Písňová soutěž Eurovize má v českém prostředí pověst kýčovité taškařice. Tou snad skutečně je, přesto jsou v blyštivém světě europopu a srdceryvných balad často vyjednávána žhavá geopolitická témata.

Televizní přehlídku písní založila v roce 1956 Evropská vysílací unie v rámci snah o poválečné obnovení starého kontinentu. Ze začátku se každoročně setkávala pouze západní Evropa, země východního bloku se připojily až po jeho rozpadu. Soutěže se účastní také Izrael nebo Arménie, nedávno se přidala dokonce Austrálie.

Vousatá zpěvačka
„Eurovize je nepolitická událost. […] Delegace a týmy dbají o to, aby nebyla nijak politizována a/nebo zneužita a/nebo jí nevznikla špatná pověst,“ stojí v oficiálních pravidlech. To se snadno řekne, ale těžko udělá: tak jako v případě olympiády, i sem se politika dostává už tím, že soupeří týmy zastupující národní státy. Pro menší země je to příležitost předvést se na mezinárodním pódiu, k čemuž často využívají řadu stereotypů a folklorních motivů, aby byly identifikovatelné. Zároveň je účast v soutěži vždy komentářem k jejím proklamovaným ideám evropské integrace, demokracie a humanismu. Symbolicky se na nich mohou „přiživovat“ totalitární režimy jako Frankovo Španělsko šedesátých let nebo současné Putinovo Rusko.

Největší země světa je vůči soutěži v posledních letech ovšem spíše kritická, především pro její „západoevropskou zvrhlost“. Eurovize je totiž kultovní mezi queer komunitou a v posledních desetiletích velmi otevřeně hlásá toleranci a přijetí sexuálních menšin. V roce 2014 zvítězila rakouská vousatá diva Conchita Wurst, což nenechala ruská strana vyslavší slovanské děvy s propletenými copy bez odsudečných komentářů. Conchita není zdaleka první queer ikonou přehlídky, v roce 1998 zajistila výhru Izraele trans zpěvačka Dana International a do eurovizní mytologie nesmazatelně patří ukrajinská drag queen Věrka Serďučka.

České zpívánky
Eurovize se v Čechách těší trvalému nezájmu. O to víc překvapí, že Československo mělo v letech 1965–1968 vlastní verzi, Intervizi. Ta byla vytvořena podle západního vzoru a posledního ročníku se dokonce účastnilo i Španělsko, Švýcarsko nebo Rakousko. Československá soutěž tak stavěla panevropské mosty ještě delší než její západní protějšek. To nezůstalo bez odezvy, organizaci dalšího ročníku znemožnily události pražského jara. Vytvořená spojení však přivedla prvního Čecha do Eurovize: ve stejném roce zastupoval Rakousko Karel Gott.

Intervize byla obnovena v letech 1977–1980 v polských Sopotech a první ročník vyhrála Helena Vondráčková. Po třech letech byla zrušena v rámci protitlaku vůči hnutí Solidarita. Východoevropskou verzi Eurovize chtěl údajně obnovit Vladimír Putin po debaklu v roce 2014, nikdy k tomu však nedošlo.

Vlažný vztah Čechů jasně odráží (ne)úspěchy českých delegací. Poprvé se v roce 2007 vypravila kapela Kabát do finských Helsinek, odkud si přivezla poslední místo ze semifinále. Další reprezentantkou byla až v roce 2016 Gabriela Gunčíková, která se do finále dostala a obsadila 25. místo. Největším úspěchem je šesté místo, které před čtyři lety získal Mikolas Josef, následující ročník byla kapela Lake Malawi jedenáctá. Letos nás reprezentuje skupina We Are Domi s písní Lights Off.

Písně ohně a ledu
Tento rok čeká fanoušky Eurovize zcela bezprecedentní ročník. Evropská vysílací komise zakázala Rusku účast. Ukrajinská delegace v italském Turíně dle informací dostupných při psaní tohoto článku vystoupí. Napadenou zemi bude zastupovat skupina Kalush Orchestra s písní Stefania, kombinující rap a folklorní hudbu. Vnitrostátní kolo přitom vyhrála zpěvačka Alina Pash. Následně však odstoupila, protože v předchozích letech navštívila nelegálním způsobem území Krymu.

Po vítězství folkloristického songu Wild Dances zpěvačky Ruslany v roce 2004 se Eurovize na Ukrajině těší značné oblibě i vážnosti. Šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů samostatné země. Proevropské směřování o tři roky potvrdila nominace zmiňované Věrky Serďučky, která získala druhé místo i srdce fanoušků. (Její návrat v dalším ročníku vzbudil větší ohlas než hostující Madonna.) Zásadním rokem i pro samotnou Eurovizi a její a/političnost pak byl 2016. Neočekávaně zvítězila zpěvačka Jamala s písní 1944 o stalinském odsunu krymských Tatarů. Před komisí zkoumající nepolitičnost textů byla balada obhájena s tím, že vypráví o Jamalině babičce a o historické události. Paralela s aktuálním děním však byla očividná a těžko rozlišit, z jakých důvodů národní poroty body písni udělovaly. O to náročnější klání nás čeká tento rok, kdy se může stát, že ukrajinská delegace zvítězí „solidárními body“ dalších států. V čím dál vyhrocenějším geopolitickém rozvržení bude náročné udržet apolitickou fasádu „pouhé“ televizní taškařice.

Civilním jménem Thomas Neuwirth, uměleckým Conchita Wurst. Poslední vítězka Eurovize, jež svou uměleckou stylizací rozvířila vody kolem podle mnohých již polomrtvé soutěže a v neposlední řadě i kolem queer otázek všeho druhu.

Soutěž Eurovize vznikla v roce 1956 a doposud je jejím nejznámějším vítězem skupina ABBA (vítěz z roku 1974) a Céline Dion (1988). Český interpret se nikdy nedostal přes semifinálová kola, pokud tedy nepočítáme Karla Gotta, jenž v roce 1968 skončil jako reprezentant Rakouska na třináctém místě.

Pod vedením švýcarského režiséra Marcela Bezençona se rozjela soutěž, která se měla stát jedním ze symbolů společné mírové Evropy. V době, kdy se starý kontinent spojoval především na ekonomickém poli a snažil se tak zabránit dalšímu válečnému konfliktu, spojil se i na poli kulturním. Avšak s pádem železné opony jako by padl i kouzelný závoj rozprostírající se kolem soutěže. Kontrast mezi hodnotami, jež chce soutěž vyznávat, a hodnotami, které skutečně propaguje, se nejpalčivěji projevil v roce 2012, kdy byl pořádající zemí Ázerbájdžán. Autoritářský režim má dlouhodobě v oblibě např. umlčování nepohodlných novinářů včetně jejich likvidace. Jinými slovy: jakou vizi soutěž nese ve svém názvu, jestliže s klidným svědomím zavírá oči před porušováním lidských práv a zatýkáním homosexuálů i novinářů? Na tom všem se svým přehlížením soutěž podílí.

200 milionů lidí, kteří 10. května sledovali finále Eurovize, se však dívalo na docela jiný příběh. Příběh Thomase Neuwirtha. Ten se rozhodl prorazit v hudební branži jako draq queen transvestita a se skladbou Rise Like a Phoenix vyhrát slavnou soutěž. S písní, která nemá nijak nápaditý text a jejíž aranže jsou silně podobné skladbě The World Is Not Enough od skupiny Garbage z bondovky Jeden svět nestačí. Rise Like a Phoenix v sobě však skrývá sílu, naplno se projevující při Wurstově provedení. Úspěch Conchity je mimo jiné také úspěchem samotné Evropy, jejích hodnot, tolerance a respektu. Jako by tohle vítězství vrátilo soutěži alespoň nakrátko hodnoty, z nichž vznikla, hodnoty, jež přesahují všechny povrchní rozdíly, které nás v minulosti rozdělovaly.

Od Bowieho ke Conchitě
Za první výraznější hudební styl vzhledově se odlišující od klasické mainstreamové kultury je považován glam rock. Ten na počátku 70. let reprezentovali především David Bowie spolu s New York Dolls, Slade či Kiss. Interpreti vystupovali v nablýskaném oblečení a nechávali se fotit v ženských šatech. Na Bowieho alter ego Ziggyho Stardusta a jeho androgynní vzhled poté v devadesátých letech navázali Suede a především jejich zpěvák Brett Anderson. Jak Ziggy Stardust tak Conchita Wurst si dali za cíl šokovat publikum svou extravagancí. A to se jim dle očekávání podařilo. Je to naše omezené vnímání světa, jež nás v lecčem limituje, a uniformitě navzdory se jednou za čas podaří prosadit někomu, kdo nám navrací pocit, že svět není jednotvárné místo a že striktní estetické zákony, panující především v showbyznysu, nelze aplikovat na všechny stejnou měrou.

Zděšení, jež nad vítězstvím Conchity Wurst panuje převážně v postsovětských republikách, nemusí být tak nutně odrazem názoru celé tamější populace. Skladba Rise Like a Phoenix se v Rusku krátce po svém uvedení na trh stala nejstahovanější skladbou a samotní Rusové ji vydatně podporovali svými hlasy již během finálového večera. Volání po vlastní „morálně čistší“ euroasijské soutěži je tak spíše zvoláním v názoru nejednotných ruských hlavounů, pro něž je muž s vousy v ženských šatech vrcholem dekadence.

Wurst nám přitom říká, že jsme všichni v podstatě stejní, nezáleží na pohlaví, barvě kůže ani orientaci – to, po čem toužíme, je být přijímáni takoví, jací skutečně jsme. Přeci jen, kolik problémů nám dělá skutečně se chovat tak, jak opravdu chceme… Conchita Wurst se se svou pevnou vůlí stala hlasem tolerance a otevřenosti současné Evropy. ∞


text: Michal Seitl