Dunaj hlásí comeback a chystá novou desku s názvem Za vodou, která vyšla 7. října. Sedmé album přijede v trojčlenné sestavě pokřtít 14. listopadu na Flédu. O nový zvuk s mottem Dunaj pro 21. století se postarali producenti Petr Ostrouchov a Aid Kid, kteří svým vystoupením obohatí živé koncerty.

Kapela Dunaj vznikla v roce 1989 a je považována za symbol brněnské alternativy devadesátých let. Jedno z nejznámějších a nejúspěšnějších uskupení na české scéně se pyšní minimalistickým kytarovým zvukem a silnými hudebními texty. I když se složení kapely měnilo, nejsilnější sestavu tvořil dlouhou dobu Jiří Kolšovský, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský a Pavel Koudelka. Členy byli i Iva Bittová, která stála u debutu nebo bubeník Pavel Fajt. Nyní se skupina vrací ve formě tria.

Sedmá studiová deska s názvem Za vodou vyjde 7. října a značí velkolepý návrat po dlouholeté pauze, kdy kapela Dunaj jako taková prakticky nefungovala. „Mám v sobě pocit naplnění, že to, co jsme těch posledních dvacet let dělali každý za sebe, jsme teď propojili, naladili jsme se na sebe a vzniká něco nového,“ zmiňuje Josef Ostřanský pro musicserver.cz. První ochutnávkou z připravované nahrávky je singl Za vodou.

Současná kapitola s podtitulem Dunaj pro 21. století je mimo jiné zásluhou producentů Petra Ostrouchova a Aid Kida. „Řekli jsme si, že nechceme frčet na někdejší energii a oprašovat staré vitrínky. Shodli jsme se, že to musí být nová energie, která žije z přítomnosti a říká něco o tom, co jsme teď,“ vysvětluje Vladimír Václavek pro Headliner. Cílem bylo rovněž oslovit i mladou generaci. Album tedy nese moderní prvky, obsahem ale zůstává věrné tradicím Dunaje. Využily se i archivní nevydané materiály a na dvou písních tak bude možnost slyšet hlas zesnulého Jiřího Kolšovského. Na jedné skladbě hostuje zakládající členka Iva Bittová.

text: Martin Brzobohatý

Dunaj
Fléda (Štefánikova 24, Brno)
po 14. 11. 19:00

Novozélandská indie popová víla Princess Chelsea zavítá 25. října na Flédu se zbrusu novým albem. V rámci evropského turné představí zlomovou desku, která skrývá dosud neobjevený kytarový zvuk. Pozitivně laděné skladby mají být povzbuzením, které je zvláště v dnešní době potřeba.

Princess Chelsea, vlastním jménem Chelsea Nikkel, patří mezi výrazné osobnosti novozélandské indie scény. Zpěvačka a skladatelka se pohybuje na rozmezí několika hudebních žánrů, které prolínají její dosavadní tvorbu. Běžně se objevuje v kategoriích indie, synth nebo chamber pop.

Po čtyřleté pauze nyní Chelsea přichází s dílem, které je zatím asi nejvíce kytarové, jak zmiňuje pro The Spinoff. Nasvědčuje tomu poněkud rockovější singl The Forest, který je spolu s jemnějším singlem Everything Is Going To Be Alright první ochutnávkou z připravované desky. Co obě skladby spojuje jsou témata optimismu, naděje a překonávání těžkostí, která budou pro nahrávku stěžejní. „Chtěla jsem to udělat jinak. Spousta lidí prochází těžkým obdobím – je tu pandemie, je to všechno trochu děsivé, tak doufám, že to bude povzbudivé album,” vysvětluje pro The Spinoff. Dlouho očekávaná pátá deska s názvem Everything Is Going To Be Alright vyjde pod nakladatelstvím Lil’ Chief Records 7. října.
Tvůrčí proces na nové desce zahrnoval více lidí než kdy doposud a Chelsea tak premiérově opustila komfortní zónu svého pokojíčku. „Bylo to poprvé, co jsem nahrávala píseň živě ve studiu s kapelou a také co byl klip natočen během nahrávání,” zmiňuje o vzniku The Forest pro magazín Udertheradar. Nahrávku, na které pracovala poslední roky, zároveň v rámci turné přijede představit v doprovodu šestičlenné kapely.

Chelsea se hudbě začala věnovat velmi brzy a již v pěti letech poprvé usedla za piano. Byla také součástí mnoha novozélandských hudebních projektů. Původní členka The Brunettes a Teenwolf v současné době mimo sólovou kariéru vystupuje v Hang Loose a také revivalových Disciples of Macca. Pod svým pseudonymem začala tvořit v roce 2011, kdy vydala debutové album Lil’ Golden Book. Tato prvotina v sobě nese ikonický The Cigarette Duet, který má aktuálně na YouTube skoro 80 milionů zhlédnutí. Úspěch sklidilo také do syntezátorů zahalené album The Great Cybernetic Depression (2015), které je typickou avšak neméně unikátní spoluprací s producentem a bývalým spolukapelníkem Jonathanem Bree.

text: Martin Brzobohatý

Princess Chelsea
Fléda (Štefánikova 24, Brno)
út 25. 10. 19:00

Kovacs, autorka uhrančivých balad, představí na Flédě skladby z nového alba.

Žena mnoha talentů, která kromě koncertních pódií vystupuje také na módních molech, vyniká živelným charismatem a mrazivou upřímností, dorazí 20. září poprvé do Brna. Sharon Kovacs, vystupující s kapelou jako Kovacs, začínala s hudbou v útlém věku a složitých poměrech bez otce. Už vedle studií začala vystupovat na improvizovaných open-mike večerech. Navzdory složitým životním cestám lemovaným rodinnou zátěží, toxickými vztahy i závislostmi okouzlila svým hříšným, ale hlavně lidským půvabem svět. Po první singlu My Love následovalo ještě v roce 2014 nahrání stejnojmenného EP. To se rychle stalo evropským hitem. První řadové album Shades Of Black se umístilo v hitparádách 36 zemí, druhé album pak úspěch jen ztvrdilo. Výsledkem zpěvaččiny píle jsou desítky milionů zhlédnutí na YouTube a poslechů na Spotify, modelingová smlouva s Viva Paris nebo řada ocenění a koncertních vystoupení na prestižních festivalech jako Glastonbury, Sziget nebo Pinkpop.

Charismatická autorka s podmanivým soulovým hlasem žánrově rozmanitých písní se pohybuje ve vodách orchestrálního popu, night-club-soulu nebo R & B. Aktuálně Kovacs připravuje třetí řadovou nahrávku, o které promluvila pro blog Listen Before You Love: „Na novém albu budu ještě osobnější, půjdu hlouběji. Už na druhé desce jsem chtěla zkusit něco hudebně nového. Vzdálit se od toho, kde jsem byla dřív.“

Hudební publicisté přirovnávají holandskou zpěvačku k Amy Winehouse či obdobně melancholické Laně Del Rey. Stejně jako ony i Kovacs pečlivě aktualizuje soulové tradice vlivy současného popu.

text: Martin Brzobohatý

Kovacs (NL)
Fléda (Štefánikova 26, Brno)
út 20. 9. 20:30

Hudba Marii zajímala, stejně jako všechny druhy umění. Na mateřské začala DJovat společně se Zuzanou Fuksovou (Čoko Voko) a když potom hledala práci, naskytl se konkurz na Flédě. Vyšlo to. Osobně jsem o Flédě nějakou dobu neslyšela a velmi mile mě překvapilo, když se na sociálních sítích objevilo oznámení, že právě tam má proběhnout koncert rappera Zebra Katze. A těch současných zajímavostí bude v programu do budoucna více, i když to s tak velkým klubem není jednoduché. „Naše režijní náklady jsou velmi vysoké, v létě máme zavřeno. Fungujeme naplno prakticky 6 měsíců v roce a různými pronájmy to musíme kompenzovat. Studentskými akcemi pak dotujeme kvalitní program – ten si na sebe bohužel nevydělá.“ komentuje Marie současný stav věci.

Brno se zdá být v současné době kulturně dost atraktivní. Lidí, kteří něco zajímavého tvoří nebo organizují, přibývá (nebo jsou víc vidět) a mnohé akce tam mají daleko zajímavější atmosféru než akce podobného typu v hlavním městě. Podle Marie ovšem ochota lidí zůstat a tvořit v Brně stále chybí. „Poslední dobou se to hodně zlepšuje, už ne všichni utíkají do Prahy. Zatím mi připadá, že tady nefunguje taková nějaká soudržnost, že i těch pár lidí, co tady něco dělá, jdou radši proti sobě, což je smutné. DIY scéna propojená s punkem a HC je v podstatě jediná kompaktní scéna v Brně. Asi je to i tím, že její základy stojí na entuziasmu a ne na penězích.“

Vzhledem k tomu, že je Marie výtvarnice, zajímalo mě, do jaké míry ze své funkce dramaturgyně sleduje i vizuální stránku jednotlivých umělců, a zda hraje důležitou roli při výběru. „Nepovažuji to za nejdůležitější, ale vnímám to jako velkou přidanou hodnotu. V celkové dramaturgii klubu se to příliš neodráží, ale v dramaturgii Festivalu Echoes už ano. Festival Echoes (náš pravidelný festival elektronické hudby) je na propojování hudby a výtvarna částečně postavený. Spolupracujeme s různými VJs. Volíme interprety, kteří si na vizuálu zakládají nebo jej i sami tvoří.“

Mladým kapelám, které by si na Flédě chtěly zahrát, Marie vzkazuje, ozvěte se: „V této sezóně máme, myslím, hodně dobrý program a kapely se mi ozývají samy, že by si chtěly před něčím zahrát. Z toho mám radost.“ Marii budete moci potkat nejen v Brně na Flédě, ale třeba také na výstavě jejích obrazů od 4. listopadu v pražské kavárně Park. ∞


autor: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Největší tuzemská slamová akce – finále mistrovství 2013 – proběhlo. Z utkání v brněnské Flédě, které proběhlo 7. 12. 2013, vzešel vítěz, jehož jméno zní Metoděj Constantine. Slamování ho lákalo už od doby, kdy se o něm poprvé před pěti lety dozvěděl, na svém prvním slamovém utkání se ale objevil až předminulý rok. Minulý rok pak postoupil do celostátního finále, ve kterém se umístil třetí, a letos konečně usedl na český slamový trůn. Artikl má tu čest předat vám jeho zvěst.

Jako vítěz máš teď lepší možnost působit na českou scénu. Kudy by se podle tvého názoru měl český slam ubírat? Co by se mohlo změnit?
Jsem moc rád, že letos se do slamu zapojilo spoustu nových, mladých lidí. Přál bych si, aby se objevovalo více nových talentů. Jelikož se teď pořádají i slam poetry workshopy, je veliká naděje, že příští rok přibydou noví mladí slameři a slamerky, kteří nás jistě překvapí inovativním přístupem. Mládí vpřed! Také by bylo zajímavé, kdyby v prvním kole porotu dělaly pouze ženy a ve druhém jen muži.

Myslíš, že by v hodnocení žen a mužů byly velké rozdíly?
Jestli by se lišilo a jak moc, to by se právě muselo vyzkoušet. Líbilo by se mi to jako společenský experiment. Porota by měla být genderově vyvážená! Ve slamu se tahle tématika hodně řeší.

Bohdan Bláhovec o tobě řekl, že jsi do slamu přinesl nový vítr. Souhlasíš s tím? Jak bys tenhle výrok okomentoval?
To mi řekl hned po mém prvním slamu a to jsem ještě byl, co se slam poetry týče, dost nezkušený. Myslím, že Bohdan má čuch na „svěží vítr“, proto se také angažuje jako jeden z pořadatelů slamových workshopů. Dost lidí z řad ostřílených slamerů mělo radost, že jsem se objevil. Řekl bych, že jsem do této disciplíny přinesl novou energii, přístupy a postupy. Rád experimentuji.

Často také improvizuješ a to na publikem nadhozená témata. Myslíš si, že improvizace je nutnou součástí slamu?
Improvizace není podmínkou a ne každý ji ovládá, ale ten, kdo umí dobře improvizovat, je určitě ve výhodě. Lidi milují interaktivitu a pohotovost, kterou impro skýtá.

Kde jinde ještě čerpáš inspiraci k tvorbě?
Inspiraci čerpám v knihách, na internetu, v hospodě a především doma. Dětičky jsou neskutečná, otevřená studnice fantazie, ze které se dá čerpat do nekonečna. Pracuji v reklamní agentuře v budově Expo 58 a musím přiznat, že i tahle budova sama o sobě je ohromně inspirativní. Zároveň ale tvrdím, že inspirace je všude kolem nás a dokonce i v nás samotných.

Jsi mimo jiné také MC, věnuješ se improvizačnímu divadlu. Měli bychom vědět ještě o nějakých tvých uměleckých i neuměleckých aktivitách? Co z toho tě obzvlášť baví?
Divadlo a slam jsou teď pro mě nejdůležitější, což ale bude i tím, že je zatím provozuji nejkratší dobu. Kromě toho dělám třeba hiphopové workshopy s dětmi. Například UGC (United Gipsy Crew) jsou výsledkem mojí práce v nízkoprahovém klubu Beztíže. Tento rok jsem se také začal věnovat vymýšlení textové a dějové stránky komiksů ve spolupráci s úžasným ilustrátorem jménem Skam. Nejvíc ze všeho ale spolupracuji s Dozrem (Dominik Zbrožek). Moderujeme a hrajeme spolu divadlo, jsme zkrátka duo. Také mě hodně baví freestyle rap. Spolu s Dozrem vytváříme interaktivní freestylovou show „TeleFreestyle“ na rádiu Spin, v rámci pořadu Street Cypher, který vede Anna Oravcová. Každé úterý od 21:30 nám lidé můžou do rádia volat témata a my na ně z fleku vytváříme písničku i s refrénem. Kromě toho ještě připravujeme další ročník End of the Weak, což je mistrovství republiky v rapování. Není to battle, je to jakýsi pětiboj, který prověřuje kompletní schopnosti MCs. Ten, kdo tam vyhraje, jede reprezentovat naši zem na mistrovství světa. Já jsem se v roce 2010 stal prvním českým šampionem a na světové finále jsem jel do Berlína. O tom, kde proběhne nadcházející ročník, se ještě bude hlasovat na jaře. Letos bylo v Londýně, Českou reubliku reprezentoval Riko. Ze všeho nejvíc na světě mě ale baví můj16měsíční syn a jeho maminka.

Máš oblíbené slovo?
Táta.

Kde se lze informovat o všech tvých aktivitách?
Na FB: Metoděj Constantine anebo Saysomething.cz ∞

autor: Nora Kořánová

První prosincová sobota v Brně patřila nejen vánočním trhům a smrtícímu „svoboďáčku“, ale především slam poetry. Ve Flédě se konalo výroční desáté finále české soutěže. Nejvíce bodů od publika obdržel mladý Martin Fillipi, následován Bohdanem Bláhovcem v těsném závěsu s Konstantinem Metodějem. Ale jak pravil klasik: „The points are not the point, the point is poetry.“

Zmíněná citace amerického slamera a organizátora Allana Wolfa nemá nikterak degradovat výkony slamerů umístěných na předních příčkách vítězů. Naopak jsem přesvědčená, že si ty pozice zasloužili, i když bych možná přeházela pořadí. Fillipi za to, jak se vypracoval, BB za neúnavné šlapání na kuří oka společnosti a Metoděj za svůj fascinující improvizační um. Mnohem víc chce tohle motto připomenout, že výsledný počet bodů má spornou výpovědní hodnotu, protože hodnocení pár náhodně vybranými porotci z publika nikdy nemůže být objektivní. (Jako kdyby umění ze své podstaty vůbec objektivně hodnoceno být mohlo.) Prvek bodování se o to snad ani nesnaží, je prostředkem interakce, vtahuje diváky do hry. (I když tedy do hry, kde jde o 30 000 korun.) Proto mě mnohem víc zajímá, co ten který slamer předvedl, než jestli obdržel víc pětek nebo šestek.

Nejlepší slamer večera? Moderátor
Než se začnu zaobírat vybranými výstupy jednotlivých účinkujících, chci vzdát hold tradičnímu moderátorovi finálových klání Jakubu Žáčkovi. Ten je důkazem toho, jak je role moderátora ve slamu důležitá – má fungovat jako prostředník mezi soutěžícími, publikem a porotou, jednotlivé výstupy stmelit v kompaktní celek, zahlazovat případné nerovnosti v průběhu večera. Zkrátka, od moderátora velkým dílem odvisí atmosféra celého slamu. A Žáček všechny své nepsané úkoly plnil brilantně, s vtipem sobě vlastním promptně reagoval na performance, hlasy z publika, dobíral si organizátory a nešetřil především sám sebe. Nepředváděl žádné šaškárny, nebyl servilním moderátorem snažícím se zůstat za každou cenu korektní – ba naopak, nebránil se politické satiře („užijte si poslední ročník slam poetry pod prezidentem Václavem Klausem… než tam přijde Zeman“), ani poukazování na problematické stránky básnického souboje („já myslím, že peníze jsou ten správný motor pro poezii“). A publikum ho za to oceňovalo potleskem, pískotem a smíchem.

Dvakrát a dost
Finále bylo výjimečné nejen vlivem svého jubilejního charakteru. Z regionálních kol postoupilo oproti standardním deseti dvanáct finalistů. Většina tváří mezi nimi byla nová, finálové stálice (vyjma Bláhovce) chyběly. K obojímu přispěla před dvěma lety pozměněná pravidla – zúčastní-li se některého regionálního kola výrazně vyšší počet soutěžících než jinde, může jich do finále postoupit více (záleží na zvážení organizátorů); a poté pravidlo „2krát a dost“ – pokud se slamer stane již podruhé celostátním vítězem, nemůže se znovu do soutěže přihlásit. Tak z Prahy postoupili finalisté hned tři: Bohdan Bláhovec, Konstantin Metoděj a Vojta Konečný. Mimo hru stáli zasloužilí bardi Jan Jílek a Jakub Foll (ten byl však jedním z hostů večera). A další věc byla překvapivá – mezi finalisty se nenacházela ani jedna žena. Oproti očekávání některých to nezachránil ani Ewa Kudrlička, který mátl svou žensky znějící přezdívkou.

„Já jsem pro srandu – ale furt votírat se vo Landu…“
(René Souček)
Jak už je v české slam poetry zvykem, byla hojně reflektována aktuální politická a společenská situace. Toto je parketa Bohdana Bláhovce, který tematizoval blížící se prezidentské volby („Honzo! Miloši!!“), Janečkovu pozitivní evoluci i působení brněnského primátora Onderky. V jiných slamech přišla na přetřes hysterie způsobená předpovědí o konci světa – a velmi často také vystoupení Daniela Landy alias Kouzelníka Žita na Slavíku. Tento fakt opět výborně glosoval moderátor: „Daniel Landa je jednoduchý terč, pojďme se domluvit, že mu dáme chvíli pokoj a vybereme si něco trošku složitějšího. Třeba Ivetu Bartošovou.“

A zase ta improvizace
Konstantin Metoděj v uvedení svého výstupu ve druhém kole zacílil pozornost diváků na jeden z možných přístupů ke slamu, improvizaci. Mluvil o diskuzi v backstagi na téma slamů předem napsaných a naopak (pravděpodobně nejen) písemně nepřipravených, které jsou od sebe těžko rozeznatelné. A že diváky prosí, aby na něj křičeli slova, na kterých postaví svůj slam, čímž měl v úmyslu dokázat, že je opravdu improvizátor. (Osobně jsem to vnímala jako – na české slamové scéně poměrně rozšířený – projev tendence k povyšování improvizování nad přednes připravených slamů. Proč by jinak bylo nutné vyzdvihovat metodu?) Publikum se chytlo a slova mu házelo, Metoděj na ně okamžitě reagoval a vytvářel síť příběhů, rýmoval i prosby o další témata. Dokázal, že je improvizátorem velmi zručným a zasloužil se o bouřlivý potlesk a vysoké skóre. Metoděj je bezpochyby jeden z nejoblíbenějších současných slamerů, což není dáno jen jeho improvizační brilantností, ale také jeho věčně dobrým naladěním a respektem, který projevuje ostatním performerům i divákům.

Verše z popelnice
Největším zážitkem večera pro mě byly výstupy následujících soutěžících: Romana Füricha z Ostravy, Johnnyho Násilníka reprezentujícího Hradec Králové a již zmiňovaného Ewy Kudrličky z Českých Budějovic. Ne že by se jednalo vždy o zážitek nutně pozitivní, ale nejvíce na mě zapůsobili. Tito slamoví (alespoň pokud vím) nováčci přinesli na prkna českého slamu vítr svěží i páchnoucí po zvětralém pivu.

Performance Romana Füricha byla silně dramatizovaná. Kroutil se, škubal sebou jako by byl v křeči, křivil tvář, jeho gesta mi připomínala tanec kreatur z Thrilleru Michaela Jacksona. K tomu měnění hlasu, bláznivý chichot a v prvním kole absurdní příběh o Božence, ze které se vyklubal muž, ve druhém o lásce pod mostem. A výsledné působení? Fascinace, chuť vidět ho znova. Jsem na jeho další výstupy vážně zvědavá – snad jeho kouzlo nespočívá pouze v oné dramatické stylizaci a s ní související expresivnosti, protože její potenciál se může brzy vyčerpat.

Johnny Násilník pojal svá vystoupení jako punkový koncert – odmotal mikrofon ze stojanu, přebíhal mezi pódiem a prostorem pod ním, omezit se nechal akorát dosahem šňůry, do které se opakovaně zamotával. Řval, skákal, obracel se přímo na diváky, jeho běsnění padl za oběť jeden půllitr. Sám se označil za „budiž bez příčiny, rebela k ničemu“, plival „slova plná jedu“ – vůči většinové společnosti, pseudointelektuálům, konformnímu způsobu života.

Slamy Ewy Kudrličky parodovaly postup rapového diss – vztahoval se k jednomu imaginárnímu slamerovi zastupujícímu všechny, svého protivníka chtěl zničit, ztrhat, roznést na kopytech. To vše prostřednictvím jednoduchých rýmů a banálních obrazů, rýmů někdy zcela absolutních, čímž dosahoval až cimrmanovské komiky. Ona jednoduchost zde byla použita jednoznačně účelově. Otázkou zůstává, zda by byl autor schopen svůj rámec překročit.

Viva la Brno
Tradičně se projevovalo špičkování mezi Brnem a Prahou – v samotných slamech i v komentářích moderátora. Vítěz brněnského kola Pavel Oškrkaný obdržel při představování finalistů výraznější potlesk než účinkující nemístní, fandil mu na základě jeho regionální příslušnosti i Žáček: „… ten je domácí. Z Brna. Miluju Brno.“
Já miluju Brno slamové. Ať žije Fléda! Tak zase za rok.