V Galerii Františka Drtikola v Příbrami se na konci března otevřela výstava Architektura opravy, která zkoumá, jak (zejména) v prostředí architektury a výstavby vypadá držet se hesla „Prostředí bychom měli raději udržovat a opravovat než stavět nové“.

Přístupy udržitelnosti, nerůstu a péče se v poslední době objevují stále častěji. Teorie opravy (nejen opravy architektury, ale třeba i opravy společnosti) nicméně přináší širší či radikálnější úhel pohledu. Nabízí paradigma, založené na myšlence, že bychom namísto odstraňování nefungujících věcí a nahrazování novými, je měli primárně udržovat a opravovat. Aplikuje jazyk, který známe spíše u předmětů spotřeby, na prostředí architektury, přírody, a nakonec i společnosti.

Přístup zachování existujícího jsme zvyklí uplatňovat na památky, které mají historickou hodnotu. V teorii opravy ale nejde jen o ně. Cena budovy, ale třeba i technické infrastruktury, je v tom, že tady už je. Je tu materiál, stabilizovaná struktura, vynaložená přírodní a kulturní energie či sociální zdroje. Takže když nefunguje, tj. je buď „rozbitá“, anebo není uzpůsobená na potřebné využití, měli bychom ji opravit, anebo pro požadovaný účel využít maximum toho, co už existuje. A aby fungovala, musíme ji udržovat. Architekturu zatím stále chápeme spíše tak, že postavit něco nového, jiného, považujeme za atraktivnější. Upřednostňujeme reprezentaci před reprodukcí.

Výsledkem upřednostňování nového také je, že jsme ztratili nejen ochotu, ale i dovednost opravy, tj. manuální zručnost a řemeslné odbornosti. Oprava zahrnuje nejen stavební úpravy, ale také běžnou údržbu, a dokonce i úklid. Úklidové profese jsou přitom ve společnosti podceňované, neviditelné, a především nepožívají úcty.

Výstava v příbramské galerii představuje několik architektonických realizací z českého a německého prostředí, které se rozhodly se současnými stavbami a podmínkami popasovat, adaptovat je a využít pro současnou potřebu. A to v řadě případů tam, kde by se možná nabízelo stávající a často i nefungující vymazat a začít od nuly.

Výběr prací jednotlivých architektonických studií je zároveň i průřezem širšími tématy, které s otázkou, jak se stávajícími stavebními strukturami nakládat, souvisí. Německé studio Muck Petzet Architekten a čeští RE:architekti představují možné přístupy k typovým stavbám z druhé poloviny 20. století, které nezastupují architekturu vnímanou jako památkově hodnotnou nebo atraktivní, ale jejichž dědictví je v Evropě v různých podobách rozsáhlé. Berlínští Büros für Konstruktivismus pracovali s budovou plnou nánosů oprav a adaptací z průběhu let, které se rozhodli do svého přístupu zapracovat namísto klasického „očištění” do původní podoby. V rámci úprav pražského nábřeží byly v projektu ateliéru YYYY zachovány a různými způsoby využity pozůstatky bývalého překladiště stavebního materiálu. Ateliér ORA se rozhodl pro zachování ruiny venkovského stavení v jejím stavu rozpadu a pohodlné rekreační obydlí vestavět do ní. MCA atelier skrze zachování a úpravy rodného domu (na první pohled již nefunkční stavby) Jana Palacha komunikuje příběh, význam, vzpomínku na zásadní události. AP atelier zase do (v tomto případě „klasicky” památkově hodnotného) prostředí litomyšlského zámku vnáší flexibilní současnou vrstvu nového využití – sezonního festivalového sálu a zdůrazňuje vedle památkové hodnoty formy objektu i hodnotu děje, současné živé funkce.

Kontext architektuře opravy v praxi na výstavě doplňují umělecká díla, filmy a průřez příklady radikálního zachovávání a opravování z každodenního života i řady dalších oborů. Například ve světě spotřebičů a elektroniky se s dilematem vyhodit a nahradit nebo zachovat a opravit setkáváme neustále kvůli neudržitelné praxi plánovaného zastarávání výrobků (tzv. planned obsolence).

Uplatňování architektury opravy je v první řadě o věci hodnotového přístupu a poté o praktických nástrojích jeho naplnění. Rozhodujeme-li se upřednostnit přístup opravy, potřebujeme nejprve chápat jeho hlubší smysl. A to nejenom si rozumově uvědomovat potřebu šetrnosti k prostředí, ale také cítit lásku – k existujícímu, starému, unavenému, opotřebovanému.

Výstava, kterou připravil kurátorský tým ve složení Pavly Melkové, Kateřiny Špičákové, Igora Machaty a Terezy Melkové, se koncentruje právě na samotný smysl opravy a jeho přijetí a aplikování nejen ve společenské rovině, ale také v našich individuálních každodenních životech. A v neposlední řadě pak ukazuje, jakým způsobem to dokáže architektura.

text: Pavla Melková, Tereza Melková

Architektura opravy
Galerie Františka Drtikola Příbram (Tyršova 106, Příbram)
25. 3. – 30. 8.

Současná výstava Taji Spasskové Matter of Absence v Galerii Františka Drtikola v Příbrami představuje koncentrovaný vhled do autorčina dlouhodobého zájmu o hranice viditelného, o momenty, které se vymykají jednoznačné reprezentaci.

Taja Spassková (* 1990, Grodno, Bělorusko) zde nepracuje s absencí jako s nedostatkem, ale jako s aktivním principem – s nositelem významu, napětí a rytmu. Galerie Františka Drtikola, institucionálně spojená s jednou z klíčových osobností české moderní fotografie, vytváří pro tuto výstavu významný kontext. Spassková se sice pohybuje především v oblasti abstraktní kresby a konceptuální instalace, avšak její cit pro světlo, stín a prostor nese zřetelné paralely s fotografickým myšlením. Právě toto napětí mezi kresbou, fotografií a prostorovou zkušeností se v Matter of Absence ukazuje jako zásadní.

Kresba jako prostor, prostor jako kresba

Jádrem výstavy jsou subtilní lineární struktury – kresby, které opouštějí rovinu papíru a vstupují do prostoru. Kovové linie, závěsné prvky a práce se stínem vytvářejí situace, v nichž se kresba stává trojrozměrným polem. Nejde přitom o sochařství v tradičním slova smyslu; Spassková zůstává věrná logice kresby jako procesu – otevřeného, nestabilního a citlivého k okolním podmínkám.

Světlo zde není pouhým prostředkem viditelnosti, ale aktivním spoluautorem díla. Stíny vytvářejí další, proměnlivou vrstvu kresby, která se v čase mění a nikdy se neopakuje. Divák tak není konfrontován s hotovým objektem, nýbrž s neustále se proměňujícím vztahem mezi přítomností a nepřítomností, mezi materiálním a nehmotným.

Absence jako metoda

Pojem absence v názvu výstavy neodkazuje k prázdnotě v existenciálním či melancholickém smyslu. Spassková a Magda Danel, kurátorka výstavy, jej chápou spíše jako metodologický nástroj – způsob, jak upozornit na to, co běžně zůstává mimo pozornost. Prázdný prostor, mezera, pauza nebo ticho zde nejsou neutrální; naopak strukturují vnímání a umožňují vznik významu. Stávají se subtilním pilířem.

Tento přístup je v autorčině tvorbě dlouhodobě přítomný. Její abstraktní kresby vznikají intuitivně, bez předem daného plánu, často jako záznam vnitřního pohybu či mentálního stavu. Výsledná forma pak není cílem, ale stopou procesu. A často pozorovaná i samotnou autorkou v průběhu jejího vznikání. Matter of Absence tuto logiku rozvíjí v měřítku celé výstavní instalace.

Fotografické myšlení v nefotografickém médiu

Ačkoli výstava pracuje především s kresbou a prostorovou instalací, nelze ji oddělit od Spasskové fotografické praxe. Její fotografické projekty – často dlouhodobé a konceptuálně ukotvené – se zabývají podobnými tématy: izolací, vztahem jednotlivce k prostoru, sociálními i existenciálními podmínkami současnosti. Fotografie pro ni není dokumentem reality, ale nástrojem zkoumání neviditelných struktur, které realitu formují.

Toto fotografické myšlení se v aktuálně představeném výstavním projektu projevuje především v práci se světlem, kompozicí a časem. Instalace fungují jako estetické situace, které je třeba „číst“ podobně jako obraz – s vědomím rámu, výřezu a proměnlivosti perspektivy. Estetické situace zároveň zůstávají otevřené pro dialog s návštěvníkem, což je dalším z aspektů Spasskové tvorby – nedefinuje, ale odkrývá zkoumáním a nechává diváka vstupovat.

Kontext současné tvorby

Taja Spassková patří k autorstvu, které se pohybuje mezi médii s přirozenou lehkostí, aniž by podléhalo módním strategiím interdisciplinarity. Její práce je tichá, soustředěná a náročná na pozornost diváka. Nenutí, ale nabízí. A to v dlouhodobé konzistenci jako výrazné kvalitě. Skrze drobné nuance vtahuje do množství vrstev. V kontextu současné vizuální kultury, často zahlcené obrazy a jednoznačnými sděleními, působí její tvorba jako zpomalení – jako výzva k vnímání jemných rozdílů a nepatrných posunů. Jako meditace mezi světlem, okamžikem a grafitem.

Výstava Matter of Absence tak není pouze prezentací aktuální fáze autorčiny práce, ale i důsledným shrnutím jejího uvažování o obraze, prostoru a významu. V prostředí Galerie Františka Drtikola získává tato reflexe další vrstvu – dialog s tradicí, která rovněž hledala duchovní a abstraktní rozměr vizuální zkušenosti.

Taja Spassková
Matter of Absence
Galerie Františka Drtikola Příbram (Tyršova 106, Příbram)
26. 11. 2025 – 1. 3. 2026