Studio ALTA je ustálený pojem, pod jehož hlavičkou se od roku 2008 odehrává činnost na poli performativního umění, současného tance a fyzického divadla, a to bez ohledu na to, kde ALTA zrovna sídlí. Mohlo by se zdát, že změna prostor už je její modus operandi – nyní se stěhuje z karlínské Invalidovny na další nové místo, do Libeňského pivovaru. O této připravované etapě jsem si povídala s Lídou Vackovou, výkonnou ředitelkou Studia ALTA.

Lído, co vás v nové etapě čeká a kdy to začne?
V podstatě už to začalo, když jsme v srpnu tohoto roku podepsali smlouvu na pronájem bývalého zámeckého pivovaru v Libni. Ten je součástí libeňského podzámčí a znamená to, že přímo navazuje na libeňský zámeček, kde sídlí starosta, a je okrasou tohoto zapomenutého prostranství ještě společně s Löwitovým mlýnem, který je kousek opodál. My jsme zkusili oslovit Městskou část Praha 8, která tento majetek spravuje a přes rok a půl jsme se snažili o to, abychom se domluvili na schůdných podmínkách a mohli se z karlínské Invalidovny přesunout sem. Doufáme v návaznost i na komunitní způsob provozu.

Co bylo v pivovaru dříve?
Když upadla etapa pivovarnictví, pro kterou byl objekt zřízen, tak měla vrchní budova sloužit jako tančírna. Navazujeme tak na kulturu, která už byla myšlena v minulosti.

Pro Studio ALTA není stěhování novinkou. Už se párkrát v historii událo. Je to pro Altu modus operandi? Přináší nový náboj, novou energii?
Když se vrátíme o tři roky nazpět, tak bylo stěhování nutností, kterou jsme v té době cítili. Bolelo to. Nebylo to záměrem. V Holešovicích jsme byli zabydleni, měli jsme tam zázemí a vybudovanou diváckou základnu. Kontinuálně jsme na tom pracovali. Zrovna v tom období stěhování zažívala ALTA svůj vrchol, progres šel neustále dál, pár let předtím jsme se rozšířili o další dvě haly. Netušili jsme, že přijde covid, že se pak vše zbrzdí, ale cítili jsme tlak, že se musíme rozhodnout. V podstatě přes dva roky jsme hledali, než jsme ten krok přesunout se do karlínské Invalidovny udělali. Potom jsme zhodnotili, že nemáme na výběr a že tam může tam vzniknout další prostor, který budeme obhospodařovat, bylo to pro nás ale značné vystoupení z komfortní zóny.

Přestože etapa v Invalidovně ještě nekončí, mohla byste už s retrospektivním ohlédnutím říct, co přinesla?
Přesvědčila nás o tom, že má ALTA hodně komunitní charakter a doufáme, že to tak bude fungovat i nadále, zůstáváme ve stejné městské části a rozhodli jsme se, že ten přesah umění do jiných sektorů a komunitního rázu pro nás má smysl.

Co přesně pod pojmem „komunitní“ můžeme chápat? Jak komunita funguje a co vytváří?
Komunit je několik. Jedná se o otevřenost vůči lokálním obyvatelům – ať už se to týká umělecké produkce, nebo rodinných a dětských programů, tak zároveň i programů venku, kdy nemusíte jít přímo do divadla a to umění přichází tak trochu k vám v tom smyslu, že si jdete sednout do kavárny a najednou se setkáváte s uměním nebo si jdete opéct buřta a u toho vám je vyprávěno. V těchto aktivitách bychom rádi pokračovali také ve spolupráci s Löwitovým mlýnem, který se bude také otevírat a bude v něm pobočka Městské knihovny a také s městskou radnicí, která zase udržuje kulturní kolorit klasického roku ve smyslu tradic, jako jsou například masopust. Rádi bychom v kontextu jinakosti navázali tím, čemu se věnujeme my, ale zároveň to nebude odporovat těm klasickým hodnotám zachovávání zvyků roku.

Jaký umělecký obsah se v Invalidovně představil?
Pokračovali jsme v linii uvádění tanečních představení a tanečních performancí, ale v trochu netradičním duchu v kontextu contemporary dance. Mnoho umělců, kteří působili v Holešovicích, muselo najít jiné působiště, protože už jsme nemohli nabídnout klasický black box 10 × 10 metrů, ale přišly zase nové projekty divadelní nebo imerzivní nebo crossover žánrů. Zároveň jsme tak trochu motivovali umělce, aby víc přemýšleli i o využívání veřejného prostoru a přilehlé zahrady, která je tady dominantní.

S komunitní zahradou budete pokračovat i v pivovaru?
Chtěli bychom. Není to ale klasická komunitní zahrada ve smyslu ohraničeného areálu, kde je klub zahradníků, ale jsou to zahrádky, které jsou rozdělovány s ohledem na to, kdo nám pomáhá stěhovat nebo se zadarmo stará o prostor. Těm byla nabídnuta prioritně možnost být napojen dále. Vzájemná spolupráce na dobrovolné bázi pak vytváří i užší vztah k místu.

Jaký umělecký projekt, který se v prostorách Studia ALTA odehrál, byste zmínila?
Povedla se produkce Tumor. Karcinogenní romance, která získala také mnoho ocenění. Připravila ji Nela Kornetová v koprodukci se Studiem Rubín. Inscenace se ještě přesune do regionů, ale v Praze už se reprízovat nebude. Navazuje na ni pokračování další části, která je už navázána na další prostor, Studio Rubín. S Nelou Kornetovou ale chystáme její novou performance, a to už v nových prostorách a bude se odehrávat venku, okolo Rokytky.

Performance tedy bude užívat veřejný prostor?
Ano, stále nás zajímají témata ekologie i veřejného prostoru. Covid i změna působiště nás transformovala také v přemýšlení o tom, jak využít prostor okolo sebe, jak ho ukázat v jiných rovinách a naučit se v něm potkávat se s lidmi. V této rovině bychom rádi pokračovali i nadále právě i v rámci budování komunity a osvěty.

Když činnost v Invalidovně končí v prosinci, začne hned v lednu ve svém novém prostoru v Libni?
Není to tak, program se zahájí naplno v květnu. Podobný životní cyklus měla i Invalidovna.

Chystáte také mezinárodní spolupráce?
Připravujeme projekt s norskými partnery. Budou to dva až tři projekty propojující rezidence, pak také představení Flökt s islandskou performerkou Bárou Sigfúsdóttir, která pracuje s environmentální tématikou.