V závěrečném textu této série se neptáme, jestli instituce zachovat, nebo zrušit. Místo toho zkoumáme, jak je promýšlet nově: otevřeněji, vnímavěji, méně samozřejmě. A proč kritika institucí není útok – ale forma péče o budoucnost kultury.

Když přijdete do tradiční instituce – třeba galerie nebo muzea –, většinou víte, co vás čeká: recepce, bílá stěna, ticho, úvodní text. Je to prostor, který má svá pravidla. Pravidla chování, komunikace i očekávání. Nejde jen o architekturu, ale i o jazyk, tón a způsoby, jakými se rozhoduje, co se vystaví, co se financuje a kdo dostane slovo.

Tato série článků se postupně dotkla všech těchto vrstev: podívali jsme se na to, jak instituce utvářejí kulturní scénu, kdo v nich mluví, jak vypadají jejich prostory, podle jaké logiky rozdělují peníze, jaký jazyk používají – a kdo se tomu přizpůsobuje, nebo naopak vzdoruje. V tomto posledním textu nechceme jen shrnovat. Spíš otevřít otázku, která byla přítomná celou dobu v podtextu: Jaké instituce si přejeme – a které už možná nepotřebujeme?

Instituce jako záruka – nebo jako filtr?

Ve veřejné debatě bývají kulturní instituce spojovány s pojmy jako „odbornost“, „tradice“, „kvalita“, „péče“. Jsou vnímány jako záruka kontinuity, jako protiváha chaosu trhu. A často právem – vždyť mnoho z nich opravdu dlouhodobě podporuje vznik i uchování důležitých uměleckých děl.

Zároveň ale fungují jako filtry. Rozhodují, co projde a co ne. Vytvářejí síť pravidel, jazyků a hodnoticích mechanismů, které nejsou neu-trální. Kdo neumí psát granty, kdo neovládá kurátorský jazyk, kdo nesedí v žádné síti, ten zůstává mimo. Ne proto, že by jeho práce nebyla důležitá – ale protože se nevejde do institučně rozpoznatelné podoby.

Alternativy existují, ale nejsou rovnocenné

V Praze i jinde existují desítky nezávislých iniciativ, kolektivů, samostatně fungujících tvůrců. Často vytvářejí prostor pro nové formy spolupráce, experiment nebo komunitní práci. Ale jejich existence je křehká. Chybí jim stabilní zázemí, podpora, viditelnost. Nejsou součástí oficiálních strategií, přesto na ně instituce rády odkazují – jako na důkaz „diverzity“.

Přitom právě tyto iniciativy často zpochybňují samotné chápání instituce. Nejsou postaveny na hierarchii, ale na spolupráci. Nevyžadují formální vzdělání, ale vzájemnou důvěru. Místo kurátorských výběrů nabízejí otevřenost a sdílení prostoru. Nejsou to však utopické laboratoře. Bojují s nedostatkem času, peněz, energie. A přesto zůstávají živé – možná právě proto, že nevznikly kvůli dotační logice, ale z potřeby něco sdílet.

Kritika není útok – je to péče

Mluvit o limitech institucí neznamená popírat jejich význam. Znamená to klást si nepříjemné otázky: Koho oslovujeme? Kdo nerozumí našemu jazyku? Kdo se v našich prostorách necítí vítán? Jaké předpoklady v sobě neseme – a koho tím vylučujeme?

Instituce, které chtějí zůstat relevantní, musí být schopné slyšet tyto otázky – a nevnímat je jako hrozbu. Kritika není snaha zničit. Je to forma péče. Snaha pojmenovat to, co nefunguje, aby mohlo vzniknout něco lepšího.

Co dál? Mezi dvěma modely

Možná se dnes nacházíme mezi dvěma modely: tím starým, který stále převažuje – a tím novým, který zatím nemá jasnou formu, ale o to naléhavěji se hlásí o slovo. Není nutné starý model úplně opustit. Ale je třeba ho otevřít – a přestat předstírat, že je přirozený, neutrální, nejlepší možný.

Instituce v budoucnosti možná nebudou větší, efektivnější nebo reprezentativnější. Možná budou jen otevřenější, méně jisté si samy sebou – a o to vnímavější k těm, kdo do nich zatím nepatřili. Ne proto, aby byly „inkluzivní“. Ale proto, že jen tak mohou zůstat smysluplné.

Listopad 2022. Pražská tržnice, hala 17. Neone. Klub, kavárna, galerie; platforma pro nové myšlenky a přístupy. Měsíc se rozvíjející prostor pro tvorbu a setkávání. Místo pro otevřené lidi, které zajímá kultura města a kultura ve městě.

Dvacet tři dní záře. Místo, které z původního záměru pop-upu na jeden měsíc přerostlo v roce 2013 ve čtyřleté dobrodružství kolektivu Lunchmeat, jeho přátel, fanoušků klubové hudby audiovizuální zábavy. Poté se znovu zhmotnilo na střeše Křižíkových pavilonů v roce 2019 v rámci Pražského quadriennale. Na podzim 2022 se Neone rozzáří znovu a tentokrát bude svítit nejen v noci, ale i ve dne.

Neone; neustále se proměňující tvůrčí prostor, kde měsíc žijeme, pracujeme a potkáváme se s těmi, kteří žijí současným audiovizuálním uměním a klubovou kulturou a představujeme ji těm, kteří do tohoto světa a jeho hodnot pronikají. Neone; platforma, která pečuje o svobodomyslnost, otevřenost, vzájemnou zodpovědnost, a respekt. Neone; klub, kavárna, galerie
Poprvé se Neone otevře v pátek 4. listopadu a bude pro všechny open 23 dní, až do 27. listopadu. Více informací na sociálních sítích na www.neone.cz.

text: Anna-Marie Bartová

NEONE
Hala 17 (Holešovická tržnice, Bubenské nábřeží 306, Praha 7)
4. 11. ­— 27. 11.

Výstava Evy Koťátkové Otevření ryby (hodiny akvakultury) v Galerii Off/Format je sice, jak už bývá u autorky zvykem, na první pohled poněkud přehlcená, má však svůj řád a nabízí přímý zážitek mnohovýznamovosti.

Dokud vodu neokusíme alespoň po kotníky, o její teplotě za slunečného dne můžeme jen spekulovat. Od vstupu do předmětného příboje v Galerii Off/Format zaznívá z reproduktorů civilní hlas přednášející jakýsi instruktážní komentář, který však stejně nikdo neposlouchá. Rozhled po hladině je působivější než šum v pozadí. Návštěvník na břehu výstavy se ke koupeli bude muset rozhodnout sám.
U zdi odpočívá zmutovaná chobotnice s desítkami černých chapadel. Anebo je to neznámý hlavonožec z terapeutické dílny? Místy se povalují nůžky, výstřižky z časopisů, na stěnách visí pár drobných koláží a jedna obrovská, která vybízí k dokončení. Na stěně je také zavěšena obrovská červená deka s připnutými nástroji, pomůckami či fantazijními vystřihovánkami. Místo třásní jsou po okrajích našity provázky a popruhy, na jejichž konci jsou připevněny papírové proužky s citáty neobvyklých novinových titulků.

Chaos je přirozený
K této plošné instalaci patří i obdobně vyplněná vitrína a zvuková nahrávka pro jednoho posluchače. Ten zde může vyslechnout celý soubor žánrově hybridních textů: fragmenty divadelního scénáře, technické a scénické poznámky, synopse děje, metatextové komentáře autorského subjektu. Tématem textu je tak nejen příběh ženy v krabici, jež se odtud snaží uniknout a osvobodit se, ale i snaha vypravěčky najít cestu z labyrintu vlastní imaginace, z tvůrčí nejistoty, naléhavé hledání toho správného slova, gesta a obrazu. Tématem je i zkouška trpělivosti, nezdolné odvahy zorientovat se v entropii vlastního kreativního vidění světa.
V textu vyjmenovávané rekvizity, popisované scénické návrhy a fragmenty monologů si může divák-posluchač prohlédnout se vitríně nebo v dalších prostorách galerie. Zasvěcený posluchač rozezná ve stylu aluze na surreálnou poetiku autorů šedesátých let – Milana Nápravníka, Ivana Vyskočila, Josefa Hanzlíka nebo Ivana Wernische. Pro diváka může být toto polysémantické mnohohlasí, tato významová polyfonie úkrokem do chaosu. Entropie se tak jeví jako ústřední téma výstavy. Je to vhled do autorské obrazotvornosti. Pokud přistoupíme na to, že chaos je základním příznakem živé hmoty, symptomem živoucí společnosti, je autorčino téma zřetelně aktuální a blízké každému z nás. Kolikrát denně si někdy říkáme, zasaženi pracovním, osobním, kolektivním, sociálním chaosem „Jen se z toho nezbláznit!“?

Hledání řádu
Pokus o nalezení řádu, o nalezení alespoň relativně pevného bodu, je přáním a úsilím snad každého člověka. Umělci pak jsou tu od toho, aby na chvíli stabilizováni na pevném bodě relativizovali znova naši jistotu a nabourávali, dynamizovali naši stabilitu. Jen tak se dostaneme kupředu, jen tak utečeme permanentnímu rozkladu. Cestou do chaosu zachráníme sami sebe, cestou k chaosu kráčíme k přežití. Chaos je symptomem kreativity.
Podstatnou část výstavy představuje prostorová instalace složená ze školních židlí designovaných v šedesátých letech, různobarevných věder, kbelíků, umyvadel a škopíků, rozmístěných kolem kovového skeletu veleryby. Na židlích leží látkové kůže, které jako by rybky před chvílí svlékly a pohodily ledabyle před opěradlo. Také skelet připomínající dětskou prolézačku na hřišti je částečně zahalen rybím rubášem.

Scény a převleky
V životě nejednou používáme převleky, převlékáme či přebarvujeme kůže, odhazujeme kostýmy a hledáme nové role, objevujeme nové perspektivy. Je to vzrušující, zábavné, nebo nezbytné a sebezáchovné. Je to kreativní, objevitelské, hravé, nebo spasitelné. Eva Koťátková nás přenáší do fantazijní vodní říše, do převlékárny ryb, do šatny maškar. Kovové obruče rybího hrudníku, které tvoří jádro instalace rybí třídy či šatny, připomínají svým vzhledem oválnou klec. Drátěná klec byla u Evy Koťátkové v minulosti jako rekvizita nejednou využita. Rybí protagonistky ani lidské představitele možných her ovšem nevidíme. Lze si jen představovat, jaké role a jaké osudy žili. Možná se plácali někde na suchu, někde v bedně, někde na jevišti, někde v břichu velryby. Polštářek uvnitř skeletu a umyvadélko v ocase jako by byly pozůstatkem jejího zabydlování.
Možná však hráči a obyvatelé teprve připlují a jejich čas nadejde. Básník František Halas za války o zemřelém Jiřím Ortenovi napsal: „Až v katedrálách budou plouti ryby, tento básník vyvolán bude jménem.“ Možná není po potopě, třeba stojíme před ní. Představujeme si giottovské nestvůry i boschovské rybí obludy, vnímáme biblické aluze. V takové situaci klade umělkyně před diváka výzvu: nečekat, až nás velryba spolkne, navléknout rybí kostým a odplout do jiné dimenze. Třeba nahlédneme svět náš vezdejší z nějaké útěšnější stránky. Třeba to je onen směr z vlastní klece ven.

Eva Koťátková
Otevření ryby (hodiny akvakultury)
Galerie Off/Format (Gorkého 41, Brno)
23. 9.–3. 11. 2020

autor:
Zbyněk Fišer

Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Smrti se nebojím, smrt není zlá…, napsal cirka před sto lety umírající mladý básník Jiří Wolker. Na svou dobu odvážná slova jako by prorocky vyjadřovala přístup dnešní společnosti k symbolice smrti. Oděvní móda, zábavní průmysl, užitkový design využívají lebku, tradiční symbol smrti a smrtelnosti, jako sémanticky vyprázdněný znak, jako ornament, jako ozdobnou nálepku. Všestranný umělec učinil fotografickou sbírku takových kuriozit ze svých amerických cest předmětem novomediální instalace do výstavy Death is cool.

Videoinstalace (2008–2010) dokumentuje rozmanité bizarní příklady popkulturního zcizení, odznačení kdysi snad respektovaného, posvátného symbolu. Tvůrcům módních ozdob přitom nejde o detabuizaci, nebo naopak o adoraci smrti. Obraz lebky či kostlivce neslouží dominantně již ani jako „cechovní znamení“, jako výraz příslušnosti k nějaké subkulturní sociální nice (v hudbě, v motorismu, v politice). Eugenio Percossi dokumentuje postkulturní přivlastnění symboliky pro komerční účely na inventáři komických, kýčovitých kuriozit. A v tomto „dokumentu“ vyjadřuje když ne přímo kritiku, tedy určitě údiv nad tím, kam až konzument i tvůrce mohou dojít.

Touhu po nesmrtelnosti, která bývá tak zřetelně čitelná právě na portrétních malbách či dnes fotografiích, nasvěcuje ve svérázném malířském dialogu Eugenio Percossi dvěma obrazovými cykly, které tvoří těžiště výstavy v Galerii Středočeského kraje. První je variací na dílo Giovanniho Battisty Moroniho (1520–1578), druhý cyklus nese název Into the Blue (2017–2019). V cyklu After Moroni (2018–2019) přemaloval E. Percossi sedm pozdně renesančních portrétů ve své době významných italských osobností do současné situace: z ušlechtilých tváří zůstaly lebky, roucha nahradil černý plášť bez jediné drapérie, bez jediné známky života. Jen důstojný, vzpřímený postoj a vyvýšené umístění nynějšího obrazu svědčí o někdejší významnosti zobrazených „nesmrtelných“. Naproti nim jsou bez zásluhy učiněni nesmrtelnými paradoxně jiní zemřelí: nebožáci, kteří své kosterní ostatky prodali na vědecké účely, a tak přežili alespoň jako anatomické pomůcky. V cyklu Into the Blue E. Percossi hyperrealisticky a v hyperzvětšení vymaloval na chladném, studiovém modrém pozadí autentické lebky, které jsou používány jako učební materiál. Každá deformace, každý anatomický řez, šrouby a pružiny sloužící k didaktickým demonstracím, vše je detailně vykresleno jako na renesančním zátiší. Nebo možná jako na reklamní fotografii, pokud by klienty na modelech nelekaly vykotlané čelisti, polorozpadlé chrupy, následky nemocí, podvýživy a strádání někdejších neznámých nositelů. Těch třináct bezejmenných chudáků je zde ovšem stejně slavnostně vystaveno jako duchové oněch šťastnějších boháčů. Obě skupiny spojuje dnes nejen anonymita a stejný konec, ale především tato posmrtná oslava, jejich druhá nesmrtelnost vytvořená současným umělcem.

Otevřeme-li se empaticky oběma cyklům maleb, pocítíme zde smrtelnost zpřítomněnou jako výsostný estetický zážitek. A nijak to neumenšuje náš respekt před smrtí samotnou. Naopak, výstava Death is cool je pocta Životu. Life is cool.


Eugenio Percossi: Death is cool
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
19. 5.—1. 9.


text: Zbyněk Fišer

První světová válka přeťala vývoj uměleckého stylu, jenž se nesmazatelně vepsal do historie svou typickou dekorativností, užíváním florálních ornamentů, asymetričnosti a zlaté barvy. Secese. Její ztělesněnou graciéznost i vytříbenost představuje právě probíhající výstava v Galerii Obecního domu v Opavě.

Mezinárodně rozšířený umělecký sloh secese spadá na pomezí 19. a 20. století. Toto období je označováno jako fin de siècle neboli konec století a jedná se o poslední styl umění, který dokázal vštípit svůj umělecký systém a své uspořádání všem výrazům, projevům a záležitostem moderního života. Pro secesi jsou osobité především předměty každodenní potřeby, dekorace, doplňky, nábytek, nádobí a ošacení. Opavská výstava nabízí nahlédnutí do každodenního života lidí za této slavné éry. Jak žili, na čem seděli, jak chodívali odíváni, z čeho jedli a pili čaj či jaké měli vybavení domácnosti.

Ačkoli se v Opavě secesní styl umělecky ani stavebně nijak zvlášť nerozvinul, v nedaleké Ostravě či Olomouci je památek v tomto stylu mnoho. V následujícím rozhovoru kurátorka Opavské kulturní organizace Ivana Maloušková více přibližuje a popisuje toto půvabné zlaté období monarchie jako takové.

Jakým způsobem jste koncipovala současnou výstavu Opava secesní v Obecním domě v Opavě?
Výstava je dle doprovodných panelů a umístění exponátů prakticky rozdělena na tři části. První část vypracovaná mou kolegyní Lenkou Čížovou seznamuje návštěvníky se základními tendencemi secese, ale rovněž také se životním stylem před první světovou válkou. Další část již představuje v jednotlivých kapitolách život v Opavě přibližně mezi léty 1895 až 1914, přičemž zdůrazňuje projevy secese ve městě prostřednictvím architektury, reklamy či funerálního a užitého umění. Třetí část umístěnou samostatně v prostorách tzv. Klenotnice, bývalého bankovního trezoru, vytvořila za pomocí fotografií Jana Langera vedoucí expozice Cesta města a lektorka Simona Juchelková. K fotografiím byla připravena i doprovodná brožurka, kterou připravila opět Lenka Čížová.

Na výstavě představujete především hmotné objekty, dekorace a užité umění, pro které je secese typická. Čím to je, že v této době umělci tak dbali na tvorbu věcí jako nádobí, šatstvo, nábytek, šperky a další doplňky?
Secese, i přes své krátké trvání, byla posledním univerzálním slohem, jehož projevy a jakýsi „řád“ přirozeně zasáhly také do téměř všech částí života. A v užitém umění se projevila opravdu výrazně.

Kde jste získaly pro výstavu předměty jako fotografie, knihy, oděvy či vázy nebo ženské kabelky?
Předměty jsme získali zvláště prostřednictvím muzeí. Krásnými exponáty, mimo jiné obrazy opavských malířů Adolfa Zdrazily a Rudolfa Quittnera nebo gobelínů z Moravské gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí, přispělo Slezské zemské muzeum, nábytkem, textiliemi i užitnými předměty pak Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku a část dámských kabelek věnovalo Soukromé muzeum panenek a věcí z dob minulých v Opavě. Mnoho předmětů zapůjčili ze svých sbírek soukromí sběratelé nejen z Opavy. Díky nim zde máme vystaven třeba nádherný kovový stolek s motivy vlaštovek a konvalinek nebo některé z textilií.

V Opavě se moc secesních památek nenachází, na rozdíl třeba od nedaleké Ostravy. Proč jste se v rámci Opavské kulturní organizace (OKO) rozhodli uspořádat výstavu zaměřenou právě na secesi?
Připadalo nám to s kolegyněmi jako ideální téma „na léto“, navíc je nejen secese, ale celkově období před první světovou válkou pro mnoho lidí značně atraktivní. Často se jim vybaví doba jejich babiček a prababiček, kterou mají spojenou s elegancí a poklidem. I když samozřejmě, reálný život v tehdejší době snadný rozhodně nebyl a poklidný také ne…

V rámci výstavy se nezmiňujeme pouze o architektuře a umění, ale také o životě v Opavě jako takovém. Návštěvníci se mohou seznámit s tím, kde mohli tehdejší obyvatelé žít, studovat, pracovat nebo trávit volný čas. Zpracovány byly také medailonky několika významných osobností, které tehdy v Opavě žily. Ať to byl purkmistr Emil Rochowanski, šlechtická rodina Razumovských nebo první český knihkupec na území města František Havlický.

Které město má, podle vás, v České republice i v cizině, nejkrásnější secesní památky? Jaká místa by neměla chybět v deníčku cestovatele po secesních památkách?
Mimo Prahu a její Obecní dům, u nějž je však secesní více méně pouze fasáda, a Grand hotel Evropa, bych zmínila Luhačovice a Pustevny, kde najdete nádherné stavby Dušana Jurkoviče. Dále například Olomouc s vilou Primavesi a samozřejmě Národní dům v Prostějově. Z nejbližší ciziny je to například Majolikahaus, pavilon Secese a stanice městské dráhy Karlsplatz ve Vídni a Svatební věž v Darmstadtu.

Co je podle vás na secesním stylu nejimpozantnější a nejtypičtější?
To je na posouzení každého. Ale je úžasné, jak secese dokáže využívat barev a zvlněných i geometrických linií a také materiálu – keramiky, skla, dřeva i kovu. ∞


Opava secesní
Galerie Obecního domu (Ostrožná 46, Opava)
21. 6.—3. 11.

Stálá expozice ze sbírek kutnohorské Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem byla v roce 2015 oceněna jako nejlepší ve své kategorii v ČR. S podtitulem Obměny a intervence usiluje o přízeň diváků v aktualizované podobě od prosince 2017 do prosince 2020. Jaké má v poločase skóre?

Mylná, zavádějící, přesto vžitá stereotypní představa o stálých expozicích mimopražských galerií jako usedlých výstavách učebnicově známých motivů z dílen regionálních Mistrů bývá zdrojem zívání již při vyslovení slova galerie. Stereotypně vychované „žactvo“ ve věku 5–95 žádné povyražení neočekává. Galerie Středočeského kraje (GASK) ovšem není žádná regionální galerie. Tím méně stereotypní. Expozici Stavy mysli / Za obrazem provází hned několik nesamozřejmostí: výpravný katalog o 370 stranách, obměňování, resp. průběžné doplňování expozice, umělecké intervence šité přímo na míru expozici a soubor necelé desítky pracovních sešitů pro dětské návštěvníky. Už proto si myslím, že na první cenu v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis 2014 v kategorii muzejní výstava roku může být GASK po právu hrdá.

Porota ocenila „objevný a působivý způsob prezentace, založený na pestrém spektru citového a myšlenkového života člověka“. Ten údajně poskytuje jednak aktivní a intenzivní prožitek vystavených děl, zároveň „čisté architektonické řešení návštěvníkovu pozornost neodvádí, naopak umocňuje zážitek z prezentovaného souboru“ (katalog, s. 5). Co překvapivého nabízí výstava Stavy mysli / Za obrazem skutečně? Zvolna se zanořme do expozice v někdejší Jezuitské koleji v Kutné Hoře, nechme se vést její charakteristikou a dopřejme si plné doušky rozjímání v rozsáhlé výstavě. Sledujme, co s námi jako vnímavými návštěvníky – diváky, čtenáři a posluchači – „synchronní“ uspořádání doopravdy dělá.

Pojmy jsou v sálech jako nadpisy umístěny na stěnách, v jejichž blízkosti jsou artefakty instalovány. Potkáváme díla od renesance po 21. století, s akcentem na století dvacáté, od Toyen a J. Čapka přes V. Hynaise a R. Rauschenberga až k O. Zoubkovi či M. M. Pavelkové. Sály i stěny jsou poměrně hustě zaplněny – děl je více než 260, takže někdy máme dojem mimovolného prolínání zobrazovaných vlastností. Divácký pocit nerozhodnosti, zda konkrétní dílo patří do té či oné kategorie v kontrastní dvojici nadpisů (např. vzpomínání vs. zapomínání, sevření vs. volnost), ovšem ukazuje na přirozenou vícevrstevnatost konkrétního díla a jeho bohatý interpretační potenciál. Kladu si však otázku, zda výstava přinášející to nejlepší, rozuměj: vskutku špičková, reprezentativní výtvarná díla, takový návodný slovní doprovod potřebuje. Dvojjazyčnost nadpisů dává tušit, že instruktivnost zvolených pojmů je záměrná. Divák se tedy může rozhodnout, zda pojmy bude číst, resp. zda se jimi bude řídit při své recepci vystavených exponátů, nebo zda je bude ignorovat. Reakce některých návštěvníků mi potvrdily užitečnost pojmového ukotvení, jež napomáhá rychlejší orientaci v „náladě“, v sémantické identifikaci poselství daného segmentu výstavy. Je to jistě užitečné opatření i pro práci lektorského centra GASK. V tvořivých, otevřených návštěvnících rozehrává nadpis performativní přístup. Byl jsem svědkem „tanečních“ kreací či imitujících grimas, kterými si návštěvníci vytvářeli okamžité vazby k dílům tady a teď.

Bonmoty do památníčku
Za méně zdařilý považuji koncept verbálních intervencí. Výstavu provázejí výroky českých nebo světových filozofů, básníků, spisovatelů, výtvarných umělců nebo hudebníků, a to v češtině s anglickými překlady: např. bratří Čapků, V. Havla, Banksyho. Ne vždy je uveden pramen, z něhož kurátor citoval, letopočet vzniku textu vesměs bohužel chybí. V tištěné sbírce aforismů nebo v případě mott je přirozeně v popředí komunikace nadčasový význam citované myšlenky. Jestliže expozice popírá chronologii, datace textů by časové hledisko zdánlivě sugerovala, ale jen zdánlivě. I popisky artefaktů nesou informace o životních datech autora a díla; signalizace časového ukotvení citátů by podpořila nadčasovost myšlenkového tvoření vůbec. Především však vnímám citáty v této bohaté expozici jako názorovou invazi, která divákovu pozornost tříští a odvádí jiným směrem. Nejde totiž o žádné banální bonmoty do památníčku. Samy o sobě jsou hodnotnou antologií myšlenek, která může tvořit pendant vizuální dimenzi výstavy. V expozici samotné však citáty nejednou dominují nad vystavenými díly a zbytečně ji intelektuálně zatěžují.

Méně bylo by více. Již proto, že současný koncept aktualizačních výtvarných intervencí nutně provázejí tabulky s interpretačními komentáři a expozice se informačně ještě více zahušťuje. Přehlcenost údajně „čistého architektonického řešení“, jež je porotou ceněna, podle mne návštěvníkovu pozornost ubíjí. S další obměnou bych doporučil expozici probrat, proředit, provzdušnit.

Oživení
Co ovšem nelze s pochvalou opomenout, je několik „pomůcek“ zřízených pro slabozraké návštěvníky. Pár obrazů je převedeno do zmenšeného reliéfu pro haptické vnímání a dílo je ještě popsáno slepeckým písmem. Bohužel nejsou takto zpřístupněny plastiky, přičemž zde by již bylo možno pracovat i s modely 1 : 1. Ale při současné hustotě výstavy již pro haptické modely není dostatek místa. Útěchou budiž informace, že při speciálních komentovaných prohlídkách jsou nevidomým vybrané plastiky taktilně zpřístupněny.

Že expozice žije, dokládají rovněž tzv. intervence, kurátorované vstupy několika současných umělců, jejichž díla v expozici vystavena nejsou. Ti připravují své konkrétní dílo přímo pro stálou expozici jako svého druhu site-specific intervenci a nabízejí tak jakousi variaci, alternativu, postoj vůči danému místu výstavy. Pro některé je takové dialogické vyjádření prvním vystoupením v GASK (např. konceptuální zrcadlový objekt F. Kowolowského nebo jemná nástěnná malba A. Součkové v okolí obrazu V. Boštíka). Přidanou hodnotou stálé expozice Stavy mysli / Za obrazem je obrazová dokumentace výstavy na 210 stranách stejnojmenného katalogu (2018), který rovněž obsahuje komentované představení drobné stálé výstavy zaměřené na současnou plastiku Alej světců a osm speciálních esejí k výstavě, galerii a k problematice role umění a kreativity (Jana Šofrová, Richard Drury, Veronika Marešová, Eugen Brikcius, Cyril Höschl, Jaroslav J. Alt a Maruška Svašek). Slovní citátové komentáře, aktualizované výtvarné intervence, pracovní sešity nebo katalogové texty tak vytvářejí intertextuální, ba intermodální síť vztahů. Pokoušejí se bořit výstavní a kunsthistorické stereotypy a propojováním významů nalézají schůdné cesty k představenému umění, cesty k vlastnímu zážitku i jeho sdílení. ∞


Stavy mysli / Za obrazem.
Obměny a intervence.
Stálá expozice Galerie Středočeského kraje.
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
Autor stálé expozice: Richard Drury
Kurátorky intervencí: Veronika Marešová, Adriana Primusová


text: Zbyněk Fišer

V Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy celé léto probíhají hned tři výstavy současného umění. V barokním paláci v centru Prahy najdete výstavy Lukáše Machalického, Michaely Vélové Maupicové a Ondřeje Filípka.

Dílo předčasně zesnulé umělkyně Michaely Maupicové představuje ve výběru výstava připravená kurátorem Petrem Vaňousem a kolektivem kolegů z GHMP. Tato kreslířka a malířka s přesahem k objektu, instalaci a novým médiím si za dobu svého působení vypracovala osobitý výtvarný projev „dějové abstrakce“, kterou bychom mohli označit za svého druhu existenciální. Kresby Michaely Maupicové představují živelně se množící, neklidný, všepohlcující ornament, někdy ukázněný do symetrických soustav, jindy utíkající a rozlévající se náhodně po formátu i mimo něj nebo expandující přímo do prostoru. Výstavu je možné navštívit do 25. srpna.

Hodina eklektismu. Svou akusticko-vizuální intervenci nainstaloval Lukáš Machalický v barokním interiéru piano nobile. Projekt svou koncepcí navazuje na poslední dvě autorské výstavy – na výstavu Těleso ponořené do tekutiny, realizovanou v pražské MeetFactory před dvěma lety, a na projekt In the Park v New Jörg Kunstverein ve Vídni v roce 2018. Výstava potrvá do 1. září.

V přízemí paláce probíhá další výstava z cyklu Start up. Výstavní projekt Ondřeje Filípka VAZ je k vidění do 1. září. º


Galerie hlavního města Prahy
Colloredo-Mansfeldský palác (Karlova 2, Praha 1)
ghmp.cz


text: Lucie Jamníková

Pražské Quadriennale, Křižíkův pavilon C, labyrint z dřevotřísky určený dětem a z větší části pojednaný přizvanými umělci. Šablony zvířat Markéty Hlinovské, magický obraz Terezy Damcové, Kakalíkovy ikonické kresbičky. Platforma Máš umělecké střevo? (MUS) letos realizovala doprovodné a vzdělávací programy pro školy, rodiče s dětmi a ostatní zvědavé návštěvníky na největší přehlídce scénografie v našem regionu.

Zároveň letos uplynulo deset let od chvíle, kdy podobný labyrint kreativních zastávek vytvořil Ondřej Horák jako doprovodný program tehdy ještě neotevřené galerie GASK. Následovala snaha zaujmout děti na školách a nově vznikající galerii jim představit. „Hledal jsem způsob, jak představit veřejnosti a školám nově vznikající galerii. Nakonec jsem se rozhodl, že když nepůjdou oni do galerie, musí galerie za nimi,“ pokračuje Horák. Objednal londýnský doubledecker, výtvarně ho nechal ztvárnit výtvarníky Jiřího Frantu a Davida Böhma a dal umění do pohybu. Projektu GASKtour, který se později stal vlajkovou lodí galerie, se zúčastnilo přes třicet škol ve středočeských městech a červeného autobusu si všimly i další muzea a galerie. Právě tyto dva projekty stály na začátku soutěže a později celé vzdělávací platformy Máš umělecké střevo?

Ze třiceti škol na počátku se staly během dalších let stovky středních škol nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Maďarsku a nejnověji také v Německu, kde sdílí stejné přesvědčení, že je důležité pojmout umělecké vzdělávání jiným způsobem. Projekt platformy MUS reaguje především na problém v tradičním modelu uměleckého vzdělávání, které často výtvarnou výchovu degraduje na nezajímavou nebo prostě „oddechovou hodinu ručních prací“. „Umění jako forma kritického přemýšlení o světě kolem nás jako důvod kladení si důležitých otázek o naší společnosti a jazyk, kterým se tyto otázky snažíme zodpovědět u nás, není zažitý a často ani akceptovaný. Vyučování kreativních předmětů, jako jsou výtvarná, hudební nebo dramatická výchova, má tvořit jeden celek rovnoprávný všem ostatním vyučovacím hodinám,“ vysvětluje Ondřej Horák. MUS k tomu využívá obecná témata (hranice, identita), která se stávají impulzem pro studenty a ti na ně během školního roku odpovídají libovolně zvolenými prostředky. Platforma MUS také zprostředkovává workshopy s umělci, spolupracuje s galeriemi, uměleckými festivaly či institucemi, nabízí galerijní turné po současných výstavách a realizuje animované filmy o historii umění nebo umisťuje umělecká díla v rámci projektu Apendix mimo galerie.

A proč je důležité dělat věci jinak? „Asi především proto, že se svět kolem nás neustále mění. Právě vzdělávací instituce, jako jsou školy, a kam osobně řadím i galerijní instituce, nemohou přijímat žádná dogmata, ověřené, a tedy bezpečné způsoby komunikace. Je nutné hledat způsoby, jak dělat věci jinak,“ dodává Horák. ∞


text: Martina Freitagová

Jaký vztah mají studenti jedné z našich nejprestižnějších uměleckých škol ke svému oboru a jeho historii? A jaký mají vztah k okolí – jak ho vnímají a jak na něj dokážou reagovat? Na to se až do 22. září můžete zajít podívat do Pavilonu skla v Klatovech. Kromě stálé expozice tu nyní najdete i práce studentů z Ateliéru skla Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Krátkodobá výstava nese příhodný název Sklo nebo život!.

Část studentů Ateliéru skla UMPRUM přivezla své klauzurní práce, ve kterých se povinně věnovali tématu zátiší. „Studenti během semestru zpracovali rešerši a napsali esej, kde si každý vybral nějaké období nebo konkrétního umělce. Museli se tomu opravdu hodně věnovat, a myslím, že i díky tomu to dopadlo velice dobře,“ vysvětlil profesor Rony Plesl, vedoucí ateliéru.

Uvnitř Pavilonu je tak dohromady k vidění jedenáct závěrečných prací studentů. Dále tu ještě najdete devatenáct studentských návrhů karaf do restauračních zařízení. Jsou vystaveny pohromadě, a lze u nich tedy jednoduše porovnávat funkčnost či krásu jednotlivých zpracování.

Díla klauzurní jsou oproti tomu velmi různorodá, přesto je i mezi nimi možné vysledovat dva hlavní motivy, které se ve většině prací více či méně objevují. V prvé řadě jde o téma přepychu, exkluzivity a moci, které často nalezneme na barokních zátiších. Na nich zobrazovaná hojnost může být na jednu stranu fascinující a lákavá, na druhou však může být vnímána až jako nepřirozená a zhoubná (memento mori). Dobrým příkladem díla, které k tomuto paradoxu odkazuje, je práce Daniela Kinského. Ten zkoumal právě zátiší minulosti a výsledkem je Styl života, plastika z taveného a lehaného skla. Jde o stříbřitou skleněnou draperii, na níž leží dvě působivě zpracované „uzené makrely“. „Celé to působí honosně, ale když se zaměříte na ten samotný symbol bohatství, tak je to jen uzená makrela, která vlastně tak trošku smrdí,“ poznamenal k tomu autor.

Dalším vědomým či podprahovým námětem prací studentů je životní prostředí a vše s ním spojené, ať už jde o krajinu, jídlo, které nás místo výživy pomalu otravuje (Zátiší Mac-Menu z uranového skla od Anny Jožové), či beznadějné pocity, které v nás vyvolávají nevratné změny v našem okolí (Melancholie III. od Eleny Thalie Scholz). Samozřejmě jsou zde i práce, které motivy nadbytku i přírody nějakým způsobem kombinují, jako například tři Vázy Františka Jungvirta. „Vybral jsem si tři pro mě silné body z obrazu Adriaena van Utrecht. Byl to zajíc nebo scéna z lesa, který mě v myšlenkách navrací zpět na rodnou Šumavu, potom papoušek s exotickým ovocem, který představuje hojnost, a nakonec hmyz, který je symbolem dokonalosti v řemesle,“ řekl tvůrce ke svému dílu.

Zahrada plná Hnízd
Expozice Sklo nebo život! ovšem nekončí stěnami Pavilonu. Naopak, návštěvník se jako první setká s pracemi na zahradě PASKu, jejichž původ a příběh je poněkud odlišný od děl uvnitř. Autory Hnízd jsou absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze Marek Šilpoch a skupina umělců Gojo (Michal Papež, Nico Prokop, Jan Varaday). Ti se dlouhodobě zabývají světelně-objektovými instalacemi na hudebních akcích, a právě pro tyto účely původně vznikla i Hnízda. „Těch objektů jsme ve sklárně Ajeto udělali dohromady devět a byly na akci, která se konala ve spolupráci s kolektivem Harmony. Myslím si, že to fungovalo skvěle, měli jsme v tom namapovaná světla, která jsme řídili přes počítač,“ osvětlil Michal Papež a dodal: „V této expozici to světlo mít nebude, protože se předpokládá, že je to tu otevřené jenom přes den.“ Nechme se ovšem překvapit, je možné, že v rámci jednorázové akce se Hnízda rozsvítí alespoň na jednu či pár nocí.

Technický zrod Hnízd je též velmi zajímavý, neboť větve, ve kterých nyní různobarevná „vejce“ leží, sloužily i jako forma, do které se sklo vyfoukávalo, a v některých případech se staly dokonce i kleštěmi, kterými se horká hmota tvarovala. Barevnost skla volili tvůrci podle citu a momentální nálady. Divákovi je u tohoto díla ponechán prostor pro fantazii a vlastní interpretaci, symbolickým rozborem nebo hlubokou analýzou se autoři nezabývali. „Tam jde spíš o návaznost na naše předchozí věci, kluci pracují se dřevem, a já jsem většinou do těch dřevěných objektů vkládal zářivky. Chtěl jsem se zase posunout k něčemu novému, a tak jsme spojili dřevo se sklem. Žádná konceptuální práce, jaká je třeba uvnitř u těch zátiší, to není. Tohle jsou opravdu volné objekty, symbolizující tak možná naší svobodu mysli,“ dodává k tomu se smíchem Marek Šilpoch.

Poslední část výstavy, koláže fotografií z předchozích výstav studentů Ateliéru skla profesora Rony Plesla, se nachází v chodbě jezuitské koleje, která je přístupná z klatovského náměstí Míru. ∞


Sklo nebo život! (práce studentů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – ateliér prof. Rony Plesla)
PASK – Pavilon skla v Klatovech (Hostašova 917, Klatovy)
19. 6.—22. 9.

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí v Portugalsku a Československu. Hranice svobodného kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ demokratických revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

Kurátorský projekt Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu (1968–1974–1989) představuje první souhrnnou přehlídku portugalského vizuálního umění v Česku koncipovanou v historicko-politickém dialogu s československými umělci. Společným východiskem je rok 1968, doba Pražského jara v Československu a v Lisabonu jara Marcela Caetana. Tento rok představoval první záchvěv nadějí na konec stávajících nedemokratických režimů. Nadějí, které v Československu zmařila sovětská okupace a v Portugalsku pokračování koloniální války. Roky 1974 a 1989, data pokojných revolucí, poté přinesly oběma státům svobodu. Karafiátová revoluce v Portugalsku se odehrála 25. dubna 1974 a sametová revoluce v Československu 17. listopadu 1989.

Výstava uvádí díla československých a portugalských uměleckých osobností, jež reagovaly na totalitní režimy a měly zásadní vliv na formování současného umění obou zemí.

Jiný úhel pohledu prizmatem karafiátové revoluce ukazuje naši sametovou revoluci a zažitou totalitu z odlišného pohledu. Ikonografie a jednotlivé symboly se liší ve svém vyznění, či dokonce stojí v přímém kontrastu.

Výstava Karafiáty a samet je výsledkem čtyřleté badatelské mezinárodní spolupráce, která vznikla během dialogu mezi kurátorkami a autorkami projektu s různou kulturní a historickou zkušeností. º


Karafiáty a samet
GHMP – Městská knihovna, 2. patro (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
30. 4.—29. 9.


text: Sandra Baborovská

Když jsem byl před nedávnem přizván do dlouholetého projektu české fotografky Jolany Havelkové Šest pohlednic, potěšilo mne, že mail art stále žije. Souborná výstava děl více než sta zúčastněných autorů v Poštovním muzeu nedaleko Vltavy je důstojným dokladem jeho proměnlivé podoby.

Černobílá pohlednice s údajně nezdařilou reprodukcí fotografie Jolany Havelkové z roku 1995 je skutečně provokativní hádanka. Co je to? Silueta víček? Šupiny z peněženky? Slepé dračí oči? Strategický plán k obraně lásky? Dech dlaně vyhlížející do tmy za oknem? Past na králíka?

Možnost učinit s šesti darovanými kusy, cokoli je libo, vede obdarovaného v prvním okamžiku k nutkání rozeslat tajemné jemné fotografie do světa, ať se taky potěší. Pak přijde rozvažování o adresátech: Havelková? Horáček? Kocman? Valoch? Srp? V pražském Poštovním muzeu na výstavě Šest pohlednic můžeme skutečně spatřit reakce těch, kdo epistolární poslání tohoto druhu umělecké komunikace vpravdě naplnili. Jsou mezi nimi umělci i lidé z jiných oborů, sousedé, známí, přátelé, rodina. Někteří obdarovaní si vzali pohlednice na cesty a vyfotili se s nimi na různých místech světa či s různými lidmi, jiní je tam nastražili pro cizí odesilatele (Tomáš Hrůza v Mexiku, Robert Silverio v Praze). Nyní Jolana Havelková vystavuje dokumentace těchto projektů, doručené pohlednice, zapečetěné dopisy, balíčky, známky vytvořené podle předlohy (Jiří Hrbek), ba i korespondenci s těmi, kteří mailovali, že nepřispějí. Inu vše, jak má v poštovních muzeích být.

Právě fotografie jsou, dle mého vnímání, nejblíže vydechující náladě: představují nejčastěji atmosféru, která z předloženého obrazu Jolany Havelkové vyzařuje, probleskuje, šeptá. Jsme diváky zátiší (Petr Veselý, Tomáš Hlavenka, Radek Placanda), hry stínů (Karetní hra Zdeňky Hanákové), světelného mihotání (plamenné Dobré zprávy z pekla Hany Hamplové) a rozostřených kontur (např. u Báry Alex Kašparové nebo Libuše Jarcovjákové). Pocity a nálady vyvolané předlohou tematizují také autoři básnické nebo hudební reakce: můžeme kupříkladu nejen vidět partituru, ale i vyslechnout dynamickou skladbu Dark and Light Roberta Latýna nebo interpretace partitur-koláží Martina Janíčka.

Mapování
Kreslící a malující autoři tematizují vybrané vizuální elementy předlohy: bílé body, polokruhy, křivky. Překvapilo mne, jak často se v dílech objevují variace kartografických postupů. Je to přirozené – pohlednice slouží k posílání POHLEDŮ na rozmanitá místa světa na jiná místa na planetě. Zároveň řada autorek a autorů na svých variacích předkládá jakoby různé druhy map, půdorysů, schémat, plánů, modelů: objekt Michala Sedláka Vrstevnice je doplněním soustředných čar jako na podrobné horopisné mapě, Gabriela Nováková nabízí sérii mapiček Území uvzánzeb, vytvořených různými interpretacemi křivek a bodů z tajemné předlohy. Jana Kasalová vytváří pozlacenou „plastickou mapu“ nakrabacením papíru pod sklo v hlubokém rámu.

Veronika Zapletalová pojmenovala fotografie proměněné v perokresby vířících kapek či sněhu jednoduše Krajiny. Křivky ovšem neasociují jen schematizaci neživé přírody, siločáry, hranice, břehy nebo směry proudění, ale i přírodní motivy zoologické a florální.

Od koláže k objektu
Další nepřehlédnutelnou rodinu tvoří koláže a asambláže. Jejich tvůrci většinou obdobně jako malíři navazují na linie a body předlohy a pohybují se v černobílém tónu. Vladimír Havlík nebo Luboš Plný pracují s předlohou jako s náčrtkem tváře a cestou fotoperformance, resp. koláže, docilují nápaditých portrétů.

Havlík, Plný, Vladimír Sládek, který darované fotografie utopil v piksle šedého latexu, Roman Franta v miniaturních přemalbách parodizující styl světoznámých malířů, nebo Jiří Kovanda s absurdními textovými intervencemi, stejně jako konceptuálně interagující autoři epistolárních projektů jsou zároveň nositeli nenápadného humoru. Subverzivně využívají nabízené možnosti předložené tvůrčí výzvy Jolany Havelkové a dokazují, že i dobré umění může být nevážné.

OULIPO v Praze
Výstava připomíná Stylistická cvičení Raymonda Queneaua, zakladatele uměleckého sdružení Oulipo; na začátku stejnojmenné knihy stojí prostinká epizoda z pařížského autobusu linky S, a za ní 99 stylových, žánrových a motivických variací; příznivci Oulipo, spisovatelé i běžní čtenáři, umělci i studenti, učitelé i žáci, k dnešnímu dni i překladatelé do 33 jazyků vytvářejí další variace, překlady a nové jinojazyčné texty. I v Poštovním muzeu v Praze jsou nová díla věrna své předloze, avšak ponechávají si některý z jejích charakteristických rysů a v „cílovém“ jazyce čili v osobité výrazové formě umělce předávají poselství divákům v nové stylizaci.

A obdobně jako jsou originální francouzská Exercices de style neukončenou, otevřenou řadou textových variací, stejně otevřeným prostorem je i stávající projekt Jolany Havelkové. Není důležité dešifrovat, co na fotce mělo být vidět. Důležitější je, co se s ní stalo nyní. Jedna konkrétní fotografie balancující na hranici abstraktního a konkrétního je jak nositelkou inspirace pro další tvůrce, tak i otevřenou výzvou k nové estetické recepci a interpretaci.

A jestliže jsem už jednou zhřešil a píšu o výstavě, na níž se podílím, rubrika poet v samém závěru červnového Artiklu prozradí, co na té fotografii opravdu je. Můžete mi věřit, slyšel jsem to. ∞


Jolana Havelková a autoři: Šest pohlednic (odborná spolupráce Terezie Petišková)
Poštovní muzeum (Nové mlýny 2, Praha 1)
3. 4.—7. 7.


text: Zbyněk Fišer

Atrium na Žižkově uzavřelo sérii nezbytných proměn a znovu otevřelo. Po rekonstrukci nabízí moderní foyer, rekonstruované toalety, nový bar s otevírací dobou až do nočních dvou hodin, ale hlavně zajímavý program.

Atrium má několik dimenzí. Kromě galerie a koncertního prostoru v bývalé kapli využívá pro umění foyer, vnitřní atrium i zahradu. Galerie nabízí výtvarná díla, se kterými se tu setkáte nejen v interiéru, ale i v exteriéru. Ve středu 19. června zahájí vernisáž společný projekt tří výtvarníků – Karolíny Jelínkové, Kateřiny Ondruškové a Jakuba Sýkory – nazvaný Těžba hlušiny. Po znovuzahájení činnosti se v Atriu mohou návštěvníci těšit na kvalitní program pro znalce klasické i soudobé vážné hudby, ale hlavně zajímavou klubovou scénu.

Pražská klubová scéna respektuje hudební vkus několika generací. Stále fungují legendární místa z 90. let, ale vznikají i místa nová, jako právě Atrium. O sobotních večerech tu charismatickou barokní kapli oživí například elektronická hudba, rap i jiné žánry. Samotného zahájení klubového cyklu se tu ujme v sobotu 15. června ve 20:00 mladý hudebník původem z New Yorku žijící v Praze, občanským jménem Jared Bailey, který v hudebním světě vystupuje jako PIQI MIQI. Jeho hudba je směsicí funku, soulu, early 80’s hudby, New Wave, synthpopu a R & B. Skvěle mísí minulost se současností, jeho vizuální styl i originální vzhled je nezaměnitelný, jeho show je funky a plná sexappealu, nabíjí a nutí k pohybu. PIQI MIQI skládá hudbu a točí videoklipy, které si většinou sám produkuje i režíruje. Věnuje se i modelingu a reklamě a uvidíte ho i v seriálu Ulice. º


text: Iva Vojtková

Sirka sa narodil v roku 1981 v Snine, žije a tvorí v Košiciach. Je známy experimentovaním s hudbou alebo tým, že svoje projekty častokrát dopĺňa o rôznorodé inštalácie či audiovizuálne diela. Alfou a omegou je však u neho maľba.

Balansovanie na pomedzi tradičnej techniky a iných médií v jeho prípade vyúsťuje do originálnej umeleckej výpovede. Preto nie je prekvapením, že sa dvakrát – v rokoch 2003 a 2018 – ocitol aj vo finále prestížneho slovenského ocenenia pre mladých umelcov, Ceny Oskára Čepana.

Široké spektrum uplatňovania odlišných umeleckých prejavov je sprevádzaná formálnou i námetovou rozmanitosťou naprieč maliarskymi cyklami. Aj keď by sa mohlo zdať, že sa Sirkova tvorba vyznačuje ohraničenými a uzavretými etapami, ktoré nemajú takmer žiadnu súvislosť, predsa je jeho umelecká výpoveď konzistentná.

To, čo spája série malieb ako napríklad Shibito (2012), Found Footage (2013), Ink Places (2014) alebo How I Survived (2015) je autorov hĺbkový ponor. Ten sa vyznačuje vyobrazeniami snových vízií či surreálnych svetov. K ním však autor speje pátraním, rozpamätávaním sa. Spoločným znakom je to, že Sirka v nich usporadúva rôzne situácie i udalosti do nového celku.

Úsilie prinavrátiť niečo stratené charakterizuje aj aktuálny projekt. Rozmerným plátnam dominujú mohutné, štylizované, mužské, ženské ale i detské postavy. Tie voľne spočívajú uprostred neidentifikovateľného prostredia. Od neho sa síce oddeľujú, avšak okolitá „krajina“ cez tieto postavy preniká a stáva sa ich pevnou súčasťou.

Obrazy sa vyznačujú vzduchoprázdnom či atmosférou neistoty. Niet divu, že kurátor Peter Tajkov súbor takýchto desiatich obrazov pomenoval Od pôžitku k úzkosti a späť. Odkazuje tak na stav, ktorý stelesňuje prežívanie dnešného človeka. Avšak tak, ako v minulých prácach, aj tentokrát Sirka usiluje o vyňatie spomienky z fixácie. Názov projektu tak odkazuje predovšetkým na halucinogénnu skúsenosť, ktorej priebeh prostredníctvom malieb prinavracia.

Pocity slasti, ironické alebo nevinne pôsobiace narážky autor voľne preskupuje s motívmi depresívnych nálad, odcudzenia či pominuteľnosti. Svetlé a temné rysy tu na seba narážajú z každej strany.

Skôr než o ilustráciu dojmov z daného zážitku, ide umelcovi o tematizovanie návratu k spomienke. Plátna, kde sa odkazy na pôžitok i úzkosť pri sebe ocitajú, tieto nesúvislostí autor dáva do jedného celku jednoducho preto, aby podkopal časovú následnosť. To, čo by sa teda logicky dialo „pred“ a „po“ sa tu prelína. Čo to znamená? Umelec ukazuje, že akokoľvek mohol vyzerať pôvodný „trip“, jeho význam je podmienený našim spätným pohľadom naň.

Sprítomnenie pocitov či subjektívne pripomínanie zážitkov nie je teda u Sirku cieľom. Ak ich oživuje, tak preto, aby poukázal na nové usporiadanie, na výsledný konštrukt. Na ich budúci zmysel. A preto je aj autorova tvorba dnes tak aktuálna.

Oproti lineárnemu chápaniu času, totiž Sirka ukazuje na diskontinuitu. Zdôrazňuje, že medzi minulým a budúcim neexistuje časová následnosť, ale že sa stále jedná o proces výmeny. Výmena, ktorá sa týka aj chápania našich vlastných dejín. Tie sa síce utvárajú už na samotnej scéne, aktéri ich ale budú hrať takým spôsobom, ako sú dodatočne interpretované – ako sú podávané inými ľuďmi.

A tak ako sa história píše každý deň, aj to, kým sa staneme, kam sa vydáme, vždy vychádza z hypotézy o minulosti. A tá sa kryštalizuje „tu a teraz“. ∞


text: Dávid Gabera

Doplňovat se umělecky je nadstavbou k tomu doplňovat se přátelsky. Sochaři Zdeňku Palcrovi a fotografovi Janu Svobodovi se tyto dvě linie podařilo provázat. Výstava Vidět sochy v chebské GAVU je pohledem do jejich průsečíku.

Fotografie, jejíž kvalita je právě v možnosti zaznamenat a uchovat realitu, je ve výstavě Vidět sochy důležitou částí. Expozice představuje sochy a fotografie dvou autorů a vazba mezi oběma médii je zde právě tak blízká, jako vazba mezi nimi. Zdeněk Palcr (1927–1996) se svými sochami snažil zpřítomňovat duchovní svět. Přestože ve svém tvarosloví nabýval abstraktní podoby, jeho sochy vždy odkazují k lidské postavě. Možná právě proto byla jeho díla pro Jana Svobodu (1934–1990) natolik poutavá pro fotografování. Svoboda přesahoval svým estetickým cítěním dokumentační přístup, pouhý záznam, a vytvářel fotografie specifické výtvarné kvality, které Palcrovy sochy dokázaly zachytit ve svém duchovním přesahu – portrétoval je. Svoboda se stal Palcrovým dvorním fotografem a věnoval se jeho dílům skrze svůj citlivý výtvarný přístup přes dvacet let. Mnoholeté umělecké i intelektuální propojení stvrzovaly i podobné znaky volné tvorby obou autorů. Po období dogmatismu usilovali o tvorbu s moderními výrazovými prostředky se vztahem k světlu, práci s plochou a povrchy nebo vztahem k bílé barvě. Společně je provazovala i Skupina Máj 57.

Opomenout nelze architektonickou podobu výstavy, která je její nadstavbou a celkové vyznění představovaných děl kultivovaně provazuje s jednotlivými výstavními sály. Papír v metráži, na kterém jsou rozmístěny sochy, odkazuje k fotografickému pozadí a čistě i s vtipem vytváří ucelený prostor pro vybraná díla. Stejný princip odkazu k fotografickému pozadí se objevuje i v prezentaci úvodního textu. Fotografie jsou přichyceny buď hřebíčky nebo jsou pod plexiskly a v obou těchto prezentačních variantách tak vyznívají bez narušení jejich výtvarného nebo informativního obsahu. Autorkou architektury výstavy je umělkyně Johana Pošová, která je s médiem fotografie propojena také úzce – skrze jeho studium na pražské UMPRUM. Povědomí o Janu Svobodovi ještě rozšíří přednáška Tomáše Wintera. Ta proběhne pár dní před koncem výstavy – 12. června v 17 hodin. ∞


Svoboda + Palcr: Vidět sochy
GAVU Cheb (nám. Krále Jiřího z Poděbrad 16, Cheb)
11. 4.—16. 6.

Konec května a celý červen patří v ústeckém výstavním dění prezentaci závěrečných prací studentů Fakulty umění a designu UJEP. Tato událost je vnímána jako zcela zásadní pro život a atmosféru tohoto akademického prostoru, stejně tak i pro podobu výtvarné scény v Ústí nad Labem.

Je nasnadě, že přehlídky mladých umělců a designérů jsou v současnosti velice populární. Pro každou uměleckou školu má však výstava diplomek a bakalářek ještě další rozměry. V první řadě je to přehlídka samotných výstupů, s nimiž studenti usilují o získání titulu a úspěšné završení studia, což dokládá kvalitu a zázemí školy. Projevuje se zde ale také bohatost témat, myšlenek a problematiky, kterých se mladí umělci a designéři dotýkají, jaké způsoby zpracování si volí a k čemu inklinují, dovednosti získané během studia, s nimiž nyní mohou nakládat. Tyto výsledky se tak i díky prezentaci v prestižních galeriích vřazují automaticky do kontextu celé oblasti umění a designu.

Strategie současného výtvarného umění jsou reprezentované objekty, instalacemi či experimentálními projekty z oblasti fotografie a práce s audiovizuálními médii, které vznikají především na Katedře fotografie a Katedře elektronického obrazu (například v ateliérech Time-Based Media vedeném Danielem Hanzlíkem a Pavlem Mrkusem, v ateliéru Performance u Jiřího Kovandy nebo v ateliéru Fotografie pod vedením Lukáše Jasanského). Katedra vizuální komunikace se představí samozřejmě tím nejlepším z oblasti grafického designu – studenti zde ovšem neřeší jen design, ale výběrem témat se vztahují často k  aktuální současné problematice (ekologická, sociální a politicky angažovaná témata). Katedry užitého umění a designu představí návštěvníkům výstupy třeba z ateliérů Sklo (vedoucí Marcel Mochal), Produktový design (Jan Čapek), Přírodní materiály (za vedení Roberta Vlasáka a Jana Krtičky) a ateliér Oděvní a textilní design (vedoucí Jan Löbl). I zde se lze těšit na zajímavá a podnětná díla, v nichž se uplatňují současné designové trendy – udržitelnost, zaměření na ekologii a recyklaci a podobně.

Výstava diplomových prací bude zahájena ve středu 29. května v ústeckých galeriích – v Domě umění Ústí nad Labem a v Galerii Emila Filly. Bakalářské práce bude možné navštívit v prostorách Fakulty umění a designu v rámci jednotlivých ateliérů. Výstavy potrvají do konce června, v jehož závěru potom bakalářské práce vymění Letní sklizeň – tradiční přehlídka ročníkových semestrálních prací všech studentů FUD UJEP. º


DIPLOMKY 19
Dům umění Ústí nad Labem, Galerie Emila Filly, Fakulta umění a designu UJEP Ústí nad Labem
30. 5.—27. 6.


text: Eva Mráziková

Nové výstavy v brněnském Domě pánů z Kunštátu rozehrávají postapokalyptickou imaginaci. První z nich, VDIFF, je vizuální konfrontací čtrnácti umělců a umělkyň nastupující generace, kteří reprezentují osobité přístupy k médiu obrazu. V Galerii G99 zároveň představuje svůj projekt Constant Rendering mladý polský výtvarník Rafał Żarski.

Klára Čermáková, Filip Dvořák, Igor Hosnedl, Jakub Choma, Patrik Kriššák, Alžběta Krňanská, David Krňanský, Martin Kolarov, Roel van der Linden, Martin Lukáč, Matyáš Maláč, Kateřina Rálišová, Julius Reichel a Namor Ynrobyv. Čtrnáct umělců a umělkyň, čtrnáct osobitých pojetí malby. Výstava však není přehlídkou jednotlivých individualit, výsledkem je spíše spektakulární environment, gesamtkunstwerk, zahlcující krajina, v níž se abstrakce zcela samozřejmě potkává s figurativností, exprese s řádem, monochromatičnost s divokou barevností. Tato neobvyklá vizuální konfrontace nese název VDIFF (termín visual diff si kurátor výstavy Milan Mikuláštík vypůjčil z oblasti počítačového programování, konkrétně označuje způsob kontroly souborů pomocí vizuálního porovnání). Výstava totiž představuje malbu v době, kdy počítače a digitální technologie nejenom výrazně ovlivňují, jak a co vizuálně vnímáme, ale jsou také samy schopny vnímat. Milan Mikuláštík se ve svém kurátorském textu k výstavě zamýšlí nad otázkou, zda bude umělá inteligence v budoucnosti umělcem i recipientem uměleckého díla. „Je vstupem umělé inteligence na pracovní trh ohrožena také pozice umělce? Je lidský malíř ohrožen extinkcí? Zastaví se umělá inteligence u pouhé kooptace role umělce? Proč by se neměla stát také kurátorem, uměleckým kritikem, recenzentem, investorem, sběratelem, ale především divákem?“ Také mladý polský výtvarník Rafał Żarski nás svou výstavou Constant Rendering zve do své vize budoucnosti. Na Zemi nenacházíme organický život, pouze dokonalé kulisy městského světa a stroje, které plní svět vizualizacemi budoucnosti. Jejich den, který nemá začátku ani konce, je rozdělen pouze jednotlivými úkoly: renderování, tisk a aplikace elementů do pomyslné městské krajiny. Rafał Żarski tak představuje zdánlivě absurdní svět, pro který nachází základy v dnešním způsobu práce a městském plánování. V absenci organického života pak, jako jistá samozřejmost, vyznívají i důsledky globální ekologické krize. º


VDIFF + Rafał Żarski: Constant Rendering
Dům pánů z Kunštátu (Dominikánská 9, Brno)
17. 4.—2. 6.

Vladimír Boudník byl neortodoxní samorost, který svým originálním a neotřelým přístupem k umění, k jeho prožívání i jeho tvoření inspiroval celou plejádu tvůrců, jimž ukázal nejen směr či materiál, ale především to, že možnost sebevyjádření je každému člověku nejvlastnější vlastností. Tedy že při určitém stupni otevření se, změněném přístupu k vlastní imaginaci a vůči světu, je každý člověk schopen umění jednak vnímat, jednak tvořit.

Tímto krédem se začala řídit i tzv. Brněnská bohéma, umělecká skupina, kterou mimo jiné inspirovala Boudníkova výstava, která se uskutečnila začátkem roku 1967 v brněnském Domě umění. A na Boudníkovu tvorbu navazují i umělci současní.

Nová výstava Boudník v Pražákově paláci je jak stavebně, tak tematicky rozdělena na dvě části. Zaměřuje se zčásti na tvorbu Vladimíra Boudníka a zčásti na tvorbu brněnských umělců, jež se začali naplno věnovat umění právě pod vlivem Boudníkových prací a jeho teoretických tezí. Boudník totiž své umění nejenom tvořil, nýbrž i žil. V souvislosti s tím neúnavně sepisoval manifesty nového -ismu, jím stvořeného explosionalismu, které rozesílal na všechny strany a sám je i předčítal či performoval na veřejných prostranstvích, především v Praze.

Biograficky laděná první část výstavy seznamuje návštěvníka s prostředími, která byla podstatnou inspirací pro Boudníkovu tvorbu. Jsou jimi ulice, továrna a psychiatrie. Všechna tři prostředí se propisují do jednotlivých děl, jež jsou fyzicky přítomna v galerii. Prostřednictvím multimediálního pojetí Boudníkových teoretických textů, jednoho z mnoha manifestů explosionalismu, se tak můžeme s uměleckými tezemi seznámit prostřednictvím na běžném papíru vytištěného textu, můžeme zkoumat plechovou matrici, do níž autor vlastnoručně jednotlivé litery vyryl, či skrze mluvené slovo, které naplňuje celou místnost. Nutno bohužel podotknout, že poněkud hlasitě, což ruší od soustředěného čtení dalších metatextů. Zároveň však toto multimediální propojení matérie a sdělení poukazuje na Boudníkovu snahu umělecké tvoření prezentovat, zprostředkovat či performovat i pro běžného diváka.

Celá výstava je rovněž motivována se komparativním způsobem zaměřit na fortelnou práci samotnou, rukodělný um, který je nahlížen v kontextu současných (a budoucích) textů, jež se možná nikdy ani nestanou fyzickou materií a zůstanou pouze v jedničkách a nulách virtuálními sděleními. Otevřenou otázkou také zůstává jejich reálný dopad na čtenáře: na kvantitu i kvalitu sdělení. Vlastně celá otázka minulého, současného a budoucího vývoje řemesla, umu, jeho úplné nahrazení robotizací a vyčleněním člověka a jeho rukou z procesu tvoření se stále znovu ozývá jako připomínka či apel v průběhu výstavy.

Pro Boudníka je typický experiment. Ve své tvorbě překračoval hranice, ignoroval je a objevoval to, co se odehrává za nimi. Experimentoval s mnoha léky a látkami, díky nimž překračoval běžné vnímání reality. Sám se dobrovolně stal objektem mnoha experimentů soudobých psychiatrů. Tak vznikaly i jeho variace na Rorschachův test, jehož ukázky jsou v Pražákově paláci k vidění.

Neexistence hranic v tvůrčím procesu je také jednou z vazeb, jež spojují postavu Vladimíra Boudníka s brněnskými umělci, kteří buď přímo navazovali, anebo se nechali volně inspirovat jeho tvorbou, která byla v lednu 1967 k vidění v Domě umění. Pestrou skupinu lidí, tzv. Brněnskou bohému, jež se formovala kolem samozvaného básníka Jana Nováka, tvořili amatérští umělci, začínající literáti, studenti či dělníci. Jejich experimentální a veskrze explosionalistické kousky vzbuzovaly v brněnských divácích zájem o umění. Členové Bohémy organizovali happeningy a pořádali kulturní akce a jejich performativní charakter koreloval s Boudníkovými tezemi explosionalismu. Nitky, jež propojují Boudníka s postavami Brněnské bohémy, jsou někdy výraznější, jindy slabší, ale inspiraci se přece hranice nekladou. Příkladem za všechny je grafik Jiří H. Kocman, který se s žádostí o návod k sestrojení grafického lisu obrátil přímo na Vladimíra Boudníka. Ten mu obratem poslal podrobný nákres, kterak onen stroj vyrobit. Mezi vystavené předměty tak logicky patří i dílo nazvané Pocta Vladimíru Boudníkovi, které vytvořil J. H. Kocman při momentálním osvícení v reakci na zprávu o Boudníkově smrti v prosinci 1968. Přidáním písku do matérie během procesu lisování tak objevil zcela novou techniku, kterou nazval sand graphic.

Na Boudníka navazují ve své tvorbě i později narození umělci, kteří se s ním nemohli osobně setkat a jeho dílo znají zprostředkovaně skrze výstavy či jako postavu v knihách Bohumila Hrabala (např. Něžný barbar). Někteří současní tvůrci jako Tomáš Vaněk, Jiří Černický, Matěj Al-Ali či Pavel Mrkus a Jiří Skála, reagující ve svém díle na právě probíhající revoluci průmyslové výroby 4.0, se podobně jako Boudník zaměřují na vztah průmyslových výrobků k uměleckým dílům, lidský rozměr a duchovní rozměr dělníka jako tvůrce a stroje jako jeho nástroje či naopak. Svým dílem přispěla výstavě i současná vizuální umělkyně Anežka Hošková. Scénografie výstavy v podání Tomáše Svobody se celkově vztahuje k prostředí průmyslové továrny 4.0 a dokresluje tak celkový kontext vystavených děl.

Tak jako jeho vysoká postava vyčnívala nad ostatní, i jeho originální přístup k umění se i díky výstavě Boudník postupem času dostává do povědomí stále většího počtu obdivovatelů a zůstává v nich jako symbol volnomyšlenkáře, který svým stylem života našel umění i tam, kde se na první pohled zdá, že nemá nejmenší šanci. ∞


Boudník
MG – Pražákův palác (Husova 18, Brno)
12. 4.—11. 8.

Čtyřicet jedna umělců, dvě stě děl. Přehlídka autorských filmových plakátů, které pro Ústřední půjčovnu filmů v Praze vytvořili významní českoslovenští výtvarníci v rozmezí let 1960 až 1979. Autoři jako Jiří Balcar, Adolf Born, Eva Galová-Vodrážková, Zdeněk Rotrekl, Kája Saudek, Jan a Eva Švankmajerovi, Jiří Šlitr či Milan Veselý a mnoho dalších napomohli rozkvětu československé kinematografie a zasloužili se o působivá a nápaditá díla, o naši kulturní pýchu.

Expozice představená v opavském Domě umění uvádí sbírku přibližně dvou set výtvarných plakátů od významných československých výtvarníků. Série je rozdělena celkem do čtyř částí. K první skupině patří Profily jednotlivých autorů, jež se nacházejí v oratoři a ambitu, v prvním patře jsou představeny plakáty znázorňující slavnou Československou novou vlnu spolu s plakáty připravenými k československým kultovním filmům, druhé patro hostí díla k zahraničním filmům, které uvedla československá kina v 60. a 70. letech minulého století.

Od Macha a Šebestové po Ostře sledované vlaky
Šedesátá, sedmdesátá léta. Roky charakterizované uvolněním systému a následným návratem totality, cenzury a nesvobody. Hippies, sexuální revoluce, boj za ženská práva, ropné krize, nová vlna umění, zvláště pak v kinematografii. Československé filmy představují ikonické snímky, o kterých se mládež učí i dnes. Oscarové Ostře sledované vlaky a Obchod na korze, jejichž mistrné plakáty vytvořili Zdeněk Palcr a František Zálešák. František Vláčil, jeden z největších režisérů všech dob, vdechl život filmům jako Markéta Lazarová, Údolí včel či Adelheid, kterým zaručili ještě větší popularitu svými plakáty Zdeněk Ziegler, Jiří Svoboda a Karel Vaca. Komediální kinematografické snímky jako Kdo chce zabít Jessii a Čtyři vraždy stačí, drahoušku doprovodil ukázkovými plakáty pro něj charakteristickým stylem Kája Saudek, legenda českého komiksu. Své místo zde nachází i slavné a nezapomenutelné filmy, mezi něž patří Světáci, Limonádový Joe, Pane, vy jste vdova nebo Rozmarné léto. Stejně tak proslulé pohádky jako Mach a Šebestová Adolfa Borna, Krteček od Zdeňka Millera, Pohádky z mechu a kapradí představující kamarády v pyžamu Křemílka a Vochomůrku či Jen počkej, zajíci! od ruského autora Alexeje Jaroše.

Mezinárodní
Takzvaná „zlatá šedesátá“ plakátová neprobíhala jen mezi československou kinematografií, ale rostla u nás i produkce mezinárodních filmů a Ústřední půjčovna filmů uváděla hojně cizokrajné filmy do československých kin. Bylo třeba vytvářet plakáty lákající na nové zahraničí snímky. Italská kinematografie opavské výstavě vládne, reprezentuje ji plakát Milana Grygara k filmu Michelangela Antonioniho Zvětšenina či k Felliniho autobiografii 8½ od Bedřicha Dlouhého. Mezi americkými filmy je perlou My Fair Lady s Audrey Hepburn v hlavní roli Lízy Doolittle na díle od Zdeňka Kaplana, jenž se zasloužil také o plakát k filmu Slaměný klobouk. Zdeněk Ziegler vytvořil díla k hororovým snímkům jako Čelisti a Hitchcockovo Psycho, zatímco Josef Vyleťal lákal na kolážovité plakáty k filmu Ptáci a Bonnie a Clyde. Koláže vytvářela také Soňa Vorlíčková se svými Třemi oříšky pro Popelku nebo Milan Garygar s Dívkou na koštěti a Karel Vaca využil černobílou fotografii obličeje hlavního protagonisty Dědy Komárka Josefa Kemra spolu s ptáky, krávou a loukou na plakátu k nezapomenutelnému snímku Na samotě u lesa.

Nová vlna kinematografie
Miloš Forman, Věra Chytilová, Evald Schorm, Juraj Jakubisko, Pavel Juráček, Jan Němec a další. Stěžejní režiséři uznávání a proslavení po celém světě. Snažili se propagovat svá díla nově, neotřele, a proto hledali pro upoutávací plakáty výtvarníky stejného myšlení. Jiří Šlitr, Milan Veselý, Jan Němec či Jiří Balcar. Umělci spolupracující s významnými režiséry vytvářeli ojedinělé plakáty k věčným filmům.

Osmdesátá léta přiškrcená cenzurou byla léty úpadku. Mnoho umělců emigrovalo do ciziny či úplně rezignovalo na veřejné zakázky, tím se naneštěstí kvalitní autorské návrhy plakátů staly méně zajímavými, narušila se osobitost a hodnota. ∞


Ááách: Československý filmový plakát 60.–70. let
Dům umění v Opavě (Pekařská 12, Opava)
22. 3.—16. 6.