Desetiletí stačilo k tomu, aby se činnost brněnské Fait Gallery pevně obtiskla do prostoru bývalé slévárny, kam se její adresa v roce 2016 definitivně přesunula. Industriální budova však záhy napomohla zformovat identitu instituce, v níž se právě architektura a dramaturgie výstav natolik semkly, že se výtvarná díla mnohdy organicky vpila do místa, v němž byla ukotvena.

Fait Gallery pro brněnskou výtvarnou scénu ztělesňovala jasně rozpoznatelnou instituci, jejíž pověstná bachelardovská poetika prostoru (La poétique de l’espace, 1957) spočívala v možnosti vystavovat v unikátní hale, která v sobě pojala dva či tři výstavní bloky současně. Velká plátna i několikametrové objekty umožňovaly kurátorům zaplnit místo tak, že jejich velikost splynula s okolím. Stala se nositelem paměťových struktur, v nichž se subjektivní zpomalení pohybu při průchodu mezi objekty a mnohdy i při práci s prázdnem stávaly niternými kontemplativními nádechy.

Svou přirozenou rezonanci však galerie našla ve vystavování především geometrického, abstraktního umění tuzemské scény 60.–80. let; s poměrně zřetelným akcentem na konceptuální linii, avšak z hlediska recepce byla naopak přesně tou institucí, která integrovala návštěvníky všech věkových kategorií a profesního zaměření. Když se šlo na vernisáž do Faitu, nešlo se výhradně na návštěvu výstavy, nýbrž i její specifické adresy. A ta se má od června roku 2026 změnit.

tvar_final.obj

Poslední dvě výstavy, které se uskuteční ve stávajícím prostoru, jsou výběrem ze sbírky Igora Faita, jež čítá více než tisíc kusů. Na konci října byla otevřena první z výstav, která bude k vidění až do 10. ledna 2026 a prezentuje především abstraktně-geometrickou linii umělců starší generace. Těžiště poslední výstavy, jež bude veřejnosti představena na konci února, bude spočívat především ve figuralitě a v gestu, ale současně obsáhne i novější média spolu s performativními přístupy a instalacemi. Obě kurátorsky zaštiťuje Ondřej Kotrč,  který byl s díly sbírky posledních deset let v úzkém kontaktu.

„Bylo pro mě důležité najít jednoduchý klíč selekce děl. Chtěl jsem vytvořit dialog mezi objekty a obrazy a zároveň ponechat dostatečné místo kolem nich. Když člověk výstavou prochází, prostor kolem něj se velmi proměňuje. Vstupuje jím do nových historických epoch, vznikají až taková ‚náměstíčka‘. Zastoupení některých autorů, kteří měli v galerii samostatné výstavy, je ve sbírce rozsáhlejší a mojí koncepcí bylo od začátku vytvořit jim ‚mini výstavy‘ oproti běžným přehledovým výstavám, ve kterých bývají díla různých autorů vzájemně namixována jedno vedle druhého,“ upřesňuje.

Revize paměťového registru

V prezentovaných dílech se skutečně objevuje zhuštěný, téměř encyklopedický přehled nejvýznačnějších umělců především první poloviny 20. století. Přibližně sedm desítek autorů utváří síť, v níž někteří získávají výraznější hlas, jako je například objektová a obrazová tvorba Milana Grygara z cyklu Antifony, která v prostoru zpřítomňuje jeho systematickou práci se zvukem a strukturou, stejně tak jsou početně zastoupena díla Jiřího Hilmara či Antonína Procházky.

Kotrč zdůrazňuje, že tentýž prostor, v němž byla jednotlivá díla již jednou prezentována v rámci autorských výstav, se nyní vyjevuje v odlišném kontextu. Poctivý návštěvník Fait Gallery rozpoznává díla z výstav minulých, která nyní zapříčiňují posun ve způsobu vnímání, neboť tam, kde dříve zprostředkovával vodicí linii pozornosti autor, nyní vstupuje nespolehlivost recipientovy paměti. Dochází k tomu, co bychom mohli nazvat ani ne tak prostorovou recyklací, jako spíše znovu-zpřítomněním vjemu, v němž se však proměňuje jeho intenzita i hierarchie a rovněž míra kognitivního zkreslení. Díla, která si totiž může návštěvník vybavovat z uplynulých výstav jako dominantní, se nyní mohou rozmělnit do periferních fragmentů – a naopak. „Ukázat po pěti letech totéž dílo funguje jako memory register, je to takový přehled sbírky a do jisté míry i zhodnocení toho, co se tu odehrálo v minulosti,“ dodává Kotrč.

Přehledová výstava umožňuje zaplnit prostor zcela odlišným způsobem, který by jinak působil přehlceně. Poslední plánovaná výstava na jaře však má být vzdušnější a obsahovat díla autorů především střední generace. „Nebude představovat tak kompaktní celek jako nyní, ale bude díky ní možné vnímat více prostor galerie. Když jsem vybíral díla na první výstavu, už jsem přemýšlel i nad tím, co bude na druhé. Koncepce vychází ze sbírky, respektive i z minimalistické linie, což bylo preferencí Igora Faita i Denisy Kujelové, která byla kurátorkou galerie více než deset let. Zároveň se ve sbírce nachází spousta významných českých autorů, kteří pracují v jiném stylu, odlišným způsobem, a ty bych ve druhé výstavě také rád představil.“

Tato adresa již není podporována

V červnu končí galerii nájemní smlouva a musí se z bývalé tovární haly vystěhovat. Do nynějška není jasné, co se s městským prostorem bude dít dál, ačkoli se předpokládá, že by jeho následné využití mohlo setrvat v oblasti kulturní sféry. Z hlediska dlouhodobého výhledu je však velmi pravděpodobné, že Fait Gallery se objeví na nové adrese, avšak její podoba již bude směřovat ke komerčnímu uchopení.

Podle Ondřeje Kotrče se galerie dostala i do momentu, kdy suplovala státní instituci. V kontextu Brna se řadila k těm, jež po určitou dobu nesly institucionální zodpovědnost velkých výstav, avšak bez institucionální opory. Odchod z prostoru tudíž v celkovém kontextu nepůsobí jako náhlý zlom, ale spíše jako fáze, která se uzavírá ve chvíli, kdy byla vyčerpána. Transformace v nový provozní režim nicméně nenarušuje paměťovou stopu místa, jež zůstává trvale uložena v těch, kdo navštěvovali jedno z brněnských orientačních čísel výtvarného umění. Některé adresy totiž nezanikají, pouze přestávají být aktivními.

červená – země – čich
černá – ego – instinkt
průsvitná – entita – duch

Konceptuální umělec Stanislav Filko (1937–2015) představuje sedm let po své smrti neo­‑avantgardní proud v (česko)slovenském umění. Společně s Alexem Mlynárčikem byl v sedmdesátých letech klíčovou osobou environmentálního umění, happeningu a akčního umění. Například skrze projekt Happsoc (HappySocialism, HappeningSocial) podpořený manifestem, vyzýval k hlubšímu vnímání okolí a vnějších vztahů mezi jeho prvky v aktuálním čase. Hluboké osobní zaujetí transcendentální filozofií a metafyzikou dalo vzniknout vizuálnímu systému reagujícímu na materialistickou ideologii marxismu­‑leninismu.

Vertikalita bývalé sladovny královopolského pivovaru, akcentovaná v tektonice architektury, byla potlačena pokrytím stěn reflexní fólií. Neotřelý kurátorský přístup díky tomu zapůsobí i na častého návštěvníka galerie. Prostor není předělen, rozpíná se do své plné šířky. Díla jsou v něm vystavena v policích a vitrínách tak, že spolu vnitřními významy komunikují. „Filková práca je radou exhibícii a ich vzájomná inštalácia tvorí samostatné univerzum. Domnievam sa, že toto bol zámer jeho tvorby – vytvoriť vlastný, všeobjímajúci svet, ktorého stredom je on sám, resp. ním reprodukovaný, mnohonásobný odraz reality,“ komentuje výstavu Ing. arch. Ján Studený (ateliér Kopecký a Studený architekti. KSA). Stříbrná fólie na stěnách zrcadlící vystavená díla vytváří dojem nahlédnutí do kosmu samotného autora a jeho systematizovaného světa. Sympatické je ekologické uvažování tvůrců instalace, a tedy možnosti opětovného využití výstavního mobiliáře i v dalších projektech.

Kurátorské pojetí Borise Ondreička reaguje na rozvětvenost Stano Filka a nesnaží se o běžnou retrospektivu. Naopak, nadčasovost a aktuálnost jeho díla je vyzdvižena. Kurátorský text v podobě poměrně obsáhlé brožury nebo návodu ke čtení expozice zdůrazňuje, že se nejedná o výstavu autora, ale výstavu o díle autora. Registrace má být doslovným inventářem nebo výčtem reprezentativní části děl, ukazující na autorovo tvůrčí rozpětí. Tvůrci expozice představují jednotlivá období Filkova života a ukazují šíři technik se kterými pracoval. Napovídají tak divákům, jak číst autorovo mnohovrstevnaté dílo a myšlenkové pochody. Skrze třídění do příslušných kategorií začínají proces katalogizace, který bude zcela jistě v příštích letech pokračovat.

Štvrtok, pondělok, piatok…
Registrace Stana Filka je úctyhodným počinem hodným shlédnutí, i když pravděpodobně neuspokojí každého návštěvníka. Přes zdánlivou vizuální líbivost klade ze své podstaty (autorova uvažování) vysoké nároky na pochopení vnitřních vztahů vystavených objektů. Instalace odpovídá nesnadno čitelnému, avšak sofistikovanému uvažování Filka, pohybující se na úrovni metafyzických spojení. Vyžaduje hlubší pozastavení, zamyšlení a ochotu porozumění souvislostem, které nejsou pro člověka explicitně viditelné. Vyvoláním potřeby bezprostřední edukace o pozorovaném je divák probuzen k aktivitě, ať už dobrovolné nebo nedobrovolné.

Registrace Stana Filka
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
6. 10. 2021 — 8. 1. 2022

Do instalace Davida Možného Blink of an Eye v brněnské Fait Gallery nás kurátor Pavel Švec nechává vstoupit dvojím způsobem. Buď zvolíme nejkratší cestu a necháme se vtáhnout zářícím monumentem uprostřed a šlehajícími plameny v pozadí, nebo se jako spořádaní návštěvníci zařadíme do vyznačené serpentiny, abychom náhodou nepředbíhali ve frontě.

Náš pohled přitáhne jakýsi rozbitý pomník, obrovské zdemolované svítidlo nebo poničený reklamní objekt. Stěny skleněného hranolu téměř podlehly zkáze silné ruky. A ode dna vytéká barové namodralé světlo. Je to přesně ta zář a intenzita, která způsobí, že si na klubovém záchodku nedokážete pod kůží bezpečně najít žílu – tedy pokud si zrovna nutně potřebujete něco píchnout. Ta skla musel rozbít někdo ohromnou silou. V bývalé továrně, kde si David Možný zřídil ateliér, našel tyto fragmenty údajně poničené mladými narkomany. Namodralé světlo ozařuje objekt s názvem Dopamin zevnitř. Je tak uklidňující, že zahání i mrazivé pocity, které mají jednotlivé komponenty v anamnéze. Že jsme byli trvale zasaženi, uvědomíme si až v následujících dnech.
V souvislosti s podprahovým vnímáním významových křižovatek Davida Možného chtěl jsem ještě také hovořit o zážitku s fotografií. V polovině devadesátých let jsem na jedné výstavě v brněnském Domě umění viděl obrovskou fotografii, která čas od času promluvila. Autor či autorka animoval rty černobílého portrétu tak, že se hýbaly do krátké věty z reproduktorů. Pravda, dílko výrazem minimalistické, na tehdejší dobu ovšem pravděpodobně obrovský technický výkon. Maně se mi vybavila povídka Ivana Vyskočila Vždyť přece létat je tak snadné. Tam nabízí agentura pozůstalým službu, že podle fotografie oživí a zpřítomní jejich blízké. Fascinován tím zážitkem uvědomil jsem si, že nikoli věda, ale umění dokáže plnit naše sny.

Videoart Davida Možného je také založen na oživování neživého. Od robustních, dramatických příběhů přechází nyní autor k intimním, minimalistickým kouskům. Děj je maximálně potlačen. Tentokrát v černobílém videu Watching windows pozorujeme muže v protějším domě, jak nervózně telefonuje u otevřeného okna. Dialog si můžeme představit. (Vybaví se nám kupříkladu série fotografií Pavla Jasanského z jeho Paristory – i zde téma rozhovoru dvou mladých žen v pouliční kavárně bylo očividné.) David Možný velmi dobře ví, kolik stačí naznačit, kolik má vložit na začátek, aby se uvedla do pohybu divákova imaginace. Třeba se někdo shání po ztracené bronzové zásilce, která opřena leží opodál jako hyperrealistický odlitek balíčku z Číny (Fear God).

Nejvíc pozornosti si zřejmě nárokuje objekt s živým ohněm. Kovová plápolající písmena skládají dohromady slovo Love. Tvar písmen ve zvětšení kopíruje poslední předsmrtný deníkový zápis básníka Williama S. Burroughse. Ta věčně hořící, vždy spalující láska. Láska nade vše, až do konce, na konec, až tu nebudeme, láska. Most natural pain-killer what there is. Love. To není žert, anekdota, parodie či úsměšek. To je vyznání. Věčné světlo v temnotách, věčná spása. Kdo by na ni nevěřil? Zde stojí plápolající pomník lásky, o niž usilujeme, jež nás potěšuje, jež nás napájí energií, pro kterou se dokážeme obětovat. K tomu nám dopomáhej láska, amen! Instalace plamenné Love naproti monumentu drogové destrukce představuje nadějedárný symbol, memento a perspektivu, na které stojí za to přísahat. (Ale nesahat!)

Na Davidu Možném je sympatické, že umí překvapovat. Umí destrukci transkreovat do konstrukce, rozbité mění v nabyté, zoufalé v troufalé a co jevilo se stabilním, zbavuje iluze. Programově využívá demytizující postupy, aby pohlédl pod povrch věcí a – nabídl závoj nové iluze. Oč jsou postupy konstrukčně a materiálově náročnější, o to snáze si nás dílo dokáže podmanit. Je to zvláštní paradox autorova nenápadného humoru.

Další díl kurátorské expedice do autorova surreálného světa nese tentokrát název Limbo. V krychli připomínající veletržní kóji je ukryto sedm autentických interiérů sražených do podoby úzkých chodbiček. Je to jako vzorkovna ve filmovém studiu pro remake Kabinetu Dr. Caligariho, jako kulisy pro zážitkovou hru umístěnou do loutkového divadla, jako laboratoř na léčbu klaustrofobie, jako brány do labyrintu, za zrcadlo, do zásvětí, do podsvětí nebo aspoň do země snů. Až na to, že do výtahu na konci chodbičky se protáhne tak akorát váš kocour, k oknu se prosoukáte jen v botách 33 a útlé hotelové pokoje zřejmě poskytnou jen stání na prahu. Když se pošetile snažíme zhotovit tradiční selfíčko, protože tohle se musí vidět, to musíme ukázat, to se nedá popsat slovy – umělec se jen tiše usmívá nad našimi rozpaky: „Máme to marné. S tímhle se jen tak nevyfotíte. Sláva, zůstane nepokořeno.“  Takže si ještě chvíli, tak na mrknutí oka, můžeme mezi exponáty užívat rozverné vyšinutosti, před branami limba, v modravém svitu předpeklí, a prozatím jako diváci.

David Možný: Blink of an Eye
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
12. 5.—14. 8.

text: Zbyněk Fišer

Dlouho jsem váhal, zda psát o brněnské výstavě Jiřího Kovandy. Nakonec jsem podlehl sám sobě: Ano, vždyť výstava O deset minut dřív je vlastně také něco jako sbírka básní. Napíšu, že Kovanda je vizuální básník.

Konceptuální Kovandova díla a instalace totiž v sobě obsahují celou sumu variabilních konkretizací. Jednou stojí v popředí lyrický impuls – jako např. Anděl, vánoční ozdoba v Out of Balance, jindy je nápadná aluze – např. Automatická kresba, Zlatý prsten, onde dominuje dílu narativní interpretace – instalace s vycpaným vrabcem, Ztracené klíče nebo stonky umělých růží Po svatbě. Záleží vlastně na individuálním úhlu pohledu, na přístupu diváka k dílu, zda zvolí raději příběh, zda artefakt rozpohybuje nebo jestli se rozhodne pro líčení a detailním pozorováním si dílo ohmatá. Někdy lze u exponátu uplatnit přístupů více (např. kbelík a hrách lze v představách rozezvučet, přeskládat, rozkutálet). Statické Kovandovy intervence do prostoru galerie a vystavené exponáty přinášejí dynamický impuls k oživení v představách návštěvníka. Jsou to zpředmětněné modely myšlení, jakési konkretizace mentálních reprezentací, obecných kognitivních struktur, s nimiž operuje mozek při strukturaci významů. Výtvarně pojatá sémantická schémata v sobě koncentrují jádra scén a scénářů, kterými psycholingvistika popisuje lidské chování a jednání. Kovandovo ztvárnění těchto sémantických kategorií, jeho konkrétní vizualizace významů ovšem zároveň naznačuje jedinečnost každého lidského činu. Tyto individuální odlišnosti ve vnímání a chápání světa a v přístupu k uměleckému dílu vytvářejí pak kolem artefaktů onu neostře ohraničenou množinu významů.

Miniretrospektiva
Vzhledem k tomu, že jen nepatrná část děl byla vytvořena přímo pro tuto expozici, může mít návštěvník pocit, že se jedná o jakousi miniretrospektivu, o přehlídku děl prověřených časem. Některé koncepty přenesl autor z plenéru do galerie (jehličí s hřebíčky), jiné varioval (cihly, lžičky, provázky, potraviny). Na druhé straně některá díla působí, jako by povstala z náhody, která se na místě přihodila – například kbelík od bílé barvy postavený u bílého soklu: Bez názvu (2020) nebo žluté rukavice pohozené na kus kmene na podlaze: Miro (2020).
Pocit nahodilosti však vyvolává značné rozpaky. Konceptuální umění sice stojí na nápadu, ale právě proto, že stojí na nápadu a veškerou materiální, předmětnou realizaci transponuje do mentální aktivity diváka, musí kvalitní dílo konceptuálního umělce stát na myšlenkově kvalitním, resp. umělecky hodnotném, vyzrálém projektu. Jestliže se k takovému kroku uchýlí dnešní umělec nebo galerista, připadá mi to jako laciná provokace. Pouhý nápad, čím absurdnější, tím směšnější, není ještě zárukou estetického zážitku. Kovanda zkouší, kam až může vůči divákovi zajít.

Stavy bezradnosti?
Provokování diváka, návštěvníka, který jako by neměl být s to dokončit hlubší, závažnější myšlenku dílem otevřenou, autorem předloženou, vnímám jako nepřehlédnutelný rys brněnské výstavy. Exponát má evidentní potenciál generovat rozmanité narativní představy, rozehrát hru možných i nemožných interakcí – ale ve skutečnosti je to fádní, banální, triviální výčet reakcí. Zvláště díla vytvořená pro brněnskou výstavu vykazují nápadný rys improvizace. Jako by pouhá náhoda, že se vyskytla tady a teď, poskytla dostačující oprávnění k tomu, aby byla povýšena na artefakt. Otevřenost náhodě a její využití v umělecké tvorbě považuji za důležitý rys tvůrčí osobnosti. Nicméně existence náhody ještě neposkytuje alibi k tomu, abychom každé její začlenění do uměleckého projektu považovali a vydávali za estetickou hodnotu. Zralý tvůrčí postup se vyznačuje i rysy kritického výběru a zvažování toho, co je přínosné pro dílo, respektive pro výstavu jako celek. Exponáty jako Miro, kýbl od bílé barvy a sokl apod. devalvují umělecký koncept výstavy jako celku. Kritický divák je na rozpacích, kdeže je tu hranice náčrtku a kde ironického žertování. Je přirozené, že nakonec odmítá přijmout roli naivního pozorovatele, který obdivuje císařovy nové šaty, a snaží se věc nahlédnout v širších souvislostech.

Nové významové souvislosti může divák odkrývat při průhledech prostorem galerie, kdy se mu na jedné ose seřadí pohled na vícero děl. Autor a kurátor využívají nabídnuté vlastnosti výstavního prostoru optimálním způsobem, aby nejbližší okolí exponátu zůstalo čisté pro dostatečné vyznění.

Humory
Nápadným rysem děl Jiřího Kovandy je humor. Smysl pro komické vyznění prozrazuje nejedna instalace. Komického účinku ovšem dociluje autor různými prostředky: jednou je to napětí mezi názvem a výrazem – Dva polštáře II označují dvě bílé žvýkačky, jindy je to iluzivní spojení různých materiálů jako v hromádce rezavých hřebíčků a jehličí. Některé objekty mají podobu ready made, úsměv však vyvolávají nejen instalací, ale i díky svému metaforickému názvu – např. věšáky na ručníky umístěné nad sebou do nedosažitelné výše s názvem Anděl. Nejnápadnějším rysem komiky je však zřejmě absurdita. Minimalistický nonsens a absurdní humor využívá Kovanda jak v rovině slovesné, tak v rovině vizuální. Na vizuální rovině se mísí absurdita s mystifikací. Místo tkaniček navlékne do bot špagety, rezavé jehličí smíchá s rezavými hřebíčky k nerozeznání: nebýt popisky, asi bychom to ani nezpozorovali. Bílé košile navlečené na sokly a latě jsou parodií na výstavní panny, název Hymna však jejich strnulost předkládá jako výsměch bezhlavé poslušnosti.

Jiří Kovanda dokáže s vycvičeným citem pro detail využít rozličné nuance vizuálního vjemu. Autorova tvořivost vykazuje i sympatické rysy dětské hravosti: rohlík se dvěma špendlíkovými tykadly se promění v obrovského Slimáka, žlutý gumový míč nad hlavou je přece Měsíc. Radostná imaginace. Nonsensová poezie ve vizuální podobě.

Díky obrazotvorné náklonnosti mezi autorem a divákem vyvolávají vystavené exponáty spontánní radostné reakce. Viděl jsem návštěvníky, jak nadšeně napodobují představené situace, gesticky variují tvary exponátů, rozvíjejí a rozhojňují nejednu Kovandovu instalaci. Z návštěvy ve Fait Gallery se stává veselá událost naplněná zážitky – a o to koneckonců jde. Umění básnické má přeci především potěšit.

text: Zbyněk Fišer

Jiří Kovanda: O deset minut dřív
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
8. 10. 2020—10. 4. 2021

Nový ateliér zalitý světlem a teplem, společně s dvěma velkými výpravami do Austrálie a Kolumbie, přinesly umělci Františku Skálovi řadu nových inspirací a podnětů. Sám se k této životní etapě vyjádřil takto: „Otevřely se přede mnou nekonečné obzory a já začal konečně malovat. Chápu toto šťastné období jako pobyt na pustém ostrově.“ A tak vznikla nová výstava Dva roky prázdnin, kterou můžete navštívit v brněnské Fait Gallery až do 25. července 2020.

Oku lahodícími výjevy krajiny tónovanými do rezavé barvy umělec navazuje na soubory Krajiny bezčasí nebo cyklus grafik Obři. Netypické barevnosti docílil použitím bahýnka jednoho z lesních močálů v západních Čechách. Dle autora se jedná přímo o nanoschránky mikroorganismů. Skála objevil tuto barvu v 70. letech a nyní ji umělecky zúročil. K malbě použil rovněž přírodní pigmenty či barevné okry, které si dovezl z cest po Austrálii. Musím souhlasit s kurátorem výstavy Miroslavem Ambrozem, že některé z těchto výjevů mají až apokalyptický nádech. Sám autor pak říká: „Lidé touží být svědky zázraků nebo nějakých paranormálních jevů a my máme výhodu, že si takové situace můžeme namalovat.“

Když procházíte výstavou, opravdu máte pocit, že jste se na chvíli ocitli v tajuplné zemi. Napravo vidíte vyřezaná rituální pádla, nalevo zase exotické dřevěné křeslo s řadou vyřezaných detailů. Klenotem výstavy je však z mého pohledu instalace nazvaná Vzduchoplavec II. Jedná se o ocelovou sochu člověka, která je připevněna k vysoké tyči a v rukou drží mikrotenovou plachtu. Pomocí ventilátoru je pak přiváděn nahoru vzduch, plachta se tedy vlní ve vzduchu/větru. Socha se pak otáčí v časových intervalech kolem své osy. Celkový výjev působí velmi impozantně a člověk má v tu chvíli pocit až nadpozemského zážitku. Jak uvádí umělec v průvodním textu k výstavě: „Australané mají ke všem bohům ‚stories‘ – kdo to je, a většinou poučný příběh, který pomáhal udržovat životaschopnost kmene. Mně se tam derou různá imaginární božstva, která se ale rodí z transkulturního zásvětí.“

V podcastu Petra Viziny se umělec vyjádřil, že je nerad sběratelem informací. Raději se udržuje do jisté míry neinformovaný, aby nepřišel o přirozený úžas. Ve své tvorbě rovněž nezpracovává aktuální témata, nýbrž se věnuje spíš těm archaickým. Skalní malby či 800 let staré eukalypty v Austrálii se jistě umělci vryly hluboko do paměti. Barevnost, energie a úžas z nově navštívených míst se odráží v každém jednom vystaveném díle. Pokud chcete na chvíli uniknout starostem všedních dní a nechat svou mysl cestovat po tajuplných zemích, neměli byste výstavu Dva roky prázdnin Františka Skály minout.

Na závěr mi nedovolí se nevyjádřit pochvalně k průvodnímu textu, který je zpracován formou krátkého rozhovoru kurátora výstavy s umělcem, v českém a anglickém jazyce. Máme tak možnost aspoň na chvíli proniknout do autorových myšlenek a lépe se tak vcítit do procesu, kterým vznikala jednotlivá umělecká díla.

František Skála / Dva roky prázdnin
Fait Gallery (Ve Vaňkovce 2, Brno)
26. 2. 2020 — 25. 7. 2020