Jako by slova mohla být pochopena jen ve zlomku vteřiny. Až do toho okamžiku jen formují očekávání. Pomalu připravují veřejné mínění na prozření.

Slova nás všude obklopují převážně v té první, nepochopené fázi. Mysl se instinktivně dotazuje. To je touha. Pochopení je slast, intelektuální orgasmus. Samotný život je slovo k pochopení. Co to je pochopení? Těžko říct, protože jeho hlavním rysem je individualita. Nikdo nemůže jinému radit, co by se měl snažit pochopit. Každý v životě potřebuje pochopit něco jiného. Nikdo nikomu nemůže radit ani to, jak nějakou věc chápat. Věc se každému jeví jinak. V jejím obraze – představě – se protkávají zkušenosti člověka a sémantické jinotaje, ve kterých je zakódována jeho osobnost. Jeho potřeba.

Prozření samo je jinotajem. S tím rozdílem, že ho doprovází nebetyčná jistota. Jde o jinotaj viděný zvenku jako jinotaj, ale cítěný zevnitř jako pravda. Je to jinotaj, ve který bezmezně věříme. Je to pochopení. Vzniká nová formule, nové slovní spojení, nový klíč k věčnosti. Pro nás už nadbytečný. Poslouží druhým, kteří ho naplní zase svým vědomím, něčím novým. Smyslem života je proměna, nikoli lpění.

Vášnivý chlad
Se slovy je to jako s tělem. I ono je vedlej­ším, nezáměrným produktem touhy, spojením dříve nesouvisejících dílů v nepředvídatelné kombinaci. Je to materiál nadaný vědomím, který ale musíme teprve proměnit, uvědomit, aby nezůstal pouhou hmotou. Pochopení je náhodné, a tedy nepravděpodobné. Je to dar. Štěstí. Žádá si naprostou důvěřivost v divném sepětí s obezřetností. Vášnivý chlad k možnostem, aby nebyla propásnuta ta pravá. Člověk může být přespříliš vybíravý, ale může taky pochopit špatně. Jen uvěří, třeba z pohodlnosti. Ztratí nit. Nirvána se změní v řiť.

Co to je ztráta niti? Když se slova stanou litanií. To nás donutí k návratu do neprojevenosti, k čekání až znova, zničehonic vyvstanou jemné kontury vhledu, náhled budoucnosti. Až usedne prach, člověk si znova vzpomene v jiné myšlence, v reinkarnaci smyslu. Moc dupal hnán pochybami. Prášil. Neudržel otěže jasnozřivosti, která se pro něj stala cílem místo prostředkem. Bojoval, uzurpoval, zůstal na půli cesty.

Člověk je tím nevinnější, čím míň toho říká. A tím víc sexy, čím víc toho říká, pokud to dává smysl. Třeba politici. Vtipný je jen ten, kdo má obojí – sex i nevinnost. Každý politik musí být trochu batole. Trochu normální a trochu blázen. Aby dokázal tématem strhnout, ale zároveň ho nastolit. Chodí kolem, musíš ho proměnit. Jednou za čas, jedno po druhém. Slova jsou jen výmluvy, ale jsou důležitá. Někdy se člověk potřebuje vymluvit. All work and no play makes Jack a dull boy.

Co to vlastně je naplněný život? Když se na to podívám zvenku, pořád něco řeším a na něco čekám. Když zevnitř, tvořím diskurz. Chystám obhajobu. Dívám se na lidi, aby věděli, že o nich vím. Chci, aby věděli o mně. Nic víc. Jen vím. Vím, že nic nevím přes clonu svého ega. A jejich. Jsme jen znaky pro rozptýlené vědomí.

Rozhodnutí nutí
Umění rozhodnout se tkví v tom, že se nerozhodneš. Když rozhodneš, narušíš čas. Musíš dát slovo intuici, musí se to prostě stát. Mimochodem. Když se rozhodneš, rozhodneš se špatně. Aby ses rozhodl dobře, musí se to v tobě rozhodnout za tebe. Rozhodování je soubojem pohledů. Zvedá se při něm pichlavý prach pochyb, kterému Aldous Huxley říká rozptyl. Jako by při něm nešlo o rozhodnutí dané věci, ale o rozetnutí gordického uzlu existence. Ten je tak zauzlovaný, že jakékoli pokusy mohou skončit jen celkovým vyčerpáním.

Střílíš na terč. Každou vteřinu se vynořují další a další terče. Vteřiny plynou do minulosti i do budoucnosti. Nazvěme to flow. Jak eliminovat omylnost? Není váhání znakem zdravého rozumu? Flow bez rozumu není myslitelná. Váhy kmitají ze strany na stranu. Jejich kmitočet je součtem života. Zdravé váhání je takové, které nechá zvítězit náhodu, přítomnost. Nezvítězí lepší možnost, ale ta, která právě je. Mód lepší/horší přináší negativní zastavení – stupor – a tedy narušení času. Ten pak musí být dohnán. Spěch je mor dneška.

Zastavení může být i pozitivní. Flow znamená pohyb, ale z druhé strany také zastavení. Tak se může jevit navenek – obraz pohybu je jen sérií postojů. Rozdíl mezi stuporem a pozitivním zastavením je ten, že pozitivní zastavení je otevřené a má vždy pokračování, zatímco stupor je obrácený do sebe a hroutí se. Zastavení zrovna nemá nic na práci, může čekat a vnímat. Stupor čeká a vehementně trne.

Nerušit rušení
Ve flow není nic zbytečné. Flow je absencí zbytečnosti. Všechno vychází. Flow je ekologická, i když jako všechno z tohoto světa, i ona podléhá rzi. Přichází o svou ryzost, kazí se záměrem. Každá intence musí být neutralizována něčím spontánním, co nenavazuje. Jakmile flow navazuje, už to není flow, není svou. Superego ji přetvoří na použitelný konstrukt. Ona se pak vyděluje z běhu přírody. Vymezuje se vůči udá­lostem, které se k ní nezvaně přidávají.

To neznamená, že by flow měla podléhat svévolným afektům. Vnější vyrušení je pro ni ale esenciální, protože ji osvobozuje od sebe samé. Škádlivě ji poškozuje. V samém jejím jádru se skrývá sebedestrukční mechanismus. Ten se aktivuje vždy, když se člověk postaví do role ublíženého žalobce. Flow je z tohoto světa. Flow jsi ty se vším všudy – vzdušný, štvoucí, dštící, metamorfující. Pamětlivý. Paměť je přítomnost. Uvědomovat si můžeme jen zpětně. Celá realita je věcí paměti. Prchavě zvěčňujeme události v něžné registraci, balancujeme na hraně sdělitelného důkladným nebo prostým popisem. Ve výsledku je obojí jen hádáním. Pro koho to děláme? Flow je tak krásná, že jí nikdo nemůže být dost hoden, ale když zpychne v touze uchovat se, mizí. Bez lásky flow nemůže fungovat. Musíme milovat. Kmitat v souhře stran. Když jsme uražení, stojíme, ležíme ladem. Lhostejníme ke všemu a všem. Všechno je stejné, posmutnělé.

Kde se to posralo? Nikde, sere se to teď. Sereme se. Musíme to obrátit ven. Zabití vyrušení znamená zabití flow. Samo vyrušení flow neruší, to můžeme jen my, když chceme zrušit vyrušení. Na vyrušení můžeme zareagovat klidně nebo podrážděně. Iritace způsobí izolaci. Potom ještě prosíme svět, aby nás zase vyrušil, ale už není z čeho. Tím, že jsme ji tématizovali, jsme flow zrušili. Chtěli jsme ji stočit do ruličky a do kapsy dát. O co tedy jde? Žádný terč není poslední. Žádný smysl není jediný. Jsme, abychom smysl vymysleli.

Jemný kvartet, zpomalený čas a vše obklopující klid. Úspěšný soubor VerTeDance ve spolupráci s režisérem Jiřím Havelkou a hudebnicí Beatou Hlavenkovou uvedl na konci listopadu v divadle Ponec nové představení s příznačným názvem „Flow“.

Už ve chvíli, kdy se diváci hrnou do sálu, na scéně jako by se zastavil čas. Dojem dotváří i povedená instalace padajících listů, které vypadají, že se v čase zastavily a nehybně setrvávají na místě. Mezi vším tím listovím postávají čtyři osoby, tanečníci. Civilně a neformálně oblečeni. Jako kdyby postávali na ulici. Ve tvářích mají od prvních momentů soustředěný a neměnný výraz a okolní svět pro ně snad vůbec neexistuje.

Každý je se svou sestavou uzavřen do vlastního pomalého a plynulého světa. Pro každého se čas zastavil a jediné, na co se soustředí, jsou možnosti a ladnost jejich těl. Po chvíli se postupně každý na okamžik ze světa koncentrace vytrhne a zmateně si prohlédne okolí. Sundá si kus oblečení – kabát, bundu – a jakoby nic pokračuje ve smyčce dál.

Efektní závěr a nenaplněná myšlenka
Dynamika pohybů graduje, velkou zásluhu na tom má i živá hudba – skladatelka a pianistka Beata Hlavenková reaguje na přesné pohybové motivy a prolíná elektronické zvuky s klavírní melodií. Tanečníci se pohybují v omezeném prostoru ladných linií. Jejich prostor je dán tím, kam dosáhnou paže, končetiny, trup – prostor vymezuje extenze vlastního pohybu. Těly kreslí do prostoru, ladné linie tahů těly vytvářejí osy, po kterých se pohybují. Sekvence se různí, přidávají se nové motivy.

Stále se ale nikam nedostáváme. Zaseklé pohybové variace se opakují znovu a znovu bez pointy. Rozbít trochu strukturu se čtveřice snaží až skoro ke konci, kdy už jsou gesta i hudba trochu silnější a oni se své „světy pohybů“ snaží propojit se zbytkem. Potkávají se ve stejných pohybech a stejně plynule se zase rozcházejí, dva tanečníci mají najednou pohybové smyčky totožné, další dva se zrcadlově opakují. Stejně ale forma, motivy zůstávají stejné. Žádný zlom. Žádný šok. Jen něžný klid a hraní si s časem.

Alespoň konec je efektní. Z pomyslného nebe nad scénou začínají pršet další listy. Padají mezi ty nehybné a obklopují těla tanečníků. Popírají nehybnost okolního světa a tvoří tak působivou tečku. Vizuálně podmanivá a velmi uklidňující podívaná, v níž forma převládla nad myšlenkou a téma, jenž by vystačilo na pár minut, naplnilo celý večer. ∞


VerTeDance: Flow
Ponec (Husitská 24A, Praha 3)
premiéra 21. a 22. 11. 2016 • nejbližší reprízy 20. 1., 12. 3., 14. 5.

Klub Roxy v květnu ožije početnými koncerty, festivaly, ale nebudou chybět ani tradiční parties, jejich kompletní přehled najdete na www.roxy.cz, pro jejich stručný přehled čtěte dál…

První květnový víkend v Roxy zahájila pravidelná drumandbassová akce SHADOWBOX@Roxy. Headlinerem byl zástupce kultovního labelu Metalheadz – dj LENZMAN. Drum and bass je v programu Roxy zastoupen i zvučnými jmény SHY FX a MC Stamina, kteří vystoupí v rámci pravidelné akce BUSH 13. května. Kdo ví, ten ví, že nesmí chybět.

10. května pak opanuje klub kultovní rocková formace MERCURY REV ku příležitosti vydání reedice svého klasického alba z roku 1998 „Deserter’s songs“. Kapela, která momentálně absolvuje své evropské turné, slibuje na koncertech odehrát všech 13 skladeb z tohoto alba. Mísí se v nich jazz i folk s disneyovskými motivy a multiinstrumentálními zvukovými plochami. Mercury rev, kteří se formovali koncem 80. let v New Yorku, kde dodnes žijí, jsou ve skvělé koncertní formě a prošvihnout jejich pražské vystoupení by tedy neměl žádný fanoušek kvalitního rocku!
Novou deskou se v květnu koncertně připomene i stálice české scény SUNFLOWER CARAVAN. 12. 5. v Roxy zazní vybrané skladby jak z prvního a aktuálního alba „A Little Bit More“, tak některé nově zpracované skladby vzniklé ještě před natočením debutové desky SfC. Jak jsou již příznivci kapely zvyklí, nebude ani tento večer chybět velkoplošná projekce.

FLOW – další z pravidelných nocí repertoáru Roxy promotion se 20. května pyšní hostem světového významu. Není jím nikdo jiný než JOHN DIGWEED, majitel uznávaného labelu Bedrock a bez nadsázky kultovní postava světové taneční scény. Na gramce si poprvé sáhl už někdy v 11-ti letech a patřičný trénink je z plynulosti jeho setů bez diskuze znát.

Závěr měsíce pak bude patřit syrovému hiphopu, pražskému publiku se totiž představí žádaní headlineři evropských hiphopových festivalů – MC REKS a dj DBEFEKT. REKS je významná postava bostonské rapové scény, zato Dbefektovy kořeny se určují jen těžko: narodil se v Paříži a žil všude možně, jeho domov je zřejmě tam, kde jsou jeho gramce, což bude 29. května na podiu klubu Roxy.