Soul, RnB, elektronika i reggae, a k tomu závažná poselství. Svým osobním tónem zaujal už její debut Victims of Truth (2005), když loni vydala dlouho očekávané album Love Supreme, měla už statut mimořádné muzikantky a světoběžnice. Vyrůstala v Nigérii. Když jí bylo devatenáct, přestěhovala se do Německa. „Má hudba je univerzální,“ říká hudebnice Nneka. „Je ale zajímavé sledovat, na jaká místa mě dokáže přivést.“ Jedním z nich teď bude pražský Palác Akropolis.

Na deskách se vždy noříte do svého nitra. Co vám to přináší – vnitřní klid? Je to úspěšná cesta?
Takhle to chodí… Život znamená cestu, která nás přivádí do přítomného momentu. Hudbu používám jako svého druhu terapii, jako deník, který je mým autentickým odrazem. Skvělý je na tom ten samotný proces, díky němuž mám vliv i na okolní svět.

Někteří lidé se vyhýbají umění, které má nějakou hranu, které se snaží upozornit na vážná témata. Co za tím je? Pocity viny?
Nemyslím si, že to tak opravdu je. Někteří lidé se možná opravdu odvrátí, když jsou konfrontováni s něčím vážným, ale jiné lidi umění s kritickým ostřím naopak stimuluje, vyhledávají ho. A účelem umění je přece inspirovat!

Jakou volíte cestu, aby vaše umění bylo zábavné, ale zároveň se neztrácelo poselství?
Autenticitu.

Když se vás promotéři nebo novináři snaží na první dobrou přiblížit novému publiku, zmiňují blízkost k Lauryn Hill nebo spolupráci s Nasem. Které umělce byste takto vyzdvihla ze své pozice?
Rozhodně tahle jména: Christy Essien Igbokwe, Majek Fashek a Keziah Jones.

Jak se stavíte k možnosti budovat kariéru kolem umělecké tvorby? Dáváte si třeba cíle, jichž byste chtěla dosáhnout?
Teď už ano, ale je to celkem čerstvé. Dříve jsem to nedělala vůbec a mého manažera to trápilo a stresovalo. A tak jsem se naučila do jisté míry plánovat, ale zase když cítím, že už to je na sílu, nechám věci plynout. Tak jako dřív.

Na album Love Supreme jsme čekali několik let, nebyl to naopak stres pro vás? Anebo si ta deska prostě vyžádala přesně tolik času, kolik bylo třeba?
B je správně – ta deska prostě vyšla ve správný čas.

Vaše hudba pojednává o vážných věcech, ale je v jádru něžná, uklidňující, vznáší se kolem ní optimistická nálada. Posloucháte vy sama hudbu nepříjemnou, drsnou nebo nějak extrémní?
To ano, někdy. Mimořádně inspirující je pro mě v tomhle ohledu Serpentwithfeet – počínaje třeba tím, jak se vyjadřuje, jak zachycuje pocity – včetně těch temných. I ty totiž je třeba si připustit a přijmout za své. A moc oceňuju, když to někdo dokáže.
Dříve jsem žila s tím, že cítit věci je špatně. Že emoce jsou špatně, zvláště ty negativní. Ale poznala jsem, že špatně bylo především to takhle vnímat. Člověk na sobě nemůže pracovat, posouvat se, pokud si emoce nepustí k tělu, pokud je neprocítí.

text: Viktor Poláček

Nneka
Palác Akropolis (Kubelíkova 1548, Praha 3)
ne 12. 3. 19:30
www.fource.cz

Dublinští The Murder Capital se řadí mezi nejvýraznější tváře současného postpunkového obrození. Ale nejsou to síla, pochmurnost nebo vztek, které dělají kapelu tak jedinečnou – nýbrž laskavost a něha.

Už před vydáním loňského debutu When I Have Fears doprovázela kapelu pověst jedné z nejpozoruhodnějších současných kytarovek, na jejíž vystoupení se na zásadních showcasových festivalech stojí dlouhé fronty. Ve své tvorbě čerpá mladá pětice ze zvuku a pochmurnosti Joy Division i současníků ostrovní kytarové scény reprezentované romantickými Idles i naštvanými Fontaines D.C.: „Jsou to ulice vražedného hlavního města, které pětici hudebníků svedly dohromady. A ostatně už jenom angažmá dvorního producenta U2 naznačuje, že rock potřebuje nové hvězdy. I ty nešťastné,“ zakončil magazín Full Moon svou recenzi nahrávky.
„Není málo kapel, které jsou považované za legendární a které zároveň nikdy nebyly tak dobré, jako jsou The Murder Capital právě teď,” napsal v recenzi magazín DIY, který se připojil k řadě vlivných médií oceňujících jejich osobitý styl. Deník Guardian albu dal dokonce plné hodnocení a referoval o něm jako o mimořádném debutu: „Berou si to nejlepší z historie postpu nku a z každého tónu je cítit, že to myslí vážně.“
O tom, jak vážně to myslí, se pražské publikum přesvědčí už 26. ledna v klubu Underdogs‘, kde před The Murder Capital zazní experimentální folk Junior Brother. Vstupenky pořídíte na fource.cz

text: Jakub Béreš

Britský hudebník Fin Greenall alias Fink, spjatý s kultovním elektronickým labelem Ninja Tune, se vrátí do Prahy, kterou si tak oblíbil. Na turné s názvem All Give Tour jej doprovodí i kritikou vychvalovaná švýcarská písničkářka Sophie Hunger.

Absolvent oboru historie na univerzitě v Leedsu a jedna z nejzásadnějších postav přelomu tisíciletí britského labelu Ninja Tune se později výrazněji prosadila svou písničkářskou tvorbou. V té Fink nadále uplatňoval producentské postupy a práci s gradací, které si osvojil jako DJ na experimentálně-elektronickém labelu. K bluesu a indie ho přivedla práce pro hudební vydavatelství Sony i dlouholetá spolupráce s britskou zpěvačku Amy Winehouse. Jako producent se podílel na deskách hudebníků jako Bonobo nebo skupiny Elbow.

Na letošní podzim chystá Fink v pořadí svou sedmou řadovou desku s názvem „Bloom Innocent“ . Jako na předešlých nahrávkách na ni pracoval spolu s hvězdným producentem Floodem (New Order, PJ Harvey). „Bloom Innocent je deskou o putování. Je to příběh muže, který zahodil svou minulost a rozhodl se bez očekávání vydat na novou cestu,“ prozradil Fink.
Album vycházející 25. října Fink složil ve svém domácím studiu v Berlíně. Na nahrávku láká osmiminutová hypnotická skladba „We Watch The Stars“.

Fink
Roxy (Dlouhá 33, Praha)
9. 11. 19:00 • 550 Kč


text: Jakub Béreš

Australská indie folk-rocková kapela The Paper Kites odehraje 26. ledna v Praze svoji premiéru. Přijede s novou desku twelvefour, kterou frontman Sam Bentley psal mezi půlnocí a čtvrtou ranní. Pokud to ještě nevíte, prý je to nejkreativnější čas na psaní.

„Hledal jsem inspiraci a tohle mi přišlo zajímavý,“ říká Bentley, „tak jsem tu teorii chtěl otestovat.“ Ostatní členové kapely dali nápadu zelenou, Bentley resetoval své spánkové návyky a celé dva měsíce s úderem půlnoci čtyři hodiny psal.

Deska s noční náladou, zasněná, omamná, někdy osamělá – taková je twelvefour. „Tou dobou jsem poslouchal hlavně The Cure, Roxy Music, Nicka Drakea nebo Nicka Cavea,“ popisuje Bentley hudební vlivy.

Se stejně osobitým přístupem vytváří The Paper Kites i klipy – starší videa jako Young nebo St. Clarity jsou dobrým příkladem. Z nové desky se klipu dočkaly už dva singly, kapela slibuje natočit ještě třetí. Všechny má spojovat téma noci, jak jinak. O netradičním způsobu nočního natáčení desky vzniká dokument, který fanoušci budou moct vidět už brzy.

The Paper Kites a jejich zhudebněné sny uslyšíte 26. ledna v Rock Café. Vstupenky koupíte na webu GoOut.cz a v síti Ticketpro. º


autor: Kristýna Koreis