Na houbách

velkolepě jsem stanul před babičkou
s přírodní trofejí v ruce

ale lubi
holubinky nesbíráme

pýchavky v mé hlavě
byly okamžitě rozšlapány
červivé odřezky hřibů trčí z kompostu
ještě před obědem

Youtube

pod klipy indie interpretů
se scházejí smutné děti
navzájem se chlácholí:
*virtuální objetí*

vykročím z internetové sféry
půjdu první
aby se pavučiny nepřichytily na nikoho jiného

je to zbytečná úzkostlivost
při silném větru
naprázdno objímám rorýsy

Vrstevníci

o mých zájmenech nic nevědí
a naprosto to respektují

na dobrý den říkají
ahoj nebo dobrý večer

sledujeme se jen někde

ale tenkrát
když jsme nedopuštěním
seděli na čtyřsedačce

(ta rozpadlá vodárna
pamatujete?)

naše oči se setkaly
až v procesu plašení

ze sbírky Místní (Fra, 2025)

***

Naše řeč

Nevím
Možná
Uvidíme
Myslím, že tak nějak by to mohlo být,
poslední slovo ale zdráhám se a věř mi v žádném
případě nemůžu vyslovit…

ze sbírky Návrh (Éditions Fra, 2023)

Bukovina, hornaté území na úpatí Karpat, se stala v literatuře symbolickým místem. Její území se rozkládalo na samém okraji Habsburské monarchie (dnes mezi Ukrajinou a Rumunskem), přesto se stala vedle Vídně a Paříže jakýmsi dalším, alternativním, kulturním centrem. Díky své poloze byla Bukovina tavicím kotlem východních a západních vlivů. Oblast obývala židovská komunita, v době monarchie sem pronikl silný německý vliv, žili tu Poláci i příslušníci nejrůznějších východoslovanských národů. Noviny vycházely ve čtyřech jazycích a v samotném hlavním městě, Černovicích, se dařilo vzájemné spolupráci a debatě mezi příslušníky několika náboženství. Podobně jako třeba v meziválečné Praze se Bukovina stala na několik desetiletí křižovatkou intelektuálního života a prostředím podporujícím umění. Poklidné soužití odlišných národů samozřejmě vzalo za své v době světových válek, kdy se Bukovina stala dějištěm mocenských tahanic mezi východem a západem.

Krajiny paměti
Exkluzivita kulturního prostředí Bukoviny před válkami i jeho tragický pád se odráží v tónu poezie, která odsud pochází. Generaci umělců, jež byla svědkem takové dramatické kulturní změny, nezbývalo, než tento čas nechat žít ve vzpomínkách. Jejich dílo je charakteristické elegickým tónem, ale také sklonem k idealizaci až mytizaci zmizelé země. Z tohoto úhlu pohledu pochopíme také příklon autorů ke „klasické“ poezii, která chce jazyk „starého světa“ spíše uchovat, než jej nabourávat moderními experimenty. Typická je pro tuto poezii také (překladatelsky náročná) tendence spojovat prvky z různých jazyků, které se na území Bukoviny objevovaly.

Generace sirotků
Nejznámějším jménem Hrobů v povětří je černovický rodák Paul Celan. Svou první sbírku, která zde vznikla, nechal sice těsně před vytištěním rozmetat a od této rané poetiky se vědomě distancoval. Nemohl ale zapřít, že specificky temný tón jeho poezie má kořeny právě tady, v tragédiemi zmítané oblasti Bukoviny. Zajímavé je poměrně vysoké zastoupení básnířek. Za všechny jmenujeme, kromě známé Rosy Ausländerové, objev tohoto svazku, lakonicky a úderně píšící Ilanu Shmueli, poslední Celanovu milenku, která začala psát poezii až na samém sklonku života, v sedmdesáti letech, a jejíž básně mimo jiné dobře ilustrují, že poezie z Bukoviny byla mnohdy psaná jako výsledek jistého „přetlaku“, potřeby vyrovnat se s událostmi velmi neklidné doby. „Po sedm desetiletí / umírám svůj život // za mnou se žene poušť / už mě dohání / počítám duny / sedm krát deset // Hlavu v písku.“ (s. 168)

Podobně nostalgický tón je možné rozeznat u řady především středo- a východoevropských literátů. Je spojen se specificky evropským snem o fungující multikulturní společnosti, záblesky jehož naplnění nacházeli někteří autoři právě v době národů spojených pod císařem Josefem, a stvořili tak ve svých dílech takzvaný habsburský mýtus. Kontury mýtu jsou patrné v dílech Josepha Rotha, Bruna Schulze, Juliana Stryjkowského, je jedním z interpretačních klíčů pro pochopení Haška nebo Kafky, najdeme jej také u současných autorů, jako je Jurij Andruchovyč nebo Taras Prochaska. K nim se nyní řadí také básníci antologie Hroby v povětří, kteří téma zpracovávají v intimnější, jaksi radikálnější poloze. Radek Malý se snažil svým výběrem zprostředkovat českým čtenářům co nejvíce jmen a zároveň vybrat takové texty, které výše zmíněný kulturní mýtus dobře ilustrují. Sám je básníkem odchovaným expresionistickou poezií (studoval u Ludvíka Kundery), a proto je možné vnímat poučenou a citlivou překladatelskou práci, stejně tak jako jeho velké osobní zapálení pro téma, rozpoznatelné jak z průvodního textu, tak z životopisných medailonů, kterými Malý knihu doprovodil. Podařilo se mu tak k dílům autorů tvořících „mýtus staré Evropy“ připojit další cenný díl. ∞


Hroby v povětří / Poezie Bukoviny
Vydavatelství Fra
Praha, 2015, 200 stran

Ne teď
Až bude čas

Až slezeš z kolotoče
a opilé kulisy na tebe přestanou dotírat

Zhotov past
a chyť si krtka tmáře
Kominíka tuneláře

A protentokrát zapomeň
na hrabavý aparát budící odpor
i na nejbrutálnější penis v přírodě

Svou pozornost věnuj slepé hlavě
Protože ty oči
ty oči tam kdysi byly


Přesýpací žena

Vyhledej cizí ženu
nekonfliktní do té míry
aby ses ji naučil mít rád

Naklaď vejce své nesnesitelnosti
a přinuť ji po nich kráčet

Něžně ji krm
kvalitní slámou
šiškami a měkkým tvarohem

Protože taková žena
se ti vyplatí
Ani si nemusíš
v hlavě otevřít hračkářství


Básně vyšly ve sbírce Železná košile, nakladatelství Fra, Praha, 2015, 40 stran.

Na konci minulého roku vyšla v nakladatelství Fra nová básnická sbírka Chůze po dunách. Od té doby se kniha i její autorka Kateřina Rudčenková těší zvýšené pozornosti – již vyšly čtyři recenze, tři rozhovory, básnířka byla hostem několika čtení i literárního pořadu U zavěšené knihy na ČT art. A ohlasy jsou vesměs pozitivní, dokonce se zdá, že sbírka jde na odbyt. V malém rybníčku současné české poezie, kde plave mnoho vzácných ryb, ale loví jen málo rybářů, je to úkaz spíše ojedinělý. Čím jsou její básně tak přitažlivé?

Kateřina Rudčenková (* 1976) publikuje již od konce 90. let. Před Chůzí po dunách vydala tři knihy básní (Ludwig, Není nutné, abyste mě navštěvoval, Popel a slast) a jednu knihu povídek (Noci, noci). Také napsala několik divadelních her, z nichž jedna (Niekur) byla inscenována v divadle Ungelt a autorka za ni dostala Cenu Alfréda Radoka. To bylo před pěti lety – dlouhá pauza… Nyní se spisovatelka navrátila do mateřského lůna poezie a znovu je o ní slyšet.

Někdo by tomu mohl říkat klišé
Sbírka začíná cyklem „období rudé“. Jak již název napovídá, jednu z hlavních úloh v něm hraje symbolika barev. Starší poetický motiv snad ani nelze najít. Barvy člověka obklopovaly vždy a vždy byly prostředkem, který umožňoval vyjádřit slovy nevyjádřitelné. A nejsou to jen barvy a jiné zrakové vjemy – své místo ve sbírce mají i další smysly, a to především hmat a dotek. V tomto ohledu by se poetika Rudčenkové dala označit za výrazně klasickou.

Stejně tak základní pocity a myšlenky člověka stojícího na předělu životní dráhy, které básně nesou, neobjevují nic nového. Záludná lidská povaha se svou potřebou jednou za čas se zakrýt maskou, aby mohla popustit uzdu svým pudům. Střet lidských ideálů s nemožností jejich naplnění. Utíkání od zodpovědnosti za svůj vlastní život. Určenost obývaným prostorem čtyř stěn. Zdlouhavá cesta životem po nejisté půdě pod nohama. Provinění rodičů na dětech. A další a další. Většinu z nich lze celkem snadno pochytit a dešifrovat, autorka je nehalí do složitých obrazů a metafor, ani nepoužívá specifické a neprostupné subjektivní motivy.

Tato podstatná dávka klasičnosti a srozumitelnosti (a jistě i senzačnosti, protože autorka se nevyhýbá erotice) hraje pro prodejnost a čtivost sbírky. Ovšem není to tedy jen mix již stokrát ohraných klišé?

Kouzlo osobní poetiky
Jakkoliv by některé prvky v Chůzi po dunách bylo možné označit jako klišé, tak jistě ne všechny ty další, které je doplňují, a zcela jistě ne výsledek, ve který se skládají. Z básní sálá pečlivě promyšlená a připravovaná osobní výpověď. Výpověď o pocitech nově objevených a opravdově prožitých. Zvláštní na ní je, že i když cítím jasnou spojitost s realitou, připadám si, jako by mi někdo vypravoval pohádku. Proud vjemů ze skutečného světa je prosíván přes kouzlo osobní poetiky básnířky, a vzniká tak soukromá odrůda magického realismu.

Celou sbírkou prolínají malé dávky fantastična, exotična a hravosti – ohňostroj, karneval, smyslní lodníci, mofety, autodrom, pugety… Odlehčují náměty, které jsou ve své podstatě trýznivé a trpké. Vedle stání ve frontách a ježdění tramvají dávají naději alespoň na vzrušení, když už jinak život uplývá mezi prsty a ideály jsou zbořeny.

„Příběhy“ jednotlivých básní se odehrávají převážně v přírodě, nebo v jiných „veřejných“ prostorách, ale hlavně mimo hlavu a tělo lyrického subjektu. Možná i proto je tak snadné nechat se unést a procházet se barevnými krajinami, ulicemi, domy a byty s ním… ∞


Chůze po dunách
Fra
Praha, 2013, 74 stran