Zdá se, že fikce, tj. smyšlenost, patří zcela neodmyslitelně do našich životů už od nepaměti. Ať už se jedná o zahlazení pomyslných stop, zbarvení skutečnosti, zmatení protivníků i souputníků, nebo vytváření příběhů alegorických pro poučení, pobavení a čtenářskou i posluchačskou katarzi.

„Promiňte, madam, ale vaše boa mi vyžírá bonboniéru!“ – „Nic si z toho nedělejte, on má rád jen ty lanýžové…“, je citát z jednoho z čarodějných příběhů Terryho Pratchetta, zcela jistě nejen mého milovaného spisovatele. Jeho knihy by se právě mohly nazvat fiktivními, ale je v nich tolik pravdy a laskavého humoru, že jsou ve skutečnosti pravdivými obrazy našich životů, postojů, charakterů a způsobu nahlížení na svět. Je to pravda, která, ačkoli podána za fikci, jí plně prostupuje. Je to Shakespeare i věda o uskupení světa, která se právoplatně přednášela na školách, až na to, že to bylo před několika sty lety.

A přece se točí!
Galileo Galilei, Giordano Bruno, Jan Hus, Jan Ámos Komenský a nespočet dalších učenců byli obviňováni z kacířství, to jest z vytváření fikce, za což byli nemilosrdně trestáni. Jenže, jak se ukázalo, právě proto, že jejich um, představivost, znalosti a schopnost pozorovat byly na tak vysoké úrovni, že se dopátrávali pravdy.

Kde tedy leží fikce a kde pravda a kdo o tom rozhoduje? Na první pohled se zdá, že je to banální otázka. Jsem přesvědčená o tom, že některé věci jsou dané. Jsou ukryty hluboko v nás, jsou v nás zakódované. Přesto si člověk od pradávna zřejmě klade tuto otázku. Náš pohled na svět se neustále rozšiřuje a vzápětí zužuje. Jako systola a diastola. Jako líc se mění v rub a naopak. Fikce je zastoupena všude kolem nás, i v přírodě jako fata morgana, jako duha na obloze, po které se v dětství chceme projít, jako obzor, ke kterému kráčíme, a on se pořád vzdaluje. Je to však skutečně klam?

Člověk má tendenci považovat to, čemu nerozumí, za klam a svědectví toho, který pochopil, za smyšlenku. To, čeho se bojí, za tabu. A bojí se většinou toho, že bude prohlédnut, že to bude bolet. Bojí se pádu a zjištění, že všechny snahy byly marné. To často vede ke ztrátě kontroly nad vlastním jednáním a snahou o odstranění nepohodlných osob, těch, co vědí.
Přitom už Platon slovy Sokrata klade otázku, zdali člověk může nevědět to, co pochopil a co si zapamatoval. Z toho vyplývá, že je třeba si pamatovat a snažit se pochopit, aby bylo možno vědět. Protože člověk nemůže nevědět to, co pochopil. Tam je ukryta pravda.

Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.

Za hranicí
Nesmrtelnost, zařízení na opravu chyb, možnost upgradu, vyměnitelné geny, změna identity. To vše jsou témata, kterými se zabývá filozofické hnutí transhumanismus. Trans jako předpona, která značí, že jdu za, přes hranice. Hranice, které „omezují“ člověka. Proč by lidstvo mělo trpět, když má stroje, které mu dokážou pomoci? Proč by mělo umírat? Jeden z předchůdců tohoto hnutí, americký profesor fyziky Robert Ettinger, ve své publikaci The Prospect of Immortality řeší, jak docílit nesmrtelnosti člověka. Jeho metoda je nevyléčitelně nemocné tělo zamrazit – takovým způsobem, aby se nezničily jeho buňky – a počkat do doby, která objeví na tuto nemoc lék. Sám Ettinger se sice dožil úctyhodných 92 let, přesto své tělo nechal zamrazit, aby tak do konečného důsledku svoji teorii zpečetil.

Nesmrtelnost. Touha po ní je již od pradávných kultur v člověku velmi silně zakořeněná. Gilgameš putoval dlouhá léta, aby našel na dně moře zázračnou rostlinu, která by mu zajistila nesmrtelnost. Středověcí alchymisté soustavně hledali elixír života či kámen mudrců, zázračný všelék na všechny nemoci. Touha po překročení hranic lidskosti je stará téměř jako lidstvo samo. Z antických mýtů známe nespočet příběhů, ve kterých se lidé snažili předčit či přelstít bohy. Za což však většinou tvrdě zaplatili. Prométheus byl přece dvanáct generací přikován ke skále a orel mu den co den vyrvával játra. Kruté, avšak člověk se vzepřel vůli bohů.

Stroj versus duše
Vzpíráme se dnes i my? Zajímavé je, že transhumanismus má své příznivce i v řadách náboženských, existuje dokonce Křesťanská transhumanistická asociace. I když se koncepce člověka, jehož kvalita života je měřena na základě vědeckých předpokladů a poznatků, může se zpočátku jevit vůči křesťanské filozofii jako kontradikční. Člověk, který se staví do pozice Boha. Člověk, který nejspíš nemá duši. Protože kdyby duši měl, přece by po jeho smrti nemělo smysl tělo zamrazit. Tělesná schránka nemá stěžejní význam, ten má stránka duchovní. Křesťanští transhumanisté se však domnívají, že je tato teorie v souladu s vůlí Boží. Technický pokrok jako úděl, který má lidstvo co nejlépe zužitkovat. A jak lépe jej využít než ke zdokonalení již nejdokonalejšího Božího stvoření, člověka? Východní učení, jako taoismus, buddhismus či hinduismus, v sobě ostatně také mají zakódovanou touhu po překonání sebe samého. Je tedy zřejmé, že se tato touha nemusí nutně křížit s duchovním rozměrem.

Umění tvořit
Duchovní rozměr může být rovněž vnímán jako součást umělecké tvorby. Celá historie do nedávné doby nazírala na umělce jako na génie, kterým byl vnuknut umělecký duch. Ten jim pomáhal tvořit a vytvářet díla, která se zapsala do dějin. Tarkovskij ve svém Andreji Rublevovi nastínil problematiku nutnosti tvorby, která je záležitostí čehosi vyššího, co přesahuje lidskou povahu, lidskost, člověka. „Provazolezec nad prázdnem“, tak existencionální potřebu tvořit popisuje brněnský filozof Josef Šafařík. Z pohledu „postčlověka“, tedy dokonalé verze člověka, by tvorba byla nejspíše záležitostí systému. Dokonalá technologie, která umožní vytvořit dokonalá díla. Umělecký duch bude nemoderním pojmem. Provazolezec již nebude moci z lana spadnout.

Na stejnou problematiku se však dá dívat i z odlišného úhlu pohledu. Umění, tedy i umělecká tvorba, bylo vždy součástí společnosti, která se nějakým způsobem vyvíjela. Dnes se již společnost bez technologií neobejde, je na nich závislá. Téměř každý vlastní mobilní telefon, používá počítač nebo se dívá na televizi. Těmito prostředky v konečném důsledku každý svoje lidství posouvá za jeho hranice. S mobilním telefonem se přeci děti nerodí. Znamená to snad, že jsme všichni kyborgové? Že všichni umělci, kteří tvoří, jsou kyborgové? V tomto duchu je tedy možné tvrdit, že i umělecká tvorba současnosti musí být nutně spojená s moderními technologie­mi, jelikož ty utvářejí lidstvo.

Dobrodružství začíná
V současné umělecké scéně se teorie transhumanismu začíná více a více odrážet. Často tito umělci zkoumají hranice tělesnosti. Myšlenka těla, které se dá nejrůznějšími způsoby vylepšit. Tělo, na které působí všudypřítomné technologie, ať již chce, či nechce. První oficiálně státem uznaný kyborg Neil Harbisson, který je součástí umělecké dvojice společně s Moon Ribasovou, je jedním ze zářných příkladů. Do těla si nechal zakomponovat anténu, která mu umožňuje převádět světlo na zvuk. Což vede k tomu, že od přírody barvoslepý umělec dokáže doslova slyšet barvy. Posouvají se hranice jeho umělecké tvorby dále? Má možnost předat lidem silnější sdělení? Pomocí technologie?

Jak tedy skončí dobrodružný příběh, který začal Čapkovou hrozbou? Opravdu ovládnou svět kyborgové? Bude to svět, který bude prosperovat? Nebo to celé skončí katastrofickým scénářem, podrobně zkonstruovaným v Matrixu? Touha po dokonalosti je prastará touha, kterou však lidstvo vnímalo vždy spíše negativně. Dokonalost patřila do sfér, které člověka přesahují. Nyní se člověk ocitá ve světě, který používá na cestě k dokonalosti technologii. Matku Technologii. Tu, ze které všechno pochází a vzniká. A kvůli které všechno zanikne? Protože v sobě dobrodružný příběh obsahuje prvky nečekané, nevysvětlitelné, ponechám konec otevřený. Ostatně, svět, tak jak ho známe, stále existuje a roboti ho ještě neovládají. Dobrodružství třeba teprve začíná.

Korona-krize kromě obrovského chaosu přináší jednu příležitost, a to začít se na vzdělávání nutně dívat jinak. A hledat možnosti, řešit problémy, třeba mít strach a chvíli nezvládat a z toho všeho něco pochopit. Že učit se neznamená sedět ve školní lavici.

Zeptala jsem se několika studentů napříč vzdělávacím systémem, jestli si myslí, že kvůli distančnímu vzdělávání budou hloupější. Všichni mi řekli, že rozhodně nebudou. Sdělili mi to přesvědčivě, ať je jim deset, sedmnáct, nebo přes dvacet…Vědí sami dobře, v čem je problém. Problémem je motivace něco dělat.

Devatenáctiletý Dan souhlasí, že nejde primárně o to, že nemohou na vysoké škole na praktickou výuku, nejde o to, že jim učitel občas nedokáže přes PC něco dokonale vysvětlit, ale uvědomuje si postupně, že se učit nechce a nedokáže se ani donutit, pokud nesedí v lavici a nedohlíží na něj učitel se seznamem příkazů, zákazů a úkolů. Někteří přiznávají, že si sami neumějí zorganizovat čas, neumějí si zjistit všechny informace a učení se stává najednou ještě otravnější částí dne, než bývala dřív. Ti starší reflektují tento problém a uvědomují si, že jejich vztah k učení je podivný.

Neviděl někdo moji vnitřní motivaci?
Jsou jedinci, kterým motivace k učení se zůstala a věnují se s nadšením mimoškolním aktivitám nebo excelují v předmětu, co je prostě baví, anebo je jejich chvilkovou motivací sám učitel, kterému se z nějakého důvodu povedlo v žácích vzbudit zájem. Kolik takových máme? Kdyby většina byla stále vnitřně motivovaná se něco naučit, jako když jsme všichni byli batolata, tak se nemusíme bát, že vyroste hloupější korona generace. Kdo nám tu motivaci vzal?

Je překvapivé, že té většině dětí zmizí v procesu nabízeném současným vzdělávacím systémem. Seď, piš, uč se, nemluv, opakuj… Někteří jistě namítnou, že takoví, co se sami učit nechtějí, jsou prostě hloupí. Ale přece i v kategorii premiantů najdete studenty, co se učit nechtějí, ale učí se z jiného důvodu – ze strachu, z donucení. Škola jako instituce se postará o všechny, disciplína udrží pořádek v přeplněných třídách a metodiky a školní vzdělávací programy obrušují všechny děti stejným způsobem, aby pak v budoucnu zvládly vyrovnat se se stresem, zařadit se do nějaké sociální skupiny a fungovat v ní, dodržovat pravidla, nebo je chytře obcházet, a dál? Mně škola jasně vymezila, co nikdy dělat nechci, ale nepřišla jsem díky ní na to, co dělat opravdu chci a v čem vynikám.

David a Jana
Čím jsou studenti mladší, tím méně si uvědomují, co je vlastně učení. Desetiletý David si myslí, že to je plnění úkolu od paní učitelky, který dostal e-mailem. Říká, že ve škole se učí, protože musí, ale rád by se učil jiné věci, třeba něco postavit, protože to ho baví. Doma měl vždy konečně pocit, že má od učení pokoj, ale teď ho nutí i tam, což ho štve. Úkoly se mu jednoduše dělat nechce. A v čem je tedy problém? Že je škola zavřená a musí se s jeho nechutí potýkat rodiče? Ne. Problém je v tom, že jsme učení vytrhli z každodennosti a je z něj nezábavná povinnost, co připomíná pracovní proces dospělých, za který nejste placeni.

Středoškolákům škola nechybí. Sedmnáctiletá Jana říká, že jí chybějí kamarádi, ale že doma to zvládá v pohodě nebo i líp. Může si úkoly zvládnout daleko rychleji a nepotřebuje nad školou trávit osm hodin. K online přístupu dodává, že to pro ni není rozdíl ta nuda přes online hodinu a nuda v lavici. Je to stále stejná nuda! Proč má chtít něco aktivně vědět a učit se? Raději se podvědomě učí jazyk, když kouká na videa v angličtině nebo hledá informace k tomu, aby podváděla na test co nejchytřejším způsobem. Proč má umět teď v tenhle moment obsah těchto stránek v učebnici? Nejčastější otázky obecně bývají: Proč se to musím učit? K čemu to je?

Dvě stě let starý mind-set
Učení je proces, který neukončíme žádným testem. Není to našprtat se, ověřit testem, umět… Škola by mohla studentům dávat nástroje, podněty, prostor pro učení a pro otázky. Místo toho ve většině případů škola děti „děsí“ a trestá neznalost. Chybovat se nesmí, nevědět se nesmí. Když jsme se učili lézt nebo chodit, kdo nás trestal za to, že jsme spadli? Kdo nás strašil že nás o půlnoci vzbudí s otázkou, zda to ještě umíme? Odpovídají školní vzdělávací programy na to, k čemu jsou věci, co se máme učit? Dobrá známka zaručí postup v systému dál, ale nezaručí, že dítě něco umí. Vždyť my nevíme, co vlastně umět má! Kromě čtení, psaní, počítání (základy) pro jistotu lijeme do hlav studentů co nejvíc, aby nikdo neřekl, že jsme jim neposkytli vše­obecné znalosti. Výsledkem je totální guláš a všeobecně zapomenuto téměř vše. Nikdo se do hloubky nezajímá o nic, protože musí aspoň lehce vědět o všem všechno.

Možná nám koronakrize ukazuje daleko hlubší problém vzdělávacího systému, než jen zmatečné přecházení na distanční výuku a na první pohled viditelné problémy s tím spojené. A určitě se ozvou přetížení učitelé s otázkou, co tedy máme dělat. A unavení rodiče se přidají. A já jen můžu říct, že inovace ve vzdělávání nemá být přece cizí slovo. Nejtěžší na tom všem je, že nestačí do třídy rozdat tablety a tvrdit, že jsme inovovali vzdělávání. Musíme se na učení začít dívat jinak, a to všichni! Potřebujeme změnit dvě stě let starý mind-set a více věřit dětem, které dokážou nasměrovat svůj zájem a věnovat se mnoha věcem, a neznamená to anarchii a absenci struktury, ale více svobody, podpory a důvěry. Teď se nám učení vrátilo do domácností a my panikaříme. To se musí změnit.

Fikční obrazy se od obrazů skutečného světa liší především směrem značení. U těch reálných je na prvním místě předmět, jehož podoba je zaznamenána a zadržena v pevném znaku. Lze si to představit jako pohyb nahoru, od předmětu k podobě, od označovaného k označujícímu. Fikční obrazy naopak začínají u podoby, u označujícího. Od nich klesáme dolů, k zamýšlenému předmětu. Ten ovšem neexistuje. Problémem je, že oba druhy obrazů vypadají úplně stejně a spíše se točíme v kruhu.

Miquela je projekt startu-upu Brud, který sdružuje digitální umělce, scénáristy a stylisty, aby vytvářeli dokonalé virtuál­­ní influencery. Vedle pihaté it-girl stojí kolektiv také za její kamarádkou Bermudou, dlouhonohou blondýnou, která se do Miquelina účtu před dvěma lety nabourala a donutila ji k přiznání, že je vlastně robot, který se za člověka pouze vydává. Od té doby se ale dívky opět usmířily a zveřejňují své společné selfies. Přátelství možná mohou ohrozit nadcházející volby, Bermuda je totiž podporovatelkou prezidenta Trumpa.

Vrstvy mystifikací a fikcí, které se k účtu Miquely vážou, mohou znít dost dystopicky, postpravdivě, trochu jako z Lemovy povídky Futurologický kongres. Přesto si především nejmladší generace followerů celou šarádu náležitě užívá. Nejvíc pak to, že ji jejich rodiče vůbec nechápou.

Z prachu dat zformovat člověka
Největší humbuk strhlo prohlášení kolektivu Brud, že na neexistenci Miquely vlastně vůbec nesejde a že je stejně reálná jako třeba Rihanna. Generace vychovaná na sociálních sítích to přijala s úplnou samozřejmostí. Má totiž mnohem lépe zažitou skutečnost, že se Rihannin instagramový účet od toho Miquelina zas tak moc neliší. Také za ním stojí kolektiv správců, scénáristů, stylistů a hodiny retušování, také je pod drobnohledem kurátorů, také občas funguje jako reklama pro módní a kosmetické firmy. Jediným rozdílem je, že celá práce začíná zachycením skutečného objektu, samotné Rihanny. Obrázky Miquely jsou naopak renderovány bez jakéhokoliv zakotvení v reálném světě. Další konstruování významů a identity (ne)zachycené osoby je ovšem úplně totožné. A samotné obrázky jsou nakonec také skoro stejné.

Instagramovou Miquelu tak lze chápat skoro jako pravdivější než Rihannu. Alespoň svou konstruovanost nezakrývá, kreativně si s ní hraje. Rihanna naopak musí udržet zdání, že si své sociální sítě spravuje sama, že svým fanouškům zjevuje své pravé, autentické já. A vedle toho stíhá vystupovat, hrát, řídit svou kosmetickou značku a být ambasadorkou Barbadosu pro vzdělávání, turismus a investice.
Vytvářená autentičnost není samozřejmě vlastní pouze účtům popových hvězd. Veškerá naše prezentace na internetu funguje v menší či větší míře podobně. Dojem, že zde vystupujeme skutečně my sami a že zde zveřejňujeme něco podstatného z našich životů, je nutně konstruován nejrůznějšími prostředky, od dobrého světla při focení po užití těch správných emoji.
Miquela je pak pouze jakýmsi zrcadlem celé této komedie. Osvěžující je na ní to, že svou fikčností, vytvořeností poodhaluje pravidla hry, kterou všichni hrajeme. Přiznanou umělostí zpochybňuje naši kulisovou autentičnost, trochu se jí vysmívá, trochu ji utěšuje.

Salvator Mundi
Požadavek autentičnosti, pravdivého vyjádření naší vnitřní podstaty, který stále na sociálních sítích panuje, je historicky podmíněný. Rodí se spolu s novověkým individuem v období renesance, jednotlivec se vymaňuje z kolektivu, on sám dokáže konat a měnit svět. Známky tohoto posunu můžeme najít opět v obrazech. Když kolem roku 1500 maluje Albrecht Dürer svůj známý Autoportrét ve věku dvaceti osmi let, vychází z typu obrazu, který lze chápat jako fikční a konstruovaný dle tradičních předpisů. Jde o znázornění Krista jako spasitele světa, s frontálním pohledem na diváka a žehnajícím gestem pravé ruky. Šlo o ustálený typ malby, který byl určen pouze pro obrazy Krista. Že tak Dürer znázornil sám sebe, proto může vyznít trochu nabubřele, snad až kacířsky.

Tak to jistě působilo na lidi, kteří stále prožívali individualitu středověkou, zcela podvolenou autoritě a společenství. Dürer se ale maluje jako úplně nový typ člověka, jako spasitel svého vlastního světa. Chápe se jako konající individuum, které píše vlastní životní příběh. Může tvořit, může měnit, svět už není pasivně dán jako předem připravený řád. Dürer je takový, jaký se sám maluje, sám sebe vytváří.
Nové sebechápání vytváří malíř odkazem na náboženský, fikční (řekli bychom dnes kacířsky) výjev. Projektuje se do znázornění Krista, napodobuje je. Je tak opakem Miquely, která parazituje na podobě opravdových influencerů a je vytvářena jako jejich fiktivní obdoba. Ale tak jako napodobení Krista říká něco nového o Dürerovi, vypovídá Miquela něco o naší současné sebetvorbě na sociálních sítích. Fikce vždy nějak nově osvětluje skutečnost, ke které je vztažena.

Find your squad
Jakkoliv je trochu přehnané žádat takovou věc od teprve devatenáctileté robotické dívky, Miquela může být ukazatelem dalšího vývoje lidské subjektivity. Tak jako Dürerův autoportrét postupuje od fikce k realitě, od středověku k novověku, vrací se Miquela opět do fikce a směřuje nás kamsi dál. Rozvoj internetu a digitálních technologií nás nutí přehodnotit způsob, jakým si budujeme svá individualistická, moderní já.

Kolektiv Other internet přišel letos s pojmem „squad“, který má označovat menší skupiny lidí, do kterých se sdružujeme, abychom měli v současném světě a na internetu šanci. Příkladem může být váš group-chat na posílání memů, zaměstnanci Brud vymýšlející Miquelu nebo skupina správců mediálního obrazu Rihanny. Velké internetové projekty už nedokáže řídit jeden člověk. Jakkoliv může mít výsledek pouze jednu tvář (Rihannu, Miquelu), jde o skupinovou práci. Realita se stala příliš komplikovanou na to, aby ji mohla obsáhnout jedna postava renesančního učence. Je třeba se vrátit do středověkých dílen, jenom jsou teď online.

A je také čas přehodnotit náš postoj k fikci. Tak jako byly v životě středověkého člověka neustále přítomné příběhy z Bible, žijeme dnes narativy seriálů z Netflixu a svými reprezentacemi na sociálních sítích. Jasná distinkce mezi skutečností a fikcí se opět pomalu rozpouští a je třeba se v tomto novém světě naučit pohybovat. Postavy jako Miquela jsou nejmladší generaci srozumitelné a jsou pro ni smysluplné. Lidem, kteří vyrostli před příchodem sociálních sítí, se stále mohou zdát matoucí, až neetické. Propojení a zastření světa internetem už ale neodčiníme, a tak se nejspíš nakonec budeme muset přizpůsobit všichni. Vzít vážně zkušenost s fikcí a poslouchat, co nám říká o světě, může být prvním krokem.

text: Matěj Hřib

Skutečnost versus fikce. Fikce versus skutečnost. Dvě odvrácené strany jedné mince, byť se to tak na první pohled nejeví. Skutečnost smyšlenky, ať už literární, či jakékoliv jiné, ale umělecké, je blíž opravdové skutečnosti, než si myslíme.

Fikce je možností ke skutečnosti. Naše každodenní realita je ukotvena stereotypy, protože by se náš mozek utopil v záplavě nových podnětů. Na základě zkušeností a jejich podobnosti s právě zažívaným necháme svět promlouvat, přistupovat k sobě. A tím jej poznáváme.

Z fikce se stává skutečnost
Každý to známe, nebo jsme to alespoň jednou zažili. Přijedeme na místo, které jsme ještě neměli možnost navštívit. Seznamujeme se s okolím, potkáváme neznámé lidi, bloumáme po okolí, vytváříme si mentální mapu prostředí. Velmi brzy si osvojíme, kudy vede nejkratší cesta do pokoje s postelí, nebo kde nám chutnalo pivo. Zkrátka vystoupili jsme z komfortní zóny. A společně s tímto konstatováním můžeme vyslovit ještě jedno: z představovaného – z fikce se stává skutečnost. Naše nová skutečnost: ohmataná rukama, ošoupaná nohama.

V obecném pojmu literatura se skrývá pojem fikce. Literatura je vlastně definicí fikce, jelikož je utkána z textů, vět a slov. Společně představují alternativy, možnosti, které samy o sobě utvářejí nové vidění světa. Odchylky od reality, jimiž je často literární fikce vymezována, jsou však právě potvrzením těchto možností.

Možné je i nemožné
Literatura je alternativou, možností k denně vnímané skutečnosti. To je její největší klad. Ne uniknout pryč, ale nezbláznit se z neuvěřitelných situací, které nám pobyt ve společnosti servíruje z rukou šikovného číšníka.

Literatura je alternativou, řekl jsem, ale kde začíná hranice skutečnosti? V představivosti. A ta je naštěstí stále u mnoha jedinců nekonečná. Schopnost představovat si neznámé, jiné a nové je v konečném důsledku lidskou vlastností, která lidstvo posunuje za hranice myslitelného. Představovat si a tvořit fikce, alternativy k realitě, která je vykonstruována naším vědomím. Představovat si a pak to zpřístupňovat, jelikož co je představitelné, to je pro člověka dosažitelné. Jeden příklad za všechny: Za jediný lidský život se člověk vznesl a plachtil zásluhou vynálezu bratří Wrightů. To bylo v roce 1903. A o 66 let později, v roce 1969, se lidská noha dotkla povrchu jiného tělesa – Měsíce. Neuvěřitelný úspěch lidské představivosti, splněný sen Julese Vernea a mnoha dalších před ním. A od té doby do současnosti? Na první pohled téměř nic.

Problém tří těles
Posledních několik měsíců jsem měl poměrně značný problém se začíst. Dočíst knihu už bylo nad mé síly. Fikční světy, které jsou chrleny v neuvěřitelném tempu a které doslova zaplevelují veřejný prostor mediálními domy i jednotlivci na sociálních sítích. Milan Kundera ve svém, jak jinak než fikčním románu Nesmrtelnost, tento všudypřítomný vizuální útok na jedince nazývá imagologií. Fikce se opět protíná s realitou.

A pak přišla kniha, která je přímo mezníkem ve světě fikce. Tedy ve světě science-fiction. Román čínského spisovatele Liou Cch’-sina Problém tří těles je brilantně vystavěn na bázi poznatků o současném světě, který vyrůstá z podhoubí čínské kulturní revoluce a který současně směřuje k blízké budoucnosti, jež rozhodně není růžová, byť se tak na první pohled může zdát. Fundované vědecké teorie jsou umně míseny s filozofickými otázkami budoucnosti lidstva, slabinami i silnými stránkami inteligentního života, jak sami sebe často označujeme. Samotný název koresponduje s fyzikálním problémem vztahujícím se k nebeské mechanice. Jde o to, jak předpovědět chování tří těles, která na sebe vzájemně gravitačně působí. Právě tahle neřešitelná úloha dala vzniknout teorii chaosu. Jenže tahle fikce jde mnohem dál.

Světy se propojují
Román konfrontuje tradiční čínský přístup k problémům světa s tím západním, v jehož okovech se nacházíme a z nichž se nám nedaří se vymanit. Liou Cch’-sin platí za čínskojazyčného velmistra sci-fi. Ten titul mu byl skutečně udělen. Napsal celou řadu knih, ale trilogie Vzpomínka na Zemi, která vyšla péčí nakladatelství Host, je vskutku majstrštyk. Žánrový přesah této knihy je doslova dechberoucí. Fikční svět zde protíná svět reálný a smazávají se tak rozdíly, které teoretici tak rádi uměle vyzdvihují na piedestal svého bádání. Všechny možnosti se nakonec jeví jako plauzibilní. Ze svých spárů vás tahle kniha rozhodně nepustí.

Nasnadě říci, snad se nacházíme v prožívání fikce. Žijeme v zajímavých časech – skutečně. Fikce neprostupuje pouze literaturou, u které takový obsah očekáváme, ale prostupuje i médii, kterým každodenně důvěřujeme a odvíjíme z jejich zpravodajství své jednání. Hranice reality a fikce se stírá i tam, kde bychom si měli být jisti, v jaké z těchto rovin se právě nacházíme. Tématu Fikce se příhodně věnuje vydání listopadového Artiklu. Dlouhodobě se mu věnuje i David Davies z McGillovy univerzity v Montrealu, který rozebírá text z hlediska literární teorie, literární sémantiky, ale i filozofie jazyka, estetiky a logiky. Ten říká, že literatura může být zdrojem porozumění skutečnému světu, reálným situacím. Autor chce, aby jeho čtenáři uvěřili tomu, co píše. Jeho hlavním cílem je čtenáře přimět, aby si určité věci představili. A pokud vám tento princip připomíná i práci nikoli spisovatelů fikce, ale také novinářů, nemůžu než souhlasit. Nadpis článku – titulek – má svou zkratkou sloužit k tomu, aby čtenáře upoutal. Zároveň už také odkazuje k následnému textu. Ze statistik je známo, že dnes již spousta čtenářů následný obsah nečte a končí pouze u nadpisu, na jehož základě staví svou představu o obsahu článku. Je to dáno přehlceností informacemi a nemožností koncentrovat se na všechny texty, které jsou nám dostupné. Pocit přehlcenosti způsobuje i princip nekonečného scrolování. Nikdy nedojdete k závěru, stále máte další možnost rozkliknout další text. Všimli jste si, že na princip nekonečného zobrazování článků přešel i známý český webový portál, který je pro většinu Čechů základním zdrojem informací? Nadpisy jsou konstruovány právě tak, aby vyvolaly představy o následném obsahu. Pozorněji čteme pouze ty zprávy, které jsou první v pořadí a ty níže už jen zběžně registrujeme. Pozornost postupně upadá a čtenář se soustředí pouze na titulky, z jejichž celkové skladby postaví vlastní vyznění reality, jehož předobraz je již vyprofilován. Nečíst pouhé nadpisy, kriticky vyhodnocovat následně čtený text, nepřijímat každé tvrzení jako status quo a vytvářet závěry na základě více zdrojů. Takový přístup k informacím může pomoci nepodléhat tendenci ovládnutí mysli skrze pouhé znaky v podobě písmen. Pakliže chceme fikci, čtěme ji v knihách. Pakliže chcete psát fikci, pišme ji do správného kontextu. Nesprávné nakládání s informacemi – obzvlášť v citlivé době těchto dní – je stejným proviněním, jako neříkat pravdu. Zastrašování je nejsilnější nástroj poslušnosti.