Místo převyprávění Kafkova života či interpretace jeho děl ztvárňuje baletní inscenace Kafka v podání Národního divadla Brno klíčové okamžiky a vztahy, které formovaly spisovatelův život i činnost. Vzniká emocionální koláž, v níž se stírají hranice mezi jeho prožíváním a tvorbou. Franz, Josef K. a Řehoř Samsa tak splývají v jedno.

Za koncepcí stojí režisérka Markéta Pimek Habalová, na choreografii však spolupracuje s Barborou Raškovou a Glenem Lambrechtem, přičemž každý z nich ztvárnil část inspirovanou díly Proměna a Proces. Raritou je i účast všech složek baletního souboru, různorodost věku i zkušeností tanečníků dodává inscenaci další dimenzi.

Habalová pracuje se širokou škálou figur a výrazových prostředků – od jemných gest naznačujících psychické rozpoložení přes repetici pohybů, jimiž hlavní sólista napodobuje gesta otce (aniž by musel být na jevišti přítomen), až po doslovnou a zcela explicitní choreografii dívenky, která skáče panáka, láskyplně objímá panenku a poté truchlí nad její ztrátou. Doslovnost tohoto obrazu umožňuje porozumět méně známému příběhu, který ukazuje Kafkovu lidskou stránku lišící se od jeho zobrazování jako sužovaného génia. V síle této scény se skrývá i její slabá stránka – pokud diváci příběh neznají, ztrácí na intenzitě a může se zdát nadbytečnou či nemístnou.

„Celé moje psaní je o Tobě“

Kafka sedí na kraji jeviště před šedou oprýskanou stěnou, na hlavě má buřinku. Bledá tvář, uhrančivé oči a tmavé sčesané vlasy; sólista je mu velmi podobný. Tanečníci byli obsazováni tak, aby typově odpovídali svým postavám.

První jednání představuje Kafku jako člověka a zázemí, z něhož vycházel, čímž nastiňuje motivy objevující se po celou dobu inscenace. Zaměřuje se na milostné a hlavně rodinné vztahy, které se silně projevovaly v jeho dílech. Členové rodiny se od ostatních postav odlišují choreografií i kostýmy v ponurých barvách. Autoritativní otec Hermann vodí po jevišti svou až rigidní rodinu, ta jeho důrazné a ostré pohyby opakuje. Jeho pokusy o přesné napodobení kontrastují s hravou interakcí s přítelem Maxem Brodem a sestrou Otýlií.

Pocit odcizení a mechaničnost pohybů se stupňují při zobrazení jeho práce v pojišťovně. U nekončící řady stolů úřednictvo v buřinkách hlasitě klape do imaginárních psacích strojů. Nejprve přirozený pohyb za stále zvyšující se hlasitosti a rychlosti úderů přeměňuje v křečovité těkání. Synchronizovaná mechanická gesta byrokratické mašinérie přivádí Kafku do agónie, až se zhroutí na zem. Proměna přichází. Její zpracování vyniká především použitím karikatury. Řehoř Samsa, připomínající více než brouka neurčitou nelidskou kreaturu, je v obležení stolů, za každým z nich verze jeho rodiny s ohromnou kašírovanou hlavou.

Druhé jednání otevírá lyrický duet Kafky s Dorou zrcadlící intimní povahu jejich vztahu. Na jevišti je pouze Kafkovo lůžko v sanatoriu – negativní prostor emotivně scénu. Postel je využita nejen jako rekvizita v rámci choreografie, ale i jako prostředek pro orientaci v dějové linii.

Nejsilnějším momentem inscenace je zpracování Procesu. Bezradného Kafku/Josefa K. obklopují tanečnice s buřinkami a celotělovými trikoty, které jim skrývají i část tváře. Temné siluety vláčí a pohazují hlavního sólistu po jevišti. Za anonymní byrokratickou mašinérií se na pojízdném schodišti zjevuje všemocný soudce v tmavém taláru a s rudou kůží, v rámci choreografie je jasně zřetelná jeho mocenská převaha. Společně se sborem soudců připomínajícím noční můry Josefa K. odsoudí.

Část od Glena Lambrechta v rámci inscenace vyniká a silně kontrastuje s předchozími choreografiemi, kde pohyb jako by tekl, gesta paží byla výrazná a vliv moderny zřetelnější. Lambrechtův Proces působil jako neoklasický balet na špičkách s výraznou vertikalitou a striktnějším dodržováním techniky.

Tři autoři, jeden Kafka

Výsledkem spolupráce tří choreografů je kombinace různých pohybových rukopisů a různorodost pohybového jazyka, dramaturgie je ale přesto ucelená. Scénografie, kostýmy a světlo propojují jednotlivé části inscenace. Barevná paleta pracuje s chladnými šedými, tmavě modrými a hnědými odstíny, zatímco rudá kůže soudce či barevně výraznější šaty ženských postav upozorňují na klíčové vztahy. Práce se světlem podporuje atmosféru obrazů a jejich střídání. Oslepuje diváctvo, zatímco se Kafka choulí ve středu jeviště, za doprovodu mohutných tónů se rozsvěcí a zhasíná. Hluboký tón a světlo odhalí tanečníky ve strnulé poloze, se zhasnutím zmizí. Přerod v Proměnu a Proces ukazuje ohromný světelný rám, který oslňuje diváctvo a Kafku vtahuje do světa jeho tvorby. Inscenace zprostředkovává Kafkův vnitřní svět a propojuje jeho život a tvorbu v jeden celek.

Kafka
Národní divadlo Brno – Janáčkovo divadlo (Rooseveltova 31, Brno)
psáno z premiéry a reprízy 24. a 25. 11.
nejbližší repríza so 8. 11. 19:00

Franz Kafka napsal povídku V kárném táboře během vzplanutí první světové války v roce 1914. Autor v ní nastoluje otázku morální odpovědnosti ohledně trestu smrti v jednom z kárných vězeňských táborů. Poměrně rozsáhle, přesto věcně a „kafkovsky“ stroze zjišťuje, jak je složité stát se hybatelem osudu bez drtivé morální újmy. Adaptaci této povídky aktuálně inscenuje Katharina Schmitt ve Studiu hrdinů pod názvem Aparát.

Problematikou, která je probírána v samotné předloze, je stroj, aparát, který vykonává trest smrti, ovšem nejen jako takový. Během procesu exekuce, než je odsouzený usmrcen, má dospět k poučení a „napravení se“. Zřízenec tábora definuje, čím se odsouzený provinil, následně mu kárnou sentenci vyřeže do zad a pak jej probodne. Samotný proces trvá několik hodin a jeví se spíše než jako bezvýznamná poprava jako „rituál očisty“.

Aparát jako nástroj doslovnosti
Schmitt k povídce přistupuje jemně a obezřetně. Spolu s tvůrčím týmem vytvořila její adaptaci výběrem stěžejních pasáží, které spojila dohromady a po většinu času je nechává zaznít reprodukovaně podobou voice­‑overu Ivany Uhlířové. Téma je soustředěné na onen aparát. Herci (Jakub Gottwald a Pasi Mäkelä a zmíněná Ivana Uhlířová) jednají nonverbálně, až na několik krátkých úseků, ve kterých zřízenec skrze monolog obhajuje existenci a účel smrtícího stroje.
Hlas Uhlířové popisuje základní fabuli povídky. Cizinec přijíždí do kárného tábora, kde ho důstojník obeznámí s fungováním popravčího mechanismu. Celý proces demonstruje na odsouzeném a během něho žádá cizince o důvěru a podporu ohledně budoucí existence stroje. Cizinec však neguje jeho přání a následně se stává svědkem situace, která vzbudí děs i určitou míru fascinace. Důstojník propustí odsouzeného, vysvobodí jej ze stroje a následně se do něho upoutá místo něj a exekuci provede sám na sobě. Cizinec tomu nezabrání a stává se tak částečným strůjcem oné fatální události.

Sledovat a trpět
Inscenace s vcelku jednoduchou zápletkou pracuje jako s apelem, který jistým způsobem s diváky manipuluje. Dosazuje je do pozice pozorovatelů, snad až voyerů, kteří nečinně přihlížejí násilným činům a jejich přesvědčivé obhajobě. Mám dojem, že tento fakt by nebyl zas takovým emočním hybatelem, následná exekuce popravčího však ve mně vyvolala nechuť a děs. Již od samého začátku je Uhlířová v roli cizince silně účastná s diváky, navazuje s nimi snad až přátelský vztah pomocí groteskního a velice jemného nonverbálního jednání. Oproti ní hrubý dozorce působí nesympaticky, neuchopitelně a vysoce nesympaticky. Kvůli tomuto kontrastu je pak hraniční moment, kdy cizinec smrti dozorce jen nečinně přihlíží. Fakt, že je cizinec jistým způsobem sympatický, je náhle zničen.
Zmíněnému voyerismu dost dopomáhá i scénografie (Pavel Svoboda). Obrovský prostor Studia hrdinů zůstává, až na monumentální konstrukci umístěnou ve středu jeviště, netknutý. Aparát v sále trčí jako gilotina a poprava je akcentovaná extatickou hudbou a briskní světelnou změnou. Herci se pohybují po celém prostoru sálu, Uhlířová jedná i mezi diváky v hledišti. Krom pocitu očí, které mne sledují, jsem neměl jistotu, zdali dalším popraveným nebudu právě já. Tísnivá atmosféra byla v některých momentech až nesnesitelná.

Tíseň v pozitivním světle
Schmitt nám umožňuje sledovat transparentní přepis Kafkovy povídky. Dává nám možnost volby, zdali se přikloníme na stranu dozorce, či cizince. Přesto ukazuje, že ona pravda silně záleží na okolnostech a generalizační úsudky ohledně viny se musejí podrobit důkladné etické diskusi. Proto je důsledek inscenace dlouhotrvající, emoce z ní uchovávající. Její síla tkví ve faktu, že je třeba důsledně prověřovat a vyhodnocovat, jednat, nikoliv nečinně přihlížet.

Aparát
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
premiéra 15. 4. 2025
nejbližší repríza út 6. 5. 20:00

Křehká diktatura interpunkce, závrať z věty vedlejší…* Kdyby dospělí i školský systém dokázali naslouchat úvahám a fantaziím malého kluka, možná by život i dílo Franze Kafky vypadaly poněkud jinak. Reakcí na vnější deformování vnitřního světa dítěte bývá někdy únik, někdy svéhlavost, pro někoho vnímaná jako frackovství.

Stohy popsaného papíru o životě a díle
F. K. by se daly několik hodin, možná dní, přehazovat vidlemi. Malý stvořitel (s podtitulem Der kleine Fratz) Egona Tobiáše v nastudování Divadelního spolku Jedl (Nebeský – Trmíková – Prachař) se vyznačuje nebývalou stručností a přitom až ohromující celistvou znalostí díla a života F. K. Nejde jen o věcnou rovinu, za pozornost stojí zpřítomňování pocitů, jež známe z Kafkových knih a dopisů: niternost a uzavřenost do sebe, tíseň z existence, z „logiky“ úřadů i ouřadů, z absurdity světa, do níž jsme vhozeni, resp. rozeni. Hra se slovy, s motivy, odkazy, citacemi, s historickými reáliemi a současné aktualizace s dějinným nadhledem vyvolávají ironii a absurditu ještě jiného druhu, a především to, co v Kafkově díle nenajdeme – humor a smích. Přítomná nadsázka (slovní i ve výpravě), rovněž tak vtip jsou specifickým klíčem režiséra Jana Nebeského (který zřejmě i navazuje na poetiku Petra Lébla). Ale dost obecných řečí, raději k věci…

Co na to vrchní rada Vacátko?
V příběhu z pera Egona Tobiáše se objeví postavy historické i fiktivní. Lucie Trmíková s magnetismem sobě vlastním a očima barvy chrpy, s nimiž ladí i její elegantní šaty s prostřihy, není jen matkou ve stínu otce, je i dívkou, která Franze okouzlí. Felice? Julie? Milena? To není podstatné. Zato repliky s milostnými dopisy na tváři diváka nejeden úsměv vykouzlí. Martin Dohnal je představitelem otce Hermanna, jemuž je košile bližší než kabát. V extravagantním kostýmu či s nečekaným (ale významově zcela pochopitelným) kostýmním prvkem je náhle Maxem Brodem či vyhlášeným prvorepublikovým policistou, jenž má „hasit“ Franzovo zmizení. Místy trochu groteska i féerie se zpěvy, nikoli však samoúčelná. Intermezzo rodičů o chlebu a jeho podobách zaujme svým rytmem i významy, které nabízí. Rovněž tak působí Franzovo vyznání Já věřím v talíř, můj otče, prázdný talíř! Tato úsměvná parafráze jednoho spirituálu je podmanivá nejen díky své lehkosti a nápaditosti obrazů, ale i vyzněním podobenství a metafor. Zpěv i nezaměnitelná barva hlasu Karla Dobrého a jeho zralý charismatický herecký projev i virtuozita v roli Franze jsou tak přesvědčivé, že až nevěřícně zíráte s otevřenou pusou. Nejen nad jeho odstátýma ušima… V sportovním trikotu, barevně „laděném“ po vzoru i vzdoru dospívajících (kostýmy: Petra Vlachynská) vyzařuje z postavy vnitřní mládí a svěžest, o niž mnozí z mnohem mladší generace již přišli. Majstrštyk hodný nejedné divadelní ceny, snad. To se týká i scénáře. Uvidí se…

Vytvořit nový svět?
„Chtěl bych se přestat skrývat, ale moje skrýš je všude se mnou. Chtěl bych vyjít ven, ale na to tento svět není navržený. (…) Zemřu a povstanu z popela jako Národní divadlo. (…) Procházím branou do Nového světa. Dvojitá šroubovice z písmen se kroutí nekonečně vysoko. DNA románu, k němuž se ani nepřiblížím, k němuž se ani přiblížit nesmím, a přesto mě přitahuje, jako světlo lampy přitahuje nočního… – (spálí se) au! Všechno musí být spáleno! Protože TAM už slova nebudou k ničemu…“

Epilog
„Rána v tichu / tiše bolí / rány ráno / sypu solí / rána k ráně / tiše sedá / za okny se / mlha zvedá. (…) Psaní je má modlitba. (…) Mám plán!“
*autorem Egon Tobiáš, ostatní citace též ze scénáře či z programu.

Malý stvořitel (Der kleine Fratz)
Divadelní spolek Jedl in Skautský institut (Staroměstské náměstí 1, Praha 1)
premiéra po 22. 6.
další reprízy st 2. 9., pá 4. 9., so 5. 9. , po 7. 9.

Není novinkou, že Franz Kafka dnes patří mezi osobnosti, jejichž tvorba pozvolna mizí pod nánosy toho, co se o ní i jejím autorovi řeklo či napsalo. Kafkovský mýtus je zkrátka profláklý. Což mu ovšem nebrání, aby fungoval jako dobrá obchodní značka. Také to je ale stará známá věc. Tak hernajs, má vůbec smysl se tím Kafkou ještě zabývat?

Ať jsou mýty opřádající Kafkovo dílo a osobu zprofanované nebo ne, jako materiál lákají pořád. Třeba právě onou „provařeností“. K dalším kulturním evergreenům pak patří připomínání tvůrců v souvislosti s nejrůznějšími výročími. Překvapením tedy nemůže být, že se na nás v červnu Kafka sype ze všech stran. Devadesát let, které 3. června uplynou od jeho úmrtí, představuje dobrý argument také pro divadelní dramaturgy. Od začátku roku se na repertoáru pražských scén objevily hned tři nové kafkovské inscenace.

Tou nejaktuálnější je adaptace povídky Proměna, již ve Švandově divadle nastudoval Dodo Gombár. Premiéra bohužel připadla až na konec května, a tak si na stránkách červnového Artiklu můžeme připomenout jen dvě starší inscenace – dvojí uchopení kafkovského mýtu v Divadle D21 a v Dejvicích.

Kafka hororový
Minimálně co do nápadu nezůstalo komorní divadélko D21 pozadu za zavedenými kamennými scénami – s všudypřítomností Kafkova odkazu zabojovali tvůrci pod vedením režiséra Jiřího Ondry tak, že si k jevištnímu ztvárnění vybrali jednu z méně známých povídek, Ortel. V první části inscenace se jim podle mého podařilo vypreparovat z „příběhu“ to hlavní – konfrontaci schizofrenního syna s despotickým otcem. Námět se rozhodli interpretovat autobiograficky, respektive spíše skrze Kafkův současný obraz, s oporou ve známém Dopisu otci. Začíná se výjevem rodiny zdeformované vlivem dominantního rodiče a další přibývají – záliba v pornografii a návštěvách nevěstinců, problematizovaná sexualita… Stejně dobře je vystižen absurdní humor, který čtenář v Kafkových prózách spíše tuší, než že by se nahlas smál. (Za hranou bylo pouze vyjádření traumatu z rodinných rituálů skrze znesvěcení košer jídla – želé bitva nefungovala jako vtip, ani nijak jinak, i když se s její prvoplánovostí pracovalo zjevně záměrně.) Vedle černočerných vtípků dokresluje náladu autorská hudba: dojem z četby Ortelu je stále přítomen – divák cítí v temných tónech a obnažených zvucích rozklad, i kytara je jen torzem, stejně jako se rozpadají vztahy a deformuje psychika postav…

Je škoda, že tvůrčí tým neudržel inscenaci v této linii a v druhé části neodolal pokušení převyprávět povídku takřka doslovně. Tam, kde by představení mělo vrcholit, už spíš skomíralo. Při životě jej nakonec udržela hlavně skvělá Ivana Machalová v roli zrůdného otce.

Dílo je smrtelné, autor je živý
Inscenace Dejvického divadla Kafka ’24 pracuje s kafkovským mýtem způsobem, který je v dnešní době ne-li častější, tak minimálně stejně oblíbený jako shromažďování různých, zaručeně pravdivých a nejraději bulvárních informací – Kafku chce ukázat jako „obyčejného člověka“. Takové demytizování ale vede k jedinému: podpoře původních mystifikací nebo rovnou vytváření mýtu nového.

Přesně to se v Dejvicích také stalo. Žádné vyvracení kafkovských senzací, spíše jejich obalení do laskavého hávu. „Obyčejný“ Kafka K. F. Tománka je především útrpný; útrpná je bohužel i celá inscenace. Nakonec z ní osoba spisovatele stejně vystupuje, jak ji známe – chudák umírající na souchotiny s podivným vztahem k ženám, génius toužící po spálení svého díla a psychická oběť despotického otce. Ryšavé vlasy vizuálně (nejspíš schválně) anti-židovského a anti-kafkovského Davida Novotného tuhle podivnou koncepci už nemohou zachránit.

Nezbývá než se těšit, že ve „Švanďáku“ nechají Kafku klidně spočinout a budou se místo něj soustředit na Řehoře Samsu. Přesně to je totiž pieta, jíž bychom si ono devadesáté výročí mohli připomenout – nechme být Franze, jeho rodinu, ženy i přátele a soustřeďme se na trvalý odkaz, který zanechal. Autora nevzkřísíme, oživme dílo. ∞


Franz Kafka: Ortel
Divadlo D21 (Záhřebská 21, Praha 2)
premiéra 28. 3. • psáno z reprízy 5. 5.

Franz Kafka: Proměna
Švandovo divadlo (Štefánikova 57, Praha 5)
premiéra 31. 5. • reprízy 2. 6. a 18. 6.

Máte pocit, že váš podzimní splín se již pokradmu mění ve vánoční stres? Jako řešení se jeví snad jen zimní spánek. A pro ty, kteří si takovou možnost dovolit nemohou, právě vychází Zámek – komiks dle díla známého pražského depresáře, Franze Kafky. Nahlédněte tedy do světa tísnivé nejistoty a přesvědčte se, že by mohlo být ještě daleko hůř.

Pokud zapátráte v pražských suvenýrárnách, naleznete hrnečky s Kafkou hned vedle těch s golemem. Nikoli náhodou! Mýtus jeho podivuhodné osobnosti je známější (a výnosnější) než jeho samotné dílo. Ale i zarytý antibeletrista je obeznámen alespoň s novelkou Proměna aneb pojednání o strašlivé kocovině pana Samsy. U hmyzí říše se ale neduživý grafoman zdaleka nezastavil a vedle dvou šuplíků krátkých povídek, deníků a dopisů stvořil i romány Proces, Nezvěstný a dílo poslední, nedokončený Zámek.

Ve špatný čas na špatném místě
K. přichází do zasněženého městečka, nad kterým výstražně ční věž zámeckého komplexu. Údajně na příkaz zámecké vrchnosti K. přicestoval, aby zde vykonával zeměměřičskou praxi.

„Tato vesnice patří k Zámku. Pro přespání je nutné povolení, ale to vám teď v noci nikdo nevyřídí. Měl byste okamžitě opustit hraběcí území!“ vyčiní kdosi K., který sotva nalezne nocleh.

První z chapadel bizarního byrokratického systému se obtáčí kolem kotníku pohublého zeměměřiče a vrhá ho do bludiště prazvláštních nařízení, zvyklostí a zákonů města pod Zámkem. Jak se domluvit s obyvateli bez znalosti místních pravidel? Snad by K. poradili přímo na Zámku nebo alespoň vydali pokyny k práci, kvůli které přijel. Ale hora, nehora, Mohammed, Nemohammed, vypadá to, že není na Zemi nedosažitelnějšího místa než je Zámek…

Když jsem inkriminovaný román začal číst, měl jsem pocit, jako bych spadnul na scénu nějakého filmu československé nové vlny. Popisovaný svět byl groteskní, znepokojivý a obepínal ho jakýsi dadaistický řád. Tuto fascinující nevšední atmosféru komiks dokresluje perfektně. Samotná knižní předloha ale brzy začne čtenáře doslova dusit tíživými dialogy, které drží děj v bezvýchodném vakuu a před kterými není úniku. V tom je grafický román přítulnější. Krácení nebylo na úkor děje ani tváře knihy, ale dotklo se hlavně míst, kde čtenář netrpěl jen zprostředkovaným zážitkem, ale i samotnou četbou.

Život pod zámkem
Tematicky je Zámek pozoruhodné dílo. Popisuje byrokratickou diktaturu, v jejímž středu je paradoxně prázdno. Velký bratr, nejvyšší vůdce, který by zadával rozkazy, pravděpodobně vůbec neexistuje. Celá mašinérie, která utlačuje město, je dílem jednotlivých obětí. To oni věří v neomezená práva zámeckých úředníků a neváhají zatratit jeden druhého za vzpírání se jejich vůli. Kafka tímto dílem popisuje velice děsivou představu totality, která funguje prakticky bez vedení, pouze na základě vzájemné kontroly neprivilegovaných s různou mírou domnělé moci (například starosta města je nic oproti milence zámeckého úředníka). Zároveň nepředkládá žádné východisko – nový zeměměřič (někdy interpretován jako Mesiáš) nic změnit nedokáže. Ze svého pohledu cizince absurditu systému sice vidí, ale řád pomalu přijímá, neb i on je na vůli Zámku závislý.

Nečekejte ovšem nějaké studené antiutopické krimi, Kafka používá reálie a postavy téměř surreálné. Některé osoby v podzámčí mění podobu a dva pomocníci, kteří byli K. přiděleni ze Zámku, jsou víc než lidé spíš jakési poťouchlé kouzelné bytosti.

Tři barvy stačí
Atmosféra stojí na vizuální stránce, které se zhostil Jaromír 99, známý zejména díky filmově zpracované komiksové trilogii Alois Nebel. Jeho ostře kontrastní styl, skládající se jen z černých, šedých a bílých ploch, skvěle vystihne noční scénu v zasněženém městě nebo ostré rysy postav. Devětadevadesátova noirová metoda ale není všemocná a občas je na nějaký členitější interiér či hru stínů ve tváři přece jen krátká. Je ale vidět výrazný posun k lepšímu (od již zmíněného Nebela) a celkový dojem je jednoznačně pozitivní.

Komiksový Zámek je úctyhodnou adaptací. Přenáší a umocňuje pocit z originálu, nutné zjednodušení oproti původnímu textu je navíc spíše vítané. Neobsahuje přehnanou stylizaci, jako například komiksový Proces od francouzské výtvarnice Chantal Montellier. Tato kniha u nás vyšla v nakladatelství BB art v roce 2009, a přestože má stejného scénáristu (David Mairowitz), Zámek hodnotím jako zdařilejší. Jaromír 99 totiž pojal Kafku s pokorou a jeho lehce depresivní styl s vyprávěním dobře koresponduje.

Takže ať už jste na Kafku ve škole chyběli, nebo si jen chcete připomenout jeho zásadní dílo v divácky přátelštější podobě, vydejte se na Zámek a užijte si děsivé zřízení byrokratické totality alespoň do chvíle, kdy zůstane jen fikcí.

P.S.: Chcete-li se na četbu audiovizuálně naladit, najděte si píseň „Ankunft – Příchod“ od nové formace Jaromíra 99 a Jaroslava Rudiše s názvem Kafka Band. Zatím u nás krom křtu Zámku nevystupovali, ale třeba se uvolí ještě částečku ze své tvorby uvolnit.


Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír 99
Zámek
Labyrint, Praha, 2013, 144 stran