„Já jsem si nikdy do rapu nechodil pro nasměrování nebo pro informace, ale pro juice mezi řádky, flavour, music, pro vibes,“ říká český rapper Hugo Toxxx v rozhovoru pro Studio Alarm+. Na rapu ho baví fantasy, wordplay, kreativita, nikoli realistická výpověď o světě. Pokud je rap fantazie, může si dovolit všechno? Včetně sexismu, který se často považuje za tomuto žánru fundamentálně vlastní?

Morální panika tehdy i dnes

Nejsme první generací, která se ptá, zda může umění škodit společnosti. Platón chtěl básníky vyhnat z ideálního státu, příliš totiž působí na emoce: oslabují rozum a mohou kazit charakter občanů. V 18. a 19. století moralisté varovali před sentimentálními romány, které prý kazí ženy a mládež. Pro patriarchální společnost představovaly riziko; kritici varovali před tím, že čtenářky mohou propadat přehnaným citům, ztrácet soudnost a odmítat „přirozené“ společenské role. Ve 20. století se terčem podobných debat stal komiks. Pak přišel rock, heavy metal nebo videohry.

Jednotlivé epizody z historie morální paniky mají každá svůj specifický kontext a nedají se navzájem zcela ztotožňovat. Pokud však lze poukázat na jednu společnou věc, jedná se o obavu, že fikční obsah přeroste do reality. Ať už to bylo násilí, nebo emancipace. Je sice pravda, že umění nám dává specifické poznání světa i sebe sama, které nemůžeme nabýt skrze faktické informace či analytické myšlení, že by se ale člověk kazil čtením knihy o tyranovi nebo se dopustil násilných činů v důsledku hraní stříleček, se nikdy spolehlivě nepotvrdilo.

Také se vyjevovala otázka o tom, jak moc autory*ky ztotožňovat s jejich dílem. Na ni reagovala moderní estetika důrazem na autonomii umění. Francouzský literární teoretik a filosof Roland Barthes představil teorii smrti autora – text se od svého tvůrce odpoutává a žije vlastním životem. Literatura může simulovat perspektivu rasisty nebo násilníka, aniž by ji legitimizovala nebo byla přímo vyjádřením názoru spisovatele*ky. Román o feťákovi neznamená, že s postavou autor*ka sympatizuje nebo přímo vychází z vlastní zkušenosti.

Autenticita jako žánrová past

Pokud je tedy rap fikcí, mohl by si nárokovat stejnou ochranu. Jenže rap není jednolitá kategorie – a právě na gangsta rap, ze kterého čeští rappeři násilné či sexistické prvky přejímají (vliv gangsta rapu na sexismus v českém rapu zpracoval Petr Adámek v bakalářské práci Maskulinita a sexismus v českém rapu), nelze takovou ochranu uplatnit. Než vkročím do historie amerického gangsta rapu a jeho rekontextualizace v evropském prostředí, je třeba zmínit, že stranou záměrně nechám sexistický rap žen – ten může plnit naopak subverzivní funkci a zasloužil by si samostatný text.

Rap zahrnuje různé žánry a styly: někde rapper pracuje s vyfabulovaným alter egem, jinde jde o čistou zvukovou a jazykovou hru. Gangsta rap ale (na rozdíl od románu nebo filmu) staví do popředí autenticitu jako základní hodnotový kód – být pravdivý, mluvit o vlastní zkušenosti je zde kvalitou výsledného celku. Tento žánr vznikal v afroamerických komunitách Bronxu v 80. a 90. jako kulturní odpověď na deindustrializaci, segregaci, policejní brutalitu a systematickou chudobu.

Hudba americké hiphopové skupiny N.W.A a jejích následovníků byla otevřeně konfrontační reakcí na rasovou nerovnost. Estetizovaná hypermaskulinita, demonstrace moci, bohatství či sexuální dominance fungovala jako symbolické převrácení hierarchie v prostředí, kde byla černá maskulinita systematicky ponižována. Misogynie v tomto kontextu rozhodně není ospravedlnitelná, ale měla jiný kontext: byla součástí širšího diskursu přežití a vyjádření odporu vůči statu quo.

Pokud se ale podíváme na rap bílých mužů střední či západní Evropy, institucionální rasismus a chudoba srovnatelná s americkými ghetty nemůže být jeho reálným zázemím. Čeští rappeři však, bez ohledu na svůj původ, často přebírají macho pózu včetně sexistické hypermaskulinity. Často je zkušenost z dětství, kdy rodinu opustil otec, tou nejhorší, ze které daný umělec dokola těží. V rámci toho se přidává ponižování žen nebo queer lidí jako součást jejich životního stylu na dně, kdy se „musí“ vymezit vůči zlému vnějšku. Důvody například pro dealování drog, které je často součástí takového životního stylu, jsou přitom v obou historicko-politických kontextech diametrálně odlišné. Proto si myslím, že ptát se, zda je misogynie v textech českých rapperů „obhajitelná“ jako důsledek traumatu z ulice, je zcela legitimní.

Muž hodnotí, žena je hodnocena

Zdá se, že sexismus v českém rapu se dnes a v našem prostředí projevuje spíše jako jazyková rutina. Ženy se v textech objevují redukované na sexuálně dostupné tělo a trofej potvrzující mužský status a tvoří tak jakousi kulisu úspěchu, měnu prestiže.

Nejde o jednotlivé vulgarismy, ale o celkové dekorum: muž jedná, mluví a vlastní. Žena je označována, hodnocena a přivlastňována. Tato opakovaná struktura, spíš než izolované nadávky, vytváří obraz světa, který může být brán jako samozřejmý. Bezpochyby se míra sexismu u konkrétních umělců, alb nebo bars liší a my sami si můžeme zvolit hranici, kterou odmítneme překročit a za kterou naše podpora daného umělce končí. Pro někoho cesta nepovede přes kritiku ženské promiskuity, pro jiného až přes násilí páchané na ženách. I když je třeba připomenout, že normalizace domácího násilí nebo znásilnění (pokud odhlédneme od žánrů, jako je horror core, kde je fikční rámec součástí žánrové smlouvy), není otázka osobní tolerance. Nejedná se o pouhá kontroverzní témata, kde má každý právo na svůj názor, ale o trestný čin, který má reálné oběti. Pokud rapper v ego tracku mluví za sebe, za co se vlastně staví, když normalizuje bití nebo znásilnění?

Pro dospívající, kteří si teprve utvářejí představy o intimitě a vztazích, může sexistický jazyk fungovat jako cool scénář. U mladých mužů může posilovat tlak na výkon a potlačování zranitelnosti. U mladých žen může internalizace objektifikujícího pohledu vést k přijetí asymetrických vztahových vzorců jako nutných a běžných.

Může mít feminist*ka rád*a sexistický flavour?

Mnoho lidí, kteří se s obsahem rapových textů obsahově neztotožňuje, je přesto poslouchá. Sexistické bars jim nevadí, nebo je přinejmenším neodrazují. Proč?

Pokud se zamyslím nad analogií – neonacistickými texty –, domnívám se, že člověk, který nacismus upřímně odsuzuje, by je neposlouchal, ať už by byly zvukově jakkoli vytříbené. Vypadá to ale, že ponižování žen ještě není tak kontroverzní, aby bránilo spoustě lidí takovou hudbu oslavovat. To samo o sobě vypovídá o stavu mentality naší společnosti, o tom, nakolik je sexismus stále považován za neproblematický normál.

Rap má ale více rozměrů a přístupů, jak se se sexismem vypořádat. S jedním z nich jsem se setkala na youtubovém kanále Filosofie rapu, kde Jakub Tichý přichází se zajímavou myšlenkou – rozděluje rap, který je osobní a popisuje konkrétní události z rapperova života, a ten, který je svým způsobem „kazatelský“ a diktuje nám, jak bychom se měli chovat. K prvnímu z nich pak přistupuje s určitou mírou shovívavosti s komentářem, že nemá právo hodnotit něčí zkušenosti nebo životní situace.

MC Gey otevřeně pracuje s tématem šikany – přes svoje bars o tlustých holkách, které jsou ústředním motivem jeho tracků, na koncertech nabádá své (často dospívající) posluchačstvo, aby se nikomu neposmívalo a nikoho neuráželo na základě vnějších atributů.

Sara Rikas, slovenská rapperka na labelu Milion plus (jehož rappeři jsou také známí ponižováním žen), dokazuje, že ženy se v rapu mohou prosazovat v jiných polohách než těch podřízených. A někteří rappeři, kteří jsou v jednom tracku machističtí, ve druhém přiznávají bolest z toho, že nebyli pro svou ex dost dobří. Lidé jsou komplexní a stejně tak i jejich tvorba. Samozřejmě je potřeba brát v úvahu i jejich umělecký i osobnostní vývoj a celkový kontext. I přes ně si ale myslím, že rozhodně máme právo na kritiku aspektů jejich hudby, které nám nepřijdou morálně v pořádku.

Symptom, ne příčina

Zaměřovat se výhradně na konkrétní rappery a vyčítat jim ten nebo onen bar je snadné, ale otázkou je, jak moc produktivní. Odvádí nás to od systémové situace, ve které se jako společnost nacházíme. Jak to, že představa dominance spojená s mužem a podřízenosti spojená se ženou jsou natolik zakořeněné v každodenní realitě, že je mnoho lidí vnímá jako přirozený stav věcí? Sexismus v rapu tento stav nevytvořil, spíše ho odráží, reprodukuje a utvrzuje. Rozhodně ale není jeho zdrojem.

Problém se zároveň stává individuálním v tom nejcitlivějším smyslu. Člověk, jemuž bylo dáno dobré vzdělání, zázemí a prostor pro kritické myšlení, může problematické texty zpracovat jako materiál pro úvahu, ne jako vzor. Ale jedinec, jemuž bylo kvalitní vzdělání odepřeno, stejně jako láska a přijetí rodiny či okolí, a který je machistickému prostředí včetně (rapové) mluvy vystaven jako jedinému modelu světa, v nich může najít potvrzení obrazu, v němž se musí chovat zle, aby obstál a ukázal svou dominanci.

Kritika rapu a označování rapperů za sexisty má tedy smysl právě v tom: vyvolat otázky pro posluchače. Proč rap poslouchám? Vadí mi dané texty? Co pro mě znamenají? Co ignoruji, abych si mohl užívat zmíněný „juice“?

Jinak by to nešlo?

Rap může být eskapismus, ego boost, emoční flow. Útěk do světa odděleného od problémů každodennosti. Může nám dodat sebevědomí nebo nás ujistit, že ve svojí melancholii nejsme sami. Tak jako každé umění. A kontroverze táhne – mít erotické sny o znásilnění rozhodně neznamená, že po něm skutečně toužíme, a estetizace drogy ve filmu ještě neobnáší, že ji chceme vyzkoušet.

Přesto si myslím, že je čas brát moment diskusí o sexismu v rapu jako výchozí bod pro jeho další vývoj. Možná by byl cool i bez sexismu. Možná by wordplay, flavour a juice mezi řádky fungovaly stejně dobře – nebo lépe – bez struktury, v níž je ženská subjektivita systematicky upozaďována.

Pro spoustu rapperů by připuštění si vědomé volby o obsahu písní mohlo být impulsem ke zvážení, jak to dělat jinak. Ne z donucení, ale proto, že ten juice, kreativita, technická preciznost, emoce, vibe, flow se sexismem dost možná vůbec nesouvisí. Možná se doberou k tomu, že sexistická struktura jejich tracků není nutnou podmínkou žánru, že bezmyšlenkovitě ji reprodukovat kvalitu samo o sobě nepřináší. (Spousta rapperů to ostatně ví a tvoří skvělou hudbu.) A možná zjistí, že si za ponižováním žen stojí.

V současném světě se ale postupně mění i percepce toho, co je řečeno. Domnívám se, že změna těchto kulturních narativů tak nezávisí na tom, co ten který rapper do písně pustí, ale především na tom, jak se mění mentalita společnosti. Možným scénářem je, že sexistické vnímání lidí spolu s bars, ve kterých se odráží, budou ustupovat do pozadí (a u některých rapperů se zdá, že k této trajektorii dochází, stačí porovnat minulá alba Ektora s tím současným). Není to ale scénář jediný a o jeho pravděpodobnosti v době, kdy sílí konzervativní pravice, můžeme pouze spekulovat.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo na západ od našich hranic ke kulturnímu zemětřesení. Události roku ´68, emancipační hnutí a heslo „Osobní je politické“, snaha vymanit se z role modelky a múzy (tedy pouhého objektu zobrazení) a najít své vlastní, subjektivní umělecké vyjádření – to byla explozivní směs, z níž se na počátku sedmdesátých let v USA a západní Evropě zrodila feministická avantgarda.

Experimenty s novými uměleckými médii – performance, akční umění, body art, video, film či fotografie. Nové a radikální otázky o smyslu „ženské role“ ve společenském, kulturním, rodinném i intimním životě. Vlastní tělo použité jako projekční plátno nejrůznějších klišé a stereotypů. Dekonstrukce zažitého a společensky přijatelného, tedy i svaté trojice matka – manželka – hospodyňka. I tak lze definovat „feministickou avantgardu“. Kurátorka vídeňské sbírky SAMMLUNG VERBUND Gabriele Schor tímto termínem označuje generaci umělkyň, které v sedmdesátých letech minulého století začaly jako první tematizovat otázky s „ženskou rolí“ spojené.

Výstava reaguje na poválečnou situaci, kdy pojem „avantgarda“ zastřešoval široké spektrum tendencí v tehdy aktuálním umění (akční malba, abstraktní expresionismus, minimalismus, op-art, pop-art, situacionismus, Fluxus, vídeňský akcionismus a konceptuální umění), přičemž předponou „neo-“ odkazoval k významovému dědictví avantgardy první třetiny 20. století. Pod velmi širokým termínem neo-avantgardy však feministické umění 70. let doposud v rámci západního uměleckoteoretického diskurzu zakotveno nebylo. Jednalo se přitom o jeden z nejvýznamnějších a nejradikálnějších uměleckých přístupů 60. a 70. let minulého století. Mezinárodní skupinová výstava Feministická avantgarda 70. let / Díla ze sbírky SAMMLUNG VERBUND, Wien představuje 62 autorek z Evropy, Severní a Jižní Ameriky a Asie. Svou cestu Evropou začala v roce 2014 v Muzeu Bozar v Bruselu, pokračovala do Mnichova, Milána, Vídně a Karlsruhe. V České republice je poprvé k vidění v brněnském Domě umění od 12. prosince 2018 do 24. února 2019. º


text: Anna Saavedra

Ženy, které se ale rozhodly své cíle zdolávat stejně intenzivně, se běžně potkávají s genderově nekorektním přístupem, které počáteční odhodlání zredukuje na minimum. Žena pak raději přijme pečovatelskou roli hodné holky, která vytváří teplo domova. Jakoby silné ženy cítily obavy, že zůstanou na všechno samy, protože rovnocennost vyvolává strach.

O komplikovaných sociálních tématech je potřeba mluvit. Feminismus je jedním z nich. Čím více budou tato témata slyšet, tím spíše se je povede uvést na pravou míru bez předsudků a s příklady. Jednou z dalších forem dialogu je zin Obrovská, který vydává kulturní organizátorka, selektorka a moderátorka Radia Wave Mary C.

Právě vydáváš druhé číslo zinu Obrovská. Celý zin je zaměřený na renesanci pojmu feminismus a kultury s ním související. Jaká je geneze názvu zinu?
Ten miničasopis jsem nazvala podle české hudební skladatelky Jany Obrovské. Klasický případ výrazné umělkyně (nebo jiné profesionálky) z minulosti – neviditelná. Málokdo o ní ví. V zahraničí je sice trochu více známější, ale pokud bych se zeptala u nás na skladatelky, pravděpodobně ani hudební publicisté by si nevzpomněli. A to samozřejmě vychází ze stereotypní představy o roli ženy ve společnosti, která ovlivňuje naše názory a chování. Obrovská je tedy o tom ukázat obrovský kulturní přínos žen, jejich obrovský tvůrčí potenciál i schopnosti. I ženy by měly mít možnost být obrovské, ve smyslu úspěšné, významné, vlivné, adekvátně ohodnocené. Měly by mít možnost dělat, co chtějí, být samy sebou, rozhodovat o sobě a věcech veřejných. Chci, aby všechny ženy věděly, že mají potenciál změnit co se jim i jiným děje a nikdo by jim neměl říkat opak. Obrovská není totiž magazín pro ženy, který by říkal, jak má žena vypadat a co má dělat, aby si udržela muže. To je slepá větev, jen se to ještě stále dobře prodává.

Podle jakého klíče vybíráš osobnosti, které v zinu představuješ?
V Obrovské prezentuji jednak osobnosti z historie, protože bez nich bychom se tu o tom nebavily a seděly bychom doma v kuchyni stažené v korzetu bez volebního práva. A potom inspirativní osobnosti, jejich tvorbu a zkušenosti ze současnosti, aby bylo vidět, že nerovné postavení žen ve společnosti je stále problém, ale zároveň, že výrazných tvůrkyň je dost, i když to tak někdo nevidí nebo to tak média neprezentují. Důležité místo v Obrovské mají příklady reakce na sexismus nebo různá zavedená společenská pravidla a také různé kolektivy a kolaborativní projekty, protože propojování a sdílení je pro změnu situace klíčové. A samozřejmě je tam taky slovníček, který vysvětluje základní pojmy spojené s feminismem.

Máš pocit, že je dnes termín feminismus správně chápaným pojmem?
Rozhodně ne, a nejen u nás. Slovo je chápáno negativně a jako něco přežitého. Často se setkávám s tím, že v tom lidé vidí útok na muže. Dokonce i dnes si někdo myslí, že feministky jsou jen nějaké hysterické ošklivky, které nikdo nechce. Feminismus je přitom o rovnosti pro všechny, o osvobozování všech od nejrůznějších stereotypů, snaží se bourat tabu, nesnaží se nastolit vládu prudérnosti. Pokud někdo někdy jen trochu uvažoval nad tím, jak ho ovlivnila výchova, tradice, média a podobně, musel se někdy zabývat i otázkami feminismu.

Většina lidí má pocit, že emancipace byla dovršena a není co řešit. Sama jsem měla kdysi, když jsem s Chapeau Rouge organizovala klubový festival SHEvening, pocit, že feminismus jako hnutí asi už není potřeba, že už je potřeba jen trocha propagace pro schopné ženy. Ale to jsem žila v hodně pohodlné bublině a hlavně v té době jsem si to ještě nemohla pořádně ověřit v praxi.

Jak se liší chápaní feminismu od začátku jeho výraznějšího exponování ve společnosti od dnešního přístupu k tomuto fenoménu? Kdy si ženy začaly uvědomovat, že jejich role ve společnosti není v pořádku a jakým způsobem ji začaly měnit?
Nějaké dokumenty na obhajobu práv žen se objevily už na konci 18. století po velkých revolucích. Ty proslulé sufražetky pak bojovaly, jak z názvu vyplývá, za volební právo, ale také možnost vzdělávat se a vlastnit majetek. To byla první vlna feminismu. Za občana byl považován vlastně jen muž. Ženy prostě neměly možnost do ničeho mluvit. Bez muže neměly budoucnost. Byly považovány za chabý protějšek muže. U nás propagoval vzdělání i pro ženy už Jan Ámos Komenský, ale realizovala to až Marie Terezie asi o 200 let později. A volební právo bez výhrad u nás ženy získaly až v roce 1918.

Teď už naštěstí řešíme počet žen v politice aktivních, ale ani v tomto tématu není veřejnost za jedno. U politiky, a i třeba v hudbě, pořád panuje představa, že ženy nemají zájem. To je typický argument. Místo toho, aby rovnoprávnost a rovnost příležitostí byly politickými tématy, odsunují se problémy žen na osobní soukromou rovinu.

Tuhle problematiku řeší Gender Studies, které jsou nyní sice rozšířeným a uznaným oborem, ale pozorování a závěry, ke kterým dochází, se ještě zdaleka nerozšířily do širšího povědomí. Často dochází ke zpochybňování a zesměšňování odborníků. To bylo vidět například nedávno u případu nesmyslné a sexistické výstavy fotografií v knihovně Akademie věd (Women: Scenes in the Library, autor Karel Richtr – pozn. red.). Žena je stále ponižována na objekt, nejen v reklamě, a to má přímou spojitost s tím, jak společnost o ženách přemýšlí a jak se k nim chová. Ovlivňuje to i způsob, jakým my samy o sobě přemýšlíme. Samozřejmě kořeny problému jsou už ve výchově, která muže a ženy škatulkuje do určitých rolí. Populární kultura a média navíc neustále ty genderové sterotypy posilují. No a proto si většina z nás nějaký problém nemusí ani uvědomovat.

Proč sis vybrala pro objasňování feminismu formu zinu? Není potřeba taková témata šířit výraznějším způsobem?
Ano, samozřejmě je a zin má už v této chvíli i podobu webové stránky. Ale zinem jsem chtěla jít trochu proti povrchnosti sociálních sítí. Mám pocit, že všichni jsou u svých počítačů zahlceni a do hloubky jde málokdo. Prostě mám pocit, že sociální sítě nás udržují v pohodlnosti, stejně jako kdysi televize. Nejlepší zkušenosti mám s dialogem a diskuzí a to první číslo vzniklo právě jako taková pomůcka, tahák v době, kdy se uskutečnilo několik veřejných diskuzí k tomuto tématu. Nechala jsem vytisknout 50 kopií, sama jsem to sešívala, o grafickou úpravu se postaral Martin Tvrdý. Navíc ty fanziny a pamflety k feminismu historicky patří.

S tím výraznějším způsobem šíření je trochu problém. V současné době se z další vlny emancipace stává móda a s tím souvisí i způsob, jakým nejrůznější témata využívají korporace a velké módní značky. Podobně jako některé celebrity, pomáhají možná popularizaci slova feminismus, ale ne v jeho úplnosti. Pro mě feminismus neznamená jen možnost koupit si co chci. Tohle zplošťování agendy feminismu jen podporuje dojem, že je vše v pořádku.

Samozřejmě je nutné požadovat změnu na straně médií. Redakce Radia Wave (působiště Mary C – pozn. red.) si naštěstí tyto problémy nerovnosti a každodenního i institucionalizovaného sexismu uvědomuje a zabývá se jimi. Doufám, že se do budoucna podaří sestavit rozšířenou tištěnou verzi, do které přispějí další ženy, takový sborník. Vymyšlený mám i merch a spoustu dalších způsobů, jak to „zvýraznit“ a propagovat, ale zatím je myslím důležité vytvořit zdroj a podněty k přemýšlení, spíš než propagovat jen nálepku.

Jaký podnět spustil tvou invenci zin vydávat?
Byla to moje osobní zkušenost z hudební scény i reklamy a studium tématu. Byla to dlouhá řada příkladů sexismu z hudebního světa i nepříjemných stereotypů, o kterých si myslíme, že je musíme přijímat. Byla to zkušenost s neuvěřitelnými egy i s lidmi, kteří si prostě neuvědomují v čem je problém, a proto považuji za důležité dát všem možnost nahlédnout do témat feminismu skrze příklady z kulturní scény.

Navíc teď, když už jsem „dospělá“, kolem sebe vidím své vrstevníky, jak padaj do naplňování těch rolí, které se od nás čeká a spousta z nich vlastně není šťastná.
Prostě některé věci nehodlám akceptovat a mám možnost o tom mluvit, takže je to vlastně tak trochu moje povinnost. Možnost nakupovat a cestovat mi prostě nestačí.

Gender je otevřeným a otevíraným tématem. Společnost rozdílnosti mezi muži a ženami reflektuje už poměrně aktivně a systematicky. Přesto jsou ale nějaké pojmy stále palčivé a ne zcela dobře uchopené. Například feminismus. Řekla jsem, že o něm píšu článek. A dostala jsem odpověď – to se máš. Ačkoli bych nemusela o své činnosti mluvit, zajímala mne bezprostřední reakce vzdělaného inteligentního člověka – muže. Pokračovala jsem dotazem, jestli si onen muž myslí, že rozumí ženám. „Do jistý míry,“ řekl. Čekala jsem z jeho strany více zájmu a třeba potřebu, abych více konkretizovala, což by bylo projevem toho, že onen muž vnímá téma feminismu stejně důležitě, jako já nebo se alespoň na základě mé nutnosti s ním tuhle informaci sdílet, bude o obsah článku více zajímat. Krátký a povrchní dialog zakončil tím, že feminismus se s ničím, na rozdíl třeba od umění nebo vědy, neprotíná. „Je to svět sám pro sebe.“ To vnímám jako ukázku toho, že důležitost tohoto tématu spadla pod nějaký stereotyp, který z konkrétních otázek a faktů udělal opakovanou a nudnou změť výtek a ženského stěžování, ačkoli to je to poslední, o co feministkám jde. Nemohu tedy nevnímat nutnost tuto problematiku otevírat znovu a znovu, protože i když je slovo feminismus omílané v posledních letech poměrně intenzivně, jeho obsah stále není v dnešním kontextu správně chápán. Medializuje se výraznější prostor dávaný ženám, ale ve skutečnosti stále přetrvávají stereotypy a převzaté vzorce chování k nim. Trendem už není být hipster, ale feministka. A ten opět spadá do pejorativní škatulky. Proto jsme se nejen nad feminismem, ale nad genderem v jeho větší šíři, zaměřili v listopadovém vydání Artiklu. ∞

Nora, postava vypůjčená ze stejnojmenné Ibsenovy hry, opouští manžela i děti a buduje si novou existenci. Jednotvárnou dřinu v textilní továrně po večerech střídá „hledáním sama sebe“.

Vidina mužné kapitalistické náruče a „teplého vycházkového kožichu“ však poněkud modifikuje Nořiny ideály i razantnost jejích činů. Začíná příběh plný neočekávaných zvratů s očekávaným koncem.

Scénograf Martin Chocholoušek skvěle navodil množstvím industriálních prvků starých továrních hal atmosféru dvacátých let minulého století, hudba Miloše Orsona Štědroně pak podtrhuje jednotlivé obrazy a chvílemi pomáhá odhalit, „kdo je padouch a kdo hrdina“.

Vynikající Kateřina Winterová v roli Nory je duší i tělem celého představení, ostatní postavy představují spíše jednotlivé lidské typy, jednající podle předem dané „šablony“ (příkladem je chůva Annemarie v podání Zdeny Hadrbolcové zosobňující staré dobré časy svéhlaviček a pilných hospodyněk, vždy připravených dmýchat oheň rodinného krbu: „Vrať se k manželovi a dětem a všechno bude zase dobré, uvidíš!“).

Čekáte-li od „levicové feministky“ příběh plný obžaloby mužského pokolení, překvapí vás Jelinková dobře mířenou střelbou i do ženských řad. Ani na jedné straně nezůstává ona pověstná suchá nit. Ostatně, běžte se přesvědčit sami.

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností
Nová scéna Národního divadla
Národní 4, Praha 1
ne 13. 11. 19:00
110–260 Kč