Že je v EU oproti České republice kultura násobně více dotována (částkou průměrně kolem 2 % státního rozpočtu) a mnohem méně kontrolována, je obecně známou a někdy až bolestně prožívanou skutečností.Méně už se ale hovoří o kritériích a způsobech, které jsou při rozdělování peněz uplatňována. Při porovnávání se omezíme pouze na státy Evropské unie – z důvodu kulturní, společenské i politické blízkosti.

Harpagon po česku

Česká republika vesměs sdílí hlavní charakteristiky týkající se financování divadel se státy EU – ale jen na nejvyšší úrovni. Čím hlouběji se do problematiky noříme, tím více  rozdílů objevujeme.

Stejně jako v ČR spravuje převážná část většina států EU kulturu pod záštitou autonomního Ministerstva kultury. Oproti ČR ale země EU mají zákony o kultuře a umění – a v některých najdeme dokonce zákon týkající se přímo divadla. U nás je to řešeno pouze usnesením vlády a neexistuje zvláštní divadelní zákon. Jediným dokumentem jsou „manuály dobrých úmyslů“: tzv. Bílá kniha Pavla Tigrida a strategická Kulturní politika ČR Pavla Dostála. V pěti státech evropské patnáctky jsou loterie jedním z nepostradatelných přispěvatelů do rozpočtu určeného na kulturu. U nás pokus s Lotynkou krutě zkrachoval. Stabilní, dlouhodobý partner státu a měst v Čechách chybí. Velká část zemí EU poskytuje daňové úlevy a výhody sponzorům, neboť chápe divadlo a kulturu obecně jako veřejnou službu. V ČR existuje zvýhodnění pouze v rámci obecných předpisů. Divadelní soubory a divadla působí většinou jako soukromé společnosti se statutem společnosti neziskové, a to i přesto, že jsou plně v rukou daného města. V ČR fungují divadla jako příspěvkové organizace – stejně jako v Řecku a Německu, kde jsou ale považovány za zastaralý model a uvažuje se o jejich reformaci. U nás je to aktivita ojedinělých scén, které změnily statut na o. p. s. s městem jako majoritním vlastníkem.

Pokud srovnáme výdaje, které na kulturu vyčleňují jednotlivé státy a ČR, dostaneme se k zajímavým nepoměrům. V roce 2005 vláda ČR a obce utratili v přepočtu 1 euro na občana. Průměr evropské patnáctky jsou 2 eura. Dnes je tento poměr 2:10. Nepřekvapí pak, když zjistíme, že výdaje české vlády jsou řádově pod standardem EU – na úrovni 0,5 – 0,6 % státního rozpočtu – a s klesající tendencí. Navíc pro divadla neexistuje stabilně jiný větší příjem než státní, a tak si jednotlivá divadla musejí hledat sponzory vlastními silami. Nebylo by pro Brusel rozumnější zabezpečit místo standardizace velikosti sýra stabilní úroveň financování, a podporovat tak rozvoj kultury?

Carmen z Horní Dolní

Přestože má české divadlo horší startovní pozici než jeho kolegové, už dávno neplatí výrok ředitele Avignonského festivalu, že české divadlo nestojí za nic. Naštěstí. České divadlo dnes se ctí obstojí v zahraniční konkurenci – díky nadšencům a nezávislým alternativním souborům. Pro příklad jmenujme Farmu v jeskyni, bratry Formanovy nebo 420people. Skutečností ale zůstává, že česká divadla jsou stále více závislá na sponzorech, protože množství peněz, které jim přiděluje stát a obec, je rok od roku nižší. Z jakého pohledu se pak lze dívat na tvrzení české strategie, že kultura je veřejnou službou? Podle José Barrosa (v roce 2005) je kultura velkou prioritou pro nadcházející období. Opravdu žijeme v Evropě?

Více informací týkajících se českého divadelního systému, financování a zahraničních modelů najdete v publikaci Bohumila Nekolného Divadelní systémy a kulturní politika (http://www.divadlo.cz/box/clanek.asp?id=12180)