Kolem nás se to hemží samým eko, bio, raw, fair trade, hand made, local, … Jsou to jen módní směry, nebo se aktuálním tématem společnosti stává hledání a oživování dávných kořenů?

Nacházíme se prý v tzv. postinformační době, což vede část společnosti k pátrání po samém zdroji informací. Chceme poznat svého farmáře, pekaře, švadlenu, ptáme se na původ zboží, které nakupujeme, zajímá nás složení, zpracování i ekologické a sociální souvislosti. Legislativa nám v tomto jde alespoň malým krokem naproti, např. povinností zveřejňovat složení potravin a obsah alergenů. Daří se sociálnímu podnikání, vznikají nové projekty jako alternativy k běžné konvenci.

Poznej svou slepici
Stále více lidem už nestačí cosi zabalené v lákavém obalu, chceme vidět věci tak, jak jsou, s možností nahlédnout pod povrch. Z věcí, přístupů a struktur dříve normálně (a ne vždy dobrovolně) fungujících se stává experiment. Naboso dříve chodily zejména chudé vesnické děti, nyní potkáváme bosé chodce i ve městech – a pohybují se takto z vlastního rozhodnutí. Posouváme historické zkušenosti a dáváme jim nový směr, hledáme cestu zpátky k podstatě, k sobě navzájem i k sobě samým.

Nebalit, prosím
Jedním z dalších aktuálních směrů je tzv. zero waste, život s minimem odpadu. A této myšlenky se chytá iniciativa bezobalových obchodů (např. bezobalu.org), která nejen takovéto zboží nabízí, ale snaží se i o změny v legislativě, experimentuje a zkouší, jakým způsobem a za jakých podmínek lze tuto koncepci protlačit skrze hygienické a právní normy. Projekt spolkového bezobalového obchodu jde v myšlence ještě dále. Propojuje systém KPZ (komunitou podporované zemědělství), lokálnost, ekologický způsob pěstování a výroby potravin, a zejména chce pomáhat utváření osobních vztahů mezi „obživovanými“ a „živiteli“.

Za projektem obŽIVA stojí Jaroslav Lenhart ze Svobodného statku na soutoku (camphillská komunita, sociální podnikání, biodynamické zemědělství), Tomáš Hajzler (KPZ Modřany, autor knih a kurzů o svobodném podnikání, mezilidských vztazích a leadershipu), Lukáš Rudolfský (vinař z Kutné Hory, kde se víno pěstuje s ohledem na životní prostředí a dle zásad bio-dynamického zemědělství), Jan Valeška (PRO-BIO LIGA, informační a poradenský portál biospotrebitel.cz) a řada dalších. Fungovat bude jako spolek sdružující spotřebitele i zemědělce, kteří budou mít možnost za pravidelný příspěvek získávat jídlo za nákladové ceny přímo od pěstitelů a chovatelů certifikovaných v ekologickém zemědělství. Zatím je projekt v začátcích, hledá svou konkrétní podobu a zjišťuje zájem. Můžete se zapojit i vy, vyplněním dotazníku na stránkách obziva.cz nebo přímo spoluprací. ∞


Několik otázek pro zakladatele obŽIVY

Co v kontextu obŽIVY znamená „spolkový“? Jde o něco tajného, rituálního?
Jaroslav Lenhart: Spolkový pro nás znamená společný, to znamená, že bude patřit jak zemědělcům, tak lidem, kteří si tam nakupují, nebo i paní, jež tam prodává. Prostě může být opravdu náš. Takže jde o věc veřejnou – kde se bere jídlo a kdo rozhoduje o tom, kolik co stojí a jak se staráme o život nám svěřený. Přijde mi spíš, že skrze pěkné reklamy, plné regály a velké obchody si nevidíme na špičku nosu a stále se za něj necháváme tahat. Obživa člověka by právě neměla mít kultický či rituální přídech, mělo by být samozřejmé, že jídlo je dostupné kvalitní a naše, protože to je jedna z mála komodit, která není věc, ale tvoří to naše fyzické bytí, bez něhož jsme namydlení.

Pochází inspirace na spolkový bezobalový obchod z vašich hlav nebo jste se inspirovali za hranicemi země?
J. L.: Aby v obchodě bylo to, co chci, ne to, co je výhodné pro obchodníka nebo výrobce, k takové myšlence asi není příliš těžké najít cestu sám. Ale samozřejmě jsme se inspirovali, ať už spotřebitelským družstvem v Drážďanech (kam náš statek mimo jiné dodává svou biozeleninu), družstevním supermarketem v Bruselu, nebo bezobalovým obchodem v Praze, nebo i našimi prvorepublikovými koloniály.

Z vaší praxe – dá se říci, že se myšlení lidí mění, že vlna „bio-eko-raw“ není jen móda, kterou vystřídá jiná?
Tomáš Hajzler: Nemám žádné měření, mohu hovořit jen o tom, co pozoruji okolo sebe. Dle mého je to logické a postupné probouzení se ze snu o levných potravinách ne nepodobných jakémukoli jinému výrobku k dispozici na regálu v igelitu 365 dní v roce. Dochází nám, že celý agrochemický průmysl často nenávratně ničí půdu, otravuje vodu a že naše jídlo jsou spíše (p)otraviny.

Vaše vinice jsou certifikované prestižní německou značkou Demeter. Můžete stručně vysvětlit, o co jde v bio-dynamickém zemědělství?
Lukáš Rudolfský: Jedná se o ucelený, komplexní směr zemědělství, kde statek by měl být nezávislým celkem, který podléhá i nemateriálním vlivům. Snažíme se starat o svěřenou půdu tak, abychom ji nepoškozovali a ponechali ji zdravou pro další pokolení.

Co v praxi znamená jednat dle principů solidarity, která je pro vás v rámci projektu jednou z hodnot?
L. R.: Cena produktů se nebude uměle zvyšovat, bude taková, aby stačila pokrýt nezbytné náklady, taková, aby byl spokojený spotřebitel i sedlák.

Co je PRO-BIO LIGA, v jejíž správní radě působíte?
Jan Valeška: Spolek, jehož cílem je osvěta a vzdělávání ve prospěch rozvoje ekologického zemědělství v ČR, který je součástí jediného spolku ekozemědělců – Svazu PRO-BIO.

Je nějaký společný jmenovatel toho, co účastníci vašich kurzů o svobodné práci, vztazích, sebeřízení a dalších hledají?
T. H.: 1) smysl, 2) potřebu být užitečný, 3) potřebu sdílet život s lidmi podobných hodnot, 4) potřebu zbytečně neškodit.

V dotazníku na webu uvádíte možnost zapojit se do projektu. Jak a s čím může zájemce přijít?
J. V.: S čímkoliv co mu/jí bude milé a smysluplné a bude to pochopitelně ku prospěchu té společné věci veřejné. ∞

Máte rádi dobrodružství a zároveň vás baví řešit hádanky a hlavolamy? Přáli jste si někdy na vlastní kůži poznat, jaké je to řešit tajemný případ nebo hledat cestu k poslední záchraně lidstva? Zkuste si únikovou hru a zjistěte se svými přáteli, jak při ní obstojíte. Zapojíte šedou kůru mozkovou, spojíte síly a užijete si společný zážitek.

Únikové hry, neboli escape games, propojují logické uvažování s fyzickou aktivitou. Hrají se ve speciálně upravených uzavřených místnostech, které svým interiérem simulují různá prostředí. Na výběr jsou vězeňské cely, moderní laboratoře, vesmírné základy nebo márnice či imaginární místa činu. Hrají se zpravidla v týmech několika hráčů, jejichž úkolem je dostat se za pomoci nápověd a vyřešených hádanek pryč z místnosti. Mnoho prvků ve hře je haptických a interaktivních, proto je třeba zkoušet různé možnosti. V průběhu hry, která trvá většinou jednu hodinu, musí hráči logicky a pozorně sledovat jednotlivé indicie, protože na sebe navazují. Jen tak odhalí další kroky ve hře. Každý se tak může stát na chvíli detektivem pátrajícím po vrahovi, nebo vědcem, který se snaží během hodiny přijít na to, jak odvrátit apokalypsu. V průběhu hry si musí hráči navzájem pomáhat a spolupracovat, nebo se nestihnou dostat ven včas. V zápalu hry mnoho návštěvníků zapomene, jak čas nemilosrdně utíká. Hry mají různou obtížnost a nejtěžší z nich mají jen několikaprocentní úspěšnost. Pro začátek je tedy doporučováno zvolit varianty jednodušší. Ale ani při prohře nepřijdete o jedinečný zážitek.

A jak vlastně fenomén únikových her vznikl? Inspirací byly počítačové hry, zejména adventury, v nichž hráč prohledává místnost a snaží se dostat ven pomocí spojování různých věcí a logického uvažování. Ty se začali objevovat během 70. let 20. století. Z obrazovek se hry začaly přenášet do reality až během posledních deseti let. První vznikly kolem roku 2006 v Asii, později se rozšířily po celé Americe, Evropě i Austrálii. Největší celosvětovou sítí únikových her je v současnosti asijská The Escape Hunt, která má již více než dvě stě poboček. Těší se stále větší a věší popularitě. U nás se únikové hry dostaly do povědomí zejména díky americkému seriálu Teorie velkého třesku, v němž hlavní postavy Sheldon Cooper a ostatní únikovou hru také hráli. V poslední době zažívají hotový boom i u nás. V Praze jednotlivých her můžete navštívit více než šedesát. Můžete se objevit třeba v Zombie apokalypse v roce 2213, kde je vaším úkolem najít antivirus a zachránit tak celé lidstvo. Nebo byste raději jako Sherlock Holmes pátrali po vrahovi? A pokud vás láká mystický svět Dana Browna, existuje i únikovka s Da Vinciho tajemstvím. Na internetu je několik druhů databází, kde lze nalézt recenze na jednotlivé hry, jejich seznam a zkušenosti hráčů.

Většina her je vhodná pro všechny od osmi let. Proto si společné rozluštění záhady užijí celé rodiny, kamarádi nebo kolegové z práce. Všichni z hráčů jsou důležití a mohou při hře významně přispět. Každý má jiné myšlenkové pochody a společně lze nalézt i to, co je na první pohled skryto. A věřte, že je toho skryto hodně. Místnosti jsou důkladně promyšlené a věci na sebe navzájem reagují. Vymyslet jednu hru trvá několikačlennému týmu mnoho měsíců. Následně o jejím úspěchu rozhodne zájem hráčů. Každá hra by měla být originální a jiná. Z množství nabízeného na trhu si každý jistě vybere a věřte, že pokud hraní jednou vyzkoušíte, nezůstanete jen u jednoho dobrodružství. Únikové hry nabízejí novou možnost zábavy, společného trávení času a díky tomu se stávají velice populární aktivitou. Vyzkoušíte ji taky? ∞


Lost Rooms
Žitomírská 38, Praha 10
jeden tým 2–4 hráčů 1250 Kč

Potom došlo ke změření prstů na rukou, dle metody 2D4D. Toto testování se událo poté, co jsem ohodnotila několik desítek fotografií mužských obličejů. Na číselné stupnici se zápornými i kladnými hodnotami, jsem měla určit, jak moc mi zobrazený člověk připadá fyzicky silný. Zobrazovaly se různé typy mužů, bělochů a černochů. Intuitivně jsem automaticky hodnotila velké a širší obličeje jako silnější, oproti ostatním, protože na mně tak přirozeně působily. Po dokončení celého výzkumu jsem se dozvěděla, že šířka lícních kostí, má co dočinění s testosteronem a potažmo i fyzickou silou člověka, zejména právě u mužů, takže intuitivní hodnocení na základě tohoto pocitu nebylo mylné, ačkoliv u mě samotné, coby ženy, evidentně rozměry obličeje o fyzické síle nevypovídají.

Celý výzkum měl však primárně za cíl zjistit, jak moc mají lidé (zejména muži) v souvislosti s jejich osobními naměřenými hodnotami, tendenci podceňovat nebo přeceňovat druhé na základě fyzických znaků. Výzkumu jsem se zúčastnila na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde asi týden předtím probíhal i poněkud bizarní výzkum s názvem „Studie atraktivity tělesné vůně“. Respondent dostal k dispozici kolem dvaceti lahví se vzorkem tělesných vůní, ke kterým měl přičichnout a na stupnici ohodnotit jejich intenzitu, atraktivitu, případně připojit, co/koho mu vůně/pach připomíná a označit barvou, kterou mu evokuje. Na konci měl zpovídaný seřadit barvy pastelek dle obliby. Studie se snažila zjistit, zda se mění atraktivita tělesné vůně jedince (sportovce) před zápasem a přímo po něm v případě výhry nebo prohry. Ani u jednoho z výzkumů ještě nejsou výsledky známy.

Podobných experimentů se můžete zúčastnit i vy na Katedře filosofie a dějin přírodních věd, kde je pořádá výzkumný tým Pokusní králíci pod vedením prof. Jaroslava Flegra, kterého může veřejnost znát například na základě dlouholetých výzkumů ohledně toxoplazmózy. ∞

Nic jako ideální stav nebo stupeň vývoje naštěstí neexistuje. Ideál je jen iluze, katarze předchozího konfliktu. Za chvíli už jsou role zase rozdělené jinak. Ani stupeň vývoje živočichů není dokonalý, pořád se vyvíjí v bezcílném vývoji pod neustálou hrozbou různých regresů, relapsů, přírodních katastrof a inteligentní sebedestrukce. Dokonalá přítomnost by byla neskonalá nuda. Kdybych se plně přijal a dělal jen, co chci. Stal bych se svým vlastním otrokem. Musel bych být dokonalá bytost, aby to fungovalo, ale jsem jen helpless sinner. Svoboda není, že děláš, co chceš, ale že děláš, co nechceš, nebo spíš, že děláš i to, co nechceš, protože vydedukuješ, že je to pro tebe dobré. Děláš to pro sebe, i když to nechceš, jako rodič pro dítě, které neví, co potřebuje, aby přežilo. Neví ani, že má přežít. Přítomnost není stav ale skill plus reflex.

Přítomnost je experiment, není to stupor. Je to uvědomění si momentální proměny. Je to… Něco magického, co nejde vyslovit, z jehož vyslovení nejde slevit a spokojit se s pouhou metaforou, s pouhou situací. Je to to, co nás všechny láká jako vzdušný prostor ptáka. Nachází se to ještě před slovy, ve slovech se to jenom rozplývá. Žádná slova přítomnost neobjasní, nezaručí její příští uvědomění. Důsledky jsou fatální. Přítomnost je pouhý koncept, neexistuje. Jsme si jí vědomi, ale nemáme k ní klíč. Je jako… Je jen jako.

Je teď a tady proto, že teď a tady už je pryč. Je to zkušenost smrti, která není definitivní, obnovuje se. Vyplývá jen z určité situace a v ní se i ztrácí. Není nepřetržitá. Nepřetržitá přítomnost je přítomnost přežitá. Musí tam být to tr, trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Trh, trouble. Trouble z toho, že to krásné, co bylo, je fuč a musí být zrestaurováno, vráceno nebo očekáváno. I to, co jsem teď o přítomnosti napsal, funguje jen v určité situaci, reakci, erekci. Hledat v tom přítomnost by bylo naprosto nepřítomné. Je to jen experiment, oslava, báseň, radost z přítomnosti, ale není to přítomnost. Přítomnost je trochu jinde. Přítomnost je magická. Magická. To slovo má budoucnost.

Pravda
Ještě za tepla do světla papíru. Důkaz, že nežiješ jen pro hmotu. Stavíš chrám myšlenek. Zastavíš se, oprostíš, schováš do slov, chováš se jinak. Jako jejich pán, ale ve skutečnosti je to naopak. Pravda ti sedí na krku, slídí tvoje myšlenky. Platíš za upřímnost. Musíš teď opravdu něčím být. Předtíms to nemyslel vážně, stavěl ses k tomu vlažně, ale teď jde do tuhého. Musíš být hmatatelný, jinak spadneš hloub, nežs byl, kdyžs zatoužil představit se světu ne jako shluk slov, který je každému fuk, ale jako věta, kterous ukul za prosněných nocí, jako forma, do které ses nalil a vtavil v něco víc než je přítomnost. Teď trneš, jestli ta forma není děravá, jestli ta koruna není trnová, jestli to auto není kříž, jestli jsi Ježíš nebo hebefrenik.

V dobré víře svádíš netopýře. Chceš být zpět ve flow, snažíš se být zpět ve flow, chvíli se ti zdá, že jsi zpět ve flow but your whole life is a joke. Nechci přeceňovat svoje činy, načínat nic, jen mísit rýmy s příležitostnými streamy, aniž bych je ničil svými bytostnými vosky. Nečekám, že tě oslní výnos mých broskvoní, dýchání. Propiskou právě vybarvuju smyčku pod svým kdykoli. Ve dvou se to lépe spěchá k náspům. Jsi mi vším, sdílím skills ve stínu svitku. Svoboda není dělat, co chceš, ale co nechceš. Proti lenosti. Zaseknu se na přelévání tahu v jednom písmenu, funkce scestí. Příliš propájíme znaky, zíráme napojení na to samé. Já, some other mind.

Okamžik pominul a namísto statečnosti po tobě žádá jen své prominutí, že pominul, že tu byl jen jako návnada a jeho absolutní plnost, smyslnost se proměnila v prázdný pojem, který můžeš plnit jen z nově přicházejících plností, které se řinou teď a tady a taky později. Neustále se slévá zleva i zprava život a smrt, posvátná kráva. V dokonalosti situace tak, jaks ji chtěl, tě obklopuje katastrofa mrtvých možností, které zemřely v důsledku reklamovité kampaně na přítomnost, krásnou současnost, která je zlatou klecí klamoucích keců movité minely, jíž se ustavuješ, abys byl zákonem toho všeho, trvalým poukazem. Ale to nejde. ∞

Každý si neseme v hlavě vlastní mikrosvět. Fascinující spletitou síť, kterou diriguje náš vlastní mozek. Pochopit něco z jeho fungování měli možnost návštěvníci přednášky „Struktura mozku a architektura mysli“ psychiatra a neurobiologa profesora Jiřího Horáčka.

Přednáška proběhla v rámci cyklu Laboratoř mysli v Městské knihovně, kde se během roku střídají odborníci Národního ústavu duševního zdraví a seznamují veřejnost se základními vědeckými pojmy a pochopením lidského vědomí.

Lidská mysl funguje prostřednictvím mozku. Vzájemně se spolu prolínají a spolupracují. Jak ale tento vztah funguje? To nevíme a pravděpodobně vědět nebudeme. A je to vůbec správně položená otázka? Jisté ale je, že zkoumat můžeme ten hmotný substrát – mozek. Víme, jak pracuje, jaké má části, z jakých sítí se skládá. Rozmanitý svět elektrických vzruchů a biologických procesů. A tohle všechno vytváří naši mysl. Náš subjektivní prožitek, naší fantazii a naše pocity.

Porozumět vlastní mysli
Naše mysl – vědomí je pořád ještě dost neprobádaná oblast. Dá se ovlivňovat, dá se posilovat, ale pokud se naruší spoj mezi myslí a mozkem, může docházet k „podivuhodnému fenoménu“ – duševním nemocem. Anatomická část našeho mozku je narušena, síť nefunguje tak jak má, vyskytne se chyba. Chyba, kvůli které člověk upadne do spárů schizofrenie, deprese nebo bipolárních poruch. Jak je vůbec možné, že jedno takové místo způsobí halucinace, vidiny, silné psychické i fyzické prožitky? Jak je možné, že jedno takové místo má sílu zahýbat s celým člověkem?

Sílu má lidský mozek i v jiných ohledech. Nepochybně na něj působí každou chvílí nespočet faktorů – od komunikace s okolím, řešení problémů až po obyčejné poslouchání hudby a odpočinek. Při různých faktorech se mozek chová a pracuje trochu odlišně. Má totiž tři základní sítě. Funkce té první (defaultní sítě) se zdá poměrně jednoduchá. Pracuje, když mozek odpočívá. Zdálo by se, že když nic neděláte, mozek se také příliš nenadře, ale je to jinak – právě v takové chvílí je tahle síť nejaktivnější – pracuje a rozvíjí vaše vzpomínky nebo plány do budoucna. Další, je pro defaultní síť opozicí. Právě když řešíte složité matematické příklady nebo vymýšlíte, jak vyřešit problém, pracuje nejvíce tzv. centrální exekutivní síť. Ta třetí (salientní síť) tyto dvě propojuje a koriguje. Mozek tedy umí přepínat a vyhodnocovat. Pracuje nonstop.

Fakt, že takové přednášky jsou už dopředu beznadějně vyprodané a sály se plní, svědčí o jediném – věda je trendy. Odborných přednášek přibývá – asi nahrazují to, co nám škola nedala. Věda se popularizuje, aby oslovila širší veřejnost. Lidé se snaží jejím prostřednictvím porozumět nejen sami sobě, ale i okolnímu světu. I když nejste exaktní přírodovědný typ, zkuste někdy zajít na něco podobného. Experimentujte a zkoušejte pochopit vědu bez předsudků. Překvapí vás. ∞

Experiment? Mám pocit, že to je celý můj život.

Tolikrát se přesvědčuju o tom, co nechci. Tolik kompromisů a pořád je jich málo proto, abych konečně přestala experimentovat a měla to, co chci skutečně.

Nejtěžší je odolat té bezbřehosti možností. Každá dá prostor příběhu. Vytvoří podobu života, který je nadosah. Zdánlivě. A než se z těch představ člověk vynoří, zjistí, že prožít je už je pozdě, protože moc dlouho váhal. Jenom plaval v myšlenkách. Snad stále na něco čekal, než šel za tím, co skutečně chtěl. Třeba ze strachu a nebo z nutnosti si věčně něco ztěžovat a komplikovat, protože ke spokojenosti přeci nemůže vést snadná cesta. Možná je to experimentování sama se sebou. Kolik toho ještě snesu a jak dlouho sama sobě ještě budu povolovat všechny tyhle výstřelky, než řeknu dost. Kompromisy. Neustálé kompromisy. Espresso lungo. Ne Americano. A pak si správně vybrat, když to samé není to samé.

Dobré věci stačí udělat a budou fungovat – průměrné věci musíš dělat dlouho a bude se o nich vědět
Život v kruhu. V cyklech. V letokruzích. Kůra mě obaluje a já prožívám stále to stejné dokola, co k tomu dokonalému tvaru náleží. Nejsem doktorka, protože jsem se nenarodila v lékařské rodině a většinou si vybírám na základě vylučovacího sytému. Spíš vím, co nechci. Na medicínu by mě ani ve snu nenapadlo jít. A proto píšu tyhle řádky. Protože jinak bych na ně neměla čas a ani prostor v hlavě. Zaplnilo by ho to opravdu důležité a podstatné. Nepodstatným. Nereálným. Nerealizovatelným. Neuskutečnitelným. Jednodušším. Jednodušším, než se odvážit riskovat. Bojím se toho. Chci, aby všechno vyšlo podle plánu, který ale kreslím, když mám zrovna tužku po ruce.

Moc přemýšlíš, ve všem se babráš, nad vším hloubáš, chceš znát kloub každé věci, porozumět všemu, co existuje. Občas ani nemluvíš, protože to není potřeba. Občas jen sedíš a nic neděláš, protože nic jiného potřeba také není. A pak vaříš kafe v kavárně, protože sám o sobě moc pochybuješ a nevěříš si a potřebuješ nějak zaplatit nájem.

Všechno, co se dosud stalo, se muselo stát. Stejně jako to odtrhnutí nalomeného nehtu. Jsou věci, které už člověku prostě nenáleží a on jenom nemá sílu odstřihnout je sám.

I tobě se ty letokruhy vrství. Sám to víš, ale říkáš si, že máš čas. Máš čas na to dostat, co opravdu chceš. A tak děláš ty kompromisy taky. A nebo čekáš, až já ty kompromisy konečně přestanu dělat. ∞

Experiment jako snaha překročit již ustálené hranice. Často ale vyplyne pouze ve slepou uličku, která jen ověří, že se nejednalo o správnou cestu. Má experiment jiný smysl než hledání nových cest? Stačí pro jeho naplnění jen udělat něco jinak – bez ohledu na výslednou funkčnost? A vzápětí se s touto řečnickou otázkou dostat na hranu – jako by snad šlo relevantně v tak subjektivním prostoru, jako umění je, funkčnost hodnotit. Obhajoby své práce, reakce na otázky a argumentace. Vše pečlivě podloženo a odůvodněno. A teprve tehdy, když autorský projev projde skrze nastolený dialog, stává se relevantním. Obhájeným. Uměním. Nebo alespoň jeho ranou fází. I kdyby byl ale experiment pouhou podobou vzdoru nebo určitou formou rebelie, může být přínosem skrze narušení zaběhnutého přemýšlení a vnímání oboru. Zřídkakdy se ale stane ve svém kontextu pochopeným a přijatým. Častokrát mu o to a priori ale vůbec nejde. Při zhlédnutí experimentálních uměleckých výstupů mívám pocit, že se jedná o realizaci úchylky s intelektuálním podtextem. Hraní na papírové listy knihy formou jejich trhání, vytváření „hudby“ šustěním igelitového pytlíku na mikrofon nebo malby, které postrádají podstatné atributy svého média či prezentace fotografického ateliéru formou vymalování prostoru na středně šedou, což jako odkaz k fotografické pomůcce, která zajišťuje správné výsledné podání barev, je přinejmenším obsesivní intelektuální oborové sdělení. Nebo spíš ztracení se v černé tmě, která byla špatně zkalibrovaná? Přesto je ale experiment v umění důležitou cestou, na které se někdy povede konvence rozstřelit poměrně trefně. Stále si ale myslím, že umění by mělo být pravdivé, tedy v souladu s osobností autora a jeho nutností najít svébytnou formu pro své sdělení. Až pak to není pouhý produkt. Bez ohledu na to, jestli zůstane v konvenčním vnímání nebo se dostane do škatulky „experimentální“. ∞