Výstavní projekt ostravského Domu umění představuje umělecký vývoj výtvarné skupiny Přirození, která působila na undergroundové scéně v rozmezí let 1989 až 1992.

Pro osmdesátá léta minulého století bylo příznačné jak oficiální umění, jakožto jediné povolené, tak rovněž umění neoficiální i umění tzv. šedé zóny. Neoficiální směr definovala vyvrženecká subkultura umělců, jež odmítala a zavrhovala tehdejší jedinou možnou pravdu v podobě komunistického režimu a jeho ideologie, která musela být v uměleckých dílech jasně patrná. Tito bohémové působící mimo oficiální scénu měli za cíl jediné – svobodně tvořit bez všudypřítomného stínu v podobě ideologického dohledu. Ve městech tehdejšího Československa tak začala postupně vznikat undergroundová společenství umožňující požadovanou volnost. Ostrava měla své Přirozené.

Ostravští divocí
Důležitým impulsem k vytvoření umělecko-literární skupiny Přirození se stala výstava Ahoj lidé!. Toto umělecké setkání se uskutečnilo v podchodu k Ústřednímu autobusovému nádraží dne 12. května 1989, přičemž se vystavovalo nejen výtvarné umění, ale součástí bylo rovněž divadelní představení, hudební produkce či literární vystoupení. V letošním roce zorganizovala Slezská univerzita v Opavě přesně po třiceti třech letech na totožném místě multižánrový umělecký happening nazvaný Podchod, jímž se studenti snažili především upozornit na v současnosti dosti nevzhledné prostory.

Skupina, jejíž členové představovali od druhé poloviny osmdesátých let minulého století podstatnou roli v rámci celorepublikové svobodné tvorby mimo oficiální scénu, sehrála důležitou a významnou roli v emancipaci současného umění po roce 1989. K zákládajícím členům patřili Daniel Balabán, Zdeněk Janošec Benda, Jiří Surůvka, Petr Pastrňák, Pavel a Helena Šmídovi a Hana Puchová. Klíčovou osobností a teoretikem hnutí se stal literát Jan Balabán, bratr malíře Daniela Balabána. Ještě však před založením skupiny se všichni zmínění pravidelně scházeli ve vinárně U Sudu na Stodolní ulici.

Značka provokace
Dvojakost pojmenování skupiny vychází na jedné straně z potřeby neomezeně tvořit, zatímco na straně druhé představuje určitou syrovost a provokaci. Název odkazující k pohlavnosti v tehdejší době symbolizoval svobodu a v podstatě i odvahu, jelikož přirozenost a přirození jako takové bylo chápáno jako osvobození a očista od tabuizovaných témat i rezignace, kterou postrádala oficiální umělecká scéna. Jediným programem Přirozených se stala subjektivita a svoboda názorů. Tolerance a provokace. Charakterizovala je vzájemná soudržnost, pojilo je vzácné přátelství i odvaha každého nebát se jít proti oficiálnímu umění, proti nepříteli. Výrazná expresivita undergroundových umělců však také zapříčinila i nepochopení a problémy.

Trapnost a sprostota jako společenská konvence konstrukce
Umělci se v prvé řadě chtěli věnovat svobodné tvorbě nespoutané tehdejším režimem. S tím ruku v ruce souvisela i omezená či žádná možnost vystavování svých prací. Přirození tak uspořádávali výstavy v rozmanitých alternativních prostorách, ať už se jednalo o haldy, byty, ateliéry, sklepy či půdy. Mezi nejznámější patří bytové výstavy u manželů Šmídových na Poděbradově ulici či u Vladislava Holce v Ostravě-Přívoze, kdy se celý jeho dům stal jednou velkou instalací. Holec, povoláním mikrobiolog, představoval pro Přirozené důležitou postavu. Stal se jejich předním kurátorem a galeristou a současně i iniciátorem a organizátorem kulturních akcí. Primárním a nejdůležitějším motivem se stal vzdor vůči tehdejšímu komunistickému režimu a jeho manipulaci v kultuře, cenzuře a nepropustnosti oficiální scény. Výstavy by běžně neprošly cenzurou centrální politické správy, nicméně tehdejší ilegální a neuznávání umělci představují v současné době uznávané osobnosti a reprezentanty místní kultury.

Mladí, sebevědomí, a sympatičtí buřiči
Vizuálně nezaměnitelné prostředí Ostravy, v němž se prolínala fascinace i nenávist vůči industriálnímu charakteru, představovalo hlavní námět zde žijících umělců. Výtvarníci, spisovatelé a performeři tyto protiklady spolu s motivy tvrdé a fyzicky náročné práce a s tím souvisejícími otázkami sociální oblasti obtiskli do svých děl. Fakticky s tímto souvisely i neformální akce zvané Haldexiády, na nichž se nonkonformní umělci setkávali, debatovali a vystavovali svá umělecká díla. Název akcí pochází z lidového označení halda představující odvaly hlušin, což tvoří charakter Ostravy a je i součástí zdejších individuálních identit. Cílem a náplní těchto veřejných vystoupení skupiny bylo hledání vlastní identity a zároveň i upozornění na neúprosnou situaci v uměleckém světě. Odvaha umělců se transformovala do snahy o otevření vlastní umělecké cesty a naleznutí pozapomenutého sebevědomí a sebenaplnění v tragickém světě, pod čímž se podepisoval fiktivní kurátor PhDr. Untajtitl, CSc.

Co je to vlastně svobodné umění?
Výstava uspořádaná Galerií výtvarného umění v Ostravě se k tomuto tématu vrací po více než třiceti letech. Dům umění představuje živelné a energické malby autodidakta Janošce Bendy, citlivé a symbolické výjevy Heleny Šmídové, jemné obrazy a látky Elli Tiliu, mystické obrazy a dřevoryty Pavla Šmída, grafické listy Kuse a Puchové, Surůvkovy expresivní a syrové projevy, abstraktní a barvité malby Petra Pastrňáka či náboženské a mystické výjevy Daniela Balabána jako například dřevěná řehtačka či počítadlo v podobě Kristova těla na kříži. Část výstavního prostoru navíc přibližuje uspořádáním nábytku a obrazů i podobu místnosti tehdy tak často pořádaných bytových výstav. Členy skupiny Přirození spojovala především otázka, co je to vlastně svobodné umění? Umělci nevyužívali jednotný výtvarný názor, lišili se, nicméně všichni vycházeli z upřímné a svobodné touhy tvořit poznamenané odkrytím, poznáním a očistou sebe samého. Půvab přirozenosti se střetával s vyzývavostí a pobouřením.

Přirození / 1989–1992 / Ostravští divocí
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
21. 9. — 31. 12.

Výstava Mezičas sochařky a multimediální výtvarnice Adély Matasové představuje celoživotní přehlídku práce umělkyně. Minimalismus se v jejich dílech propojuje s geometrií, tajemnem, ukrytým vnitřním řádem společně s přírodou a fascinací vědy a vědeckými poznatky.

Výstava představuje tvorbu Adély Matasové od raných prací ze sedmdesátých let až po ta současná. Matasová se zabývá vědeckými poznatky a metodami a zajímá se o možnosti pohybu, dynamiky a interaktivity. Její fascinace matematikou, fyzikou a biologií utváří základ pro vznik děl. Projekty autorky vypracované v letech 2000 až 2010 svým svébytným způsobem již relativně s předstihem akcentují tematiku environmentální problematiky. Její zájem a inspirační rámec utváří jak přírodní fenomény, tak i matematicky či společensky podmíněné procesy. Autorčina díla prolínají civilizační metasystém spolu s tím organickým. Matasová pracuje se svým vlastním tělem jako s formou autoportrétu, využívá rozmanité materiály a reaguje vždy na specifickou kvalitu výstavního prostoru vzhledem k instalaci kinetických projektů a videí. Nicméně retrospektivní expozice, kterou připravil kurátor Michal Koleček, není seřazena a nainstalována chronologicky. Výstavní prostor je naopak postaven a uspořádán na základě vzájemných konfrontací prací minulých a těch současných nejnovějších. Není tudíž ani daný přímý a jednotný směr, kterým se návštěvník v útrobách výstavního sálu musí vydat. Je to na osobitém zvážení každého jednotlivce.

Konstrukt zvaný mezičas
Adéla Matasová začínala formovat podobu umělecké scény již od doby šedesátých let minulého století. Posléze v sedmdesátých letech se její tvorba pohybovala v rámci tzv. šedé zóny, kdy umělkyně neměla tolik výtvarných příležitostí a možností vystavovat. Současně se tato výjimečná osobnost dobrovolně distancovala od oficiálního kulturního provozu. Z tohoto období normalizačního režimu vznikla také spíše drobnější díla. Prosazovat se začala opět po roce 1989. Její umělecké instalace však byly a stále jsou nadčasové, a charakteristické vzájemnými kontrasty a prostorovou komunikací. Umělkyně rovněž pracuje s různorodými materiály, což je ihned patrné při pohledu na expozici. Od pryskyřice a papíru, k ocelovým a dřevěným konstrukcím, následovanými zrcadly a kinetikou. V produkci Matasové jsou taktéž patrné antropologické a společenské prvky, obsažené například ve snaze o sebepoznání. Interaktivní instalace Matasové řízené počítačově nebo matematicky a kombinované se statickými objekty opět zkoumají význam a fyzičnost člověka a jeho lidský faktor v souvislosti s jeho ukotvením v daném prostředí a současně i v sociálním kontextu. Projekty kinetického umění tak v prostoru ožívají a komunikují jak s ostatními vystavenými pracemi, tak i s diváky.

Pryskyřice, papírovo-lněná hmota, ocel, železo
Hned na počátku výstavní koncepce je situováno dvoukanálové video nazvané Po sezóně se záznamem rehabilitace s míčkem. Asistují mu dvě trampolíny, přičemž jedna stojí na zemi a je na ní položeno zrcadlo, zatímco druhá je zavěšena na stěně a mechanická hybná síla pohání masážní strojky z ní vystupující. Následuje triptych performance zachycené na digitální fotografii se schematickým zobrazením postavy samotné autorky v černém úboru stojící na parapetu v okně proti světlu a zabalené do vánočních světýlek. Diagonální postoj v otevřeném okně s pozadím zasněžené krajiny, na níž se tyčí netradiční železobetonový kostel sv. Václava ve Vršovicích postavený ve stylu funkcionalismu podle návrhu významného kubistického a funkcionalistického architekta Josefa Gočára, tak vytváří hru se světlem a stínem. Vzápětí se opět mění styl tvorby umělkyně v podobě zavěšeného díla Zátěž ze souboru Zastavené pohyby připomínající pomačkané ložní prádlo odhozené po probuzení, vytvořené ze syntetické pryskyřice. Stejný materiál využila Matasová i v případě Diagonály, kdy jde opět o podobný námět pomačkaného prostředí, z něhož vystupuje tvar připomínající ruce. Z pryskyřice modelovala tvary připodobňující se různým biomorfním elementům. Následně se přesunula ke lněné papírové hmotě, oceli a železu, z nichž tvarovala různorodé fyzikální experimenty. Vytvořila tak předměty podobající se například vzduchotechnice hrající si s prostorem a odrazem.

Příroda v nás
Matasová propojuje přírodní systémy a jevy s těmi urbánními, futuristickými. Leitmotivem její práce je především příroda a přírodní společenství, které doplňují subjektivní krajiny a organické struktury spolu s civilistní citlivostí a lidským faktorem. Její raná tvorba je například inspirována biosystémem lišejníků. Příroda, les a skály jsou pak ale patrné i v novějších performancích zachycených na digitálních fotografiích u trojice prací To, co zůstává, Bez názvu a Hnízdo ze souboru Jak si usteleš. Fotografie zobrazují potemnělé a tajemné schéma s ústřední lidskou postavou oděnou do černé, vytvarovanou do různých pozic. Autorka se zde snaží o splynutí s přírodou. Zobrazuje bujný rozvětvený strom, na němž sedí schoulená žena s opadaným jehličím a kameny rozesetými po zemi, či strom se dvěma dřeněmi, na němž je postava nyní přehnutá. Přírodní úkazy, vady dřeva, propojení lidského společenství s tím přírodním, které jsme si v současnosti zvykli oddělovat od sebe, Adéla Matasová nicméně spojuje dohromady a vytváří z nich jednotný systém. Rostlinné struktury zde prorůstají lidským organismem a stávají se jedním tělem, jednou duší.

Future architecture I. – II.
Instalační prostor vytváří reminiscence na fiktivní architekturu, která je poté ještě více zpracovaná v jejich vystavených kresbách tužkou či perokresbách ze sedmdesátých let. Kresebné návrhy jsou rozděleny podle pohlaví na Území ženy a Území muže. Matasová navrhuje odlišné bydlení pro muže a ženy spolu s urbanistickým řešením, přičemž každý jednotlivý stavební útvar je strukturován prvky příznačnými pro toto pohlavní rozdělení. Domy i svou vizuální podobou připomínají biologický organický tvar kostí a lidskou tělesnost, s trochou fantazie i pohlavní ústrojí či pohlavní orgány žen či mužů. Organická architektura v podání Adély Matasové je vyjádřena expresivně a na svou dobu velmi inovativně a futuristicky.

Každý je součástí uměleckého díla
Pro styl výtvarnice jsou typické také četné situace obsahující zrcadlové plochy. Jedná se především o díla Mluv ke mně a Iluminace čeření, do nichž mohou diváci aktivně vstupovat a stávají se tak jejich nezbytnou součástí. Objekty v podstatě spouští aktivita člověka. Hmotné předměty jsou roztříštěny na mnoho obrazových ploch, jež se při pohybu začnou vlnit a vytvářet tak dojem zčeřené a neklidné vodní hladiny. Při Iluminaci čeření, jehož vznikem se Matasová inspirovala u letohrádku Hvězda, nastává moment tříštění obrazu i lidské siluety a dochází k jakémusi klamu a bezvýchodné situaci. Dostavuje se tím až téměř stav naprosté deziluze a pocit ztráty pevné půdy pod nohama. Mluv ke mně představuje tajemnou zrcadlovou tabuli poskládanou z tisíců malých zrcadlových plošek, které se začnou pohybovat a aktivovat při příchodu diváka blíže, jehož pohyb je následně monitorován. V těchto rafinovaných uměleckých instalacích jsou lidé konfrontování se svým vlastním obrazem. Naskýtá se však otázka, zda je to dáno estetickou záležitostí, nebo sledováním orwellovského typu. Nelze uniknout vnímavému oku práce, ale zároveň upoutává svou bezprostředností a symbolistním významem.

Adéla Matasová: Mezičas
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
22. 6.—4. 9.

Expozice představující současné neoexpresivní umění německých autorů pochází ze sbírky brněnské galerie Adam Gallery. Galerie výtvarného umění v Ostravě uvádí deset umělců a výběr jejich nejlepších celoživotních děl. Každý z nich pracuje jiným stylem, formou, každý je znám pro své typické osobité rysy. Všichni do jednoho jsou jedineční, výjimeční, sví.

Hned na začátku roku přichází galerie s majestátní přehlídkou uměleckých děl, která se na kulturním poli vyskytují. Výstava představuje část rozsáhlé kolekce děl německých autorů, mezi něž patří Hans-Peter Thomas alias BARA, André Butzer, Andrew Gilbert, Thilo Heinzmann, Thomas Helbig, Marcel Hüppauff, Andrea Lehmann, Christian Macketanz, Gerold Miller a Markus Selg. Všechny výtvory zmíněných zahraničních umělců souvisejí s původním záměrem vytvořit celkový soubor středoevropského umění. Redukovaná volba děl je samostatně vystavena vůbec poprvé.

Protipól: racionálně-geometrická a postkonceptuální díla
Thilo Heinzmann předvádí minimalismus, modernismus a postkonceptualismus ve formě kožešiny, bavlněné vaty či pytlovité látky z juty připevněné na plátně. Důležitým základem je pro něj bílé pozadí, ze kterého následně vystupují do popředí struktury a obrazce jako třeba květina vytvořená z polystyrenu. Gerold Miller se se svými instalacemi pohybuje na rozmezí mezi minimalismem, abstrakcí, hard edge paintingem a pop artem. Jeho objekty jsou charakteristické výraznou barevností a geometrickými tvary.

Světlé jemné tóny i strašidelné tendence
Velice osobitý styl Christiana Macketanze vychází z figurativního realismu. Věnuje se lidem a všemu co je lidské, barvy volí s citem, ne výrazné spíše pastelové, které ladí s celkovou podobou obrazu. Figurativní kompozicí se zabývá i Andrea Lehmann, jež sama zrcadlí své černovlasé alter ego prostřednictvím obrovských pláten v nadživotní velikosti. Její malby doplňují opravdové lidské vlasy, což už tak pochmurnému prostředí dodává hrůzný náboj.

Dozvuky neoexpresionismu
Výtvarníky vycházející z německého prostředí poprvé přivedl do Brna sběratel a galerista Karel Tusch. Spolu s malířem Pavlem Hayekem zprostředkovali německé umění tak, že v dnešní době sbírka Adam Gallery čítá asi na šedesát různých děl. Návrat neoexpresionismu v německém případě reagoval přímým syrovým projevem, návratem k předmětnému vyobrazení reality, intuitivní, často až gestické zanícené a bouřlivé malbě.

Výstava zmiňuje špičky německého umění a dává prostor autorům, jenž nejsou v obšírné veřejnosti zcela známí. Všechna díla pochází z již zmíněné galerie Adam Gallery, jejíž umělecký ředitel Richard Adam se zasloužil o zakoupení děl od těchto významných umělců a výtvarníků. ∞


DESET
Galerie výtvarného umění v Ostravě (Jurečkova 9, Ostrava)
23. 1.—24. 3.

Je mi potěšením konstatovat, že výraznými společensky aktuálními výstavními projekty nekypí jen metropole. Prostory britské kurátorce Jean Neal otevřela tentokrát Galerie výtvarného umění v Ostravě. Ta představuje Narušenou imaginaci současné společnosti.

Žijeme v blahobytné společnosti, můžeme svůj čas věnovat popíjení několika druhů aeropressu, rozplývat se nad veganskými jídelními kompozicemi a u toho přemýšlet nad uměním. Společnost nejen v Evropě došla do stádia dostatku a tudíž prostoru posunovat své zorné pole za hranice existenciálních otázek. A přesto jsou lidé, kteří tyhle možnosti komfortu nepřijímají a vnímají i to, co je fikcí hojnosti zakryto. Jejich práce aktuálně představuje nezávislá kurátorka Jane Neal. Ta už měla možnost okruhy společenských témat reflektovat médiem současné malby na výstavě Nightfall, kterou připravila v roce 2013 do pražské Galerie Rudolfinum.

Nyní se Neal ve výstavě Narušená imaginace v ostravském Domě umění věnuje opět silným společenským tématům, jejichž představení drží v linii současné malby. Neal vychází ze sbírky sběratele umění Roberta Runtáka a předkládá nad třicet pláten autorů převážně z Rumunska, Německa, Británie, ale i Zambie nebo Zimbabwe.

Sbírka Roberta Runtáka ukazuje cit pro selekci autorů, kteří nejsou výrazní pouze formálně, ale závažně oslovují diváka svým sdělením.

Právě umění si musí dovolit ukazovat skutečné zrcadlo společnosti. Tedy obrazy, které se tak diametrálně liší od facebookových zdí a instagramových profilů plných skvělých zážitků a spokojených životů. Jako by snad v naší společnosti nechyběl strach a smutek se stal špatnou emocí. Jak je tedy možné, že přesto je deprese tak častou paralýzou každodenního života?

Třeba sugestivní hyperrealistické plátno s vyhublým lidským tělem ležícím v papírové krabici obklopené temnou prázdnotou autora Craiga Wylie otevírá téma hodnoty lidského života. Nebo blíže neidentifikovaný tvor připomínající zvíře, ale psychologicky spíše vycházející z lidského tvora, sevřený a prorostlý větvemi v děsivě magické lesní krajině japonské malířky Haruko Maeda. Neméně vtahující jsou sdělení autora Alina Bozbiciu, která se pomyslně monochromaticky rozpíjí, jako by obsah nesměl být jasně řečen, ale přesto byla jeho závažnost evidentní. Jonas Burgert zase kontrastuje závažnost tématu výraznou barevností a několika plány obsahu sjednocenými v jednu realitu.

Svébytná imaginace
Výběr autorů s vyzrálým a svébytným rukopisem, mezi nimiž dále nechybí bratři Chapmani, Jonathan Wateridge, Serban Savu, Robert Fekete, Justin Mortimer a další ze současné malířské elity, je charakteristickým rysem této výstavy. Narušená imaginace vytrhne člověka ze spárů každodenního shonu a jím definované rychlosti plynutí času. Vybraná díla nedovolí divákovi pouze projít okolo. Hovoří tak silně, že nutí zastavit se a poslouchat veškerá sdělení. Pohlcují denně známé „nestíhám“ a vtahují do vlastního časoprostoru. A tento pocit, umocněný výstavním prostorem, který velkoryse dává prostor dostatečně odstoupit od náročných děl, činí z výstavního projektu nadstandardní počin překračující tuzemská očekávání. ∞


NARUŠENÁ IMAGINACE / DISRUPTIVE IMAGINATION – Making Windows Where There Were Once Walls
Dům umění, Galerie výtvarného umění v Ostravě (Jurečkova 9, Ostrava)
25. 1.—26. 3.

Od 25. ledna si mohou zájemci o výtvarné umění prohlédnout výstavu s názvem Narušená imaginace a mottem Making Windows Where There Were Once Walls ze Sbírky Roberta Runtáka v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Expozice, kterou připravila britská nezávislá kurátorka Jane Neal, prezentuje tvorbu renomovaných malířů, jako je například Jonathan Wateridge, Justin Mortimer nebo bratři Chapmanové, jež jsou známí z benátských bienále a newyorských, berlínských i londýnských výtvarných přehlídek. Svá plátna zde vystavuje třicet evropských umělců ve čtyřech výstavních oddílech. Většina uměleckých děl má v České republice svou výstavní premiéru. Zastoupena je malba britská, německá, maďarská, rumunská i moldavská. Na třiceti šesti obrazech si návštěvníci prohlédnou, jak se umělci vypořádávají s tématy nedávných událostí v Evropě stejně jako s otázkami lidské podstaty, tělesnosti a existence. „Z maleb je patrné, že síla lidského ducha, jak ji zachycuje umělecký projev, má mnoho forem. Okna slouží jako otvory do okolního světa, ale také vpouštějí světlo a odhalují věci, které jsou skryté. Nejsou to portály do budoucnosti, ale vize, které umožňují snít a čelit více zdem,“ vysvětluje Jane Neal, kurátorka výstavy. Výstavu doplňuje katalog, komentované prohlídky (9. 2., 16. 2., 16. 3. v 17 hodin) a tvůrčí programy pro školy a veřejnost. Bližší informace naleznete na stránkách galerie www.gvuo.cz nebo na Facebooku. º


Narušená imaginace
Dům umění (Jurečkova 9, Ostrava 1)
25. 1.—26. 3. • 100 / 50 Kč


autorka: Kateřina Mertha