„Učíme milovat film.“ Motto filmové společnosti Free Cinema ve stručnosti shrnuje, čeho se v rámci svých rozmanitých aktivit snaží dosáhnout: postupně u nás etablují zatím nepříliš rozšířený obor filmové výchovy. O poselství, vizích a činnosti společnosti Free Cinema jsme mluvili s jejím dramaturgem, Jiřím Forejtem.

Projekt Free Cinema se zrodil před sedmi lety. S jakou myšlenkou iniciativa vznikla?
Úplně původní myšlenka vznikla na FAMU na katedře produkce, kde jsme s mým spolužákem projekt rozvíjeli jako praktickou závěrečnou práci. Studenti v magisterském programu mají tendenci si jako svůj projekt volit celovečerní film, my jsme se ale rozhodli přijít s půdorysem filmové společnosti, která by se profilovala v oboru filmové výchovy a práce s publikem.

Posunul se obor filmové výchovy za těch sedm let výrazně?
Myslím si, že se za sedm let odehrálo hodně. V letech 2008 až 2009 se do rámcových vzdělávacích programů dostala možnost učit volitelný předmět filmové a audiovizuální výchovy, ale tento krok nebyl podpořen oborovou didaktikou, vzděláváním pedagogů atp. Se vznikem Free Cinema před sedmi lety se shodou okolností kryje určitá oborová renesance, ale nechci tvrdit, že je to všechno jen naší zásluhou. V začátcích našeho působení jsme asi dva roky intenzivně spolupracovali s Národním filmovým archivem. Díky našemu angažmá zde vzniklo oddělení filmové výchovy. Iniciovali jsme vznik Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu, podíleli jsme se na vývoji oborového portálu filmvychova.cz, pořádali jsme řadu oborových konferencí, na kterých se postupně utvářela komunita lidí, která obor posouvá dále dodnes.

Co oboru nejvíce chybí?
Obor by mohlo o výrazný skok posunout, kdyby se začal učit na vysokoškolském pracovišti, protože potřebujeme specializované učitele. Zároveň musíme formulovat oborovou didaktiku, která by prostor oboru, který doposud vznikal zespodu díky aktivitám organizací, jakými jsou Free Cinema, Aeroškola, My Street Films nebo Jeden svět na školách, zastřešila a dala mu univerzální rámec. Pan profesor Adler, pedagog FAMU, který se zasloužil o zanesení filmové výchovy do RVP, se podílel na snahách o založení takového pracoviště na Pedagogické fakultě v Hradci Králové, to se ale nepodařilo. Teď se o to snažíme na FAMU. Situace se jeví nadějně i s ohledem na složení nového vedení fakulty.

Jak by měla filmová výchova vypadat – měly by se děti učit, jak natočit film, nebo se učit o jeho dějinách a teorii?
V letech 2008 až 2009 se rozvinuly dvě koncepce filmové výchovy, které soutěžily o zavedení do RVP. Jedna byla pana profesora Adlera, který tvrdil, že by si studenti měli osvojit praktické dovednosti a z toho pak odvozovat teoretické znalosti. Vedle toho stál tým v Olomouci s Petrem Bilíkem a Pavlem Bednaříkem, kteří šli přes receptivní složku: v základu mělo stát zasvěcené diváctví a filmový rozbor. Tyto dvě koncepce se tvářily, že jsou v ideologickém sporu. Nicméně tyto dva póly nejde oddělit. Pedagog by měl mít u takto specializovaného předmětu možnost vydat se směrem, který blíže sedí jeho profilu a pedagogickým cílům, které si nastaví.

Jak konkrétně k filmové výchově přistupujete ve Free Cinema?
Náš stěžejní kurz se nazývá Jak stvořit film, jehož součástí je také teoretický cyklus Jak vidět film. Jak vidět film je suma přednášek, filmových rozborů a setkání s tvůrci. Učíme studenty, jak se na filmy dívat analyticky. V kurzu Jak stvořit film si v průběhu akademického roku projdou celým procesem tvorby krátkého filmu: od tvorby námětu, literárního scénáře, storyboardu až po natáčení a postprodukci. Lidé, kteří tak intenzivním kurzem projdou, se často dostávají na filmové školy včetně FAMU. Vedle toho organizujeme řadu programů na klíč pro filmové festivaly a v průběhu celého roku pomáháme učitelům, kteří mají zájem realizovat semináře filmové výchovy.

Spolupracujete i s kiny?
Paradoxně je těžké se do kin dostat, protože spousta dramaturgů programuje bez rozmyslu z běžné distribuční nabídky. Nicméně máme dobré vztahy třeba s brněnským Artem, hradeckým Centralem, pražským Okem, Aerem atp. Tři roky jsme vytvářeli kompletní filmově-výchovný program pro cinematéku Ponrepo. Pro kina máme i nabídku inscenovaných programů pro menší děti s názvem Divadlo Činema. Snažíme se vynalézat neotřelé postupy, kterými dětem můžeme předat základní povědomí o dějinách filmu.

V čem je obor filmové výchovy pro žáky přínosný?
Filmová výchova není mediální výchova. Ta učí, jak se bezpečně pohybovat ve virtuálním prostoru, jak pracovat s informacemi, jak čerpat z různých zdrojů. Ale filmová výchova jde spíše přes kreativní a umělecké hodnoty. Mám zkušenosti s gymnazisty, kteří hodně čtou, chodí do galerií, ale na semináři filmové výchovy poprvé uvidí nějaký umělecký film – a to je pro ně zlom, který je donutí přehodnotit svůj vztah ke kinematografii. Řada dětí nicméně možnost zažít tento vnitřní přerod nedostane. Jestli chceme, aby česká produkce byla kvalitnější, abychom se naučili seznávat, že film je i umění, musíme dát studentům prostor, aby si k tomu došli.

V rámci svých aktivit jste podpořili vznik přes 60 krátkých snímků. Zaznamenaly už některé z nich festivalové úspěchy?
Jeden z našich filmů získal cenu na celosvětovém festivalu Unica. Není všeobecně známý, ale už ve 30. letech o něm Alexander Hackenschmied říkal, že je to úžasná věc. Osobně mi ale vadí, že FAMU a filmové školy obecně dávají tolik na odiv festivalové úspěchy filmů svých studentů. To je velké zjednodušení pestrého organismu, který filmová kultura představuje. Student může začít pracovat jako dramaturg v kině, které se mu podaří povýšit na novou úroveň, nebo vytvoří zcela nový festival. O zjednodušení na festivalové úspěchy ve Free Cinema nejde.

Na které své akce můžete naše čtenáře pozvat?
Plány na nadcházející týdny jsou ovlivněny protipandemickými opatřeními. Celoroční filmové kurzy Jak stvořit film a Jak vidět film se rozběhly na začátku podzimu a skočily prakticky hned do distanční formy. Nicméně překvapilo mě nasazení a přístup studentů. Jsou úžasní. Až překvapivě dobře nám fungují konzultační dílny, během kterých rozvíjíme se studenty jejich vlastní scénáře. Vedle toho nabízíme podporu distanční výuky učitelům na školách. Několik našich projektových dnů, které tradičně probíhají prezenčně, jsme uzpůsobili pro realitu dnešních dnů. Na jaře chceme otevřít workshopy, které nemohly proběhnout na podzim. Malé fotografy pro děti, Kurzy filmového herectví atp. Na jaro také připravujeme kurzy postprodukce. Obecně musím říci, že před nás tahle doba (asi jako před každého) postavila řadu výzev, na které jsme se pokusili reagovat invenčně. V uplynulých měsících jsme představili řadu online programů pro filmové festivaly – kupříkladu pro JUNIORFEST Online. Na začátku února pak vystoupíme na online festivalu umění a kreativity ve vzdělávání FUK, který pořádá Centrum současného umění DOX.

text: Eliška Charvátová

Málokdo si pod tříslovným názvem Pražský akademický kabaret dokáže v první chvíli představit, čím skutečně PAK je. To, že se odehrává v Praze, je jasné. Ale co rozumět kontroverzním spojením akademický kabaret, to už je složitější. PAK je totiž odrazem původních významů těchto dvou kontrastních slov. Nutné je zde chápat slovo „akademický“ v názvu tak, že vnáší svého ducha do nechvalně vžitého významu „kabaret“, tedy tak, že tato dvě slova spolu žijí ve vzájemné symbióze na základě dialektického rozporu.

Nápověda první
Nicméně následující akadmicko-kabaretní vsuvku lze přeskočit o tři odstavce, pokud nemáte náladu na drobné poučování. Slovo „akademický“ pochází ze slova Akademie a sahá až k samotnému Platónovi. Akademie je původně označení filozofické školy, založené po roce 388 př. n. l. Platónem v Athénách, v háji hrdiny Akadéma. Je tedy jasné, že v dnešní době rozumíme akademii v přenesených významech, například jako samotnou vysokou školu, akademii věd nebo vůbec akademickou obec jako celek. Nebo také jakožto vědecko-vzdělávací spolek studentstva a zároveň jisté centrum společenského života, kdy tento výklad je původnímu významu „akademie“ zřejmě nejbližší.

Potom, co jsem osvětlila původní význam „akademie“, je na řadě něco málo k samotnému původu slova „kabaret“, protože v dnešní době se v českých zemích pojem kabaret téměř nepoužívá, nahradila ho spíše jiná, módnější, slova. Několika z vás ihned prolétne hlavou například nemravně proslavená ulice Ve Smečkách či jakýkoli jiný sexuální kontext. To bychom ale nesprávně zaměnili kabaret za šantán, tedy za jeho lehčí verzi.

Francouzské slovo cabaret, označující nálevnu či kavárnu, tedy podniky, kde tato forma zábavy vznikla, pochází přes středonizozemský výraz cabret a staroseverofrancouzský výraz camberette z pozdně latinského slova camera, tj. malá místnost. Kabaret vznikl v 80. letech 19. století v Paříži. S tím, že v původním významu „kabaret“ představoval jeviště nebo scénu, na které účinkující předváděli literární, hudební, scénická a jiná díla malých forem. Postupně se kabaret zformoval ve svébytný žánr zábavného divadla, jehož programem provázela osoba konferenciéra.

„PAK je prostor, kde se publikum může samovolně bavit při popíjení, zapálené cigaretě a kde se také může něco nevšedního dozvědět.“

A nyní k samotnému Pražskému akademickému kabaretu. PAK je tu proto, aby ukazoval ducha akademie v kabaretním prostoru. Je prostředím, ve kterém se publikum může samovolně bavit při popíjení, zapálené cigaretě a kde se také může něco nevšedního dozvědět. Program je velmi pestrý, a proto asi nejlépe uděláte, když se někdy podíváte na jejich Facebookovou stránku a sami si vyberete. Prostě se zastavte a udělejte si o PAKu vlastní obrázek.

Nápověda druhá
Pokud ovšem něco o charakteru PAKu ještě může napovědět, je to podnět k jeho vzniku. Michal Gladiš, zakladatel a hlavní organizátor PAKu, se jednoho dne rozhodl zhmotnit svoji představu o příjemně stráveném večeru. Pražský akademický kabaret tak vznikl pro podnícení určitého dialogu mezi tvorbou mladé generace a širší veřejností. Propojuje různé umělecké a intelektuální iniciativy.

Každou druhou středu tak můžete vyrazit do pražského klubu Rock Café, kde probíhá v rámci PAKu program na různorodá témata. Většinou kolem osmé hodiny večerní začíná vernisáž výstavy výtvarných děl či fotografií, po které následuje hudební představení jednoho nebo i více hudebníků či studentů konzervatoře. A poté již přichází hlavní hřeb večera, například krátké filmy nebo exkurz do jiných umění. Mimo film se pozornost PAKu zaměřuje i na literaturu, poezii nebo komiks.

Programové ladění
Jako první akce proběhla ve středu 10. října komiksová trilogie Monstrkabaretu Freda Brunolda (Sloni v Marienbadu, Za vším hledej doktora Ženu a Poslední chobotango). Uvedli ji její tvůrci Vojtěch Mašek a Džian Baban spolu s filmem Radio Kebrle režiséra Zdenka Durdila.

Čtvrtek 25. října, patřil především těm, které zajímá pornografický průmysl. Je pornografie neuměleckým znázorněním lidského těla či sexuálního chování, které nemá jiný účel než podněcovat sexuální pud?

V průběhu listopadu je dále na programu východoevropské sci-fi, kdy tento neprobádaný prostor osvětlí studenti filmových studií Univerzity Karlovy. Další večer se PAK zaměří na rekapitulaci filmů promítnutých na letošním Famufestu Noir za účasti tvůrců a organizátorů festivalu.

Nakonec by bylo snad ještě dobré podotknout, že se nejedná o žádnou masovou záležitost, ale spíše příjemnou komorní záležitost – a že vstup je zdarma.