Minulý rok na jaře se až příliš často psalo o zastavení, času pro rozmysl, prostor pro sebe, utřídění priorit, opuštění koloběhu praktických nutností a otevření obzoru pro zhodnocení a možná i přehodnocení našeho života. Nadšení z toho všeho opadlo s momentem, kdy jsme si uvědomili, že ona hodnotová revize trvá už nějak moc dlouho a kdy se ve zmíněném prostoru pro nás utilitární potřeby dlouhodobě usadily a začaly ho nenápadně okupovat.

Hranice mezi povinností a odpočinkem zmizela. A trend devadesátek, vpředu byznys, vzadu party, konečně našel svého nástupce: nahoře byznys, dole karanténa. V karanténních časech tak poptávka po pohodlném volnočasovém oblečení nebývale vzrostla a stejně tak se ukazuje, že lidé kladou větší důraz na horní část oděvu (Hughes, www.fashionunited.uk). Překvapivé. Mým záměrem je však poukázat, jak změna postoje k oblečení ovlivní jádro módního byznysu, který nemusí stát oběma nohama výhradně na generování zisku. Anebo právě pro zisk musí použít další končetinu, aby se opřel o jiné strategie než doposud.

Změny vedoucí k udržitelnosti se ve fashion odvětví pochopitelně projevovaly již před celosvětovou pandemií. Na cedulkách řetězců rychlé módy vídáme pokrytecké cedulky typu „sustainable“, „conscious“ a pak se dozvíme důvod: daný kus oblečení je z pěti procent recyklovaný. Nadšené ohromení asi nebude pravděpodobnou reakcí těch, kteří se posunuli až k drobnému písmu na okraji cedulky. Marketing tohoto typu módy je přístrojem na výrobu pocitu – zasadí vám do mysli informaci, že vlastně neděláte zas tak nic špatného, pokud si připlatíte za conscious kolekci mnohdy i několik set korun. I když jsme si vědomi, že ani tak to není úplně fér byznys, tohle nám poskytuje vnitřní alibi, proč je vhodné koupit si ten který kus oblečení. Všichni chceme být svědomití a udržitelní, a tak si s cedulkou kupujeme pocit, že opravdu jsme. Neváháme tak stvrdit svoje přesvědčení statementem na tričku „Feminist“, pozadí jehož vzniku tvoří novodobé otroctví, nedůstojné pracovní podmínky a nepřiměřená mzda.

Přirozený výběr
Fashion byznys byl ovlivněn nepřízní covidové krize v několika ohledech – toto odvětví se muselo adaptovat na alternativní online prostor, aktéři vysoké módy své přehlídky buď rušili, nebo přesouvali právě do něj. Aktuální hodnotou a základem konkurenceschopnosti se stala inovace. Lze zmínit např. The Fabricant, který vytvořil platformu pro digitální oděvy, a odpovídá tak na masivní spotřebu oblečení, na níž se podílí i touha po prezentaci na sociálních sítích, a právě k ekologickému řešení v této oblasti dokáže digitální móda přispět. Odhlédněme teď od influencerů, kteří kupují oblečení často jen na jednu fotografii na Instagram, přičemž pohyb v tomto prostoru tíživá situace nijak neomezila. Krizová situace zahrála na city a my se měli obrátit k tomu, co je důležité. Pro leckoho se nejednalo o pouhou frázi, ale životní hodnoty skutečně promyslel.

Jsme doma zavření, svoboda je fuč, k čemu je nám oblečení? Nepotřebujeme ho. Mnohým lockdown zadupal do země přesvědčení, že se oblékají kvůli sobě, nikoli pro druhé. A repertoár našeho šatníku se omezil na několik kusů. Tato selekce nám však dost možná poskytla odpověď na to, co nosit opravdu chceme, a ukázala prstem na funkčnost, která je pro užité umění zásadní. Na funkčnosti je založen náš osobní styl, pro někoho může být funkční sportovní oblečení, pro jiného oblek. Jedná se o funkčnost ve vztahu k našemu životnímu stylu obecně. I společenské šaty jsou funkční, a to v případě, že si je vezmeme na ples. Tepláky v divadle jsou funkční, pokud chceme vyjádřit souboru disrespekt. Pro práci z domova je funkční nahoře byznys, dole chill.

Hlaveň na smyslu života
Konec nejvýhružnější etapy koronavirové krize znamená sice jisté vítězství nad životy ohrožujícím virem, nejedná se však o konec krize vůbec. Post-covidový svět můžeme chápat jako katastrofu, nebo jako výzvu. A pokud se oděvní značky nechtějí smířit se svým skonem nebo dlouhotrvající podvýživou, musí výzvu přijmout. Trh je místo boje, nemilosrdné bitevní pole, kde zkrátka vyhraje ten silnější. Měna není nijak ušlechtilá – jsou jí peníze. Proto musí jít vyšší poslání stranou? Domnívám se, že se nacházíme v bodě, kdy vyšší hodnoty mohou generovat peníze.

„Změna“ je takové ošemetné slovo – je utvořeno z dokonavého slovesa, přičemž dokonavost je jakýmsi opakem trvání. Změna je spojená se zlomem, konkrétním historickým bodem, kdy se hroutí stávající stav a nastupuje nový řád. Prozření, náhlé osvícení a změna je tu. Souvisí to s problémem, jak pojímáme dějiny – samozřejmě někde v pozadí tušíme vývoj, učíme se však milníky, konkrétní roky a někdy dokonce i dny. Připomínáme si sametovou revoluci 17. listopadu, přitom trvala mnohem déle a předcházela jí mnohaletá příprava. Tendence ke zkratkovitosti má samozřejmě své praktické důvody, a tak člověk-analytik určí jasné číslo v kalendáři a přesně 60 sekund ticha. Stejně tak i změna oděvního průmyslu trvá, odehrává se již několik let a další roky bude pokračovat. Zřejmé je však to, že ji koronavirus uspíšil, zatlačil na stereotypní mindset společnosti a přitlačil hlaveň ke smyslu našeho života.

Consumer power
„Státy musí přece vymyslet regulace a systémově řešit problém, já jako konzument a prostý občan nic nezměním,“ je jen jeden z možných alibismů. Nedávno se opět potvrdilo, že jedinci dokáží svou vytrvalostí vytvořit vlivnou masu. Na jaře 2020 se přestaly vyplácet mzdy dělníkům v rozvojových zemích. Tuny již ušitého oblečení neměly odbyt – firmy jako Zara nebo H & M dopředu nasmlouvané zboží najednou nepotřebovaly, a tak za něj odmítly zaplatit, což jim smlouva s výrobci umožňovala. Z iniciativy organizace Remake se však začaly ozývat pobouřené hlasy a vznikla masivní internetová kampaň se zřetelnou výzvou: PayUp! A mnoho značek (na www.payupfashion.com lze nalézt aktuální seznam) uposlechlo. Bylo by naivní si myslet, že tak učinily z dobré vůle po náhlém uvědomění, že milióny zaměstnankyň a zaměstnanců se kvůli nim potýkají s reálnou existenční otázkou. Podnět byl samozřejmě ekonomického rázu, čímž můžeme možná pohrdat, já ovšem vidím důvod k oslavě. Pokud by si tyto značky nebyly jisté, že je negativní mediální obraz může připravit o zisk, nestalo by se pravděpodobně nic. Potvrdily tak moc konzumentů.

Mindset utváří svět
Nespočet výzkumů na téma vlivu pandemie na trh s módou přináší McKinsey & Company. Autoři reflektují také to, jak se změnil přístup konzumentů k módě: 65 procent dotázaných nově chce nakupovat kvalitnější oblečení, které déle vydrží, 57 procent se uchyluje k opravám módních produktů na místo nákupu nových (Granskog aj.). Nadějeplně vypadá i příklon k second-handům: 48 procent mileniálů má v plánu nakupovat v nich více na základě proměny jejich myšlení v průběhu pandemie.

A 67 procent Evropanů „přešlo k jiným značkám či obchodům a změnilo způsob nakupování“ (Barchet aj.). Trend zaznamenal příklon k lokálním brandům a objevování nových značek na internetu. Na základě čísel a pro čísla jednotlivé společnosti jednají, proto se zdá, že koronavirus změnu k udržitelnější módě výrazně urychlil. Považuji za pozoruhodné, jak se pojímání světa vpisuje do jeho reálné struktury. Někdy filozofické koncepce nestačí a my se musíme přesvědčit na vlastní oči, že svět není dán a my pasivně nepřijímáme, ale že utváříme jeho podobu i nitro.

Sebevědomí je dost podstatná věc pro každého, kdo studuje umění. Studovat na FaVu je něco úplně jiného. Najednou máte absolutní svobodu v tom, co děláte. Je těžké se s tím naučit pracovat.

Studujete Tělový design na FaVU v Brně. Proč jste se rozhodla studovat právě tento obor? Kde se zrodila myšlenka studovat právě Tělový design?
Na FaVU studuji už šestým rokem. Původně jsem se hlásila na obor Produktový design. Po prvním kole přijímacího řízení mi ale volali, že by mě do druhého kola chtěli na obor Volná tvorba v sochařství, kam jsem se dostala. Tady jsem si ale nerozuměla s vedoucím, což je při studiu velice důležité, takže jsem po prvním ročníku přestoupila na Tělový design. V té době to pro mě bylo lepší a věděla jsem, že tam budu mít více pochopení a podpory. Lepší zázemí pro mou tvorbu.
Dostat se na FaVU není jednoduché. Vzpomínáte si, jak probíhalo výběrové řízení? Kolik studentů je v ročníku?
Přijímačky na Favu probíhají dva dny, první den jsou společné úkoly, kdy se většinou modelují sochy a kreslí portréty, pak následuje test z kulturního přehledu. Druhý den probíhá v ateliéru s vedoucím. Jsou zde zadané ateliérové úkoly. Už na přijímačkách jsem dělala instalaci z oblečení a pojala jsem to přes oděv, postupně jsem se k této myšlence začala znovu vracet takže se mi to tak hezky uzavřelo. Většinou jsou přijati tři studenti, ale liší se to obor od oboru a po prvním ročníku se to dost protřídí.

Studovala jste na gymnáziu, FaVU je něco úplně jiného, v čem?
V čem myslíte, že je FaVU jedinečná?
Byla jsem na konzultacích v různých školách a FaVU pro mě byla nejlidštější. Řekli mi na čem mám zapracovat, přístup byl úplně jiný. Má to tam tu správnou a jedinečnou atmosféru. A také je to o tom, že člověk na FaVU dostává volnost a je to na něm, jak ji uchopí. Je to hodně jiné, najednou nemáte zadané úkoly a máte totální svobodu v tom, co budete dělat. Je těžké se s tím naučit pracovat

Byla jste na stáži v muzeu Van Abbe ve městě Eindhoven na jihu Holandska, ale musela jste ji kvůli koronaviru přerušit. Jak tuhle zkušenost hodnotíte?
Stáž byla skvělá, i když krátká. Měla jsem možnost pracovat na velkém projektu izraelské umělkyně Yael Davids: A Daily Practice. Pracovala jsem přímo s umělkyní, s kurátorem výstavy, v produkci, pomáhala jsem také s doprovodným programem k výstavě. Stihla jsem si toho vyzkoušet opravdu hodně i za tak krátkou dobu. Jsem za tuto možnost moc vděčná. Doufám, že se ještě do Holandska dostanu, než výstava skončí. Je to opravdu zajímavý projekt, který narušuje zajeté fungování instituce.
Vím, že vždy když se v Eindhovenu objevím, můžu do Van Abbe vždy na návštěvu. A kdo ví, třeba se tam ještě na nějaké stáži objevím. Pořád mě práce v této instituci láká, je to jedinečné místo.

Jak byste charakterizovala svou tvorbu?
Mou práci hezky charakterizovala asistentka našeho ateliéru, když řekla, že dělám stíny reálných věcí. Tvořím hlavně objekty a instalace, na které si člověk může sáhnout.
Ve své bakalářské práci jsem se zaměřila na oděv a vytvářela stín reálného oblečení. To jsem definovala jako prostředek chránící naše těla před okolními vlivy. Oděv je ochrannou vrstvou našich těl. Pokud dojde k jejímu narušení, tělo se stává zranitelným. Všechno jsem šila z tylu, aby se zachovala průsvitnost a křehkost. Oblečení jsem pak fotila v opavské nemocnici, abych zachovala atmosféru projektu.

Co vaše kolekce županů? Ve své magisterské práci jste propojila galerijní pobyt s wellness pobytem, jak tato myšlenka vznikla?
Skrze opavský spolek Bludný kámen jsme byli na rezidenčním pobytu v Praze, kde jsme měli prostor přemýšlet nad galerijním provozem a programem. Často jsme tam řešili to, jaký je problém dostat lidi do galerií se současným uměním. A to nejen tady v Opavě. Lidé mají pocit, že tomu nerozumějí, nemůžou tomu rozumět a že to není nic pro ně. Rozhodla jsem se s touto problematikou pracovat a začala si hrát s myšlenkou, která propojuje galerijní pobyt s wellness pobytem. Wellness pobyty jsou momentálně hodně vyhledávané a lidé na ně jezdí, když si chtějí zaručeně odpočinout. Začala jsem tvořit různé věci, mimo jiné i sama šít župany. Žádný wellness pobyt se neobejde bez ikonické fotky županu, kdy jsem logo hotelu nahradila hashtagem z instagramových fotek a importovala navíc hashtag, který se týkal nejen galerijního prostoru, ale i umění. V županech jsem nafotila kamarády přímo v prostorách galerie. Myšlenka byla taková, že to bude fungovat jako ve wellness hotelu. Do galerie by člověk mohl přijít, půjčit si župan a užít si plný komfort. S tímto projektem vznikla také serie pohlednic, které by mohly sloužit k propagaci galerie. Při obhajobách mé práce jsem župany nabídla i komisi, takže si je mohli užít komfortněji.

Co říkáte na novodobý „trend” udržitelné módy, pracujete s touto myšlenkou také?
Určitě ano. Důležité je soustředit se na myšlenku, jak si vybírat oblečení. Pracovala jsem v obchodě s oblečením a vím, jak tento průmysl funguje. Už jsem mnohem skromnější v tom, kolik věcí mám ve skříni. Ráda chodím do second handů, šiju si vlastní oblečení nebo šetřím na designerské kousky. Spousta lidí si řekne, proč by za ušité oblečení měli dát tolik peněz, když si jej můžeme koupit v řetězci za mnohem menší částku. Sama ale vidím, kolik vybírání látky, střihu a šití zabere práce a času. A přesně o tom to je. Nastavení společnosti se ale začíná měnit a lidé nad touto myšlenkou čím dál více přemýšlejí, a to je jen dobře.

Na začátku září roku 2020 jste spolupracovala s předním slovenským módním návrhářem na Pražském týdnu módy. Kde jste se s Lukášem seznámila?
S Lukášem jsme se seznámili na jedné akci ve Zlíně. Později mě oslovil ohledně spolupráce a já řekla ano, taková příležitost se neodmítá. Mým úkolem bylo na modelech zpracovat tetování a podtrhnout tak Lukášovu kolekci, která se týkala vnitřních démonů. Kreslila jsem přímo na těla modelek, což bylo náročné. Byla jsem z toho dost nervózní, protože jsem nevěděla, co na koho budu kreslit a kolik mi to zabere času. Dopadlo to tak, že jsem několik hodin jen kreslila a nestíhala vnímat svět kolem sebe. Byla to skvělá příležitost a já jsem dostala pozitivní zpětnou vazbu ještě před přehlídkou od samotných modelů a modelek.

Jsou podle vás modely z přehlídkových mol nositelné?
Já si myslím, že ano. Je to o tom, jak moc jsme odvážní. Lidé se v Česku bojí barev, dávají přednost jednoduchosti a černé, ve které se cítí komfortněji. Lidé by se měli naučit jinak přemýšlet. Tak jako se snaží chodit do bezobalových obchodů a nakupovat na farmářských trzích, tak je dobré podporovat lokální designéry. Je dobře, že právě i Pražský týden módy podporuje lokalní umělce z Česka a Slovenska. Já momentálně šetřím na věci od AiM Michaely Hriňové. No a teď mám na sobě ponožky od Lukáše Krnáče.

Co byste řekla o Pražském týdnu módy? Převáděla byste zde ráda jednou i své modely?
Asi ne, tohle není úplně pro mě. Jedná se o prestižní akci a je skvělé, že se umělci mohou někde propagovat. Není to ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Návrháři si musejí zaplatit za to, aby tam vůbec mohli být. Je kolem toho spousta starostí. Obdivuji všechny návrháře, kteří to zvládnou. Spousta práce je nejen s kolekcí. Po přehlídce začíná kolotoč. Schůzky, rozhovory, fotografování a především šití a prodej. Ve výsledku si přehlídku sám autor ani neužije.

Kde berete inspiraci? Máte nějaký vzor?
Je to tak trochu klišé, když řeknu, že beru inspiraci ze všeho kolem sebe, ale ono to tak opravdu je. Přímo vzor asi nemám. Mám ale ráda práci Evy Koťátkové, která je momentálně nejžádanější českou umělkyní ve světě. A teď v Holandsku jsem objevila také práci umělkyně pocházející z Argentiny Mercedes Azpilicuety.

Je pro vás estetika v životě nezbytná?
Určitě ano. Svět hodnotíme z vnějšku a estetika k tomu patří. Ale je dobré se koukat i pod povrch věcí, odkud pocházejí, kdo stojí za jejich výrobou.

Děláte také kurátorku výstav, spolupracujete s opavským spolkem Bludný kámen, vidíte to jako výhodu?Ano a jsem za to moc ráda. Přiznávám, že to je občas dost těžké. Bludný kámen a galerie Cella jsou na malém městě a jak už jsem říkala, lidé mají pocit, že současnému umění nemají šanci porozumět.
Letos slavíme 25 let! Připravili jsme spoustu výzev a akcí s názvem Nejméně 25 k tomuto výročí.
Galerie Cella je malý prostor, nejsme státní podnik, nemáme velké dotace, komunikace s umělci je někdy vážně náročná. Píšeme texty, tiskové zprávy, zajišťujeme technické věci i samotnou instalaci. Ale je fajn to vidět i z té druhé stránky, protože si do budoucna já jako umělkyně budu schopna zprodukovat výstavu sama, což spousta umělců neumí, protože s tím nemá takovou zkušenost. A to vnímám jako velkou výhodu.

Dovedete si představit, že by vás práce designera jednou živila? Dokáže se umělec touto prací vůbec uživit?
Už si to dokážu představit mnohem víc. Stáže, kterými jsem si prošla, byly spíše zaměřené na kuratourskou a produkční činnost, takže bych tyto složky, kurátorství a svou uměleckou tvorbu, skloubila nějak dohromady. Navíc mám pedagogické minimum, takže bych klidně mohla i učit. Asi to tedy nebude jen umělecká činnost. Bylo by to ale hezké, kdyby to tak mohlo být, ale skrze to, jak se u nás financuje a podporuje umění, tak jen z umělecké činnosti u nás však žije jen málokterý umělec.

Kam momentálně směřujete?
Čeká mě poslední ročník magisterského studia. A potom? To se uvidí. Ráda bych se stále věnovala umění, ale uvidím jestli dám přednost tvorbě nebo nějaké jiné složce – produkci, kurátorství. Popravdě teď se mnou současná situace „zamávala” a hledám, co mi bude dávat největší smysl. Ten jsem momentálně našla v šití. Založili jsme si vlastní značku oblečení VENNA. S láskou a respektem k přírodě šijeme lněné kousky přímo na míru. Máme opravdu hodně zakázek, lidé VENNU rádi nosí a to mě z celého srdce těší.

autorka:
Aneta Macolová

V pražské Kolbence, konkrétně v areálu Pragovky (Kolbenova 34), se chystá již třetí vydání Sámošky. Registrace účastníků probíhá do 16. září. Nepropásněte svou šanci!

Pro velký zájem a úspěch Sámošky proběhne 15. a 16. října třetí vydání. Tentokrát organizátoři vyhlásili téma Odpad. Tvůrci a vystavující tak mají šanci představit své produkty z recyklovaných materiálů a ukázat, co dovedou s věcmi, které jiní už vyhodili. Speciální pozornost bude věnovaná EKO výrobkům, zapojena bude i retro technika v podobě vinylů, gramofonů a 8mm kamer. Organizátoři slibují možnost prezentace 70 účastníkům ze všech oblastí.

Samozřejmostí je pestrý doprovodný program. Těšit se můžete na DJs, projekce s živým hudebním doprovodem, improvizované ArtKino, divadelní představení, kreativní workshopy šití, návrhářství, práce s květinami, atd. Vyvrcholením sobotního večera bude módní přehlídka několika salónů. Nebudou chybět soutěže o zajímavé ceny a pro nejmenší se připravuje dětský koutek. Konkrétní harmonogram doprovodného programu bude zveřejněn během září na www.samoska.info i na Facebooku.

Chcete se zúčastnit?
Sámoška hledá všechny, kteří mají co nabídnout a využívají recyklovaných materiálů a starých věcí pro nové účely. Staňte se její součástí, přihlaste se a prezentujte se. Přihlášky se přijímají průběžně do 16. září, kapacita je omezená na 70 vystavujících. Přihlásit se můžete přes webové stránky akce, kde najdete i veškeré potřebné informace a formuláře.

Co je Sámoška?
První Sámoška vznikla v alternativním prostoru Underground v pražském Karlíně jako akce, která se stane základnou pro výměnu kontaktů v oblasti nekomerčního umění. Akce s návrháři a designéry slavila úspěch. Druhé kolo pak už bylo výrazně bohatší díky pozvaným výtvarníkům, malířům, grafikům, fotografům, vydavatelstvím… Vznikl tak Veletrh kreativního umění, který obsadil areál Pragovky v pražské Kolbence. Vstup byl volný, dveře otevřené. Na celkových 2 000 čtverečních metrech se během dvou dnů představilo na 100 vystavujících. Návštěvníci měli možnost pořídit nejen oblečení, ale i svítidla do bytu, obrazy na stěnu či tetování ušité přímo na tělo.

Sámoška
areál Pragovky, Kolbenova 34, Praha 9
15. a 16. 10.
Přihlášky účastníků (vystavovatelů) do 16. 9.


autor: Lucie Jánová