Když se Pinocchio v klasické pohádkové logice promění v chlapce, vypadá to, že lidskost zvítězila: pravdivost, odpovědnost a svědomí překonaly materiál, který byl příliš tuhý na to, aby se mohl chovat čestně. Nejde ale spíš o přijetí určitého modelu lidství – poslušného, morálně čitelného a společensky použitelného? Nefunguje zde proměna těla jako odměna za internalizaci normy?

PAF 2025 stojí na kritice této morální metafory: Co to znamená být „neživým“ materiálem, a co člověkem? Čím se stáváme, pokud nabýváme podoby ovládaných objektů, předprogramovaných chování a rytmů technologických prostředí?

Festival tento rok postavil téma Pinocchia do středu dramaturgie. Nikoli jako nostalgické gesto, ale jako diagnostický nástroj, kterým lze zkoumat stav současného člověka. A ten se (jak ukazuje především kurátorské pásmo Jiřího Sirůčka) neustále přibližuje částečně autonomní, ale přitom poslušné entitě připomínající NPC postavu – životnou a řízenou zároveň.

Pinocchiovské pnutí se programem prolínalo v různých podobách: obsahovala ho projekční pásma zaměřená na loutku, autonomní média či temnější polohy animované introspekce i workshopy pracující s digitálními nástroji a avatarstvím. Symbolicky festival doprovodily i projekce Pinocchia v adaptaci Walta Disneyho a Čaroděje ze země Oz.

PAF tentokrát tvořil soustředěný experimentální prostor, v němž se otázka toho, co je ještě živé, a co už jen animované, znovu a znovu vracela v různých médiích, měřítkách a kontextech. Zároveň nabídl nesčetně opěrných bodů vybízejících k hlubšímu rozvedení, které by tento článek jen těžko mohl pojmout. Zaměřím se tedy pouze na několik z nich, bohatých na příznaky pinocchiovského syndromu: urputně choreografický film Precursing Niny Davies, video But I Love Human dua Evy & Franca Mattese, snímek Chronicles of Shpongle Paula Gondryho a výstavu Solar Sound System Tomáše Svobody.

Pohyb není odpovědí na přítomný okamžik, ale na jeho očekávání

Ve filmu Precursing (2023) Nina Davies pracuje s lidským tělem jako s nástrojem anticipace. Na obraze sledujeme postavy v redukovaném, neutrálním prostoru, který nepůsobí jako konkrétní místo, ale spíše jako tréninkové prostředí nebo laboratorní zóna. Prostředí je zbavené narativních detailů; nic zde neodvádí pozornost od samotného pohybu postav, respektive spíše systémů reagujících na podněty. Pohyb je fragmentovaný, opakující se a precizní. Postava vykonává gesta, která působí, jako by byla nacvičená, optimalizovaná nebo odvozená z nějakého neviditelného protokolu. Nejde o expresivní tanec ani o spontánní fyzickou reakci; tělo se pohybuje s jakousi chladnou soustředěností, jako by reagovalo dřív, než si samo uvědomí, na co vlastně odpovídá. Některé sekvence evokují trénink, testování nebo simulaci – opakování pohybů, které mají být správné, přesné a efektivní.

Zásadní je pocit předčasnosti, který film vytváří. Jak napovídá samotný název Precursing, tělo se zdá být nastavené na budoucí situace, které ještě nenastaly. Pohyb není odpovědí na přítomný okamžik, ale na jeho očekávání. Divák má dojem, že sleduje tělo, které se učí reagovat na svět definovaný predikcí – svět, v němž jsou chování, gesta i postoje předem modelovány, testovány a upravovány. Film nicméně zůstává zdrženlivý, téměř analytický. Právě tato distance umožňuje, aby se v divákovi postupně usadil neklid: pocit, že sledované tělo je sice živé, ale zároveň formované logikou, která je mu částečně cizí. V kontextu pinocchiovského tématu PAFu působí film jako obraz novodobé loutky: nikoli ovládané provázky, ale algoritmickou představou správného pohybu.

Láska se mění v rozhraní – funkční, dostupné a optimalizované

Ve videu But I Love Human (2024) se v jakémsi video chatu objevují digitální postavy – avatary, které na první pohled připomínají lidské bytosti, ale při delším pohledu působí podivně neukotveně. Mají lidské proporce, tváře, pohled i mimiku, jejich vzhled je však vyhlazený a sterilní. Jde o generické figury, které připomínají výstup systému snažícího se napodobit člověka. Avataři se pohybují minimálně, jejich gesta jsou omezená, kontrolovaná, často zpomalená. Mimika je tlumená, někdy až nepřiměřeně klidná, snad navržená tak, aby nevybočovala z normy. Pohled směřují přímo k divákovi, čímž vzniká dojem intimního kontaktu, který je však okamžitě narušen vědomím, že nejde o skutečné tělo.

Prostředí kolem nich je neurčité, abstraktní nebo redukované – nepůsobí jako konkrétní místo, spíše jako neutrální digitální prostor, v němž může postava existovat bez historie. Právě tento rozpor je klíčový: avataři vypadají jako lidé, projevují emoce v závislosti na příchozí emojis, ale jejich tělesnost je pouze simulovaná. Působí, jako by byli vytvořeni umělou inteligencí, která ví, jak má člověk vypadat a co má říkat, ale nemá přístup k prožitku, z něhož tyto projevy běžně vyrůstají. Emoce jsou zde viditelné, ale nevtělené; vztah je nabízen, ale bez rizika, bez možnosti selhání. Dílo tematizuje vztah mezi člověkem a digitálním systémem, jenž je schopen artikulovat city, porozumění i péči, aniž by je skutečně prožíval. Láska se v tomto pojetí mění v rozhraní – funkční, dostupné a optimalizované. Nejsme už náhodou v bodě, kdy nám stačí pouze dokonale simulovaná podoba prožitku, kdy už jeho esence není potřeba?

Shpongleři – obyvatelé halucinačních světů

Film Chronicles of Shpongle Paula Gondryho, uvedený ve světové premiéře a doplněný o specifický environment, výstavu 1-800 PLUMBER, představuje vykonstruovaný svět kontrakultury a vlastním folklorem, mytologií a rituály. Shpongleři jsou bytosti, které vstupují do halucinačních světů, aby unikly tomu, co nazýváme skutečností. Jejich existence vzniká na pomezí performance, autoparodické identity a důrazem na tělo, které přijímá tvar podle prostředí, do nějž se dostává, a připomíná tak existenci animovaných postav.

Sharon, seniorka zapletená do pseudo-spirituálních dramat, nebo Anton Eckart, alchymista, který se stane posmrtným prorokem po konzumaci houby Shpongos, jsou figurami, které lze chápat jako oživlé mýty či symboly lidské touhy po úniku. Nejde zde o moralistní metamorfózu vedoucí k napravení subjektu, vlastní Pinocchiovi, ale o metamorfózu rituální a sebereferenční, v níž se identita rozpouští ve vlastním vyprávění. Shpongler se nestává skutečným, existuje jako příběh o sobě samém.

Výstava 1-800 PLUMBER v Galerii XY fungovala jako fyzické rozšíření Gondryho filmového světa. Líbilo se mi nad ní uvažovat jako nad prostředím zhmotňujícím potřebu neustálého opravování reality. Instalatér zde není řemeslníkem v doslovném smyslu, ale metaforická figura někoho, kdo zasahuje do porouchaných systémů významu, identity a existence. Provizorní stav příbytků Shponglerů jaksi reflektoval jejich funkci jako pouhých základen pro únik do jiných sfér. Jejich přenesení do fyzické přítomnosti na festivalu zesilovalo groteskní mýtotvornost celého Gondryho díla.

Paměť jako médium, které lze flexibilně přestavovat

Na první pohled se zdá, že těžiště výstavy Solar Sound System, která představuje návrhy na památník CzechTeku 2005, leží mimo tematickou oblast letošního ročníku. Místo loutkového filmu či digitální simulace se ocitáme v krajině subkulturní paměti, politických konfliktů a institucionálních rozhodnutí. Stále se tu ale opakuje stejný motiv: kdo rozhoduje o tom, co je žádoucí, a tedy skutečné?

CzechTek byl vícedenní free techno festival, který se od 90. let odehrával na různých místech v Česku jako dočasná, nekomerční a samoorganizovaná událost mimo oficiální kulturní infrastrukturu. Spojoval rave kulturu, mobilní sound systémy a principy autonomie, sdílení a dočasného společenství. Zásah policie v roce 2005 u Mlýnce u Tachova, který se stal jedním z nejviditelnějších konfliktů mezi státní mocí a subkulturní scénou po roce 1989, proměnil tuto událost v symbol širšího střetu mezi spontánní kolektivní živostí a mechanismy kontroly. Tomáš Svoboda skrze svůj analytický humor sleduje vznik památníku jako formu animace národní paměti. Paměť se jeví jako médium, které lze flexibilně přestavovat, a realita se stává otázkou dramaturgie.

Pinocchio je všude. Zvláštní stav mezi živým a řízeným. Můj operační systém generuje myšlenky o bytostech, které se snaží stát se skutečnými, když vše kolem nich napovídá, že skutečnost je opět jen další formou animace. Nemusí ten, kdo chce být skutečný, pochopit, z čeho je vlastně vyřezán? Myslím, že ne; musí se o to snažit.

Jak může umění obohatit proces učení? „Hra je práce převlečená za radost,” napsal Robert Čapek ve své knize Uč jako umělec. A festival umění a kreativity ve vzdělávání toto heslo přetavuje ve skutečnost. Festival se zaměřuje na propojení teorie s praxí a nabízí inspirativní program pro pedagogy, rodiče i děti. Bude se konat od 4. do 16. dubna ve Zlíně a stejně tak ve všech ostatní regionech ČR.

Učení nemusí být jen o nudných poučkách a výkladu! Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) je iniciativou platformy uMĚNÍM ve spolupráci s Kanceláří Kreativní Evropa a desítkami dalších kulturních a vzdělávacích institucí. Propojuje pedagogy, kulturní profesionály, rodiče i děti a ukazuje, jak lze kreativní vzdělávání využít v praxi. Jeho cílem je podporovat inovativní přístupy k výuce, přinášet inspiraci napříč vzdělávacími institucemi a širší veřejností a taky ukázat, jak využít umění, hru a tvořivost tak, aby výuka byla zajímavější a přirozenější. Ukažte, že vám to není FUK a zapojte se do festivalu také vy. Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) je celorepubliková iniciativa, která propojuje školy, kulturní organizace, umělce a odborníky na vzdělávání. Jeho cílem je přiblížit kreativní přístupy k výuce široké veřejnosti a ukázat, jak může umění obohatit proces učení. „Díky spolupráci s místními institucemi přináší FUK jedinečné možnosti, jak objevovat nové vzdělávací metody a rozvíjet kreativní myšlení napříč generacemi,” řekla Jitka Honsová, výkonná manažerka kreativního centra ROBOTA a koordinátorka festivalu FUK pro Zlínský kraj.

Jak festival funguje?
Festival FUK přináší širokou škálu aktivit – workshopy, přednášky, diskuse, divadelní a hudební performance i interaktivní vzdělávací programy. Díky propojení umění a vzdělávání si účastníci mohou vyzkoušet, jak kreativní přístupy přispívají k rozvoji dětí i dospělých. Program je určen nejen pedagogům a kulturním profesionálům, ale i rodičům a všem, kdo se zajímají o inovace ve vzdělávání. Více informací se dozvíte na webu https://fuk.education.

Kreativní vzdělávání pomáhá dětem objevovat svět hravou a zážitkovou formou. Podporuje jejich schopnost kritického myšlení, spolupráci a hledání vlastních řešení. Festival FUK ukazuje, že učení může být radostné, inspirativní a přizpůsobené individuálním potřebám každého dítěte. Díky zapojení škol, institucí i odborníků z různých oblastí se festival stává místem, kde vznikají nové nápady a kde se propojují ti, kteří chtějí měnit vzdělávání k lepšímu.

Na co se můžete těšit?
Účastníci programu se mohou těšit na pestrou kombinaci kreativních a vzdělávacích zážitků. Děti se ponoří do historie prostřednictvím interaktivních aktivit, jako je zkoumání historických fotografií, dobových předmětů a tiskových výstřižků. V prostorách Památníku Tomáše Bati se seznámí s unikátní funkcionalistickou architekturou a kreativně budou pracovat s geometrickými tvary. Program zahrnuje také technologické workshopy, kde se žáci naučí programovat roboty, pracovat s 3D tiskem, laserovým řezáním a vytvářet vlastní designy. Do programu se zapojí také instituce jako kreativní dílna ROBOTA při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, univerzitní Galerie G18, spolek Zvěřinec, Památník Tomáše Bati, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti či Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně.

Festival Hear Me! je putovní akce zaměřená na volnou improvizaci a experimentální hudbu, která v roce 2024 proběhne ve dnech 25. až 27. října ve Veřejném sále Hraničář v Ústí nad Labem. Program nabídne rozmanité zvukové performance, participativní procházky a přednášky zaměřené na témata spojená se zvukovým uměním, rádiovým šumem a analogovými technologiemi.

Festival zastřešuje kurátorský tým pod tématem „PROUDĚNÍ“, který spojuje návštěvníky s myšlenkou odhalení skrytých zvukových polí a prostředí prostřednictvím analogového přístupu a radioamatérství. Událost se zaměří na propojení experimentálních zvukových umělců, radioamatérů a veřejnosti, kteří se zajímají o kutilství a alternativní hudbu.

Mezi účinkujícími prvního dne je berlínský pianista Max Arsava, který svou improvizaci kombinuje s elektroakustickými zařízeními, kontaktními mikrofony a smyčkami. Dalšími umělci jsou Jan Krtička, který využívá krátkovlnné vysílání k tvorbě improvizovaných zvukových krajin, a Francesco Corvi, známý svými algoritmickými a improvizovanými sety. Slovenská producentka Nina Pixel představí své rituálně laděné ambientní skladby a večer uzavře DJ set drum and bassového producenta TITLE.

Druhý festivalový den nabídne program zahrnující zvukové instalace projektu „Alles im Fluss“, který zkoumá řeku jako objekt imaginace pomocí elektroakustických kompozic. Dále proběhnou přednášky Pabla Torrese Gómeze a polského dua Marcin Olejniczak a Tomasz Misiak, které se věnuje rádiovým experimentům. Workshopy a zvukové procházky pod vedením Jana Sůsy a Martina Hurycha poskytnou interaktivní zážitky zaměřené na elektromagnetické vlny a městské prostředí.

Večerní program zakončí řada živých vystoupení, mimo jiné od umělců Ladislava Železného a Stefana Tiefengrabera, jejichž tvorba spojuje hybridní DJ sety s experimentálními zvukovými krajinami. Festival uzavře Mika Bankomat svou anti-hudební performancí.

Tento víkend zvuku a improvizace slibuje jedinečné propojení různých forem zvukového umění a neobvyklých přístupů k hudbě a zvuku.

text: Polina Khatsenka

Hear Me! ~ 12. ročník putovního festivalu volné improvizace a jiné hudby
Veřejný sál Hraničář (Ústí nad Labem)
25. — 27. 10.

Vstupenky:
https://goout.net/cs/hear-me-2024/szjsxkx/
https://phonon.cz/hear-me!-2024
https://www.instagram.com/phonon.crew/
https://www.facebook.com/events/470888712605347

Mezinárodní festival performance a multimédií Re-connect Art pořádaný Nadací Prague Biennale se koná v termínu od 29. května do 15. června 2024. Osidluje venkovní prostory piazzetty a bývalou restaurační budovu Národního divadla v Praze (tzv. Themos).

Současný svět přináší mnoho výzev, není poznamenaný pouze covidem a následnou regenerací, dalšími ekologickými katastrofami či devastujícími válečnými konflikty způsobujícími utrpení a bezprecedentní dopad na civilní obyvatelstvo. Mimo to jsou tu i jemnější a zároveň hlubší témata související především s kvalitou mezilidských vztahů a budováním soudržné komunity, která by byla jedinci oporou skrze projevy solidarity a napomáhala psychologickému vstřebání této úzkosti na osobní i celospolečenské úrovni. Skrze performativní intervence, diskurzivní a vzdělávací programy chce festival upozornit na odpovědnost každého z nás za bdělost ve svém bezprostředním okolí a za spoluvytváření společenských vzorců a způsobů chování, jakož i zpracovávání traumat či ohlídání podmanivých vlivů nových forem socializace a kyber-přátelství.

Festival Re-connect Art se odehrává v programových blocích zaměřených na jednotlivé aspekty hlavního tématu, a odkrývá tak několik různých pohledů na současný stav společnosti. V den zahájení festivalu se představily jeho tematické linky – postavení jedince v sociálně politickém systému, transparentnost struktur v kyberprostoru a určitá iluzivnost či zkreslení obrazu světa, které z toho vyplývají. Ke zhlédnutí byly performance věnované této problematice. Další programové bloky festival tematizovaly podstatu kyber těžebního průmyslu a infiltraci skrytých mocenských struktur nebo postavení jedince v globalizovaném světě a rozsah vlivu mocenských struktur na lidské životy skrze srovnání rozmanitých kulturních kontextů a práci s pamětí.

Blok nazvaný Nenápadná katastrofa zahájí 12. června debata s palestinským umělcem Fuadem Alymanim a přinese aktuální informace o současné situaci v Gaze. Debatu spolupořádá Artwall Gallery k výstavě plakátů na nábřeží Kapitána Jaroše. Na nezbytnost zvědavosti v časech krize a na individuální odpovědnost upozorní objektová performance-instalace Tornado Watch od německé spisovatelky a performerky Kathariny Joy Book a maďarské vizuální umělkyně a performerky Eszter Koncz. Večer zakončí performativní prezentace projektu Imaginární ekologie interdisciplinárního kolektivu Artbiom. Ten se pokouší bez zbytečně paralyzující tíhy pesimismu vyrovnat se současnou ekologickou krizí a poskytnout produktivní náhledy na to, jak náš svět může fungovat jinak a lépe.

Mezi další akce, které v rámci festivalu proběhnou, je také několik workshopů zaměřených na rozvoj kritického myšlení a práci s mediálními obsahy organizovaných pro studenty SŠ, večer slam poezie spojený s improvizovanou hudební fúzí nebo filmový klub. Podrobnější informace o jednotlivých projektech a kompletní program najdete na webu praguebiennale.cz.

Re-connect Art
Piazzeta Národního divadla (Národní 1, Praha 1)
29. 5. — 15. 6.

People Like Us, Kassel Jaeger, Federsel. Poslední Stimul přivítá tři jednočlenné projekty z trojice evropských zemí.

Stimul dosáhl plnoletosti jde si po svých… Po téměř dvaceti letech je načase rozloučit se. Poslední večer „průběžného festivalu jiné hudby“, tedy koncertní série Stimul, proběhne 20. října v pražské Meetfactory. Na pódiu se vystřídá britská multimediální kolážistka People Like Us, francouzský skladatel a improvizátor elektroakustické hudby Kassel Jaeger a tuzemský divadelník a improvizátor Federsel.

Od roku 2005 Stimul uvedl přibližně stovku akcí, obvykle s dvěma až třemi účinkujícími, pro které se velice často jednalo o tuzemskou premiéru. Kromě mnoha jiných, mezi nimiž nechyběly hvězdy jako Mike Patton, Animal Collective, Sunn O))), Pan Sonic, Oneohtrix Point Never, Battles či Amon Tobin, na Stimulu vystoupily hvězdy japonské „jiné hudby“ Otomo Yoshihide, Merzbow a Keiji Haino, nezařaditelní individualisté jako Anthony Pateras, Peaches či Peter Rehberg. Psychedelici typu Acid Mothers Temple a Nurse With Wound se na scéně střídali s nepřeslechnutelnými dámami Soap & Skin a Diamandou Galás, veteráni Cluster a Nihilist Spasm Band se sound-artisty Marcem Behrensem a Franciscem Lópezem. Nechyběli ani hledačští gramofonisté ErikM, Philip Jeck, Dieb13 či Strotter Inst. a pěkná řádka zástupců polské yassové scény i finského post-folku.

Britská umělkyně Vicki Bennett vystupuje pod dvojznačným alias People Like Us. Od roku 1991 pracuje s médiem audiovizuální koláže. Z existujících obrazových a zvukových záznamů vytváří díla, jež duchaplně, vtipně i znepokojivě reagují na svět populární kultury. Sampling a koláž vnímá jako lidové umění čerpající z palety současných médií a technologií, jejíž „barvy“ jí slouží ke spřádání sítí odkazů. Stěžejní premisou její práce myšlenka, že vše je navzájem propojeno a uplatňovat vlastnictví „originálu“ nebo „autonomní“ koncepce je absurdní i zbytečné. Její nahrávky jsou k dispozici zdarma na UbuWeb. V roce 2006 byl Bennettové jako vůbec prvnímu umělci umožněn neomezený přístup do archivů BBC. Své dílo prezentovala v Tate Modern, Barbicanu, sydneyské opeře, Centre Pompidou, benátském bienále a na mnoha dalších místech. V Praze, kde vystoupí poprvé, předvede audiovizuální realizaci The Mirror, snovou koláž, v níž ukazuje, jak důvěrně známé zvuky, písně a obrazy dokáží změnit svůj význam přesazením do nových souvislostí. „Není cílem, aby se publikum předhánělo v poznávání jednotlivých použitých fragmentů,“ vysvětlila Vicki Bennett časopisu Wire. „Proto je těch kousků tolik – aby se v nich člověk ztratil a přestal je vnímat po jednom.“

François J. Bonnet alias Kassel Jaeger je francouzsko-švýcarský skladatel a elektroakustický hudebník působící v Paříži. Je ředitelem instituce INA-GRM, tedy jednoho z rodišť žánru, teoretikem a autorem řady knih o hudbě a zvuku. Jeho hudební tvorba umně balancuje mezi experimenty v duchu musique concrète, ambientním noisem a elektroakustickou improvizací. Nahrávky mu vycházejí na značkách jako Black Truffle, Editions, Mego, Shelter Press, úzce spolupracuje s řadou žánrově spřízněných tvůrců (Stephen O’Malley, Oren Ambarchi), zejména ale s průkopnicí elektroakustické kompozice, skladatelkou Éliane Radigue, jejíž dílo zpřístupňuje na řadě koncertů. V Praze předvede částečně improvizovaný set se zapojením elektroniky, analogového syntetizéru a kytary.

Tomáš Procházka vulgo Federsel je nezávislý umělec v oblasti divadla, performance, hudby a intermédií. V roce 1998 založil hudební skupinu B4, se kterou získal dvakrát cenu Vinyla v kategorii album roku. V roce založil 2005 divadelní skupinu HANDA GOTE research & development. Jako hudebník a zvukový designér spolupracoval s různými tanečními a pohybovými skupinami, je autorem mnoha prací pro rozhlas, věnuje se dokumentu i radioartu. Jako hudebník vystupuje s projekty Gurun Gurun, Wabi Experience s finským hudebníkem Pasi Makelou, s česko-rakouskými Poisonous Frequencies, česko-norskými Krekso a také sólově pod jménem Federsel. Spolu s Petrem Ferencem organizoval v letech 2011-2021 koncertní sérii Wakushoppu, zaměřenou na scénu volné improvizace. Založil blog mapující domácí nahrávání a outsider music Endemit Archives a alternativní hudební label Meteorismo. Momentálně působí jako umělecký šéf divadla Alfred ve dvoře a jako pedagog režie na KALD DAMU.

Do kina na špičkové snímky středoevropského filmu zve osmý ročník mezinárodního festivalu 3KinoFest.

Festival se bude konat od středy 3. listopadu do 12. listopadu a projekce uvede v sálech pražské Ústřední knihovny a Kina Atlas. Na své si přijdou milovníci českého filmu i ti, kteří rádi experimentují.

Letošní ročník festivalu filmů čtyř středoevropských zemí proběhne opět ve spolupráci s Městskou knihovnou v Praze a nabídne divákům kromě soutěžních projekcí také sekci Vizionáři střední Evropy, ve které se věnuje představení významných osobností. Uvede také dosud největší retrospektivu zfilmovaných děl polského spisovatele Stanislawa Lema i celou řadu filmových novinek. Z českých snímků se diváci mohou těšit na filmy Okupace, Zátopek, Prvok, Šampon, Tečka a Karel či Marťanské lodě.

Organizátorů jsme se ptali, jak akce vznikla. „Festival vznikl z nutkavé potřeby diskutovat o filmech, porovnávat podobná témata v kontextu regionu střední Evropy, zejména pak zemí Visegrádu. Dalším důvodem, proč festival vznikl, je, že v ČR chyběl soutěžní filmový festival, který by se v takové šíři věnoval výhradně středoevropské kinematografií a stavěl jednotlivá díla do vzájemné konkurence. 3KinoFest pravidelně přináší to nejlepší, co se za poslední dva roky v těchto zemích natočilo.“ říká Vavřinec Menšl, ředitel festivalu.

3KinoFest opět přivítá i řadu významných hostů, např. z New Yorku přiletí na festival Shalom Tomáš Neuman, výtvarník, jehož životním tématem je ekologický pop-art. Setkání s autorem ozvláštní projekce krátkého dokumentu o jeho tvorbě. A na co zvou organizátoři festivalu? „Je nespravedlivé upřednostňovat některé soutěžní filmy, ale zmínil bych například film v polsko-české koprodukci Nezanechat stopy režiséra Jana P. Matuszyńského. Film je za Polsko nominován na Oscara a 3KinoFest jej uvede v pražské premiéře. Zvláštností letošního roku je nebývalý počet kvalitních hořko-sladkých komedií a my jsme se rozhodli letos zahájit jednou z nich, polským filmem Černá ovce režiséra Aleksandera Pietrzaka.“ uvedl Vavřinec Menšl.

Během slavnostního zakončení festivalu 12. listopadu udělí mezinárodní odborná porota tři ceny: Best Film Award za nejlepší celovečerní středoevropský hraný film, Golden Debut za nejlepší celovečerní středoevropský hraný debut a zvláštní cenu poroty Special Award. Autorem cen – sošek je polský sochař Tomasz Koclęga.

Podrobný program najdete na www.mlp.cz a www.3kino.cz, kde také bude možné zakoupit festivalové akreditace.

3KinoFest
Kino Atlas (Sokolovská 371, Praha 8)
Městská knihovna v Praze (Mariánské nám. 1, Praha 1)
3.—12. 11.

text: Jana Baierová

Mezinárodní komiksový festival KOMA v prostorách brněnské Káznice prezentuje to nejlepší, co za uplynulý rok uzrálo na domácí i zahraniční scéně v oblasti nezávislého, uměleckého komiksu a ilustrace. Od 7. do 10. října na vás čeká smršť výstav, přednášek, workshopů, performancí, živého malování a skvělé muziky!

Hlavní programovou linii festivalu tvoří výstavy. V letošním roce tu bude k vidění komiks Juliány Chomové Spiritistky, Jarmil in India od Marka Rubce, postapokalyptická trilogie Radiator a Recyklator Petra Korunky, série autorských plakátů na téma sociálního vyloučení pod hlavičkou časopisu FŮD, Osamu Okamura představí knihu Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, Vendula Chalánková projekt Bulbem záchranáře. Zvláštní zvědavost budí výstava s názvem Octobriana: 50 let legendy českého komiksu. Na tento fenomén českého komiksu a jeho reminiscence se podíváme očima současných umělců a umělkyň. Oslavíme také dvacet let legendárního komiksového sborníku AARGH! za účasti jeho zakladatelů.
Ze zahraničních novinek budou na festivalu k vidění například feministicky laděné komiksy švédské kreslířky Liv Strömquist nebo Sabrina Nicka Drnasa. Festival KOMA nejsou ale jen výstavy. Na přednáškách a workshopech se tu potkáte přímo s ilustrátory a ilustrátorkami. Tradičním hostem je výtvarnice Toy_Box, která si připravila master class o finanční gramotnosti pro ilustrátory. S dětmi můžete navštívit workshop kaligrafie s japonskou ilustrátorkou Saki Matsumoto nebo sprejování přes šablony se slovenskou výtvarnicí Juliánou Chomovou, užít si živé kreslení, storytelling, poslechnout si muziku AVA kolektivu, Ensoi, Haze djs a další…

text: Anna Saavedra

KOMA 2021
Káznice Brno (Bratislavská 68, Brno)
7.—10. 10.

Umění ve veřejném prostoru bylo v minulých měsících lačně vyhledávaným předmětem zájmu mnohých z nás, kterým se nedostávalo návštěv muzeí, galerií či obdobných kulturních institucí s audiovizuálním obsahem. Tentokrát byl čerstvý vzduch v mezích katastru městských částí Prahy 6 a 7 ten privilegovaný, kterého se dostalo návštěvníkům letošního ročníku Festivalu m3 / Umění v prostoru a to společně s uměleckými intervencemi čtrnácti vybraných umělců.

Perex článku vyznívá jako popis nově vzniknuvšího festivalu na popud restrikcemi zamořeným obdobím, ovšem nutno podotknout, že podnět vzniku festivalu zaměřeného na umění ve veřejném prostoru přišel již daleko dříve – před pěti lety v rámci zkoumání a ohledávání veřejného prostoru z hlediska jeho specifických míst a jeho možností pro užívání nejen věcné, ale i symbolické. Jak lze kultivovat prostředí, jehož plochu brázdíme každodenně pod nohama a jejíž horizont – ať už v jakékoli podobě – vědomě vstřebáváme do své paměti, je nejednou z otázek festivalu, který se ujal tohoto námětu pod vedením uměleckého ředitele Čestmíra Sušky (* 1952) – kurátora, režiséra a hlavně sochaře, který má sám ve svém tvůrčím médiu s veřejným prostorem notné množství zkušeností.

Letošní pátý ročník festivalu si klade za cíl zkoumat možnosti uměleckého díla jako nástroje ozdravného procesu místa a komunity. Proto obdržela tato edice podnázev Terapie města. Vybraní kurátoři letošního ročníku, Jitka Hlaváčková a Ludvík Hlaváček, přichází nejen s výběrem autorů, jež k vytvoření intervencí do veřejného prostoru oslovili, ale také ze stanoviskem, že město není neživou kulisou našich životů, ale jedním z jeho hlavních aktérů. Dynamika města se dotýká každého z nás – ať už více či méně – a jeho fyzické i psychické funkce bezprostředně ovlivňují i naší individuální kondici. Město, metaforicky chápáno jako tělo se svým vlastním organismem, je tak předmětem terapie, které mu má být dopřáno skrze účinných uměleckých forem a nástrojů specifických pro veřejný prostor.

Kurátoři vybrali dvanáct tvůrců, jež v daných městských částech dlouhodobě žijí nebo tvoří a nejsou tak jen náhodnými kolemjdoucími, který pozmění městkou krajinu svým zásahem. Jsou mezi nimi například Veronika Zapletalová, která skrze performativní komunitní zásah do krajiny vyčistila jezírko v okolí Veleslavínského zámku na Praze 6, který je dlouhodobě zcela nepřístupný veřejnosti. Skrze navazující akci „setkání u jezírka“ dále podnítila diskuzi všech stěžejních aktérů, kteří mají současný stav zámku a jeho osud v rukou. Stejně tak upozornila i Milena Dopitová skrze projekt Lepší špatný nápad už tady nebyl? na zapomenutý život a historii Zátor, industriální část Prahy 7, téměř celou zdemolovanou v sedmdesátých letech. Z autentického příběhu, který autorka sesbírala skrze rozhovory s pamětníky, vyabstrahovala konkrétní situaci a tu převedla do instalace. Nejedná se tedy skutečně o pouhé zasazování uměleckých děl do veřejného prostoru, ale o práci jak s pamětí daného místa, tak i jeho specifikami v široké škále i v jeho drobných nuancích. Důvěrná znalost veřejného prostoru v rozloze dvou městských částí tak umožňuje i dalším vybraným umělcům intervenovat zainteresovaně s osobní vazbou a péčí jak k místu, tak k jeho problematice. Jaké radosti i překvapení letošní ročník festivalu představuje, lze skrze instalovaná díla zhlédnout až do závěru září.

Designovými novinkami i bohatým doprovodným programem nabité tři dny festivalu Czech Design Week pozvou návštěvníky do interiérů Paláce U Stýblů, které bývají veřejnosti dlouhodobě nepřístupné.

Palác U Stýblů patří k prominentním pražským budovám a představuje jeden z nejrozsáhlejších paláců na Václavském náměstí. Postavena v letech 1927 a 1928 architekty Ludvíkem Kyselou a Janem Jarolímem pro tehdejšího knihkupce Václava Stýbla, představovala v minulém století tato sedmipatrová budova jedno z hlavních kulturních center Prahy, které mimo jiné hostilo domovskou scénu divadla Oldřicha Nového i divadla Semafor.

K dodnes dochovaným architektonickým skvostům budovy, kterou v brzké době čeká náročná rekonstrukce, patří železobetonová klenba se sklobetonovými tvarovkami, jež má tvar obrácené lodě a patří k ojedinělým pražským konstrukcím. Festival pozve návštěvníky do prostoru ochozu pod klenbou, který nabízí jedinečné výhledy na Václavské náměstí, Františkánskou zahradu i pasáž Alfa. Právě ve zdejších interiérech v minulosti pulzoval život taneční kavárny Boulevard (později kavárna Alfa). Ta se svými 900 metry čtverečními byla ve své době největší z pražských kaváren.

Palác zaplní druhý týden v září tvorba více než 70 designérů. Součástí bude bohatý doprovodný vzdělávací, a také hudební program. O ten se postará pražský klub Radost FX a jeho speciální pop-up prostor uvnitř Paláce U Stýblů. Kromě hlavních prostor festivalu se do programu Czech Design Weeku zapojí také řada design stores a showroomu v okolí Václavského náměstí. V rámci festivalu proběhne také speciální promítání nového snímku Aalto: Architektura emocí o ikonickém finském architektovi a designérovi Alvaru Aaltovi v kině Světozor. Součástí bude také například výstava sklářského výtvarníka a designéra Lukáše Jabůrka v Preciosa Flagship Store v Rytířské.

„Vizuální styl pro letošní Czech Design Week je po celoroční kulturní šedi plný barev a ohraničený ostrou typografií. Tento celkový vizuální styl je jednou z ukázek prací z dílny Loony Creators, kteří ačkoliv nevedli celkový projekt od samotného počátku, tak jej dovedli do zdárného cíle,“ uvedl Kryštof Novotný z Loony Creators. Hravost a přebujelá barevnost jako kontrast oproti předcházejícím měsícům koronavirové šedi jsou hlavními motivy osmého ročníku festivalu designové a umělecké tvorby Czech Design Week. Prvotní návrh vizuálu představil běloruský student grafiky na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze Sergei Gavroche. Konečnou podobu pak připravila grafička a studentka plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Marie Holečková, která návrh nadále zpracovávala spolu s Loony Creators. „Vizuál pro letošní Czech Design Week se skládá ze dvou hlavních prvků, které jsou variabilní dle použití. Jedním z prvků jsou již zmíněné 3D objekty a druhým je ohraničující typografie, která dodává jakýsi dojem stlačování oněch objektu. Na 3D objekty jsou aplikovány různorodé povrchy, které tak dodávají hravosti při jejich pohybu a zvětšení,“ doplnil Kryštof Novotný z Loony Creators. V rámci kreativního studia se na vizuálu podíleli i Martin Hahn a Vojtěch Kuřátko.

Nová umělecká propojení i neprobádané úhly pohledu osvobozené od zafixovaných očekávání většinového posluchače nabídne ve dvou listopadových víkendech už 28. ročník festivalu Alternativa.

Hudební produkce od ambientu po noise, silné ženské hlasy i environmentální otázky jsou jedním z hlavních obsahů letošního ročníku festivalu Alternativa, jehož program sestavili dramaturgové Petr Vrba a Roman Odjinud.

Zcela poprvé se českému publiku představí švédská skladatelka Maria w Horn oscilující mezi niterným minimalismem i výbušnými sonickými extrémy. Jeden z předních dánských skladatelů pracující se zvukovými krajinami a field recordings Jacob Kirkegaard uvede performance postavenou na svém oceňovaném albu Opus Mors, ve kterém se zabývá posmrtným životem. Mezinárodní ženské trio NYX pracuje s vokálně-instrumentální improvizací v dynamických vystoupeních a impulzivní akce a reakce hudebníků prozkoumá také dvoučlenný projekt Kapital Band 1, který při svých vystoupeních využívá algoritmy vytvářející náhodné rytmické struktury.

Kurátorovaný úvodní večer bude letos v rukou promotérského kolektivu Wrong. Ti představí například londýnskou performerku Naked zkoumající limity noisu v sevření BDSM estetiky a švédského, v Berlíně usazeného, producenta rituálního post-industriálu Trepaneringsritualen.

Festival Alternativa se odehraje o dvou víkendech v listopadu na několika místech v Praze. Vstupenky zakoupíte v předprodejní síti GoOut. Celý program a dny vystoupení jednotlivých umělců naleznete na webu www.alternativa-festival.cz.

text: Alexandra Třešňová

Festival Alternativa
Praha (různá místa)
6. —7. 11. a 13.—14. 11.

Letošní desátý ročník festivalu slovenského performativního umění HYBAJ HO! bude zcela nečekaným zážitkem. S ohledem na dramatické celospolečenské změny, kterým jsme všichni museli a nadále musíme čelit, se organizátoři této akce rozhodli k dramaturgii přistoupit tak, aby lépe odpovídala naší nové realitě.

Každý festivalový den diváky v Altě přivítá jiná skupina umělců. Připraví pro návštěvníky jedinečný program, který nebude pouhou prezentací již hotového díla, ale poskytne hlubší vhled do myšlenkových a tvůrčích procesů, které vzniku představení předcházely. Těšit se tak můžete na různé site specific performance, diskuse, vizuální a zvukové instalace, ale například i na společné meditace, obědy a tréninky, v rámci kterých se s tvůrci seznámíte jinak, než jste zvyklí.

Program připravují umělci všech generací, od čerstvých absolventů až po oceňované stálice světové taneční scény, jakými jsou například Viktor Černický, Lucia Kašiarová, Martina Hajdyla Lacová, Daniel Raček, Peter Šavel či Milan Tomášik. Více informací na www.studioalta.cz, www.hybajho.cz.

text: Simona Rybová

HYBAJ HO!
Studio ALTA (U Výstaviště 21, Praha 7)
22.—28. 10.

Dalším důkazem, že kultura nemá karanténu a rozhodně ji neplánuje, je nový projekt Studentského filmového klubu při Creative Hill College ve Zlíně – Festival karanténních filmů. Každému dávají možnost vytvořit krátký snímek a přihlásit ho do festivalu, který se bude konat online 15. května 2020. O podrobnostech a vzniku festivalu jsme hovořili s organizátorem Petrem Chromčákem.

Jak vznikla myšlenka vytvořit festival karanténních filmů? Nebude první ročník zároveň i posledním?
Osobně doufám, že bude! Ne, že bych snad nechtěl festival dělat znovu, ale doufám, že napřesrok už budeme na karanténu jen vzpomínat.
Myšlenka na festival karanténních filmů vznikla docela náhodou. Velmi mě inspiroval španělský Stop Virus Film Festival, který se rozhodl dělat podobnou činnost. My to ale děláme v mnoha směrech jinak. Zároveň jsem měl to štěstí, že jsem zrovna natočil svůj vlastní karanténní film jako cvičení do školy. To mi docela jasně ukázalo, že se to jde, a zároveň musím zpětně říct, že takto točit je velmi obohacující. Někdy prostě není potřeba za ty filmy utrácet majlant, o tom to přeci není. S rušením kulturních akcí přišla taková vlna smutku a negativity, že jsem cítil potřebu vytvořit něco pozitivního. Žádný klasický festival se konat nesmí a mně přišlo jako fajn nápad prostě nějaký udělat.

Chcete lidem umožnit tvořit filmy doma v karanténě. Může se tedy přihlásit kdokoli? Proč by měl?
Může se přihlásit naprosto kdokoli. Míříme více na amatéry a studenty než na profesionální filmaře, každopádně i ti se mohou zapojit. K vybraným filmům se budou v rámci online živého vysílání vyjadřovat profesionálové z oboru, což je skvělá možnost pro amatéry i studenty.
Důvodů pro přihlášení může být několik, ale musím říct, že mým cílem je udělat z festivalu místo, kam se tyto filmy mohou dostat, a trošku doufám, že lidé je budou chtít tvořit z vlastní iniciativy a z vlastní vnitřní motivace. Já jim vlastně jen dávám možnost filmy hned ukázat. Snažím se vytvořit místo pro tyto filmy. Na druhé straně dobrou motivací může být právě zmíněný feedback od profesionálů, protože ten je k nezaplacení. A to nejen pro studenty filmu, ale i pro amatéry, které film třeba zajímá jen okrajově.

Nebojíte se, že témata přihlášených filmů a jejich ladění bude pouze depresivní?
Nebojím. Musím říct, že to tak není – zatím přihlášené filmy depresivní nejsou. Každopádně je to možné, a když to tak bude, tak ať, ono to vlastně není špatně. Ač se jedná o film natočený za doby karantény, vůbec ji nemusí nijak tematizovat. Věřím, že zajímavější budou filmy, kde bude téma karantény cítit jen podprahově, ne-li vůbec. Ale to už jsou osobní preference.

Na co se mohou diváci těšit v rámci festivalu karanténních filmů?
Doufám, že na spoustu zajímavých filmů. Tyto filmy jsou hlavně o myšlence a nějakém kreativním zpracování, prostě o nápadu. Také doufám, že uvidíme několik velmi odlišných filmů. Přístupy k nim mohou být samy o sobě velmi inspirativní. V neposlední řadě se diváci mohou těšit také na feedback od profesionálů. I když se nebude rozebírat přímo váš film, feedback od profesionála k jakémukoli snímku je vždy velmi přínosný. Skrze něj totiž můžete zkoumat, jak se dívá na filmy ten daný profesionál a případně to porovnat se svým názorem. Vždycky je nutné se na filmy dívat kriticky, vytvářet si na ně vlastní názor a poté naslouchat názorům ostatních.

Je festival také soutěžní? Mohou diváci rozhodovat o nejlepším snímku?
Nejde o soutěžní festival, takže diváci nemohou nijak hlasovat. Mým cílem nikdy nebylo ty filmy mezi sebou porovnávat, ale spíše jim dát prostor se ukázat. To hlavně proto, že divácký vkus se liší divák od diváka. Není potřeba vyhlašovat nějaké pořadí. Výhrou je natočený vlastní karanténní film. Navíc nechci případné zájemce motivovat vidinou nějaké výhry, věřím, že ta motivace musí jít odjinud.

Tvoříte i vy sám karanténní film? Jaká jsou jeho specifika? Může se z karanténního filmu stát nový filmový žánr?
Tvořím, jasně. K dnešku mám natočené dva, jeden dokumentární snímek, který jsem dělal jako školní cvičení, a jeden hraný, který jsem si udělal jen tak pro radost.
Specifika karanténního filmu je docela složité definovat. Vymezuje se jen tím, že je natočený v karanténě, popřípadě za jakéhokoli omezujícího opatření. My si k tomu ještě přidali pětiminutovou stopáž. Obecně bych přirovnal karanténní filmy k filmům bytovým. Příkladem bytového filmu je třeba film Lucie režiséra Bohdana Karáska. Nejdůležitějším aspektem karanténního filmu je to, že nehledí na technologické nedostatky. Stejně tak nehledí ani na takové ty „blbé“ chyby, jako odraz mikrofonu v zrcadle apod. Soustředí se na obsah, nápad a na kreativní zpracování. Vše ostatní jde stranou. Troufám si říct, že jde většinou o filmy velmi nízkorozpočtové, kde jsou většinou obsazeni neherci. Každopádně nějaké přesné hranice určeny nejsou, snad jen to, že film musí být vytvořen v karanténě.
Nevím, jestli vzniká nový žánr, každopádně bych byl rád, kdyby tento koncept přetrval. Není to ale tak, že by doposud neexistoval. Jsou lidé, kteří si tyhle karanténní filmy točili již dříve bez karantény. Jestli tomuto kreativnímu odvětví amatérské filmové tvorby karanténa nějak pomůže nebo ne, to můžeme jen hádat. Každopádně já osobně bych velice přivítal více takových filmů. Jsou skvělé.

Když byste laikovi měl dát návod, jak vytvořit karanténní film, co byste mu poradil?
Vezmi papír a tužku, napiš si scénář, pokud nevíš jak, tak tohle přeskoč. Vezmi do ruky kameru nebo mobil a běž točit. Něco z toho bude. No, možná jsem to trochu přehnal. Důležité je zapomenout na vlastní nedostatky a nebát se to prostě zkusit. Nic horšího, než špatný karanténní film z toho vzniknout nemůže, a to přece není žádný problém, natočit špatný karanténní film. Stačí si promyslet záběry, nezapomenout na to, že ve filmu většinou nic není náhodou, vzít mobil a jít točit. Když nebude herec, tak vymyslím film bez herce. Jde to. Stačí to prostě zkusit. Já osobně jsem u toho svého druhého karanténního filmu postupoval tak, že jsem večer dostal nápad, rovnou jsem si šel napsat scénář a den na to jsem to prostě celé natočil. Důležité je moc nečekat. U karanténního filmu nezdarem neztratím spoustu peněz ani čas. Když se to nepovede, tak se nic neděje.

Vzkažte cokoli našim čtenářům – kde hledat informace o festivalu a o vás?
Zkuste to, je třeba se toho nebát. Všechny informace o festivalu a přihlašovací formulář je
k nalezení na webu filmfreeway (http://www.filmfreeway.com/festivalkarantennichfilmu), případně na Facebooku Studentského filmového klubu, pod kterým ten festival jede. Jakékoli dotazy lze směřovat právě tam nebo případně na mail filmovy.klub@post.cz.

Ve dnech 14. až 22. dubna se měl již podruhé konat mezinárodní festival Nová Komedie, jehož cílem mělo být upozorňovat na tvorbu mladých talentovaných umělců.

Etablovaný pražský festival Alternativa přivezl za své sedmadvacetileté působení stovky zahraničních umělců, kteří byli českému publiku častokrát představeni poprvé. Po loňském energickém vystoupení noiserky Pharmakon nebo avantgardních Supersilent pokračuje odvážná dramaturgie ve znamení žánrové rozmanitosti ze všech zákoutí zvuku.

Každoroční žezlo kurátorů festivalového předvečera převezme pražské sdružení nezávislých promotérů Jednota a 26. října bude mít českou premiéru nový projekt zcela zásadní postavy experimentálního dubstepu a jiných basových odnoží Sama Shackletona. V Tunes of Negation bude s pianistou Takumi Motokawou a hráčem na marimbu Raphaelem Meinhartem zkoumat spirituální a tribální motivy. Ducha hypnotického minimalismu uctí též britské postindustriální legendy Zoviet France se svou tvorbou jak z paralelní reality, kde můžou zároveň koexistovat šamanské rituály a parní pohon.

Gradační linka, jež provázela návštěvníka festivalem od ambientní elektroniky přes živelnou improvizaci k hutným hlukovým stěnám, se rýsuje i letos a nabídne plnohodnotný progam plný zvukových zážitků. První večer ovládne magie slovanského folku psychedelického tělesa Księżyc, mistr analogové elektroniky Valerio Tricoli rozvibruje druhý večer a hlukový večírek povede Thomas Ankersmit s novým sólovým projektem Perceptual Geography věnovaný legendární zvukové umělkyni Maryanne Amacher.

Náročná dramaturgie pro otevřeného posluchače, nebo dramaturgie pro náročného posluchače? Ať tak nebo tak, experimentální hudbou se v první listopadový víkend v MeetFactory šetřit nebude.

Alternativa 2019
MeetFactory (Ke Sklárně 15, Praha 5)
26. 10., 1.—3. 11.

text: Alexandra Třešňová

Součástí festivalu Den Architektury, který probíhá od 1. do 7. října po celé republice i na Slovensku, bude opět filmový festival Film a architektura. Věnovat se bude především hlavním tématům festivalu – Svobodné architektuře a Bauhausu, který letos slaví 100 let od svého založení.

Film a architektura reflektuje aktuální témata, fenomény či problémy současné architektury a urbanismu. Celovečerní filmy, které doplní krátké experimentální či autorské filmy, budou uvedeny na patnácti místech po celé republice, včetně Prahy, Brna, Ostravy, Hradce Králové či Pardubic.
Návštěvníci se mohou těšit například na dokumenty o architektech Franku Lloydu Wrightovi a Bohuslavu Fuchsovi nebo nejslavnějším průmyslovém designérovi současnosti Dieteru Ramseovi. Dánský snímek The Human Shelter zase hledá odpovědi na jednoduchou otázku, čím je pro nás domov. Různé podoby i formy lidského obydlí poznáváme hned na čtyřech kontinentech. Za pozornost stojí také dokument The Proposal, který uzavírá rozsáhlý projekt The Barragán Archives, v němž americká umělkyně Jill Magid zkoumá napadené dědictví nejslavnějšího mexického architekta Luise Barragána. Fascinující pohled do historie legendární avantgardní školy, která propojila umění, design a řemeslo v jeden celek, nabídne snímek Bauhaus Spirit.

Festival uzavře 7. října v kině Světozor výjimečný večer ve spojení němého filmu a elektronické hudby. V mysteriózním thrilleru režiséra Roberta Wieneho Kabinet doktora Caligariho z roku 1920 architektura ovlivňuje všechny filmové složky: obrazovou, hereckou i scénickou. Živý hudební doprovod v podání ostravského uskupení FORMA připraví divákům nevšední filmový zážitek.

Film a Architektura
www.filmarchitektura.cz a www.denarchitektury.cz.
1. 10.—7. 10.


text: Lucie Čunderliková

Objektovou tvorbu, nástěnné tapety, klasickou malbu a dvanáct mladých umělců nabídne zkultivovaná nákladová hala vzdálená hodinu od Prahy i od Brna ve výstavě Nejisté obzory. Ta se uskuteční v rámci třídenního jihlavského festivalu Nultá generace, o kterém již více poví její ředitel Jakub Lerch.

Jakube, potřebujeme kolem sebe umění?
Samozřejmě. Definuje nás a ukazuje, v jakém stavu se nachází naše společnost. To je jeden z hlavních důvodů, proč vznikla Nultá generace.

Festival Nultá generace čeká v závěru září čtvrtý ročník. Proč jste vybrali Jihlavu jako místo jejího – už pravidelného – konání?
Jsem původem Jihlavan. Po ukončení gymnázia jsem šel do Prahy, ale do té doby to byla moje domovská hrouda. Sehrálo to svou roli, přesto to nebyl hlavní důvod. Naší snahou je cílit na regiony a rozvíjet je, vymanit se z přeexponovaných metropolí. Jihlava je strategickou lokací – hodina cesty mezi Prahou a Brnem. Zároveň je různým kulturním záměrům dlouhodobě nakloněna a nám se daří si zde budovat dobré vztahy s vedením města i dalšími kulturními organizacemi.

Jak jste prostor pro pravidelné konání festivalu vybírali?
Před vznikem festivalu jsem spolupracoval na prodejní výstavě lokálních autorů s jihlavským multifunkčním prostorem DIOD. Ten nás stále výrazně podporuje a je také místem konání části doprovodného programu, dnes již podstatně většího festivalu. Jeho koncept jsme připravili a společně rozvíjíme s Janem Trávníčkem a Filipem Fišerem. Ve chvíli, kdy jsme festival zakládali, jsme logicky hledali velkorysý prostor ideálně v centru města, kde bude možné nejen důstojně vystavit šedesát děl, ale také uspořádat koncerty, zasahovat do veřejného prostoru formou site-specific instalací a street artu. Po dlouhém hledání jsme narazili na nákladové haly vlakového nádraží. Pár týdnů jsme nevěděli komu patří a nakonec bylo překvapeno i samo vedení Jihlavy. Ukázalo se totiž, že město haly získalo od Českých drah a během příštích let pravděpodobně dojde k jejich demolici, proto mu nikdo nevěnuje pozornost. Jelikož jihlavská radnice výrazně kulturu ve městě podporuje, nebylo složité prostor do nájmu získat. Podstatně složitější bylo připravit ho pro konání akce…

Dobrodružství, jakou podobu festival nabere, začalo tedy již s prozkoumáváním a kultivováním jeho místa. Patinu syrového industriálního prostoru jste zachovali?
Ano, prostor dnes vypadá o mnoho lépe, než když jsme začínali. Mrkněte na Google maps, jsou tam fotografie místa z minulých ročníků. Prostor se nám během let podařilo zkultivovat, vybílit, zabezpečit, obnovili jsme elektrické rozvody a snažíme se jej udržovat v provozuschopném stavu. Silnou atmosféru historické industriální budovy nejde popřít, je přiznanou kulisou celého festivalu.
Máte v plánu budovu udržovat pro celoroční kulturní provoz?
Původní vize taková byla. Z brownfieldu se nám díky nadšení podařilo vytvořit důstojnou pop-up galerii a také jednu ze dvou legálních street artových ploch v Jihlavě. To vše paradoxně rámuje vědomí, že během několika let haly podlehnou demolici a ustoupí novému dopravnímu koridoru. To jsme ale věděli už od začátku.

Ohrozí to další ročníky festivalu?
Určitě máme ambici ve festivalu pokračovat a několik let ještě v této budově můžeme fungovat. Přesto nám samo město již nabídlo prostor alternativní. Tím jsou haly bývalé textilní továrny kousek od náměstí. Město zde plánuje vybudovat kulturní centrum s celoročním provozem a nám nabídlo stát se pilotním projektem, takovou zátěžovou zkouškou.

Podporují obyvatelé Jihlavy rozvoj mladé kultury a jsou jejími častými návštěvníky?
Bezesporu ano. Podporu a zájem cítíme v Jihlavě od široké veřejnosti, stejně je tomu ale i u veřejnosti odborné z celé republiky. Návštěvnost každoročně stoupá v řádu stovek a letos očekáváme zhruba 1500 návštěvníků.

Jakým způsobem autory vybíráte?
Zpočátku se nám jednalo o osobní preferenci, chtěli jsme vystavit autory, kteří baví především nás. V současnosti už oslovujeme kurátora, který výstavě poskytne tematický rámec. Stále ale vybírá dvanáct autorů, kteří reflektují současnou výtvarnou scénu a stále na výběru participujeme. Naše ambice se od počátku konání festivalu posunula a postupem času vnímáme svou roli. Tou je, kromě podpory autorů a prezentace aktuální podoby současného umění, také určitá snaha o vysvětlení, uvedení souvislostí, otevírání nových témat a diskuze. To vše nás baví, hlavně propojovat lidi.

Selekce umělců ale není regionální?
Naopak. Na region samozřejmě bereme ohledy, ale od začátku se snažíme průřezově pokrýt tvorbu v současném umění nehledě na místo původu nebo působení autora. Vystavujeme autory z Prahy nebo Brna – z míst, kde jsou u nás, řekněme, výtvarné metropole, ale podporujeme aktivně umělce z Ústí nad Labem, Plzně, z Ostravy, z Českých Budějovic. Snažíme se české umění prezentovat v ucelené podobě.

Vývoj festivalu dokládá i důslednější uchopení koncepce – v předchozích ročnících jej téma nezaštiťovalo, letos už se věnuje otázkám s environmentální tématikou.
Je to tak. V rámci doprovodných programů jsme se i v minulosti snažili zahrnout nějaké doplňkové téma. Otevřeli jsme například diskuzi nad užitím mladého umění ve veřejném prostoru, které bylo v Jihlavě poměrně ožehavé. Pozvali jsme odborníky a teoretiky výtvarného umění, architektury nebo urbanismu i zástupce města. Společně s návštěvníky i vystavujícími autory pak proběhlo několik přednášek a debat nad tím, co a jak v podobných lokalitách realizovat. Letos poprvé jsme pojali koncepčně i samotnou výstavu. Kurátorka Veronika Čechová svou koncepcí výstavy s názvem Nejisté obzory reaguje na složitá a hlasitě rezonující celospolečenská environmentální témata. Tradiční formát přehlídky umělců nyní rozšiřuje společný prvek v jejich tvorbě – schopnost kriticky pozorovat extrémní konzumní tendence naší společnosti hraničící s odtržením od reality a snaha reagovat a vymezovat se vůči těmto tendencím vlastním autorským způsobem. Už samotná obava z toho, jaká ta budoucnost bude, se může promítat do našeho současného jednání, ale nejen do toho našeho osobního – může být vidět i v tvorbě umělců, kteří aspekt nejasné budoucnosti zohledňují.

Jak jste autory předchozích ročníků vyhledávali v době, kdy ještě koncepce neměla takto jasně vytříbenou podobu?
Zpočátku jsme obcházeli art semestry uměleckých škol, navštěvovali jsme ateliéry a seznamovali se s jejich vedoucími, kteří nám radili na koho se zaměřit. Výběr jsme pak konzultovali s našimi partnery. Nezávazně jsme si povídali o tom, kdo je vizuálně atraktivní, kdo je perspektivní autor z pohledu investice do umění – tedy s dlouhodobým konceptem, který drží a snaží se jej rozvíjet. K tomu jsme vždy měli určitý kurátorský dohled. Spolupracovali jsme postupně s Petrem Kovářem, Adamem Vrbkou, výrazně nás posunula spolupráce s Janem Dotřelem a nyní s Veronikou Čechovou.

Proč jsou hranice festivalu pouze třídenní?
Důvod je prostý – festival je přesně to, co jsme chtěli od začátku. Každoroční několikadenní událost, která na chvíli propojí veřejnost se studenty umění, uměleckými pedagogy, etablované umělce i sběratele umění. Spojení výstav, koncertů, filmových projekcí… Pro nás je to highlight naší několikaměsíční práce. Moment, kdy se nemalé úsilí vměstná do tří dnů. A když vidíme návštěvníky s batohy, kteří si to přijeli užít z jiných měst společně s námi, máme velkou radost.

Jací umělci z předchozích ročníků se projevili jako talentovaní a jsou vyhledávaní sběrateli nebo pravidelně vystavováni?
Zpětně se nám potvrzuje, že náš výběr dává smysl – osobně bych zmínil Jana Poupěte, který začal spolupracovat na základě výstavy Nulté generace se soukromou galerií Kvalitář. Daniel Dante Hartl nyní spolupracuje s DSC Gallery, Argišt Alaverdyan také obrovsky pokročil a objevil se v bratislavské Kunsthalle nebo ve výběru kurátora Národní galerie Michala Novotného. Autorů Nulté generace, kteří do galerijního prostoru vstupují a objevují se v soukromých sbírkách je ale daleko víc.

V jakých médiích zpravidla autoři tvoří?
Zpočátku jsme volili malbu, která je jako umělecký formát nejsnáze uchopitelná. Snažili jsme se o to, aby umění, které veřejnosti přinášíme, bylo srozumitelné. Komunikace festivalu je tedy oproštěna o kunsthistorické termíny, abychom vystavené umění neuzavírali v akademickém kruhu a byli publiku přístupnější. Malba ale zdaleka nepokrývá výraznější část současného výtvarného vyjádření. Postupně tak bylo nezbytné zohlednit i další formáty – přes objekty nástěnné či prostorové až k výraznějším a divácky poutavějším multimediálním instalacím. Snažíme se reflektovat současnou tvorbu, proto se nesmíme svazovat konkrétními formáty.

Bude z pohledu zastoupených medií letošní ročník něčím výrazný?
Půjde zejména o objektovou tvorbu, nástěnné objekty, tapety, kombinace drobných doplňků utvářející funkční celky i klasickou malbu. Spolupracujeme s architektem Davidem Feslem, kterému se toto vše podařilo prostorově orámovat. Výzvou bude vysvětlit návštěvníkům, že prezentace umění neprobíhá pouze v bílé výstavní hale, ale že prostor a forem, kde lze vizuální umění představit, je nepřeberné množství. Z pohledu laického návštěvníka půjde o nový zážitek. I proto jsme se rozhodli rozšířit program o další, řekněme divácky přístupnější výstavu. Ta bude složena z přibližně čtyř desítek obrazů, které nás v minulých letech oslovily nejvíce. Půjde tedy o jakousi retrospektivu, která program festivalu přirozeně doplní.

Jaký další program letošní ročník nabídne?
V pátek začneme vernisáží, kde představíme jednotlivé autory a vše společně odstartujeme. Komentovanou prohlídku doplní performance umělecké skupiny Cloudy Babies, což je duo vystavujících umělkyň Evy Rybářové a Marie Tučkové. Pak se naplno rozjede hudební stage, kde bude headlinerem Kapitán Demo, a těšíme se na Ankali after party s rezidenty Eva Porating nebo Møreti. Sobota je pak celá věnovaná doprovodnému programu. Chystáme brunch s autory s následnou komentovanou prohlídkou, kde veřejnosti objasníme záměr výstavy. V rámci přednáškového bloku vystoupí hosté jako Karina Kottová, Michal Kindernay, nebo přátelé z nové, malé galerie současného umění lítost. Pozvali jsme ale i Katarínu Ruschkovou z jihlavského magistrátu, se kterou se budeme veřejně bavit o tom, jak můžeme, jako festival i jednotlivci, minimalizovat naše negativní dopady na životní prostředí, na což navážeme workshopem up-cyclingu s vystavující autorkou Kristinou Fingerlandovou. Za zmínku stojí také Ozvěny Famufestu, blok projekcí filmů studentů FAMU, nebo premiéra loutkového divadelního představení studenta UMPRUM Matouše Valcháře. Sobotní noc se pak opět sejdeme před hudební stage, pro kterou právě dokončujeme program. Určitě se vyplatí sledovat náš web nebo událost, kde vše aktualizujeme a uvádíme informace o předprodeji i ubytování.

Třicátý první Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2019 zahájí živelná a nekonformní korejská choreografka Eun-Me Ahn dílem Let Me Change Your Name. Opening festivalu proběhne ve třech večerech, a to 3.–5. 6. v divadle PONEC. Další Událostí sezony bude představení OCD Love izraelské taneční skupiny L-E-V DANCE COMPANY a světoznámé choreografky Sharon Eyal, slavnostního zakončení se ujme francouzský akrobat a choreograf Yoann Bourgeois. Akce bude trvat až do 22. 6. a kromě Prahy se bude konat v dalších 22 městech a obcích ČR.

„Pro festival jsme pečlivě vybírali ze stovek nabídek tak, aby program byl pestrý a vysoce kvalitní a aby dokázal oslovit nejrůznější cílové skupiny. Označujeme proto jako »Family Friendly« díla, která byla vytvořena pro dospělé diváky, ale jsou srozumitelná i dětem školního věku, zážitky tedy lze sdílet mezigeneračně. Vedle tří událostí se nám podařilo objevit silné soudobé výpovědi v zemích s vlastními hlubokými tradicemi, ať už je to Madagaskar, Ghana, nebo indonéský ostrov Jáva. Velké kontrasty i překvapení slibují mladé talenty z evropské platformy Aerowaves, jedni z nich navíc zapojí ve dvoudenním workshopu studenty JAMU. Tabea Martin byla kdysi rovněž objevem této platformy, její osobitý, dnes už zralý přístup se nebojí otevírat tabu pro teenagery i jejich rodiče. Nechybí řada českých děl, výjimečně nejen v regionech, díky úzké spolupráci s PQ. Je na co se těšit,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka a zakladatelka Tance Praha.

Světově uznávaná jihokorejská tvůrkyně Eun-Me Ahn nadchla svou pulzující energií publikum už na 30. jubilejním ročníku v představení Dancing Grandmothers. Živelná mladistvá energie tanečníků se zde prolíná s minimalistickým hypnotizujícím vystoupením samotné autorky. Světlo a tma, jemné a křiklavé odstíny, vážnost a humor se před našima očima proměňují stejně jako identita tanečníků.

Originální a bytostně živelný zážitek přiváží divákům rovněž izraelská choreografka Sharon Eyal, bývalá členka i umělecká ředitelka Batsheva Dance Company, která se svým souborem L-E-V Dance Company převedla v působivou taneční báseň text Neila Hilborna OCD, tematizující obsedantně-kompulzivní poruchu a motiv míjení v lásce. Energie představení je podtržena vynikající živou hudbou jednoho ze zakladatelů izraelské techno scény DJ Oriho Lichtika. Živá hudba, avšak zcela jiného žánru, podkresluje i třetí Událost sezony.

Program letošního ročníku slavnostně završí v prostorách Národní galerie v Praze – Malé dvoraně Veletržního paláce projekt francouzského umělce Yoanna Bourgeoise Tentative Approaches To A Point Of Suspension. Postavy a objekty se proplétají pokaždé v jiném prostoru za hranicí fyzična, ve snaze dosáhnout jediného momentu – „momentu zastavení“.

Festivalová dramaturgie pokračuje ve svém zkoumání světů odlišných kultur. Letos nabízí odvážné sólo madagaskarské tanečnice a choreografky Judith Olivie Manantenasoy nesoucí název Métamorphose. Dílo je strhující osobní zpovědí nejen autorky samotné, ale také ženského pokolení jako takového. Indonéský tanečník a choreograf Rianto nám zas otevře okénko do prolínání asijských kultur. Ve svém sóle čerpá z tradičního tance a hudby oblasti střední Jávy Lengger. Nová mezinárodní koprodukce festivalu za podpory české ambasády v Ghaně s názvem Eymen – Úhel pohledu vzniká v souhře choreografky a tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové a zpěvačky Ridiny Ahmedové. Pracovaly s africkým souborem Ghana Dance Ensemble a přizvaly dva umělce ke spolupráci s českým tvůrčím týmem.

V rámci linie Dance NEWs dává festival prostor mladým originálním tvůrcům úspěšným na evropské taneční platformě Aerowaves. Festival úzce spolupracuje s Pražským Quadriennale, s nímž se prolíná termínově, a vytvořil dramaturgickou linii Czech Dance Focus for PQ+. V programu jsou i speciální představení pro děti a vybrané další produkce označené jako Family Friendly, tedy mohou je navštívit rodiče s dětmi. º

V termínu 23.–28. května 2019 vstoupí festival Divadelní svět Brno do svého jubilejního desátého ročníku. Organizátoři do Brna přivezou na více než padesát pozoruhodných představení z celého světa, zastřešených atraktivním tématem: Evropský sen! Motto letošního festivalu je přitom jednoduché a nečekaně provokativní zároveň: Vítejte!

Jsme hosty i hostiteli. Dědici „kultury vítání“, která kdysi přivítala i naše předky. Máme odvahu a fantazii ji rozvíjet? A máme vůbec možnost ji nerozvíjet? Jsme ještě schopni vyslovit prosté slovo „vítejte“? V zemi, jejíž obyvatelé byli v minulosti nejednou odkázáni na pohostinnost druhých a která letos slaví 30 let od chvíle, kdy ji demokratická Evropa přivítala zpátky? V Evropě, jejíž kultura je ztělesněním snu o vítání, začleňování a tvořivém míšení cizích kultur? Tváří tvář lidem, kteří utíkají za snem o lepším životě, za evropským snem, o němž tak rádi tvrdíme, že dávno neexistuje? Jsme ještě schopni býti Evropany? Tyto a další otázky chce klást desátý ročník divadelního festivalu, který Brňanům závidí i za hranicemi naší země.

Do moravské metropole při té příležitosti zavítají význačné soubory nejen z Česka a Slovenska, ale také z Belgie, Jihoafrické republiky, Jižní Koreje, Komorských ostrovů, Madagaskaru, Martiniku, Německa, Norska či Polska. Hrát se bude nejen na známých adresách, jako jsou scény Národního divadla Brno, Divadla Husa na provázku, HaDivadla, Městského divadla Brno, Divadla Polárka nebo brněnské JAMU, ale také třeba v šapitó na Kraví hoře nebo ve známé Löw-Beerově vile.

Diváci se mohou těšit na festivalovou linii nazvanou podle hlavního tématu Evropský sen, složenou z klíčových inscenací vůdčích evropských divadel, ale také na zcela jedinečnou linii Evropa mimo Evropu, v rámci níž budou uvedena představení z Komorských ostrovů, Madagaskaru a Martiniku. Již tradičně festival přivítá také řadu produkcí pohybového a tanečního divadla – od českého Cirku La Putyka až po dechberoucí jihoafrické zpracování Ravelova Bolera souboru Vuyani Dance Theater. Samozřejmostí bude množství představení pro děti s bohatým doprovodným programem. º


text: Eva Sedláčková