Už 6. listopadu proběhne 35. ročník festivalu studentských filmů FAMUFEST. Ústředním motivem festivalu bude pro tento rok symbol, který vyjadřuje myšlenku spojování jak fyzické, tak umělecké – most. Oslava různorodosti a možnosti neškatulkovat potrvá do 11. listopadu.

FAMUFEST si klade za cíl přiblížit studentskou filmovou tvorbu posledního roku široké veřejnosti. Na letošní ročník festivalu se přihlásilo 77 snímků a ty nejlepší vybrané porotou se budou v soutěžní sekci ucházet o ceny v celkem 15 kategoriích. Letos poprvé bude udělena i cena za nejlepší scénografii. V čele poroty zasedá režisér Hynek Bočan (S čerty nejsou žerty, Přítelkyně z domu smutku, Zdivočelá země), dramaturgyně festivalu Anifilm Malvína Balvínová, producentka Pavla Janoušková Kubečková (Hořící keř), střihač Šimon Hájek (Domestik, King Skate) a filmový teoretik Petr Bilík.

Dějištěm FAMUFESTU se pro tento rok stane Praha 7. Na projekce soutěžních snímků budou moci diváci zajít do letenského kina Bio Oko, nesoutěžní filmy budou k vidění v Kině výtvarných umění. Doprovodný program, od výstav po koncerty, proběhne v Kulturním prostoru Letohradská 10 nebo v klubu Underground 36. Vyhlášení výsledků pak bude uvedeno na slavnostním zakončení 9. listopadu od 19:00 v Biu Oko.

A proč jsou motivem mosty? Adéla Boháčová, ředitelka festivalu a studentka druhého ročníku ročníku Katedry produkce FAMU letošní motiv představuje: „Most je klíčová stavba v celém společenském kontextu. Postavením mostu vytváříme nové cesty mezi dvěma odlišnými elementy. Na mostech se psaly dějiny, vztahují se k nim pověsti, jde o místa bojů. Most stojí na pilířích, které všechny musí být bezchybné. Obdobně funguje nejen tvorba filmu, ale i festivalu.“

Akreditace je možné zakoupit v předprodeji portálu GoOut za 150 Kč. Na místě poté za 200 Kč (studenti a senioři) a 250 Kč (ostatní veřejnost). º

Martin Kohout (* 1984) se narodil v Praze. Studoval FAMU na katedře kamery a pokračoval studiem na frankfurtské Städelschule. Jeho hlavními vyjadřovacími médii jsou video, film, instalace a objekty z nejrůznějších materiálů. V roce 2011 založil vydavatelství TLTRPreß, kde v angličtině publikuje autory uměleckého, filosofického i prozaického zaměření. V roce 2017 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, kdy se ve svém díle zabýval lidským metabolismem ve vztahu k technologiím. Svá díla vystavuje v nejrůznějších světových metropolích jako jsou Berlín, Londýn, Brusel, Paříž, Praha, Varšava, Tokio, Peking, New York a další. Instalace „Alonso! It’s Elastic“ v Galerii 427 v Rize představuje fenomén identity skrze digitální portrét Alonsa, který je přenášen na nejrůznější média. Jeho podoba je zobrazována v různých úhlech, které odkazují ke stereotypu zobrazování ve světě módy či k portrétu osobnosti focené z podhledu a evokující tak pocit důstojnosti. Přestože je Alonso stvořen v pastelových barvách, intuitivně lze vnímat jeho maskulinní prvky a kombinaci různých elementů – ať už lidských, zvířecích, mechanických aj. Identita Alonsa je hlavním tématem celé instalace. Objevuje se jako motiv či maskot na zadní straně oděvu. Oděv v tomto případě není vytvořen jako užité umění a jeho záměrem není, aby byl nošen – je myšlenkovým odkazem k podobě vnímání identity Alonsa – a nejrůznějších populárních identit obecně – které se častokrát objevují právě ve spojitosti s předměty nebo textilem, které člověk užívá v každodenním životě. Další z vrstev projektu je možnost tuto identitu volně šířit skrze zpřístupnění digitálních dat ve vysokém rozlišení. Alonso se tak může stát součástí nových kontextů – obdobně, jako se tomu ve virtuálním světě denně bez možnosti kontroly děje. ∞

Romantická představa velí vnímat umělce jako osobnost nadanou, jako osobnost vyčnívající z průměru. Jeho výjimečnost svádí ke spojení s kultem. Umělec jako ten, kdo je obdařen mimořádnými schopnostmi. Umělec jako rimbaudovský vidoucí. Umělec jako zloděj ohně. Dotýkán v Revoluční ulici však nebude pomyslný oheň, nýbrž právě umělcovo ego.

Přetřásat se bude jeho význam, meze, stabilita, ale nakonec vlastně i jeho serióznost. Ztratí nakonec umělecké dílo i sám tvůrce svoji auru? Skončí vše smrtí autora?

Nadprůměrně výrazný pocit vlastní hodnoty a mohoucnosti, sebedůvěry a sebevědomí. Tak bývá definován pojem silného ega. Charakter ega uměleckého budou v Galerii Evoluční ve vzájemné konfrontaci zkoumat student fotografického ateliéru FAMU Richard Janeček a absolvent Ateliéru nových médií Tomáše Svobody na AVU Vojtěch Pollák. Že umělecká činnost je oblastí, v níž otázka ega nehraje zcela zanedbatelnou roli, se jeví docela zřejmé. Tvůrčí subjekt chtě nechtě podniká více či méně vědomou reflexi své tvorby, ale i osobnosti. Ve vitrínách Galerie Evoluční tak nepůjde jen o samotná umělecká díla, ale spíše o hloubání nad specifiky výtvarného umělce a autorství jako takového. Je vůbec v postmoderní epoše možné představit něco zcela novátorského a originálního? Rozmělní se tvůrčí přínos díla v neurčitosti jeho původu? Nárokuje si umělec mylně nárok na genialitu? Nezhroutí se ego umělce vlivem vrtkavých pochyb o autentičnosti?

Právě Richard Janeček se problematice autorství ve své tvorbě již několikrát věnoval. Zmiňme například práce Critic View, dílo Datatrash či instalaci Last reference ve vršovické JEDNA DVA TŘI Gallery. Vzájemnou uměleckou konfrontaci Polláka a Janečka bude Galerie Evoluční hostit až do 22. listopadu. ∞


Janeček + Pollák = Egomaniac
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
22. 9.—22. 11. (vernisáž 21. 9. 19:00)


autor: text: Jiří Gruber

Vojtěch Fröhlich (* 1985) studoval na FAMU a na AVU v ateliérech Miloše Šejna, Zbigniewa Libery a Tomáše Vaňka. Je finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2015. Jeho tvorba zasahuje široké spektrum médií i témat. Věnuje se performance, instalaci, intervenci do veřejného prostoru. Pracuje s filmem a fotografií.

Výraznou složkou jeho děl je fyzická aktivita a práce s tělem jako uměleckou hmotou. Skrze site-specific performance vytváří nový kontext a cestou fyzického výkonu v něm překonává stanovené překážky. V další intervenci nechává diváka účastnit se samotného díla probíhajícího v reálném čase, jehož konečná podoba teprve vzniká, ale vychází z předem daného záměru. Dílo interaguje s divákem, který tak jeho podobu svou akcí sám dotváří. Fröhlich zkoumá i každodennost a vytváří v ní nové vztahy. Estetika jeho intervencí pracuje se systematičností a rytmem a často nepřekračuje civilní vzezření. Umělecká díla, lépe řečeno multimediální celky, mu jsou inkubátorem poznávání hranic současného umění. ∞

Ač se to zdá neuvěřitelné, poprvé v historii zapojí studenti do soutěže Famufestu i svou katedru fotografie. Je to nový signál, který ukazuje, že se nejznámější český filmový festival studentů neustále vyvíjí a dokáže svůj program inovovat.

Problém tkvěl v tom, že tzv. famácký syndrom předchozích organizátorů nedovoloval přijmout médium fotografie či intermediální performance katedry CAS do řad klasického filmu. Jak to, že Famufest s podtitulem EXPOSED najednou přistupuje k celé dramaturgii komplexněji a rovnou zapojuje oboje? Letošnímu organizačnímu týmu konečně dochází, že přístupy k filmu mají být v dnešní konvergentní době co nejotevřenější. Vytváří tak samostatné celky, které spolu nesoupeří, ale tematicky se doplňují. Už jenom z názvu EXPOSED lze snadno vyčíst prazákladní proces – expozici, která je nezbytná pro všechny typy filmových médií. Jiné konkrétnější téma, které by sjednocovalo vystavované exponáty, neexistuje a můžeme pouze spekulovat, zda se kurátorovi Václavu Janoščíkovi podaří udržet u návštěvníků pozornost. Valentýna Janů, koordinátorka výstavy, sice tvrdí, že pokus o vznik fotografické sekce zde loni byl, ale jednalo se spíš o školní soutěž než plnohodnotnou výstavu.

Letošní ročník Famufestu proběhne ve dnech 18.–22. listopadu 2015 a poprvé ve své historii sjednotí veškeré festivalové dění do jednoho pomyslného areálu sahajícího od Akademie výtvarných umění, kde se přestaví katedra CAS, až po The Chemistry Gallery na Letné, kde proběhne výstava katedry fotografie. º


Famufest 2015: EXPOSED
AVU (U Akademie 4, Praha 7), Bio Oko (Františka Křížka 15, Praha 7), The Chemistry Gallery (Bubenská 1, Praha 7)
18.—22. 11.


autor: Tibor Mečoun

Materiál s pamětí. Alchymie, u které je protiřečením tvrdit, že ji denně vidíme, i když je tomu tak. Vidíme ji a zároveň vidíme skrze ni.

Častokrát je bariérou mezi prostorem a dalším prostorem. Ve své pevné formě je jedním z největších objevů a dosud nejdražším prvkem, protože propouští světlo. Materiál, který potlačí své ego a dá průchod slunečním paprskům. Ty nijak nemodifikuje, pokud o to není požádán. Krystalická mřížka s dlouhodobou pamětí, která uchovává dění a vibrace. To bez nároků na reakci přináší, aniž bychom si tyto vlastnosti uvědomovali, ačkoli je v našich životech v různých formách přítomná nadmíru. V češtině ji nazýváme sklo. Materiál, který se nám svou hojnou přítomností v životě stává všedním. Podceňujeme jeho dokonalost, protože jsme jej zneužili do pouhých několika forem, dostačující nám k užívání. Přestože může být sklo průhledné, propustné i průsvitné, nese vizuální informaci. Ta je natolik konkrétní, že odporuje původní domněnce o submisi materiálu. Absolvent Ateliéru skla na UMPRUM Lukáš Kalivoda (* 1986) spolu s Jiřím Strakou (* 1991), studentem fotografie na FAMU a ITF, ve společném obdivu k tomuto materiálu přenesli jeho vizuální kód do obrazu. Ten je natolik pravidelnou abstrakcí, že otevírá otázku dešifrování informace tohoto kódu. Technologií měkkého řezu Kalivoda se Strakou umožní v Galerii Evoluční prozkoumat sdělení neviditelného materiálu ve zcela viditelné formě. ∞


Soft Cut
Galerie Evoluční (Revoluční 5, Praha 1)
12. 3.—14. 4. (vernisáž 11. 3. v 19:00)

Komedie líčí část života Štěpána Procházky, který se trochu zamotal v systému dnešní doby. Znovu vyhozen ze školy, znovu bez práce, znovu bez přítelkyně… A tak opouští Prahu a bezcílně odjíždí s pár přáteli na chatu. Zamotanost filmu diváka však společně se Štěpánem vzápětí přesouvá do Sedmihoří, malého městečka, kde představitel hlavní role pracuje v call-centru. V záplavě fádních telefonátů se jednou ozve hlas tajemné Marie. A tak začíná cesta mladého muže, hledajícího své místo v životě.

Film je originální nejen svým námětem, ale především formou zpracování. Vyprávění děje není příliš strukturované. Příznačné je spíše svou rozkouskovaností a zmatečností (která pravděpodobně vznikla často bezděčně, a tedy chybně).

Pavlíček však není žádným filmovým amatérem. Již jeho školní snímky byly mnohdy zařazeny do místních i zahraničních programů filmových festivalů. Sám si již v minulosti napsal scénář a nejednou se také osobně objevil ve svých filmech. Na svá bedra si však s „Parádně pokecal“ vzal příliš.

Jak je neznáme
Je sympatické, že se Pavlíček nebál riskovat a nevytvořil nic tuctového. „Chtěl jsem v tomto snímku ukázat herce v jiných polohách, než jsou diváci zvyklí,“ prohlásil režisér po skončení promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. A skutečně se mu to povedlo. Lukáš Pavlásek, vystupující většinou v rolích afektovaných idiotů, zde má velice klidnou až apatickou osobnost ňoumy, který touží po nějakém vzrušení ve svém jednotvárném životě. Příjemným překvapením je také výstup Václava Vydry, jenž předvedl kvalitní výkon. A také v kvalitnějším snímku – přece jen Pavlíček zvládnul vyspělejší film než tvůrci Kameňáku či Bastardů dvojky, což Vydrovi sedí. Ze známých tváří jsou dále k vidění Matěj Ruppert či Jana Pehrová-Krausová. V hlavní roli se představí divadelní herec Vít Rohr. Rohrův výstup působí monotónně, nutno však podotknout, že role to vyžadovala, a tak se vlastně úkolu zhostil dobře.

Kromě kvalitních hereckých výkonů atmosféru filmu podporuje pečlivě vybraný hudební podklad tuzemské produkce, zajímavé střihy a rozostřená kamera Ladislava Moulise mladšího.

Všechno se nepodařilo
Jak již název filmu prozrazuje, je snímek dialogový a nikoliv příliš vizuální. Rozmluvy nejsou složité či intelektuální, zato působí autenticky. Až na oslovení, kterých je ve filmu nespočet. „Dobrý den, Marie… Dobrý den, Štěpáne…“ je jeden z dalších (a)typických znaků snímku. Bohužel stejně jako vyzváněcí tón mobilního telefonu diváka asi začne po chvíli štvát.

Pavlíček pracoval se svérázným námětem. Na svůj celovečerní debut si však režisér a zároveň i scenárista filmu „Parádně pokecal“ vzal skutečně velké sousto. Bohužel Pokec postrádá smysl pro detail. Dílo má několik zásadních trhlin ve scénáři. Mnoho scén vyžaduje bujnou představivost a divák si musí domýšlet, jaký byl vlastně význam dané scény. Ze snímku je tak bohužel cítit silná nedotaženost a absence preciznosti.

Absurdní komedie se dobře vyjímá na akcích, jakými jsou festival ve Varech či filmová škola v Hradišti, srdce diváků v kinech si však asi nezíská. A pokud zaboduje, pak pravděpodobně u studentů, kteří by mohli v některých aspektech Štěpánova hledání vidět sebe samé. Myslím, že Pavlíček bude talentovanou režisérskou osobností, která má do budoucna potenciál. Jen si měl pro začátek naložit méně. ∞


Parádně pokecal
režie Tomáš Pavlíček
ČR, 2014, 75 min.

Pavel Juráček – příbramský mladík, živelný student FAMU, horečnatý tvůrce, romantický milenec, agresivní partner, zoufalý toxikoman, egoistický bohém, apatický stín, troska, která nedokáže psát a nedokáže se psaním přestat. A Tygr v Tísni zahraje jeho Deník.

Divadelní soubor Tygr v Tísni tvořený studenty DAMU předvede začátkem října novou adaptaci nedramatické látky. Inscenace vychází z knihy Deník 1959–1974 filmového scenáristy a režiséra, představitele české filmové nové vlny šedesátých let, Pavla Juráčka. Dozvídáme se o svobodě a úžasné finanční situaci filmu šedesátých let a o útlaku, rozkladu společnosti a kultury let sedmdesátých. O faustovské touze po vytvoření geniálního díla v těle jednoho rozklíženého nešťastníka. Deníky podávají zprávu o soukromém životě mnoha osobností kulturního života (Václav Havel, Věra Chytilová, Pavel Landovský a dalších) a autentický zápis o své době.

Inscenace je vhledem do mnohasetstránkového deníku. Stává se tedy deníkem samotným. Divák se stane čtenářem jeho zápisů. Bude svědkem plíživého rozpadu osobnosti i společnosti. Herci (představující především autora deníku, ale i jeho postavy) zprostředkují různé pohledy na věc. Stejně jako Pavel Juráček si budou odporovat, děsit sebe samé, budou navždy končit se „psaním“ a znovu začínat. Budou autory i komentátory Deníku Pavla Juráčka.

Deník
Rock Café Praha
Národní 20, Praha 1
I. premiéra
po 1. 10. 19:30
II. premiéra
út 2. 10. 19:30

scénář Marie Nováková, Ivo Kristián Kubák
režie Ivo Kristián Kubák
scénografie a kostýmy Radka Josková a Dominika Lippertová
hrají Tomáš Havlínek, Marie Švestková, Matěj Anděl a další

Momentálne som v Spišskom Hrhove a natáčam dokument o rómskej superstár. V rómskych osadách som strávila posledný týždeň a natáčala aj taký krátky dokument pre slovenskú televíziu.

Táto cesta po Východnom Slovensku má na mňa podobné účinky ako India – čím dlhšie tu som, tím viac mi príde absurdnejšie trápenie a problémy v rámci našej „prepadajúcej sa“ spoločnosti. Je to už také klišé hovoriť o chudobných Rómoch, čo nemajú na chleba v kontraste s nami, čo riešime milióny na napríklad kvázi nezmyselné filmy. Na druhej strane si myslím, že by bolo zdravé pre našich pražských zbohatlíkov prespať pár dní v osade. Len tak sa tam s nimi tešiť. Namiesto dovolenky na Maledivách, by to možno malo aj dáky účinok na ich vedomie – svedomie. Bez týchto výletov sa človek zacyklí vo svojej virtuálnej realite a dokonca jej začne veriť a brať sa vážne, čo je nebezpečná choroba.

Okrem toho sa trápim so scenárom na svoj celovečerák, a vymýšľam filmy čo budem točiť na FAMU, kde som v bakalárskom ročníku.

Animovaných filmů u nás přibývá jako čmáranic na zdech. Nedávno ale vznikl pod vedením Libora Pixy krátký film Graffitiger, který dokázal vzbudit značný zájem i za mořem. Rozhovor s režisérem, animátorem a scénáristou v jedné osobě by si smluvil každý druhý pisálek. Mě ale víc zajímal pohled do zvukové kuchyně filmu, v němž zazní všehovšudy dvě holé věty. Zpovídat se nechal zvukař Marek Musil a autor hudby Michal Reynaud.

Kudy vedla cesta ke spolupráci na filmu Graffitiger?
Marek Musil: Já si to musím nejdřív rozmyslet.

Michal Reynaud: Tak já začnu. Oslovil nás Libor, protože znal muziku, kterou dělám já a Luka (Luka Križek, spoluautor hudby – pozn. aut.) Muzika se mu líbila a tak se nás zeptal, jestli bychom mu nechtěli složit hudbu k jeho studentskému filmu. Tak jsme řekli, že jo.

MM: Asi to budeme dělat tímhle způsobem – že bude vždycky nejdřív mluvit Michal a já si rozmyslím, co jsem vlastně chtěl říct.

MR: No to ale pak budou ty tvoje odpovědi mnohem kvalitnější!

MM: (smích) Já jsem byl na FAMU s Liborem ve stejném ročníku, takže jsem už od prváku dělal všechny jeho filmy. Byl to svým způsobem takový samospád. Prostě Libor dělal film a tak se automaticky počítalo s tím, že je budu dodělávat.

Jak obtížné bylo nazvučit animovaného tygra?
MM: Film je zvláštní tím, že není prvoplánově animovaný. Je to hraný film s animovanými prvky. Tygr je trikově dodělávaný ex-post. Všechna pozadí, švenky kamer a jízdy se musí předem vymyslet a natočit tak, aby tygr šel do všeho naanimovat a aby to fungovalo. To je asi to, co se na našem filmu cení. Příběh je vlastně docela jednoduchý, ačkoliv scénář se během natáčení docela razantně měnil. Ve filmu nejsou dialogy, takže se veškeré emoce odrážejí v muzice. Zvuky nejsou nositeli takových těch prvoplánovitých emocí, okamžitě jasný dojem z poslechu jednotlivých zvuků divák nemá. Co se týče hlasu samotného tygra, tak lidé mají tendenci si myslet, že se otevře nějaký šuplík, kde jsou tisíce nahrávek řvaní tygra a že si to vybírám jako korálky. Ale i v drahých archivech je prostě zařvání tygra: „uá“. Je potřeba poskládat ta zařvání do celého filmu tak, aby diváci neměli pocit, že je to pořád to jedno a samé zařvání. To si myslím, že byl zvukový majstrštyk: že si nikdo nevšimne, že je to kombinace několika zařvání. Ve zvukových bankách je sice těch zařvání spousty, ale je slyšet, že je to třeba jiné zvíře, v jiném prostoru, zvuk má jinou barvu, je nahraný z jiné dálky, na pozadí jsou slyšet ptáci atd… V zoo jsou zase lidi a taky tam nemůžete stát celý den a strkat do tygra klacíkem, aby zařval. Takže musíte vycházet z dostupných zdrojů, kterých je omezené množství. No a pak přišel Libor, poslechl si tygra a řekl: „No fajn, akorát tady bych potřeboval, aby byl ten tygr trošku smutnější.“ Tak jsem mu řekl, ať mi tygříka přivede na postsynchron. (smích)

MR: Bylo to hrozný, samozřejmě. My jsme dostali od Libora animatic, což je film ve zjednodušené podobě. Nesedí sice finální střih, ale plus minus člověk ví, co se ve filmu děje a jakou má náladu. Libor si už předem z naší muziky vybral nějaké podkresy a nadhodil to nahrubo do natočených scén. Mně se ten výběr moc nelíbil, a tak jsem začal znova od hudebních skic až po ucelenější kusy, které jsem Liborovi posílal po netu. Od doručení animaticu uběhlo zhruba šest měsíců, kdy se nic nedělo. Psal jsem Liborovi smsku, jestli se mu ta muzika líbí nebo nelíbí, jestli to teda dělat budeme nebo nebudeme. On neodpovídal. Pak zavolal, že už je to celé hotové a že do 14 dnů musí být film komplet dodělaný. Nastal stres, mně do toho samozřejmě nefungoval počítač – tradičně, a ještě jsem měl odletět na měsíc na dovolenou. To byla druhá fáze. A pak se stala ta třetí věc, která nám všem zkomplikovala život. Když byl film hotový a už dokonce někde i běžel, přišel shora „božský“ zásah střihače, který ten film tak nenápadně přestříhal, že najednou všechny zvukové stopy – hudba, zvuky, ruchy i efekty, přestaly fungovat. A do toho přišel Libor a říká: „No to je ale průšvih, já s tím musím do konce týdne odjet do Ameriky.“ Takže se to muselo na poslední chvíli znovu předělat. Ale jinak se s Liborem dělá výborně. On má pro hudbu cit. Nemuseli jsme nic dlouho hledat. Všechny ty nálady se mu v zásadě líbily a pak už to bylo jen takové ladění.

Jakou konkrétní část filmu máte nejradši?
MR: Pro mě je to druhá polovina filmu. Konec klubu, zhypnotizovaný tygr, bláznivá honička po fasádách a pak hlavně ten moment naděje, kdy uvidí onu známou značku a jde po stopách své smazané tygřice.

MM: Těžko se mi vybírá. Já to mám zatížené natáčením. Navíc natáčením scén, které nakonec ve finálním střihu filmu ani nejsou. Je potřeba dodat, že animace se tam dodaly až následně, takže natáčíte prázdné stěny. Ale točili jsme scénu, kdy přichází deset malých dětí a mají ukazovat na zeď, na které je tygr. Jenže ten tygr tam v tu chvíli samozřejmě nebyl. Takže jsme lepili na zeď nějakého tygra, který se potom vymaskoval. Natáčení ale bylo dlouhé a děti už nechtěly hrát. Takže nastal tvrdej byznys a děti hrály za žvýkačky, za čokolády… Slibovaly se hory doly. Vlastně těch pár vět, které pak ve filmu zazní, je asi 20 minut natáčení. Tady padla jedna věta, tady další. Děti buď mluví všechny, nebo žádné, nebo všechny přes sebe… Je těžké získat použitelný materiál. Bylo chytře vymyšlené, že ty děti stojí v záběru zády ke kameře, aby jim nebylo vidět na pusu. Ten synchron by pak už totiž nikdo nechytil. Natáčení s dětmi, které si uměly dirigovat catering, bylo vtipné.

Byli jste pyšní na nominaci na Oscara?
MR: Já jsem gratuloval Liborovi, protože si myslím, že je to hlavně jeho film. Byl jsem hodně překvapený už i z nominace na Českého lva. Zdálo se mi to jako drobný film a nečekal jsem, že bude diváky tak hezky přijat. Libor průběžně aktualizoval stav věcí a napsal mi smsku „Jsme nominovaní na Oscara.“. Časem jsem si to tak nějak přisvojil a teď jsem pochopitelně hroznej machr, že mám v portfoliu film, který byl nominovaný na Oscara. Ale jsem spíš pyšný na film jako takový, protože si myslím, že se povedl, že je hezký.

MM: Mě to potěšilo, ale ne tak, že bych si řekl: „No to jsem na tom zapracoval!“

Jaký máte názor na graffiti? Postava sprejera totiž v jedné scéně filmu působí skoro jako bůh…
MR: Kdyby všichni sprejeři byli zahalení podobnou stvořitelskou aurou, tak bych graffiti měl samozřejmě hrozně moc rád. Bohužel si myslím, že jako ve všech uměleckých směrech, je i tady celá škála kvalit. Jsou místa, kde se mi graffiti opravdu líbí. Bohužel je jich málo – třeba ty tanky na Národní, které Libor vtipně použil. Ale obecně se nekloním k optimistickému vnímání graffiti jako jazyka města, nebo – jak se často stylizuje – uměleckého promlouvání ulic a fasád. V mnoha případech je to pro mě prostě jen vandalismus.

MM: Matně si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal do už neexistujícího výtvarného měsíčníku rozhovory s grafiťákama, takovou tou elitou. Je to zvláštní koníček. Ty lidi to stojí strašné peníze za spreje, riskují, mnohdy byli zavření. A to jen proto, aby prosadili nějakou věc, která se těžko odlišuje od vandalismu. Ale myslím si, že je to jako s každým uměleckým směrem. Nějakou dobu to tu bylo, teď to ještě nějak jede dál. Ale lidé, kteří s tím začínali, už na to dnes koukají jen z dálky. Možná se ale úplně pletu.

Chtěli byste se setkat s kresleným tygrem?
MR: Leda jako voyeur. Bavilo by mě být zalezlý někde za popelnicemi nebo schovaný v autě a pozorovat život na stěnách – pokud by byl tak živý. Kdybych se měl setkat jen já a on, připadal bych zbytečně rozměrný – troj…

MM: Tygr má lidské emoce, jsou to v podstatě lidské příběhy s nastrčenými zvířecími postavami. Takže se s ním možná všichni setkáváme. To míjení je z určitého úhlu denní realitou.

Čemu se aktuálně věnujete?
MR: Hudebně asi vůbec ničemu. Doufám, že si někdo všimne muziky u Graffitigra a přijde s nějakým podobně zajímavým projektem. To mě bavilo. A jinak si dělám svoje věci do šuplíku. Co mi zbývá. (smích)

MM: Já si zvuky moc do šuplíku točit nemůžu. Leda bych šel do zoo točit nějaká zvířata. (smích) Právě pracuji na filmu Čtyřlístek, kde je lev měnící se v draka. S těmi pěti zvuky na Graffitigra bych neobstál. Takže aktuálně natáčím draky a těch je, jak známo, v Praze dost málo.