Představit dvě silné autorské persony jako jeden společný celek je zdánlivě jednoduché, ve skutečnosti však interpretačně ambiciózní gesto. Obzvlášť v případě autorů tak silného osobního spojení, které měli Věra Nováková a Pavel Brázda.

V Galerii Lázně Liberec, ve které je právě tvorba těchto životních partnerů ve výstavě Obrazy, slova, kosatce představena, se nejedná primárně o souběžnou retrospektivu dvou osobností, ale o pokus vystavět jejich dílo jako vzájemně se vymezující dvojportrét. Právě tato volba – spojit dva autonomní umělecké světy do jedné narativní konstrukce – je klíčem k tomu, co výstava nabízí jako své unikum.

Společný rámec jako kurátorská teze

Brázda a Nováková jsou v kurátorském pojetí Venduly Fremlové spojeni nejen životem, ale především koncepční hypotézou: že jejich tvorbu lze číst jako dvě odpovědi na stejné základní otázky moderního obrazu. Jak může obraz fungovat v době opakování? Co znamená figura, když je buď sériová, nebo naopak jedinečná? Jak se do vizuálního jazyka promítá etika pohledu, paměti a odpovědnosti?

Tento rámec je důležitý, protože výstava se vědomě vyhýbá pouhé paralelní prezentaci dvou životopisů. Místo toho vytváří situaci, v níž se obě tvorby navzájem neustále interpretují – někdy explicitně, jindy jen prostorovou blízkostí. Výsledkem je pak dvojí čtení: divák sleduje jednotlivé autory, ale zároveň je neustále tlačen k jejich vzájemnému porovnávání. To mi přijde jako nesmírně zajímavá možnost a tendence „vypozorovávat“ vliv jednoho na druhého se objevuje téměř bez přestání.

Brázda jako logika, Nováková jako singularita

Z tohoto rámce se odvíjí základní napětí výstavy. Pavel Brázda (1926–2017) vstupuje do expozice jako autor, jehož práce má výrazně systémový charakter. Opakování motivů, variace figur a práce s typizací vytvářejí dojem obrazového aparátu, který generuje vlastní jazyk. Brázda tak přináší de facto model vizuální produkce. V kontrastu k tomu stojí Věra Nováková (1928–2024), jejíž tvorba je prezentována jako soubor autonomních, existenciálně eskalovaných obrazových situací. Každé dílo zde funguje jako samostatná výpověď. Zatímco Brázda otevírá otázku opakovatelnosti obrazu, Nováková ji spíše odmítá a trvá na jeho neopakovatelnosti.

Právě v tomto rozdílu se ukazuje smysl jejich společné prezentace: nejde o podobnost, ale o dva radikálně odlišné způsoby, jak vůbec uvažovat o tom, co obraz je.

Unikátní je napětí výstavy právě skrze tenzi mezi díly. Kurátorský model dvojportrétu umožňuje vidět obě tvůrčí cesty jako dvě odlišné strategie řešení stejného problému modernity: jak obstát v době, kdy obraz ztrácí svou samozřejmost.

Brázdova odpověď je strukturální – obraz se může stát systémem, který svou opakovatelností ironizuje i kritizuje vlastní vyprázdnění. Nováková naopak volí odpověď etickou a existenciální – obraz musí zůstat jedinečný, protože právě v jeho jedinečnosti se odehrává jeho smysl. Společná prezentace tyto postoje neharmonizuje. Naopak je drží v napětí, které není řešeno syntézou, ale dialogickým ustavením. To je důležité: výstava netvrdí, že oba přístupy se doplňují, ale že se navzájem osvětlují právě svou neslučitelností.

Prostor jako argument

Tento argument podporuje i galerijní prostor bývalých lázní. Přechod od komornějších sálů k velkému centrálnímu prostoru vytváří fyzický ekvivalent kurátorské teze: z individuálních výroků Novákové a systémových struktur Brázdy se stává sdílené pole, kde se oba přístupy promítají do jedné divácké zkušenosti. Tento prostorový model je klíčový – výstava není jen sledem obrazů, ale i argumentem v architektuře. Divák je veden k tomu, aby neustále přecházel mezi čtením detailu a čtením systému, mezi singularitou a sérií.

Riziko dvojportrétu

Každý takový kurátorský model však nese riziko. Dvojportrét vždy svádí k tomu, že jeden z hlasů začne být vnímán jako princip a druhý jako variace či protiklad. Tak trochu se snaží i hodnotit, kdo je výraznější a zjednodušeně řečeno lepší umělec. V Liberci toto napětí zůstává přítomné: Brázdova tvorba svou sériovostí přirozeně expanduje do prostoru, zatímco Nováková vyžaduje soustředění na jednotlivý obraz. Výstava však toto napětí neřeší jako problém. Nejde jí o rovnováhu, ale o viditelnost rozdílu. A díky tomu tak prostou hodnotící metriku výjimečnosti prvního nebo druhého zcela redukuje.

Věra Nováková & Pavel Brázda | Obrazy, slova, kosatce
Galerie Lázně Liberec (Masarykova 723/14, Liberec)
18. 4. – 15. 7.

Hlavní část výstavy Jiřího Černického v Galerii Lázně Liberec tvoří rozsáhlý soubor kreseb, které byly vytvořeny od roku 2016 až do současnosti.

Rozděleny jsou do několika celků, a to dle jejich tématu. Kresby se zaměřují například na architektonické plány, specifické vynálezy, karikatury nebo anatomie těla a často pak slouží jako koncepty monumentálních uměleckých děl, které umělec dále rozpracovává a někdy i realizuje. Na výstavě je k vidění skoro 80 kreseb a 4 instalace či instalační celky. Jiří Černický se na své výstavě dotýká také otázky pokroku, který je možné na jednu stranu vnímat jako neustálou snahu o zlepšování života, na druhou stranu však jako ohrožení zemského ekosystému.

Výstava Západ Země ze Slunce je plná absurdit, převrácených koncepcí a neotřelých myšlenek, které návštěvníky v běžném životě nenapadnou. Nutí je, aby výrazným způsobem zapojili svou představivost. „Má výstava je hodně o nekonvenční představivosti. Jen si zkuste představit západ Země ze Slunce nebo souboj toreadora s revolucionářem, emocionální roznětku, šponu budoucnosti, raketoplán na uhlí, krevní oběh planety, katolický stroj na eutanazii, varhanní stroj z jaderného reaktoru a mnoho dalšího,“ dodává umělec.

Kromě výstavy Jiřího Černického, která potrvá do 5. 7., si mohou návštěvníci Galerie Lázně Liberec prohlédnout také tvorbu výjimečné umělecké dvojice Pavla Brázdy a Věry Novákové, „máchovské“ krajiny z období romantismu, práce studentů z brněnské FaVU i originální artefakty z filmu Vlkochodci.

text: Kateřina Trunečková

Jiří Černický | Západ Země ze Slunce
Galerie Lázně Liberec (Masarykova 723/14, Liberec)
28. 3. – 5. 7.

Léto v Galerii Lázně Liberec ovládly sarkasmus a ironický vtip. Monografická výstava Jízlivá něha Naděždy Plíškové mapuje životní příběh této známé české kreslířky, grafičky a sochařky.

Návštěvníci mají až do 14. září možnost prohlédnout si na výstavě počáteční studijní kresby, nejznámější grafiky a plastiky 60. let, ale také závěrečná díla z let devadesátých ovlivněná dlouhodobou nemocí autorky.

„Ať je však námět sebevážnější, dílo Naděždy Plíškové vždy nese jeden podstatný rys, a tím je ironický vtip. S odstupem a humorem sobě vlastním komentuje umělkyně sarkasticky svět svůj i svět kolem sebe a dává nám nahlédnout na život jako na sérii absurdit. K nim přistupuje někdy s lehkostí, jindy s jízlivým komentářem,“ dodává k tvorbě autorky kurátorka výstavy Jana Farská Hájková.

Výstavu doprovází obsáhlá monografie (článek o ni vyšel v Artiklu 7/2025). Ta se snaží komplexně zmapovat a představit život a dílo již zesnulé Plíškové. Pro současnou uměleckohistorickou literaturu je publikace přínosem, protože žádná publikace dosud neexistovala. Součástí monografie je také detailní pohled na tvorbu Plíškové v kontextu českého i mezinárodního uměleckého prostředí 20. století a zahrnuje její grafiky, sochy, kresby i literární tvorbu. Projekt má za cíl nejen zvýšit povědomí o jejím odkazu, ale také přiblížit její umění širší veřejnosti a odborné komunitě.

Kromě výstavy o Naděždě Plíškové lze v letní sezoně vidět také ikonická díla japonského umělce Kojiho Kakinumy, netradiční vázy Romana Šediny a poznat válkou poznamenané osudy českých a českoněmeckých umělců.

text: Kateřina Trunečková

Galerie Lázně Liberec
(Masarykova 723/14, Liberec)

Konečně první monografie se dočkala Naděžda Plíšková (1934–1999). Výtvarnice a básnířka, členka Křižovnické školy, tvůrčí i životní partnerka sochaře a grafika Karla Nepraše. Ale především svébytná a sarkasmem oplývající a vždy svá.

Nová monografie věnovaná osobnosti Naděždy Plíškové je podstatným a výjimečně citlivým příspěvkem k reflexi českého poválečného umění. Autorka – výtvarnice, grafička, básnířka a členka undergroundového okruhu – zde konečně vystupuje ze stínu známějších jmen, která ji po většinu života rámovala. Díky erudovanému kurátorskému vedení Jany Farské Hájkové vznikl plastický a hluboce lidský portrét ženy, jejíž tvorba oscilovala mezi humorem, melancholií a bezohlednou přesností.

Motýli, kolíčky i vyžehlené košile

Naděžda Plíšková se narodila v Praze. Nejprve studovala grafiku na pražské Vyšší uměleckoprůmyslové škole a v letech 1954–1958 pak obor grafika u profesora Silovského na pražské AVU, ale od počátku se vydávala vlastní cestou. Už v 60. letech začala vytvářet své charakteristické grafické listy – především technikou suché jehly – v nichž ironicky zachycovala každodennost, vztahovou tíseň, rodinný život i dobové stereotypy ženství. Její cykly, jako Polibek, Můj muž, či drobná ex libris, často motýli v nejrůznějších absurdních variacích, mají v sobě jakousi kreslenou přesnost i bolestnou úspornost. Právě její tvůrčí období ex libris jí velmi zazlíval teoretik Jindřich Chalupecký. Oponovala mu, stále v úctě, že na chleba je potřeba nějak vydělat. Ve svých grafikách často vystupuje sama jako postava – žena v zástěře, žena u šicího stroje, žena v posteli – obklopená věcmi a stísněností, ale vždy s neúprosným humorem.

Vedle výtvarné tvorby byla také aktivní součástí Křižovnické školy, ale také manželkou Karla Nepraše – vztah s ním byl hluboký – a velmi komplikovaný. Ostatně, komplikovaná osobnost si často najde podobně komplikovanou osobnost. V 70. letech byla vystavena tlaku státní moci a na výtvarné scéně ji režim postupně umlčel. I přesto pokračovala v práci na menších formátech a věnovala se autorské knize, deníkovému psaní a domácí poezii. Vycházela z toho, co bylo možné, v rámci všeho nemožného.

Zlom přinesl rok 1982, kdy po pádu ze schodů utrpěla vážné zranění páteře. Od té doby žila s trvalým postižením a bolestí, což výrazně proměnilo její tvorbu – výtvarné dílo postupně ustupuje textu. Básnické zápisky z tohoto období, publikované později v samizdatových sbírkách jako Hospodská romantika nebo Plíšková sobě, přinášejí čtenáři nemilosrdně pravdivý pohled do vnitřního světa ženy zraněné, ale nezlomené. Plíšková zde píše jazykem úsporným, drsným, místy komickým – záznamy každodenní bolesti, znechucení i tiché radosti z detailu.

Ucelený vhled do života i tvorby

Monografie citlivě vytváří ucelenou mozaiku – výběr klíčových děl, citace z osobních textů a básní, dobové fotografie a přehled výstav, to vše doplněné kurátorským komentářem, který dává prostoru Plíškové hlasu, aniž by ho překrýval výkladem. Už jen text přímo Jany Farské Hájkové vtahuje do prožívání veškeré hořkosti Plíškové života s lehkostí a autenticitou, jako byste Plíškovou sami znali osobně a to ne jen zběžně z vernisáží. Knihu završuje rozhovor s dcerou – Karolínou Neprašovou Kračkovou. Není obsáhlý, ale je veden ohleduplně i obsažně. Publikace je i zásadním příspěvkem k dějinám ženského umění ve střední Evropě. Ukazuje, jak lze tiše a soukromě tvořit něco, co přetrvá hluk i zapomnění. A jak lze i v bolesti najít odstup – a někdy i smích. Nemapuje ale jen životní osud, ale uceleně nechává nahlédnout do díla autorky, jejíž rezonance na sebe opětovně nebude dlouhou čekat – a to nejen v tuzemském kontextu.

Plíšková nikdy neusilovala o veřejnou slávu, a přesto se stala jedním z nejupřímnějších a nejpronikavějších hlasů své generace. Tato kniha ji ukazuje nejen jako manželku umělce zvučného jména, ale především jako samostatnou autorku – důslednou, vtipnou a neuhýbající. Její ironie nebyla jen obranným gestem, ale tvůrčím principem, jímž si přetvářela svět – i bolest – k obrazu svému. Žádný zárodek feminismu, pouze způsob, jak prostě žít – a často i přežít.

Naděžda Plíšková
Jana Farská Hájková (ed.)
Galerie Lázně Liberec, 2025
252 str.

Ženy dostávají v posledním období prostor komunikovat svou nespokojenost – lépe řečeno, berou si ho a komunikují ji. Nespočetněkrát vyřčená role matky a její náležitosti, nerovnost platů i množství dalších rolí, které jednu osobu značně vyčerpávají a které jsou, vlastně, samozřejmostí. Tedy – u žen.

Tato témata skrze svou tvorbu komunikuje i další z umělkyň – nepřekvapivě žena a přiznám se, že muže feministu, který by svou tvorbu orientoval na zdůraznění právě ženských otázek (či již spíše naléhavostí), bych musela v paměti hledat a to i s pomocí AI… V Galerii Lázně Liberec právě vystavuje Zsófia Keresztes (* 1985, Budapěšť).

Výstava Trembling Empire, připravená přímo pro prostory liberecké galerie a to pod kurátorským vedením Tey Záchové, je minimalistickým a přesto úderným vhledem do problematiky aktuálních témat. Maďarská umělkyně se pro tento výstavní projekt inspirovala lesními motivy a tvary, aby reflektovala právě mateřství, ženství, rodinu a jejich spojení s přírodním světem, jehož rovnováha je dennodenně ovlivňována lidským jednáním. Třesoucí se říše tak vtahuje k bližšímu ohledání osmi sochařských objektů, jejichž výraz dominantně utváří mozaika – a tentokrát také textilní prvky. S textilií už Keresztes běžně nepracuje, nyní ji zvolila, aby docílila vjemu intimity a vnitřní křehkosti. Textilie jsou ručně sešívané, což umělkyni pomohlo znovu se napojit na pocity blízkosti a péče, jak sama sděluje. Výrazné symetrické dílo Echem láskyplné péče (2025) je toho příkladem – zdvojené můry s keříky místo křídel jsou inspirovány ženskými ňadry při kojení, která jsou tvořena mléčnými žlázami plnými buněk produkujícími mléko pro dítě.

Lehkostí k závažnosti
Sochařské objekty v sobě nesou rozpoznatelnou estetiku, kterou se Keresztes etablovala už mnoha výstavních institucích, včetně výrazné instalace pro 59. benátské Bienále. Mozaika, která je pro její výraz charakteristická, je odrazem architektonických a kulturních prvků, které ji podprahově formovaly. Podbazénová hala, do které je výstava situována, tak nechává návštěvníka doslova vnořit se do témat, která jsou komunikována metaforicky až poeticky. Jakoby divák vplul do svébytného světa figur mísených s organickými prvky, leskem kombinovaným s hebkostí a zářícími barvami – a přesto představující palčivá a náročná společenská témata, často stále zasunována do hlubin. Keresztes tak dokazuje, že angažované umění může mít i hravou estetiku a nijak to danému tématu nebere na závažnosti – naopak, přes dílo samotné přitáhne pozornost pro bližší zkoumání těchto problémů. Keresztes upozorňuje lehkostí na závažnost.

Zsófia Keresztes | Trembling Empire
Galerie Lázně Liberec (Masarykova 14, Liberec)
28. 2. — 1. 6.