Fotografie se zmatenými stíny za postavou nepůsobí dojmem profesionálně odvedeného řemesla. Kdyby nebyla signovaná ateliérem Jaroslava Rösslera, nestála by za povšimnutí. Razítko významného fotografa z ní ale dělá předmět sběratelského zájmu a téma k úvaze.

Zastupoval Rösslera v ateliéru někdo, kdo to neuměl? Byl fotograf lempl? Nebo se na fotce projevila autorova duševní porucha? Víme jen, že obchodu tenhle snímek neprospěl. Další už si focená dáma nechala dělat jinde…

Archetyp Stín
Člověk je neodolatelně přitahován principem duality. Den a noc, světlo a tma, pravda a lež. Ačkoli nám takové pojetí vlastně brání přijmout svět v celé jeho pestré škále, neseme v sobě potřebu rozdělovat na levou a pravou, černou a bílou, ženský a mužský princip. Potřebu rozlišovat mezi dobrým a zlým. Touhu vidět sebe sama na té dobré, světlé straně a zlo, které v sobě poznáváme, skrýt.

To jsou kořeny archetypu Stín. Archetypu, zosobňujícího temné stránky naší osobnosti. Ty mají zůstat ukryté nejen před okolím, ale dokonce před námi samými. Kvůli společenské situaci, rodinné výchově a různým kulturním tabu to mohou být i schopnosti a sklony, které vůbec „zlé“ nejsou. Jenomže daná společnost je za špatné považuje a lidská bytost ve vleku kulturní většiny mučí a vězní sama sebe. Slovník analytické psychologie k tomu říká: „… má sklon vytěsňovat své vlastní pozitivní aspekty a mnohdy statečného, životaschopného člověka v sobě držet pod zámkem ve svém stínovém komplexu“.

Jaroslav Rössler
Životní příběh Jaroslava Rösslera pokrývá prakticky celé dvacáté století. Narodil se roku 1902 v malé vesničce Smilov na Vysočině a zemřel roku 1990 v Praze. Zažil rakousko-uherskou monarchii, první republiku, protektorát a socialismus, dožil se i revoluce v roce 1989. Každý politický režim vyžaduje od člověka jiný postoj, ale všechny svazují loajalitou. Abstraktní říše mění, je „královstvím, které není z tohoto světa“.

Pokud bychom kořeny Rösslerovy tvorby hledali v jeho dětství, nemůžeme pominout, že v období puberty byl s bratrem vychováván prarodiči. Tou dobou ho vyloučili ze studia gymnázia v Německém Brodě. Poté byl od roku 1917 v Praze v učení ve fotografickém ateliéru Františka Drtikola. Po vyučení zůstal u Drtikola jako laborant. V ateliéru se seznámil s o 8 let starší Gertrudou Fischerovou, kterou si vzal za ženu. Od roku 1927 do roku 1935 s ní žil v Paříži.

Podle některých náznaků byl Rössler introvert, kterého netěšilo prosazovat se na veřejnosti. Přítomnost silné osobnosti Františka Drtikola mu vyhovovala. Současně v něm ale rostly pocity sebepodceňování a nedostatečnosti. Charakteristická je jeho fotografie s výrazným motivem číslice 2.

Kreativita
Mýtus o rozdělení prvotní bytosti na dvě pohlaví, alegorie blíženců, tajemství alchymické svatby. To jsou nejen obrazy světa rozděleného polaritami, ale také projevy touhy po nabytí jednoty. Jediné řešení je střetnutí se „zlem“. Neznámé a temné vzbuzuje strach. Poznání toho, co nás děsí, může vést k překonání strachu. Ke sjednocení a vnitřnímu míru.

Jedním z principů, který takovému procesu napomáhá, je Tvořivost. Kreativní člověk používá své vnitřní zdroje, překonává rozdělení na „dobré“ a „špatné“… Pracuje na sobě a tím dává smysl svému životu. To je podle analytické psychologie „proces individuace“. Každý člověk má tvůrčí instinkt, který ho procesem individuace přirozeně vede. Podle psychologa C. G. Junga je „Tvůrčí cesta pro setkávání s nevědomím tou nejlepší. Vymyslete si nějakou fantazii … Všechny potíže, se kterými se v takové fantazii setkáte, jsou symbolickým výrazem vašich psychických obtíží.“

Často hledáme naše temná nutkání v jiných lidech. To se nazývá „projekce“. Psycholog Dieter Schnocks píše: „Vlastní potlačená sexuální přání nebo kriminální sklony mohou být projikovány na menšiny a jiné národy. Tam se hledá to, co člověk u sebe odmítá. Zlo v jiných daleko překračuje veškerou lidskou míru a nepřítel se stává nositelem absolutního zla a špatnosti, takže musí být bez milosti pronásledován, potírán a zničen.“

Respektovaný umělec
Jaroslav Rössler patří do dobré společnosti respektovaných fotografů Františka Drtikola, Jaroslava Funkeho a Josefa Sudka. V dubnu minulého roku vydražila aukční síň Christie’s jeho fotku „Světelná abstrakce“ z roku 1929 za cca 1,2 milionu korun (62,5 tis. dolarů). Finanční ohodnocení tak doplňuje povědomí o umělecké hodnotě díla.

Rössler se zapsal do dějin fotografie tím, že ve dvacátých letech minulého století použil „realistické“ médium fotografie k vytváření abstraktních kompozic. Jeho role je tak srovnatelná s postavením Františka Kupky v dějinách malířství. Potkali se někdy? V Paříži žili ve stejný čas. Realizovat výstavu, na které by byly představeny jejich prakticky souběžně vznikající práce, je kurátorskou a produkční výzvou.

Boj se Stínem
Paříž Rösslerovi umělecky pomohla. I když byl nespokojený s tím, že se živí reklamními zakázkami, pracoval alespoň pro špičkové společnosti, jako byl Shell nebo Michelin. Konec francouzského pobytu přišel náhle a tragicky. Roku 1935 byl zatčen za fotografování demonstrace státních zaměstnanců. Podle informací kurátora Rösslerovy výstavy Josefa Mouchy došlo k nešťastnému sledu událostí tak, že se byl fotograf rozloučit na nádraží s manželkou, která odjížděla do Prahy. Pravděpodobně na něj dolehl pocit osamělosti. Ačkoliv se předtím spíše vyhýbal focení lidí, tentokrát šel mezi dav. Byl zatčen policií a kvůli podezření ze špionáže pro Německo vypovězen z Francie. Cestou vlakem ke státní hranici se Rössler pokusil o sebevraždu a byl hospitalizován v léčebně ve Štrasburku. Jeho manželka zřejmě neměla o událostech žádné informace. Když se po čase vrátila do Paříže, nevěděla, kde je a co se s ním stalo. Našla ho až po několika týdnech.

Po návratu do Prahy si manželé otevřeli na Žižkově živnost s fotoateliérem a prodejem fotografických potřeb. Tam přečkali druhou světovou válku. Německé jméno získané po otci tentokrát sehrálo pozitivní roli. V žižkovském ateliéru vznikla i zmiňovaná fotografie se zmatenými stíny.

Naše sny a fantazie, mýty i náboženství hovoří o boji se Stínem. O boji s drakem, s ďáblem, s pokušením. Exploze, katastrofy, války, divoká zvířata, příšery, vrazi, mučitelé. Kouzelníci na straně zla. To jsou představitelé Stínu. Podle C. G. Junga je pro rozvoj člověka a jeho duševní zdraví nutný tvořivý vztah k potlačeným složkám osobnosti, to znamená práce se Stínem. „Nejzběsilejší a nejdojemnější dramata se neodehrávají na divadle, nýbrž v srdcích obyčejných lidí, které člověk nevšímavě míjí a kteří nanejvýš prostřednictvím nervového zhroucení světu oznamují, jaké boje se odehrávají v jejich nitru.“

K volnému umění se Rössler úspěšně vrátil v padesátých letech. Vlastními technologickými postupy, kterými zpracovával své nové i staré negativy z francouzského období, kreslil a maloval. Barevné práce ze šedesátých let připomínají psychedelickou vlnu. Světlo a stín už nebyla nutkavá posedlost, dílo získalo vyváženou kvalitu.

S jeho prací se můžeme seznámit v několika monografiích a na výstavách. Ta zatím poslední, doprovázená monografií vydavatelství Fotorenesance, se odehrála v Topičově salonu v květnu roku 2014. ∞

autor: Richard Kliment

Fotograf Martin Wágner, známý především svými dokumentárními snímky Ruska, je pravidelným účastníkem a opakovaným vítězem Czech Press Photo, v současné době také kurátorem a zároveň jedním z autorů výstavy „Viděno devíti. Fotografie z Ruska“. Setkali jsme se v jeho studiu v Praze, kde mi vyprávěl o sobě, o tom, jak ho cesta zavedla až do daleké Sibiře, a proč se Rusko stalo jedním z ústředních témat jeho tvorby.

Martine, jak se fotografie stala součástí vašeho života?
Fotím asi od 13 let. Jedním z mých prvních popudů se staly skautské výpravy do přírody. Přál jsem si ty zážitky nějakým způsobem zaznamenat, a tak jsem začal fotit. Poměrně záhy nato mě zaujala také východní Evropa. Po sametové revoluci všichni chtěli cestovat hlavně na západ. Na východ v podstatě zanevřeli nebo se o něm mluvilo v takových neskutečných barvách, že tam není co jíst, že v Rusku je možné cokoliv a tak dále. Poprvé jsem byl na Podkarpatské Rusi v roce 1994, tři roky nato jsem se dostal do Moskvy a od té doby jsem cestám do Ruska propadl.

Co vás na něm tak zaujalo?
Fascinovalo mě, připadalo mi velmi dobrodružné, exotické, daleko zajímavější než západ. Ale hlavním důvodem bylo, že jsem tam pokaždé potkal lidi, kteří mě přijali k sobě, se kterými jsem se spřátelil. Což se mi při dalších cestách, třeba když jsem jel autostopem do Skandinávie, nikdy nestalo. Může za to samozřejmě i jazyk, protože jsem se naučil rusky určitě lépe než anglicky. Ale lidé tam na východě jsou prostě vstřícnější. Proto mě to tam pořád baví. Pokaždé se těším na nová setkání.

Jak vznikala výstava „Viděno devíti. Fotografie z Ruska“?
Původní myšlenka patří zakladateli galerie „Zahradník“ Dmitriyi Rubinshteynovi. Chtěl jsem, aby výstava působila jednotně, tak jsem oslovil jenom ty fotografy, kteří fotí černobíle. Dalším jednotícím prvkem byla doba pořízení – od perestrojky dál. No a protože já sám se zajímám o dokumentární fotografii, tak i ti ostatní byli dokumentaristé.

Každý z autorů nám ukázal svůj pohled na Rusko. Jaký je ten váš?
Já ho vidím poeticky, ale zároveň velice subjektivně. Zajímá mě především periferie, příroda, vesnice a věci, které se nezměnily od doby Sovětského svazu. Z nějakého důvodu nechci, aby na mých fotografiích byli lidi s mobilním telefonem. Snažím se fotit nadčasově, aby nebylo poznat jestli jsou to záběry z 50. let, nebo ze včerejška. Přál bych si, aby působily jako obrazy od Ajvazovského, Repina nebo Surikova.

Ale vy fotíte černobíle, což vás odlišuje od vyjmenovaných ruských malířů. Máte raději černobílou fotografii?
Ano, určitě, vyrostl jsem na ní. Hlavně proto, že byla finančně dostupná. Když mi bylo 15, koupil jsem si za pár korun film v metráži a namotal ho do kazety, koupil jsem dvojku ustalovače fotopapíru a pořídil jsem tak fotku velice levně. Ale také se mi líbí, jak ta černobílá graficky působí. Už mám takové vidění.

Ovlivnil konflikt na Ukrajině návštěvnost výstavy? Nedívají se teď lidé na fotografie z Ruska negativně?
To je otázka, také jsem nad tím přemýšlel. Nedávno jsem na své facebookové stránce napsal, že v souvislosti s politickým děním na Ukrajině a ruskou okupací Krymu si dám zatím s těmi ruskými snímky pohov. Ale spousta lidí mi odpověděla, že ty fotky nejsou politické a lidi, kteří na nich jsou, za to určitě nemůžou. Ale ano, mám trochu pocit, že lidi nemají moc chuť dívat se na výstavu fotek z Ruska. Ani já tu chuť nemám. Mám z té situace nějakou depresi nebo podvědomě špatnou náladu. Takže když si mohu vybrat, raději teď budu dělat ty svoje krajinky nebo něco jiného.

Plánujete další cestu do Ruska, nebo máte jiné projekty?
Určitě bych se do Ruska ještě chtěl podívat, ale mám teď čtyřměsíčního syna, kterému bych se měl věnovat. Manželka je ze Sibiře, z Angary, tak až bude náš syn Václav trošku větší, určitě se tam s ním pojedeme podívat. Pak jsem také začal včelařit. Hrozně mě to baví a vidím v tom určitou perspektivu. Včelaření je něco hmatatelného a z fotografické tvorby nic hmatatelného není.

Je velice příjemné udělat dobrou fotku a je i společensky prestižní udělat výstavu. Ale trošičku se mi zdá, že je těch výstav a fotografií moc. A snažím se najít místo, kam dnes ta fotografie, kterou já dělám, patří. Vytvořit kvalitní soubor fotek je nesmírně náročné a třeba 16 fotografií, které visí na výstavě v Zahradníku, tvoří průřez mojí tvorbou za 10 let. Mám ty fotky rád, těší mě, ale zároveň bych možná chtěl dělat něco efektivnějšího, co by mělo pozitivní dopad na mě a na moji rodinu.

Koukám, že máte ve studiu zajímavou sbírku dýmek a už vícekrát jsem vás viděla naživo nebo na fotkách s tímto, řekněme, doplňkem. Patří to k vašemu stylu?
Dalo by se říct, že je to taková blbá intelektuální póza. Ale já to mám tak, že moje maminka kouřila dýmku a mně se to docela líbilo, tak jsem začal asi před 10 lety taky. Dýmka dokáže člověka uklidnit. Navíc v Rusku je to skvělý seznamovací prostředek. Kupuji si hodně aromatický tabák, takže když si zapálím ve vlaku na Transsibiřské magistrále, všichni za mnou chodí a ptají se, co je to zač.

Co byste vzkázal začínajícím fotografům?
Pokud se někomu líbí dokumentární fotografie, asi by se měl připravit na to, že je to časově náročné. Pokud focení věnujete málo času, je to na snímcích vidět. Ale nejdůležitější je nesedět na zadku, najít si zajímavé téma. Vyrazit z domova, pověsit si fotoaparát na krk a koukat se kolem sebe. Je obrovská výhoda, když člověk cestuje s fotoaparátem – dostane se pak do míst, kam by se normální turista nedostal. Může rozpovídat úplně neznámé lidi. Ti mu dovolí nahlédnout do svého soukromí, intimity svého domova, takže je to trochu takový sociologický, etnografický průzkum. Když se vrátíte domů a díváte se na pořízené snímky, něco se povětšinou vybrat dá. Jak kdysi pravil můj vážený učitel Aleš Kuneš: „Kdo chce fotografovat a vystavovat, tomu se to povede.“ Musím mu dnes s odstupem skoro dvaceti let dát za pravdu. ∞


autor: Yana Yushkevich
úprava: Maria Belinson

V posledních týdnech jsou moje témata jasná. Logistika, komunikace, přemísťování v prostoru. Pokud možno efektivní a úsporné. Správně zabalený kufr je mojí současnou prioritou. V zásadě nikdy nesmím zapomenout přibalit nabíječky všech možných druhů. Dále telefon, platební kartu, klíče, čtečky karet, externí harddisky, baterky – několik druhů. V hlavě několik PINů. Důležitá jsou přihlášení k účtům. Internet banking, online nákup jízdenek, domovní zvonek, druhý domovní zvonek (rozuměj zvonek u druhého bytu). Ovšem úplně „nejvíc“ je pro mě způsob elektronické komunikace. Opravdu nepovažuji za vyřízenou věc, když mi to „dají do mailu“, to teda fakt ne. Parádní jsou hlavně maily, kde odesílatelé požadují reakci „obratem“… Pro mě je to projev ignorantství, prostě nesedím pořád u počítače a nejsem pořád k dispozici a připraven k okamžité reakci. Pokud to vypadá, že jsem nasraný, tak s klidným svědomím můžu napsat, ano jsem.

O své současné práci psát nehodlám, nestojí to vůbec za řeč.

Možná je to jen další příběh nevyrovnané rockové hvězdy. Nebo spíše mladého otce, který není schopen dostát svým závazkům a rozhodnout se mezi rodinou a milenkou? Film Control se pokusil nahlédnout pod masku, za kterou se skrýval Ian Curtis.

Snímek byl natočen v roce 2007 a z programu kin již zmizel. Ovšem nyní byl opět promítán na Dnech evropského filmu v Praze, kde byl uveden v rámci sekce Média – Cesta časem.

Režie filmu se ujal Anton Corbijn, fotograf a režisér, který je známý především svými videoklipy pro Depeche Mode, U2 a další skupiny. Při výběru hlavního představitele padla volba na herce Sama Rileyho, který se neobjevil v roli zpěváka poprvé. Ještě před Control si zahrál v pro některé generace legendární Nonstop party, jež přibližuje post-punkovou scénu v Manchesteru roku 1980.

Smutná cesta k nesmrtelnosti
Control je snahou zaznamenat životní příběh Iana Curtise, frontmana skupiny Joy Division, dostatečně zajímavě pro diváka a dostatečně věrně podle vzpomínek jiných. Joy Division vznikla pod vlivem punkové vlny mezi roky 1976 a 1977 a její původní název zněl Warsaw. Po Curtisově smrti ostatní členové skupiny pokračovali pod jménem New Order.

Film popisuje Ianův život od seznámení s budoucí manželkou Debbie Woodruff až po jeho sebevraždu. Oženil se velice mladý a pár let nato se mu narodila dcera Natálie. Zároveň se však slibně rozjížděla i jeho hudební kariéra. V té době mu byla diagnostikována epilepsie. S úspěšnými koncerty narůstá i počet fanynek. Po jednom z vystoupení se seznámí s Annik Honoré, která o sobě tvrdí, že je novinářka, ale jeví spíše zájem o samotného Iana než o jeho tvorbu.

Ian se potácí mezi manželkou a milenkou a zjevně netuší, ke které z nich vlastně chová hlubší city. Poddává se pocitům marnosti, uvědomuje si, že není ani dobrým otcem své dceři, vše mu připadá složité a beznadějné. Opakující se záchvaty epilepsie mu berou energii a nahánějí strach. Není schopen dát si svůj život do pořádku, podléhá depresím. Ve svých třiadvaceti letech se oběsí na prádelní šňůře.

Nemůžu to dál vydržet
Film vychází především z knihy Touching from a distance, kterou napsala Ianova manželka Deborah. Jeho konečnou podobu ovlivnily vzpomínky ostatních členů kapely, vydavatele jejich desek i milenky Annik. Otázkou zůstává, zda se skutečně jednalo o biografii. Jelikož byl snímek natočen podle předlohy zpěvákovy manželky, mohla si jistě některé situace upravit, přikreslit nebo je naopak neuvést vůbec.

Byl Ian Curtis více hudební ikonou nebo spíše obyčejným klukem s obyčejnými problémy? Nebo hlavní roli v tomhle příběhu sehrála epilepsie? To, co by mě zajímalo nejvíce, je skutečný motiv sebevraždy. Zabil by se, i kdyby netrpěl touto nemocí? Nebo měla hlavní podíl na jeho smrti citová rozháranost? Odpověď na tuto otázku film neposkytne, ani nemůže. Naznačuje sice jisté okolnosti, ale co se v tu chvíli skutečně Curtisovi honilo hlavou, se můžeme jen dohadovat.

První polovina působila příliš uspěchaně. Osobně bych dala více prostoru době, kdy Joy Division teprve vznikali. Zdálo se, jako by je sláva zastihla hned od začátku. Ve skutečnosti však dlouho sklízeli neúspěch, a uvažovali dokonce o rozpuštění kapely. Ian v podání Sama Rileyho působil po celou dobu velmi přesvědčivě a společně s hudbou Joy Division přispěl k ponuré atmosféře.

Control
VB / USA / AUS / JAP, 2007, 121 min.
režie Anton Corbijn

Hruška se po sedmi letech strávených v Berlíně vrací do rodné Prahy. Plánuje se tady usadit na delší dobu a vytvořit nová díla. A právě jeho nadcházející výstava „Stojí hruška v širém poli“ přináší asociaci české lidové písně a odkazuje tak na Janovu touhu navrátit se ke svým kořenům. Zároveň navozuje vizuální představu Hruškových vnitřních pocitů a obav z přijetí českým publikem.

Dominantně ale název výstavy poukazuje na Hrušku jako autora, a naznačuje obsah výstavy, která je sebestředně zaměřena právě na něj. Jedná se o retrospektivní konfrontaci fotografické a malířské práce vznikající po dobu pěti let. Malby reflektují hlavně Janovy vnitřní pocity. Každá práce zobrazuje duševní rozpoložení, jehož transcendenci zachycuje další malba, která na předchozí vždy navazuje.

Malby se arytmicky střídají s fotografiemi. Ty svým surovým záběrem přinášejí naopak zobrazení fyzična. A to jak v intimních chvílích, tak ve zcela obyčejných momentech všedního dne. Jedná se o vůbec první Hruškovu výstavu, kdy je hlavním tématem on sám. Vždy se zabýval hlavně světem kolem sebe, samotného pozorovatele však doposud opomíjel. Téma pražské výstavy je tedy i symbolické – Hruška chce divákům připomenout, a mnohým i představit, sebe. Jana Hrušku jako postmoderního umělce pracujícího s malbou a fotografií, který tu českou scénu trochu rozvíří.

Stojí hruška v širém poli
prostor před Fotograf Gallery
Školská 28, Praha 1
vernisáž 11. 4. 19:00
výstava 12. 4.–1. 5.