a dubstepu se odehraje o víkendu 22. a 23. července. Let It Roll!

autor: Kryštof Benca