Výstava Zimmer frei. Jemná mechanika malby v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem není jen dialogem dvou autorů – Bedřich Dlouhý a Martin Velíšek – ale také zkouškou toho, jak dnes umíme (a chceme) vstupovat do malby.

Výstava představuje dialog profesora Bedřicha Dlouhého (1932–2025) a jeho žáka Martina Velíška (* 1968) a neodehrává se pouze v rovině obrazových významů, vtipu, grotesky a vážnosti, ale výrazně i v architektuře instalace a v choreografii divákova pohybu. Není tak pasivní vitrínou obrazů: je situací, do níž je třeba vstoupit.

Architektura, která nevede, ale zve

Instalace nepracuje s lineárním vyprávěním ani s chronologickým „vývojem“ od učitele k žákovi. Prostor je rozvržen jako pole napětí: obrazy a objekty se navzájem oslovují, někdy si stojí blízko, jindy jsou od sebe vědomě odděleny prázdnem. Toto „meziprostorové ticho“ je zásadní součástí instalace. Nejde o neutrální bílý interval, ale o aktivní pauzu, která nutí diváka zpomalit a přenastavit pozornost. A občas se taky tak trochu podívat za roh. Podobně je tomu i u samotných děl, která nejsou jen demonstrací bravurního malířského řemesla s explicitním sdělením, ale ponechávají dostatečný prostor pro přibližování se. Čím blíže se divák dílu přiblíží, tím více odhalí detailů, které rozkryjí mistrovské řemeslo i humor oběma autorům svébytně vlastní.

Architektura výstavy tak nevede návštěvníka bezpečně za ruku. Nenabízí jednoznačný „správný směr“. Spíše vytváří situace drobného váhání: kam jít dál, ke kterému obrazu se vrátit, kde se zastavit déle. V tom je instalace radikálnější, než se na první pohled zdá – neorganizuje pohyb těla v prostoru jen prakticky, ale tematizuje samotný akt rozhodování. Divák se stává spolutvůrcem trasy.

Dialog učitele a žáka

Bedřich Dlouhý, emeritní profesor Akademie výtvarných umění v Praze, patřil k malířům, kteří v českém prostředí dlouhodobě rozrušovali představu „vážné malby“. Nebyl to malíř jednoho stylu ani jednoho programu. Spíš systematický narušitel jistot: malbu bral jako experimentální pole, kde se může potkat virtuózní technika s ironií, humor s existenciální tíhou, realismus s absurditou. Obraz u něj byl vždycky téma samo o sobě: zkoumal, co malba unese, co už je přehnané, co je kýč, co je provokace – a kde se to láme do smyslu.

Jedna z nejvýraznějších vlastností Dlouhého tvorby je technická bravura. Uměl malovat realisticky, s citem pro detail, iluzi materiálu i světla. Ale tuto dovednost používal jako nástroj zpochybnění. Často vytvářel obrazy, které na první pohled působí klasicky krásně, dokonce až staromistrovsky – a pak do nich vkládal prvek, který celou kompozici – i očekávání – rozložil.

Martin Velíšek malbu nechápe jako hotový výsledek, ale jako proces přemýšlení. Jeho obrazy nepůsobí jako uzavřené věty, spíš jako fragmenty rozhovoru – s obrazem samotným, s tradicí malby i s divákem. Vychází z klasického média malby, ale systematicky zpochybňuje jeho stabilitu: co všechno ještě obraz unese, kdy se rozpadá do pouhého znaku, kdy se mění v situaci. Velíšek neuzavírá význam, spíše vytváří pole možností, v němž se smysl rodí až v kontaktu s divákem.

Dlouhý používal technickou dokonalost k sabotování iluzí o „vážné“ malbě a místo odpovědí nabízel obrazy jako promyšlené, lehce znepokojivé otázky.

Velíšek maluje obrazy, které se chovají jako otevřené otázky: nejsou odpověďmi na svět, ale situacemi, v nichž se svět musí promyslet znovu.

Obraz jako partner, ne jako exponát

Zásadní kvalitou instalace je způsob, jakým se obrazy „dívají zpět“. Dlouhého práce, často ironické, někdy až provokativně teatrální, zde nejsou zavěšeny jako historické artefakty. V dialogu s Velíškovými obrazy, které pracují s fragmentem, náznakem a určitou záměrnou nedořečeností, se z nich stávají partneři rozhovoru. Divák tu není pouhým pozorovatelem významů, ale jejich spolupřítomným svědkem. Obraz se nestává „předmětem k interpretaci“, ale situací, která vyžaduje tělesnou reakci: odstoupit, přiblížit se, změnit úhel pohledu. Výstava tím jemně posouvá vztah k malbě od kontemplace k účasti. Doporučit lze jednoduché, ale nezvyklé gesto: nespěchat. Nezačínat čtením textů, ale tělem. Projít se prostorem bez snahy „rozumět“, ale vnímat vzdálenosti, světlo i prázdný prostor mezi díly. Teprve poté se vracet k jednotlivým obrazům. Diváckou zkušenost pak naplní jemné posuny – v náladě, v ironii, v míře napětí mezi vážností a hrou. Ty se neotevírají racionálně, ale spíše skrze pomalé naladění.

Výstava jako cvičení pozornosti

„Zimmer frei“ lze číst i jako metaforu: původní „pokoj“ byl smírem po Velíškově a Dlouhého rozporu – ten, připravený kurátorkami Barborou Kundračíkovou a Petrou Mazáčovou, již nabízí vstup v podobě skutečného prostoru a je volný jen pro toho, kdo do něj skutečně vstoupí. Výstava nepůsobí jako spektakulární událost, ale jako cvičení pozornosti. V době, kdy jsou galerie často tlačeny k vizuálnímu efektu a rychlé čitelnosti, působí tato instalace téměř kontrakulturně. Nevnucuje se. A právě v tom je její síla. Neučí, co si máme myslet o malbě. Učí, jak s ní být. Jak k ní přistoupit. Výstava se tak nestává jen architekturou obrazů, ale architekturou divácké zkušenosti – prostorem, v němž se znovu učíme dívat pomalu, s pochybností a s ochotou nechat se obrazem vyvést z rovnováhy i veškerých očekávání.

Martin Velíšek + Bedřich Dlouhý / Zimmer frei. Jemná technika malby
Galerie Roudnice (Očkova 5, Roudnice nad Labem)
29. 1. — 3. 5.

Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem představuje výstavu Tři dimenze lásky / Studovali sochařství u Lukáše Rittsteina, která mapuje desetileté období fungování Ateliéru sochařství I na AVU. Nejde však o pouhý souhrn školních výsledků: expozice zachycuje okamžik, kdy se mladí autoři definitivně odpoutávají od pedagogického vedení a vstupují do prostoru ohledávání a modelování vlastního sochařského jazyka.

Cyklus, jehož je výstava součástí, sice akcentuje vztah učitel–žák, ale v instalaci, kterou připravil kurátor Petr Vaňous, už žáci stojí pevně ukotveni jako svébytné autorské osobnosti.

Rittsteinův ateliér dlouhodobě usiloval o široké a otevřené pojetí plastiky – od tradičního figurálního modelování přes abstraktní objekty až k instalacím a novým médiím. Podstatou byla práce s materiálem a odvaha překračovat jeho limity. Tento přístup je ve výstavě čitelný: každý z autorů volí vlastní polohu. Zastoupena je robustní hmota, subtilní gesto i koncept. Tři dimenze v názvu tak neodkazují pouze k trojrozměrnosti sochy, ale také k materiálu, prostoru a vztahu – ať už emočnímu, sociálnímu či čistě vizuálnímu.

Opětovná setkání s formou

Výrazným momentem expozice je setkání několika „sochařských evergreenů“ – děl, která již v rámci ateliéru získala status referenčních prací. Patří mezi ně plastiky Miriam Kaminské, Nikoly Emmy Ryšavé, Patrika Adamce, Dany Bartoníčkové i Pavlíny Kvity, jejichž rukopis je ve scéně okamžitě rozpoznatelný.

Kaminská tvaruje hmotu s důrazem na elementární gesto a fyzický dotyk, Ryšavá staví na emocionální vrstvě a křehké symbolice, Adamec pracuje s měřítkem a prostorovým vztahem díla k tělu diváka, zatímco Bartoníčková rozvíjí intuitivní a organicky formovanou strukturu a Kvita propojuje výraznou úspornost s hlubokým emocionálním napětím. Tyto polohy vytvářejí osu, kolem níž se rozehrávají další hlasy.

Opakovaně vystavované práce se vtiskují do paměti, ty po skrovnu viděné zase s odstupem času překvapí svou kvalitou – například cit pro detail a práci s hmotou v jemných detailech u sochařských miniatur Barbory Masaříkové. Ale i intimita uchovaná ve figurativní práci nedávné absolventky Kateřiny Šťastné, jejíž specifická práce se sádrou vzbudila u mnohých výrazný ohlas.

Přímý vhled do sochařských podob

Výstava těží z přirozené různorodosti: extrovertní a sebevědomé práce stojí vedle intimních solitérů, výrazově úsporné objekty kontrastují s expresivními formami. Celek je však promyšlený a soudržný – nikoli jako katalog možností, ale jako společná zpráva o současné generaci sochařů. Nespornou kvalitou instalace je i práce s prostorem galerie: sochy nejsou pouhými objekty, ale aktéry, kteří prostor utvářejí a diváka do něj vpouští.

Jednoznačně lze říci, že z ateliéru Lukáše Rittsteina vzešli výrazní sochařští autoři a autorky, jejichž práce obohacuje a inspiruje diváky napříč generacemi. Tři dimenze lásky připomínají, že sochařství dnes nemusí být obhajobou tradice ani útěkem k efektu. Může být otevřenou otázkou, setkáním i intimitou. Výstava dokládá, že nastupující generace českých sochařů má sebevědomí i vlastní hlas – a zároveň, že dobrý pedagog nevytváří následovníky, ale partnery v dialogu. Galerie Roudnice tak nabízí nejen reprezentativní představení současných sochařských poloh, ale také pozvánku k zamyšlení nad smyslem tvorby a pokračováním tvůrčího řetězce napříč tématy i generacemi.

Tři dimenze lásky / Studovali sochařství u Lukáše Rittsteina
Galerie Roudnice (Očkova 5, Roudnice nad Labem)
3. 10. 2025 — 11. 1. 2026

Výstava O času a vodě, připravená pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, propojuje téma vody a paměti skrze současnou tvorbu umělkyň a umělců mladší a střední generace. Monumentální i komornější prostorové instalace se propojují ve specifickém interiéru galerie, někdejší barokní jízdárny.

Kurátorka Nina Moravcová přizvala ke spolupráci šestici uměleckých osobností, jejichž díla – od fotografií po prostorové instalace – rezonují s prostředím barokní jízdárny a reflektují vodu jako přírodní, kulturní i vnitřní fenomén. Každý z tvůrců zachycuje vodní prvek jinak – jako proud, zvuk, paměť či tělesný zážitek. Labe, které formovalo historii Roudnice, je zároveň symbolem skrytého, proměnlivého i neuchopitelného – jako paměť samotná. „Fotografie, objekty a prostorové instalace vybrané pro tuto výstavu vstupují do dialogu mezi sebou navzájem, ale i s klenutým prostorem galerie, díly, která jsou v ní vystavena, i s prostředím samotného města Roudnice, neboť je to právě řeka Labe, která stojí na počátku jeho příběhu.“ přibližuje koncepci kurátorka výstavy.

Polina Khatsenka se v díle Elbe–Labe zaměřuje na sonický portrét řeky. Záznamy pořízené ve stejný moment na 14 místech od Špindlerova Mlýna po Hamburk vytvářejí vícerozměrnou zvukovou krajinu. Sama autorka podotkla „Společným úsilím tedy vzniká sonický hyperobjekt, který mapuje neustále se měnící proud řeky a koncentruje v sobě rozličná sonická prostředí z několika částí toku.“

Tereza Severová ve své práci Soutok kombinuje digitální koláž, fotografii a prostorovou instalaci. Reflektuje v ní proměny lokality na soutoku Vltavy a Berounky. Vlastní snímky kombinuje s obrazy zachycenými v proudu datových toků, jež dokumentují proměnu tohoto místa v čase. Také Lucia Sceranková ve své práci reflektuje toto téma. Ve velkoformátové fotografii The View propojuje téma tekutosti vody s fluidním charakterem digitálního obrazu. S tímto polotransparentním snímkem komunikují skleněné objekty designérky Anny Jožové ze série Kairo. Berou na sebe podobu prehistorických fosilií, nerostných vyvřelin nebo oblázků, které tisíce let formovala voda, aby na krátký okamžik ulpěla v jejich prohlubních.

Textilní instalace Lucie Nováčkové se oproti tomu spíše, než na paměť materiálu zaměřuje na naši vlastní paměť a procesy, které ji formují. Její práce Vnitřní fraktál vychází z dlouhodobého pozorování řeky Orlice. Propojuje v sobě téma paměti individuální, ale také kolektivní. Na pozadí této textilní instalace silně rezonuje vědomí skutečnosti, že právě změna v našem přístupu k přírodě a jejímu bohatství výrazně ovlivnila charakter naší krajiny.

Kritický apel v sobě nepostrádá ani instalace studenta ostravské univerzity Antonína Nováka Začněme s vodou. Právě návrat k podstatě našeho vztahu nejen k vodě, ale přírodní sféře obecně, a jeho přehodnocení, by se měly stát východiskem našeho dalšího směřování. Zdá se, že právě to je poselství, které autorky a autory zastoupené na této výstavě spojuje.

text: Vojtěch Hanyš

O času a vodě
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, 413 01, Roudnice nad Labem)
6. 6. – 14. 9.

V současném výtvarném umění není nouze o folklorismy – tvorbu, která reflektuje lidovou kulturu. Díky tomu mohla kurátorka Petra Mazáčová vybrat více než tři desítky českých i zahraničních umělců mladší a střední generace. A představit jejich tradicí inspirované instalace, videa, malby, sochy (a další) z posledních patnácti let.

Lidové umění bylo v českém prostředí od poloviny 19. století využívané k uměleckým počinům i zneužívané ve prospěch politiky. Folklor tvoří bez nadsázky kulturněspolečenský fenomén. Je všudypřítomný.
Kurátorka výstavy chápe folklor v širších souvislostech. Připadá jí jako chameleon, který se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí. Obdobný úhel pohledu mají přizvaní výtvarní umělci z České republiky, Slovenska, Běloruska, Velké Británie a Spojených států, v jejichž práci se objevují nejen folklorismy, ale vědomá práce s kontextem. To, co jejich tvorbu spojuje, je hlavně tradice a paměť. Při ohledávání nejednoznačných nebo vyprázdněných obsahů jdou až na dřeň. Reagují na odvrácenou stranu globalizace, kritizují nacionalismus. Poukazují na nesvobodu, ať už politickou nebo genderovou, hledají vlastní kořeny a identitu.

V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem se vedle instalace z projektu Kateřiny Šedé Nedá se svítit představí (v české premiéře) video Hidden Mothers Terezy Buškové, zkrácená verze filmu Morava krásná zem II (režie Petr Šprincl) nebo rudá výšivka od Rufiny Bazlove. Poprvé bude vystaven černý kroj z karbonu umělkyně Natalie Perkof. Objeví se „dortové masky“ Anny Hulačové či „audiovizuální“ truhly Marka Kvetana. A také další díla, potvrzující, že promyšlenou interpretací může být folklor živým zdrojem inspirace.

Folklore Is Not Dead
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, Roudnice nad Labem)
29. 7. — 30. 10.

Vladimír Véla je jedním z nejvyhledávanějších malířů současné české výtvarné scény. Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem se rozhodla představit Vélovy malířské cykly z posledních tří let.

Nespornou předností obrazů Vladimíra Vély je přitom jejich velkorysé měřítko, které se s charakteristickým zaklenutým prostorem roudnické galerie velmi dobře doplňuje. Hlavní sál galerie je tak doslova naplněný suverénními malbami, oproštěnými od jakékoli nadbytečnosti. Přitom rozměry největších pláten dosahují i tří metrů. Monumentální jsou však tato díla hlavně díky tomu, jak sugestivně v nich autor pracuje s prostorem, barvou a světlem. Všechny představené námětové okruhy mají svou genezi, která obsahuje velká plátna, obrazy komorních rozměrů i kresby tuší na papíře. Svou důležitostí jsou si všechny tři okruhy rovné a vytvářejí jeden vyvážený celek, který dává nahlédnout do procesu Vélovy malířské práce.

text: Andrea Turjanicová

Vladimír Véla: Horizont Konkrétna
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem (Očkova 5, Roudnice nad Labem)
11. 2.—24. 4.

Dobrý pozorovací talent, cit pro zachycení či naznačení krajiny a um vtáhnout diváka do děje jsou částmi velkoleposti malíře Jana Jiřího Heinsche, jehož dílo právě představuje Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem.

Výstava barokních pláten Jana Jiřího Heinsche (1647–1712), připravená Miroslavem Divinou a doplněná o další příklady děl z prostředí jezuitského řádu, v architektonickém provedení Richarda Loskota, evokuje vstup do kaple. Obrazy jsou soustředěny v elipsovité konstrukci přístupné pouze takovému divákovi, který k nim musí skrze konstrukci projít. Obdobně svou nepřístupnost každému tak nastiňovalo jejich umístění v sakrálních prostorách, které jim ve své době patřily.

V období dlouhého stínu
Přestože stál Jan Jiří Heinsch dlouhé období ve stínu Karla Škréty, patrně nejvýznamnějšího českého barokního malíře 17. století, systematický výzkum představil Heinschovy kvality už na přelomu let 2006 a 2007 na výstavě s podtitulem Malíř barokní zbožnosti v Císařské konírně Pražského hradu. Nyní se jeho plátna, vystavená právě v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem, do jejíž sbírky se tři dostala z odkazu místního sběratele a mecenáše umění Augusta Švagrovského, dostávají k divákům opět na přelomu roku, v období ponurém, ztišeném, nakloněném či spíše přímo oddaném kontemplacím. Právě takové období závažnost barokní malby nechává vyznít a přestože náměty a jejich symbolika nemusí být jednoduše uchopitelná či dnešnímu diváku srozumitelná, Heinschovy obrazy působí bez nutnosti znalosti kontextu, ve kterém byly vytvořeny. Ostatně už Antonio Possevino (1533–1611), papežský diplomat a jezuitský kontroverzista, encyklopedista a bibliograf, napsal, že ideální malíř má být skromný, vzdělaný a emočně citlivý, aby přesně a pravdivě zachytil historické či náboženské události a zasáhl srdce diváka. A právě rétorická povaha obrazů může vyvolat emoce a soucit, což bylo v daném období cílem malířské tvorby, který Heinsch bravurně naplnil.

Výstava představuje plátna s tématy základní křesťanské ctnosti se zřejmým didaktickým apelem, ale také s eucharistickou symbolikou, která přibližuje křesťanské obřady. Jezuiti měli žít pouze o almužně a pečovat o chudé, nemocné nebo vězněné. K takovým obvyklým ikonografickým námětům je ideálním příkladem právě dvojice Heinschových pláten Sv. Mikuláš uděluje almužny (1685) či Sv. Václav přisluhuje u stolu chudým (1685). Ikonograficky vzácnému námětu druhého obrazu, který souvisí nejen s připomínkou zvyklosti hostit o svátcích v klášterních zahradách chudé a potřebné, patrně sloužila jako předloha mědirytina provedená Samuelem Dvořákem st. z roku 1679.
Jan Jiří Heinsch, malíř ve službách jezuitů, je obdivuhodný za výtvarné zpracování námětů obrazů, ale také za odkaz k jezuitské spiritualitě, který skrze svá díla uchoval.

Jan Jiří Heinsch
Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Očkova 5, Roudnice nad Labem)
12. 11. 2021 — 30. 1. 2022