S tématem radikalizace a extremismu ve společnosti se v poslední době setkáváme velmi často, ať se jedná o otázku migrace, nebo o postoj k válečnému konfliktu na Ukrajině. Nutnost řešit tento problém nedávno zvýraznil říjnový útok na LGBT skupinu na Slovensku, při čemž vraždil teprve devatenáctiletý mladík, který ke svému činu sepsal i manifest. Napadlo vás, jaké myšlenky takovému člověku běží hlavou? Jaké jsou jeho motivace? Velmi nevybíravý a upřímný vhled do této problematiky nabízí multižánrová a intermediální inscenace Commander souboru Farma v jeskyni, jejíž repríza dne 25. října byla pořádána právě na počest obětí již zmíněného útoku.

V dubnu 2020 dopadla estonská policie lídra krajně pravicové teroristické organizace s názvem Feuerkrieg Division (FKD), který si nechal přezdívat Commander a jemuž bylo teprve třináct let. Jak je to možné? Odpověď zní: Uplatnění gamifikace v rámci propagandy, což znamená zvyšování zájmu o konkrétní věc za pomocí herního prostředí. Apel na výkon funguje jako páka nad zmocněním se mladého jedince. Zrovna tato událost se stala inspirací pro vytvoření inscenace, která je pojmenovaná po hlavním aktérovi a citují se v ní fragmenty dialogů z komunikačního kanálu FKD. V režii Viliama Dočolomanského a dramaturgii Sodji Zupanc Lotker a Markéty Hrehorové se představení dělí do dvou částí, a sice filmu a fyzického divadla, které mezi sebou vedou velmi funkční konverzaci.

Prosím, snažme se o vzájemný dialog!
Obě zmíněné části představuji svébytná díla, která se však navzájem doplňují a mají společné barevné spektrum i leitmotivy. Například akvárko či prut, protože všichni aktéři jsou jakoby rybami, které někdo chytá na svoji udičku. Zároveň v obou prostředích panuje ponurost a studená barvitost, ať se jedná o černou, nebo tmavě zelenou. Projekce filmu visí nad jevištěm, které zeje téměř prázdnotou. Pouze v levé části je vytvořen prostor pro živý hudební doprovod, jenž někdy velmi nepříjemnými, ale opodstatněnými zvuky zdůrazňuje surovost celého tématu inscenace. Projekce zobrazuje jakési akvárko, ve kterém postupně dochází k proměně několika mladých lidí/ bytostí ve štvance radikálních myšlenek, jež pohlcují nejen je, ale jsou nebezpečné pro celou společnost. Divák poznává různé lokace od dětského pískoviště přes opuštěné budovy, ve kterých se zradikalizovaní jedinci schází. Frekventovaně se opakuje motiv ryby a volně se houpajícího herního ovladače v dětském pokoji, které odkazují ke všudypřítomné manipulaci vyvolané slovním psaným i mluveným projevem. Fyzické divadlo pak pod ním vytváří studii natočeného a citovaného, a naopak klade důraz nikoli na verbální výrazové prostředky, ale právě na emoční a fyzické pochody. Jednotliví aktéři mezi sebou v rytmu hudby vedou souboj, jeden se snaží druhého podmanit, a to například za pomocí využití zbraní a agrese. Lze se vůbec vyznat v tom, kdo je viník, a kdo oběť? V inscenaci se nesoudí, ale pouze předkládají podněty ke společenskému dialogu. Přece další soud vyvolává zas další, před čím tvůrci citlivým způsobem varují.

Kromě dialogu obou částí jsou pozoruhodné herecké výkony zejména dětských aktérů, kteří figurují v projekci, protože velmi mrazivé repliky podávají s ještě mrazivějším odhodláním a autenticitou, při tom do všeho dodávají paradoxně špetku lhostejnosti. Místy mluví jako stroje naprogramované nenávidět, čímž apelují na publikum, aby ztratili iluze o dětském světě plného dobra a naivních myšlenek. Zkrátka Viliam Dočolomanský dokazuje, že patří mezi režijní špičky a dokáže obdivuhodně pracovat i se zhmotněným zlem. Rovněž taneční kreace pracují akcentem na metamorfózy agrese, ať už intelektuální, či fyzické, a nelze se od nich odtrhnout. Černobílé vidění světa se v nich neuplatňuje, ale ten, kdo v jednom čísle představoval oběť, v druhém pokořuje agresora se stejnou dávkou násilí a negativní energie. Do toho všeho film i představení na sebe odkazují společně a vzniká jakási velmi otevřená výpověď o zlu panujícím v současném světě, před kterým se nedá skrýt ani ve vlastní ložnici. Je všude, i když ho nechceme vidět. Commander představuje jednu z nejpovedenějších sociálních sond, kterou jsem kdy měla možnost zhlédnout. Viliam Dočolomanský společně se svým týmem opravdu virtuózně předvedl, jak lze vést funkční dialog nejen napříč společností, ale i v rámci různých druhů umění.

Farma v jeskyni: Commander
DOX (Poupětova 1, Praha 7)
premiéra 13. 6. 2022

Soubor Farma v jeskyni na konci ledna uvedl svou novou inscenaci Odtržení. V centru současného umění DOX proběhla intenzivní scénická studie společenského fenoménu hikikomori.

Farma v jeskyni loni zkoumala rozrůstající se společenský fenomén hikikomori. Stav, kdy se jedinec po dobu šesti a více měsíců uzavírá před okolním světem za hranicemi svého pokoje. Tento fenomén byl poprvé diagnostikován v Japonsku, a proto nese označení v japonštině, které doslova znamená „odtrhnuvší se“. Případů hypersenzitivních jedinců, kteří před světem dobrovolně zavírají dveře svých domovů, už je na celém světě přes milion. I v Česku mají své zastoupení.

V Tokiu soubor Farma v jeskyni nasbíral informace a výpovědi jednotlivých hikikomori a ztvárnil je propojením videa, hudby, tance a pohybu – drsné zjištění, jak dnešní společnost mladých lidí může dopadnout. Tlak a nároky, kterým čelí, povinnosti a stereotypní život. To vše se promítá do rozhodnutí odtrhnout se. Jedná se o druh sociální fobie, který však není klasifikován jako nemoc. Je to pouze stav či označení.

Farma v jeskyni si schválně vybírá nepohodlná témata, která ve svých, do žánru nezařaditelných, inscenacích zkoumá. Stejně tak to bylo s Japonskem. Zaměřili se na skutečnost, kterou se japonská společnost nechlubí a naopak se ji snaží skrývat. Následoval výzkum v podobě rozhovorů přímo s odtrženými jedinci a diskuzí s odborníky i s rodinami, které takovou zkušeností prošly. Na základě několikaměsíční práce vznikla neobvykle pojatá performance, která má zázemí v Centru současného umění DOX. Zvláště proto, že fenoménu hikikomori byla věnovaná i část výstavy Brave New World, na které Farma v jeskyni spolupracovala.

Útěk do izolace
Uvítání afektovaně působícími kustodkami lomeno tanečnicemi a pohled na lidský exponát. Zakrvácená těla vzájemně identických polonahých dívek, které ve vykloubených pozicích leží na šedých autosedačkách. Vše na veliké točně, jako exemplář z muzea. Opodál vidíme zavřená těla ve skleněných vitrínách. Všechno jsou to živé dívky, připomínající přerostlé panenky. Všechno Asiatky, stejně (ne)oblečené. Další takový klon čeká diváky na scéně. Nepoznáme, zda se jedná o ženu či muže – je to jakýsi unisex. Univerzální oběť systému, která se snaží se zběsilým okolím udržet krok. Marně.

Zranitelnou Asiatku postupně obklopí již zmíněné přísně upravené kustodky – bělošky, které mohou připomínat sekretářky nebo byrokratky či symbolizovat obecně chaotickou a jasně danou společnost. Organizovaně a systematicky předvádějí jakýsi souboj mezi společností a jedincem. Souboj o místo ve světě, o práci či o zařazení do zaběhlého života.

Nátlak a agrese osob na scéně stále graduje. Tanec a proplétání se do jednoduchých židlí se stává symbolem celé inscenace. Značí to ono místo ve společnosti, podporu, či škatule, do kterých chtějí všechny mladé dostat? Podobně pracují i s další rekvizitou – klopotně se soukají a svazují dlouhými gumami, škrtidly. Příznačná symbolika reality, která je často velmi svazující. Pronikavé pohledy okolí a nároky, před kterými nejde uniknout. Expresivní a násilné tahy tělem vzbuzují strach i pocit bezmoci. Všechny postavy se pohybují s velkou ladností a afektovaností. Scéna se mění každou chvíli, střídají se prvky provedení i vizáž tanečnic. Výpověď ale zůstává stále silná. Celou inscenací se nese ještě živá hudba a mluvený text. Jedná se o autentické výpovědi lidí, kteří touží po izolaci od společnosti. Prosté citace z rozhovorů s hikikomori lidmi. O to mrazivější celý výjev je.

Po souboji s realitou a nátlakem okolí zranitelná bytost doslova padá. Bortí zeď – dveře pokoje či domova – a odkrývá vlastní mikrosvět odtržení. Na scéně se rozprostírá vodní plocha, na které polehávají nevinná a zhroucená těla obětí systému ve svém ideálním světě nicnedělání. Paralyzované duše neschopné ničeho, zavřené před světem a realitou. Pohled do nepochopitelné říše – emocionálně zploštělí lidé, kteří touží po určité oáze klidu, dlení a jednoduché existence. Přidává se ještě motiv zoufalé snahy matky vysvobodit své dítě ze stavu rezignace, snahy zařadit ho zpět do života. Její neúspěšný pokus má pointu v závěru.

Apatická těla hozená na břeh naší společnosti – to je teď aktuální téma, které je na čase začít řešit a uvědomovat si, co vše obnáší. S tak důležitou informací k nám ale přichází divadelní soubor. To jsme všichni tak izolovaní, že o takovém problému nevíme? Až umělci nás musí varovat před nemocí dnešní doby? ∞


Farma v jeskyni: Odtržení
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
po 14. 3., út 15. 3. 19:00 a pá 22. 4., so 23. 4. 19:00 • 200 / 100 Kč

Představte si, že se zavřete v pokoji a po dobu minimálně šesti měsíců ho neopustíte. Jídlo si necháte vozit, hygienu omezíte na minimum a svůj život přesunete do virtuální roviny. Nepředstavitelné? Takhle ale po světě žije už víc než milion mladých lidí. Je to nemoc a degenerace společnosti, nebo přirozený vývoj? Jde o fenomén hikikomori.

Hikikomori doslova znamená „odtrhnuvší se“. Tento fenomén poprvé popsali japonští psychiatři v roce 1998. Podle tamní úřední definice jde o jedince, který se izoluje od společnosti po dobu šesti a více měsíců. Jedná se tedy o nějakou extrémní formu sociální fobie. Přesto ale hikikomori není oficiálně duševní nemoc, ale jakýsi stav, označení, pojem. V Japonsku už žije skoro milion takových lidí a po světě přibývají další případy.

Čím dál více jedinců, převážně mužů ve věku 15–34 let, dobrovolně zavírá dveře svého pokoje před děním „tam venku“. Dny tráví stereotypně a převážně ve virtuálním světě za obrazovkami svých počítačů. Videohry, filmy, komiksy, internet. A spánek. Naspat dokáží desítky hodin. Obklopeni odpadky a krabicemi od jídla, nepracují, nekomunikují, nemají žádný společenský život.

Může za to společnost, jedinec, anebo rodina? Čí problém to vlastně je? Každá země, každá kultura na to nahlíží trochu jinak. Možnost odtržení a uzavření se existuje a jedinec toho využije. Jeho rodina ho v tom často (formou komfortu a péče) podporuje. Jedno se nabaluje na druhé a zastavit takhle rozrůstající se styl života se zdá skoro nemožné.

Odtrhnutí se od světa. Od společnosti. Od dění.
Sedím ve svém pokoji a kladu si otázky. Proč bych se tu chtěla (nebo musela?) zavřít před okolním světem? Proč by někdo chtěl takhle uniknout realitě?
Domov rovná se bezpečí. Domov rovná se pohodlí. Pohodlí rovná se jednoduchost. Pohodlná jednoduchost, lenost a hřejivý pocit zázemí a bezpečí. Je to lákavé.

Dalším důvodem může být tlak. Obrovský tlak, který na mladé jedince společnost vyvíjí a který se s hektickou dobou čím dál více stupňuje. Dostaň se na vysokou školu, založ rodinu, vydělávej hodně peněz a buď úspěšný! Pokud je tlak silnější než osobnost, není divu, že se pak dotyčný radši zavře doma, než aby vkročil chaosu reality.

„Ve 3:27 jsem šel do obchodu a koupil jsem si balíček fermentovaných sójových bobů. Doma jsem položil sóju na zem a zíral na ni 8 hodin. Když jsem se probudil, vzal jsem balíček do rukou a brečel jsem. Brečel jsem, dokud jsem zase neusnul. Spal jsem dva dny.“

Každý hikikomori člověk to má trochu jinak. Jeden se na lidskou tvář ani nedokáže podívat a druhý si je schopný v obchodě nakoupit alespoň základní potraviny. Svoji roli hraje ochranná ruka komfortu a zázemí – rodiče. Zvláště v Japonsku si rodiče své hikikomori děti skoro až hýčkají: nosí jim jídlo, poskytují peníze a jsou rádi, že jejich miláček nemusí trpět v příšerném světě práce a nebezpečí. Nový druh domácích mazlíčků?

Jsme všichni tak trochu hikikomori?
Hikikomori lidé žijí v podstatě vegetativně. Nikomu nepřinášejí bolest ani radost, jen konzumují, spí a existují. Jsou to ale stále lidé. Proto se u nich velice často rozvíjejí vážné duševní choroby jako deprese či schizofrenie. Takové extrémy pak často končí extrémním řešením, sebevraždou.

Mluví se také o tom, že celé lidstvo je v rané fázi hikikomori. Tvrzení je to opodstatněné. Digitální či obrazovková generace už je zavedený termín, skoro nikdo z nás už bez virtuální dimenze nedokáže žít a náš svět je každým dnem hektičtější. Naše pokoje jsou ale stále zónou bezpečí. Ten krok uzavření se před okolím by nebyl tak složitý.

Přesto je hikikomori extrém, který nesvědčí nikomu. Těžko říct, zda zavřeni v pokoji skončíme jednou všichni a být hikikomori už bude normálním stylem života. Nebo se sociálních úzkostí zbavíme a budeme normálně fungovat.

Na aktuálnost tohoto tématu poukazuje i mezinárodní divadelní soubor Farma v jeskyni ve své nové inscenaci Odtržení. Vzhledem k tomu, že je hikikomori věnována i část výstavy Brave New World v galerii současného umění DOX, proběhla tam o hikikomori diskuze s rekordní návštěvností a 23. 1. 2016 i premiéra představení Odtržení. Další reprízy se chystají na březen a duben. ∞

Pokud jste doposud nebyli na představení jednoho z nejlepších divadelních souborů v Česku, nepropásněte poslední šance. Do konce letošní divadelní sezóny Farma v jeskyni vystoupí ještě v divadle Ponec, Roxy/NoD a v divadle Alfréd ve dvoře.

„Během desetileté existence se stala Farma v jeskyni takřka exportní značkou českého nezávislého divadla.“ (Tereza Radváková, Česká televize)

Představení Farmy v jeskyni vznikají na základě dlouhodobého výzkumu zaměřeného na přenos lidské zkušenosti mimo slovo a limity běžného porozumění. V představení DIVADLO soubor vychází z expedic do Brazílie. Na cestách herci s režisérem nastudovali různorodé afro-brazilské taneční variace a brazilské rytmy. Divadlo je šílenstvím, hledáním lidské svobody. Svoboda se však stává jen hrou, divadlem.

Pokud hledáte intimitu a dokonalost pohybového divadla, po více než roce máte opět možnost zhlédnout představení ČEKÁRNA. Paměť místa versus jeho současnost – stanice Žilina-Záriečie, odkud byli během druhé světové války deportováni Židé ze Slovenského státu. Od premiéry je inscenace označována za „kultovní představení“.

V červnu se můžete připojit k workshopu Muzikalita v divadle a scéničnost v hudbě, který otevře představení CESTA. Komponovaný večer ve znamení všech projektů Farmy v jeskyni.

„Na Cestě je hypnotizující způsob, jakým Farma v jeskyni převádí specifické emoce a zkušenosti do hudby a tance… do spletitého a zároveň bezprostředního obrazu nespatřených lidí žijících v rychle mizících kulturách.“ (Joseph Fahim, Masress)


24. 5. 15:00, 20:00 DIVADLO, Ponec
29. 5. 20:00 ČEKÁRNA, Roxy/NoD
30. 5. 16:00, 20:00 ČEKÁRNA, Roxy/NoD
18. 6. 20:00 CESTA, Alfréd ve dvoře
Inscenace doprovází živá hudba!

Rezervace, slevy pro studenty a skupiny:
info@infarma.info
739 592 480
www.infarma.info
www.facebook.com/farmavjeskyni


autor: Petra Šafářová

Farma v jeskyni ve svém posledním představení Divadlo zkoumá, co se stane, když se hranice mezi světem herců a diváků smaže.

Dva světy
Představení souboru Farma v jeskyni s jednoduchým názvem Divadlo předcházela dlouhá práce zahrnující několik výjezdů do Brazílie, kde tvůrci zkoumali život, kulturu a hlavně tanec místních obyvatel. Z Jižní Ameriky si Farma v jeskyni přivezla nejen hudební a taneční inspiraci, ale také námět, který dále rozpracovala.

Skupina umělců pod vedením zlého Stromboliho, kterého známe z Pinocchia, předvádí svá čísla smetánce, která baží po podívané. Dokud každý hraje svoji roli, je vše v pořádku. Co se však stane, když se jeden snaží dostat druhého do svého prostředí? V uměleckém kruhu se bohatým holkám nežije špatně, avšak umělci v nastrojeném světě peněz zahynou.

Duší i tělem
Stejně jako v představení Sclavi, i zde herci předvedli neuvěřitelné výkony. Gymnastické triky Jun Wan Kima, vyčerpávající tanec doplněný neochvějným zpěvem ženských představitelek a v neposlední řadě Roman Horák se zlomenou rukou, která skvěle doplňovala jednu z rovin jeho postavy – loutku, zajistili neopakovatelný zážitek.

Škoda, že nové hlavní hrdince (místo Cécile da Costa hraje Eliška Vavříková) role její předchůdkyně nesedí. I přes technicky výborný herecký výkon bylo vidět, že se Eliška Vavříková s postavou neztotožnila. Není divu, herečky jsou vzhledově i tělesně odlišné. Drobná Cécile da Costa si mohla dovolit bušit do Romana Horáka vší silou, kdyby to však udělala její nástupkyně, herec by nejspíše odlétl na druhý konec pódia. Doufejme, že se režisér pokusí tento problém vyřešit důkladněji než jen nepadnoucí parukou, kterou Eliška Vavříková dostala.