Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!

Masochisté to mají v dnešní době opravdu těžké. Aby dosáhli svého cíle, nestačí BDSM komunita, Kaufland a ani brigáda u vysokých politiků.

Jak už název představení napovídá, divadelní hra se týká sado-masochistických praktik. Vše je ale podáno s humorem a příběh masochisty, který hledá své štěstí, je velmi zábavný a dobrodružný. Nedokázal jsem si představit, jak je v dnešní době náročné realizovat se jako masochista, který, aby dostal takzvaně na držku, musí vynaložit velké úsilí.

Čtveřice herců (Tomáš Kobr, Richard Fiala, Tomáš Jeřábek a Zuzana Onufráková) předvedla neskutečný fyzický výkon, kdy s vtipem a lehkostí ztvárnili několik různých postav, včetně Ekonomické krize, Filozofujícího koně či politiků, byli neustále v pohybu a hráli naplno – samozřejmě s vhodnými rekvizitami, jako je devítiocasá kočka, klece a formuláře. Jistě vás zaujme i zvukomalebný text s paradoxním slovosledem, který postavám dodává na komičnosti.

Divadlo Letí se již od roku 2005 zabývá současnými hrami, nebojí se spolupracovat s debutanty a nezalekne se žádného tématu, například romské menšiny (Bílý palcát aneb konečné řešení), genderových problémů (Rodinné blues), či tématu homosexuality (Po Fredrikovi). Jen varujte svoji partnerku, na jaké divadlo jste ji pozvali.

Roman Sikora: Zpověď masochisty
Studio Švandova divadla
Štefánikova 57, Praha 5
čt 24. 11. 19:00
170 Kč

Bylina známá a užívaná již tisíce let před naším letopočtem zůstává v povědomí české veřejnosti pouze jako něco zakázaného. Festival Cannafest si klade za úkol tento předsudek změnit. Na loňský úspěch navazuje druhý ročník, který proběhne 25.–27. listopadu v holešovickém Výstavišti.

V halách Výstaviště Incheba v Praze Holešovicích se setkáte s předními tuzemskými a zahraničními odborníky, kteří se zabývají blahodárnými účinky cannabisu v nejrůznějších odvětvích. Přednášky, které se zde uskuteční, budou opravdu různorodé a obsáhnou celou škálu využití „trávy“ – od výroby oblečení, kosmetiky, až například po stavbu domu, zdůrazněné bude medicínské využití konopí. Doplní je praktická část, takže si na festivalu můžete prohlédnout a koupit konopnou kosmetiku, oblečení, zdravotní či potravinářské produkty a další.

Organizátoři očekávají velkou účast, a to vzhledem k návštěvnosti prvního ročníku, která se pohybovala kolem 17 tisíc lidí. I druhý ročník je otevřen široké veřejnosti a všem, kdo se chtějí dozvědět více o konopí, všech jeho účincích a širokému využití. Rezervujte si tedy poslední listopadový víkend. Připraveny jsou soutěže o vstupenky, veškeré informace jsou na stránkách www.cannafest.cz.

Cannafest Praha 2011
25.–27. 11.
Výstaviště Incheba
Holešovice, Praha 7

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Derivaci matematikové vymysleli, aby si zjednodušili geometrické funkce a jejich použití v praxi. Derivace se zabývá vlivem malých nepatrných změn na finální výsledek.

Pod pojmem „křivka vitality“ pak míním ilustraci našich vnitřních pocitů. K následující úvaze jsem vytvořil jednoduché grafy, které by měly vše vysvětlit. Jako vzorové osoby jsem zvolil imaginární dívku Evu, pana Gregora a Františku.

Luxus je pak podle mě to, co nám přináší pocity štěstí. Tedy subjektivní vnímání nadstandardu, který si každý člověk uvědomuje a vnímá po svém. Jisté podobnosti ale lze vysledovat.

1. Křivka vitality
Eva je obyčejné děvče. Jednou je najedená, jindy má hlad. Jednou se nudí, jindy se baví. Její základní pocity se pravidelně střídají a tak i její křivka vitality je vcelku pravidelná – dalo by se říci že konstantní. A matematici vědí, že pokud zderivuji konstantu, dostanu nulu. (K)’ = 0. Tedy Eva není šťastná, ale také není nešťastná. Nula od nuly pojde.

2. Odměňování
Eva se zamiluje, například do pana Gregora. Pan Gregor daruje Evě krásnou růži – její křivka vitality je náhle narušena velkým pocitem štěstí. Již nepřipomíná konstantu (H1), a když takovou křivku zderivuji, dostanu nějakou pozitivní hodnotu, tedy důkaz štěstí: (H1)’ = H2

3. Pravidelné odměňování
Eva však dostává růži od pana Gregora každý den. Ze začátku má z růže velkou radost, ale po nějaké době si na pravidelně darované růže zvykne a radost již není tak veliká. Z luxusu se stává standard. Druhá křivka vitality opět začíná připomínat konstantu: H2 = K. A proto derivace této křivky opět dává nulu: (H2)’ = 0. Druhá derivace původní křivky vitality je tedy nula: (H1)“= 0. Protože pan Gregor nosí růže každý den, Eva je bere jako samozřejmost a kdyby náhodou pan Gregor jednou zapomněl, druhá derivace by mohla dávat dokonce negativní hodnoty. Eva by z nedostání růže mohla být nešťastná a mohla by přestat mít o pana Gregora zájem.

4. Nepravidelné odměňování
Pan Gregor se poučil a poté, co se zamiloval do slečny Františky, se rozhodl pro nepravidelné odměňování. Františka má základní křivku vitality podobně konstantní jako slečna Eva. Pan Gregor přinese Františce růži, což jí udělá velkou radost a to její konstantní křivku opět naruší: (F1)’ = F2. První derivací již dává jisté pozitivní hodnoty. Pan Gregor však nedává Františce růže každý den, ale velmi nepravidelně. Navíc někdy místo nepravidelné růže daruje Františce automobil nebo dům, což jí udělá ještě větší radost a její hodnoty štěstí po druhé derivaci jsou tak stále vysoké. (F2)’ = F3. Nyní si jen pan Gregor musí dát pozor, aby se jeho odměňování nestalo pravidelným – protože jedině tak učiní slečnu Františku šťastnou. Druhou derivací křivky vitality budou vycházet pozitivní hodnoty: (F1)“= F3, jedině pokud pan Gregor zůstane nepředvídatelným a bude v jinak standardním životě Františky tím, kdo přináší subjektivní pocity štěstí a luxus.

Závěr
Na jednoduchém příkladu jsem chtěl ukázat, že pocit štěstí je relativní v závislosti na okolnostech, ale lze si jej i plánovaně navodit. Kdyby Eva žila v luxusu a od pana Gregora denně dostávala nové auto, měla by následné pocity štěstí naprosto stejné, jako kdyby od něj dostávala pravidelně růže. Neboli luxus si uvědomuje ten, kdo radosti získává nepravidelně. Samozřejmě křivku vitality neovlivňují pouze věci, které žena dostává od svého milého. Odměňovat se můžete i sami a to nejen věcnými dárky, ale i v rámci bohatství duševního.

Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!

Sny a památky z dětství. Předměty upomínající milovanou osobu, upomínky z cest. Jako bychom nevěřili vlastní paměti, pořizujeme si fotografie jako trofeje z cest a jako potvrzení faktu, že „toto se skutečně stalo“. Jaký je ale rozdíl mezi tím, co se „doopravdy“ stalo a tím, o čem jsme přesvědčeni, že se stalo? Pro naši mysl žádný.

Ukradená moc paměti
Památky jsou vlastně jen mnemotechnickými pomůckami, které nám pomáhají připomenout si daný moment. Často jim přisuzujeme moc daný okamžik vyvolat, což je ale schopnost naší paměti. Přesunutím této moci a svým pošetilým lpěním na věcech pak z upomínek vytváříme fetiše (chrematofilie). Ať už je to pramen vlasů milenky, fotografie dítěte nebo turistická známka, „poměr lidí k věcem bývá začasto velmi nejapný a projevuje se především tím, že značná část věcí, jimiž lidé přeplňují své příbytky anebo přímo i povrch zemský, je harampádím postrádajícím jakýkoliv raison d’être.“ 2

Důvodem existence je v případě fetiše funkce emotivní a estetická. První často předchází druhou – a tak se z uměleckého předmětu snadno stává uctívaný předmět, na jehož shlédnutí se stojí dlouhé fronty a platí vysoké vstupné. Bizarnost tohoto postupu dobře ilustruje surrealismus, který dovedl uctívání harampádí do jednoho z možných extrémů. Každé hnutí mysli, každý snový obraz se mohl stát uměleckým dílem. Ať už je to tvorba Toyen, Maxe Ernsta, Giorgia de Chirica nebo Salvadora Dalího – je možné zde hovořit o výronu nevědomého a emotivního do sféry racionálního vědomí, zahlcení vjemy až do totálního informačního šumu. „Není a nebylo snad nikdy žádného učení na světě, jež by tou měrou propagovalo pošetilý a přímo pathologický poměr k věcem, jako právě surrealismus, jehož hlasatelé upadali do extase, třeba když spatřili dům, do něhož vůbec nebylo možno vstoupit, ježto jeho podivínský stavitel jej neopatřil vchodem.“ 3

Kritika přebujelosti
Stejně jako se domácnosti měšťáků plnily upomínkovými předměty, čistě estetizujícími vycpaninami a dečkami, díla avantgardy a moderny se plnila symboly často srozumitelnými jen autorovi a jeho blízkým. Spolu s mechanizací výroby a velkovýrobou bylo možné uspokojit téměř každé přání každého člověka, a to za velmi krátkou dobu. Touhy, jeden z hlavních motorů lidského vývoje, přestaly plnit svou funkci a člověk zůstal osamělý ve světě předem splněných přání. Obklopen předměty symbolizujícími úspěch, stal se člověk kramářem. „Ovšem krámy nejsou jedinou stoupou lidské energie… považme jen, jak pustě lidé probíjejí většinu svého života. Co času ztrácejí třeba naivními společenskými hovory na přátelských i oficiálních návštěvách, chodíce lidem kondolovat, gratulovat, klábosíce „důvtipně“ v salonech, scházejíce se se svými příbuznými, „bavíce se“ o nejsměšnějších malichernostech se svými známými a přáteli, atd. Mnoho lidí dokonce jinak nežije a na takovéto lidi lze nahlížet jako na pouhé krámy… lidé sice obecně opovrhují nejvíce pobudy, tuláky…, avšak jistě ještě trapnějším člověkem jest naopak často obdivovaný a vážený společenský tajtrlík, lev five o’clocků a salonů, neboť ten jest krámem přesto, že náruč světa jest mu otevřena.“ 4

1–4 Bohuslav Brouk, Lidé a věci, Analogon 54 (2008)

Význam nohou a bot nabývá v mužském a ženském světě různých podob. Pro jednoho jsou dolní končetiny prostředkem k chůzi a boty povinnou součástí outfitu. Pro druhého představují chodidla v lodičkách sexuální stimul. Dalšího nutí neidentifikovatelná síla nastřádat a vlastnit co nejvíce párů bot. A co na tom, že je dotyčná osoba neunosí a vlastně ani nepotřebuje? Lze vymezit přesnou hranici mezi normálním a úchylně nebezpečným přístupem k lidským nohám a k obuvi?

Footfetish jako reakce na expanzi syfilidy
Footfetish i retifismus jsou formy fetišismu, jejichž významy se částečně překrývají. Biologická podstata těchto odchylek, které jsou většinou mužskou záležitostí, není detailně prozkoumána. Nicméně v psychosexuologickém pojetí převládá názor, že mají genetický základ, ze kterého se hormonálně formují během prenatálního období. U footfetishe (z anglického slova foot – noha a fetish – předmět hodný úcty) je zdrojem erotického potěšení ženská nožka, a to bosá, v punčochách i obutá v lodičkách či kozačkách.

V Asii je footfetish spojen s ideálem ženské nožky o velikosti dítěte (tzv. lotosový květ), kvůli kterému se desetiletým slečnám lámaly prsty a přivazovaly se k chodidlu, aby tak srostly. O nohu se muselo hodně pečovat, z poraněných chodidel často vytékal hnis. Tuto péči mnohdy přebírali manželé, kteří to vnímali téměř jako předehru, hnis vytékající z rány je vzrušoval. Později bylo toto mučení sice zakázáno, ale nožky zůstaly v oblibě.

U retifismu je pozornost soustředěna výhradně na boty, které příznivce této úchylky eroticky stimulují. Název je odvozen od jména francouzského šlechtice Retifa de la Bretonne, který byl kultu ženských bot a noh zcela oddán a věnoval mu román Božské nožky. Je možné, že v Evropě se „nožní fetiš“ rozšířil v souvislosti s masivní expanzí pohlavních nemocí v 16. století.

Ženy a jejich centra slasti
„Jsem úchylná na boty“, „Mám v botníku tisíc párů lodiček“ nebo „Já potřebuji nutně nové boty!“ Tyto věty slýcháme od celebrit i z úst obyčejných žen často. Vášeň pro nakupování bot nemá oproti retifismu sexuální pudový základ, ale souvisí s centrálním nervovým systémem. Vinu na přetékajících botnících mohou ženy klást svému „centru slasti“ (nucleus accumbens) a chemické látce dopaminu. Nucleus accumbens je specifická oblast limbického mozkového systému, která je aktivována při pocitech odměny, radosti, smíchu, ale i agresivity, placebo efektu a při působení drog. Stejně jako dobrý vtip či drogové opojení tak i pořízení nových bot na jehlách způsobí, že neurony v oblasti nucleus accumbens jsou zaplaveny dopaminem – chemikálií slasti. To vysvětluje i euforii, kterou ženy při nákupu balerínek, tenisek, dřeváků, kozaček či lodiček pociťují.

You cannot talk about fetish without at least mentioning planet earth’s number one leader on the subject. Japan has it all when it comes to this stuff. When you hear about the suppressed fart sniffing Brits or the pain junky Germans they pale in comparison to the fetish capital of the world.
We have all seen the baby doll culture, the people who marry body pillows and the guys who get together for a game of soggy human. But it is the extreme stuff that keeps Japan at the forefront of the fetish game.
We talked with some of Japan’s weirdest fetishists to try and peer through those epicanthic folds and see what makes them tick. Yakumi Muramasa runs a brothel and production studio in the Yoshiwara district if Tokyo. Moto Watanabe is the doorman / barman / go-to-guy and is the first guy you talk to when you come in. When we arrive he tells us to sit and that Yakumi will be with us shortly. He makes us drinks and shows us a yellowed laminated folder showing all the highlights of the club. Somewhere between the extra large “gaijin” sized beds and something that looked liked someone ordering from a deli in a sauna we asked him about some of the things people ask for when they came to a place like this.

M: We get all kinds, mostly businessmen come to us, but occasionally comes one guy who wants to be treated like a baby. He wears the nappy, sucks the thumb and even poops himself. He has to pay excess to have it cleaned up.

Why are the Japanese so uninhibited with their fetishes?
M: I don’t know. Maybe it has something to do in our history. We have always been warrior culture. The idea of role play and hierarchy is inbuilt to our everyday life. When a man comes to here he doesn’t want to be the boring guy on the subway he is everyday, he wants to be something special, a modification of the mask perhaps.

And the women, how do they deal with always being on call to a guy’s every wish?
M: They like it. You see, in Japan the girls are supposed to be very servile. When a man comes in here the girls know that sex will be something different, maybe she will be in leadership, perhaps she will even do what she wants, but that rarely happens with the pigs we get in here.

That is a bit harsh. They really have no say over what they like to do?
M: Hey! Don’t get me wrong, these aren’t the girls who sit quietly with you at home, the girls we have love sex. If not, they wouldn’t be here.

At this time Yakumi comes over, swiftly tells Moto to fuck off, fills our glasses and asks us what we think of his establishment.

It’s a classy place. How many girls do you have working here?
Y: Between 10 and 15 on any night. For special weekends and holidays we have more girls. It depend when those arseholes have time to spend.

Yeah? You think these people are pretty low, huh?
Y: You should see some of the pigs we get in here, “kusu”. Sexual spastics who can’t get it up unless it is tied up and charged with 1000 volts. We try and keep those men out and stick to the main fetish, like baby doll, bukkake and bondage, but some of these freaks really want some strange things to them. Did Moto tell you about baby man?

Yes.
Y: Well there are more, this one guy who came in every other month and would spend a full weekend tied up. Nobody was allowed to touch or feed him; he would just hang there in the corner all day and night. He would pay a lot of money to do it too.

How much would something like that cost?
Y: Let me tell you, I have this business for 22 years and not once have I had to worry about paying rent or staff. Fetish market is something that will survive the worst of recessions. When people are down they want cheap thrills and this is where they come to escape their shitty worlds. I believe this game is one of the first and will be one of the last.

Do you ever think people go too far with what they want?
Y: We had to turn away one guy recently who wanted to cut himself and bleed on one of the girls, simply for health reasons. She was ok with it but we run a clean business and can’t have the risk of disease any more than we need too. That said, all of our girls are guaranteed clean and the best you will find anywhere in the city.

„To jsem ti, Ivetko, včera slyšela, že náš mladej jde na nějakou schůzi pro úchyláky. Prej se tam probodávaj a pálej a napichujou na háky, primitivové. Už nevědí roupama, co by, tohle sebepoškozování přece nemůže bejt normální. A ještě si dovolujou tomu říkat kultura!“

Pokud jste 17. dubna drželi svou babičku dál od pražského klubu Abaton, udělali jste jedině dobře. Pokud ovšem ta ctěná stařenka nemá kérku přes půl zad nebo nefandí spankingu. Proběhl tu totiž pátý ročník „nejdrsnější párty ve městě“, obávané Hell Party.
Vampýřice pražského podsvětí se načančaly, dominy vytáhly své otroky z klecí, mladí manažeři se oblékli do kůže a všichni se sjeli na pekelný slet. Abaton se na jeden večer proměnil v semeniště sladkého hříchu a příjemné bolesti.

Rukavice, háky, gázy
V horním patře se konala hlavní Hell show. Na své si přišli příznivci extrémního piercingu, brandingu nebo cuttingu (pálení a vyřezávání obrazců skalpelem), protože pekelníci ze salonu Hell jsou skutečně mistři svého řemesla. Stačí se na ně podívat, vše zažili na vlastní kůži. Jsou specialisty na „personality tunning“, skrze připevněné háčky a kroužky vám na zádech vytvoří korzetovou šněrovačku nebo vás pověsí ke stropu. Netřeba se bát, lidská kůže je pevná a pružná, něco vydrží. Ve chvíli, kdy se pověšené postavy houpou ve vzduchu, publikum jásá. Nelze říct s jistotou, kolik z nich je zděšeno a kolik vzrušeno. Ale jedno je jisté – nikdo nemůže odtrhnout oči od podívané.
V programu jsou začleněny také další ukázky např. intimního piercingu i skarifikace. Na Music stage se promítal film Nebe peklo a ukázky sestřihů minulých Hell party. Úřadoval zde i MUDr. Koryta, uznávaný český odborník na bolest. Mohli jste si nechat změřit práh bolesti nebo se dozvědět, proč vás bolest vzrušuje či děsí.

Když děti rády dostávají na zadek
Prostřední patro bylo zasvěceno těm, pro něž bolest znamená především sexuální vzrušení. Fetish stage se zaměřila na BDSM praktiky, spanking a fetišistické dovádění. Pouze pro největší drsňáky zde byla připravena mučírna kata Pawouka, kde jste se mohli vrátit do středověku a poslouchat řev nebohých čarodějnic úpějících pod drtidly, lámadly a různými bicími instrumenty.
O kousek dál dostávaly mladé panny rákoskou na holou a vosk na ňadra. Diváci s kelímky piva v rukou je s úšklebkem pozorovali. Dobrovolníci mohli vyzkoušet bondage workshop, elektrosex a zadovádět si na fetiš nábytku. Ten je konstruován tak, aby se přes něj partner či partnerka mohli ohnout, přivázat či jinak upevnit.

Poslední večeře v podzemí
Ve sklepě byla chillout stage pro všechny, kteří to již nemohli vydržet. Byl zde prostor pro kuřáky a také široký výběr striktně veganských jídel, jejichž výtěžek prý půjde na podporu koťátek ze sdružení Devět životů. Roztomilá tečka na závěr pekelného večera.

Co dodat?
Snad jen, že i když většina mladé generace již dávno netrpí předsudky, že piercing nebo tetování je „fuj“, Fousáč, Bug a ostatní mistři z Hellu mají pořád talent šokovat a posouvat hranice běžného bodymody dál a dál. Ať už se tomu říká styl, subkultura, umění nebo úchylka, Hell party byla nevšedním estetickým zážitkem, při kterém mrazilo v zádech.

Slovo fetiš, feitiçio, pochází z pozdně středověké portugalštiny, které v sedmnáctém století zmutovalo v anglické hantýrce na fetisso. Původně se užívalo pro bůžky a kouzelnické praktiky západoafrických domorodců, pro vyrobený předmět nošený na těle. Postupem času přešel do běžného jazyka ve smyslu předmětu, jemuž byla přisuzována zvláštní moc. Dnes si při vyslovení slova fetiš většina lidí vybaví pouze sex.

Pokud budeme zkoumat spisy cestovatele Pietera de Mareese, zjistíme, že slovo se užívalo k označování hmotného objektu, který vyjadřuje náboženské, estetické, obchodní i sexuální významy zároveň. Rázem se „půjčování luxusních kabelek“ jeví v novém světle.

Fetišizace -ismů
Umělecké dílo se jako fetiš poprvé objevuje v moderně – a s ním nebývalý rozmach uměleckých směrů, -ismů. Jinými slovy fascinace a sakralizace, psychologická podřízenost abstraktnímu systému. Vědomí, že patřím do skupiny -istů, a institucionalismus onoho -ismu jistě vedl nejednoho umělce k ustavení vlastního směru. Neboť pak je možné nazývat se -istou a opírat se o ideologii, zdánlivě objektivní. A prožít svých patnáct minut slávy.

Nejsilněji lze vnímat fetišistický projev v oficiální tvorbě doby studené války. Spojení dominance a podřízenosti lze vysledovat na obou stranách barikády, stejně jako nadživotní velikost soch, kterým zdatně sekunduje pompéznost hudebních děl a dryáčnická okázalost maleb i reliéfů. Fetišizaci moci, tak dobře artikulovanou v socrealismu, lze ale vysledovat i v Duchampově díle. Snahou zbavit předmět jeho původní každodenní funkce a posadit na roveň Mony Lisy či Růžencové slavnosti je pouze změnou uměleckého jazyka. Mocenská pozice objektu jako takového zůstává zachována a vyvolaný šok je pouze potvrzením, že na správném místě porušil společenské zvyklosti. Ty ostatně samy o sobě vládnou stejnou nařizující a dominantní mocí jako fetiš sám.

Aukce jako přehlídka fetišismu
Bude to znít příliš marxisticky, pokud napíši, že umělecké aukce je možné prohlásit za formální setkání těch, kteří vyznávají kult směnné hodnoty a ujišťují se tak o své pozice? Aukce posilují postavení uměleckého díla v dané struktuře a svého nového majitele i okolní kupce povyšují na znalce. Čím více přihazujících a čím vyšší cena, tím vyšší statut. Umění se skrze aukce stává pouhým zbožím, směnitelným za vyčíslitelnou částku. A není bez zajímavosti, že i na penězích samotných nefascinuje jejich existence, ale právě jejich abstraktnost a symboličnost. Sami jsme je stvořili – a dali jsme jim absolutní moc nahradit všechny ostatní hodnoty, které je možné ocenit. Mají tak totální moc zcela abstrahovat – a uzavřít vše do svého inertního systému, ze kterého není úniku jinou cestou než kompletní destrukcí celého systému.

Fetišizaci nakonec neuniká nejen dílo, ale ani osoba umělce. „Mistře, …“ je oslovení, které takové postavení prozrazuje. Od autora očekáváme neočekávané, chytáme ho do pastí společenských konvencí a požadujeme, aby „nám nastavoval zrcadlo“. Nutíme jej tak nosit naše vlastní šaty a ukájíme na něm i jeho díle svou touhu být kulturními tvory.

Byl pozdní večer, první máj a potom jsem ji pical dvakrát vleže u kamen, po večeři vkleče a pak vstoje, večerní máj, byl lásky čas a ona měla jednu nohu na stolici, jednu na nůši, já ji fikal a do toho hrdliččin zval ku lásce hlas a ona křičela „Es tut weh. Jesuskotte“ a seděla mi nahou prdelí na klíně a o lásce šeptal tichý mech, svou lásku slavík růži pěl a já ji fikal na kanapé třikrát po sobě. Tvůj KHM. 1835.

Karel Hynek Mácha se pro Čechy stal symbolem, vyprázdněným kultem, metaforou lásky a přitom byl obyčejnou lidskou bytostí s lidskými pudy a city jako každý jiný. Díky jeho šifrovaným deníkům, zveřejněným v 70. letech 20. století, si můžeme o géniovi českého básnictví vytvořit ucelený obraz, který nám dá možnost vidět Máchu takového, jaký doopravdy byl. Je totiž jenom jedna strana mince, kterou si mnozí v souvislosti s KHM připouštíme. Pro většinu z nás je pražský rodák pouhým básníkem lásky, básníkem jara. Jeho Máj zná snad každý a oddanou lásku ke snoubence Lori netřeba připomínat. Jenže je tu i druhá strana, kterou odhalují právě jeho osobní zápisky z roku 1835. Podobně jako je v romantismu nejprve ideál a až poté přichází skutečnost, i Mácha v sobě vede neustálý boj těchto dvou protipólů, které se navzájem přou a vytlačují, ale zároveň paradoxně hledají rovnováhu. A přesně to je klíč, který nám odemyká Máchovo nitro. Vedle lásky, oddanosti a romantické vznešenosti zahrnuje v sobě Máchova osobnost současně i erotiku, žárlivost, a realistickou věcnost.
Skutečný obraz KHM v sobě skrývá rozpolceného básníka a člověka neustále oscilujícího mezi dvěma opačnými póly. A kdo byl někdy na Petříně, všiml si jistě, že Myslbek tvář básníkovu mírně naklonil, či snad odvrátil. Nebojme se popojít a podívat se na KHM i z jiného úhlu, na jeho odvrácenou tvář. Sice to nebude pouze ten velikán, nedotknutelný génius, pěvec Amorův, ale alespoň mu vrátíme lidský rozměr a zbavíme ho zdeformované mýtičnosti. Protože když to neuděláme, zůstane nám jen jedna polovina největšího českého básníka. A to by přece byla škoda.