Denní světlo po nich objevilo
jen kruhové uspořádání
malých červených slupek.

Plný Deště vrůstá nohama do útesu,
korunou hlavy do nebe.
Vtahuje do plic modrý vzduch
a postupně mizí.

Ve snu začalo sněžit.
Plný Deště viděl ten okamžik,
kdy se za oknem
kapky proměnily
v těžké vločky.

Skrz hradbu v zadní části jeho mysli
se snažila dostat vzpomínka
na dětské ruce
vyspravující díry v látce času,
zoufalé pokusy dát do pořádku
šedost odpolední
prosezených ve strachu.

Kruh modrých slunečnic v jeho hrudi
obrostl ledem.

Nic z toho jsem si nemyslel, a život ve mně mě překvapil.
Nemyslel jsem si, lásko, že budu gay.
Nemyslel jsem si, že tě budu držet v objetí.
Nemyslel jsem si, že zrovna já —
Musím vám něco říct.
Nemyslel jsem si, že budu plakat jako dítě.
Nemyslel jsem si, že zpoza zrcadel bude prosakovat krev.
Nemyslel jsem si, že mě chladný kov rozerve zevnitř.
Nemyslel jsem si, že mě dostihne tělo.
Nemyslel jsem si, že se zvednu z dlaždic ve sprše.
Nemyslel jsem si, že nebudu sám.
Nemyslel jsem si, že přestane tma.
Nemyslel jsem si, že ve mně je život.

ze sbírky Skleněný Mist (Větrné mlýny, 2025)