Březnový Mercedes Benz Fashion Week je za námi. Holky s červenou rtěnkou a kluci v dámských džínách. Přehlídky v obří bílé vaně nasvícené ostrými světly, která dráždila každého, kdo šel spát až ráno. Tenhle Fashion Week přinesl podzim do módy a jaro do Prahy.

Za každou přehlídkou, která se tváří jako niche záležitost, stojí úplně obyčejní lidé. To je klišé, které můžeme říct o čemkoliv na světě, co vzniklo rukama a v hlavě člověka. Ale na přehlídce Jakuba Polanky to bylo opravdu poznat, což bylo jeho vítězství. Rozhodl se modely dostat před strahovský filmový a televizní ateliér, aby je mohl vidět každý, i ten, kdo nemá předraženou vstupenku, pozvánku za to, že se pohybuje ve fashion bublině, nebo že o něm minulý týden napsali v Blesku. A jeho modely nepředváděly jen modelky z agentur, ale také herci nebo redaktoři. Výsledkem bylo jedno velké charisma.

Lidé uvnitř, lidé venku a vy
Lidé, kteří modely předvádí, jsou smrtelníci jako my. Na místě nebylo vyvýšené molo a to pro ně většinou není příjemné. Slyší totiž reakce diváků z prvních řad. Na Polankově přehlídce se ale nestávali terčem opovržlivých poznámek. Ve venkovní části jim však byla zima. Díky energii, která se k nim od návrháře dostávala, to ale rádi vydrželi. Vůbec celá atmosféra v zákulisí byla pro ně přívětivá. Pokud chcete, aby se vaše modely líbily lidem v publiku, je vcelku logické, aby se i lidé, kteří je předvádí, cítili dobře, nebo ne?

Ti druzí – lidé, kteří seděli a stáli v publiku – se usmívali. Stali se součástí jedné velké party, v níž je móda zábavou. Bylo to cítit od začátku – první model potěšil, druhý se líbil víc a u třetího jste si nemohli nevšimnout, jak jsou lidé v publiku rádi, že tu právě teď sedí. Usmívali se čím dál víc, nedokázali se nehoupat do rytmu. Měli radost, že z úsilí za tím vším vzniklo něco takového.

Jakub Polanka svou kolekcí řekl: bundy noste převráceně – zepředu dozadu, vzhůru nohama, moc veliké, moc nízko. Symetrie už nikoho nezajímá. Šálu noste jako šaty a přes ramena můžete mít přehozený kus plechu. Kalhoty si kupte o dvě čísla větší, protože v nich můžete sedět obkročmo na široké zdi. Oblékněte si montérky, protože princeznami jste byly jako děti. A zapněte se až ke krku, protože podzim je podzim.

A na konci přibíhá i on. Unavený, vysmátý, spokojený a úplně obyčejný. A vy máte chuť mu za to všechno dát pusu. ∞

Nikdy jsem na to moc nehrála. Na svůj první Fashion Week jsem šla v mikině, ve které občas spím, v džínách, které nebyly skinny ani boyfriend, a v holínkách. Doplatila jsem na to. Mezi elegány a modelkami jsem se tenkrát cítila jako chudá příbuzná a řekla si, že za rok si dám záležet. Přišly roky, kdy jsem na Fashion Weeku byla krásná a nestyděla se sedět v první řadě. Dokázala jsem se obléct natolik promyšleně (rozuměj: jakoby nenuceně, ale bezchybně), že jsem se od Simony Krainové lišila akorát výškou (tak určitě, Zuzko).

Instantní street style
Na letošní Mercedes-Benz Prague Fashion Week jsem přijela ještě trochu opilá z dojemné bohosvatby u Hořovic. V černo-šedém outfitu, který zahrnoval úzké kalhoty, poloprůhledné šaty/triko a úchylný kožíšek, jsem se blížila k červenému koberci Na Příkopech a děsila se chvíle, kdy se přiblížím k dokonale vystajlovaným návštěvníkům. Už zase je to tady. Ta chvíle, kdy se cítím jako TA HOLKA VE ŠPINAVÝCH HOLÍNKÁCH. Jenomže, když prožijete víkend plný skutečných emocí, uslzených svatebních slibů a přátelství, která trvají už roky, a vaši náladu navíc hned u vchodu podpoří číšník se skleničkou prosecca, je hned všechno jinak. Rozhlédla jsem se a viděla nervozitu lidí okolo sebe. Některým se v šílených modelech špatně chodí i stojí, a to ani nemají jistotu, že je někdo vyfotí aspoň do jednoho ze stovek online fashion magazínů! V Česku to ještě není běžné, ale v zahraničí někteří jen přijíždí taxíky před místo dění, korzují venku tak dlouho, dokud je někdo nevyfotí, a jedou zase domů. Došlo mi, že si nepotřebuju dokazovat, jak dobře jsem se ohákla, a že se můžu cítit dobře, i když mám možná ve vlasech ještě trochu sena.

Našla jsem si ve své hlavě koutek, kam jsem se uklidila na půl hodiny, než nás vpustili do sálu, a šla si užít to, za čím jsem přišla – přehlídku Pietro Filipi a živou hudbu, která ji doprovázela. Sedla jsem si do třetí řady a nechala se unášet novými nápady, materiály a střihy. Kdyby tohle byla recenze, napsala bych, že mě přehlídka zklamala, že kolekce mi přišla příliš konzervativní a málo mladistvá. Ale mým převládajícím pocitem byla úleva. Že jsem dospěla, že nemusím vypadat dokonale, abych se tak cítila. Že žiju pro módu a umění, a že se za nimi vydám, když mám náladu – nikoli z povinnosti. Že lidem, kteří žijí proto, aby své zážitky hlavně předvedli na sociálních sítích, ráda přenechám místo před fotoaparátem. A příští rok možná vytáhnu holínky, protože už na to mám. ∞