Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava se ve svém 24. ročníku prezentoval jen ve virtuálním prostoru. Výborná dramaturgie a kvalitní produkční zajištění, kterým se vyznačovaly předchozí „hmotné“ ročníky, nezvyklý formát nezlikvidoval. Dokumentární a experimentální tvůrci opět využili jedinečnou příležitost k zazáření.

Cena pro světový film v sekci Opus Bonum letos možná překvapivě patřila Slovensku, konkrétně Bílé na bílé (2020) Viery Čákanyové. Její předchozí počin FREM (2019) uvedl festival minulý rok a film se následně prezentoval i na Berlinale. Čákanyová ve FREM odvážně navázala na neantropomorfické směry v kinematografii, v nichž tvůrci zří svět bez redundantních lidských smyslů.
Čákanyová si v průběhu antarktických prací na FREM natáčela osobní deník, který postupně strukturovala do dalšího díla. Bílá na bílé je „lidštější“, nahlíží ale podobná témata. Režisérka se například ptá, jak vnímat svět bez ideje hodnoty, a při té příležitosti dělá úkroky ke kvantové fyzice a hypotézám amerického fyzika Jeremyho Englanda. Snímek charakterizuje pozvolné tempo, vyprázdněný rám a nekonvenční úhly pohledu, z kterých Antarktidu zachycuje. Čákanyová zároveň čerpá z konvencí avantgardních filmových deníků, ve kterých tvůrce, vypravěč a protagonista v jedné osobě pojímá kameru jako prodloužení své každodenní vize. Bílá na bílé svým způsobem také funguje jako umělecký film o filmu, jenž unikátní způsobem zpravuje o natáčení v nehostinných podmínkách.
Bílá na bílé je stylisticky různorodější dílo než FREM. Nicméně se slovním vyjadřováním mohla být režisérka ještě úspornější. Lidské inference Čákanyové o „monochromatické droze“ zní vedle záhadně objektivních observací mimozemského dronu přece jen obyčejně. Sympatické ovšem je, že režisérka nepromlouvá z pozice žádné autority. Více než apel je Bílá na bílé existenciální polemika.

Lidská smečka
Vrcholem české dokumentární tvorby byli Vlci na hranicích (2020) Martina Páva. Film vypráví o společenských změnách, které v obci Vernéřovice na Náchodsku způsobí návrat několika vlků obecných. Pojem vyprávění je v případě Vlků na hranicích klíčový, poněvadž Pávův snímek má nevídaně pevnou narativní výstavbu – podstatně silnější než režisérův předchozí film z prostředí periferie Nairobi Kibera: Příběh slumu (2018). Páv se v obci s třemi stovkami obyvatel zaměřil na okruh postav, které se v situaci různými způsoby angažují. Každou figuru Páv umně v několika črtech definuje, přesto nikdy nesahá po jednoznačné charakterizaci. Úkol měl režisér o to těžší, že situace uvrhla Vernéřovice do nekončící tenze plné osobních i politických konfliktů.
Vlci na hranicích ve svém závěru vybízí k interpretaci obce jakožto odrazu současné české společnosti, nečiní tak ale nikterak explicitně a nevolí si žádnou stranu. Ve vyvrcholení se Páv a kameraman Petr Racek raději soustředí na prohloubení lyrického přístupu, který můžeme pozorovat v zachycení světelných modulací, v deformování obrazu širokoúhlými objektivy nebo v promyšlené zvukové složce. V sekci Česká radost obdrželi Vlci na hranici zvláštní uznání.

Trojice celovečerních snímků poukázala na úrovně divácké přístupnosti, ke kterým se mohou středoevropští dokumentární filmaři uchýlit. A MFDF Ji.hlava zůstal ideální platformou. Kdo se vyhne návštěvám multiplexů a opomene hlavní vysílací čas na ČT1, nemusí se pro jednou za domácí kinematografii stydět.

Dokumentární počin Život v koronténě je opětovnou spoluprací režírovacího dua Martina Müllera a Davida Laňky, kterému vdechla duši aktuální celosvětová problematika pandemie COVID-19. Tvůrci nabízí nahlédnout za oponu sofistikovaně vytvářejícího se spektra všedních okamžiků a poodhalují, jak jejich produkce nabírá na obrátkách.

Čeští režiséři Martin Müller a David Laňka tvoří v režii nezvyklou dvojici spolupracující v rámci vlastní společnosti Nø Stress Production. Ta existuje od roku 2017 a zaměřuje se především na tvorbu korporátních spotů, dokumentárních a lifestylových pořádů, videoklipů, ale rovněž krátkých i celovečerních filmů. Souzvuk jejich vzájemné kooperace dal vzniku kupříkladu krátkému filmu Ve skříni či seriálu Jak to lítá na letišti. Nyní našli inspiraci ke svému dalšímu dílu, již zmiňovaného atypického námětu, v nehostinných podmínkách pro filmařskou tvorbu, a snaží se svůj um přenést do kybernetického prostoru, kde je každý z nás izolován, ale současně propojen.

Martin Müller poté kolegu doplňuje slovy: „Videa, která nám přicházejí, už teď pečlivě archivujeme. Jak podle obsahu nahrávky, tak podle atmosféry, formátu, délky, denní doby… To vše se pak bude při sestavování konceptu dokumentu hodit, protože svým způsobem půjde o sestavování emocionálního puzzle, kdy jednotlivé příspěvky musejí být sestavené tak, aby nebyly jen sledem nahrávek, ale vytvářely příběh výjimečné události, jak jsme na ní ne/byli připraveni a jak jsme se s ní dokázali vypořádat.“

Ukaž mi své já
Tvůrci zároveň vybízejí k tomu, aby lidé zasílali co nejvšednější momenty ze svých životů. Čím obyčejnější okamžiky budou zachyceny, tím pravdivější výsledek vznikne, což je záměrem projektu. Již v této chvíli mají k dispozici pestrou škálu záznamů, kterou Martin Müller přibližuje: „Někdo pošle záznam zdánlivě obyčejné situace, kdy si jen hraje s dětmi. Někdo svou úvahu o tom, jak se změní svět. A někdo vytvoří krátký film s pointou. Já osobně mám rád ten okamžik, kdy právě v době korontény, kdy jsou rodiče doma se svými dětmi a ne v práci, jako obvykle, si hrají s malou holčičkou a ona poprvé řekne mamince: Mámo. A video o tom, jak se jedna paní jde potápět do vany v plné potápěčské zbroji, je zase zábavné. Charakter nahrávek se opravdu velmi liší, což je skvělé, protože právě to bude vytvářet tu pestrou mozaiku toho, jak se každý s touto situací vyrovnává po svém, jak si asociá­lové doma libují, že nemusejí mezi lidi, lidé družní vymýšlejí všechno možné, aby se doma nezbláznili, a rodiče poznávají, že být doma 24 hodin se svými dětmi je krásné i náročné zároveň.“

Hlubší poselství
Tímto dokumentem tak chtějí režiséři vzdát hold všem, kteří se rozhodli s pandemií koronaviru bojovat ani se nevzdávají optimismu a David Laňka význam filmu zakončuje větou: „Ačkoliv se to ještě před měsícem nemuselo zdát pravděpodobné, tak se ukazuje, že lidé jsou stále schopni, i v dnešní individualistické době, držet spolu, pomáhat si, dodávat si optimismu, nebrat život tak zatraceně vážně, protože jen s nadhledem si lze uchovat chladnou hlavu i ve chvíli, kdy pod hrozbou pandemie přicházíte o své svobody a můžete se tak trochu obávat, že ji nemusíte dostat zpátky v takové míře, jakou jsme ji ještě nedávno měli.“

Filmová premiéra kreativního snímku je naplánována na začátek roku 2021 a bude ke zhlédnutí zdarma na internetových platformách.

text: Kateřina Polcová

Život v koronténě
režie Martin Müller a David Laňka
zivotvkorontene.cz
lifeincorontine.com

Dokumentární snímek Dálava režiséra Martina Marečka a scénáristy Tomáše Bojara nabízí mozaiku situací, jež se dějí na cestě Víta s Gríšou – otce a syna –, kteří jedou navštívit Vítovu bývalou ženu do ruského Divějeva, kam se s malou dcerou odstěhovala. Výjimečně intimní realistický dvojportrét můžete navštívit v českých kinech od 7. listopadu.

V Česku vcelku netradičního žánru dokumentárního road movie se ujal etablovaný český režisér Martin Mareček (držitel Českého lva za nejlepší dokument roku 2011 Pod sluncem tma) a zvolil nakonec úplně jiný formát, než původně se scénáristou plánovali. Příběh Víta, který je jednou ze dvou ústředních postav dokumentu, sledovali více než pět let života a původně plánovali přetavit látku do hraného filmu. Nakonec se však rozhodli uchopit složité rodinné vztahy mezi Vítem a autistickým svérázným Gríšou těžší dokumentaristickou cestou.

Spád díky vzpomínkám
A právě to byl zásadní krok nejen pro oba tvůrce, ale také pro český dokument jako takový. Mimořádně zajímavý, skvěle natočený, vtipný i smutný a dramaturgicky vyvážený počin je podstatný právě zpracováním, tedy že se zcela cizí dvojici podařilo vnořit do situace, a tak autenticky zdokumentovat vcelku bizarní cestu do Ruska. Ve dvou časových rovinách se promítá v současnosti cesta samotná, v té druhé (nebo spíše první) pak Vítovy osobní vzpomínky doplněné archivními záběry, které pocházejí z jeho deníku a osvětlují tak celý životní příběh, kdy se člověk pomalu dozvídá, proč se vlastně cesta do Ruska musela odehrát. Právě tento prvek výrazně odlišuje snímek od mnohých dalších podobného žánru, protože tyto „vzpomínkové části“ jsou výrazným a důležitým doplňkem, díky kterému má spád a utíká tak, jako kdyby do Ruska dvojice nejela autem, ale letěla letadlem.

Scénář v dokumentárním filmu
Můžeme jenom polemizovat, jak by Dálava vypadala, kdyby vznikala na bázi hraného filmu. Možná by se zařadila mezi mnohá kvalitní road movie, která u nás v dnešní době vznikají (Staříci tandemu Martin Dušek a Ondřej Provazník, Tlumočník Martina Šulíka nebo mimořádně úspěšné Všechno bude Olma Omerzua) – a možná by třeba nakonec ani nevznikla, právě kvůli tomu, že spíš než cesta je v Dálavě důležitý vztah dvou hlavních hrdinů, který by se jen asi hodně ztěžka kopíroval do klasického scénáře. I přesto, že Dálava nakonec vznikala volně jako dokumentární portrét, byl napsán scénář, který obsahoval i předepsané dialogy mezi protagonisty Vítem a Gríšou (což je vlastně u dokumentu dosti nepochopitelné, pokud má opravdu reálně dokumentovat), každopádně protagonisté sami přiznali, že scénář nebyli schopní dodržet a všechno, co ve filmu slyšíme, pochází z jejich hlavy. Otázkou vlastně je, jak samotný scénář vypadal, protože o zvratech, které se během jejich počínání v Rusku stanou, tvůrci údajně ani nesnili.

Dál a dál
Právě bezprostřednost a ponor do intimity pohání Dálavu dál a dál, až najednou vidíte závěrečné titulky. Zajímavě stříhaný, vtipný a možná i smutný dokument sice v podstatě skončí do prázdna a bezvýsledně, ale snaží se tím pravděpodobně přiblížit situaci ústřední dvojice, která nic jiného než bezmoc nemohla cítit. A témat, která provázejí takové pocity, je více. Vánoce se blíží.

Dálava
Režie Martin Mareček
Česká republika, 2019, 76 min.

Gustav Klimt a Egon Schiele. Oba nespoutaní umělci, oba výrazné postavy „zlaté éry“ Vídně, oba revolucionáři výtvarného světa. V rámci nedávného výročí 100 let od úmrtí obou dvou umělců míří do kin příběh o jejich obrovském talentu, snech, ale i skandálech a posedlostech. Dokumentární snímek Klimt & Schiele – Erós a Psyché vstoupí do kin v květnu.

Podzim 1918. Konec první světové války se blíží. Neodvratný konec krveprolití, které otřáslo celým evropským kontinentem, se sebou stahuje do minulosti i předválečný svět. Nic už nemělo být jako dřív, staré pořádky se ztratily v zákopech. Rakousko-uherská říše se začíná rozpadat a vznikají nové suverénní státy. S koncem války ovšem končí i neskutečně plodná a oslnivá éra vídeňského výtvarného umění a s ní mizí i dva jeho zásadní představitelé – Egon Schiele a Gustav Klimt.

Egon Schiele umírá ve svém vídeňském bytě v noci 31. října, jen pár dnů po své manželce. Mladý, nespoutaný, svobodomyslný malíř se stal jednou z mnoha milionů obětí španělské chřipky. Přestože mu bylo pouhých 28 let, zanechal po sobě impozantní dílo. Jen několik měsíců před smrtí absolvoval svou první úspěšnou výstavu v životě. Přehlídka s lakonickým názvem Secese prezentovala 19 jeho olejomaleb a 29 kreseb. Schiele tak poprvé širší veřejnosti představil nový přístup k malbě, která se nebála líčit lidské slabosti, úzkosti a touhy.

Druhý zmiňovaný génius výtvarného světa Gustav Klimt zemřel krátce před přelomovou výstavou. Schieleho učitel a blízký přítel na přelomu století zásadně změnil způsob, jakým lidé prožívají umění. Jeden z nejvýznamnějších malířů své doby spoluzakládal vídeňskou secesi a obecně byl považován za jednoho z průkopníků symbolismu. Klimtovy portréty jsou natolik signifikantní, že překonaly hranice výtvarného světa a některé z jeho nejslavnějších se staly popkulturními fenomény, které jsou viditelné všude možně na plakátech, kartách nebo kalendářích.

Aktuální filmový dokument Klimt & Schiele – Erós a Psyché tak navazuje na mnoho jubilejních výstav, přednášek a publikací. Jeho cílem je přiblížit unikátní epochu, která dala světu nové myšlenky a přístupy, a odvyprávět příběh neobyčejného kulturního rozmachu Vídně na počátku 20. století, jehož důležitými hybateli byli právě Klimt a Schiele.

Dokument uvádí distribuční společnost Aerofilms v rámci jarního cyklu Umění v kině. Projekt přináší do kin uhrančivá dramata z výtvarného světa v obrazově i obsahově špičkových dokumentárních filmech. º


text: Radek Pavlovič

Představte si místo, kde nejsou k dispozici základní služby, jako je zdravotnictví, školství, sanitace či bezpečnost. Neocitli jste se právě v kulisách dystopického scénáře, ale v Kibeře, v jednom z největších slumů Afriky.

V Nairobi, hlavním městě Keni, se nachází Kibera. Žije zde několik set tisíc lidí a denně se vyrovnávají s podmínkami, které jsou pro nás jen těžko představitelné. Přestože je nám tahle každodenní realita kontinentálně vzdálena, jsou v ní nalezitelné paralely i s našimi životy. Proto by bylo krátkozraké omezovat svůj zájem o problémy hranicemi, ke kterým zdánlivě dohlédneme, ale měli bychom se snažit vnímat celý svět ve všech souvislostech a se všemi vnitřními vazbami. S představením života v Africe přichází dokument režiséra Martina Páva Kibera: Příběh slumu.

Projekt vznikal dva roky, v zimě 2016 jej odstartovala crowfundingová kampaň, díky které mohli čeští filmaři poprvé slum navštívit. „Nešlo nám o pouhou interpretaci Afriky očima Evropana, ale klíčové bylo zapojit do projektu i místní filmaře, aby byl pohled vyvážený a co nejvíce odpovídal realitě,“ uvádí autor námětu Jiří Pasz, který společně s Evou Krutílkovou stál u zrodu celého projektu. Štáb ve slumu strávil dohromady pět měsíců a každým dnem se dostával blíže ke svým protagonistům. Po celou dobu žil filmařský tým pár metrů od slumu v podobně omezených podmínkách jako jeho obyvatelé. Do Kibery chodili nejenom natáčet, ale i jíst, nakupovat nebo odpočívat a bavit se.

Jednou z nejzásadnějších událostí celého natáčení byly prezidentské volby 2017, jejichž výsledky byly zpochybněny opozicí, a tedy i většinou obyvatel kiberského slumu. Napětí vygradovalo do několikadenního povolebního násilí s desítkou mrtvých obyvatel slumu. Štáb tyto události zaznamenával, a snímek tak nabízí jedinečný pohled „běžných“ lidí na jednu z nejvýznamnějších politických událostí dějin východní Afriky ve 21. století. Více k filmu sděluje jeho režisér Martin Páv.

Jaké poselství film nese?
I ve slumu mohou být lidé šťastní – to je asi základní myšlenka, kterou se snažíme předávat dál. Že každému člověku na zemi je daný svět, do kterého se narodí, a je na nás, jak se s ním vypořádáme.

Našel jste při opakovaných cestách za natáčením v Kibeře nějaké paralely s českým prostředím?
Velmi zajímavé pro mne bylo srovnávat, jakým způsobem vnímáme instituci státu a její funkce u nás a jak ji vnímají lidé v Keni. V dnešní době máme pocit, že svět rozdělený do nezávislých států je zcela běžná norma, přitom se jedná o záležitost, která je sotva sedmdesát let stará. Takže paralely můžeme hledat na každém kroku, otázka ale je, do jaké míry v Keni fungují, nebo nefungují a proč tomu tak je. Něco jako nezávislé státní celky v Africe do nástupu kolonialismu neexistovaly a stát jako takový je v tomto případě západním konstruktem, který byl postupem času Africe vnucen. Existuje zde tak mnoho států, které definují narýsované hranice, koloniální minulost, ale těžko bychom tu hledali nějaká ucelená společenství, která bychom mohli nazvat národy. V Keni je to například velký problém, do nástupu kolonialismu zde žilo přes čtyřicet různých kmenů, které si od roku 1963 mají oficiálně říkat Keňané, a to samozřejmě nefunguje. Země má velký problém s tribalismem, který byl zneužit během britské nadvlády formou zvýhodňování konkrétních kmenů v rámci systému nepřímé vlády a pokračuje dodnes v rukou post-koloniálních elit. Mám dojem, že mnoho postkoloniálních států má společné to, že se snaží vyrovnat se se svojí existencí jako takovou, s tím, že zde existuje nějaký univerzální prototyp toho, jak má správný stát fungovat, a oni toho ne a ne dosáhnout. Často slyšíme, že řešení přinese čas. Že za několik generací si společnost osvojí demokratické hodnoty a naučí se stát správně řídit. Bohužel, já v tomhle stále cítím hodně z naší evropské nadřazenosti. Vnímáme-li totiž nezávislý stát a demokracii jako systémy, které Evropská civilizace po staletí vyvíjela, a má tak nárok na to hovořit o nich jako o univerzálních hodnotách, ke kterým musí zbytek světa „dospět“ časem, nepřímo používáme stále ten samý jazyk podobný jazyku bývalých kolonizátorů. Myslím si, že fetišizací státu jako takového a lpěním na napodobování jeho západních příkladů nechávají elity nově vzniklých států, aby kolonialismus nadále pokračoval, když ne z ekonomického hlediska, tak určitě ze sociálního i ideologického. Nevěřím tedy tomu, že je to jen otázka času, který přinese změnu. Ta si myslím, že je možná jen tehdy, pokud se příslušníci postkoloniálních států pokusí lépe rozklíčovat organické struktury v rámci jejich společnosti a umožní jim vystoupit z extralegálního sektoru do legálního. Stát jako takový přestane být pouze nedokonalou kopií svých západních protějšků a vznikne útvar, který bude lépe odpovídat dané společnosti.

Jak náročné bylo navázat spolupráci s tamními lidmi, kteří se stali hlavními postavami dokumentu?
Život ve slumu je velmi specifický a jeho pravidla fungování se člověk ve škole nedozví. Nicméně aby obstál, musí se naučit opravdu mnoho. Ona „škola života“ spočívá tedy především v tom, že ti zkušení předávají svojí moudrost a zkušenosti těm méně zkušeným. Celou společnost v Kibeře tak protkává neviditelná síť skládající se ze skupin lidí, kteří se na sebe spoléhají. Ve výsledku se tak do finálního výběru dostali lidé, kteří se rozhodli ve slumu fungovat pro ostatní. Jedná se o HIV pozitivní učitelku Bentu, která pomáhá dětem z HIV pozitivních rodin vyrovnat se se stigmatizací, které čelí v životě, nebo Tankera, bývalého boxerského šampiona, který ve slumu postavil tělocvičnu, kde trénuje mladé lidi sebeobraně.

Měl jste možnost nahlédnout do civilního života afrických obyvatel. Pronikl jste i na uměleckou scénu? Dá se pár slovy vystihnout její charakter?
Ano, jedná se skupinu umělců Maasai Mbili, kterou také můžete vidět ve filmu. Jejich ateliér je asi moje nejoblíbenější místo v Kibeře. Umělci Maasai Mbili zde celé dny posedávají a do toho je intenzivně navštěvují jejich přátelé. Každý den se tu protočí desítky lidí, někteří sem přijdou několikrát za den. Vždycky na chvíli posedí a řeknou si, co je nového. K malování konzumují místní pálenku, kterou pro sebe nazývají „special art material“. Jsou tak neustále v kontaktu s tím, co se zrovna odehrálo a co si o tom lidé myslí. To bych řekl, že je klíčové v rámci jejich tvorby – všechna díla, která vytvoří, jsou jejich reakcí na existenci Kibery a jich samotných v ní. Žije zde mnoho lidí, kteří opustili tradiční způsob života na venkově a rozhodli se žít v Nairobi. Skončili v Kibeře, kde navzdory tomu, že žijí jen kousek od centra, mají stále více blízko k domovu na venkově. Lidé zde jsou tak často velmi zmatení, co se týče jejich identity. Maasai Mbili se snaží dát Kibeře kulturu, se kterou by se místní snáze identifikovali. ∞


Kibera: Příběh slumu
režie Martin Páv
Česko, 2018, 90 min.

Co všechno vám na sebe poví slavný režisér během týden trvajícího rozhovoru?

Alfred Hitchcock je nepřehlédnutelnou figurou v historii kinematografie. Jeho filmy diváky znepokojovaly i fascinovaly zároveň, jeho odkaz inspiroval řadu dalších tvůrců. Mimo jiné Françoise Truffauta, který stál u zrodu francouzské nové vlny. Právě tomu se podařilo přimět Hitchcocka k velkému bilančnímu rozhovoru o jeho díle.

Linie zběsilého interview, ne nepodobna horské dráze, protáhla oba režiséry Hitchcockovou tvorbou film po filmu a téměř záběr po záběru. Výsledkem této jízdy byla kniha, která se stala pro zástupy filmových tvůrců i fanoušků posvátným písmem. Padesát let po jejím vydání pak přichází i její filmové zpracování ve stejnojmenném dokumentu „Hitchcock/Truffaut“.

Snímek klade rozhovor do širších souvislostí a umožňuje promluvy tvůrců (z původních zvukových nahrávek) dokreslovat popisovanými filmovými záběry. Avšak nejedná se o pouhou adaptaci do jiného média, kniha slouží spíše jako platforma pro pokračování diskuze o Hitchcockově díle a tvorbě v jeho stínu. Proto v dokumentu figuruje i Martin Scorsese, Wes Anderson nebo David Fischer, kteří dál posouvají úvahy o práci slavného režiséra v čase, ale i co se hloubky týče.

„Herci jsou dobytek!“
Nutno však zmínit, že dokument není určen jen skalním fanouškům Hitchcocka. Naopak, může klidně sloužit jako zasvěcení do jeho tvorby, poskytnout utajované interpretační klíče a zdůraznit, na co má návštěvník Hitchcockova filmového lunaparku „Senzace a napětí“ brát obzvláštní zřetel. Přesto se tak nějak očekává, že divák má shlédnuté notoricky známé „Psycho“ a kdo není milovníkem spoilerů, měl by předem prozkoumat i brilantní „Vertigo“. Ale to stačí. Dokument namísto školometského pitvání nabízí spíše dílčí vhledy na hitchcockovská témata, motivy, techniky, úchylky a fígle.

Kdo je tedy onen kulatý pán v dvouřadém saku? Hitchcock je představen jako bodrý, vtipný a přátelský, jakožto i znepokojivě nadřazený, jako energický tvůrce i vyhořelý stařec. Ale v první řadě jako člověk se svébytným pohledem na svět a s láskou k filmu.

Dokument je svěží, dynamický a bez přebytečné vyumělkovanosti přináší střízlivý řez napříč filmy jednoho tvůrce. Velice zdařilá je pro snímek složená hudba, která skvěle vystihuje napětí i nadhled Hitchcockova světa. Na první pohled překvapí míra prostoru věnovaná vyjádřením současných režisérů, ale ve výsledku se tak formát posouvá a činí přístupnějším. Ostatně pro původní a nezkrácené znění celého rozhovoru si pořád můžete přečíst onu knihu. Ale jak jinak se nechat vtáhnout do tajů filmu nežli právě skrze film? ∞


Hitchcock/Truffaut
režie Kent Jones
USA / Francie, 2015, 80 min.

Dokumentární filmy, které oslovují tématy – nevzhledná, nechutná, pohoršující, nebo příliš hluboká na to, aby se o nich mluvilo veřejně – společenským územ je o nich veřejně mlčet.

Někteří tvůrci se rozhodli překročit komfortní zónu diváka, vlastní komfortní zónu a dostali se do oblasti tvorby, jež bude vždy diskutovaná a pro někoho vždy diskutabilní. Dokumentární filmy, které se noří do hlubiny, snímky, které bolí, štvou a provokují.

Po kolena v bahně a ještě to není dost hluboko
Rakouský režisér Ulrich Seidl je nejspíš pomyslnou klasikou mezi filmaři, kteří jsou pro některé diváky jako „rudej hadr na bejka“. Ve hraném filmu „Ráj: Láska“ popisuje například snažení obtloustlé turistky, hledající na exotické dovolené nejen na troud spálenou evropskou kůži a Piňa Coladu ve vydlabaném kokosu, ale také náruč svalnatého Keňana.

Jedním z jeho nejdiskutovanějších filmů je ale dokument „Zvířecí láska“ z roku 1995 – téměř dvouhodinový snímek, k jehož dokoukání až do konce jsem se nepřinutila a poslední část jsem už zvládla jen ve zrychleném módu. A rozhodně jsem nebyla sama, podobně prý reagovali i někteří diváci v kinech. Tam neměli možnost zrychlovat, ale rovnou odcházeli. Popravdě si Seidlovu mizérii na velkém plátně taky dovedu představit jen po přechozí konzumaci, kdy by se obraz slibně rozmazal a hrany milosrdně otupily.

Sociální herci jsou zaznamenáni v momentech, které si většina lidí nechává jen pro sebe. Vzhledem k Seidlově tvůrčí metodě je otázkou, do jaké míry je to zachycení jejich skutečného života a do jaké míry jen zachycení režisérovy představy o něm. Jako divák se ošívám, odbíhám, mračím se, okatě nesouhlasím s tím, co je mi podáváno. Seidl narve divákovi oči ke špehýrce – sleduj něco, co je příjemnější mít za zdí a nevědět – a nemilosrdně sype.

Kamera sleduje lidi a jejich extrémní vztahy se zvířaty, které jim nahrazují člověka – mluví s nimi tak, dotýkají se jich tak, chovají se k nim tak a zvíře touhle opičí láskou někdy trpí, ale vydrží to, co by člověk neunesl. Stejně silného citu by hlavní postavy vůči lidské bytosti nejspíš schopny nebyly… Snad ze strachu, protože láska ke zvířeti je na rozdíl od lásky ke člověku vždy bezezbytku opětovaná.

Po špičkách kolem smrti
Umírání se stalo něčím nepřirozeně tabuizovaným. Jako by se o něm ani nemělo mluvit nahlas, před svědky, společně. Návštěvy hřbitovů, přihlížení pohřbům, zapalování svíček, vše, co kdysi patřilo k bolestným, ale o to přirozenějším tradicím, se pomalu vytrácí.

Přítomnost smrti proniká do kinematografie jen ve formě přibarvené patetické sentimentality, nebo je naopak smrt zobrazena v naprosto odlidštěné podobě. Střílečky, v nichž se zabíjejí desítky lidí, krev teče proudem, haldy mozků se blýskají na slunku a divák si přitom spokojeně sosá limču. Samá mrtvola – a tragika umírání nikde. Před divákem se přitom našlapuje po špičkách, aby se nevyděsil, aby byl věrný. Smrt musí bavit, na její reálnou podobu není nikdo zvědavý.

Přesto existují filmové projekty, které s motivem smrti a umírání přišly. Vzaly toto intimní téma a předělaly ho na veřejné téma, jež může být viděno. Olga Sommerová v dokumentu „Přežili jsme svoje děti“ (2006) citlivě přibližuje smutek těch, kteří nezemřeli, ale naopak zůstali. A tady už dokumentarista nemůže být pouhým dokumentaristou, ale musí být téměř psychologem, protože otevírá témata bolavá, co víc, otevírá je pro další lidi.

Filmař může necitlivým přístupem ublížit, v tomhle případě by měl být zájem o dílo přeci jenom až za zájmem o člověka, jehož příběh používá. Sommerová se nestává hyenou přiživující se na neštěstí druhých, hned v úvodu snímku přiznává, že téma dokumentu je i jejím osobním – režisérčina máma pohřbila dva syny. Otevírání bolestných zážitků je v tomto případě opodstatněné, existuje pro další, kteří prochází tou samou zkušeností.

Ke smíření se smrtí dítěte nedojde, ale možnost vidět schopnost jít dál je posilující. Autorka se s odvahou pustila do něčeho náročného nejen filmařsky, ale především lidsky. Čím hlouběji jde, tím pečlivěji našlapuje, tím větší má tato tvorba smysl…

Není hlubina jako hlubina. ∞


Ráj: Láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko / Německo / Francie, 2012, 120 min.

Zvířecí láska
režie Ulrich Seidl
Rakousko, 1995, 118 min.

Přežili jsme svoje děti
režie Olga Sommerová
Česká republika, 2006, 57 min.

Že Disney nejsou jen pohádky, dokazuje filmové studio Disneynature. Studio věnující se přírodě vzniklo v roce 2008. Jedním z prvních uvedených snímků byl „Océans“.

Pokud máte chuť na opravdu hlubinný film, máte dvě skvělé disneyovské možnosti (a přeci tak rozdílné). Jděte do kina na „Hledá se Dory“, nebo se doma podívejte na „Oceány“.

Dokument „Oceány“ není prachsprostou sondou do chladných a teplých hlubin divokých vod, ale vizuální skvost plný dech beroucích záběrů a podmanivé hudby. Francouzsko-americký dokumentární film vznikl především zásluhou tvůrců Jacques Perrin a Jacques Cluzaud. Perrin je v podstatě takový francouzský klenot. Už v mládí si vyzkoušel mnoho profesí spojených s filmem a zaslouženě již patří k filmovým legendám Francie. Spatřit jej lze za kamerou, před kamerou a podílel se také na scénáři svého posledního režijního i producentského počinu „Příběh lesa“, který šel letos do kin (na začátku léta jej bylo možné vidět třeba v pražském Bio Oku). Jak na Příběhu lesa, tak i na Oceánech mu byl největším pomocníkem zmíněný Cluzaud, se kterým spojil síly už na dokumentárním snímku Ptačí svět (2001), který dokonce získal nominaci na Oscara. Jejich společná práce se řadí k tomu nejlepšímu, co dokumentární svět o živočišné říši současně nabízí. Minimálně soudě dle vizuální stránky. Nominaci na Oscara si za tento počin sice nevysloužili, zato získali ocenění César Awards za nejlepší dokument, tedy národní filmové ocenění ve Francii.

Otázka, kterou si nejčastěji v průběhu dokumentu v duchu asi položíte, bude: „Jak tohle sakra zvládli zachytit na kameru?“ Oceán je bezpochyby rozsáhlé místo (ještě aby ne, pokrývá společně s moři téměř tři čtvrtiny zemského povrchu) a je v něm co natáčet. Perrin s Cluzaudem však nebyli jen observační, dokázali být také chytře emocionální – například v závěrečné scéně, kdy potápěč plave společně s bílým žralokem. Protože jak říká Pierce Brosnan, jenž propůjčil svůj hlas naraci: „I ten nejhrůzostrašnější výraz může zkrátka jen skrývat úsměv.“ Ovšem ne, že bych si po tomto výjevu ono odpolední plavání se žralokem dokázal představit…
Snímek divákovi přibližuje život známých i méně obvyklých živočichů pohybujících se pod hladinou, exotická stvoření, násilí, boj i jakési „přátelství“. To je projevuje například v momentě, kdy se menší ryby starají o očistu ryb podstatně větších. A bez sežrání. Brosnan poučuje: „Velké ryby jí ty malé. Ale ne vždy a ne všude,“ aneb ryba je kámoš, ne žrádlo.

Povrchně do hlubin
Těžko říct, co přesně bylo cílem Oceánů. Pokud to měla být vizuální symfonie toho, co je nám běžně ukryto pod hladinou rozlehlých vod, splnil snímek očekávání. Dá se však film skutečně označit za dokument? O živočiších, kteří se v oceánu, ale mnohdy částečně také na souši vyskytují, se divák dozví poskrovnu. Stejně tak o ochraně přírody a ekologii jsou poskytnuté informace všeobecně známé. A tak, i když se se snímkem ocitnete v hlubině, informace, které se dozvíte, jsou spíše povrchní.

Ani si nejsem jistý, jestli režiséři odpověděli na otázku, kterou si na začátku dokumentu pokládá mladý chlapec: „Co je to vlastně oceán a moře zač?“ Pierce svým charismatickým hlasem tvrdí, že na chlapce můžeme vychrlit spoustu latinských slov a statistik. Dodává však, že oceán musí spatřit sám, aby odpovědi získal. Perrin s Cluzaudem divákovi (aspoň zprostředkovaně) pohled do hlubin moří a oceánů nabízí. Minimálně do zlomku jejich částí. A to hraje v dokumentu prim.
Zmíním ještě píseň Make a Wave, kterou pro Disney nahráli společně Demi Lovato a Joe Jonas. Pokud si chcete zachovat pozitivní dojem ze spektakulárně zachyceného prostředí hlubin oceánů, rychle snímek vypněte v momentě, kdy naskočí závěrečné titulky. Já to nestihl, vy se zachránit ještě můžete. ∞


Oceány (Océans)
režie Jacques Perrin, Jacques Cluzaud
Francie / Švýcarsko / Španělsko / USA, 2009, 89 min.

São Paulo bylo ještě do nedávna velkoměstem, na prvý oka mih jen stěží odlišitelným od kdejaké světové metropole. Ze všech stran se zubily stejné tváře z billboardů, pomrkávaly neony a reklamní obrazovky. Pak se ale starosta rozhodl jednou provždy s vizuálním smogem zatočit. A tak za masové podpory místních obyvatel vstoupil do platnosti „zákon o čistém městě“, který s až husitsky obrazoboreckým zápalem vypráskal veškerou reklamu z veřejného prostoru.

Dokud byla vlna nadšení vzedmuta, lidé se procházeli s náměsíčnou fascinací a objevovali čtvrtě, o jejichž existenci pro všechny reklamní cedule dosud ani netušili. Ale stejné opatření, které mělo vysvobodit město z okovů zaměnitelnosti, způsobilo možná ještě děsivější příklon k uniformitě. Zákon totiž brojí proti vizuálnímu smogu obecně, za který pánové radní samozřejmě považují i veškeré graffiti.

Šedá inkvizice
A tak každý okrsek získal vlastní skupinku zřízenců, která s kanystry šedé barvy denně vyjíždí hájit kolorit „čistého města“. Jakékoliv oživení sterility veřejného prostoru je svědomitě pohřbíváno vrstvou odtažité nelidské šedi. Tito strážci holých zdí jsou placeni městem a nevyjíždí na stížnost či objednávku, ale na vlastní pěst. Ulovit veškeré pouliční umění. Na kameru se sice dušují, že mažou pouze neumělé čmáranice a nápisy, zatímco „ty pěkné“ nechávají, ale nezdá se, že by tak postupovali zvlášť často.

Jednoho krásného rána se šedý nátěr objevil přes celou plochu světově známého murálu u dálnice „23 de Maio“. Ze dne na den tak zmizelo monumentální dílo na stěně dlouhé 680 metrů, na kterém pracovali místní umělci – dvojice Os Gemeos, writer Nunca a sprejerka Nina Pandolfo. Jelikož tito tvůrci už mají renomé v zahraničí, přetření zdi zažehlo mezinárodní mediální kauzu. A tak vedení města São Paulo nakonec raději označilo incident za omyl a umělcům zeď svěřilo.

Právě budování nového díla na tomto kultovním místě je zachyceno v dokumentu „Šedivé město“, který vznikl v Brazílii a byl spolufinancován z crowd-fundingu. Jeho tvůrci jsou filmovými nováčky, a tak snímek nemá úplně konzistentní tempo a ne všechny rozhovory jsou dobře moderovány. Avšak navzdory těmto nedostatkům překvapí použití zajímavé montáže, animované pasáže nebo působivé letecké záběry.

Writer je uličník
Film zachycuje špičkové umělce brazilské graffiti scény, kteří se scházejí u jedné zdi, tvoří, mudrují a glosují situaci. Doufají, že kauza podnítí radnici k přehodnocení postoje ke graffiti obecně. Všichni umělci se sprejem v ulicích začínali, ulice vydestilovaly jejich styl a do ulic se zase neustále vrací, i kdyby tam měli odbíhat z ateliéru. Vysvětlují, proč nelze jen tak „vygumovat čmáranice“ a umění nechat. To všechno je totiž součástí street artu, součástí jednoho živého organismu, který rozkvétá, jen když může svobodně prorůstat celým městem.

Tento příběh je sondou, která rozkrývá zákonitosti velkoměsta a instrumenty jeho vedení. Původní osvícená myšlenka „zbavit město reklam a vrátit ho lidu“ se náhle ukazuje spíše ve světle chorobné snahy radnice získat kontrolu nad vším myslitelným. Když São Paulo odložilo svůj nános blyštivé reklamy, odhalila se jeho hrubá, bizarní a nelidská tvář. Možná sprejeři vážně zůstali posledními, kteří dodávají městu život.

Protože kdyby nebylo ani graffiti, tak by mezi mrakodrapy a proudy motoristů vlastně nezbylo nic, co by tvořilo kulturu a duch místa. Zůstal by jen odcizený neosobní prostor, který se nakonec zalkne vlastní prázdnotou. Neboť ani vyobcování otravných reklam na limonády není důležitější než svoboda uměleckého projevu. A kdo jiný pracuje upřímně pro druhé než zrovna pouliční umělec, který tvoří ve veřejném prostoru a nepatří mu ani jeho vlastní dílo. ∞


Šedivé město (Cidade Cinza)
režie Marcelo Mesquita, Guilherme Valiengo
Brazílie / Velká Británie, 2013, 85 min.

Pátek osmého ledna, 16:00, kino Světozor: „Dva lístky na Zkázu krásou.“ Bohužel, je vyprodáno. „Prosím?“ Do začátku představení zbývají dvě hodiny. Někdo mi klepe na rameno. „To je vyprodáno?“ Poklepání na rameno. „Počkejte, ona je ta Třeštíková vyprodaná?“ Poklepání na rameno. „To už nejsou žádné lístky?“

„Ani dva? A na zemi sedět nemůžeme?“ dotazuje se u okénka starší žena. „Nebo můžeme stát.“ Čekám, jestli dodá „nebo můžeme stát přede dveřmi na jedné noze a jenom poslouchat,“ nestalo se. Zklamaně odchází a frontou před pokladnou putuje zpráva o vyprodané Třeštíkové… Vyprodaná je i Lucerna.

Tentýž den, 20:30, Bio Oko: Usedám, sál je úplně plný, o sedačku se takřka dělím s velkým neznámým mužem.

Silná žena se silnými náměty
Jen málokomu se v oblasti dokumentárního filmu daří vyprodat sály několika pražských kin v tentýž večer. Zcela jistě tomu dopomohla i vlna zájmu, kterého se v současné době dostává hlavní postavě dokumentu Lídě Baarové, její příběh je zpracován i formou hraného filmu, jenž je v kinech právě k vidění. Zároveň je třeba přiznat, že Třeštíková v nevelké české produkci skutečně vyčnívá. Cyklus Manželské etudy, filmy jako Marcela, René nebo poslední Mallory představují její nezaměnitelný autorský styl. Režisérčino dílo obvykle reprezentuje takzvaný časosběrný dokumentární film, o němž v nedávné době napsala společně s manželem Michaelem Třeštíkem i knihu. V ní principy natáčení popisuje na konkrétních příkladech své tvorby.

Dokumentaristka sbírá plody své práce opravdu se značnou časovou prodlevou. Málokdo si možná uvědomuje, jak náročné musí být pro tvůrce sbírat materiál, o němž ví, že bude plně využit až v nedohlednu. Rozhovor s Baarovou natočený roku 1995 režisérka využila v televizním snímku Sladké hořkosti Lídy Baarové, ve Zkáze krásou pak tento materiál využívá opět s časovým odstupem a doplňuje ho o další záběry z filmových archivů. Z klasické časosběrné tvorby se ale dokument zcela vymyká.

Byla jsem účastna několika diskuzí s tvůrkyní a vždy se objevovaly otázky, jak režisérka zvládne nezasahovat a sledovat utrpení protagonistů filmu. Jen silná osobnost se dokáže věnovat citlivému zobrazování životů jiných, kterým se nežije většinově dobře, tedy spíš se jim žije opravdu špatně. Třeštíková neopustila téma vrtkavosti lidského bytí ani tentokrát, její podobu však nezkoumá pouze za vlastní přítomnosti, ale především skrze materiál, jejž zachytili jiní. Není tedy jako obvykle přímým svědkem a posluchačem, ale posluchačem a sběratelem stop.

Milujem to, co ztrácíme
Na svém novém filmu spolupracovala s Jakubem Hejnou, který se na autorčiných předchozích snímcích podílel jako střihač. Film o Baarové pracuje s významovou hodnotou střihu do větší míry i s ohledem na to, že se opírá o archivní záběry. Hlavní linkou je rozhovor, jejž vedla Třeštíková se stárnoucí herečkou v devadesátých letech v jejím bytě. Baarová s fialovými očními stíny na vrásčité tváři vypovídá třesoucím se hlasem zážitky ze svého života a s až zarážející jistotou sama sebe občas charakterizuje slovy jako „Já jsem nebyla jenom krásná, já jsem měla talent.“

Značná pozornost je přirozeně věnována období největší filmové slávy Lídy Baarové, kdy se začala stýkat s Josephem Goebbelsem. „Byla jsem do něj zamilovaná, nebo možná do jeho lásky.“ Pokuřující žena odpovídá na otázky jako „Jaký byl Goebbels vlastně člověk? Byl chytrý? Myslíte, že byla některá z vašich dramatických rolí tak dramatická jako váš život?“ Její výpověď je doplňována nejen záběry z jejích filmů, ale i těmi dobovými, ukazujícími například velkolepé prostory Barrandova, kde se tehdy scházely všechny významné osobnosti filmu. Jako slovní doprovod je využíváno citací z knih, které se životu filmové hvězdy věnovaly. Hlas patří Aleně Šislerové, bývalé biochemičce, jejíž hlas si prý tvůrci vyhlédli v čínském bistru.

Zatímco v začátku dokumentu působí skládání materiálu, navíc doplněného o hudbu, zdařile, v následujících částech je toto „lepení“ v některých místech příliš násilné a v dalších je snaha o ilustraci toho, co Baarová vypráví, natolik urputná, až doslovnost zaráží. Příkladem jsou momenty, ve kterých herečka vypráví o zážitcích s Goebbelsem – o tom, jak s ním poslouchala gramofonové desky, a objevuje se záběr gramofonu. Když popisuje, jak zdrcující pro ni byla nemožnost se s Goebbelsem vídat, objevuje se úryvek z jednoho z jejích filmů, v němž oděna v černém sestupuje s tragickým výrazem ze schodů. Tedy uvozovky, podtrženo, vykřičník a ještě jednou dokola.

Jakub Hejna k zvýšení dramatičnosti využívá i střet záběrů s původně odlišným obsahem, po spojení ale mířících stejným směrem. Nejvýrazněji se tato metoda uplatňuje, když jsou vedle sebe poskládány části z filmu s Lídou Baarovou a do toho jsou vkládány obrázky hajlujících davů a další momenty dokumentující vzestup nacismu – život herečky se tak proplétá s dějinami; stejně jako v období komunismu, kdy se stala oficiálním nepřítelem státu.

Film je v podstatě postaven na odpovědích získaných z rozhovoru režisérky s filmovou hvězdou, které jsou obohaceny o zajímavé materiály, jež se autorům podařilo získat z různých zdrojů a které podtrhují dramatičnost některých období významných nejen pro život herečky, ale ovlivňujících celý svět. Baarová není dokumentem nijak hodnocena ani souzena, byl jí dán prostor otevřeně mluvit k tématům, s nimiž je spojována. Ostatně tak, jak to má Třeštíková ve zvyku – nekritizovat, nesoudit, neadorovat, ale s pochopením naslouchat. ∞


Zkáza krásou
režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna
Česká republika, 2015, 94 min.

Současný dokumentární film je dobrý. I přesto, že může tato věta znít stejně hloupě jako věta „každé tepláky jsou na gumu“, nevynechám ji. Skutečně si to myslím. Když je něco dobré, neznamená to, že je to věčné. Bude to dobré i příští rok? Možná ano – tedy, jak budou vypadat nadcházející roky v dokumentu?

Na večeru pořádaném v druhé polovině září Institutem dokumentárního filmu, Českým filmovým centrem a za podpory DAFilms.cz byly představeny dokumentární snímky (v různých fázích produkce), od kterých se očekává, že budou v nedaleké době i dokončeny. Celkem režiséři představili deset projektů, z nichž mohl divák zhlédnout i krátkou ukázku. Výsledkem byl pro mě jako pro příznivce dokumentárního žánru slovutný hřejivý pocit u srdce a konejšivý pokoj v duši. Tuzemský dokumentární film totiž, zdá se, zůstává různorodým, co se týče tématu i co se týče zpracování.

V českém dokumentu je třeba takový „náročný“ Vachek a pak je tu „drzý“ Klusák, ale i „empatická“ Sommerová. Deset počinů prezentovaných na zmiňovaném panelu připravovaných českých dokumentů naznačilo, že by mělo být ono jedinečné autorské zpracování významné i pro další směřování české dokumentární kinematografie. Obdobně různorodá byla i témata prezentovaných filmů, a to od sociální tematiky zastoupené například projektem Miroslava Janka Normální autistický film přes esejisticky pojatý snímek Planeta Česko (režie Marián Polák) pojednávající o fenoménu nové divočiny až po experimentální Relikty socialistické architektury (režie Haruna Honcoop). Pokud se vrátíme k onomu autorskému přístupu, pak o ukázkovém příkladu můžeme mluvit v případě připravovaného dokumentu Modlany Akbar režiséra Martina Duška. Ten patří, podobně jako třeba Vít Klusák, do kategorie filmařů, jimž se daří poukázat na problém skrz nelaskavý humor. Publikum pak tento typ režisérů ve snímku nejen cítí (tedy cítí, že je zrovna onen autor za kamerou), ale dokonce jej často i vidí. Režisér totiž nejen pozoruje, ale v dokumentovaném dění i sám jedná. Tento přístup, alespoň dle prezentované ukázky, využívá Dušek i tentokrát, když se zaměřuje na prostředí vesnice Modlany, kam se na značnou část roku přemisťují kuvajtští návštěvníci nedalekých lázní.

Zajímavým projektem se zdá být i dokumentární cyklus Česká fotka, věnující se různým tendencím fotografie. Mezi tvůrci jednotlivých dílů je například Jan Gogola ml., Lucie Králová nebo Lukáš Kokeš. A právě důraz na osobité zpracování částí je předpokladem toho, že se bude vymykat klasickému pojetí dokumentárního cyklu a každý díl bude jedinečný už jen tím, že je dle tvůrců podstatné zachytit, proč a jak fotografové fotí, spíš než zachycení toho, kdo fotí a co je foceno.

„Jsme tu doma“
Součástí večera byla i předpremiéra dokumentárního snímku Češi proti Čechům režiséra Tomáše Kratochvíla. Ten se ve své předešlé tvorbě věnoval romské komunitě, a to filmy Shakespeare v ghettu (2012) nebo Gadžo (2014) – uvedený v rámci cyklu Český žurnál. Češi proti Čechům mají stejné téma, jaké zpracovával už ve zmiňovaném Gadžovi. Otázku rasismu, netolerance a sociálního vyloučení Kratochvíl opět představuje z pohledu člověka, který se ve snímku odkrývá stejně jako sociální aktéři, na něž míří. Oproti předchozímu filmu však pojímá téma rasismu komplexněji.

V místech, kde se děj z velké části odehrává, se konaly protesty namířené právě proti menšinám žijícím v městských ghettech. Do jednoho z těchto ghett se rozhodl na určitou dobu přestěhovat i režisér, aby si místo zažil a mohl předávat vlastní zkušenost. Důvodem však nebyla pouze tato altruistická myšlenka, ale i režisérova „sobecká“ potřeba udělat něco se svým vlastním životem, což se divák nemusí nijak složitě „dovtipovat“, neboť režisér to sám přiznává hned v úvodu. Dokument, který má pomoci řešit problém, a to nejen společenský, ale i ten tvůrcův. Odvážně upřímné.

Zažít, abych pochopil a předal dál
Není ničím novým, když režisér zasahuje do dění před kamerou, není novinkou ani to, pokud se rozhodne před objektivem naprosto odkrýt a stát se hlavním objektem. Už méně obvyklé je to, když se intimní linka spojí s onou linkou angažovanosti a navíc to funguje. Tomáš Kratochvíl nevyužívá svůj osobní příběh pouze k jakémusi zarámování filmu, ale daří se mu jej začleňovat jako právoplatné téma snímku. To, co natáčí, propojuje s aktuálními problémy, jež jako člověk prožívá. Celý film je doprovázen jeho vyprávěním. Ač by mohlo skládání dvou tematických linek působit rušivě, neděje se tak. Jedinou obavu jsem zažila v momentě, kdy se v začátku filmu objevuje záběr na režiséra sedícího na parapetu s pohledem upřeným do dáli. Další levitující sebekýč se však již naštěstí neobjevil.

Autor natočil a představil i to, co si většina lidí raději nechává pro sebe. K zobrazení rasistických postojů využívá například i svou vlastní rodinu, i těm klade otázky a jejich negativní postoj vůči Romům veřejně publikuje. V obecné rovině je vidět, že se při dotazování napříč celým dokumentem zaměřuje na příčinu rasistických názorů, s nimiž se setkává, a doptáváním poukazuje na to, že často lidé vycházejí ze zkušeností, které jim byly předány buď sousedem, strýcem, nebo „sestrou bratra tchána ženy“, tedy, že nevychází ze zkušenosti vlastní. Tento aktivistický přístup k natáčení, který je navíc posilněn o záběry z protiromských demonstrací, je výraznější až v druhé polovině dokumentu, první polovina je více ovlivněna postavou režiséra, jeho životem v ghettu.

Kratochvílova role je v podstatě rolí smírčího, ukázkově se mu daří ji naplnit v momentech, kdy svou vlastní rodinu přizve do svého dočasného bytu v ghettu nebo když nechává do kamery namluvit vzkaz své „romské rodiny“, který poté pouští své rodině biologické a naopak. V obecné rovině se mu daří ilustrovat, že předsudky jsou mocné, nebezpečné a zároveň dost často „vadné“, a z osobní roviny příběhu se k divákovi dostane zpráva, že teď už se autorovi jako člověku snad daří lépe.
Je to dobrý dokument. ∞


Češi proti Čechům
režie Tomáš Kratochvíl
Česko, 2015, 88 min.

Ve stejný moment, v jaký se v českých kinech objevuje další z „časosběrů“ Heleny Třeštíkové, Mallory, je ke zhlédnutí také „časosběr“ britský, Amy. Oba dokumenty pracují s emotivními příběhy žen, jejichž život se neubíral žádoucím směrem. V případě Amy jsem si ale jako divák více uvědomovala pocit nepatřičnosti. Vynořil se při sledování rozkladu nadané ženy, příběhu řemeslně uhněteného do dvouhodinového kalkulu.

„Myslíš si, že budeš slavná? – Vůbec… Nejspíš bych to nezvládla“
Výběr předmětu dokumentu je pro typ snímků zaměřujících se na člověka bezpochyby zásadní. Pokud režisér volí neznámou osobu, musí být v rámci mapování látky důslednější. Nemůže se spoléhat na odkazy jiných médií, na materiály, které již byly o dané osobě zpracovány. Je člověkem, pro něhož se daná osoba stala z určitého důvodu natolik podstatnou, že chce své sdělení prostřednictvím filmu dostat i dál. Musí si být jistý smyslem tvorby tak, aby byl tento význam sdělitelný a výrazný i pro budoucího diváka. Divák odcházející z kina s otázkou „Proč?“, hledající význam právě zhlédnutého snímku, v tomto případě vypovídá spíše o dramaturgické neukotvenosti tvůrců než o intelektuální náročnosti pro diváky.

Britský trhák bez trhlin
Divácká zkušenost může mít zásadní roli pro přijetí nebo nepřijetí díla. Pokud se divák vědomě orientuje na určitou oblast kinematografie, získává určitý specifický (leč možná omezený) pohled na snímky mimo tento výsek. Je náročnější a často vnímá i to, co běžný divák nevidí a nepotřebuje vidět. Vzhledem k výše řečenému je pak jasné, že konfrontace takto se vymezujícího diváka s dokumentárním velkofilmem, jako je Amy, může přinést poněkud jinou odezvu, než jakou vyvolává u ničím neovlivněného publika vyhledávajícího Amy nikoli kvůli filmovému zpracování, ale kvůli objektu kamery, Amy Winehouse. Masový dokument si žádá i masového diváka, masový divák si žádá masové emoce.

„Bez drog je to nuda“
Je časté, že čím známější je osobnost, tím velkolepější je zpracování. Mnohdy se tato velkolepost projevuje právě v komplexnosti a uhlazenosti daného filmu. Pro příjemce nezůstává žádné hluché místo, kde by byl významněji pobídnut k myšlenkové aktivitě, či dokonce polemizování. Snímek je vystavěn od začátku až do konce s naprostou jistotou.

Amy režiséra Asifa Kapadia takto precizně spojuje videozáznamy z osobního archivu a nahrávky veřejně známé, obrazová složka je doprovázena komentáři lidí z Amina okolí. Hlasy jsou ve formě voice overu, žádné tváře, jen slova. Typicky se využívá výpovědí její rodiny a přátel, v některých momentech se vyjadřují i odborníci pracující s Amy (například doktorka poskytuje informace k Amině zdravotnímu stavu, objevuje se i komentář drogového experta). Významy slov a obrazů plynoucí z jejich propojování jsou natolik čitelné, že je jejich hledání ztrátou času. Divák je nasycen – přejeden – unaven (vzhledem k obecnému přijetí snímku je však třeba napsat, že i většinově spokojen). Obdivovatelé zpěvačky se dostávají k materiálu z jejího soukromí, který byl pořizován v období, kdy ještě Amy nebyla známá, známou se teprve stávala, i z doby, kdy už známou byla. Dostává se k němu tedy něco lákavě zapovězeného. Tento originální materiál je však prokládán i obrazovými materiály běžně dostupnými – vystoupení v různých talkshow, záběry z koncertů (i těch, které nebyla Amy schopná dozpívat). Zejména při záběrech, na nichž je Amy pronásledována paparazzi, mrazí v zádech, lov totiž pokračuje v určité podobě i formou tohoto snímku.

Samozřejmou dominantou dokumentu je hudba, tvorba Amy je však zdůrazňována skrze texty, které jsou tím, co promlouvá. Slova písní jsou pro diváka ještě ztučněna formou titulkování. Jedná se tedy o jakousi výpověď, o linku využitou k propojení životních období, jejíž autorkou je zpěvačka samotná.

Umně je pracováno se strukturou, příběh začíná záběry obyčejné dívky zamilované do hudby a pokračuje popisem devastujícího vlivu slávy zakončeným její naprostou destrukcí. Ve dvou hodinách je tato proměna zřetelná. Závěrečné záběry na tělo odnášené z domu ve spojení s následujícími obrázky zpěvaččiny tváře v období štěstí jsou bezpochyby silné, zároveň z hlediska sdělení prvoplánové.

Dokonalost, která není pro každého
Pátrání po Sugar Manovi, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, Amy a další jsou ukázkou filmové tvorby, jež může svou úhledností vyvolávat i nevoli. Obzvlášť pak u příznivců dokumentárního žánru, kterému jeho forma dovoluje s nedokonalostí přiznaně pracovat. Je možné, že jednou bude mít příběh Amy Winehouse i svou hranou verzi, v takovém případě by dokument Amy mohl posloužit jako dokonalý podklad – stačí přeložit do jazyka hraného filmu, práce to moc nedá, neboť řeč bude podobná. ∞


Amy
režie Asif Kapadia
Velká Británie, 2015, 128 min.

Dokument Stále spolu má k vyprávění o ideální rodince opravdu daleko. Ani se nějak více nezabývá alternativními způsoby života. Celý film je především portrétem rodiny žijící střídavě v maringotkách na louce uprostřed Šumavy a v karavanu ve Španělsku.

Matka Simona, otec Petr a jejich devět dětí umožňují divákovi, aby nahlédl do jejich životů. Režisérka Eva Tomanová se seznámila s rodinou Mlčochových již dříve a nejsou to první záběry, které s nimi natočila. Věnovala jim několik minut v dokumentu o domácím vzdělávání a ještě při dvou dalších příležitostech. Přesto ji rodina nepřestala fascinovat, a tak se rozhodla věnovat jim prostor celovečerního snímku.

Ačkoliv se Tomanová označuje za nestranného pozorovatele, je těžké posoudit, nakolik jím opravdu je. Z rozhovorů s ní vyplývá, že při prvních natáčeních s rodinou měla dojem jakési idylky, který se jí po čase začal pomalu rozkládat. Avšak natáčení bylo jistě ovlivněno přísnou rukou Petra, který je dokonce v titulcích uveden jako jeden z kameramanů, a částečně tak ovlivňoval i natočený materiál. Není podepsán jen pod některými kamerovými záběry, ale jeho otisk je patrný v celém snímku, kde působí velice dominantně a vše se točí kolem něj. Jako kdyby snímek vnímal jako prezentaci sebe sama a svých výchovných postupů a názorů na svět. Ostatní členové rodiny v dokumentu moc prostoru nedostávají, a pokud ano, většinou to vypadá, jako by byl Petr někde opodál a hlídal, aby měl celou situaci pod kontrolou.

Třebaže jsou krásné idylické záběry dětství stráveného v přírodě, plného svobody a her, pro starší „děti“ podobný život už tolik naplňující není. Ačkoliv do kamery tvrdí, že se cítí být šťastni, jejich výrazy o tom nevypovídají. A tak je celý dokument jen takovým okem „Velkého bratra“, které ovšem nezabírá vše, co by mohlo být podstatné, ale jen určité pravidelné rituály v rodině Mlčochových. Vše jsou jen kusé útržky prožívaných okamžiků, ale dokument nejde skutečně do hloubky. Tomanová se nevyptává, proč se Mlčochovi rozhodli pro takový život, jak jsou úspěšné děti u přezkoušení (i když na to si divák může udělat názor sám, během scén s učitelkou), děti nemluví o tom, co se jim na takovém životě líbí a co jim chybí. Vlastně většinou vůbec nejsou schopné se nějak souvisleji vyjadřovat. Když už něco říkají, tak spíš jen slepě papouškují názory svého otce, aniž by bylo jasné, zda jim opravdu věří, nebo zda mají jen strach je nesdílet.

Vládce a jeho poddaní
Petr sám sebe nazývá „profesionálním otcem“ – tedy otcem z povolání. Avšak chce vytvářet své vlastní kopie, nikoliv svobodně a samostatně myslící jedince. To, že má devět dětí, vidí jako svůj přínos pro společnost a očekává od státu, že ho v této úloze podpoří poskytováním sociálních dávek. Jestli mu to nepřijde v rozporu s „návratem k přírodě a uznávání tradičních hodnot“ a jak své chování ospravedlňuje, o tom se nezmiňuje. Mnohem více informací lze vyčíst z rozhovorů s Tomanovou a je velká škoda, že se neobjevují přímo v dokumentu. Můžete se například dočíst o tom, že Petr vlastní notebook, komunikuje emailem a jeho starší děti jsou majiteli mobilních telefonů. Další obrázek o rodině Mlčochových je možné si udělat při zhlédnutí starších reportáží, které jsou k nalezení na YouTube.

Tou nejzákladnější hodnotou, kterou uznávají, je prý rodinná soudržnost, důraz na trávení společného času a podobně. Těžko říct, jestli by si starší kluci nedokázali představit příjemněji strávené chvilky. Není jasné, jaký mají skutečně vztah k otci, zda ho opravdu respektují nebo jestli někdy nemají chuť ho „svrhnout“ a vymanit se z jeho nadvlády. Dokument vyvolává mnoho otázek, ale odpovědí příliš nedává. Nezjistíte, nakolik je rodina izolována od ostatní společnosti, jak často se stýkají s dalšími lidmi, zda mají děti kamarády mimo rodinu. A ačkoliv na první pohled vypadají děti pro dnešní společnost naprosto nepoužitelně, pořád existuje možnost, že nejsou tak úplně asociální, ale ten dojem vzniká třeba jen z ostychu před kamerou.

Ačkoliv Petr se Simonou možná chtěli pro své potomky jen to nejlepší, není život, který jim připravili, ani trochu ideální. Jsou vychováni tak, že dovedou fungovat pouze v naučených vzorcích a situacích, ale nebyli by schopni obstát v běžné společnosti. Všichni členové rodiny jsou podřízeni vedení otce, žijí pod jeho nadvládou a nemají prostor pro rozvoj vlastní individuality. Jsou jen poslušnými ovečkami a museli by vyvinout obrovskou vůli, aby byli schopni se z těchto rodinných pout vymanit a opožděně se snažit naučit sociálním dovednostem, potřebným pro přežití ve městě. Film má i přes všechny své nedostatky jeden velký klad, a to, že se mu povedlo vzbudit vášnivé diskuse a vcelku rychle si najít své přívržence i odpůrce. ∞


Stále spolu
režie Eva Tomanová
ČR, 2014, 75 min.

Skutečné příběhy matek samoživitelek, otce samoživitele a jejich potomků v zoufalých situacích. Tyto ženy a muž v novém dokumentárním filmu Olgy Sommerové sice žádná zakázaná slova nepoužívají, ale aspoň konečně promluví. Stojí to za to?

Olga s Olgou. Sommerová se Špátovou, tedy režisérka a kameramanka, zase jednou spojily síly. Tentokrát v dokumentu nazvaném Samoživy. Ten odvysílala Česká televize večer po televizní premiéře divadelního počinu nezaměstnaných matek, které se o dítě starají samy s příznačným názvem Samodiva – Divadelní blues pro sólo matky. Oba projekty spojuje tatáž sociální skupina. A ne příliš valná kvalita.

O problému, kdy jeden z partnerů po odloučení neplatí výživné na dítě, se ví. Sommerová se rozhodla, že v téměř hodinovém snímku přinese divákovi konkrétní obličeje a příběhy. Zaměřila se na devět žen samoživitelek a jednoho muže samoživitele. To byl také jediný moment, který vybočoval z jinak jednotvárného dokumentu. Sommerová jakoby zapomněla, že natáčí dokument, a nikoliv neobjektivní publicistiku. Navíc s křečovitým prologem o Živě, slovanské bohyni plodnosti, v prvních minutách filmu. A tak se její feministické srdce projevilo více, než bylo záhodno.

Deset osudů, které divákovi Sommerová podává, vypráví v podstatě to samé. Bývalí partneři jsou gauneři, alkoholici a podvraťáci. Jednoho dne utečou a peníze nepošlou. A když už, pouze tak málo, aby na ně soudy byly podle platného zákona krátké. Všechny ženy (pominu jednu snahu genderové korektnosti v podobě starajícího se otce) jsou zde vykresleny jako oběti. A všichni kolem jsou zlí. Kde jsou ale podstatné otázky? I na ty jako by Sommerová nepomyslila. Nebo pomyslet nechtěla. Nepadla ani jednou zmínka o tom, proč si partneři nenaspořili před zplozením potomka? Proč si pořizovali druhé, třetí dítě s dalším mužem, když už s prvním chlapem to dopadlo špatně a oni nebyli zajištění? Proč jim nepomůžou nejbližší?

Jedním z důležitých momentů dokumentu jsou marné pokusy domoci se práva u české justice, úřadů, politiků. To, že dva lidé zplodí dítě a jeden z nich se na činnost výchovy prostě vykašle, ještě nemůže logicky znamenat, že všechny náklady pokryje stát. V dokumentu padají slova jako chudoba, strach, živoření namísto žití. Nicméně všechny ženy žijí v bytech vkusně a standardně zařízených. S klavíry, domácími zvířátky, hračkami, elektrospotřebiči. Skutečností zůstává, že Česká republika v rámci Evropské unie patří ke státům s nejvyšším podílem matek samoživitelek na celkové populaci. I přesto tyto neúplné rodiny pociťují absenci funkčních zákonů, které by aspoň usnadnily řešení jejich situace, a zároveň nutily daného rodiče k plnění jeho vyživovacích povinností. V tento okamžik vidím jediný přínos dokumentu. Filmové médium má tu moc, že může rozvinout potřebnou debatu, která je bezesporu na místě. Těch žen musí být divákovi líto. Navíc v případě, kdy pláč podtrhává melancholická hudba.

Je ovšem potřeba neopomenout fakt, že během svalování viny na všechny možné strany, žádná z těchto stran neměla možnost se k dané situaci vyjádřit. Ať už jde o bývalé partnery, či zlé sociální pracovnice, které jsou sice příjemné, ale ve skutečnosti mrchy. Každá mince má dvě strany. A kvalitní dokument přeci nemůže ukázat jen jednu. Mimoto, opravdu ty matky nepochybily zčásti taky? Rozhodnutí o tom, s kým založím rodinu, přece stojí především na mně samotném. „Dominik je z prvního manželství, to byla studentská láska. Pak přišel nový princ, s ním mám Olinku, ten už je taky pryč,“ říká první matka. Další zase tvrdí: „Nefungovalo to, ale zkusili jsme si pořídit ještě jedno dítě.“. A teď státe, plať, protože všichni princové už jsou ti tam.

Samoživy přináší velké plus svým podnětem k debatě. Přesto jako dokument snímek zkrátka nefunguje. Působí až příliš zaujatě, tudíž nefunkčně. Ruku na srdce, zůstat sám a s dítětem (dětmi) není žádný med. O to víc pro matky, jejichž dítě trpí nějakým druhem postižení či onemocní. Tady je snad nejcitelněji znát, jak se stát nestará. Nejsou to však jen matky samoživitelky. Ani zůstat v důchodu sám není jednoduché. Není lehké pracovat jako horník, aby člověk uživil rodinu. Není snadné hledat práci, když osoba žijící v našem státě má jinou než bílou pleť. Není jednoduché pracovat za minimální mzdu. A je dobře, že vznikají dokumenty o podobných sociálních problémech, které poskytnou podnět k diskuzi. Ale ne dokumenty jako tyhle – neobjektivní a nevyvážené. Oceňuji snahu režisérky se po nějaké době opět vrátit k celospolečenským problémům, ale takovouto cestou to dle mého názoru podávat nelze. ∞


Samoživy
režie Olga Sommerová
Česko, 2015, 52 min.

Ke zhlédnutí online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10781202771-samozivy

Většina informací o pedofilech, předkládaných v médiích, je součástí reportáží, v nichž se automaticky klade rovnítko mezi slova pedofil a delikvent. Dokument Danielův svět je jejich protipólem.

Námět pro svůj celovečerní filmový debut získala režisérka a scenáristka Veronika Lišková od producenta Zdeňka Holého. Ten ji přivedl na myšlenku natočit portrét pedofilního člověka, který nikdy neublížil žádnému dítěti. Vzhledem k tabuizování dané problematiky mladí pedofilové často tápou ohledně své orientace a bližší informace jim poskytnou servery, kde se sdružuje pedofilní komunita. Tam se jim dostane první podpory a rad, jak se vyrovnat se svými sklony a jak se snažit zvládat takový život.

Lišková se na tyto webové stránky zaregistrovala a začala skrze ně komunikovat s jejich návštěvníky. Po dlouhém pátrání se jí konečně podařilo najít někoho, kdo by se nebál pod svým vlastním jménem a nemaskovaný vystoupit před kameru. Pětadvacetiletý Daniel, student literární akademie, účastí na snímku navázal na svůj literární coming out. Film ho představuje jako osobu trpící netypickými a hlavně společností netolerovanými sexuálními preferencemi a zároveň jako obyčejného zamilovaného kluka, jenž chce trávit čas s osobou, kterou má rád a které by nikdy nechtěl ublížit.

Tou osobou je šestiletý chlapec Míša. Daniel se přátelí s jeho rodiči, a tak má možnost se jednou za čas s Míšou vídat. Tato setkání ovšem režisérka divákovi nezprostředkovává. Daniela zčásti natáčí v jeho bytě. Nepříliš zajímavé záběry slouží spíše jako obrazový podkres k Danielovým slovům, která průběžně nahrával na audio rekordér. Nahrané sekvence pak zasílal k poslechu a vytřídění režisérce. Bohužel ze záznamů až příliš vyznívá Danielova vášeň pro divadlo. Jeho přednes je přehnaně dramatický a vnucuje divákovi myšlenku, že Daniel je vlastně tak trochu exhibicionista, který se velmi rád poslouchá.

Přesto hodnotím vznik dokumentu velmi kladně. Oceňuji režisérčinu snahu uchopit citlivě tak choulostivé téma a především pak odvahu, s níž je odhodlána čelit nařčením, že se snaží udělat z pedofilie normální, tolerovanou sexuální orientaci. Na promítání snímku jsem šla s obavami, zda nepůjde jen o pouhý výkřik, jehož cílem je zviditelnit se kontroverzním tématem a prvoplánově šokovat. O režisérčiných záměrech mě přesvědčil nejen sám dokument, ale i diskuse po projekci. Musela jsem obdivovat, s jakou pohotovostí a jak rozumně dokázala Lišková odpovídat na všechny otázky. Cílem jejího snímku opravdu není učinit tuto sexuální orientaci společensky akceptovanou, ale režisérka chce jeho prostřednictvím otevřít toto tabuizované téma. Ukázat, že pedofil nemusí být nutně delikvent obtěžující děti, ale může se jednat o bezúhonnou osobu, prožívající své touhy a lásky netělesně. Domnívá se, že komorně pojatý Danielův portrét by mohl být vnímán i jako pozitivní vzor pro ostatní pedofily. Svá tvrzení opírá Lišková i o údaje uváděné ve filmu. Podle statistik totiž devadesát procent pedofilů nikdy své touze nepodlehne. Většinu sexuálně motivovaných činů páchaných na dětech nemají na svědomí pedofilové, ale především ti, pro něž jsou děti snadnou kořistí.

Tak trochu divná podoba citu
Věřím, že tento dokument, který získal diváckou cenu na MFDF Jihlava a promítal se i na Berlinale, by si za několik let zasloužil další pokračování. Stálo by za to ukázat, nakolik změnil zúčastněným život, jak se vede Danielovi, zda je stále schopen se ovládat bez pomoci léků. Uvítala bych, kdyby pokračování zodpovědělo otázky, do jaké míry zasáhl dokument do života malého Míši, v případě, že se dozvěděl pravdu o svém kamarádovi Danielovi. Jak reagoval okruh jeho známých? Nevyčítal někdo Míšovým rodičům, že umožňují pedofilovi kontakt s jejich dítětem?

Rozhodně se jedná o nosné neotřelé téma, jemuž by neškodilo další zpracování. Ukazuje pedofilii po té stránce, jakou před vás ještě nikdo nepředložil. Při jeho zhlédnutí budete moci odhalovat své niterné předsudky a přemýšlet o tom, jaké jsou hranice tolerovatelnosti pedofilie. Je možné, aby se pedofil kamarádil s dítětem? Aby s ním, třeba i za přítomnosti jiné dospělé osoby, trávil čas? Nebo se nutně musí veškerému kontaktu s dítětem vyhýbat? A i přesto, že se označujete za liberálního humanistu, umožnili byste Danielovi setkání se svým vlastním dítětem? Dokument nevnucuje žádná stanoviska, pouze nastiňuje jiný pohled na pedofilii a naznačuje, že pedofilie není jen touha, ale i cit. Pokud má pedofil velkou schopnost sebereflexe a odhodlání ovládat své touhy, neměl by být ihned odsuzován, naopak by mu měla být poskytnuta odborná i lidská pomoc. Jedno je totiž jasné. To, že se člověk narodí jako pedofil, si sám nevybírá. ∞


Danielův svět
režie Veronika Lišková
ČR, 2014, 75 min.

„To, že čeští turisté kloužou po zpocených podrážkách svých vietnamek ze strmých útesů nebo se vydávají vstříc jisté smrti, když plují širým mořem na šlapadlech, není kvůli tomu, že by se nadopovali extází. U Čechů totiž stále žije, u Chorvatů dávno mrtvý, dobrodružný duch kreslených filmů, na nichž jsme společně vyrůstali.“

Takhle popisuje ve své úvaze chorvatský novinář Boris Dežulović české turisty z Dalmácie. „Čechy ani v dospělosti neopouští neúnavný optimismus Pata a Mata, ani radost ze života Lolka a Bolka. Oni zkrátka nikdy nedospěli a já jim to závidím,“ píše dále. Inspirací Filipu Remundovi k natočení dokumentu Obnažený národ byl tento text Nešťastný turista Švejk. Ostřílený režisér, který je držitelem Českého lva či ceny MFF Karlových Varů, se do podvědomí diváků vryl před deseti lety spoluprací s Vítem Klusákem (Dělníci bulváru) na projektu o fiktivním hypermarketu Český sen. V poslední době na sebe tito dva upozornili především snímkem Dobrý řidič Smetana či cyklem České televize Český žurnál. Do něj Obnažený národ také náleží. Ale je z uvedených dokumentů možná vůbec nejslabší.

Remunda chtěl podle svých slov přiblížit vztah Chorvatů a Čechů – proniknout do chorvatské mentality. Takže Chorvati z nás mají pořádnou legraci, jsme jim pro smích – to je největší a jediné překvapení celého díla. Nabízí se otázka, zda lze generalizovat takové tvrzení podle několika málo rozhovorů, které se ve snímku vyskytly. Těžko říct. Remunda svým dílem naznačuje, že Češi nejsou tak asimilováni s Chorvaty, jak by možná očekávali. Mimo toto zjištění je dokumentární hodnota Národa bídná. Mnoho Čechů škudlí, berou si paštiky a konzervy na dovolenou, nosí ponožky v sandálech – tohle není objev, ale smutná pravda, kterou vědí všichni i bez zfilmování. Režisér se v průběhu svého díla zmítá v oblaku stereotypů.

Snímek skýtá spoustu bizarních momentů, třeba místní estrádu pro české turisty s hvězdičkami českého showbyznysu. Dana Morávková si zde přebírá „místního Oscara“ – cenu Neptuna za herecký výkon v Ordinaci v růžové zahradě. Další úsměvná scéna nastává, když se mladá Chorvatka postaví před kameru společně se členy štábu a hodnotí jejich oblečení. Jasní Češi. Seprané triko, kostičkované kraťasy, papuče. Nakonec ještě smutnější výjev než zmíněné paštiky v zadním kufru oktávky.

Shrnuto: pokud se na tento díl Českého žurnálu koukáte s nadhledem a ironií, asi se pobavíte. Vyobrazené typické chování Čechů na dovolené „na slunném Jadranu za hubičku“ je vcelku vtipné (nebo spíše smutné?) – ale je to vůbec vhodné téma k natočení dokumentu? Možná by Obnažený národ měl co říct před deseti, dvaceti lety. Teď je jen prezentací snůšky starých, stereotypních klišé.

Remundovi se povedl vtipný epilog citující Dežuloviće. Ten však celý film nezachrání. V téměř hodinové stopáži se musíte prokousat neefektivními zpomalenými záběry, doplněnými chorvatskými písněmi, a hlavně neuceleností celého díla. Jako dokument je to snímek poměrně prázdný, jako dokumentární komedie spadá do průměru. S bonusem chorvatsko-české rodiny, která se po letech usmíří. ∞


Český žurnál: Obnažený národ
režie Filip Remunda
Česko, 2014, 52 min.
online: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10408111009-cesky-zurnal

Téma Benešových dekretů je stále živé. Nedávno se objevilo i v prezidentské kampani jako velmi silný argument. Kolik z nás ale může tvrdit, že podrobnosti ohledně odsunu Němců zná? V dějinách Československé republiky se málokdo orientuje s přesností. Měli bychom bez problému umět vyjmenovat prezidenty periodicky za sebou, ale jistí jsme si jen u T. G. Masaryka a Václava Havla. Kdo vedl československý odboj za 2. světové války? To všechno si připomeneme na podzim letošního roku, kdy Česká televize chystá pro své diváky osmidílný dokumentární cyklus České století, který zachycuje klíčové okamžiky moderních dějin našeho národa.

Cyklus začíná vznikem Československé republiky, seznámí nás důkladně s osobností Edvarda Beneše, přiblíží nám události roku 1948, představí signatáře Charty 77 a skončí rozpadem Československa. České století zrežíroval Robert Sedláček (Pravidla lži, Rodina je základ státu) a scénář napsal spolu s ním novinář a spisovatel Pavel Kosatík. Vysílat se začne už 27. října na České televizi a po osm večerů bude divákům svými příběhy připomínat nedávnou historii, na kterou se tak snadno zapomíná. Díky návštěvě letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti jsem měla možnost zhlédnout tři díly z očekávaného cyklu. Den po Mnichovu, Kulka pro Heydricha a Všechnu moc Stalinovi. Po projekcích vždy následovaly diskuze s tvůrci, kde padla spousta zajímavých dotazů. Ptáte se, z jakého důvodu název zní České století, a nikoliv Československé století? I tato otázka padla právě po projekci první epizody. Odpovědi se ujal spoluscénárista Pavel Kosatík: „Je to vlastně pokus odpovědět na současné otázky, které kladou Češi. Kdybychom odpovídali na ty kladené Slováky, byla by to drzost.“

Cyklus umožňuje divákovi ztotožnit se s názory kterékoli postavy, která v něm vystupuje. Především totiž informuje a předkládá reálie (představuje výborné konverzační scény). Může se pak stát, že divák většinu času sympatizuje s Emanuelem Moravcem, kterého ztvárnil Daniel Landa, a ke konci své sympatie pochopitelně zcela ztratí. S obsazením Landy je to ovšem složitější, mezi publikem vyvolává už teď smíšené reakce. Nutno říct, že jeho herecké podání Moravce v díle Den po Mnichovu je podle mého velmi obstojné, důvod vězí jinde. Diváci k němu přistupují s haldou odsudků a to celkovému dojmu spíše škodí. Nesmím ale opomenout i další herce, kteří odsudky nevzbuzují, spíše naopak – diváky na cyklus nalákají. Nutno podotknout, že všechny epizody jsou hvězdně obsazené a máme se na co těšit. Role Edvarda Beneše se se ctí zhostil Martin Finger, Martin Huba se ujal osobnosti Tomáše G. Masaryka, Klement Gottwald je skvěle ztvárněn Jiřím Vyorálkem, Václava Havla si zahraje Marek Daniel a role Václava Klause se zhostí Jaroslav Plesl. V dalších rolích se pak objeví Ivan Trojan, David Novotný, Jan Budař, Karel Dobrý, Michal Dlouhý a další.

Historický cyklus v dialozích
Cyklus není natočený ve stylu historických velkofilmů, samozřejmě i proto, že nemá tak štědré finanční a produkční zázemí jako například nedávno natočený Hořící keř. Režisér se toho ovšem ujal se ctí. Díly jsou povětšinou sestaveny z dlouhých konverzačních scén, ve kterých se hlavní postavy zaplétají do dialogů, jež jsou plné výměn názorů a teorií, často přerůstají ve slovní přestřelky. Ostatně proč znovu natáčet scénu zachycující atentát na Heydricha, když už byla zfilmována tolikrát a naposledy ve filmu Lidice? Divák má zde naopak možnost pozorovat zákulisní jednání hlavních aktérů, kteří se o události zasloužili. I proto je pro Sedláčkův cyklus tak důležité herecké obsazení; jelikož cyklus byl natočen v komorních scénách, musí být herci zkušení a schopní diváka přesvědčit o pravdivosti té či oné scény.

Jelikož si myslím, že po Hořícím keři je cyklus České století po dlouhé době jednou z mála kvalitních seriálových sond do minulosti, jsem zvědavá, jak na něj zareagují diváci České televize. Přece jen musím uznat, že festivalové publikum je jiné než to televizní. Aby se nestalo, že diváci budou v nadšení očekávat nějaké nové pokračování seriálu Vyprávěj, který měl obrovskou sledovanost, ovšem žánrem byl na míle daleko. Doufejme tedy, že publikum bude početné a kvality Českého století ocení.

„Vypustili jsme síly, které nedokážeme ovládat. Od počátku naší existence jsou vzduch, voda a všechny formy života propojeny vzájemnými vazbami. A my jsme tyto vazby zpřetrhali.“

Přesně tohle říkají tvůrci dokumentu Home ústy Zdeňka Svěráka, který slovem provází jeho české diváky. Snímek je výsledkem spolupráce fotografa, žurnalisty a ochránce životního prostředí Yanna Arthus-Bertranda a producenta a režiséra Luca Bessona. Celý projekt sestavili jako mozaiku záběrů pořízených z paluby letadla či z koše horkovzdušného balónu. Kamera z výšky zachytila více než padesátku zemí světa – divoká africká zvířata, arktické ledovce, měsíční krajiny vzniklé těžbou nerostů nebo toxické břečky vznikající urputným dobýváním břidlicových písků. Bertrand za pomoci svých obrazů předvádí zrod Země a života na ní. A samozřejmě evoluční úspěch Homo sapiens, jenž si s dovedností sobě vlastní podřezává větvičku, na které by se jinak docela hezky sedělo.

Óda na rychlost
Soběstačnost nepatří mezi vlastnosti žádného živého organismu. Člověka nevyjímaje. Tvůrci filmu používají známé tvrzení, že všechno souvisí se vším. Životní podmínky na naší planetě jsou výsledkem složitých vztahů. Existence jednoho organismu většinou podmiňuje existenci jiného. Nepostradatelná je samozřejmě voda, sluneční světlo, kyslík. Tvůrci filmu se snaží demonstrovat křehkou harmonii těchto vztahů a to, jak jednoduše ji lze narušit. „Rychleji a rychleji“ zazní několikrát během filmu v souvislosti s nárůstem populace, expanzí měst, těžbou nerostných surovin. Lidé chtějí rychleji získat více energie, aby si mohli rychleji a více užívat a aby si udrželi životní standard. Na co jsme si zvykli jako na samozřejmost, to pak stále vyžadujeme. Hodnoty, na kterých stavíme naše životy, považujeme za správné. Co je na rychlosti špatného, říkám si. Potřebuji přeci rychlejší internet do mobilu a rychlejší operační systém do počítače. Chci rychleji zhubnout nebo rychle nabrat svalovou hmotu, rychle se občerstvit – ideálně u stánku rychlého občerstvení. Potřebuji auto s vyšším výkonem, vyvine totiž vyšší rychlost, to mi zrychlí puls a zvedne adrenalin. Rychle a zběsile. Co na tom, že planeta začíná být v dezolátním stavu nebo že někteří lidé pijí zkaženou vodu a jedí koláčky z bláta. Zrychlilo se vše: globální oteplování, tání ledovců, kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů.

Apokalyptičtí jezdci na koních CO₂
Přes vesměs kladné ohlasy, které snímek provázejí, na mě působil trošku jako výukový film pro základní školy. Umím si představit jeho promítání na hodinách občanské nauky, existuje-li ten předmět ještě. V podstatě jde jen o sumarizaci faktů o fungování Země a problémů, které způsobuje jediný živočich – člověk. Domnívám se, že většinu předkládaných informací lidé obecně znají. Divák se vydává na exkurzi za těmi nejvážnějšími neduhy naší planety. Informace však nejdou (a ve sto dvaceti minutách ani nemohou jít) příliš do hloubky. Což se ale paradoxně stává i přínosem snímku. Tvůrci filmu totiž chtějí, aby jej zhlédlo co nejvíce lidí, kteří se snad následně zamyslí. Dokument tedy musí být a je přehledný a lehce srozumitelný. Může se tak stát inspirací k následné výpravě pod povrch konkrétních problémů. Za zmínku také stojí trošku tendenční zacházení s některými daty. Podle některých klimatologů by se například roztáním grónského ledovce hladiny oceánů o sedm metrů, jak se tvrdí v dokumentu Home, nezvedly. Voda by stoupla zřejmě „jen“ o desítky centimetrů. Sedm metrů se uvádí v hodně černých scénářích. A na závěr. Nesouhlasím s větou, která ve filmu zazní: „Zatím jsme nepochopili, že mrháme tím, co nám příroda poskytuje.“ Myslím, že to víme, jen mhouříme oči, abychom to neviděli v tak jasných konturách.

http://www.youtube.com/watch?v=Ii8O872bElM

Domov aneb Kam směřuje naše cesta
Home
režie Yann Arthus-Bertrand
Francie, 2009, 95 min.

autor: Richard Böhm