V pražské galerii NoD se aktuálně odehrává výstava The Hammer Strikes the Bell, společný projekt českého umělce Radka Brousila a lotyšského umělce Viktora Timofeeva. Nejde však o klasickou galerijní prezentaci dvou autorských konceptů, ale o pečlivě vystavěné prostředí, v němž jednotlivá média i autorské přístupy splývají v jeden sdílený prostor.

Výstava, kterou připravili kurátoři Pavel Kubesa a Roman Ondreička, není vystavěna jako tradiční představení děl dvou umělců, ale jako konzistentní situace, která obsahuje obrazy, kresby a multimediální díla. Rozbíjí také tradiční představu o pojmu města, které už není jen fyzickou strukturou ulic a budov, ale komplexním organismem. Město se zde objevuje jako mentální krajina, datová infrastruktura i pole neustálého napětí mezi individuální zkušeností a neviditelnými systémy moci. Výsledkem je imerzivní instalace, kterou Brousil a Timofeev tento prostor redefinují jako „živou“, neustále se proměňující entitu, která se proměňuje pod tlakem technologií, ekonomiky i kolektivních emocí. Divák se tak ocitá uvnitř situace, nikoli před jednotlivými díly a namísto lineárního čtení zde funguje spíše princip orientace v prostředí – návštěvník si skládá význam z fragmentů, vztahů i atmosférických změn a v neposlední řadě subjektivních pocitů.

Radek Brousil (* 1980) dlouhodobě pracuje s post-fotografickými a materiálovými přesahy, přičemž jeho tvorba se často dotýká témat pozdního kapitalismu, ekologických krizí či globálních nerovností. Viktor Timofeev (* 1984) naopak rozvíjí interdisciplinární praxi, v níž se prolíná kresba, video, software i narativní experimenty. Jeho práce často vytvářejí alternativní systémy a fikční struktury, které zpochybňují stabilitu reality.

Právě v jejich dialogu vzniká napětí mezi analytickým a intuitivním přístupem. Výstava nefunguje jako součet dvou autorských rukopisů, ale jako jejich vzájemná syntéza. Motiv města se zde stává sdíleným jazykem, který umožňuje zkoumat nejen urbanistickou realitu, ale i způsoby, jakými ji vnímáme a internalizujeme.

Důležitou roli pro tento typ výstavní koncepce hraje samotný prostor NoD, který svou scénografickou povahou podporuje imerzivní charakter instalace. Divák se pohybuje mezi vizuálními a zvukovými vrstvami, které vytvářejí spíše situaci než expozici. Výstava tak klade důraz i na zkušenost v čase – na pomalé procházení, zastavení, návraty i momenty dezorientace a tápání. Tak, jako je tomu i v pobývání ve skutečném městě.

Výstavní projekt The Hammer Strikes the Bell nenutí jednoznačnou interpretaci. Nenabízí uzavřený výklad, ale pole vztahů, v němž se může divák pohybovat vlastním tempem. V kontextu současné výstavní praxe jde o příklad přístupu, který upřednostňuje zkušenost před informací a prostor před objektem.

Radek Brousil & Viktor Timofeev
The Hammer Strikes the Bell
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
16. 4. – 10. 5.

Jak dnes zobrazit město, které už není jen urbanistickým celkem, ale zároveň psychickou krajinou, datovou infrastrukturou i prostorem permanentního napětí?

A jak uchopit metropoli ve chvíli, kdy se její každodennost rozpadá do vrstev osobních projekcí, kolektivních afektů a neviditelných systémů, které formují naše pohyby, vztahy i způsoby vnímání? Mezinárodní výstavní projekt v New Yorku působícího lotyšského umělce Viktora Timofeeva a českého umělce Radka Brousila s názvem The Hammer Strikes the Bell, který spolu s kurátory Borisem Ondreičkou a Pavlem Kubesou připravili pro pražskou Galerii NoD, vstupuje právě do tohoto významového pole. Město se zde neukazuje jako stabilní kulisa, ale jako živý, mnohovrstevnatý organismus, v němž se střetává subjektivní zkušenost s logikou pozdně postmoderních infrastruktur.

Společný autorský projekt Brousila a Timofeeva je koncipován jako komplexní výstavní situace, v níž se obrazy, kresby a prostorová site-specific instalace propojují do scénického celku. Výstava reflektuje specifický chronotop metamoderní gigapole, tedy města, které je současně konkrétním místem i mentálním stavem, souborem materiálních struktur i polem imaginace. Autory zajímá spletitý obraz budov, lidí, technologií a kolektivní psychiky, jež vzniká na strukturách dnešních metropolí.

Výstava tak nestaví na pouhém dialogu dvou médií nebo dvou autorských rukopisů. Důležitější je samotná povaha jejich setkání: Brousil i Timofeev dlouhodobě rozvíjejí citlivost vůči tomu, co zůstává pod povrchem viditelného světa, ať už jde o mocenské režimy, infrastruktury, kulturní kódy, nebo nevyslovené modely identity. The Hammer Strikes the Bell z této perspektivy proměňuje galerijní prostor v situaci, kde se město stává nejen tématem, ale i metodou. Divák nevstupuje do uzavřeného vyprávění, nýbrž do proměnlivé scenérie, v níž se mohou odehrávat nejrůznější individuální i kolektivní dramata.

Viktor Timofeev (* 1984), jehož působení zřetelně přesahuje rámec regionu střední a východní Evropy, je mezinárodně etablovaný umělec žijící a tvořící v New Yorku, jehož interdisciplinární praxe propojuje kresbu, malbu, video, zvuk, software i experimentální hry do komplexních environmentů na pomezí autofikce, worldbuildingu a systémového myšlení. V roce 2025 představil svou dosud nejrozsáhlejší muzejní výstavu Other Passengers v Lotyšském národním muzeu umění v Rize, vystavoval v Hessel Museum of Art v New Yorku, centru Bozar v Bruselu či NG v Praze.

Radek Brousil (* 1980) do tohoto dialogu vstupuje jako autor, který dlouhodobě promýšlí vztah obrazu, materiálu a společenské reality. Ve svém post-fotografickém uvažování kombinuje fotografii s textilem, objektem, videem, instalací i malbou a soustavně se věnuje společenskopolitickým a environmentálním tématům, postkoloniálním tendencím i otázce „nové citlivosti“. Jeho práce vyrůstá z kritického vztahu ke standardizovaným interpretacím pozdního kapitalismu, antropocénu i globálních mocenských vazeb a stále výrazněji se obrací také k politice času. Brousil patří k výrazným osobnostem české scény se silnou mezinárodní zkušeností, což potvrzují jeho projekty v Londýně, Bruselu, Budapešti, Tokiu i dalších institucích.

text: Pavel Kubesa

Radek Brousil & Viktor Timofeev
The Hammer Strikes the Bell
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
16. 4. – 10. 5.
vernisáž výstavy st 15. 4. 18:00

Jakými způsoby se nám odhaluje ekologická realita? A proč bychom ji měli přestat chápat jako něco „vně“ nás, když se ve skutečnosti dotýká jak naši tělesnosti a smyslů, tak i představivosti samotné?

Kolaborativní mezioborový výstavní projekt Zesílení v pražské Galerii NoD otevírá téma ekologie jako spletitou síť bytí: nepohodlně blízkou a zároveň i určující. Prostřednictvím živých biologických procesů, světla a jimi generovaných dat, zvuku a instalací na pomezí laboratorního prostředí zkoumá nejen fenomény, které zůstávají mimo naši percepci, ale i strategie, jak lze tyto škály prostřednictvím současného umění dočasně přiblížit.

Zesílení představuje tři volné autorské dvojice (Daniel Vlček & Antonín Gazda, Jiří Suchánek & Pavla Beranová, Lukáš Likavčan & Selmeci Kocka Jusko), jejichž práce – vznikající v mezioborovém dialogu – ohledávají principy a situace ekologické reality na škálách běžně nedostupných lidské percepci a tradičním civilizačním perspektivám. Interdisciplinární koncepce výstavy navazuje na iniciační projekt kurátorek Lucie Drdové a Márie Gálové Confluence v benátské galerii Marignana Arte, která proběhla během Benátského Bienále 2024. Současně výstava rozvíjí uměleckou rezidenci Daniela Vlčka v Benátské laguně z roku 2023, kde se pro něj „laguna“ stala modelem ekologického superorganismu – tj. rozhraním, v němž se mísí kultura s přírodou, živly s infrastrukturou a každodennost s planetárním časem.

Aktuální výstava v Galerii NoD, jejíž prostorové řešení zasazuje kurátor výstavy Pavel Kubesa do rámce laboratorního prostředí, tento výzkum rozšiřuje do kolaborativního multimediálního pole, které osciluje mezi site-specific instalací a laboratorní situací. Jednotlivé umělecké intervence ve formální i technologické rovině rozvíjí centrální pojem výstavy, tj. pojem amplifikace. V synergii s technologickými a teoretickými aparáty se umělci zaměřují na různé možnosti „zesilování“ (jako např. sonifikace, vizualizace, biofeedback, datová analýza a další) biologických a fyzikálních procesů, které se běžně odehrávají mimo standardní dosah lidského vnímání a lidské pozornosti.

text: Pavel Kubesa

Zesílení
Daniel Vlček & Antonín Gazda, Jiří Suchánek & Pavla Beranová, Lukáš Likavčan & Selmeci Kocka Jusko
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
28. 1. – 27. 2

Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Na autorčiných posledních samostatných galerijních prezentacích – ať už šlo o dystopickou instalaci v Galerii Kostka (2023), nebo výstavu laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Plato Ostrava (2024) – vytyčila určitý myšlenkový i formální směr: organické a technologické motivy propojuje do nových, často až mimozemsky působících hybridních forem. Její práce nás vede k otázkám, jak technologie utvářejí naše tělo, čas a prostor, a jak se z těchto vlivů stává nová forma každodenní zkušenosti. Tuto svou aktuální tvůrčí linii rozvíjí i v nejnovější výstavě Sunken Streams, kterou připravuji v pražské Galerii NoD. Ta bude uvedena vernisáží ve středu 17. 9. v 18 hodin.

Lenko, tvá fotografická praxe se odvíjí několika samostatnými směry. V komerční rovině tvoříš především v oceňovaném a úspěšném duu Shotby.us s Karolínou Matuškovou, kdy se vaše tradiční dvojdimenzionální digitální fotografická tvorba, pohybující se na pomezí volného a užitého umění, vyznačuje určitou narativní poetikou a jakousi „funky“ estetikou. Ve své osobní umělecké však médium fotografie překračuješ a rozšiřuješ jeho možnosti o prostorovou tvorbu, instalace a objekty. Jak jsi k této výrazové poloze dospěla? Stala se pro tebe klasická fotografie vyčerpaná, nedostačující nebo je to pro tebe přirozený vývoj, který ti dovoluje artikulovat nová umělecká témata? Jinými slovy: tvoříš objekty, ale stále je pro Tebe fotografie základ Tvého uměleckého uvažování?

Už nad tím vůbec nepřemýšlím, je to pro mě naprosto přirozený postup, který jsem si osvojila. Cítím se jako fotograf i jako výtvarný umělec, přepínám mezi oběma rolemi nebo je kombinuji. V rámci svých postupů mě baví materializovat plochý obraz, který pak s sebou nese záznam zhmotňování ve fyzickém prostoru. Vidět fotografii/dílo/instalaci v měřítku, vidět, jak se natahuje a jde za roh, od podlahy až ke stropu, nebo když do „ní“ můžeš dokonce i vstoupit – to je pro mě důležitý druh zažívání, který s sebou nese větší intelektuální a emoční odezvu než fotka na obrazovce. Pro mě je důležitá ta fyzická aktivace diváka – jeho těla, svalů a očí. Jak se točí okolo své osy, v každém úhlu pohledu si odnáší jiný kus rámované reality, výřez, který si dělá on sám, chodí a má vlastní asociace a myšlenky.

Na mých snímcích, nebo chceš-li „kůžích“ objektů, se objevují zmutované náznaky fotografií po předchozích dílech, která jsem vytvořila. Líbí se mi ta cirkulace a recyklace obrazu, přenos informací, které se cestou modifikují, replikují, nebo můžou být i nečitelné, jako geny, které jsou předávány do nových těl.

V Galerii Kostka na výstavě Moment of Seclusion Over the Horizon („Chvíle samoty za obzorem“) jsi rozvíjela svou post-humánní imaginaci na pomezí digitálního obrazu a objektu. Instalace evokovala hybridní entity, průsvitné, fosilizované odlitky připomínající větvovité útvary či jakási – možná mimozemská – embrya neznámých strojů z neurčitých světů a budoucností. Výsledkem byl environment na hraně biotického a syntetického. Podobný námět byl principem i tvé autorské prezentace v rámci výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého You Could Feel the Friendly Stranger. Někdy si mohou lidé vykládat tvé práce jako odkaz na určitou „extraterestriální transbiologii“, tedy že tvé objekty odkazují na jakási „aliení“, xenomorfní, exobiologická těla. Domnívám se ale, že tvá intence směřuje jinam: že bytosti a kvazi-těla v tvých instalacích jsou veskrze pozemské. O jaké bytosti a jaký svět se tedy vlastně jedná? Je to náš svět „post-lidský“, „více-než-lidský“ nebo dokonce „post-apokalyptický“?

Myslím, že servíruji fúzi minulosti s její budoucností. Nicméně ta budoucnost je pouze spekulativní a v principu se dívá právě do naší přítomnosti. Pro obě výstavy jsem vytvořila objekty, do jejichž „bříšek“ a těl jsem vkládala nalezené předměty jako gumové hadice, kabely, počítačové myši nebo třeba telefonní sluchátko. Jsou to pro naši civilizaci příznačné odsloužilé věci, které zůstaly po našich minulých domovech, dílnách, kancelářích, jsou to předměty v pozastaveném stavu existence, mimo kontext svého primárního užití, transformovány do nových forem a zapečetěny do těch objektů jako jakési časové kapsle.

Tvoříš vlastně takovou archeologii budoucnosti: fosilní stopy dnešního lidského světa.

Ano. A kladu si při tom samozřejmě právě i otázky o vztahu člověka a současného materiálního světa. Coby tvůrce mě zajímá přetavovat ony známé objekty do nových materiálových forem, kdy získávají nové druhy jednoty: současné materiály se proměňují, degradují a vzájemně mísí a vznikají nové materiálové „symbiomy“. Tudíž mé věci jsou o světě, který primárně povstává z transformované materiality lidské civilizace, ale je už to svět, v němž se boří hranice mezi organickým a anorganickým a obé se vzájemně prostupuje.

Tvá práce se nechává volně inspirovat například také „new weird“ sci-fi literaturou. V průběhu prací na výstavě jsi několikrát zmínila například díla od Jamese G. Ballarda. Namátkou třeba román Crystal World (1966) nebo povídku Poselství ze Slunce (1981). Ty spojuje téma jakési epidemické katastrofy, která postupně zcela pohlcuje vše živé. Ballard o svých knihách také tvrdil, že zobrazují spíše psychologii budoucnosti nežli budoucnost jako takovou. Co tě zajímá více: představy posthumánní budoucnosti jako takové, nebo spíše její „emocionální terén“?

Tato literatura mi pomáhá s imaginací. Místo oblíbeného retrofuturismu a katastrof nabízí prostor pro téma duševního rozkladu jedince a jeho niterných existenciálních otázek. Zajímá mě ten moment, kdy se na horizontu událostí na první pohled neděje nic divného: tj. kdy ztrácíme schopnost postřehnout radikální transformaci světa a skutečnosti. Například v novele Poselství ze Slunce se objeví choroba, která se šíří po celé Zemi. Protagonisté upadají do amnézie a každý den do ní upadají o několik minut déle. Počítají si hodiny „ztraceného času“, až nakonec v tomto bezvědomém, vypnutém stavu tráví skoro celý den. Těch pár minut „našeho vnímání času“, do kterých se na konci povídky proberou, jim naopak přijdou velmi divné: a nakonec tak nereálné. Líbí se mi na tom ten motiv subjektivity vnímání reality – její převrácení – a vztah k času. Onen ubíhající čas, který neúprosně směřuje dopředu navzdory jakýmkoliv našim snahám, je pro mě hodně emotivní moment a motor mých děl.

Ta otázka časovosti se propisuje právě i do samotného názvu výstavy: Sunken Streams, tedy „potopené proudy“, tj. něco, co plynulo a možná stále plyne, současně ale již podlehlo i nějaké kategorické změně. Jak jsi k názvu dospěla a co pro tebe znamená?

Pro mě je to nejvíce o nějakém pohybu krajinou a myslí zároveň. Je to proud věcí, živin, myšlenek, ale i odpadu, který je v jeden okamžik jasný, zřetelný, známý a konkrétní, aby se však hned za chvíli rozmělnil, „rozplizl“ a úplně vytratil. Ten název tak pro mě skrývá něco univerzálního, možná až archetypálního: pohyb a zanikání – a tedy právě i čas.

text: Pavel Kubesa

Lenka Glisníková: Sunken Streams
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
18. 9. – 15. 10.

Co má společného invazivní rostlina a současné umění? Výstava A Garden of Shifting Minds v Galerii NoD otevírá prostor, kde se ekologie potkává s estetikou a kde se z bolševníku stává průvodce novým způsobem vnímání světa.

Nový projekt vizuálního umělce Adama Vačkáře představuje aktuální výstava, která vznikla v dramaturgické spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou a je výsledkem autorova čtyřletého výzkumu zaměřeného na invazivní rostlinu bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum). Projekt propojuje umění s širokou škálou poznatků z ekologie, antropologie, psychologie a filozofie a vychází z kontinuální interdisciplinární spolupráce s řadou mezinárodních odborníků a vědeckých kapacit.

Hlavním tématem výstavy, které vychází z přímého autorova výzkumu, je vztah člověka k „více-než-lidskému“ světu a související otázky jako je ekologická příslušnost či redefinice pojmů jako „původnost“ nebo „invazivita“. Vačkář v bolševníku vidí prisma, skrze které lze zkoumat svět. „(…) u většiny lidí vzbuzuje strach a nenávist. Pro mě je však symbolem možnosti přehodnotit pohled na arbitrárnost a dichotomii vztahu člověka s přírodou, která se definuje především na jedné straně extrakcí a vytěžováním, na druhé její destrukcí,“ uvádí Adam Vačkář.

Mezioborový jazyk komplexního porozumění

Výstava formuluje autorskou ekologickou imaginaci, skrze kterou pomáhají biologické procesy porozumět kulturním, politickým i duchovním narativům. „Mezioborový jazyk výstavy otevírá prostor pro imaginace, kde se biologické procesy stávají nástrojem transformativního poznání. Snažím se o přehodnocení invazivních druhů nejen jako hrozeb, ale také jako metafor a aktérů změn. Vyzývám ke zpochybnění představ o hranicích, identitě, soužití a konzervativních pojmech o úrovních vědomí,“ doplňuje Vačkář, který se jako součást výzkumu vědomě vystavoval toxickým účinkům bolševníku.

Adam Vačkář v uplynulých letech spolupracoval s mnoha odborníky. Výstavou tak procházejí vědci, antropologové, inženýři, psychologové, léčitelé, kurátoři i umělci jako například Dr. Abigail Pérez Aguilera (The New School), Jakub Kvizda (UK), Dr. Petr Pyšek (Akademie věd ČR), Dr. Bernd Blossey (Cornell), Dr. Mark Spencer (Natural History Museum, Londýn), Dr. Rosetta S. Elkin (Pratt), Dr. Harpreet Sareen (Parsons), Yosef Brody, Vera Vačkářová, Mel Rio, Tim Gilman (NYU) a další.

Výstava A Garden of Shifting Minds současně navazuje na již dřívější autorovu spolupráci s Galerií NoD. „Adam Vačkář realizoval pro Galerii NoD nejen svou sólovou výstavu Nanospasm Lab (2019), ale společně s biologem Jindřichem Brejchou coby výzkumná platforma Transparent Eyeball také environmentálně zaměřenou výstavu Niche Construction (2023), která vycházela z témat evoluční biologie a v mezinárodním zastoupení opět představovala díla a texty věnované ne-lidským, post-humánním perspektivám poznání. Jeho aktuální projekt je tak logickým pokračováním naší umělecké spolupráce, která vychází i z dlouhodobých horizontů kurátorského zájmu a dramaturgie Galerie NoD,“ dodává Pavel Kubesa, art director a kurátor Galerie NoD.

text: Pavel Kubesa

A Garden of Shifting Minds
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
19. 6. – 31. 7. 2025
vernisáž 18. 6., 18:00

Více informací naleznete na www.nod.roxy.cz

Uzavření všech kulturních institucí a zrušení událostí kvůli prevenci šíření koronaviru způsobilo, že veškerá prezentace umění se přesunula na internet. Umělecká díla setrvávají v galeriích za zavřenými dveřmi a připravované výstavy se odsouvají do nejisté budoucnosti. Současná situace představuje výjimečnou příležitost reflektovat prezentaci umění v rámci nových médií, která dávno nejsou nová, a internetu, který je už každodenní banalitou.

Jednou z nejrozšířenějších forem online prezentace muzejních a galerijních expozic se staly virtuální prohlídky, které kromě samotných děl umožňují vidět i jejich zasazení v prostoru. Virtuální prostor galerie umožňuje například ke každému dílu přidávat detailní informace nebo umístit do prohlídky rozhovory s tvůrci. Tyto výstavy především pomáhají překlenout dobu, po kterou zůstávají galerie uzavřené a tak jsou jako provizorní řešení i na internetu prezentovány. Divácká zkušenost těchto virtuálních výstav je ve své podstatě srovnatelná s tím, když by se člověk procházel v aplikaci Google Street View ulicemi města, do kterého v době před krizí plánoval vycestovat.

Některé muzejní a galerijní instituce po celém světě, včetně Národní galerie Praha a Muzea Kampa, se již v minulosti staly partnery online platformy Google Art Project, která zdarma od roku 2011 zpřístupňuje prohlídky galerií a reprodukce děl ve vysokém rozlišení. Přestože tato forma umožňuje nový způsob čtení uměleckých děl a naplňuje ideu demokratizace umění, nemůže nahradit běžnou funkci kultury. Prostředí internetu, kam se v době krize soustředí prezentace umění, představuje mnohem širší pole pro uměleckou reflexi současného stavu. V situaci, kdy se pro většinu lidí komunikace s okolním světem omezila právě a výhradně na online platformy, je důležité se zamyslet nad podmínkami prezentace a principy, na kterých internetové diváctví funguje.

V souvislosti s přesunem kultury, vyučování, práce i volnočasových aktivit na online platformy se zvýšil globálně internetový provoz. U nás byl po vyhlášení nouzového stavu zaznamenán nárůst přibližně o dvacet pět procent. V reakci na prosbu evropského komisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona ke konci března snížily rychlost a kvalitu přenosu dat platformy YouTube a Netflix, které nejvíce zatěžují internetové připojení, aby předešly pádu sítě. Zásahy do rychlosti přenosu jednoznačně poukazují na křehkost materiální podstaty internetu, který se stal natolik každodenní realitou, že jsme si zvykli neuvědomovat jeho fyzickou existenci ve formě optických kabelů a datových center.

Umění (na) internetu
Stav kultury, a především současného umění v době koronavirové krize, může být o něco srozumitelnější, když se vrátíme o několik let zpět k diskuzi, která vznikla okolo nově používaného termínu postinternetového umění. Pojem poprvé použila umělkyně Marisa Olsonová v roce 2008 při popisu svých projektů, které vznikaly a zároveň i byly prezentovány v rámci internetu, a dále ho na svém blogu příznačně nazvaném Post Internet rozvedl Gene McHugh.

V dnešní době většina uměleckých děl využívá digitálních technologií v určité fázi svého vývoje, ať už se jedná o úpravy ve Photoshopu, digitální tisk, videoprojekci nebo šíření díla na internetu. Postinternetové umění je pak umění, které reaguje na postinternetovou situaci, tedy stav ve kterém již internet není něco nového, ale stává se z něj každodenní banalita. Diskuze ohledně kulturního posunu k postinternetové době byla dobově vyvolaná širokým rozšířením osobních počítačů a nástupem soukromých poskytovatelů připojení. Témata a principy, která tato diskuze přinesla, jsou v dnešní době, kdy se internet stal jedinou veřejnou prezentací umění, o to aktuálnější.

Umění za zavřenými dveřmi
V postinternetové době se již například umělecké dílo nachází ve stejné míře ve verzi objektu v galerii i ve své reprezentaci šířené na internetu a často dokonce fotografie uměleckého objektu je známější než objekt sám. Tohoto principu využívá v současné době například kurátor experimentálního prostoru NoD Pavel Kubesa uměleckým skupinovým projektem DIVOCe!, který je „reakcí na eventuální stagnaci umělecké produkce a prezentace v institucionálním smyslu“. Kubesa poskytl uzavřené prostory galerie NoD, do které od 8. dubna přibývá každým dnem jedno dílo, až do otevření galerie veřejnosti. Výběr umělců funguje na principu řetězení. Každý vystavující umělec vybere jednoho současného aktivního umělce, který dodá své dílo následující den. Prvním vystavujícím umělcem je sochař Martin Zet. Fyzickou realizaci projektu přitom doprovází prezentace na sociálních sítích a oficiálních stránkách NoDu. V den, kdy vláda oficiálně povolí otevření galerií, proběhne vernisáž a výstava bude současně zakončena.

Písek ve vzduchu, Duna v PLATO
Na podmínky nastalé situace také zareagovali kurátoři ostravské galerie PLATO Edith Jeřábková a Jakub Adamec, kteří oslovili tvůrce působící v Ostravě, kteří jsou pandemií zasaženi nejvíce, tedy umělci na volné noze a nedávní absolventi Fakulty umění Ostravské univerzity. Devět vybraných umělců kurátoři požádali o zaslání aktuálních prací nebo reakcí na současný stav koronavirové krize, které budou postupně zveřejňovat na webových stránkách a sociálních sítích. Jako první byly 16. dubna prezentovány dvě malby z rozsáhlého cyklu obrazů Filipa Nádvorníka, které propojují oblasti dlouho oddělovaných odvětví umění a řemesla. Filip Nádvorník, jak Edith Jeřábková zmiňuje v doprovodném textu k jeho malbám, se živí výrobou zakázkového nábytku a prodejem svých uměleckých děl. Edith Jeřábková se zároveň snaží výstavou Písek ve vzduchu rozbít romantickou představu o postavě umělce a neukazovat jenom jak „umělec realitu zprostředkovává, ale i to, jak se realita dotýká jeho běžného života“.

Pandemie zastihla PLATO v přípravách druhé výstavy s názvem Písek ve stroji z celoročního cyklu Intenzity, věnujícího se různým druhům intenzit, které určují podobu současného světa. Druhá výstava cyklu měla být zaměřena na zpomalení a nerůst, aktuální projekt Písek ve vzduchu, který se stává logickou součástí celého cyklu, chce především podpořit umělce, kteří se dostali do problematické situace a zkoumat kreativním způsobem „jak [tato situace] mění náš vztah k technologiím a fyzickému světu“. Písek ve vzduchu představuje online prezentaci umělců, která bude po uvolnění nařízení vlády realizována jako výstava v galerii pod názvem Duna v PLATO.

Kultura bez událostí
Plošné uzavření galerií a muzeí vedlo v mnoha případech ke snaze přizpůsobit fungování institucí online režimu formou, která by nově vzniklou situaci i dokázala reflektovat. Za zmínku ještě stojí výstava KarARTena zahájená 14. dubna v Trafo Gallery, která prezentuje díla symbolického počtu devatenácti umělců volně reagujících na COVID-19. Výstava je zatím k vidění jen ve virtuální podobě a veřejnosti bude otevřena až na základě rozhodnutí vlády. Trafo Gallery v ohlášeném čase vernisáže uveřejnila na sociálních sítích sedmiminutovou videokoláž umělce Jakuba Nepraše. Programová ředitelka galerie a jedna ze čtveřice kurátorů Blanka Čermáková ve videu vstupuje do expozice v různých převlecích pomocí digitálního nakopírování, aby výstavu zahájila. V úvodní řeči reflektuje výstižně současnou situaci ze své pozice: „Být galeristkou sama v galerii s tím krásným uměním a nemít si s kým o tom popovídat je strašně smutné,“ ale poukazuje na to, že současná situace může být pro umělce i velmi inspirativní.

Výjimečná situace stanovila nová pravidla hry, vymezila hranice, přerušila vazby a komunikaci, které se přesunuly do soukromí a virtuálního prostoru. V souvislosti s četnými hackerskými útoky na instituce i jednotlivce a s projektem chytré karantény, jsme si mohli připomenout, že data a prostřednictvím toho i naše subjektivita je komoditou, se kterou se obchoduje a skrze kterou může stát uplatňovat svoji moc a dohled. S nejistou budoucností a v nekontrolovatelném proudu cirkulujících obrazů je však o to důležitější nerezignovat, udržet si zdravou mysl a vidět způsoby jak kritickou situaci, byť s obtížemi, překlenout.

text: Tomáš Vobořil