Každé ráno se budíme do zdánlivě jiného, rychlejšího světa. Včerejší politické kauzy jsou dnešními memy a zítřejšími archeologickými vykopávkami propadajícími se nekompromisním sítem digitálního kolektivního (ne)vědomí. Proč nám to všechno přijde tak složité? A nebylo to tak vždycky? Dle jakých souřadnic se máme orientovat a ukotvit ve světě, který připomíná spíše cestu temným lesem?

James Bridle je umělec/umělkyně a spisovatel/spisovatelka (sám/sama o sobě hovoří genderfluidní v obou rodech) věnující se novým technologiím, dekonstruoval/a mýtus průzračnosti, jenž dlouho dobu ulpíval na informačních technologiích. Počítače neslouží jako studnice odpovědí, jsou to nástroje k pokládání otázek. Než aby docházelo k lepší poznatelnosti světa, k vynoření na hladinu, proudy dat a nikdy nekončící záplava obrazů nás stahují kamsi do studených, hlubinných vod. Svět se nám jeví spíše jako nepřehledná, akcelerovaná a neuchopitelná enigma, k níž se příslušný kód jaksi zatoulal v procesu bezmezného kypění informací. Mohl by být vlastně přímo před námi a my bychom ho neviděli. Jak upozorňuje Bridle, něco vidět neznamená lépe to uchopit, lépe tomu porozumět, lépe konat.

Kolektivní výstava Things that Knowledge Cannot Eat v pražské Galerii Display podniká jednu z mnoha možných cest do chaotického prostoru sítě. Kurátorské duo (Noemi Purkrábková a Jiří Sirůček) ve své koncepci pracuje se ztrátou smyslu, s nahodilostí algoritmizované skutečnosti, v níž již nedává smysl striktně rozlišovat mezi virtuálním a fyzickým; se skutečností, v níž spousta věcí zkrátka tak nějak přestala dávat smysl. Fantasmagorické výplody umělé inteligence bobtnají do podob globálních senzací, zatímco zprávy o válečných zločinech, chudobě či humanitárních krizí mohou zůstat upozaděny a převrstveny. Taková je absurdita postdigitální doby. Vybraní umělci, umělkyně a kolektivy prozkoumávají právě tato mutující zákoutí internetu a nových technologií, která se z virtuální sféry rozlévají a splétají se s fyzickou realitou do podoby obskurního chiasmatu.

Svět už dlouho není „tady a teď“
Myšlenkové proudy, jako je materialismus a archeologie nových médií, obratně argumentují ve prospěch fyzické přítomnosti aparátů, jež podmiňuje existenci nehmotných, virtuálních struktur, kterými se dennodenně prodíráme a s kterými srůstáme. Internet, to nejsou jen bezbřehé imateriální pláně a prostory, do nichž se přihlašujeme a následně jimi formou nehmotných avatarů surfujeme. Existence internetu je nesená podmořskými kabely, optickými vlákny, gigantickými datovými centry a hardwarem, jenž je tvořen různými kovy a minerály vytaženými na povrch z podzemí. Řečeno s Jussi Parikkou (teoretik nových médií), existence a povaha internetu je velice fyzická a předně kovová. Tuto běžně opomíjenou rovinu naší online zkušenosti tematizují objekty na pomezí architektury Jakuba Hájka a Františka Hanouska. Umělecká dvojice kutilským způsobem pracuje se sesbíraným hliníkovým odpadem – chemickým prvkem užívaným při výrobě elektroniky – a nechává vznikat infrastruktury vstupující do prostoru výstavní místnosti. Procházím pod nimi a nevědět, na co se dívám, jistě si je spletu se vzduchotechnikou.

Jiný motiv ve vztahu k digitální imaginaci prozkoumává autorské duo Robuche (Lou Buche a Javier Rodriguez). Ústředním motivem se stává otázka času a prostoru. Tyto dvě dimenze informační technologie překračují a ohýbají. V rámci jejich díla dochází k pokrytí podlahy a jedné stěny rozměrným vizuálem, jenž sestává ze změti obrazů. Jako se hovoří o kompresi času a prostoru vlivem nových technologií, tak i v této chaotické estetice deformovaných obrázků spatřuji zhuštění vizuální formy, která svůj předobraz nachází v překrývání a multiplikaci časových a prostorových rovin. Kruhový výjev na stěně mi pak evokuje jakýsi podmanivý portál, jenž dravě vybízí diváky a divačky ke vstupu. Odvážím se vstoupit? Vrátím se jiná? Vrátím se?

Prožívající, algoritmizovaná těla
Skutečnost se stále více stává předmětem spekulace. Nejedná se sice o nový fenomén, avšak vlivem nových médií a jejich propletenosti (nebo snad popletenosti?) s naší schopností vnímat a uvažovat došlo k jeho akceleraci a zmnožení. Hranice mezi fikcí a skutečností (pokud tedy někdy existovala jasně oddělená) byla rozmetána na kusy. Tato neprůzračnost a nejistota dominuje ironizujícímu videu The Future ahead Will be Weird AF (The Ultimate AI CoreCore Experience Silvie Dal Dosso, které si pohrává se ztrátou domnělé kontroly nad realitou (měli jsme jí ale vůbec někdy?). Z obrazovky na mě hledí deepfakes různých celebrit či politické reprezentace. Jeden obraz střídá druhý v překotném tempu, jako by stopáž záměrně sledovala trend krátkých videí, které kloužou po povrchu a aktivně zabraňují kontemplaci. Fyzicky zakoušená skutečnost se překlápí do skrumáže halucinogenních patvarů a výjevů.

Přetavení nedávné historické události v digitální přelud detekuji ve videu Thea Triantafyllida, v němž útok na americký Kapitol z 6. ledna 2021 nechává metamorfovat do podoby počítačové hry. Skutečnost je překódovaná do simulovaných podmínek. Objektivní kamerová perspektiva třetí osoby se mísí s pohledem z první osoby, který mě vtahuje do centra zápasících těl. Obrazovka je rozdělená na čtyři pole, čímž vzniká jednak iluze členěného okna, skrze nějž hledím na výjev; jednak dochází ke vzniku jakéhosi terče uprostřed. Z obrazovky se tak stává hledáček zbraně a z každé pohybující se figurky je potenciální oběť. Ostatně média šla vždy ruku v ruce s válkou.

Performativní rozměr rozvíjí Ondřej Houšťava a kolektiv ve videu, v němž jsem konfrontovaná s tančícím tělem Tonici Hunter. Video se záměrně vzdává slov, promlouvá skrze performující tělo, jež se v průběhu tance ladí na hudební složku. Roste, sílí a hroutí se. Jak uvádí kurátorský text: „Rozpad jazykových kódů nás však nemá uvrhnout do zoufalství, ale naopak naznačuje hlubší rovinu vyjádření a prožívání.“ Přijetí (ne)smyslnosti světa, jehož jme součástí, nám může otevřít bránu do více pulzující, neuspořádané skutečnosti, jež bude inkluzivnější, osvobozující a příjemně rozmlžená. Cesta tak možná vede vstříc chaosu, vstříc post-realitě.

Things that Knowledge Cannot Eat
Galerie Display (Dittrichova 9, Praha 2)
21. 6. — 25. 8.

Co oči nevidí, to srdce nebolí. Narůstá ve mně bolavý pocit, že jsme si až příliš zvykli lidský život fyzicky zneviditelňovat, pokud byl ve vztahu k domluveným společenským normám vyhodnocen jako problematický, nenormální. Počet vězňů a vězeňkyň v Čechách roste. Psychicky „labilní“ končí za zdmi léčeben. „Nepohodlná“ či „nepřizpůsobivá“ těla jsou odsunuta, zavřena a podrobena disciplinační praxi. Nejde to ale dělat jinak?

Galerie Display se na pozadí myšlenek Angely Davis Jsou věznice překonané a Michela Foucaulta (z jeho pestré palety titulů zde vypichuji Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení, z níž vychází i název výstavy) zamýšlí nad fenoménem věznic, psychiatrických ústavů a jejich vztahem k distribuci moci. Jak uvádí Davis, která zkoumanou problematiku vztahuje k vězeňskému systému v USA (lze jí ale aplikovat globálně), míra kriminality roste a věznice se jako odkladiště lidských subjektů plní, aniž by docházelo k jejich kýženému napravení. Vězení popisuje spíše jako nešťastné a přežité prostředí plné dehumanizace, genderově podmíněného zneužívání nebo rasismu, který stále prostupuje systémem. Nedochází k adresování příčin trestné činnosti a k řešení daných problémů napříč různými komunitami, z nichž tato (společenským řádem nadefinovaná) defektnost vyrůstá, nýbrž k odsouvání nežádoucích osob z našeho zorného pole za zdi příslušných institucí. Co oči nevidí, to srdce neotravuje.
Kurátorské duo (Ema Čabová a Peter Sit) modeluje svůj koncept na základě osobních zkušeností s vězeňskou praxí a psychiatrickou léčebnou. Společnými jmenovateli se stává, izolace, přísná „disciplinace“, pokoření a jakýsi palčivý pocit viny. V galerijním prostředí zviditelňují ony aspekty jinak pečlivě ukryté za vysoké stěny, zametené pod koberec a běžným očím nepřístupné a dávají prostor pro kritickou reflexi těchto komplexů skrze vybrané výtvarné přístupy Any Hoffner, Juraje Čaby, Tomáše Červeně, Jakoba Jakobsena a skupiny PentHouss. Ke slovu se tak dostávají jedinci systematicky přehlížení, podrobení a eliminovaní z naší „normální“, komfortní přítomnosti.

Nechte je mluvit, nechte je být slyšet
Červené plakáty mě svou saturací bijí do očí. Rakousko-jugoslávská umělkyně Ana Hoffner modrým fontem na červeném pozadí cituje části manifestu uskupení Prisons Information Group. Skupina zformovaná v 70. letech na popud Michela Foucaulta (a dalších) upozorňovala na tristní podmínky vězňů a vězeňkyň ve francouzských věznicích. Jejich nekompromisní společensko-transformační rétoriku lze shrnout jedním z citátů: „Nechť se staneme lidmi, kteří budou netolerantní vůči věznicím, právnímu systému, nemocničnímu systému, vojenské službě atd.“

Statičnost vystavených objektů doplňuje a nabourává video situované na stojanu u zdi. Křiklavá vizualita pohyblivého obrazu se skládá ze syntézy ztišených klipů EKV, alternativní punkrockové kapely z Bělehradu a ze sekvenčních záběrů firmy Strabag, která mimo jiné využívala a vykořisťovala vězeňskou pracovní sílu (za hodinu práce jim v roce 2016 platila méně než euro). Obrazové pole dále rámuje výrazné textové sdělení vycházející z investigativní reportáže, jež odkrývá nehumánní podmínky ilegálně najímaných vězňů při stavbě dálnic. Hoffner se zde, spolu se skupinou Prisons Information Group, kterou v díle cituje, stává hlasem umlčovaných, skrze níž dochází k vizuální artikulaci bolestných podmínek. Jejích bída se mi propaluje kůží.

Trestající a trestaní
Pokračuji potemnělým prostorem. Dravou, do ruda zbarvenou estetiku střídají obrázky komornějších rozměrů s uvolněným rukopisem. V první místnosti je neviditelná dřina a bolest vězeňského života zprostředkována spíše skrze narativ třetí osoby (umělkyně, kolektivní texty). Nyní se setkávám s tvorbou samotných vězňů (Juraje Čaby a Tomáše Červeně). Naskýtá se mi tak autentický ponor do vězeňských cel a světa dehumanizovaných. Nenápadný formát vystavených kreseb neubírá na jejich syrovosti a lidskosti. Po pravé straně poté spatřuji ledabyle přibitá hesla z pera Jakoba Jakobsena, dánského vizuálního umělce a spisovatele. Jakobsen propaguje ideu „nemocnice pro samoléčbu“ (Hospital for Self Medication), kde by si člověk mohl odpočinout a uzdravit se od nekonečného víru produktivistického ableismu. Když kurátor Peter Sit popsal svou zkušenost s hospitalizací na psychiatrickém oddělení, připodobnil ho k vězení. Jakobsenův koncept lze vnímat jako místo oproštěné od těchto disciplinačních, izolujících rámců. Jeho text s údernými anaforami všechny zranitelné spojuje a namísto zdí staví mosty. Vzájemná blízkost a péče se stává jakýmsi úběžníkem umělcových tendencí. Vytváří tak momenty setkání v řetězech, v šílenství, v nemoci, v přežití…

S formátově subtilnější tvorbou pak kontrastuje monumentální video performance skupiny PentHouss s názvem Call to Arms. Svými rozměry i zvukovou složkou (v uších mi doteď hučí zremixované sirény) si podmaňuje prostor. Call to Arms na rozdíl od přímé výtvarné tvorby odsouzených jedinců operuje s tematikou represivního aparátu (konkrétně těžkooděnců), a konfrontuje mě tudíž s druhou stranou pomyslné mince. Od trestaných k trestajícím. Těla v rámci choreografie pomalu splývají v jeden odzbrojující šik. Připadám si přikovaná k podlaze a za zvuků trhavých houkaček sním o budoucnosti bez mříží, dohledu a mechanismů útlaku. Naivně, intenzivně.

Dohlížet a trestat
Galerie Display (Dittrichova 9, Praha 2)
15. 12. 2023–25. 2. 2024