Proč je současné vizuální umění pořád tak nepochopitelné? Co stojí v jádru výsměchu, který stále od spousty lidí sklízí? Co chtějí lidé od umění? Člověk, který nechápe hodnotu současného umění pravděpodobně argumentuje jednoduchostí jeho provedení, absurditou a nedostatkem či úplnou absencí krásy či přitažlivosti. V tomto článku se zaměřím na umění vizuální, byť je tendence, kterou popíšu, přítomna v oblasti umění obecně.

Snídaně… s Hegelem
Zdá se mi, že spousta lidí pohybujících se v kulturním prostoru, žije, co se pojetí umění týče, mentálně v 18. století, snídaje vajíčka natvrdo s Hegelem. Ten předpověděl smrt umění, která měla s individuálním uměním nezachycujícím jedinou, a to božskou, pravdu, přijít. Pokud na dějiny umění shlížíme z našeho století, moderní umění podle Hegela již není umění. Tento německý filozof měl zmíněný postulát podchycen svou mohutnou teorií dějin, ve které je umění jen dočasnou platformou pro vyzařování ducha. Dnes je tento Hegelův koncept dějin neudržitelný, přesto vajíčka natvrdo jíme stále, a často snad i podobně uvažujeme. Snad jde pouze o chybné pojetí pojmu, kosmetickou chybičku – umění v myšlení mnoha lidí je statickou entitou, která znamená nápor krásy, který nás zasáhne jak emočně, tak přinese údiv nad dokonalostí zpracování. Pokud je nějaký objekt v rozporu s touto definicí, příčí se jim jeho zařazení do kategorie umění. Pokud by současné umění mělo škatulku např. „experimentální objekty se schopností přimět nás vyjít za hranice našeho každodenního poznání a zpřístupňující nám estetický zážitek často neshodný s prvoplánovým potěšením“, snad by veřejnost byla k tomuto typu umění shovívavější. Anebo naopak – protože problematičnost je prostě problém. A o problémy přece nikdo nestojí. Lidé si chtějí odpočinout od monotónnosti pracovního dne, takže volba vizuálně efektního akčňáku nebo impresionistických krajin je nasnadě. Na-snadě. Jedná se ale vždy o útěk do snadno přístupného fikčního světa? Zdá se mi, že fikce je příbuzná jak s eskapismem, tak s reálným světem, v němž bojujeme o své místo. Fikční prostor nás nezřídka vede oklikou k problémům žitého světa. Vzpomeňme si na dodnes omílaný román Brave New World (Konec civilizace). Ne vždy je fikce oddechovka, i když tak na první dojem může působit.

Bagatelizace poselství s bagetou v ruce
Je pochopitelné, že člověk ve svém životě potřebuje trošku oddechu a pozitivně stimulujících objektů, jimž snad zůstalo něco z toho Boha. V běžném životě si bohužel často odsouváme někam do kouta pravdu, většinou není příjemná a my chceme po denní (či noční) šichtě ony příjemné věci. Člověk také touží po jistotě, díky níž je psychicky stabilní a cítí se dobře, což je žádoucí. Vždy, když přišel nový umělecký směr do konfrontace se zaběhnutým uměleckým kánonem, bylo jen pár lidí z řad odborné veřejnosti na straně vetřelce. Naše psychika se brání všemi možnými způsoby, aby její klid a jistota nebyly narušeny.

Snad kvůli své naivitě chápu tento zdánlivě marginální problém současného umění, tedy že je mnohými odmítáno jako paskvil, který nemá s uměním nic společného, jako morální problém, jímž je zatvrzelé odmítání pravdy. Nelze to nikomu vytýkat, protože v tomto případě tak činí nevědomě. V našem světě problémy existují, a nejsou malé. Pokud budeme veškeré současné umění zahrnovat výsměchem, bagatelizujeme poselství, které se nám snaží mnohdy předat. S bagetou a vlašákem v ruce se nestaráme o to, jaké exkrementy konzumujeme, hlavně že nám chutná. Realitou je, že spousta zla pramení z pouhé ignorace – ta je pohodlná, je odpovědí na lež, že se nic tak špatného neděje a svět je v naprostém pořádku, nebo že za špatné věci, které se dějí, nemáme zodpovědnost. Příkladem nelehce stravitelné přehlídky současného umění je bienále Ve věci umění. Přináší diskomfort, ukazuje zkušenosti lidí, kteří jsou nám naprosto cizí. A vyzývá nás k empatii. Ta je totiž potřeba pro narušení schématu „my“ a „oni“, pošťouchává nás k dialogu, který je základní surovinou zdravé lidské společnosti. Pochopení a soucit jsou jen krok od úcty lidských práv, zasazování se o ně a lpění na nich.

Pevně doufám, že tento kritický text přinese podnět k objevování současného umění. Vzhledem k diskusi o vládních opatřeních proti šíření koronaviru, která probíhá v době psaní této eseje, pociťuji, jak je přístupnost galerií i v blízké budoucnosti nejistá. Z výstav, které by mohly být v době, kdy naopak vy čtete tento článek, k vidění, chci uvést kromě již zmíněného bienále výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého v ostravské galerii Plato a Brave New Normal v pražském Kurzoru.
Poslední poznámka na konec: Avokádo = novodobé otroctví, nahraďte rajčaty ze zahrádky.

text: Tereza Vydrová

Velmi krátká účast na kapitalistické mašinerii mi kupodivu dala mnoho skvělých zkušeností. V call centru jsem pracoval téměř dva měsíce. Zjistil jsem, že s lidmi je to marné. Nadávají, když nemáte práci, nadávají, když ji máte (když jim voláte). V naší každodennosti nepřemýšlíme, jak se systém udržuje v chodu. Prostě žijeme, nakupujeme, bavíme se, nadáváme, souvislosti řeší málokdo. Tak si neuvědomujeme, že mnoho z toho, za co jsme vděční, že na světě je, tu je jen díky tomu, že mimo náš dohled se děje obrovská spousta sviňáren.

Lhát lidem a cpát jim půjčky a kreditky mi skutečně nešlo přes pysky. Nemluvě o vědomém lhaní zamaskovaném do obchodnických formulí a pohrdání managementem, stupidním motivačním programem a neustálými kecy o úspěchu, úsměvech a podobně. Bylo mi hodně líto těch, kteří na trhu práce nemají moc jiných šancí a musejí za 50 Kč základního platu na takových pozicích podávat maximální výkony. Na druhou stranu, několik lidí to žralo a chtěli být dobří v tom, co dělají. Hlavně mladí supervizoři si podle mě připadali jako lidé z katalogu „The best life style ever“ a myslím, že tomu opravdu věřili a žili svůj americký sen. Koneckonců schopnost vydělat prachy se dost cení, no ne? Několik šikovných lidí si tam chodilo přivydělávat, ačkoli věděli, že se podílí na svinstvu, ale co, „…lidi jsou svině, musíš být taky. Když budeš přemýšlet, nic si nevyděláš,“ řekla mi jedna z nich – fotografka, která se s tím „nesrala“ a prodala neuvěřitelné množství kreditek za den. Nepřemýšlet mi ale nikdy moc nešlo.

Dluh jako nová forma moci
Velikou legrací je snaha vyvážet západní štěstí do zemí třetího světa. Když se bývalé kolonie zbavily přímé nadvlády kolonizátorů, začala se postupně prosazovat daleko účinnější a efektivnější forma moci – ekonomická nadvláda v plném rozsahu. Modernizace venkova, štěstí v nově budovaných továrnách, které vyvážejí levné výrobky do našich krajin. Při úvahách o modernizaci zemí třetího světa byly ze stolu smeteny návrhy, které by podporovaly jejich soběstačnost. Prosadila se agresivní politika půjček a radikální modernizace. Snahou je implantovat jim západní vzor života a ekonomiky. Nefunguje to, chudoba narůstá. Jenže cílem není pomoci, ale vládnout. Takže vlastně funguje. Štěstí se tam nekoná, jen manažeři západních nadnárodek si mnou ruce. A mnozí se jim chtějí podobat. A tak se každý snaží vydělávat peníze a nechápe, kde že je ta jeho vila s bazénem a kozatou buchtou. Velké peníze se totiž už netvoří prací, ale vznikají z jiných peněz.

Rozvojové země naprosto nejsou schopny dluhy splatit, platí jen úroky z úroků. Jsou jim stále poskytovány další půjčky na další modernizaci, která jistě vše vyřeší – tvrdí se. Přitom jen pěstujeme armádu otroků a žijeme konzumní životy. Podmínkou dalších půjček je zeštíhlování výdajů na školství, zdravotnictví a další důležité věci. Takže spirála se točí (víme kam) a nadvláda je dokonalá. Na západě si pak jen hýčkáme svoje životy a bojíme se, kdy dojde i na nás. Nebo spíš nebojíme, což je mnohem nebezpečnější. Doufáme, že se posuneme nahoru, budeme mít domy, auta, obří televize a dovolené minimálně na druhé straně modrozelené koule. Někdo jo, většina ne!

Bez peněz se nezavděčíš?
Chceme víc, než máme. Srovnáváme se s „úspěšnými“ – tj. těmi, kdo vydělávají hodně peněz, mají bezva cool práci, jsou in, fresh a happy. Chceme, aby se naše rodiny měly dobře, chceme se zavděčit ženám, mít vysoké sebevědomí – a často si myslíme, že k tomu jsou potřeba peníze. Často jsou, ale jen pokud podléháme iluzi, kterou kolem nás tvoří reklamy a média. Současný svět je mnohem víc zaměřen navenek než dovnitř. To znamená, že štěstí hledáme ve vnější realitě, často ve věcech, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme své postavení a podle kterých hodnotíme ostatní a oni nás. Nejhorší je tahle situace pro ty, kdo si peníze vydělat nemohou. A že každý může být bohatý, zkrátka není pravda.

Proto si mnoho lidí půjčuje peníze. Některé půjčky jsou míň zavrženíhodné než jiné. Jde ještě pochopit, pokud si někdo půjčí na byt a splácí hypotéku namísto placení nájmu – jenže z toho bohatnou banky a banky jsou zlo. Půjčit si na nějakou investici, kterou později zhodnotíme ve své kariéře, také dává docela smysl. Jiné půjčky, jako například půjčit si peníze na vánoce, abych rodině a přátelům ukázal, že já na to mám, jsou víc než směšné. Bohužel si dost lidí myslí, že jedině s penězi ho ostatní ocení. I kdyby, tohle ještě není zásadní průser. Zásadní průser je, když si to skutečně začneme myslet sami o sobě a jsme v depresi z toho, že si nemůžeme dovolit všechen ten katalogový „luxus“. Když neumíme ukočírovat svoje touhy a potřebujeme to, na co si nevyděláme. Když na sobě neumíme ocenit svoje vnitřní kvality (a že je to těžké, o tom není sporu). Pak si jsou lidé schopni napůjčovat na naprosté kraviny. Dostat se do dluhové spirály je mnohem snazší, než si na začátku mnoho lidí připustí. A štěstí trvá vzhledem k pozdějším problémům neúměrně kratší chvíli. Bankéři jsou spokojení. Zkratka ke štěstí se mnohdy změní ve zkratku k oprátce. Je to blíž a cesta je snadnější. Náročnější je pracovat s tím, kde jsem a na co mám. ∞

Člověk má tendenci brát jako nejvyšší pravdy ty nejméně srozumitelné a vědomě se brání přiznání, že reálně zvládne ve všedním shonu vnímat jen přežvýkané rychlomyšlenky. Proto se každý, kdo dostane chuť na rozdmýchávání aktuálních témat, vrhá primárně k tištěným a co nejrozsáhlejším elaborátům. Taková díla mezi aktuálními tématy a většinovým příjemcem staví nepřekonatelnou bariéru. Netřeba asi zdůrazňovat, jak mizivou intelektuální menšinu mají šanci oslovit takové Baumanovy Úvahy o postmoderním světě… V cestě pochopení nestojí jen vyhrocená akademičnost formy, ale také neschopnost zkratky, jevu v postmoderní společnosti tolik nutného. Právě díky umění zkratku ovládnout vyniká dnes čím dál častěji jako nejslyšitelnější hlas veřejného prostoru rap. Ani to nejprimitivnější a tedy nejpřístupnější dloubání do mrtvol sociální spravedlnosti či politické cti, ať už jím míníme Vieweghův hon na mafiány nebo infotainmentovou investigativu Televizních novin, nemůže přebít jeho efektivitu.

Rap splňuje potřebu twitterové údernosti, zároveň však nad rámec 140 znaků. Díky agresivní ráznosti zvládá názory prosazovat, pro autenticitu ulice jim pak posluchač věří. K tomu je angažovanost rapu prostá písničkářského pardonu Tomáše Kluse i mobilizačního marše Daniela Landy a navíc má své meze. Byť nejvzorovější čeští reprezentanti, Lipo i Vladimir 518, tomu jsou jednoznačným politickým názorem blízko, doposud nedošlo k posunu vstříc budovatelskému mávání jednobarevnou vlajkou. Rap je vždy otevřený jakékoliv změně, jen když zruší status quo. Klackem pod nohama efektivity rapu coby nástroje nastolování agendy však zůstávají některé neodmyslitelné prvky žánru hip hop.

Sex, drogy a hip hap hop
Hip-hopové album postavené výhradně na sociálních tématech samozřejmě není nedosažitelným svatým grálem. Jen dva roky zpátky podobný projekt nabídl britský rapper Plan B coby soundtrack k filmu Ill Manors, svému režijnímu debutu o Británii zlomené pouličním násilím, narkomanií a prostitucí. Jelikož ale nejde permanentně žít v naštvaném protestsongu, v žánru nadále převažují motivy drogami a alkoholem poháněných večírků, nevázaného sexu a dalších součástí klasické štěkací sebepropagace alfasamců scény. To vše znevažuje pozici rapperů v očích většinové společnosti, celkově ale nevylučuje, že hrstka z nich zvládne oslovit masy. Vždyť i niggas ze západního pobřeží umí mezi blýskáním řetězů a zubů poukázat na současný stav chaloupky strýčka Toma, ač už možná Obamova Amerika nepotřebuje otevírat oči tolik jako za 2Paca a jeho Ghetto Gospelu. Vzdor zaplevelení testosteronovými hejty totéž dokáže český rap. Nemoci tuzemské společnosti pojmenovává hlasitěji než cokoliv jiného.

Jak u Vladimira 518 z planety Praha, tak u libereckého Lipa přitom nezůstává jen u generačních témat a pro rappery tradičního odmítání hypotékového stereotypu. Objevuje se ambice nastavit společnosti zrcadlo. Lipovým nejvýraznějším a nejkonkrétnějším příspěvkem byly Pozdravy z Liberce, jimiž se před čtyřmi lety opřel především do místní ODS a tehdejšího zastupitelstva. Vladimir 518 se pak na svém loňském albu Idiot postavil songem V Čechách je všechno fajn proti čecháčkovské přízemnosti, xenofobii a konzumu. Oba interpreti se logicky dopouštějí na pár minutách prostoru zkratek, to podstatné ale řečeno je, navíc s patřičnou razancí. Rap tak funguje jako injekce proti rezignaci a apatii. Platí-li, že definice problému je prvním krokem k jeho vyřešení, pak není nic lehčího než si s Vladimirem 518 říct: „Koule v Čechách jsou chcíplý!“ ∞


autor: Tomáš Miklica

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Cílek v ní parafrázuje několik tezí amerického psychologa a profesora Martina Seligmana. Mimo jiné tvrdí, že spousta činností, které rádi vykonáváme, je pouhou zkratkou ke štěstí. Přestože se lidem v západní společnosti zlepšuje materiální zabezpečení, stále častěji a snáze podléhají depresím. Naše zhoršující se psychické zdraví nám připomíná kdekdo. Všímám si třeba rozhovorů s různými cestovateli. Často srovnávají život nás Evropanů a zástupců jiné než západní kultury. Třeba Křováci tráví čas především obstaráváním jídla, jsou ale vstřícní, otevření a velikou váhu přikládají udržování vzájemných vztahů ve své komunitě. Naproti tomu my jsme obklopeni materiálním dostatkem, máme tedy tu nejdůležitější starost vyřešenou, můžeme se scházet, radovat, tančit a zpívat. Místo toho se zavíráme do soukromých světů a absenci společenských vztahů klidně nahrazujeme virtuální realitou. Je to zobecňování, ale lidé, kteří byli v některých domorodých komunitách, to interpretují podobně.

Zkratkou ke ztrátě
Navzdory materiálnímu dostatku není spousta z nás šťastná. Cílek uvádí několik příčin a důsledků depresí. Zajímavé jsou zkratky ke štěstí. Rád se každý pátek opíjím do němoty, někdo rozbije cestou z fotbalu skleněnou výlohu, další se tváří oduševněle na výstavě moderního umění. Jenže to je trávení času. K dokonalému a hlavně trvalejšímu štěstí nám pořád něco chybí. Otázka je co. Víte, já bych byl opravdu nekonečně šťastný, kdybych měl velikánskou vilu. Ještě mi vlastně schází zdraví, trápí mě dna, cholesterol a cukrovka. Mezi námi, manželka by přeci jen mohla mít větší prsa, alespoň jako ta sousedova. Projektuji své štěstí do kdečeho. Jenže mezi řádky tohoto odstavce už vykukují zmiňované zkratky ke štěstí, jež často nemáme pořádně definované. Navíc k němu ani nechceme normálně dojít, chceme jej ideálně hned. A z nedostatku energie nebo netrpělivosti volíme to, co se nám zdá být nejkratší cestou. Jsou to zejména takové ty „malé“, celkem snadno dostupné, „radosti“, které v nás vyvolávají pocity krátkodobého uspokojení. Někoho naplňuje nakupování, jiného sledování sportovních zápasů nebo televizních seriálů, návštěva oblíbeného fastfoodového řetězce, ale také kultura.

Dejte mi prachy, budu šťastný
Samy o sobě nejsou zkratky ke štěstí nebezpečné, ale jak píše Cílek, pocit takto dosaženého „štěstí“ velice rychle vyprchává. Tehdy se objevuje prostor pro depresi. Řekl bych navíc, že zkratky ke štěstí mohou, stejně jako fatamorgána, šikovně deformovat naše obzory. Důkazů jsou plné internetové diskuse. Dokonalí šťastlivci, kteří se našli v komentování kdečeho, mají často podivné hodnoty. Tleskají vybagrování archeologicky cenné lokality, neboť je přeci správné, když chce majitel pozemku postavit skladovou halu. Stejně tak je fajn preventivní kácení vzrostlých stromů podél parkovišť, protože padající větve by mohly poškodit naše plechové miláčky. Já například nechápu, proč bych si nemohl koupit popelník ze sloní nohy a afrodiziaka z vorvaního penisu, když na to sakra mám prachy, ne? Že podobný přístup vede alejemi tlustých pařezů k horizontům z hromad odpadků, vidíme všichni.

Kdo se nenajde, jako by nebyl
Hledání štěstí je cesta, kterou je nutné projít bez podvodu. Cíl máme všichni podobný, ale putování k němu se pochopitelně liší. Společné úseky různých cest však najít lze. Eckhart Tolle tvrdí, že k intenzivnímu bytí stačí pouze přijmout přítomný okamžik a neztotožňovat se s naší egoistickou myslí. Anthony de Mello vyzdvihuje duchovní růst člověka a varuje před podléháním sebeklamům a mylným iluzím. Osho prohlásil, že přijde okamžik, kdy už vás bude vašich devadesát Rolls Royců nudit a koupí dalšího nic zásadního nezměníte. Český filosof a mystik Eduard Tomáš řekl, že není trvalého štěstí v žádném z předmětů tohoto světa, je v nás. Výčet podobných filosofií by mohl mít sílu telefonního seznamu a konečně, s učením mystiků se stejně nemusíme ztotožnit. Ale i psycholog Seligman se snaží v lidech prohlubovat vnitřní hodnoty, pocity sebeuvědomění i zdravého sebevědomí a sílu charakteru. Nepřijímejme proto každou zkratku ke štěstí, která se nám sama nabízí. Vyhnout se některým z nich je v našem zájmu. Pro mě z toho plyne minimálně jedno ponaučení. Není vždy nejlepší přebíhat přes dálnici. Už bych pro ty rohlíky nemusel dojít. ∞

S romantikou se mi pojí povrchnost. Laciné fígle, jak si někoho získat, udělat dojem. Přízemnost a přetvářka. Je to svým způsobem obchod. Když se rozhodneme svého milého či milou něčím romantickým překvapit, často za to něco čekáme – lásku, sex, ocenění, uznání. Opravdová láska je nepodmíněná, založená na pochopení protějšku, nikoli na jeho zblbnutí či okouzlení.

„Lidi by si měli normálně říkat, že se spolu chtějí vyspat,“ sdělila mi jednou svůj názor kamarádka. „Bylo by to všechno mnohem jednodušší.“ Dal jsem jí za pravdu. Jenže většina žen by to považovala za urážku, ačkoli určitě ne všechny. Žena je však stvoření prapodivné. A romantiku vyžadují především ony. Někdy chce žena být děvkou a někdy princeznou. To první většinou nepřizná.

Představy, touhy a přání lidí jsou chtě nechtě ovlivněny médii a konvencemi. Zažírají se nám hluboko do podvědomí a omezují naši kreativitu. V seriálech a filmech vidíme zpravidla prostředí vyšších společenských kruhů – romantické večeře v drahých restauracích, obrazy ideálně oblečených mužů a žen v časopisech, skvěle vybavené byty v katalozích… Naprosto mimo realitu většiny lidí.

V minulých článcích jsem hodně psal o hektičnosti dnešní konzumní doby. Nechci se opakovat, nicméně její povrchnost se odráží v povrchnosti současných vztahů. Kolik lidí jste už v životě kratší či delší čas oslovovali „miláčku“, „lásko“? Koncept miláčka smazává jedinečné rozdíly mezi lidmi, se kterými vytváříme jakési vztahy. Pro mě je to typický příklad nedostatku kreativity. Partnera či partnerku nazveme miláčkem a hotovo. Pokud přestane splňovat naše představy o Miláčkovi – výměna. Ve třiceti jsme stále děti, které v mnoha případech nejsou s to vytvářet dospělé vztahy. Jsme závislí, netolerantní. Snažíme se zapadnout do škatulek.

Laciná romantika znamená zamilovanost, povrchnost a přízemnost. Dnes to vídám u mnoha lidí. Jedno klišé za druhým, vztahy jak přes kopírák. Páry, které znám, si často říkají úplně stejné fráze, chovají se k sobě téměř identicky jako jiné páry. Společné aktivity jak z xeroxu. Z rozhovorů různých dvojic mám často pocit, že se ti lidé vlastně ani neznají. U mnoha vztahů to dost možná ani není cílem. Stačí dávat druhému dostatek pozornosti, zahrnovat ho dárečky, chodit na módní zábavy a krášlit se pro něho. Vytváříme identity, které mají zaujmout. Opravdového poznání svého protějšku je schopno jen velmi málo z nás. Konec konců často když zjistíme, že naše polovička má také své temné stránky, velmi podobné těm našim, neumíme s tím zacházet. Realita mnoho lidí nezajímá. Stačí jakási iluze, která dává pocit, že jsme neselhali. Mnoho lidí nedokáže být samo. A tak přežívají ve vztazích, ve kterých jsou více či méně nespokojeni. Není divu, že se polovina manželství rozvádí.

Barbie a Ken
Po cestě na metro míjím gymnázium. Skupinka mladých lidí míří do školy. Chlapec obdivuje zaparkované BMW. Dívka říká: „Parádně bych mu ho vykouřila a pak se povozila,“ a běží si káru prohlédnout z blízka. Snad z toho vyroste, možná potká stejně jednoduchého kluka a povede se jim naplnit mainstreamový obraz úspěšného partnerství. Jenže ač to nevnímáme, takové vztahy mají obrovský vliv na to, jak vypadá naše společnost. Mnoho takových žen, toužících po pánovi s BMW, bude nakonec sedět v prázdnotě své satelitní vily na předměstí a mít dostatek času na přemýšlení o opravdovosti a povrchnosti. Psychoterapeuti budou aspoň mít na chleba.

Muži i ženy si mezi sebou sdělují zaručené fígle, jak na druhé pohlaví. Některé určitě fungují. Nikoli však proto, že by byly účinné samy o sobě, ale protože se trefují do očekávání druhého pohlaví. A ta očekávání jsou často dost přízemní, ovlivněná duchem doby. Zásadní roli hraje vzhled. Ke Kenovi patří Barbie. Muži chtějí především ženy krásné a svůdné. Budou. Ale tak do čtyřiceti. Z povrchnosti ovšem vyjdou lépe muži. Zatímco žena po čtyřicítce je téměř bez šance, muž ve zralém věku nemá problém najít dvacátnici. Proto by měly především ženy přemýšlet, jestli jim stojí za to nechat se okouzlovat a sklouznout do laciných her.

Problém je především v tom, že chceme. V tom, že očekáváme. Druhé pak posuzujeme podle toho, zda nám dávají, co chceme a čekáme. To může fungovat chvíli, ale člověk se nikdy nepřizpůsobí druhému, zůstává sám sebou. Od raného dětství se dnes děti učí individualismu, do hlavy se jim tlačí, že musí uspět. Od začátku vědí, že jsou nahraditelné. Spolu s tím se ztrácí sociální dovednosti. Neumíme spolu komunikovat, konstruktivně řešit spory a problémy. Vnímáme více sebe než druhé. Uspokojují nás iluze namísto opravdovosti. Vztah Barbie–Ken má sice pozlátko laciné tretky, levný ale není. Ekonomům musí dělat radost, kola se roztáčí.

Emancipace
Jiná známá, přesvědčením feministka, se mnou diskutovala na téma rovnoprávnosti ve vztazích. Jsem přesvědčen, že ženy vlivem dlouhodobého vývoje různých předsudků a klišé nejsou s to chápat, co je rovnoprávnost. Nikoli ve smyslu striktně právním, ale v obecnějším. Především pak ve vztazích. Jsou zvyklé spíše dostávat než dávat. Myslím, že takové představy o vztazích jsou nebezpečným výmyslem, který neodpovídá realitě. Muži a ženy si jsou mnohem blíž, než si myslí. Chtějí od partnera v podstatě to samé jako druhé pohlaví. Nakonec i ta moje známá uznala, že chce mít ve vztahu stejná práva a povinnosti jako její partner, ale přece jen očekává cosi navíc.

Emancipace se nekoná. Emancipovat by se ve skutečnosti měli muži – a to z role šlechetných rytířů, ochránců a dobyvatelů. Ženy pak z role infantilních princezen (ať už ta role vypadá v dnešních dnech jakkoli – třeba jako svůdná lovkyně boháčů). Představy o vztazích mezi mužem a ženou v nás za dlouhá staletí vývoje tohoto tématu zapustily kořeny tak strašně hluboko, že nejsme schopni se navzájem vnímat jako dvě rovnoprávné bytosti, bytosti v zásadě s velmi podobnými potřebami a přáními – primárně se vnímáme jako muž a žena. Se všemi aspekty, které jsou těmto rolím připisovány. Ořežte ty role na kost a zjistíte, že máte společného mnohem víc. Zbavme se očekávání. Prvním krokem je poznat sám sebe. Milovat je potřeba se naučit – je to především práce člověka sama se sebou. Namísto toho dnes podnikáme lovy na opačná pohlaví a chlubíme se úspěchy. Problémy hledáme v těch druhých. Problém je však v hraní her, ve snaze okouzlit, oblbnout, aby se do nás druhý zamiloval bez ohledu na to, jací jsme ve skutečnosti. A návodů na to je plný internet i knižní trh.

Pro opravdové zoufalce
Skutečné zlo ani zdaleka nepředstavují zaručené romantické tipy na Žena.cz. Existuje něco mnohem horšího. Opravdovou třešničkou je server Romantik.cz. Už jen to, že funguje, znamená, že je cosi shnilého v oblasti partnerských vztahů. Na tomto portále si můžete vybrat již zformulovanou esemesku z několika kategorií (např. stýskací, na dobrou noc, k dobrému jitru apod.). Nechci, abyste se pozvraceli, tak uvedu jen jednu: „Uz dal nemuzu takhle krasne snivat, se slzami v ocich na tebe se divat, chci slyset tvuj hlas a hladit ti vlas a byt s tebou ten nejdelsi cas …. jen ti chci rict, ze mi tu chybis zas… miluju te.“ Tohle je prostě konec. Stačí kliknout na tlačítko „odeslat sms zdarma“, zadat telefonní číslo a vykouzlit tak svému čumáčkovi úsměv na tvářičce. Mucinky muck :*. ∞

Možná je to vaše ulice, možná jste to vy. Den co den na druhé straně žehlicího prkna chlácholení lacinými žánrovými obrázky z papundeklových kulis. Dialogy šustí papírem a stereotypně cyklí obsahovou nicotu v nekonečné série otupovací propagandy. Nepřepínejte!

Může to být „Růžovka“, může to být Ulice, byly to Velmi křehké vztahy i Rodinná pouta, s lehkým zjednodušením také Vyprávěj. Slizká výplň programového prostoru má mnoho jmen, vlastnosti se ale nemění. Konstantou je umělecká nehodnota a odtržení od reality projevující se tím, že hlavní postavy se důsledně zabývají vykonstruovanými, výhradně povrchními problémy a záležitostmi. Kolotoč témat se pravidelně zastavuje u dysfunkčního vztahu partnerů, rodičů s dětmi, sousedů nebo kolegů. Cokoliv jiného je jen chabě maskovanou předehrou k další vyhrocené hádce a maryšovským deklamacím, které jsou nechtěnou parodií mezilidské komunikace.

Spotřební nekonečné příběhy rezignují na jakoukoliv snahu cokoli sdělit, někam příjemce posunout, něco mu dát. Logicky by se tedy mohly shovívavému pozorovateli jevit jako neškodné ubíjení času. Tím nejsou. Pomineme-li, jak hloupě zní spojení neškodnosti a ubíjení, je nutné si uvědomit, že každodenní minuty „vypínání“ po práci musejí pro časté opakování k něčemu vést.

Lobotomie v obýváku
Požadavek na nenáročný odpočinek ve světle teplého televizního slunéčka lze brát jako legitimní. Právo mentálního vyřazení na neutrál není absurdní. Když divák požaduje „něco, u čeho se nemusí přemýšlet“, proč by to neměl dostat? Jenomže všechno má své meze. Každé odvětví kultury má svůj vrchol i své dno. Jako existují kvalitní televizní seriály pro splachování času a starostí, najdou se bohužel také ty horší. Americký a britský sitcom například má reprezentanty, za něž se nemusí stydět, český ne. Odpočinkový u nás znamená prázdný. Ani to by příliš nevadilo, pokud by šlo o prázdnotu přiznanou, s níž by se tvůrci smířili. Tak se nicméně neděje. To nijaké na obrazovce je přece o nás všech.

A tady přestává být televizní relax neškodným. Právě nálepka „ze života“ dělá z nekonečných televizních seriálů českých obrazovek bezmála nástroje propagandy. Vedle toho, že svojí kvalitou v důsledku vedou k až nezdravě kompromisnímu smýšlení tupeného diváka, způsobují tyto programové výplně značné pokřivení světonázoru. Stejně, jako to činí správná propaganda. S každou epizodou je odpočívající divák náchylnější k tomu, aby přejímal zobrazované komunikační vzorce, aby si na sledovaných stereotypech utvrdil co nejužší pohled na svět. Generalizování až xenofobie, klevetění až patologická paranoia, povrchnost až rezignace… Takové jsou příznaky diváka, jenž si nechá servírovat realitu prodchnutou donekonečna přežvýkávanými motivy. Narkotikum přízemnosti je tím silnější, čím více lidí je na něm závislých. Všichni známe otřepanou poučku o tom, jak dobrým sluhou, ale špatným pánem je oheň. V době, kdy se moderní tlupy scházejí místo u ohně u televizí, by bylo vhodné příměr aktualizovat. ∞


autor: Tomáš Miklica

Vernisáž je slavnostní otevření výstavy. Kdo není úplně mimo mísu (a nemusí to být nutně ta Duchampova), jistě mu tento termín není cizí. Cizincem se ale na vernisáži může stát snadno…

Prezentací lidské tvořivosti je dostatek, denně si můžeme jen v Praze vybrat až ze tří. Vernisáž probíhá podle vzorového scénáře. A častokrát nechybí ani hlavní postava dramatu – umělec. Na vernisáži se primárně nezajímám jen o osobní životy návštěvníků show, ale i o názor na její obsah. Brzy se ale zase navrátíme k původnímu „Proč se s tebou Petr rozešel?“ a umění nám tvoří jen kulisu k rozhovoru s vínem v ruce. Ve stoje. A to je asi ten zásadní rozdíl mezi kavárnou a vernisáží. Ve stoje. A taky zdi nedekoruje IKEA. Jinak obsahy hovorů bývají identické.

Umělcova role začíná textem kurátora, který má nanejvýš jednu stránku a častokrát končí už přípitkem. Jeho konfrontace s divákem je tak u konce po pěti minutách. Divákova konfrontace s vernisáží skončí po dopití všech zásob vína, s příletem Holubovy letky se může proměnit jen v prchavý okamžik. Co se ale děje po pomyslném stažení opony k zemi? Umělci odcházejí, jejich díla zůstávají. Zůstávají nehybně často až celý měsíc, dokud nejsou nahrazena dalšími v řadě. A všímá si jich někdo s dostatečnou pozorností? Má pro ně pochopení nebo uznání? Je jimi obohacen?

Na ulici denně míjíme množství potenciálních uměleckých děl, která ale nerespektujeme, protože tato galerie je příliš šedá a betonová. A když už se vydáme do té bíle vymalované, častokrát jen mlčky pozorujeme. Možná jsou návštěvníci introverti a o své pocity se nechtějí dále dělit. Nebo se z nich stali cizinci, kteří jazyku umění nerozumí.

Nejméně vděčná je ale role umělce. Odehraje svůj part, občas je odměněn potleskem. Zpětná vazba se dostaví jen těm nejzvučnějším jménům v podobě recenze v oficiálních kulturních médiích. A ostatní se musí spokojit alespoň s gratulací k příjemné vernisáži. Stačí to ale těm, kteří ty role hrají? Uměním by se tedy spíš mělo stát uspořádání výjimečné vernisáže. Co bude dekorovat její prostory, bude podstatné až druhotně. Na prvním místě bude obohacující sociální konfrontace. A kvalitní víno. Takovéto umění by bylo jistě pochopeno a vřele doceněno. Umělec je v roli spíše hostitele a umění konzumní záležitostí.

Co se tedy děje po vernisáži? Hosté se po dopití všeho ve stoje odeberou jinam a s rozpravou pokračují u stolků. A díla mlčky čekají na nové introverty, kteří kolem nich beze slov, ale s povšimnutím, přejdou k dalším. Nikdo nic neřekne, protože nechce. Například – kdy jste vy napsali své pocity z výstavy alespoň do knihy návštěv?

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Ruku na srdce a jazyk za zuby: lžeme všichni. Většinou to prostě odbudeme vyhýbavým: „No, dobrý to bylo docela.“ Dokonce se najdou takoví kámoši, kteří ze sebe dostanou: „Super! Fakt výborný!“ a přesvědčivostí výrazu ve tváři si koledují o Oscara v kategorii herec v dočasně hlavní roli. Jen mizivé procento zděšených účastníků takových tragikomedií se skutečně odhodlá k vyplivnutí kruté pravdy: „Hele, upřímně? Stálo to za *****! Ale to neva. Nezajdem na pivo?“

Není nutné dokládat statistiku oblíbenosti kamarádů podle volby jedné z výše zmíněných tří možných reakcí v modelové situaci. Upřímní kritici nebývají příliš v oblibě. Chceme být klamáni. Po americkém způsobu jsme si zvykli zdvořile se na sebe usmívat, plácat se po zádech a nešetřit slovy chvály, ačkoli nám hlavou blikají výrazy naprosto opačného významu. Jako by nám vlastně nezáleželo na dopadu našich slov, jako bychom jen automaticky dělali a říkali, co se od nás čeká. Jenže co se od nás vlastně čeká? A chceme být opravdu klamáni?

Shovívavost není schovávaná
Osobně se snažím obklopovat lidmi, kteří se nebojí poukázat na nedostatky mých počinů, často podrobně rozebíráme jednotlivé chyby nebo nedokonalosti. O to více si pak cením jejich pochval, protože si mohu být jistá jejich opravdovostí a silou. Ne každý ale kritiku snese. Neúspěch může někoho semlít natolik, že ho od další činnosti v oboru naprosto a navždy odradí. Zvolený typ reakce by tedy měl být vybírán pečlivě, citlivě a se zvláštním důrazem na formulaci a načasování. Ochotník po první premiéře svého života by si měl zasloužit přece jen jistou míru shovívavosti oproti profesionálnímu herci při devadesáté repríze.

A co se od nás čeká? Obecně vzato nic. V konkrétních případech pak záleží na výchově jednotlivce a na formování jeho osobnosti a světonázoru během života. Slýcháte-li od dětství jen výtky a poukazování na chyby, nebudou se vám asi slova chvály hledat snadno ani pro druhé. Možnost volby způsobu vyjádření má ale každý. Uveďme si hypotetický příklad plnoštíhlé dívky, která sice ve škole trpí šikanou a v zrcadle vidí jasné důvody, nicméně její nejbližší ji ujišťují, že je vše v pořádku. Anebo pokud odmalička zaznamenáváte nadšenou reakci na darovaný předmět, o němž se po uplynutí určité lhůty dozvíte, že se obdarovanému vlastně vůbec nelíbí, vzniká pravděpodobnost dvojího možného formování. Buď budete i tento vzorec milosrdné, avšak dočasné lži následovat, nebo se proti němu vyhraníte a naopak se rozhodnete pro tvrdé, ale čisté valouny pravdy.

Operace pravda
Jestliže nechceme někoho blízkého svou dobře míněnou upřímností ranit, ale slova křivé chvály nám přes rty prostě nejdou, zbývá jediná možnost. Nevyvíjí-li dotyčná osoba přímý nátlak, je lepší se prostě jakéhokoli komentáře zdržet. Časem emoce na obou stranách ovadnou a otevře se útulný prostor pro konstruktivní nápady se společnou motivací na zlepšení. Slovy se někdy plýtvá, ne každý je schopen jimi vyjádřit své myšlenky srozumitelně, a proto by se jich mělo užívat s velkou obezřetností. Jako ostře nabroušeného nože. Rána ošklivým slovem, urážkou nebo lží se totiž hojí dlouho. A někdy si ani neuvědomíme, že se chystáme tít do živého.

Poslední dvacetiletí naší kinematografie si svojí prázdnotou nic nezadá s plytkostí oficiální kinematografie husákovské či standardizovaného měšťáckého filmového průmyslu prvorepublikového, ba co více, v posledním dvacetiletí najdeme díla tak špatná jako nikdy předtím. Ona všeobecně proklamovaná demokratizace zobrazovacího procesu s sebou přinesla rozředění veškerých hodnot, jež dosáhlo již takového stupně, že se neví, co je rozpouštědlo a co rozpouštěná látka.

Bylo by nemístné vyjmenovávat jednotlivá filmová díla, vychvalovat je či odsuzovat, to nechť provede každý ze čtenářů sám. Pro mě je důležité zamyslet se v krátkosti nad tím, jaké jsme si my, nebo chcete-li česká společnost, zjednávali porozumění pro to, co to je vlastně kinematografie. Rád bych se ovšem v tomto ohledu zastavil nejen u filmové tvorby, ale zároveň i u otázky distribuce, prezentace a v neposlední řadě i filmového školství.

Filmové projekce
Vymizela klasická forma promítání filmů s týdeníkem a předfilmem, což přineslo degradaci krátkometrážní tvorby, zejména v oblasti dokumentárního a animovaného filmu, neboť tyto filmy byly zbaveny možnosti své filmové prezentace. Filmovou projekci a s tím spojenou tvůrčí spoluodpovědnost nemůže žádná televize nahradit.

Spolu se změněným způsobem prezentace a distribuce filmů vymizel i český filmový plakát jako svébytná forma grafického projevu. Zanikly jeho výtvarné a sociální funkce, které měl v období normalizačním, a to nejen vůči filmům zahraničním, ale i českým. Prvotní funkcí plakátu se stala jakási všudestejnost a sterilita. Výjimek je pramálo.

Nepodařilo se obnovit spojení filmové kritiky a tvorby v tradici let šedesátých. Nemám na mysli plytké deníkové recenze, ale filmovou kritiku, chápanou jako svébytnou formu tvorby. Pokud se přece jen v odborném tisku setkáme s články analytické povahy, ty už dnes pramálo zajímají tvůrce, aby je vedly k reflexi jejich vlastní tvorby.

Filmová výroba
Namísto toho, aby se filmaři naučili dělat filmy levně, rozmohl se i u nás trend ke zvyšování rozpočtů a neúměrnému plýtvání penězi. Nikoho by jistě nenapadlo tvrdit, že koupím-li si dražší a výkonnější počítač, napíšu na něm lepší scénář. Takovou myšlenku by za hloupou označil dozajista každý, avšak převedeme-li stejnou úvahu do oblasti filmové techniky a technologie, většina filmařů řekne: musím mít novější kameru, lepší triky, modernější jeřáby atd. – lež se vším všudy! Domnívám se, že neschopnost dělat filmy levně je jednou z příčin úpadku naší kinematografie. Jistě, vzniklo zde v uplynulých dvaceti letech několik filmů, u nichž na prvním místě byla snaha o sdělení a tato snaha byla doprovázena extrémně nízkými výrobními náklady, ale tyto filmy bohužel do obecného povědomí příliš nepronikly.

Nemoc zvaná celovečerák
Je to choroba, která se plíživě vkradla a je rozšířena zejména mezi mladými tvůrci – udělat svůj celovečerák! A zde je i důvod, proč musím říci, že stavem kinematografie jsou vinni sami tvůrci, neboť i mezi českými filmaři stále panuje ono zaklínadlo celovečerního filmu. Počet realizovaných filmů je automaticky jakýmsi měřítkem „kvality“ a naopak ti, kdo svůj celovečerní film nerealizovali, jsou považováni za méněcenné, ať už od druhých, nebo se sami v tomto pocitu utápějí. Dočista se vytěsnilo povědomí, že býti filmařem neznamená chrlit jeden film za druhým, ale že to znamená osobitý a velmi zodpovědný způsob pobývání na světě, a pokud jako doprovodný produkt tohoto způsobu života vznikne tu a tam nějaký film, je to v pořádku, ale obrácený přístup, který vládne této společnosti, tedy točit točit točit, co nejvíce a za každou cenu, je scestný.

Docházíme tak k jasné a jednoznačné příčině bědného stavu našeho filmovnictví: na vině jsou tvůrci, ale na vině jsou nejen Ti, kteří točí, ale stejnou měrou i Ti, kteří netočí a vymlouvají se na nejrůznější důvody. Nejde však o kolektivní vinu, ale o vinu každého z nás jednotlivě! Vinu, kterou nelze ze sebe jen tak snadno setřást.

Filmové školství
Zvláštní kapitolu našeho národního filmovnictví tvoří filmové školství. V devadesátých letech vzniklo v regionech hned několik škol, které se snažily poskytnout vyšší střední odborné vzdělání v daném oboru. I kdybychom těmto snahám v jejich prapůvodním stadiu zrodu nakrásně přiznali sebeušlechtilejší úmysl, nutno přiznat, že se záhy ukázalo, že tyto školy byly spíše vychytralým podnikatelským záměrem v oblasti školství než snahou o kultivaci českého filmovnictví.

O filmové škole nejvyšší – FAMU, je třeba říci, že ještě více než deset let po revoluci se plahočila v předlistopadovém systému výuky a když se krátce v první polovině minulého desetiletí nadechla a začala hledat svou vlastní podobu zodpovědného vysokoškolského rozměru, byla a je nyní vržena do služebnosti americkému modelu klientelismu a tone v bezradnosti, neschopna v pedagogickém procesu reflektovat proměnu kinematografie nejen uplynulého dvacetiletí, ale celého půlstoletí.

Blízko dna
Veškeré uváděné skutečnosti však nechtějí být žalostným pláčem, naopak jsou důvodem k radosti, neboť chovám upřímnou naději, že jsme již docela blízko dna českého filmovnictví, že dále již nelze. Vnitřní proměna každého z tvůrců je nevyhnutelná, bez ní nedojde k žádné změně, byť by všichni filmaři křičeli sebevíc. Věřím, že nakonec dojde k tomu, že český filmař nebude směšnou figurkou ani zločinným grázlem zamořujícím své okolí, ale synonymem zodpovědného tvůrčího člověka.

Stále více odvětví našeho života se řídí heslem „rychle a výkonně“. Bohužel tu platí to samé jako u jídla z McDonaldu – sice rychle, ale nevýživně.

Nabídka vs. poptávka
S nástupem internetu se zdroj informací stal snadno dosažitelným. Dnes máme možnost sledovat jednotlivá dění z nepřeberného množství úhlů. Pomocí jediného kliku se můžeme dozvědět, co si o určité skutečnosti myslí politici v Americe a zemědělci v Asii. Tato kouzelná studna však přináší i mnohé problémy. První z nich plyne z nedostatečné výchovy ve školách. Jsme stále podrobováni stejnému způsobu výuky jako naše babičky a maminky. Netvrdím, že není potřeba základních znalostí, jež si člověk bude stále nosit s sebou – a tím myslím v mozku, ne v telefonu. Chybí však konstruktivní snaha naučit žáky a studenty, jak a kde se informace vyhledávají, na jaké zdroje je možné se bez obav spolehnout, které jsou naopak nehodnověrné a hlavně vypěstovat návyk informace si ověřovat.

Když odhlédnu od zcela nevhodných citací z české Wikipedie, které se rozmnožily v pracích studentů vysokých škol, hlavním problémem zůstává přejímání zpráv z jediného zdroje jako pravdivých a neomylných. Máme stále pocit, že co se napíše v Respektu či jiném seriózním periodiku, nepotřebuje dalšího zkoumání. Je nutné si však uvědomit, že pokaždé se jedná o osobní zpověď novináře, do níž se promítají jeho životní postoje a názory. Navíc jsou jednotlivá periodika či televizní společnosti řízeny různými skupinami lidí, které jsou napojené na politické a ekonomické špičky. Výborným příkladem je rivalita mezi Ruskem a Amerikou. V českých médiích se Ruská federace objevuje jako otesánek, jenž chce pozřít co nejvíce států. Amerika je většinou vykreslena v pozitivním světle a její vojenské zájmy v Evropě se prezentují jako snaha ochránit celý svět. Když však nahlédnete do ruských médií, v roli otesánka se zjeví USA. Je jasné, že jsou oba názory přehnané a pravda bude někde mezi. Možná jsem vzhledem k české nedůvěře k Rusku zvolila špatný příklad. Jistě bychom ale našli obdobné příklady po celém světě.

Hlavně pikantně
Pokaždé, když si zapnu večerní zprávy, mám pocit, že se svět rozpadá – nestabilní česká politika, zhroucený trh na Islandu, povodně v Austrálii, zemětřesení v Indonésii. Ze všech stran se na nás valí informace o zbídačených zemích a z fotografií se na nás dívají africké děti s nafouknutými břichy. Jednou stranou mince je tlak vyvíjený na lidskou psychiku, která se pod náporem informací a mnoha dalších faktorů láme. Důkazem budiž každému jeho okolí. Na straně druhé stojí otázka po důvodu, proč jsou všechny zprávy plné lidského utrpení a bezmoci. Prvním argumentem je, že je svět opravdu plný lidského neštěstí. Nabízí se však otázka: „Je všechno opravdu tak otřesné?“ Před televizními obrazovkami si zoufáme, jací jsou to chudáci, že musí žít v uprchlických táborech, tvořených novými neprotékajícími stany, a kde mají celodenní přístup k pitné vodě. Lidé mají ve zvyku vše vztahovat na sebe a porovnávat situace druhých se svým stavem. Z toho důvodu se nám podmínky v táborech jeví jako hrůzostrašné. Jenže zapomínáme, že ti lidé, kterých my tolik litujeme, žili ve zcela odlišných podmínkách, než v jakých se nacházíme my. Proto, ač to bude znít krutě, je dost možné, že jsou pro ně tábory požehnáním z nebes, jelikož nové stany jsou pohodlnější než obydlí postavená z vlněného plechu a odpadků.

Pamatujete si na ptačí chřipku? Ta tu byla ještě před loňskou prasečí. Vzpomínám si na všeobecnou paniku, zda to vše nakonec neskončí vymřením půlky lidstva. Informace o blížící se frontě sledovala s napětím nejedna domácnost. Za půl roku se však záhadná nemoc vypařila z médií, a tudíž i z lidských životů. Při pohledu na statistiky WHO zjistíme, že jen za minulý rok umřelo 24 lidí na virus H5N1. V porovnání s rokem 2006, kdy nemoc vedla k 79 úmrtím, je zřejmé, že je chřipka na ústupu. Jenže my máme pocit, že je hrozba již za námi, protože se o ní nemluví. Slyšeli jste však někdy tyto závěry z prostředků masové komunikace?

Lidský mozek je uzpůsoben tak, že se snaží vytěsnit negativní vzpomínky. Ale v době sledování médií je naprogramován na neustálý přísun informací, tudíž se ani nesnaží nějaké poznatky uchovat, protože když to bude aktuální, zítra se to dozví zas. Nikoho nechci navádět k silné nedůvěře vůči médiím, či dokonce skoncováním se sledováním dění ve světě. Tímto článkem jsem chtěla poukázat na fakt, že svět není tak černobílý, jak nám ho prostředky masové komunikace předkládají. Proto je potřeba informace kriticky hodnotit a hledat důvody, proč je v daném médiu napsána zrovna tato zpráva, a nikoli jiná.

Nejspíš všichni známe tu směsici odporu a fascinace, kdy nakukujeme pod líbivý obal skutečnosti, abychom spatřili říši temnoty a smrti. Malé děti se chodí dívat na rozkládajícího se mrtvého srnce v lese, odklápějí kameny, aby viděli změť červů, a do památníků kreslí vedle princezen upíry a zombie.

Každá polarita v sobě obsahuje zárodek svého protipólu, jako na grafickém zobrazení jin a jang. Už staří aztéčtí básníci(1) nahlédli, že kvetoucí zahrada v sobě ukrývá předzvěst hniloby a nad člověkem v plném rozpuku sil se kdesi šklebí lebka a její čelisti nehlučně šeptají „memento mori“. Ošklivost nás děsí. Ale zároveň připoutává k pozemskému bytí, vždyť všichni jsme zrozeni mezi krví a výkaly.

Z děsivého pocitu, kdy člověk nahlédne přes okraj své existence a poprvé stane tváří v tvář základním otázkám bytí, je pak už jen krůček ke snaze tento pocit vyjádřit, zprostředkovat. A kalkulovat s ním.

Někdy jde o prvoplánovou snahu šokovat. Stačí si vzpomenout na adolescentní výtvory mladých rozervanců. Kdo v post-pubertálním věku nemiloval umění nasáklé zmarem a dekadencí a ve své tvorbě se mu nesnažil přiblížit? Jenže lze toto programové opuštění estetického kánonu označit jednoduše za výstřelek, který odezní, když člověk zmoudří nebo se stane konvenčnějším?

Možná právě proto, že před odvrácenou stranou bytí zavíráme oči, nám musí občas někdo připomenout, že existuje. A že i tyto jevy stojí minimálně za naši pozornost. Nechceme je vidět, ale ony tu jsou – všechny ty znetvořené údy mrzáků, lunatické pohledy šílenců, sprostý smích feťačky, co se prodává na ulici. Nebo těla stářím zkroucená do oblouků. Ne že bychom to nevěděli, jen se na to snažíme zapomenout. Když nacisté pálili „zvrhlé umění“ expresionistů nebo soudruzi oslavovali úderníka plného sil – zatímco všichni postižení oficiálně přestali existovat, tak mimo jiné dokazovali, že nejzvrhlejší společnost je ta stoprocentně zdravá, zbavena jakéhokoliv negativního jevu. Stejně je to v umění, vždyť nejsou nejstrašidelnější právě ty impotentní výjevy nové a zářivé budoucnosti?

„Po Osvětimi už nelze psát básně,“ řekl filozof Theodor W. Adorno. I výtvarné pojetí lidské figury prodělalo po válce konečnou fázi destrukce. Člověk už není celistvý, zobrazení těla ztrácí soudržnost. Jestliže renesanční umělci konečně nahlédli do nitra těla při prvních tajných pitvách, umělec 20. století poznal, co se stane, když se člověk stane jen číslem a soukolím ve stroji boje za lepšího člověka.

Dnes se zdá, že už nelze šokovat ničím. Na vernisážích se sklenkou vína obcházíme exponáty, jejichž tvarosloví se rodí na pokraji šílenství. Autodestrukce patří k běžnému arsenálu performerů, fotografie perverzního sexu už neplní jen specializované magazíny, ale i stěny galerií. Piero Manzoni už v 60. letech vytvořil dílo nazvané „Umělcovo hovno“ a tělní výměšky se staly už dávno právoplatnou součástí kdejaké expozice.

Přesto kategorie přijatelného a nepřijatelného, krásy a hnusu jen tak nevymizí. Masírováni časopisy s vyretušovanými ksichtíky a vysoustruhovanými těly vykřikují internetoví diskutéři „To je hnus!“ nad fotkou ženy s pár kily navíc nebo osoby starší třiceti let. Pro jiné je zase estetičtější hezky naaranžovaná mrtvola než živé tělo se svými nedokonalostmi. Každý z nás měl už jistě tu čest vidět šílence na ulici, jak pobíhá a něco blábolí. Kde spočívá ten rozdíl, když přesně tu samou akci vidíme v rámci uměleckého happeningu? Kdo vlastně určuje, co je únosné a co už není? Co nese hluboký význam a co je jen výkřikem blázna?

PS: Vyzkoušet si své hranice toho, co je ještě snesitelné, můžete do 2. ledna 2011 v galerii Rudolfinum při prohlídce výstavy Decandence Now!

(1) Nezahynou mé květy, neskončí mé písně. Aztécká poezie. Přeložil Oldřich Kašpar

Deratizační firma zase potvrdila, že veškeré nutné práce během tohoto dne stihne a druhý den by již prostory měly být pro lidi nezávadné. Sami zákonodárci berou tuto akci jako příjemné zpestření a potvrzují, že s množícími se škůdci bylo již třeba něco dělat. „Často se dostali do prostorů s elektronickým zařízením, které má každý na svém místě, a následně pak docházelo k neustálým výpadkům přihlášených kolegů. Hlasování se pak musela opakovat a to vedlo ke zmatkům a podezření z úmyslného sabotování počítacích zařízení,“ uvedl nejmenovaný poslanec. Zvláštní na celé situaci je, že se problémoví škůdci zabydleli i ve Valdštejnském paláci, sídle horní komory parlamentu. Senátoři tak budou přesídleni do Nové scény Národního divadla, ačkoli původně apelovali na vážnost, důstojnost a úctu, která by měla být senátu prokazována, a s tímto argumentem požadovali, že by v hlavní historické budově Národního divadla měli zasedat oni. Spory se nevyhnuly ani zasedacímu pořádku, poslanci se přeli o sedadla v prvních řadách a poslanecký klub KSČM prosazoval, že by měli vpředu sedět oni, protože mají nejvyšší věkový průměr a jejich poslanci by ze zadních řad nebo z balkonů špatně slyšeli a nemohli by pak plnohodnotně reagovat. Zeptali jsme se jednoho poslance komunistické strany, je-li tato informace pravdivá. „Co, prosím?“ odpověděl obratem. Po zopakování otázky nám požadavek KSČM potvrdil s tím, že v první řadě si budou moci také pohodlně natáhnout nohy. Další problém nastal při obsazování prezidentské lóže, kterou si nárokovaly jak špičky ODS, jakožto zástupci vítězné politické strany z posledních voleb, tak jejich opoziční kolegové z ČSSD na základě aktuálních preferencí strany v průzkumech veřejného mínění. Nakonec obě strany přistoupily na kompromis, a to sice že v lóži bude televizní štáb, který musí každé zasedání poslanecké sněmovny zaznamenávat a jehož kamery budou mít z tohoto místa nejlepší výhled. Nejdůležitější však je, že se náš parlament snad konečně vyčistí a zbaví se všech škůdců, kteří se shodou okolností poprvé objevili před rokem, přesně 1. dubna na apríl. A o tom to vlastně celé je.