Když městská galerie PLATO v Ostravě na jaře 2024 poprvé otočila svou pohyblivou stěnu směrem do zahrady a zpřístupnila výstavní prostor rovnou zvenčí, nešlo jen o architektonický experiment. Šlo o gesto. O zkoušku toho, zda instituce, která sídlí v přeměněných jatkách — jedné z nejvýraznějších kulturních architektonických konverzí v Evropě — dokáže být skutečně porézní, otevřená, dýchající s městem a jeho lidmi.

Tím gestem vznikla Klíčová dírka: hybridní prostor na pomezí výstavního sálu, zahradní dílny, dětské herny a komunitního zázemí. Kurátorka Edith Jeřábková jej pojala jako dlouhodobý tvůrčí a výzkumný projekt, který přesahuje běžné galerijní rámce. Dva roky má být Klíčová dírka místem, kde se umění mísí s půdou, kde se znovu přemýšlí o vztahu člověka a prostředí, a kde se galerie vymaňuje z role „pevnosti“, jak o tom mluví sama kurátorka.

Začátek: Tiché aranžmá a tiše mluvící materiály

První výstavou, která v nově vzniklém prostoru proběhla, byla instalace Tiché aranžmá sochařky a floristky Anny Ročňové. Ta dlouhodobě pracuje s napětím mezi organickým a syntetickým, mezi růstem a průmyslovými zásahy. Její objekty, vznikající z komunikace s rostlinami, se v Klíčové dírce usadily jako zvláštní botanické bytosti: krásné, ale zneklidňující, křehké i násilné.

Ročňová zde otevřela silné téma rostlin jako komodity. Řezané květiny ze skleníků, utažené do plastu, chemicky stabilizované, se staly symbolem naší touhy po přírodě, kterou si však domů nosíme v podobě náhražek. Na první pohled dekorativní aranžmá tak ukazovalo hlubší propast — rozchod mezi skutečnou krajinou a jejími umělými reprezentacemi.

Ročňové výstava nastavila tón celému projektu: v Klíčové dírce se nebude jen vystavovat. Bude se tu mluvit o prostředí, o vztazích mezi lidmi a jinými druhy, o materiálech a jejich etice.

Prostor, který žije vlastními cykly

Klíčová dírka je zároveň místem pro pěstování, hru a spontánní setkání. Návštěvníci si mohou zasadit semínka, využít hydroponickou stěnu, hrát si s interaktivními objekty architekta Vojtěcha Radakulana, číst si o permakultuře nebo se účastnit workshopů a společných prací na zahradě.

Toto postupné vrstvení aktivit dává projektu časovou hloubku: některé části rostou, jiné mizí, některé se plní stopami návštěvníků. Galerie tak sleduje, co se stane, když se výstavní prostor otevře dynamice organických procesů.

Druhá kapitola: Lech Wilczek a prales rozdělený zdí

Na Ročňovou navázala výstava o pralesní zahradě fotografa Lecha Wilczeka, který desítky let dokumentoval Bělověžský prales a vytvořil zde i svou soukromou zahradu — dnes už neexistující.

Do Klíčové dírky vstoupila nejen jeho intimní práce, ale také aktuální politický rozměr: zeď vybudovaná na polsko-běloruské hranici, která rozděluje nejen lidi, ale i prales jako živý organismus. Nástěnná malba výtvarníka Jana Hoška, konzultovaná s biologem Janem Albertem Šturmou, se stala vizuálním komentářem k narušení ekologické prostupnosti krajiny.

Zahrada, která byla původně prostorem péče, se tak proměnila v prostor zadržování, dělení a konfliktu — téma, které v prostředí Klíčové dírky silně rezonovalo.

Klíčky: Galerie jako společný hlas

Po výstavách umělců přišla řada na ty, kteří běžně stojí na druhé straně: na návštěvníky. Projekt Klíčky byl od začátku zamýšlen jako demokratizační gesto — vystavit práce těch, kteří po sobě v Klíčové dírce nechali své kresby, obrazy a drobné objekty. Kurátorky vybíraly z anonymních prací, které návštěvníci zanechali na nástěnce. Mnohé z nich vznikly spontánně, některé ve spolupráci dětí a rodičů. Druhé části se navíc ujaly i samotné děti z klubu Ahoj děcka, které připravily vlastní výběr a kurátorský komentář — včetně interpretací v katalogu.

Výsledkem je výstava, která není sentimentálním gestem ani pouhým participativním experimentem. Je to ostrý, někdy až bolestně upřímný obraz toho, co lidé vyjadřují, když dostanou prostor — obraz plný symbolů, srdcí, světů, které by jinde neměly místo.

Klíčová dírka jako model budoucí galerie

Za projektem je jasně patrné myšlení Edith Jeřábkové o galerii jako prostoru pro setkávání různých světů — lidských i nelidských, odborných i laických, naplánovaných i náhodných. Klíčová dírka je laboratoří citlivosti: v tom, jak se zachází s materiály, s půdou, s dětskými kresbami, se stopami návštěvníků, ale i s architekturou samotné budovy.

PLATO zde ukazuje, jak může instituce pracovat napříč disciplínami a komunitami, aniž by slevila z profesionálních standardů. Naopak — projekt staví na odborném kurátorském vedení, silných výtvarných osobnostech a zároveň na přirozené různorodosti těch, kdo galerii obývají.

V době, kdy se v evropských galeriích čím dál víc diskutuje o ekologii, udržitelnosti a otevřenosti, představuje Klíčová dírka konkrétní, hmatatelnou odpověď: nezůstává u pojmů, ale proměňuje je v prostor, kde může růst semínko, vztah i umění. Co nyní, po několika letech růstu tohoto dosud nekončícího projektu, dodává samotná Edith Jeřábková?

V jednom ze svých vyjádření říkáte, že „Klíčová dírka je místo, kterým do pevnosti vniká denní světlo“. Co pro vás osobně tato metafora znamená a jak se v ní odráží vaše dlouhodobé uvažování o instituci galerie?

Galerie jsou instituce, ve kterých je pod umělým osvětlením ukazován umělý/ecký svět. Je to laboratoř metafor, reprezentací a vyprávění. Laboratoře nejsou vždy bezpečná prostředí, i když se tak tváří. Nevytváří se v nich trvalé ekosystémy, které by vznikaly v dlouhém čase postupnou adaptací a ve vzájemném propojení. Jsou to homogenní místa, která nepodléhají střídání cyklického času dne nebo ročních období. Když je otevřeno, galerie je osvětlena stejnou intenzitou celý den. A snadno se stane, že ten umělý svět přestane být konfrontován s tím, co je venku, co ještě nepodléhá reprezentaci a lidskému zobrazení. Dříve se mluvilo o přirozeném světě, ale dnes už si takové pojmy nemůžeme z mnoha důvodů dovolit. My v PLATO usilujeme o to, aby se do instituce dostávaly radosti i problémy také přímo, nejen přes expertní filtr umělců a umělkyň a kurátorů a kurátorek. V Klíčové dírce lidé – a někdy i více-než-lidské bytosti – mohou přímo být a tvořit v prostoru, který jinak bývá vyhrazen jen potvrzeným a vyvoleným, a vtahovat do něj témata, která sami vyhledávají nebo která potkávají. Tím vším ale nechci říct pojďme zavřít galerie. Umělci a umělkyně a veřejnost je potřebují. Umění má ve společnosti důležitou roli, daleko důležitější, než jaká je mu dnešní společností přisuzována. Jen si myslím, že je třeba uvažovat o tom místě pro současné umění (a možná i pro to minulé) jinak, aby se nestalo křehkým a náchylným a odpojeným od zbytku světa.

Projekt fyzicky i symbolicky propojuje galerijní prostor s okolní zahradou. Jak se podle vás mění vnímání umění, když ztratí ochrannou „skořápku“ institucionálního white cube prostoru a stane se součástí živého, proměnlivého prostředí?

Není to ani poprvé, ani podruhé, kdy se galerijní stěny otřásají. My sice umění nevyháníme na denní světlo, spíše se snažíme okolní svět, který představuje zahrada, dostávat do těsné blízkosti umění a někdy jej i prolínat se situací uvnitř. Nebo naopak přizvat umělce a umělkyně do zahrady, aby vytvořili místa pečující o lidi i jiné organismy. Například tomu tak bude ve výstavě Půda a přátelé, kterou připravujeme na jarní sezonu, kde propojení zahrady, světa půdy a vnitřku galerie bude vyslovené. Ale abych vám trochu odpověděla na otázku po vnímání umění mimo prostředí galerie – to má spoustu podob. Někdy se umění propojí s přírodním ekosystémem, jindy s kontextem města, ulice, a ještě jindy s nějakým interdisciplinárním rámcem a výzkumem, takže se to nedá úplně zobecnit. Ale každopádně mimo ono institucionální hájemství je to dílo daleko více otevřené interpretacím, které mohou dokonce zcela zcizit jeho původní záměr, může být také zcela zcizeno fyzicky nebo může být přístupnější diváctvu, může působit na nejen lidskou mysl a smysly, může zaniknout různými vnějšími vlivy, může mít náhodné diváctvo, může se stát součástí nějakého ekosystému a změnit tvar, může se oslabit jeho vlastnění nebo naopak se může stát ještě větší komoditou. Přesunem mimo kontrolované prostředí galerie se obklopí větší nejistotou, tepem a to zjitření jej většinou obohatí. Ale samozřejmě ten akt není tak jednoduchý, jako když přibijeme obraz hřebíkem na strom.

V Klíčové dírce může veřejnost nejen pozorovat, ale i tvořit – sázet, hrát si, navrhovat vlastní aktivity. Jaké výzvy a radosti přináší tato otevřenost vůči spontánnímu jednání lidí a proč je tato možnost důležitá?

Myslím si, že tam, kde se díváme na uzavřené kreativní procesy – umělecká díla –, je dobré nepřerušit to přijímání a otevření se návštěvnictva umění. Je naopak žádoucí prodloužit ten proces tím, že tu situaci obrátíme a naopak spustíme kreativitu u něj. Je důležité, abychom jako návštěvníci a návštěvnice galerií nejen přijímali informace, ale abychom prožívali komplexně témata současnosti a zkusili je sami rozvinout, prozkoumat a pochopit a k tomu potřebujeme ten tvořivý přístup, kdy se člověk úplně jinak oddá světu, než když se kouká na film a pak si dá zákusek. Hezky to funguje i mezigeneračně, kdy děti po vstupu do Klíčové dírky „nutí“ rodiče a prarodiče setrvat v tom prostoru déle a hrát si, protože ony tu výzvu chápou. Byli bychom rádi, kdyby lidé, kteří naše výstavy navštíví, jen tak neprolétli galerií, ale aby je nějak zachytila, aby tady strávili víc času, a mohli se tak vytrhnout z každodenního zavedeného rytmu, projít si určitou regenerací a sdílet to s ostatními, kteří do galerie vstoupí po nich nebo s nimi.

Mnoho institucí dnes mluví o udržitelnosti, ale zůstává u slov. Jakým způsobem se podle vás daří Klíčové dírce ekologii skutečně „žít“ – v materiálech, provozu nebo v přemýšlení o čase a růstu?

Samozřejmě se nám to daří i nedaří. Samotný prostor navrhl architekt a umělec Vojtěch Radakulan z velké části z recyklátů předchozí výstavy. Je to těžký úkol, protože lidé touží po nových a nečekaných situacích, po originálech. To v nás ukotvil mimo jiné modernismus. Když jsme tedy některé materiály i předměty přetavili do designu Klíčové dírky z tzv. redakční místnosti zvířecího zpravodajství, trochu jsme tím oslabili ten originální efekt, a to zcela záměrně. Bylo to vzdělávací gesto a také vzkaz, že to, co se dělo ve zvířecím zpravodajství, kde lidé zapisovali, kreslili, natáčeli a jinak sdíleli své mezidruhové zážitky s ostatními, pokračuje v tomto novém prostoru PLATO. Někdy mě už nebaví to přerušované a produktové střídání jedné výstavy za druhou, a tak hledám způsoby organičtějších přechodů.

Klíčová dírka je plná témat, výzev a her, které se udržitelnosti týkají. Některé hry navrhuje samo návštěvnictvo a edukační oddělení tyto návrhy zpracovává. Návštěvnictvo se může zasadit také o rozrůstání se zahrady a vysadit například slunečnice nebo měsíček. Nejen tím zkrášlí a obohatí zahradu, ale semena těchto rostlin nakrmí na podzim nebo v zimě například ptactvo. Navíc je to akt spolupráce – když si návštěvník nebo návštěvnice zasadí semínko, nemůže s ním hned běžet do zahrady, potřebuje k tomu již vzrostlou sazenici. Ale návštěvnictvo před nimi jim k tomu účelu už rostlinku připravilo stejným způsobem. Takže tento akt má několikerý užitek – což je jeden z pilířů udržitelnosti: to, co děláte, by nemělo mít jen jednorázový prospěch, ale mělo by sloužit více účelům a více organismům. Samozřejmě v prostoru Klíčové dírky probíhají také výstavy umělců a umělkyň, které vybírám s ohledem na témata blízká zahradám. A tam se ne vždy mohou vyjádřit nebo vyjádří materiálově ekologicky. Ale udržitelnost není jen o recyklaci, naším velkým současným tématem v PLATO je udržitelná práce. Máme tady skvělý tým napříč všemi profesemi a učíme se spolu dobře pracovat a šetřit energie tak, abychom nevyhořeli, protože je nás na tu práci docela málo. A to se musíme učit jak v galerii, tak na zahradě, kdy každé prostředí má svůj specifický rytmus, který se musí udržet, ale my to musíme také ve zdraví prožít.

V tomto projektu se prolíná vaše kurátorská práce s péčí o zahradu i komunitu. Cítíte, že se vám zde daří proměnit roli kurátorky v něco blízkého zahradnici – v práci s prostředím, procesem a cykly? Jaké paralely mezi těmito dvěma kulturními prostory, galerijním a zahradním, pozorujete?

Já to prolínám již delší dobu. Současné umění je z velké části uměním péče a tím se ty oba světy hodně sblížily. Já ani tak neproměňuji roli kurátorky v galerii s rolí zahradnice v zahradě, jako je spíše spojuji. Myslím, že ty dvě oblasti se skvěle doplňují. Když skoro celý den sedím u počítače – což je bohužel většinová práce kurátorky –, tak si pak nepotřebuji nutně lehnout a přestat pracovat, ale spíše změnit typ práce. A to střídání prací byl pro mě velký osobní objev, když jsem zjistila, že únava z monotónního vykonávání úkolů jde potlačit diverzitou práce. Takže já neustále odbíhám od počítače do zahrady a za zvířaty a zase se vracím. Můj den má spíše podobu cyklů než začátku a konce, je víc kudrnatý. V zahradě se dá spousta věcí, které jsou platné pro práci v galerii, okoukat a platí to i naopak. Hodně nám pomáhají permakulturní principy, které jsou jednoduše formulované a dobře odpozorované z přírody a také se lehce sdílejí. Mohu uvést třeba jeden příklad: v zahradě můžete místo rytí, které je nežádoucí, použít práci zvířat, kterou vykonávají dobrovolně a ráda. Například slepice skvěle prokypří záhon, zbaví jej škůdců, a ještě pohnojí a ušetří vám práci. Když chceme v Klíčové dírce, aby se lidi uvolnili a otevřeli se tvoření, nemusíme je nutně zapojovat do edukativních programů, které jsou samozřejmě důležité, ale energeticky náročné. Místo toho můžeme jednoduše zavěsit na zeď pastelky a pak už nemusíme lidem vůbec vysvětlovat, co s nimi mají dělat, je to jasné a splní to dvojí funkci: uleví to našim edukátorkám a otevře to zcela svobodný prostor návštěvnictvu. A ty pomalované zdi vypadají krásně a také podávají zprávu o životě v jiných skupinách, než jsou ty naše!

Galerie PLATO mluví o komunitní zahradě jako o dlouhodobém výhledu. Jaké proměny si pro Klíčovou dírku představujete za další rok či dva? A co byste si přála, aby si z ní lidé odnesli – zážitek, poznání, nebo třeba semínko?

Já si nedělám představy na dlouho dopředu, ale co bych si moc přála, by byla nějaká forma komunitního fungování v zahradě PLATO. Aby se radosti, ale i zodpovědnosti rozšířily do většího okruhu lidí i mimo galerii. Tak jako PLATO spolupracuje s různými komunitami, spolky a organizacemi, tak by bylo hezké, aby se zahrada podobně otevřela. Ona totiž není dílem jedné designérky, Denisy Tomáškové, ale je společným dílem týmu PLATO, který se naučil základy permakulturního designu a pod vedením permakulturní expertky zahradu navrhoval. V zahradě nespěcháme; čekáme, až vzklíčí různá semena do ní vysetá, vytvoří se ekosystémy, propojí se různé druhy rostlin, hub a živočichů a uchytí se mladé sazenice stromů. My postupně otevíráme jednotlivé možnosti zahrady podle toho, jak se nabízejí, a reagujeme na přicházející potřeby a výzvy. Reagovat musíme i na malé neúspěchy – například letos jsme použili kompost z veřejné kompostárny plný herbicidů, které nám zničily nově vysazený jedlý les. V permakultuře platí, že problémy se musí obracet ve výzvy, proto nyní hledáme cestu, jak se obejít bez veřejných kompostáren, které nejsou důvěryhodné. Je to neustálý proces hledání, do kterého bychom chtěli pozvat co nejvíce lidí. Zahrada přítomnosti by měla sloužit stejně tak odpočinku a zdraví, jako poznání a pocitu sounáležitosti, ať už s lidskými, ale také více-než-lidskými tvory, a vytvořit skutečnou mezidruhovou společnost. A je jedno, jestli zahradou „jen“ procházíte, ležíte v trávě a něco pozorujete, nebo v ní pěstujete salát – to napojení se může stát jakkoliv.

Tvorba fotografky a vizuální umělkyně Lenky Glisníkové se v posledních letech intenzivně věnuje zkoumání dopadů moderních technologií na člověka, společnost a širší ekosystémy, současně ji zajímá, jak tyto technologické transformace proměňují naše vnímání reality.

Na autorčiných posledních samostatných galerijních prezentacích – ať už šlo o dystopickou instalaci v Galerii Kostka (2023), nebo výstavu laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého v Plato Ostrava (2024) – vytyčila určitý myšlenkový i formální směr: organické a technologické motivy propojuje do nových, často až mimozemsky působících hybridních forem. Její práce nás vede k otázkám, jak technologie utvářejí naše tělo, čas a prostor, a jak se z těchto vlivů stává nová forma každodenní zkušenosti. Tuto svou aktuální tvůrčí linii rozvíjí i v nejnovější výstavě Sunken Streams, kterou připravuji v pražské Galerii NoD. Ta bude uvedena vernisáží ve středu 17. 9. v 18 hodin.

Lenko, tvá fotografická praxe se odvíjí několika samostatnými směry. V komerční rovině tvoříš především v oceňovaném a úspěšném duu Shotby.us s Karolínou Matuškovou, kdy se vaše tradiční dvojdimenzionální digitální fotografická tvorba, pohybující se na pomezí volného a užitého umění, vyznačuje určitou narativní poetikou a jakousi „funky“ estetikou. Ve své osobní umělecké však médium fotografie překračuješ a rozšiřuješ jeho možnosti o prostorovou tvorbu, instalace a objekty. Jak jsi k této výrazové poloze dospěla? Stala se pro tebe klasická fotografie vyčerpaná, nedostačující nebo je to pro tebe přirozený vývoj, který ti dovoluje artikulovat nová umělecká témata? Jinými slovy: tvoříš objekty, ale stále je pro Tebe fotografie základ Tvého uměleckého uvažování?

Už nad tím vůbec nepřemýšlím, je to pro mě naprosto přirozený postup, který jsem si osvojila. Cítím se jako fotograf i jako výtvarný umělec, přepínám mezi oběma rolemi nebo je kombinuji. V rámci svých postupů mě baví materializovat plochý obraz, který pak s sebou nese záznam zhmotňování ve fyzickém prostoru. Vidět fotografii/dílo/instalaci v měřítku, vidět, jak se natahuje a jde za roh, od podlahy až ke stropu, nebo když do „ní“ můžeš dokonce i vstoupit – to je pro mě důležitý druh zažívání, který s sebou nese větší intelektuální a emoční odezvu než fotka na obrazovce. Pro mě je důležitá ta fyzická aktivace diváka – jeho těla, svalů a očí. Jak se točí okolo své osy, v každém úhlu pohledu si odnáší jiný kus rámované reality, výřez, který si dělá on sám, chodí a má vlastní asociace a myšlenky.

Na mých snímcích, nebo chceš-li „kůžích“ objektů, se objevují zmutované náznaky fotografií po předchozích dílech, která jsem vytvořila. Líbí se mi ta cirkulace a recyklace obrazu, přenos informací, které se cestou modifikují, replikují, nebo můžou být i nečitelné, jako geny, které jsou předávány do nových těl.

V Galerii Kostka na výstavě Moment of Seclusion Over the Horizon („Chvíle samoty za obzorem“) jsi rozvíjela svou post-humánní imaginaci na pomezí digitálního obrazu a objektu. Instalace evokovala hybridní entity, průsvitné, fosilizované odlitky připomínající větvovité útvary či jakási – možná mimozemská – embrya neznámých strojů z neurčitých světů a budoucností. Výsledkem byl environment na hraně biotického a syntetického. Podobný námět byl principem i tvé autorské prezentace v rámci výstavy laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého You Could Feel the Friendly Stranger. Někdy si mohou lidé vykládat tvé práce jako odkaz na určitou „extraterestriální transbiologii“, tedy že tvé objekty odkazují na jakási „aliení“, xenomorfní, exobiologická těla. Domnívám se ale, že tvá intence směřuje jinam: že bytosti a kvazi-těla v tvých instalacích jsou veskrze pozemské. O jaké bytosti a jaký svět se tedy vlastně jedná? Je to náš svět „post-lidský“, „více-než-lidský“ nebo dokonce „post-apokalyptický“?

Myslím, že servíruji fúzi minulosti s její budoucností. Nicméně ta budoucnost je pouze spekulativní a v principu se dívá právě do naší přítomnosti. Pro obě výstavy jsem vytvořila objekty, do jejichž „bříšek“ a těl jsem vkládala nalezené předměty jako gumové hadice, kabely, počítačové myši nebo třeba telefonní sluchátko. Jsou to pro naši civilizaci příznačné odsloužilé věci, které zůstaly po našich minulých domovech, dílnách, kancelářích, jsou to předměty v pozastaveném stavu existence, mimo kontext svého primárního užití, transformovány do nových forem a zapečetěny do těch objektů jako jakési časové kapsle.

Tvoříš vlastně takovou archeologii budoucnosti: fosilní stopy dnešního lidského světa.

Ano. A kladu si při tom samozřejmě právě i otázky o vztahu člověka a současného materiálního světa. Coby tvůrce mě zajímá přetavovat ony známé objekty do nových materiálových forem, kdy získávají nové druhy jednoty: současné materiály se proměňují, degradují a vzájemně mísí a vznikají nové materiálové „symbiomy“. Tudíž mé věci jsou o světě, který primárně povstává z transformované materiality lidské civilizace, ale je už to svět, v němž se boří hranice mezi organickým a anorganickým a obé se vzájemně prostupuje.

Tvá práce se nechává volně inspirovat například také „new weird“ sci-fi literaturou. V průběhu prací na výstavě jsi několikrát zmínila například díla od Jamese G. Ballarda. Namátkou třeba román Crystal World (1966) nebo povídku Poselství ze Slunce (1981). Ty spojuje téma jakési epidemické katastrofy, která postupně zcela pohlcuje vše živé. Ballard o svých knihách také tvrdil, že zobrazují spíše psychologii budoucnosti nežli budoucnost jako takovou. Co tě zajímá více: představy posthumánní budoucnosti jako takové, nebo spíše její „emocionální terén“?

Tato literatura mi pomáhá s imaginací. Místo oblíbeného retrofuturismu a katastrof nabízí prostor pro téma duševního rozkladu jedince a jeho niterných existenciálních otázek. Zajímá mě ten moment, kdy se na horizontu událostí na první pohled neděje nic divného: tj. kdy ztrácíme schopnost postřehnout radikální transformaci světa a skutečnosti. Například v novele Poselství ze Slunce se objeví choroba, která se šíří po celé Zemi. Protagonisté upadají do amnézie a každý den do ní upadají o několik minut déle. Počítají si hodiny „ztraceného času“, až nakonec v tomto bezvědomém, vypnutém stavu tráví skoro celý den. Těch pár minut „našeho vnímání času“, do kterých se na konci povídky proberou, jim naopak přijdou velmi divné: a nakonec tak nereálné. Líbí se mi na tom ten motiv subjektivity vnímání reality – její převrácení – a vztah k času. Onen ubíhající čas, který neúprosně směřuje dopředu navzdory jakýmkoliv našim snahám, je pro mě hodně emotivní moment a motor mých děl.

Ta otázka časovosti se propisuje právě i do samotného názvu výstavy: Sunken Streams, tedy „potopené proudy“, tj. něco, co plynulo a možná stále plyne, současně ale již podlehlo i nějaké kategorické změně. Jak jsi k názvu dospěla a co pro tebe znamená?

Pro mě je to nejvíce o nějakém pohybu krajinou a myslí zároveň. Je to proud věcí, živin, myšlenek, ale i odpadu, který je v jeden okamžik jasný, zřetelný, známý a konkrétní, aby se však hned za chvíli rozmělnil, „rozplizl“ a úplně vytratil. Ten název tak pro mě skrývá něco univerzálního, možná až archetypálního: pohyb a zanikání – a tedy právě i čas.

text: Pavel Kubesa

Lenka Glisníková: Sunken Streams
Galerie NoD (Dlouhá 33, Praha 1)
18. 9. – 15. 10.

Subtilnější, avšak silně aktivující momenty – to je dynamika prizmatu, jímž výstava Kino Kosmos výstava v ostravské Galerii PLATO nahlíží na fenomén reálného kina.

Téměř vědecká činnost v estetickém prostoru přináší multimediální pojednání fenoménu, jenž stojí na pilířích stále existujícího fyzického místa – kina Kosmos v Třinci. Výstava, kterou připravily kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy, se dotýká různých vrstev významu, paměti a zkušeností a vtahuje diváka do multimediálního kosmu stvořeného oslovenými vizuálními umělci a umělkyněmi.

Množství rozměrů v jednom fyzickém prostoru

Imaginární pole, v němž se překrývají různé vrstvy přístupů, vytváří jeden komplexní snímek. Nikoli v narativním formátu, ale ve formě výstavního projektu. Deset autorů a autorek tak prostor bývalých ostravských jatek zaplňuje objekty, sochařskými sériemi, monumentální reliéfní plastikou, fotografiemi, ale i hybridními techno-organickými objekty – a nechybí samozřejmě ani pohyblivý obraz v podobě videa a video instalací.

Vzniká tak celek, který neomezený prostor pro imaginaci, jaký poskytovalo projekční plátno původního třineckého kina, stejně svobodně rozvíjí i ve výstavním prostoru Kina Kosmos. Soudržnost autonomních přístupů v jednotlivých autorských projektech je v celkovém vyznění expozice překvapivě konzistentní – přestože si každý z autorstva zachovává svou jedinečnou estetiku, vycházející z dlouhodobě zpracovávaných témat i jejich vizuální artikulace. Jednoduše řečeno: Kino Kosmos je špičková výstava, která ukazuje, jak vypadá současné umění – nejen skrze díla, ale i skrze způsob přemýšlení.

Kolektivní náhled, nikoli skupinová výstava

Kino Kosmos tak není skupinovou výstavou v obvyklém slova smyslu, ale kolektivním pohledem na jeden fenomén – skrze tvůrčí reflexi každého participujícího umělce. Vzniká tak multiperspektivní výklad vycházející ze společného základu, který se rozrůstá do širšího interpretačního pole významů a dopadů. Výstava zároveň modeluje formu hypersoučasnosti, tedy klade důraz na rozvíjení fikce na úkor práce s archivem, reálnými daty nebo nalezeným materiálem.

Nejmodernější kino

Umělci, kteří s podněty pracovali, do projektu přinášejí svébytné koncepce, které přesahují lokální rámec – a to i díky tomu, že se s fenoménem třineckého kina Kosmos seznamovali až v současnosti, bez nostalgických filtrů minulosti.

Kino Kosmos bylo v době svého otevření v roce 1968 nejmodernějším kinem v Česku. Původní budova kina má tvar sférického trojúhelníku a je výjimečná také svou jedinečnou střechou, kterou navrhli architekti Ladislav Bořuta a Alois Dařich. Ta je mnohými považována za unikátní v rámci celé střední Evropy. I dosud patří kino Kosmos mezi deset nejnavštěvovanějších jednosálových kin v Česku a nyní ho čeká rozsáhlá rekonstrukce, která začala už v roce 2024.

Kino Kosmos, jak jej představuje výstava v PLATO, se tak stává platformou nejen pro zkoumání fyzického prostoru, ale i prostoru samotné kinematografie, jejích možností i hranic.

Co všechno vzejde ze tmy

Kino – prostor, kde je nejdůležitějším činitelem právě tma, která umožňuje vyniknout něčemu nevídanému skrze projekční plátno, se tak stává nejen místem pro vstřebávání vjemů, ale i platformou pro úvahy právě nad tím, co je konvenční, ale i univerzální. Co vzejde ze tmy, tak není pouze prací imaginace, ale i mentálních procesů – a to nejen tvůrců, ale i diváků.

Kino Kosmos
PLATO (Porážková 26, Ostrava)
29. 5. — 26. 10. • 100/30/1 Kč

Uzavření všech kulturních institucí a zrušení událostí kvůli prevenci šíření koronaviru způsobilo, že veškerá prezentace umění se přesunula na internet. Umělecká díla setrvávají v galeriích za zavřenými dveřmi a připravované výstavy se odsouvají do nejisté budoucnosti. Současná situace představuje výjimečnou příležitost reflektovat prezentaci umění v rámci nových médií, která dávno nejsou nová, a internetu, který je už každodenní banalitou.

Jednou z nejrozšířenějších forem online prezentace muzejních a galerijních expozic se staly virtuální prohlídky, které kromě samotných děl umožňují vidět i jejich zasazení v prostoru. Virtuální prostor galerie umožňuje například ke každému dílu přidávat detailní informace nebo umístit do prohlídky rozhovory s tvůrci. Tyto výstavy především pomáhají překlenout dobu, po kterou zůstávají galerie uzavřené a tak jsou jako provizorní řešení i na internetu prezentovány. Divácká zkušenost těchto virtuálních výstav je ve své podstatě srovnatelná s tím, když by se člověk procházel v aplikaci Google Street View ulicemi města, do kterého v době před krizí plánoval vycestovat.

Některé muzejní a galerijní instituce po celém světě, včetně Národní galerie Praha a Muzea Kampa, se již v minulosti staly partnery online platformy Google Art Project, která zdarma od roku 2011 zpřístupňuje prohlídky galerií a reprodukce děl ve vysokém rozlišení. Přestože tato forma umožňuje nový způsob čtení uměleckých děl a naplňuje ideu demokratizace umění, nemůže nahradit běžnou funkci kultury. Prostředí internetu, kam se v době krize soustředí prezentace umění, představuje mnohem širší pole pro uměleckou reflexi současného stavu. V situaci, kdy se pro většinu lidí komunikace s okolním světem omezila právě a výhradně na online platformy, je důležité se zamyslet nad podmínkami prezentace a principy, na kterých internetové diváctví funguje.

V souvislosti s přesunem kultury, vyučování, práce i volnočasových aktivit na online platformy se zvýšil globálně internetový provoz. U nás byl po vyhlášení nouzového stavu zaznamenán nárůst přibližně o dvacet pět procent. V reakci na prosbu evropského komisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona ke konci března snížily rychlost a kvalitu přenosu dat platformy YouTube a Netflix, které nejvíce zatěžují internetové připojení, aby předešly pádu sítě. Zásahy do rychlosti přenosu jednoznačně poukazují na křehkost materiální podstaty internetu, který se stal natolik každodenní realitou, že jsme si zvykli neuvědomovat jeho fyzickou existenci ve formě optických kabelů a datových center.

Umění (na) internetu
Stav kultury, a především současného umění v době koronavirové krize, může být o něco srozumitelnější, když se vrátíme o několik let zpět k diskuzi, která vznikla okolo nově používaného termínu postinternetového umění. Pojem poprvé použila umělkyně Marisa Olsonová v roce 2008 při popisu svých projektů, které vznikaly a zároveň i byly prezentovány v rámci internetu, a dále ho na svém blogu příznačně nazvaném Post Internet rozvedl Gene McHugh.

V dnešní době většina uměleckých děl využívá digitálních technologií v určité fázi svého vývoje, ať už se jedná o úpravy ve Photoshopu, digitální tisk, videoprojekci nebo šíření díla na internetu. Postinternetové umění je pak umění, které reaguje na postinternetovou situaci, tedy stav ve kterém již internet není něco nového, ale stává se z něj každodenní banalita. Diskuze ohledně kulturního posunu k postinternetové době byla dobově vyvolaná širokým rozšířením osobních počítačů a nástupem soukromých poskytovatelů připojení. Témata a principy, která tato diskuze přinesla, jsou v dnešní době, kdy se internet stal jedinou veřejnou prezentací umění, o to aktuálnější.

Umění za zavřenými dveřmi
V postinternetové době se již například umělecké dílo nachází ve stejné míře ve verzi objektu v galerii i ve své reprezentaci šířené na internetu a často dokonce fotografie uměleckého objektu je známější než objekt sám. Tohoto principu využívá v současné době například kurátor experimentálního prostoru NoD Pavel Kubesa uměleckým skupinovým projektem DIVOCe!, který je „reakcí na eventuální stagnaci umělecké produkce a prezentace v institucionálním smyslu“. Kubesa poskytl uzavřené prostory galerie NoD, do které od 8. dubna přibývá každým dnem jedno dílo, až do otevření galerie veřejnosti. Výběr umělců funguje na principu řetězení. Každý vystavující umělec vybere jednoho současného aktivního umělce, který dodá své dílo následující den. Prvním vystavujícím umělcem je sochař Martin Zet. Fyzickou realizaci projektu přitom doprovází prezentace na sociálních sítích a oficiálních stránkách NoDu. V den, kdy vláda oficiálně povolí otevření galerií, proběhne vernisáž a výstava bude současně zakončena.

Písek ve vzduchu, Duna v PLATO
Na podmínky nastalé situace také zareagovali kurátoři ostravské galerie PLATO Edith Jeřábková a Jakub Adamec, kteří oslovili tvůrce působící v Ostravě, kteří jsou pandemií zasaženi nejvíce, tedy umělci na volné noze a nedávní absolventi Fakulty umění Ostravské univerzity. Devět vybraných umělců kurátoři požádali o zaslání aktuálních prací nebo reakcí na současný stav koronavirové krize, které budou postupně zveřejňovat na webových stránkách a sociálních sítích. Jako první byly 16. dubna prezentovány dvě malby z rozsáhlého cyklu obrazů Filipa Nádvorníka, které propojují oblasti dlouho oddělovaných odvětví umění a řemesla. Filip Nádvorník, jak Edith Jeřábková zmiňuje v doprovodném textu k jeho malbám, se živí výrobou zakázkového nábytku a prodejem svých uměleckých děl. Edith Jeřábková se zároveň snaží výstavou Písek ve vzduchu rozbít romantickou představu o postavě umělce a neukazovat jenom jak „umělec realitu zprostředkovává, ale i to, jak se realita dotýká jeho běžného života“.

Pandemie zastihla PLATO v přípravách druhé výstavy s názvem Písek ve stroji z celoročního cyklu Intenzity, věnujícího se různým druhům intenzit, které určují podobu současného světa. Druhá výstava cyklu měla být zaměřena na zpomalení a nerůst, aktuální projekt Písek ve vzduchu, který se stává logickou součástí celého cyklu, chce především podpořit umělce, kteří se dostali do problematické situace a zkoumat kreativním způsobem „jak [tato situace] mění náš vztah k technologiím a fyzickému světu“. Písek ve vzduchu představuje online prezentaci umělců, která bude po uvolnění nařízení vlády realizována jako výstava v galerii pod názvem Duna v PLATO.

Kultura bez událostí
Plošné uzavření galerií a muzeí vedlo v mnoha případech ke snaze přizpůsobit fungování institucí online režimu formou, která by nově vzniklou situaci i dokázala reflektovat. Za zmínku ještě stojí výstava KarARTena zahájená 14. dubna v Trafo Gallery, která prezentuje díla symbolického počtu devatenácti umělců volně reagujících na COVID-19. Výstava je zatím k vidění jen ve virtuální podobě a veřejnosti bude otevřena až na základě rozhodnutí vlády. Trafo Gallery v ohlášeném čase vernisáže uveřejnila na sociálních sítích sedmiminutovou videokoláž umělce Jakuba Nepraše. Programová ředitelka galerie a jedna ze čtveřice kurátorů Blanka Čermáková ve videu vstupuje do expozice v různých převlecích pomocí digitálního nakopírování, aby výstavu zahájila. V úvodní řeči reflektuje výstižně současnou situaci ze své pozice: „Být galeristkou sama v galerii s tím krásným uměním a nemít si s kým o tom popovídat je strašně smutné,“ ale poukazuje na to, že současná situace může být pro umělce i velmi inspirativní.

Výjimečná situace stanovila nová pravidla hry, vymezila hranice, přerušila vazby a komunikaci, které se přesunuly do soukromí a virtuálního prostoru. V souvislosti s četnými hackerskými útoky na instituce i jednotlivce a s projektem chytré karantény, jsme si mohli připomenout, že data a prostřednictvím toho i naše subjektivita je komoditou, se kterou se obchoduje a skrze kterou může stát uplatňovat svoji moc a dohled. S nejistou budoucností a v nekontrolovatelném proudu cirkulujících obrazů je však o to důležitější nerezignovat, udržet si zdravou mysl a vidět způsoby jak kritickou situaci, byť s obtížemi, překlenout.

text: Tomáš Vobořil

Celoroční projekt ostravské galerie Plato, nesoucí název Dočasné struktury 1 a 2, vytvořili umělci ve funkčních prostorech bývalé prodejny Bauhausu. V celkové rozloze galerie o výměře 5 tisíc metrů čtverečních je ve stálé expozici Knihovna, Bistro, Prodejna a Dekor. Na tyto tzv. site-specific umělecká díla navazují Dočasné struktury 2, které představují Zahradu budoucnosti.

Hobbymarket Bauhaus. Dříve jsme tady nakupovali květináče, zahradní nábytek a nářadí, dnes je to jedinečné místo pro kulturní nadšence. Zvláštní, ale zároveň zajímavá plocha pro výstavní prostory. Dozajista něco nového a jiného, než na co jsme byli dosud všichni zvyklí. Vystavované předměty Dočasných struktur se mísí s původními texturami Bauhausu. Autoři konceptu zanechali některé nápisy odkazující například na stavebniny, obkládačky, dlaždice. Také obrazy či tapety kdysi na prodej zůstaly na svých místech a dokládají svou minulost propojením se současností.

Dočasné struktury 1 jsou otevřené od dubna letošního roku, k životu je přivedlo šest tvůrců pocházejících z České republiky, Slovenska a Polska.

Bistro
Tzv. PLATO Café. Polská vizuální umělkyně, performerka a scénografka Dominika Olszowy vytvořila jedinečné autorské bistro/kavárnu/bar. Můžete si vybrat sami. Každému jak je po chuti. Inspirovat se Olszowy nechala čínským zvěrokruhem a plochu bistra pojala jako krajinu. Za barem jsou vystaveny košile potřísněné kávou, na baru kromě květin zasazených v pastelových květináčích vytváří zajímavou kompozici amulety se zapuštěnými magickými kameny, které se taktéž nacházejí v malých prosklených okénkách na barevných stolech a židlích.

PLATO Café zahajuje svůj provoz v roce Psa, jeho elementem je země a typickou barvou hnědá, stejně jako je hnědá barva kávy. Kavárna tvoří platformu pro setkávání a každodenní interakci mezi lidmi, kdy svou volností a uspořádaností posiluje mezilidské vztahy, přátelství i spolupráci. Svým projektem chce napomoci lidem k akci konat a vytrhnout je ze všednosti. „Dominika Olszowy se ve své tvorbě pohybuje formálně mezi různými médii, obsahově mezi podvědomím, intuicí, snem a skutečností. »Kávička« je pro ni synonymem nereálnosti, ale také symbolem spotřebního životního stylu,“ říká o autorce bistra kurátor Jakub Adamec.

Prodejna
Ojedinělá nabídka výběrových knih o umění jako kolektivní dílo čtyř umělců, Milana Housera, Johany Pošové, Julie Gryboś a Barbory Zentkové, s rozdílným tvůrčím přístupem, který propojili do společného prostoru se vzájemně prolínajícími se prvky. „Jednotlivé komponenty prodejny vytvořené umělci vyvolávají napětí mezi uměleckým dílem a jeho displejem, odbourávají hranice mezi autorem a čtenářem, umělcem a divákem“ říkají kurátorky prodejny Daniela a Linda Dostálkovy. Prodejna nabízí zvláštní soubor uměleckých publikací jak z českých, tak i ze zahraničních nakladatelství, které vybraly samy kurátorky osobně. Před zakoupením knih, které jsou běžně jen k dostání v e-shopech, si je můžete prohlédnout a prolistovat.

Dekor
„Pustili jsme se do hry, kdy efektivním umístěním děl v prostoru narušujeme představu o standartním formátu výstav,“ říká kurátor Marek Pokorný. O sekci dekoru se postarali laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejvýznamnějšího domácího ocenění umělců do 35 let. Uspořádání jednotlivých děl ze sbírky Magnus Art ve výstavní síni představuje logickou síť vztahů a tvoří určitý příběh. Divákům umělecké prostředí nabízí mnoho dalších aktivit a interakcí, která nemusí primárně nutně pociťovat jako umění.

Zahrada
Garden of the Future pochází z druhého cyklu Dočasných struktur a navazuje na Dočasné struktury 1. Vizuální umělci a architekti z České republiky a Nizozemí společnými silami vytvořili prostory zahrady budoucnosti v atriu galerie. Autory funkční koncepce jsou Matyáš Chochola, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého, Rustan Söderling a Atelier Partero, který představuje dvojice zahradních architektů Mirka Svorová a Jakub Finger. Idea vytvoření a zobrazení postapokalyptického světa se zrodila v důsledku toho, že autoři expozice chtěli propojit dvě alternativní představy o budoucnosti světa bez lidí. Na jedné straně opojení vizuální silou toho, co zbylo z ikonických míst velkých civilizací, naopak na straně druhé důvěra v obnovitelnou sílu přírody. Umělci se v instalaci snaží naznačit a urychlit proces tzv. primární sukcese. Míněno moment, kdy se na území zahrady uchytí rostliny pionýři tak, aby připravily úrodnou půdu pro vznik nových biologických společenstev. „Přijmeme-li tezi, že apokalypsa již probíhá v podobě nezřetelných změn (klimatických, sociálních…), autorská zahrada je pokusem přistoupit k temné budoucnosti pozitivně a poskytnout tomu, co jsme zničili, dost času k obnově,“ uvádí kurátoři.

Expozice Garden of the Future ukazuje zarostlou neopečovávanou vegetaci, která bujně raší, kde se jí zamane, zničené nepoužitelné auto, ze kterého se stal pouhopouhý vrak, zrezivělý rotoped, odhozené pneumatiky, odpadky v podobě bot, lahví…

Skutečná realizace jejich vize je otázkou několika desítek, možná stovek let. Musíme si uvědomit, že zatím s tím něco dělat ještě jde, něco změnit můžeme. Autorská zahrada umělců z Česka a Nizozemí je takovým pokusem přistoupit k apokalyptické budoucnosti pozitivně a nabídnout tomu, co se nám podařilo zničit, dostatek času k rekonvalescenci a obnově. Nicméně práce na zahradě budoucnosti nás všech nikdy neskončí. ∞


Dočasné struktury 1 / 2
Galerie PLATO (Janáčkova 22, Ostrava)
celoroční projekt