Při pohledu na obrazy Karla Balcara si divák může často připadat, jako když se dívá skrz klíčovou dírku. Vidí intimní a eroticky laděné motivy v potemnělé atmosféře. Hra světla a stínů tančí tanec po tělech zúčastněných figur a hyperrealistické tendence neuchopitelně vtahují do středu dění. Máme se stydět a odvrátit cudně zrak, anebo pečlivě prostudovat každý detail těchto dekadentních příběhů?

Na výstavě může divák spatřit svůdná ženská těla ve spojení se symboly smrti, například lebkou a havranem. Umělec tvůrčí řeč nalézá zejména v pohybech lidského těla a ve znázornění obscénních situací. Často používá prvky sadomasochismu a erotiky. Také se rád sám zpodobňuje a komponuje do obrazového výjevu. V galerii ho můžeme vidět ve více než polovině vystavených maleb. ∞


Karel Balcar – Spending Eternity
Galerie Václava Špály (Národní 30, Praha 1)
6. 5.—26. 6.

S nastupujícím jarem jsme se dočkali i jistého odlehčení v rámci výtvarného umění na výstavě Jiřího Straky ve Špálovce. Jeho „Tušová staveniště“ nejsou jen vyznáním o tradiční technice malby v odstínech černé a bílé, ale především demonstrací přístupu malíře k pozorování věcí a okolí kolem sebe.

Jiří Straka je původem Čech, ale pracuje i přemýšlí někde mezi Prahou a Pekingem. V jeho tvorbě se potkává jak oddanost čínské tušové malbě a láska k ní, tak evropské kořeny. K čínské malbě se dostal přes studium sinologie na filosofické fakultě UK. Následně absolvoval studijní pobyt na Ústřední akademii výtvarných umění v Pekingu. V současné době Straka působí jako externí pedagog na Centrální čínské akademii výtvarných umění. Umění tušové malby je velmi tradiční technika, která drží lehce v zajetí jak okruhy zobrazovaných témat, tak i způsoby práce se štětcem i médiem samotným. A v tomto je právě Strakův přístup jedinečný a ve své podstatě neklasický. Pro tradiční čínskou tušovou malbu není zásadní jen styl práce se štětcem a jeho kontakt s podkladem, kdy každý tah má svůj přesný začátek a konec. Jsou to také samotné pohyby tvůrce / malíře, který tvoří z aktu malby až jakýsi rituál. Vše má své dané principy a skrytou harmonii. Evropou vychovaný Straka spíše barvu natírá a vrství na podklad, a tak se mu daří vymanit se z plošnosti této techniky a přesouvá se hlouběji do objemů. Díky tomu si může dovolit větší volnost ve výběru témat. I když v dílech autora najdeme spoustu tradičních témat od krajinomaleb přes zvířecí motivy až po aplikace na porcelán, „Tušová staveniště“ ve Špálově galerii jsou již krokem mimo tuto hlavní linii.

Únik z Prahy, která bývala magická, ale teď už je prý jen šedá. Útěk z věčného shonu, který vládne v této „mašině na prachy“, do tvůrčího světa Chaosu, jenž může být stavem mysli, ale zároveň i konkrétním místem. Obrazová výpověď ženy, která tuto cestu podnikla.

Výstava „Příběh Chaosu“ může asi jen těžko splnit všechna očekávání, jež vzbuzuje svým velkolepě znějícím názvem. Zvolené pojmenování může evokovat teorie o vzniku světa, či naopak o jeho více či méně vzdáleném zániku. Název vyvolává představu šílených vířících barev a vzorů, tajemných nepochopitelných znaků a abstraktních obrazců. Není vyloučené ani očekávání apokalyptických vizí přenesených do reality obrazového média, vyvolávajících nejistotu a obavy. Zvláštní je, že ač se na výstavě výslovně nesetkáme s žádným z výše popsaných motivů, které nám mohla naše obrazotvornost předem nachystat, nepocítíme ani jejich výslovnou absenci.

Série velkoformátových fotografií, několik videosekvencí, inkoustových kreseb, akrylových maleb a prostorových objektů dává dohromady zvláštní mozaiku. Ta otevírá pohled do chaosu jakožto určitého místa, konkrétně stejnojmenné usedlosti v přírodě, kde autorka již několik let žije v souladu s přírodními silami, spolu se svou rodinou a příležitostně i přáteli a návštěvníky. Zároveň ale můžeme pod povrchem vystavených děl, zachycujících mnohdy domněle všední realitu života v Chaosu jako příbytku, vytušit chaos také jako prasílu, která je hybatelem života a obklopuje nás, ať už si to uvědomujeme, nebo ne.

Chaos v nás, všude kolem nás
Někdy chaos pod povrchem díla jen matně tušíme, jindy, jako například u série portrétů „Přátelé planety Chaos“, rovnou před našima očima proniká do reálného světa a mění takřka v přímém přenosu vzhled jednotlivých postav. V tutéž chvíli tak před sebou vidíme tři různé verze konkrétního člověka – jednu odpovídající zaběhnutému řádu (čistí a oholení muži, upravené a nalíčené ženy), další představující určitý mezikrok, zachycení probíhající proměny, a třetí, poslední verzi, která již dává jasně najevo, že chaos zvítězil (muži se špinavými a rozbitými obličeji, potetovaným tělem a vyholenými vlasy, ženy záměrně zošklivené potlačením atributů ženství, muži nalíčení jako ženy). V kontrastu s touto sérií portrétů pak v téže části expozice narazíme na téměř idylické video dítěte tiše pozorujícího a zkoumajícího déšť.

Protiklady jsou jedním z hlavních atributů chaosu. Proto v další části expozice nalezneme naproti sobě viset poklidný rodinný portrét podobný fotkám, které se vyskytují v každém rodinném albu, a v protikladu k němu surové snímky poražené ovce a jejích vypreparovaných částí. Hned za rohem pak neočekávaně narazíme na skicovité kresby tuší, inspirované duchovním učením taoismu.

Protiklady a skrytý řád ve zdánlivě chaotických obrazech, a naopak nepředvídatelná síla chaosu v prostých a klidných námětech. Pestrost.

Je potřeba se pořádně dívat, pak se nám možná podaří zahlédnout nečekané věci tam, kde bychom již nehledali žádná překvapení. ∞


Veronika Šrek Bromová: Příběh Chaosu
Galerie Václava Špály (Národní 30, Praha 1)
5. 9.—26. 10.