Co je krajina? Stabilní obraz viděné skutečnosti, romantická projekce, nebo spíše proměnlivé pole paměti, moci a kulturních významů?

Právě tuto otázku si klade výstava Lekce krajinou & Learning from the Landscape, která od 21. března do 24. května 2026 propojí Gočárovu galerii a Galerii města Pardubic v neobvyklém dialogu dvou institucí s odlišnými kurátorskými přístupy.

Kurátorský projekt Pavla Lišky vychází ze sbírek Gočárovy galerie a její dlouhodobé specializace na krajinomalbu. Na vybraných dílech se krajina otevírá jako živý organismus a komplexní systém vztahů – od existenciální zkušenosti Jana Smetany přes soustředěné pozorování struktur a rytmů u Vladimíra Kokolii až po archetypální roviny reflexe v tvorbách Otta Plachta a Adély Součkové.

Site-specific instalace Xénie Poldaufové propojuje malbu s digitálním prostředím a poukazuje na politické mechanismy ovlivňující krajinu i svět, ve kterém se pohybujeme. Její aktivistické vyjádření nenabízí jen kritiku, ale i možné cesty vpřed. Monumentální mural Stacha Szumského a Tosi Kiliś vytváří fiktivní ornamentální jazyk odkazující k symbolickým systémům lidstva napříč dějinami – od stop pravěkého lovu až po varování před radioaktivitou a toxickými dopady průmyslu.

Výstavu doplňují performativní a zvukové intervence Larisy Crunțeanu a Jiřího Žáka, které rozšiřují tematické pole o další smyslové dimenze. Projekt ve spolupráci s Galerií města Pardubic vytváří vrstevnatou výpověď o krajině jako prostoru (po)učení se, kde se střetává minulost, přítomnost i možné budoucnosti.

text: Pavel Liška

Lekce krajinou & Learning from the Landscape
Gočárova galerie (Automatické mlýny 1961, Pardubice)
21. 3. – 24. 5.

V areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde sídlí také Galerie města Pardubic (GAMPA), můžete navštívit reprezentaci benátského pavilonu ve výstavním projektu Cecoslovacchia. Proč?

Odpovědí může být nejen to, že je tomu původnímu pavilonu v benátském Giardini tento rok právě 100 let, ale možná i to, že za tak dlouhou dobu je dění v tomto výstavním prostoru opředeno mnoha kauzami, nejasnostmi a zřídkakdy pak výstavou, která by právě umění měla reprezentovat v tom nejvýsostnějším výběru.

Snad i proto se kurátor Vojtěch Novák v prostorách pardubické GAMPY rozhodl pár vybraných výstavních situací obnovit a v podobě přeneseného pavilonu zhmotňuje v jednom momentu několik historických etap a tehdejších uměleckých konceptů, které byly součástí České a Slovenské umělecké reprezentace na benátském bienále, prestižní přehlídce konané už od roku 1895. V období ohrožení kultury nejen v Čechách, ale výrazně i na Slovensku, je tato výstava hlavně symbolickým aktem, který otázky ohledně povahy uměleckých institucí otevírá – a akcentuje. A pod kontrolou kurátorského vedení nabízí pohled na klíčové momenty posledních let.

Benátky se potopí, potopí se i pavilon?

Kurátorský přístup pracuje s architekturou jako s médiem paměti – a zároveň jako místem střetu, přetváření i vyprázdnění. V tomto ohledu výstava silně rezonuje s aktuálními diskusemi o kolektivní identitě, poststátní paměti a významu kulturních institucí. Obzvlášť v československém kontextu, kde oficiální i osobní příběhy po roce 1993 často divergují, má podobný návrat ke společnému symbolu potenciál přinášet hlubší reflexi. Ovšem, co skutečně společného, kromě jednoho pavilonu v Benátkách, máme ještě dnes? Historie je jedním z pout, ovšem nazírání na nejrůznější problémy a podoba jejich řešení vytváří fazety kultury, která už si dávno nepodává ruce. Romantická představa bratrství (a sesterství) napříč hranicemi nejen fyzickými, ale i mentálními, se rozpadá. Máme zájem znovu vytvářet společnou identitu?

Mezi vystavujícími umělci pardubické výstavy je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024), Vojtěch Fröhlich se svým dílem PAUZA (2022), reagujícím na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v témže roce. Součástí výstavy je také záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu. Se zcela symbolickým dílem SLOVACCHIACECO (2014), kterým Tomáš Džadoň na 14. bienále architektury v Benátkách poukazoval právě na nerovnoměrné využívání tohoto výstavního pavilonu, je zastoupen jako jediný slovenský autor právě on. Zastoupen je také Dominik Lang, který ve svých instalacích uvažuje nad modernistickou tradicí a kombinuje ji se současnými způsoby prezentace. Tentokrát zasahuje přímo do prostor pardubického pavilonu.

Když se potopí pavilon, zůstane nám kultura?

Přesto nelze přehlédnout určité limity projektu. Zastoupení slovenské strany – jak autorsky, tak tematicky – působí ve srovnání s tou českou výrazně slabším dojmem. Slovenský umělec Tomáš Džadoň je jediným zástupcem v jinak převážně české sestavě, což nechtěně narušuje rovnováhu, kterou výstava jinak tematizuje. Také interpretace původního pavilonu zůstává spíše na úrovni symbolu – chybí hlubší historický kontext, který by návštěvníkovi osvětlil jeho dobovou funkci jako nástroje kulturní diplomacie i ideologické reprezentace. Co se skutečně povedlo, je evokace pavilonu.

Cecoslovacchia
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Výstava III: Bodies of Dust / III: Těla prachu je třetí kapitolou série skupinových výstavních projektů, v nichž autorka Šárka Koudelová vystupuje současně v roli umělkyně a kurátorky. První ze zmiňovaných výstav byla v roce 2020 k vidění pod názvem I: Too Close To Far v pražském Prám Studiu. Druhá kapitola II: Něžná / II: The Meek One byla zahájena o rok později v Karlin studios. Třetí výstava z cyklu je od 5. dubna k vidění v Pardubické galerii GAMPA.

Název výstavy a její hlavní myšlenková osa je vědomou referencí eseje Astridy Neimanis Bodies of Water, 2017. Polemika o vodě, kterou naše těla sdílí s celoplanetárním koloběhem, byla nutnou verbalizací uvědomění, že jsme přímou součástí okolních ekosystémů, se kterými tedy i ze zcela zištných důvodů musíme sympatizovat a pečovat o ně. III: Bodies of Dust navazují na tento způsob myšlení a tematizují zrcadlení lidského těla a prožívání v geologických materiálech a dějích. Metafora lidského těla jako prachu, hlíny nebo písku je stará jako naše kulturní vědomí. Přesto se zdá, že je nutné tuto fyzickou sounáležitost s veškerou hmotou na Zemi i v kosmu aktualizovat. Uvažování o lidském těle a vlivech, které jsou zapsané ve všem, co do něj přichází, vstřebává se, krystalizuje, metamorfuje a stává se jeho syntetickou součástí, může posunout společenské uvažování o propojenosti a vzájemném ovlivňování všech forem existence.

Výstava představí díla současných českých i zahraničních autorů a autorek, kteří*které ve své tvorbě současným jazykem formulují uvažování o lidském těle a jeho proměnlivosti a zranitelnosti ve spojitosti s přirozenými procesy i veškerou hmotou. Prostor galerie, vystavěný z betonu a cihel, se v jedinečné místně specifické architektuře výstavy promění v jedno hliněné tělo. Stejně jako páteř prochází našimi těly, bude i tělem galerie procházet osa tvořící s uměleckými artefakty jeden spojitý organismus.

text: Lucie Oplíštilová

III: Bodies of Dust / III: Těla prachu
GAMPA – Galerie města Pardubic
(Automatické mlýny 1962, Pardubice)
5. 4. — 23. 5.

Záplava současným uměním je pro přírodu libější než záplava plasty, jejíž vlny v posledních letech narůstají do intenzity tsunami. Téma ekologie a problematika nadprodukce prostupuje společností v nejrůznějších propojeních a diskuzích, a ani ve vizuálním umění se neobjevuje krátce. Výstava Plastic Heart, která aktuálně probíhá v Galerii města Pardubic (GAMPA), se právě této současné problematice věnuje.

Každou minutu se na světě prodá asi milion PET lahví. Spousta z nich pak končí v oceánech. Polyestery jsou v našem oblečení, v medicínských zařízeních a de facto všude, kde bychom jejich přítomnost ani neočekávali. Dokonce i to nejopuštěnější místo planety – tichomořská oblast Point Nemo – oplývá plasty v počtu zhruba šestadvaceti kusů na metr krychlový. Rozklad plastové lahve trvá déle než čtyři století. Je třeba dalšího výčtu, abychom si uvědomili, že stav je kritický?

Výstavu Plastic Heart zpracovala kurátorka Tereza Záchová (* 1985) a snaží se právě na ekologickou krizi a nadprodukci poukázat. Díla několika autorů situovaná přímo do prostor GAMPA se obrací ke společnosti a snaží se skrze jednotlivá pojetí tématu sdělit nikoli šeptem, ale s důrazným výrazem, že situace není zelená, a už vůbec ne růžová. Odstín má podobu plastu a je přítomný ve všech dílech. Tomuto materiálu tak vzdává výstava kritický hold. Plast jako materiál, který nás každodenně obklopuje, se stává definicí naší doby. Nadprodukce zase definující mírou. Tuto skutečnost je potřeba připomínat nejen slovy, ale veškerými možnými vyjadřovacími prostředky, abychom ji nepřehlíželi a mohli na ni reagovat hledáním změny.

K PET lahvím a veškeré problematice obalových materiálů přidává reflexi další vizuální umělkyně, americká autorka Mia Goyette (* 1989). Ta svou kritiku formuluje srozumitelně a popisně. Lahve rozmisťuje po prostorách galerie, plní je vodou, která je obarvena umělými barvivy, a nechává v nich vegetovat živé květiny bílé barvy. Taková kombinace je čitelnou zprávou o degradaci čistoty a postupném zanikání nejen květin, které v této souvislosti nabývají zkratky živé bytosti.
Přímou kritiku plastových materiálů kontruje David Vojtuš (* 1989), který plastový materiál chápe naopak jako technologický pokrok a snaží se danému materiálu více porozumět. Autor vytvořil objekt z plastů, naplněný tekutinou a plastovým granulátem, který nelze dále recyklovat. Materiál zpracoval do díla, jehož podoba vybízí k interakci a pozorování, a přestože může působit jako jiná forma zpracování plastu – nikoli jako kritika samotného materiálu –, v kontextu výstavy je dílem poukazujícím právě na efemérní zbytky plastu, bílý granulát, který vzniká jako odpad při odlévání nejrůznějších předmětů, jako počítače a jeho komponenty, elektronická zařízení či náplně do filtrů a klimatizací.

Rudolf Samohejl (* 1989) téma zpracovává objektem z nalezených lan a provazů z různých koutů světa. Provazuje tak téma ekologie skrze lidstvo a nehodnotí ani napřímo nekritizuje. Jestli je objekt metaforou oprátky pro společnost, nebo idylickým propojením, je pak otevřenou otázkou.

Poslední autorka výstavy s mezinárodní účastí je Natalia Trejbalová (* 1989). K tématu přidává svůj takřka exaktní pohled skrze vědecko-fantastické klonování reality. Do zkumavek uzavírá živou i neživou přírodu a nechává diváka zkoumat, jestli pohlíží na něco uměle vytvořeného v laboratoři, nebo na něco, co mělo kdysi žít ve volné přírodě.
Bezobalové obchody, zákaz plastových tašek nebo kampaň Dost bylo plastu, která má za cíl snížit jednorázově užívaný plast hlavně ve fastfoodových řetězcích, je pozitivním výčtem aktivního přístupu ke změně. Výstava Plastic Heart zase inspirativním pohledem, které téma ekologie a nadprodukce nenechává ani mimo galerie a invenci umělců. ∞


Plastic Heart
Galerie města Pardubic (Příhrádek 5, Pardubice)
15. 2.—14. 4. • vstup zdarma