Výstava fotografa Daniela Livečky s názvem Malý svět představuje modeláře v jejich přirozeném prostředí spolu s vlastními výtvory. Autor skrze hledáček objektivu nahlíží do zákoutí jejich vnitřního světa tvořeného z touhy a uspokojení.

Může se zdát, že vyfotit autora po boku svého díla není nic speciálního, ale vcelku banální a prostá záležitost. Nicméně Daniel Livečka tohle dokázal výjimečně. Důmyslně a s empatií zachytil momenty vnitřní radosti a potěšení ve skutečnosti schovanými za obličeji bez emocí. Momenty, na kterých v životě nejvíce záleží. Na jeho fotografiích vystupují modeláři vláčků, nástupišť i závor, papírových domků, tunelů a mostů, letadýlek, lodí nebo autíček. Livečka velmi dbá na celkové vzezření kompozice a klade důraz na detaily. Zabývá se specifickými drobnostmi, ze kterých vzejde dokonalá fotografie plná mnoha nevyřčeného až zastřeného, přesto však tolik výmluvná. Zaměřuje se na všed­ní věci, kterým dodává nevšední nádech, punc pomyslné dokonalosti.

Daniel Livečka – Malý svět
Galerie Krystal (Dělnická 18, Havířov)
10. 9.—6. 11.

Handicapovaní, postižení, stigmatizovaní. Nedokážou své nedokonalosti zamaskovat na rozdíl od nás. Avšak reportážní fotografie Krzysztofa Gołucha se nesnaží o prvoplánovou estetickou sladěnost či přehnanou snahu o důsledný výřez. Jde mu především o rozhodující okamžik, fotografie pokládají otázky a nabízejí odpovědi. Gołuch sleduje, všímá si, fotografuje a chápe.

Existuje mnoho snímků zobrazujících lidi s postižením, ale nikdo je nikdy nezobrazil takovým specifickým a netradičním způsobem jako autor výstavy, polský fotograf, Krzysztof Gołuch. Na jeho barevných snímcích vypadají handicapovaní zcela v pořádku, až se doopravdy zdá, že jsou bez jakéhokoli stigmatu či předsudkového cejchu.

Reflexe na téma lidského poznamenaného osudu
„Fotografování souvisí s mou každodenní prací s postiženými. Ale vyplynulo to z toho, že jsem nesouhlasil, jak jsou předváděni v médiích a na fotografiích. Fotografuji i takzvaně zdravé, i postižené, vždycky je ale v prvním plánu člověk, jeho důstojnost a neopakovatelnost,“ uvádí Krzysztof Gołuch. Polský fotograf ovládá fotografické umění zobrazit handicapované lidi jako zcela zdravé a „normální“, rozjasnit chmurná temná místa a nalézt krásu v obyčejných věcech, což pro někoho znamená mnoho. Vyhýbá se prvoplánovosti, typizaci i umělému aranžování. Narušuje stereotypy. Zobrazuje osudem zlomené osoby na fotografiích ukrývajících skrytý význam, v nichž divák nalézá odpovědi na otázky hierarchie životních hodnot. A to je tajemství velkého fotografa.

Nikdo se nás neptal, jak se chceme narodit
Osoby na Gołuchových fotografiích výstavy Hotel jsou zachyceny staticky s výrazy bez jakékoli výrazné expresivity. Prim hraje lidský osud a čas. Žádná ze zachycených postav nikam nespěchá, nebojuje s časem, což je stejně již předem prohraný zápas. Užívají si tady a teď. Gołuch má výjimečnou vlastnost zachytit postižené citlivě s emocemi, není pouhým nezaujatým či lhostejným pozorovatelem, který by zachycoval vše, co vidí a poté našel nejlepší avšak nicneříkající snímek. Poskytuje lidem na svých fotografiích smysl a pocit důležitosti a důstojnosti. Barevné snímky ozvláštňuje hra se světlem, klidné a tlumené tóny zbarvení i pozadí a okolnosti spolu s celkovým příběhem, který stojí za samotnou výslednou fotografií. Atmosféra okolí fotografií uklidňuje a nenabízí nic zbytečného a přeplácaného, nic co by tam nemělo být. Absolutně čistá kompozice, hrany, linie.

Příliš mnoho existenčních otázek
Krzysztof Gołuch se věnuje převážně dokumentární a reportážní fotografii, má zkušenosti jako psycholog, vychovatel i jako pěstoun. Student doktorského studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě zasvětil svůj život fotografování handicapovaných lidí. Jeho dlouhodobé úsilí v tomto odvětví napomohlo vzniknout významnému cyklu Ragby, zachycujícím postižené sportovce, či fotografické knize Každý sedmý, představující černobílé snímky postižených. Kromě toho se snaží zabývat i zcela odlišnými tématy, mezi které patří cykly jako jsou Sometimes, Stopy (Ślady) či Vzpěračky (Siłaczki).

Krzysztof Gołuch: Hotel
Galerie Krystal (Dělnická 18, Havířov)
5. 9.—8. 11.

Jako při vstupu do kresleného pohádkového světa a navrácení se do dětských let si člověk připadá, když vstoupí do interiéru galerie Krystal. Autorka výstavy Simona Čechová se rozhodla propojit dvě své velké vášně, kreslení a včelaření. Tím vznikl příběh o včelaři Jožkovi. Hned u vstupu vás uvítá sám Jožko osobně a nabídne rámě k prohlídce svého života.

Výstava nabízí k vidění ilustrace z připravované obrázkové knížky Včelár Jožko, jež vyjde na jaře roku 2019. K vidění bude dvacet pět originálních ilustrací mapující Jožkův skromný život. Autorkou výstavy i připravované knížky je Simona Čechová, která ji zároveň ilustruje. Bude to spíše obrázková knížka, text bude obsažen minimálně, spíše doprovodný než nosný, jak tvrdí sama slovenská autorka.

V průběhu knihy zjišťujeme, jak důležité je začít od sebe, když toužíme po tom, aby se v našem okolí cokoli změnilo. Dětští čtenáři se dozví základní informace o včelách, jak správně vytvářet med, jak se dělá medovina, ale co je tou nejzásadnější informací, jak jsou včely důležité a životu prospěšné, vypráví o knížce Čechová.

Na počest Jozefu Čechovi
Sama Simona Čechová o tom ví mnoho, jako malá u včel totiž vyrostla. Chov včel se v její rodině dědí z generace na generaci. Je tomu už přes sto dvacet let, co se v rodině Čechových včelaří. Její otec se tomuto řemeslu naučil od svého otce, ten zase od svého, a tak to postupně přešlo až k Simoně. Název Včelár Jožko vzdává poctu jejímu již zesnulému dědečkovi Jozefu Čechovi, nejlepšímu včelaři v okolí.

Součástí výstavy je i samotný včelí úl, bez včel. Stejně tak je k zakoupení domácí med či medovina od samotné autorky výstavy Simony Čechové. ∞


Včelár Jožko
Galerie Krystal (Dělnická 18, Havířov)
6. 9.—2. 11.

„Z fotografie, na které se moje dvě malé dcery spontánně zapojily do taneční performance v Central Parku v New Yorku, vznikla první výšivka, která dokonale zhmotnila okamžik koncentrovaného štěstí a pocit absolutní svobody, jež se v nepravidelných intervalech vrací,“ říká autorka konceptu „BRO.“ Ivana Kocmanová.

Cizí lidé. Muži a ženy, které znala a dokáže bez nich žít. Neznámá holčička. Nesrozumitelné štěstí, otisk rtěnky na zpětném zrcátku, zeleň letních trávníků. Tanec na liduprázdném betonovém parketu, opuštěná pláž. Všechny tyto náměty se objevují na Ivaniných výšivkách: „Baví mě, že něco nehmatatelného a intimního, moje vzpomínka či prožitek, se vyšitím zhmotní. Nový majitel, který nezná původní příběh, dá výšivce zase jiný význam a energii a tím úplně změní její původní charakter.“

Při procházení jednotlivých vystavených výrobků si budete připadat, jakoby jste zabloudili do pohádkové místnosti, kde se sny stávají skutečností. Zajímavé je především pojetí výstavy a uskupení exponátů, které vás nutí se na první pohled zamilovat do různorodých výšivek a Ivaniny práce. Samotné výšivky a jejich tisky doplňují autentické fotografie z různých období, jejichž protagonisty neznáte, ale přitom vám připadají něčím blízcí. Ze stropu visí další výšivky upevněné v původních vyšívacích rámečcích a kousky různobarevných látek, které oživují čistý prostor interiéru galerie. K expozici patří i kusy oblečení, které autorka vyšila přímo pro tuto výstavu. Dětské halenky prošívané modrou nití, bílé košile či černé šaty, které vytvořily zajímavý podklad pro výšivku v dřevěném rámečku.

Život mezi stehy
Výstava je neoficiálně rozdělená na části. V první části expozice je na plátně vyšitá postava do sebe ponořeného, zamyšleného dítěte, což je v protikladu s reálnou situací, jak autorka později vysvětlila, kdy holčička prostě jen stála v řadě dalších dětí a čekala na skok do bazénu. Vedle zašpiněné šaty, které jsou sice od kečupu, ale jejich zajímavý materiál a dětský dotyk je činí neopakovatelnými. Pohyb vlasů ve větru zachycuje výšivka dívky v červených šatech, které vzniky právě vrstvením látek na sebe a jejich následným prošitím. V další části je zátiší s bílou košilí a černobílými fotografiemi, v jejímž středu – srdci – je umístěná výšivka mladé maminky, která pomáhá svému malému dítěti při chůzi a vznikla pro zachycení tohoto neopakovatelného momentu v životě každého člověka. V poslední částí jsou na výšivkách znovu zachyceny momenty dokonalosti pohybu, jako například u dvou mužů se psem, kteří se po rozsvícení semaforu na přechodu dávají do pohybu, přičemž na paži jednoho z nich je dokonale zachyceno tetování, pocitu svobody, ale také chvíle opuštění a opouštění.

Vernisáž proběhla netradičním způsobem, kdy si autorka chtěla sama projít výstavu s návštěvníky galerie a okomentovat každý vystavovaný kousek. Další zajímavostí je, že výstava je prodejní – pokud si některý z kousků opravdu oblíbíte, můžete si ho zakoupit přímo na místě. Na výstavě si také můžete vyzkoušet svou vlastní zručnost a zkusit vytvořit výšivku zcela podle svých představ na připravených plátnech s látkou. Nitě a bavlnky si můžete vybrat z nabídky různých druhů a barev. K výstavě se vážou i workshopy, které vede Ivana osobně. Ten poslední se uskuteční 31. března opět v Krystalu. ∞


Prošiju se ti do srdce /BRO./
Galerie Krystal (Dělnická 18, Havířov)
2. 2.—31. 3.

O sluzích v Brazílii toho asi nikdo z nás moc neví. Andrej Balco se nám svou výstavou nazvanou Domésticas pokusil tento svět trochu více přiblížit. Fotografie mapují vztahy sluhů a jejich pánů v přirozeném prostředí, které spolu vytvářejí.

Příhodný název Domésticas znamená v překladu z portugalštiny domácí, ukazuje nám brazilskou domácnost konfrontující dvě odlišná prostředí – svět zaměstnanců a jejich zaměstnavatelů.

V Brazílii strávil Andrej Balco na přípravě projektu 2 měsíce. Dostal grant od Sunderlandské univerzity a na financování projektu se podílel i International Photography Research Network. Jeho úlohou bylo zmapovat téma práce. Již ve svých dřívějších průzkumech zkoumal práci ilegálních pracovníků na Slovensku, pocházejících z Ukrajiny, a tenhle projekt na něj má volně navazovat. Po svých předchozích projektech, ve kterých se již Andrej Balco zabýval sociálními interakcemi, se začal zajímat o problematiku sluhů v Brazílii. To je skupina lidí, o které se málo ví, ale která se výrazně podílí na chodu země. Téma práce ho zajímá ne ze sociologického, ale z vizuálního hlediska. Zkoumá, jak nás tato tématika dokáže spojovat, přetvářet a ovlivňovat naše životy. Velmi objemné to bylo právě v Brazílii, kde vznikaly tyto fotografie.

Dva různé světy
Fotografickým záměrem Balca bylo co nejrealističtěji zachytit, bez jakékoliv stylizace, podobu a rysy obličeje pána a sluhy a přidat k tomu jejich společně sdílený prostor. Výstava zachycuje portréty brazilských domácích sluhů stejně tak jako jejich zaměstnavatele, majitele domů, ve kterých oni slouží. Vybrané fotografie jsou spojeny s příběhy, obeznámenými se dvěma různými světy: luxusem střední třídy a společným latinskoamerickým standardem. Dva odlišné kontexty, dva charaktery lidí. Andrej Balco se i zde, v jedné ze svých mnoha výstav, opět zabývá sociální problematikou lidí. Toto téma je častým námětem fotografa. Lidské příběhy v Domésticas jsou citlivým záznamem o neviditelné práci v soukromých domech. Na spoustě fotek jde vidět, že lidé nejsou přímo ve vztahu pán a jeho sluha, ale spíše jako rovnocenní partneři.

Mnoho lidí si pod pojmem sloužit představí něco hanlivého, nepěkného, ale ne vždy je tomu tak. Slovo sloužit neznamená vždy něco špatného. Zaměstnanci zde nejsou vyobrazeni jako někdo, kdo jen uklízí špinavé nádobí a leští svým pánům boty, ale jsou svým pánům rádci i přáteli, nabízejícími kdykoliv pomoc. Je to vztah založený spíše na citové bázi.

Jedno zlaté přání
Portréty dokážou zapůsobit svou důstojností, zároveň ale působí velkolepě. Nutí nás přemýšlet, zahloubat se nad tímto tématem. S každým, kdo je zachycen na fotografiích, udělal Andrej Balco krátký rozhovor, kdy jim položil otázku: Kdybyste chytili zlatou rybku, která by vám splnila jedno přání, co byste si přáli? ∞


Andrej Balco – Domésticas
Galerie Krystal (Dělnická 18, Havířov)
5. 10.—5. 12. • vstup zdarma