Designovými novinkami i bohatým doprovodným programem nabité tři dny festivalu Czech Design Week pozvou návštěvníky do interiérů Paláce U Stýblů, které bývají veřejnosti dlouhodobě nepřístupné.

Palác U Stýblů patří k prominentním pražským budovám a představuje jeden z nejrozsáhlejších paláců na Václavském náměstí. Postavena v letech 1927 a 1928 architekty Ludvíkem Kyselou a Janem Jarolímem pro tehdejšího knihkupce Václava Stýbla, představovala v minulém století tato sedmipatrová budova jedno z hlavních kulturních center Prahy, které mimo jiné hostilo domovskou scénu divadla Oldřicha Nového i divadla Semafor.

K dodnes dochovaným architektonickým skvostům budovy, kterou v brzké době čeká náročná rekonstrukce, patří železobetonová klenba se sklobetonovými tvarovkami, jež má tvar obrácené lodě a patří k ojedinělým pražským konstrukcím. Festival pozve návštěvníky do prostoru ochozu pod klenbou, který nabízí jedinečné výhledy na Václavské náměstí, Františkánskou zahradu i pasáž Alfa. Právě ve zdejších interiérech v minulosti pulzoval život taneční kavárny Boulevard (později kavárna Alfa). Ta se svými 900 metry čtverečními byla ve své době největší z pražských kaváren.

Palác zaplní druhý týden v září tvorba více než 70 designérů. Součástí bude bohatý doprovodný vzdělávací, a také hudební program. O ten se postará pražský klub Radost FX a jeho speciální pop-up prostor uvnitř Paláce U Stýblů. Kromě hlavních prostor festivalu se do programu Czech Design Weeku zapojí také řada design stores a showroomu v okolí Václavského náměstí. V rámci festivalu proběhne také speciální promítání nového snímku Aalto: Architektura emocí o ikonickém finském architektovi a designérovi Alvaru Aaltovi v kině Světozor. Součástí bude také například výstava sklářského výtvarníka a designéra Lukáše Jabůrka v Preciosa Flagship Store v Rytířské.

„Vizuální styl pro letošní Czech Design Week je po celoroční kulturní šedi plný barev a ohraničený ostrou typografií. Tento celkový vizuální styl je jednou z ukázek prací z dílny Loony Creators, kteří ačkoliv nevedli celkový projekt od samotného počátku, tak jej dovedli do zdárného cíle,“ uvedl Kryštof Novotný z Loony Creators. Hravost a přebujelá barevnost jako kontrast oproti předcházejícím měsícům koronavirové šedi jsou hlavními motivy osmého ročníku festivalu designové a umělecké tvorby Czech Design Week. Prvotní návrh vizuálu představil běloruský student grafiky na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze Sergei Gavroche. Konečnou podobu pak připravila grafička a studentka plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Marie Holečková, která návrh nadále zpracovávala spolu s Loony Creators. „Vizuál pro letošní Czech Design Week se skládá ze dvou hlavních prvků, které jsou variabilní dle použití. Jedním z prvků jsou již zmíněné 3D objekty a druhým je ohraničující typografie, která dodává jakýsi dojem stlačování oněch objektu. Na 3D objekty jsou aplikovány různorodé povrchy, které tak dodávají hravosti při jejich pohybu a zvětšení,“ doplnil Kryštof Novotný z Loony Creators. V rámci kreativního studia se na vizuálu podíleli i Martin Hahn a Vojtěch Kuřátko.

Architektura vyžaduje jistý druh nadhledu. Nejen proto, že na velkou část plánů se člověk dívá z ptačí perspektivy nebo že z nápadů vznikne něco, co bude ovlivňovat život lidí po několik desítek let, ne-li více; či dokonce kvůli mnohokrát ohranému klišé, které kombinuje slova „detail“ a „celek“. Myslím si, že nadhled je nutný pro kvalitně odvedenou práci, které neschází vtip, jenž oceníte víckrát než jen jednou. Představuji vám architektonické studio Sporadical.

Muzeum v Káhiře
Soutěžní návrh Velkého egyptského muzea – transformace písečné duny do obrovského kvádru se stejnou orientací jako pyramidy umístěna na hraně písečné duny.

„Uzavřená forma muzea jasně odděluje důstojnost staroegyptských artefaktů od lhostejného chaosu dnešního arabského Egypta a přilehlé dálnice.“

Rodinný dům v Senohrabech
„Dřevostavba obklopená přírodou. Přízemí je koncipováno jako jeden otevřený prosklený prostor se servisním jádrem. Interiér plynule přechází od křesla u krbu až pod koruny stromů stojící v zahradě. Horní patro je tichou a uzavřenou úrovní domu s ložnicemi.“

Kašny Plzeň
„V soutěžním návrhu přírodních prvků na náměstí Republiky do Plzně jsme chtěli, aby jednotlivé kašny svým charakterem odpovídaly běhu lidského života. První kašna je dětská, je hravá, dá se v ní brouzdat. Druhá je pro dospělé, je dynamická s pravidelnými výstřiky, a třetí je věnována stáří, je klidná, komorní, zastřešená stromy. Představujeme si, že jak se mění požadavky lidí na okolní prostředí během stárnutí, budou se přesouvat od jedné kašny ke druhé až skončí nad hřbitovem.“

Zbývá jen dodat, že ve výsledku Plzeň získala 3 monumentální kašny, směle konkurující nejvyšší kostelní věži v Čechách. Tvůrcem je Ondřej Císler. (pozn. aut.)

Sacré Coeur – Mrázovka, Praha Smíchov (Městské zásahy, PKN 16. 6. 2010)
„Našim návrhem upozorňujeme na potenciál městských parků Sacré Coeur a Mrázovky, které se bezprostředně dotýkají centra a zároveň jsou vlivem špatné přístupnosti ponechány mimo »dění«. Nacházejí se na protilehlých svazích podél Plzeňské ulice. Překrytím mimoúrovňové křižovatky deskou s parkem dojde k propojení nejen obou parků, ale i k plynulému navázání na systém historických parků a zahrad vedoucí až k Hradu. Nově vzniklá plocha přirozeně doplní pobytové prostory stávajících parků, které jsou vlivem svažitého terénu omezeny, a zároveň sníží hluk z dopravy.“


Dostavba tělocvičny Gymnázia J. Keplera, Praha 6
„Funkcionalistická hlavní budova byla kolaudována v roce 1932. Nová tělocvična je přistavěna ke slepě ukončenému západnímu křídlu.

Hmota tělocvičny je jednoduchý kvádr z pohledového betonu. Prosklené plochy jsou stíněny rastrem pevných prefabrikovaných slunolamů. V interiéru je dominantním odstínem světle modrá barva, použitá pro sportovní podlahu a akustické obklady stěn.“

Muž, který nikdy nebydlel ve vlastních domech, protože nechtěl potkávat sousedy, kteří by si stěžovali na jeho práci.

Začátky
Kdo by uvěřil, že vyznavač čistých forem Ludwig Mies van der Rohe zpočátku tvořil kýčovité budovy. Během působení v Berlíně vytvořil několik návrhů domů, které si nezadají na ošklivosti s tzv. podnikatelským barokem. Všudypřítomné stříšky, půlkruhová a podlouhlá okna byly neodmyslitelnou součástí jeho prvních realizací.

V roce 1910 se konala soutěž na Bismarckův pomník, do které se Mies van der Rohe přihlásil. Jeho monumentální dílo porota ocenila zvláštní cenou, avšak vítězství bylo nemožné, jelikož si stavbu tak obrovského objektu nemohli dovolit. Projektoval jej jako dlouhou kolonádu lemovanou vysokými sloupy, v jejímž čele sedí Bismarck.

Nový směr
Po první světové válce dochází ke změně v Miesově nazírání na architekturu. Nachází zalíbení ve skle, které svou průhledností a s tím souvisejícím pocitem otevřenosti představuje opak vojenských zákopů. Pro Roheho byl velký prostor luxusem 20. století. Inspirací se stává gotika, které se poprvé podařilo překonat těžkost kamene a vyzdvihnout se k nebesům. Rovněž gotické vitráže zanechaly v Miesově tvorbě znatelnou stopu. Kámen nahradila ocel a barevná sklíčka přenechala místo průhledným plátům skla, i přesto se nám při pohledu na budovy německého architekta tají dech nad lehkostí, s jakou se nad námi tyčí.

Dnes si postavíme zeď
Tři roky před jmenováním Hitlera německým kancléřem nastupuje Mies van der Rohe do školy Bauhaus jako její vedoucí. Heslem Bauhausu bylo sjednocení umění, architektury, designu a řemesla do jednoho celku. Škola měla velký vliv na architekturu a umění 20. století.

Mies van der Rohe dával přednost praktickému vyrábění předmětů před teorií. Nikdy toho moc nenamluvil, pouze říkal: „Zkus to znovu.“ Dobře věděl, co dělá – sám jako syn a pomocník otce kameníka dokonale znal vlastnosti stavebních materiálů a to samé vyžadoval od studentů.

V roce 1933 byla umělecká škola uzavřena nacisty a Mies van der Rohe se po několika letech bez práce stěhuje do Chicaga. Německý architekt dostal místo na IIT (Illinois Institute of Technology) jako pedagog. Ani v Americe své vzdělávací postupy nezměnil. Jeho studenti museli začínat od práce se dřevem přes kámen až k oceli. Jeden z nich vzpomíná, jak jednou v ateliéru objevili kupu cihel. Přišel Mies a řekl: „Dnes se naučíme stavět zeď.“ Nic takového jako praktická zkušenost s materiálem se v jiných ateliérech nedělo.

Krása bez účelu
Na Mezinárodní výstavě v Barceloně v roce 1929 se Německo představilo zvláštním pavilónem, který neměl žádný jiný účel než prezentaci sebe sama. Architekt Mies van der Rohe zde představil svou vizi stavebnictví, kterou neopustil až do smrti. Jednopatrová budova, jejíž místnosti přecházejí jedna do druhé, svou jednoduchostí a dokonalostí děsí a zároveň uchvacuje.

Ke stavbě pavilónu bylo použito sklo, ocel a různé druhy mramoru – klasické stavební materiály Miese van der Rohe. Skleněné a kamenné plochy rozdělují stavbu na různá zákoutí. Návštěvníci plují prostorem, jak jsou unášeni čistotou pravých úhlů a ušlechtilého kamene.

Na konci dvacátých let Mies ještě nebyl legendou, a tak po skončení výstavy bylo jeho dílo rozebráno. Od roku 1986 však v Barceloně stojí znovu, jako kdyby odtud nikdy nezmizelo. Architekti podílející se na opětovném vystavění pavilónu vybudovali věrnou kopii. Dokonce i židle stojí na svých místech. Na ty je sice v Miesově pavilónu sedat zakázáno, avšak v nedalekém Národním muzeu Katalánského umění si jejich pohodlnost vyzkoušet můžete.

Neústupně přesný
Německý architekt je známý svou neústupností. Když si u něj někdo objednal dům, neměl nejmenší šanci zasahovat do návrhu. Možná právě díky své tvrdohlavosti se Mies může pochlubit tolika převratnými stavbami. Jedna z nich stojí v Brně (od začátku roku 2010 je v rekonstrukci) a nese jméno svých původních majitelů – rodiny Tugendhatových.

V domě je cítit Miesova fascinace otevřeným prostorem. Každé patro se skládá z jedné místnosti rozdělené příčkami a velká okna se dají zasunout do podlahy, aby vznikla iluze přítomnosti na zahradě. Krásná vila byla jistě neúprosná vůči svým obyvatelům, jelikož nekompromisně určovala jejich životní styl. Čistota a harmonie, která byla vytvořena s přesností na centimetry, nenechávají mnoho svobody. Při pohledu na dokonalost proporcí a tvarů se zdá, že estetickou rovnováhu celého domu zničí i jinak otočená židle.

Nová tvář Ameriky
Město zrcadlící se v sobě – to je Miesova práce. Sen o mnohopodlažních skleněných kvádrech uskutečnil v letech 1948 až 1951 v Chicagu. Na Lake Shore Drive vyrostly dva bytové domy. Při jejich stavbě zůstal německý architekt věrný svému perfekcionismu. Původně jednotlivé byty měly tvořit jednotnou místnost rozdělenou pouze příčkami, jak tomu bylo například ve vile Tugendhat. Tento návrh byl však zamítnut. I přesto v místnostech s okny sahajícími až k podlaze vybavených nábytkem samotného architekta cítíme až hmatatelnou Miesovu přítomnost. Kvůli tomu jsou byty zachovány ve své původní podobě, jelikož se jejich obyvatelé obávají, že by Mies, ačkoliv je již půlstoletí po smrti, mohl každou chvíli vejít do jejich bytu a vynadat jim, že jeho dílo zničili.

Prázdno
Také v Berlíně mají svého Miese. Budovu Nové Národní galerie postavil německý architekt v šedesátých letech. Vše je na místě – ocel i všudypřítomná okna. Kde jsou však obrazy? V přízemí naleznete pouze několik podpěrných pilířů a prostor. Stálá expozice spolu s kancelářemi jsou skryté v podzemí. Tvůrci výstav si s nedostatkem zdí poradí pomocí přenosných konstrukcí, jak tomu bylo na Berlínském bienále v roce 2008. Mimochodem tam byla vystavena socha s názvem, který by se dal považovat za heslo Miesových staveb: „Love it, or leave it.“

Nabízí se otázka, proč stavět galerii, ve které je hlavním výstavním artiklem prostor samotný. Mies van der Rohe je známý svou tvrdohlavostí. Krása nikdy nesměla postoupit místo účelu nebo praktice. V letním domě Farnsworth ve státě Illinois dokonce nechtěl vyhovět žádosti majitelky o skříň, kam by si mohla pověsit šaty.

Vedle revolučních novinek v architektuře, jako bylo zrušení nosné funkce stěn a první realizace domu s pásovými okny, Mies van der Rohe zbavil budovy veškerých ozdob, čímž je na jednu stranu očistil, ale na stranu druhou je po tomto zásahu obytné domy těžké odlišit od kanceláří. V první polovině 20. století představil architekt svou vizi města budoucnosti – krásného, ale chladného.

Visions of Space
Mies van der Rohe – Less is More, dokument BBC (7 částí)