Krajina je v umění dlouhodobě rezonujícím tématem. V pardubických Automatických mlýnech se aktuálně odehrávají dvě výstavy s totožným názvem, které se nesnaží krajinu pouze zobrazit, ale především ji aktualizovaně promyslet.

Výstavy Lekce krajinou jsou výstavními projekty, které nejen propojují diváka s tématem, ale skrze společné téma i dvě výstavní instituce – dvě autonomně připravené Lekce krajinou lze navštívit v Gočárově galerii a v Galerii města Pardubic.

Krajina aktualizovaně

Přestože by se v recenzi nabízela možnost srovnání obou výstavních projektů, hodnotnějším přístupem bude vstup do jednoho z nich a jeho pojednání. Lekce krajinou, jak ji pro GAMPU připravil kurátor Piotr Sikora, totiž nenabízí pouhý estetický zážitek, ale otevírá mentální prostor pro nové čtení tématu. A to v několika vrstvách: od paměti místa, ekologie včetně imaginativního potenciálu krajiny v pojetí mezinárodního složení umělectva.

Unikátním faktem je dialog s paralelním výstavním projektem připraveným Pavlem Liškou v Gočárově galerii. Ta kromě mezinárodního zastoupení pracuje i se sbírkovými díly galerie a rozvíjí tak společně s Galerií města Pardubic (GAMPA) pozoruhodný kulturní celek, v němž krajina není pouhým námětem, ale metodou myšlení.

Krajina jako metoda myšlení

Zatímco tradiční krajinomalba často nabízela harmonizující pohled na přírodu jako estetický ideál, současné pojetí v GAMPĚ se vydává opačným směrem. Krajina zde není kulisou, ale aktivním aktérem, často provokatérem. Je představena jako prostor stop, vrstev a konfliktů. Je místem ekologické zátěže i regenerace, prostorem historické paměti i budoucí nejistoty. Výstava se ptá, co všechno krajina ví a co nás může naučit, pokud jsme ochotni ji skutečně poslouchat.

Tento kurátorský přístup silně rezonuje s tím, co ve své zásadní studii Landscape Sustainability Science: Ecosystem Services and Human Well-Being in Changing Landscapes (2013) formuloval ekolog Jianguo „Jingle“ Wu (* 1957). Ten definuje krajinnou udržitelnost jako schopnost krajiny dlouhodobě poskytovat specifické ekosystémové služby nezbytné pro udržení a zlepšování lidského blahobytu. Tedy – krajina není udržitelná tehdy, když „vypadá zdravě“, ale když dokáže stabilně nést život – ekologický, sociální i kulturní. Wu zároveň zdůrazňuje, že krajina představuje klíčové měřítko mezi lokálním a globálním světem, prostorem, kde se nejzřetelněji střetává klimatická změna, ekonomický tlak i každodenní lidská zkušenost. Wu v této studii syntezoval ekologii, regionální plánování, ekonomii, sociální vědy, správu krajiny i lidské potřeby a kvalitu života.

Právě tato perspektiva pomáhá číst výstavu v GAMPĚ hlouběji, než jen jako soubor současných uměleckých děl. Nejde pouze o estetickou reprezentaci krajiny, ale o hledání její schopnosti přežít naše zásahy. Výstava tak zároveň rezonuje i se současnou Landscape Sustainability Science (LSS) — vědou, která propojuje ekologii, geografii, urbanismus i kulturní imaginaci.

Jednotlivá díla tuto myšlenku rozvíjejí různými způsoby. Sochařské a objektové práce Tosi Kiliś (PL) působí téměř archeologicky, Stach Szumski (PL) pracuje s formami, které oscilují mezi organickým a industriálním pojetím, mezi geologií a architekturou. Fantastický textilní svět Giliho Avissara (IL) zase otevírá prostor imaginace, v němž se krajina stává psychickým i symbolickým prostorem a nese osobní vzpomínky na konflikty v jeho rodné Haifě a zachycuje také zkušenosti z emigrace do Berlína. Fotografie Larisy Crunţeanu (RO) pak připomínají, že lidská činnost v krajině nikdy nezmizí beze stopy – pouze mění svou čitelnost.

Silnou polohu výstavy představuje také umělecký výzkum Jiřího Žáka (CZ), který reflektuje širší souvislosti místního chemického průmyslu. Pardubice zde nejsou pouze místem konání, ale i tématem samotným. Krajina tak přestává být abstraktní kategorií a stává se konkrétní zkušeností regionu, jehož identitu formovala průmyslová výroba stejně jako řeka, pole nebo městská periferie.

Současné výzkumy autorů, kteří na práci Jiangua Wua navazují navíc ukazují, že právě vztah mezi ekosystémovými službami a lidskou potřebou je dnes zásadním měřítkem udržitelnosti. Studie An assessment framework for landscape sustainability based on ecosystem service supply-flow-demand (2024) kolektivu publikovaná v časopise Landscape Ecology upozorňuje, že udržitelnou krajinu nelze hodnotit pouze podle toho, co příroda nabízí, ale také podle toho, jak se tyto zdroje dostávají k lidem a jaká je jejich skutečná společenská poptávka. Udržitelnost tedy není statický stav, ale dynamická rovnováha mezi krajinou, její funkcí a lidským způsobem života.

Přes svou mnohovrstevnatost ale výstava Lekce krajinou nevytváří distanci mezi odborným diskursem současného umění a běžným návštěvníkem. Naopak zve k tomu, aby se každý stal aktivním pozorovatelem svého vlastního prostředí. GAMPA tímto projektem potvrzuje, že dokáže reaktualizovat ustálený námět a také ho aktivně rekontextualizovat. V prostoru bývalých Automatických mlýnů navíc téma krajiny získává další významovou vrstvu: industriální architektura sama připomíná, že vztah mezi člověkem a prostředím je vždy otázkou proměny, zásahu a reinterpretace. 

Learning from the Landscape / Lekce krajinou
GAMPA – Galerie města Pardubic (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
21. 3. — 22. 5.

Prostory Galerie města Pardubic (GAMPA) se stávají dějištěm třetího ročníku festivalu Poezie je.

Po dvou ročnících zaměřených na performativní práci s poetickým textem se festival současné poezie vystupující pod lakonickým názvem Poezie je přesouvá z města Tábor do Galerie města Pardubic, kde nabývá netradičního formátu – výstavního projektu. Kurátorská dvojice Libora Staňka a Eleny Pecenové v pardubickém pokračování rozvíjí úvahu nad pozicí poezie, jež se ocitá na hranici žánrů a organicky se prolíná s dalšími formami uměleckého vyjádření.

Proč mají básníci a básnířky touhu utíkat se svými texty do galerií? Proč nestačí vydat klasickou sbírku básní a honosně ji s přecitlivělou péčí vozit v lyrických kožešinách? Proč básním ve 21. století nestačí bílý čtverec papíru a pár modrých linek?

Letošní ročník na tyto otázky odpovídá rozpuštěním hranic mezi žánry poezie a vizuálním uměním. Výstava reflektuje současné tendence v uměleckém světě, v němž poetický jazyk zažívá obrodu napříč uměleckými disciplínami, a nachází tak nové formy projevu i prožitku. K participaci na výstavě jsou přizváni básníci a básnířky i umělci a umělkyně, experimentující s textem na pomezí intermediálních přístupů. Poezie v jejich dílech vystupuje ze své komfortní zóny – stránek knih – a zhmotňuje se v objektech a multimediálních instalacích. Z papírů se stávají horké bochníky chleba a modré linky se rozpíjejí na dně internetového oceánu.

– poezie není, poezie se děje.

text: Lucie Oplíštilová

Poezie je.
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
22. 11. 2025 – 15. 2. 2026

V areálu Automatických mlýnů v Pardubicích, kde sídlí také Galerie města Pardubic (GAMPA), můžete navštívit reprezentaci benátského pavilonu ve výstavním projektu Cecoslovacchia. Proč?

Odpovědí může být nejen to, že je tomu původnímu pavilonu v benátském Giardini tento rok právě 100 let, ale možná i to, že za tak dlouhou dobu je dění v tomto výstavním prostoru opředeno mnoha kauzami, nejasnostmi a zřídkakdy pak výstavou, která by právě umění měla reprezentovat v tom nejvýsostnějším výběru.

Snad i proto se kurátor Vojtěch Novák v prostorách pardubické GAMPY rozhodl pár vybraných výstavních situací obnovit a v podobě přeneseného pavilonu zhmotňuje v jednom momentu několik historických etap a tehdejších uměleckých konceptů, které byly součástí České a Slovenské umělecké reprezentace na benátském bienále, prestižní přehlídce konané už od roku 1895. V období ohrožení kultury nejen v Čechách, ale výrazně i na Slovensku, je tato výstava hlavně symbolickým aktem, který otázky ohledně povahy uměleckých institucí otevírá – a akcentuje. A pod kontrolou kurátorského vedení nabízí pohled na klíčové momenty posledních let.

Benátky se potopí, potopí se i pavilon?

Kurátorský přístup pracuje s architekturou jako s médiem paměti – a zároveň jako místem střetu, přetváření i vyprázdnění. V tomto ohledu výstava silně rezonuje s aktuálními diskusemi o kolektivní identitě, poststátní paměti a významu kulturních institucí. Obzvlášť v československém kontextu, kde oficiální i osobní příběhy po roce 1993 často divergují, má podobný návrat ke společnému symbolu potenciál přinášet hlubší reflexi. Ovšem, co skutečně společného, kromě jednoho pavilonu v Benátkách, máme ještě dnes? Historie je jedním z pout, ovšem nazírání na nejrůznější problémy a podoba jejich řešení vytváří fazety kultury, která už si dávno nepodává ruce. Romantická představa bratrství (a sesterství) napříč hranicemi nejen fyzickými, ale i mentálními, se rozpadá. Máme zájem znovu vytvářet společnou identitu?

Mezi vystavujícími umělci pardubické výstavy je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024), Vojtěch Fröhlich se svým dílem PAUZA (2022), reagujícím na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v témže roce. Součástí výstavy je také záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu. Se zcela symbolickým dílem SLOVACCHIACECO (2014), kterým Tomáš Džadoň na 14. bienále architektury v Benátkách poukazoval právě na nerovnoměrné využívání tohoto výstavního pavilonu, je zastoupen jako jediný slovenský autor právě on. Zastoupen je také Dominik Lang, který ve svých instalacích uvažuje nad modernistickou tradicí a kombinuje ji se současnými způsoby prezentace. Tentokrát zasahuje přímo do prostor pardubického pavilonu.

Když se potopí pavilon, zůstane nám kultura?

Přesto nelze přehlédnout určité limity projektu. Zastoupení slovenské strany – jak autorsky, tak tematicky – působí ve srovnání s tou českou výrazně slabším dojmem. Slovenský umělec Tomáš Džadoň je jediným zástupcem v jinak převážně české sestavě, což nechtěně narušuje rovnováhu, kterou výstava jinak tematizuje. Také interpretace původního pavilonu zůstává spíše na úrovni symbolu – chybí hlubší historický kontext, který by návštěvníkovi osvětlil jeho dobovou funkci jako nástroje kulturní diplomacie i ideologické reprezentace. Co se skutečně povedlo, je evokace pavilonu.

Cecoslovacchia
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Galerie města Pardubic (GAMPA) na konci června představila výstavní projekt CECOSLOVACCHIA, jehož záměrem je „přenést“ budovu Českého a Slovenského výstavního pavilonu z historické části areálu Benátského bienále – Giardini, do České republiky, aby ho doslova přiblížila domácímu publiku.

Pavilon, jehož průčelí nese italský nápis Cecoslovacchia, byl postaven v roce 1925 za účelem prezentace tehdejší Československé republiky na prestižní mezinárodní přehlídce současného umění – Benátském bienále (La Biennale d’Arte di Venezia). Letos pavilon oslaví 100 let od svého otevření, toto jubileum se tak stává příležitostí k reflexi. Stejnojmenná výstava v GAMPĚ pojednává nejen o historii pavilonu a jeho současném stavu, ale též o kulturním a politickém dění v obou zemích, které pavilon i přes rozdělení Československa dále spojuje.

Mezi vystavujícími umělci je Eva Koťátková, jejíž projekt Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilo lehčí byl prezentován na minulém ročníku Benátského bienále (2024) i Dominik Lang, jenž Českou a Slovenskou republiku zastupoval v roce 2011 s projektem Spící město. Lang v díle pro Pardubickou galerii pracuje s prostorovými souvislostmi. Svým kresebným zásahem na stěny architektury symbolicky propojuje dvě místa. Materiál z architektury výstavy bude po deinstalaci recyklován a využit při rekonstrukci jediného dochovaného výstavního pavilonu, který byl v roce 1931 součástí doposud největší kulturní události Pardubic – Celostátní výstavy tělesné výchovy a sportu. Po skončení přehlídky byla stavba převezena do parku Léčebných lázní Bohdaneč, kde v současné době chátrá. Smyslem tohoto paralelního projektu je památku obnovit a znovu zpřístupnit jako prostor pro prezentaci současného mladého umění.

Součástí výstavy je rovněž záznam spontánního happeningu Marcely Steinbachové a Karolíny Vrankové Please donate! (2021), který proběhl v době několikaletého uzavření pavilonu poté, co ho v roce 2019 poškodil pád stromu či dílo Vojtěcha Fröhlicha PAUZA (2022), reagující na nevyužití pavilonu během Benátského bienále v roce 2022. Ve spolupráci s Divadlem 29 realizujeme letní sérii akcí CecoslovacchiaLive, zaměřenou na slovenské umělce působící v oblasti performativního umění. Výstava CECOSLOVACCHIA tak není jen ohlédnutím za historií benátského pavilonu, ale především živým a aktuálním gestem.

text: Lucie Oplíštilová

CECOSLOVACCHIA
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
28. 6. – 28. 9.

Výstava III: Bodies of Dust / III: Těla prachu je třetí kapitolou série skupinových výstavních projektů, v nichž autorka Šárka Koudelová vystupuje současně v roli umělkyně a kurátorky. První ze zmiňovaných výstav byla v roce 2020 k vidění pod názvem I: Too Close To Far v pražském Prám Studiu. Druhá kapitola II: Něžná / II: The Meek One byla zahájena o rok později v Karlin studios. Třetí výstava z cyklu je od 5. dubna k vidění v Pardubické galerii GAMPA.

Název výstavy a její hlavní myšlenková osa je vědomou referencí eseje Astridy Neimanis Bodies of Water, 2017. Polemika o vodě, kterou naše těla sdílí s celoplanetárním koloběhem, byla nutnou verbalizací uvědomění, že jsme přímou součástí okolních ekosystémů, se kterými tedy i ze zcela zištných důvodů musíme sympatizovat a pečovat o ně. III: Bodies of Dust navazují na tento způsob myšlení a tematizují zrcadlení lidského těla a prožívání v geologických materiálech a dějích. Metafora lidského těla jako prachu, hlíny nebo písku je stará jako naše kulturní vědomí. Přesto se zdá, že je nutné tuto fyzickou sounáležitost s veškerou hmotou na Zemi i v kosmu aktualizovat. Uvažování o lidském těle a vlivech, které jsou zapsané ve všem, co do něj přichází, vstřebává se, krystalizuje, metamorfuje a stává se jeho syntetickou součástí, může posunout společenské uvažování o propojenosti a vzájemném ovlivňování všech forem existence.

Výstava představí díla současných českých i zahraničních autorů a autorek, kteří*které ve své tvorbě současným jazykem formulují uvažování o lidském těle a jeho proměnlivosti a zranitelnosti ve spojitosti s přirozenými procesy i veškerou hmotou. Prostor galerie, vystavěný z betonu a cihel, se v jedinečné místně specifické architektuře výstavy promění v jedno hliněné tělo. Stejně jako páteř prochází našimi těly, bude i tělem galerie procházet osa tvořící s uměleckými artefakty jeden spojitý organismus.

text: Lucie Oplíštilová

III: Bodies of Dust / III: Těla prachu
GAMPA – Galerie města Pardubic
(Automatické mlýny 1962, Pardubice)
5. 4. — 23. 5.

Celoroční téma Chyba není omyl završuje v GAMPA – Galerii města Pardubic výstava, která je pomyslným vyvrcholením stejnojmenného celoročního projektu. Ačkoliv uvažování instituce v tomto kontextu v mnohém otevřela potřeba kritického vymezení se vůči samotné architektuře, kterou nyní GAMPA obývá, zamýšlí se galerie nad chybováním jako principem. A to nad chybováním jako přirozené součásti lidského i nelidského světa.

Prostřednictvím výstavy se GAMPA obrací k Pardubicím a komunitám, které toto město obývají. Instituce vzdává hold chybám, pokusům i nezdarům, testuje prostorové možnosti galerie a pokouší se ji učinit přístupnější a obyvatelnější. Spíše než výstavní expozici, utváří galerie prostředí na pomezí instalace, scénografie a žité skutečnosti. Díla všech oslovených umělců, umělkyň i kolektivů pak tvoří spojitý organismus – vstupují jeden do druhého, prolínají se a vzájemně utváří. Prostor galerie se veřejnosti otevírá nikoli jako uzavřená materie vyhrazená striktně současným umělcům a umělkyním, ale jako místo pro setkávání a zážitky, které lze sdílet s dalšími lidmi.

V GAMPA se vaří, diskutuje – žije. Nezávislá romská televize TUKE.TV vytváří alternativní televizní obsah. Dlouhé podzimní večery je možné si zkrátit rukodělnou tvorbou při práci na kolektivní tapiserii. A zatímco čekáte v galerijní pizzerii, dva básníci a jedna básnířka vám svými verši zpříjemňují posezení. Hranice mezi tím, kde umění začíná a kde končí, nechává GAMPA cíleně propustné a otevřené interpretacím. Je to jako byste byli u někoho na návštěvě. Vybavení domácnosti doplňuje charakter obyvatele, tedy i galerie hledá cestu, jak zprostředkovat současnost, současné umění skrze pomocné nástroje, kterým je možné jej zkoumat.

text: Lucie Oplíštilová

Chyba není omyl
GAMPA (Automatické mlýny 1962, Pardubice)
2. 11. 2024 — 2. 3. 2025

Uvedení výstavního projektu Velký zlatý voči – 35 let Ceny Jindřicha Chalupeckého, opět rezonuje v aktivním kulturním diskurzu a skrze sedm nových uměleckých děl popichuje do pomyslného vosího hnízda.

Jedna z nejdiskutovanějších platforem zejména poslední doby, Společnost Jindřicha Chalupeckého, dostává svou tvůrčí reflexi v experimentálním projektu, který je až do závěru září k vidění v pardubické GAMPA. Čím vším si prošla platforma, která je chtě nechtě jedinou evaluační odezvou současného tuzemského umění zohledňující různá tvůrčí média, je jedním ze zkoumaného zájmu, který projekt předkládá. Milníky, vzestupy a pády, ale také neobvyklá kontinuita a snaha o neustálou integritu se středoevropským nazíráním na kulturní a estetické problémy, jsou reflektovány v dílech na pomezí práce s archivy a mapování institucionálních dějin.

Hned úvod výstavy překvapí diváka možnou interakcí – může kráčet sám nebo v doprovodu paže zhmotněné na pojízdném torzu. Jedná se o interaktivní participaci Průvodčí finalistky Ceny z roku 2002, Lenky Klodové. Nabízí tímto gestem pocit bezpečnosti, podpory i sounáležitosti. Vědecká exkurze zhmotněná skrze nejrůznější autentické materiály tak začíná. Architektonickou intervenci do prostoru svébytně pojal právě laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého roku 2023, Vojtěch Radakulan. Zasazuje tak do místa umělecké projekty v různých médiích od malby přes objekty a (video)instalace až po videohru – v té se hráč stává obyčejnou cihlou, která se pohybem převaluje výstavou a potkává se s různými fragmenty minulých výstav Ceny. Petra Herotová, další finalistka CJCH roku 2009, vytváří na základně rešerše kurátorského kolektivu SJCH ve spolupráci s Lenkou Lindaurovou, bývalou ředitelkou SJCH, časovou osu vývoje CJCH od roku 1990 dodnes. Interaktivní „legendu“ o založení Ceny a jejích ikonických osobnostech vytvořil laureát z roku 2002, Michal Pěchouček. Mediální „zářezy“ i skandály napříč historií Ceny Jindřicha Chalupeckého zpracoval do podoby videokoláže Jakub Polách se sobě vlastní kombinací lehkosti, úsměvnosti, ironie i kritičnosti. V námětu pro svou video performance se Katarína Poliačiková a Eva Priečková zaměřily na solidární i angažovaná gesta spojená s předáváním cen, konkrétně na rozhodnutí Romana Štětiny, laureáta Ceny z roku 2014, vydražit získanou „trofej“ a peníze rozdělit mezi ostatní zúčastněné. Další dílo určené této výstavě, velkoformátový kresebný diagram Aleše Zapletala, s precizností i nadsázkou rozehrává emotivní válku pojmů a věčné téma „boje” mezi tradičními a novými médii a souvisejícím očekáváním napříč diváky i umělci samotnými.

Jindřichovi k pětatřicetinám se tak dostává snad adorace, tvůrčí reflexe, ale hlavně pozornosti, kterou Cena díky své existenci a nezpochybnitelném vlivu již přes tři dekády generuje.

Velký zlatý voči – 35 let Ceny Jindřicha Chalupeckého
GAMPA (Automatické mlýny 1963, Pardubice)
29. 6. — 29. 9.

Česká republika, drobná země uprostřed Evropy, často vnímána svými obyvateli jako jedinečný klenot ukrytý za horami, oáza klidu uprostřed neklidného světa, je vpravdě místem s hluboce zakořeněným zakladatelským mýtem, jehož obraz je neustále rozvíjen na mnoha úrovních. Mýtem, který je iracionální fikcí, která skrývá strach ze složitosti, proměnlivosti a neurčitosti současného světa. Fikce, kterou lze velmi silně a zřetelně pozorovat i na úrovni architektury a urbanismu.

Navzdory tomu, že přechod od socialismu k tržnímu hospodářství měl dalekosáhlé důsledky pro antropogenní prostředí a výrazně zvýšil geopolitický význam této části Evropy, navzdory novým výzvám společným celé planetě, zůstává tento zakladatelský mýtus o ojedinělosti tohoto údolí velmi živý a nezpochybnitelný. Jako každý mýtus pomáhá posilovat pocit sounáležitosti, ale zároveň je silnou brzdou možných proměn.

Projekt CZ2, který se po Praze a Brně zastavil v pardubické GAMPA, otevírá veřejnou diskuzi nad tím, jak uvažovat o budoucím směřování České republiky a její rovnoprávnější, spravedlivější a udržitelnější budoucnost(i). Nejde o jedinou, byť sebelepší, ideální, konečnou vizi, ale o nekonečný soubor, diverzitu idejí. Krajina odlišností, které spolu nebojují, ale jsou schopny koexistovat vedle sebe v tolerantní koláži.

text: Šárka Zahálková

CZ2: Vize pro budoucnost
GAMPA (Automatické mlýny 1963, Pardubice)
21. 4. — 2. 6.

Chůze, přirozený způsob pohybu, zdánlivě obyčejná věc, která snad ani nestojí za pozornost. Opak je pravdou. Jde o modus toho, co a jak vnímáme a kolik pozornosti tomu věnujeme. Nejenom proto je chůze nástrojem či tématem pro uměleckou tvorbu a myšlení řady tvůrčích osobností. Bylo tomu tak dříve a je tomu tak i nyní.

Tématu chůze bude ostatně věnováno také sobotní odpoledne dne 17. února 2024 v pardubických Automatických mlýnech. Komentovaná procházka výstavami Blouděním k sobě v krajské Gočárově galerii a Mlýnský ostrov v GAMPĚ – pardubické galerii současného umění se zaměří na chůzi a její přítomnost v zde exponovaných uměleckých dílech. Na procházku naváže krátký chodecký workshop asémického psaní. Během něj vzniknou vizuální partitury pro koncert dvojice současných hudebníků Iana Mikysky a Jakuba Švejnara. Ještě před tím, než si účastníci budou moci poslechnout zvukovou krajinu své chůze v hudební interpretaci, proběhne krátká přednáška spisovatele a básníka Ondřeje Buddeuse o evoluci chůze a jejím vztahu k myšlení a pohybu po textové rovině.
Slyšení ve věci chůze, na které stojí za to přijít a projít si ho po svém. Chůze jako zdroj inspirace, tvorby, uvažování… Byla, je a bude.

text: Šárka Zahálková

Slyšení ve věci chůze
GAMPA (Automatické mlýny 1963, Pardubice)
so 17.2. 16:00

Art’s Birthday je svátek, jehož idea se zrodila v roce 1963. Francouzský akční básník Robert Filliou tehdy prohlásil 17. leden dnem, kdy se před milionem let narodilo umění. Od té doby se tento den slaví po celém světě a k letošním oslavám se tradičně připojuje i pardubická GAMPA a Divadlo 29.

Umění má mimo jiné zkoušet nacházet nové, neprošlapné cesty. A vy máte možnost být přímo u toho, když něco nového vzniká. Během odpoledne budete moci společně se skladatelem a umělcem Ianem Mikyskou v GAMPĚ zažít, jaké je to „psát chůzí“. Zdánlivě prostá chůze je totiž zdravá nejen pro tělo, ale i mysl. Chůze kombinovaná se psaním pak současně pomůže procvičit jemnou motoriku zápěstí. Co bychom si nalhávali, u večerních přípitků na zdraví umění jako když najdete.

Ještě před tím, než v Divadle 29 vypukne koncertní série plná nevšedních spojení, výtvarný umělec a tvůrce mnoha oceňovaných publikací David Böhm v GAMPĚ představí svou nejnovější knížku pojednávající o čase. To, že to nebude jen tak obyčejná prezentace, je už předem jasné.

A to nejlepší na konec. Na oslavu narozenin umění zahrají v premiérových duech všestranní performeři Petr Nikl & Petr Válek, hudebnice Dorota Barová & Ursula Sereghy a muzikanti Ondřej Ježek & Säkkikangas. Tak vše nejlepší, milé umění!

Jsou-li Pardubice mimo vaše trajektorie, porozhlédněte se, zda se 17. ledna váš oblíbený klub, divadlo či galerie k oslavám také nepřipojí. A pokud ne, možná je to příležitost, abyste jednu takovou menší oslavu narozenin umění uspořádali vy sami.

text: Šárka Zahálková

Art’s Birthday 2024
GAMPA Automatické mlýny 1963, Pardubice
st 17. 1. 14:00

Na přelomu září a října se otevřely pardubické Automatické mlýny.

Mnozí z vás byli u toho a měli tak příležitost prozkoumat, co mlýnský areál nabízí: rozhlédli jste se ze střehy mlýnského sila, prohlédli si nové expozice Gočárovy galerie, nechali se uchvátit skvěle vybavenými dílnami zbrusu nového vzdělávacího centra Sféra, nebo všemi smysly prožili výstavu současného umění Mlýnský ostrov v prostoru nové Gampy. Ať už máte návštěvu Automatických mlýnů za sebou nebo před sebou, má smysl se jistě vracet. V Gampě například po dobu výstavy probíhá program „dočasného trosečnictví“, tedy krátkodobých rezidencí přímo v prostoru expozice, která se tímto přičiněním postupně proměňuje. Na Mlýnský ostrov GAMPA pozvala osobnosti současné poezie a jejich přítomnost do výstavy vnáší další rozměr v podobě textových intervencí a zpráv vyslaných do veřejného prostoru Pardubic. Pilotním trosečníkem byl Ondřej Buddeus, jeden z vystavujících a zároveň spolukurátor trosečnického programu. Druhou „trosečnicí“ v říjnu byla Alžběta Stančáková, v listopadu na Mlýnském ostrově přistane Milan Děžinský a v lednu nakonec Tereza Bínová.

text: Šárka Zahálková

GAMPA
Automatické Mlýny, Mezi Mosty, Pardubice

Není již tajemstvím, že se v Pardubicích očekává velká kulturní událost. Je jí otevření nového kulturního organismu a to přímo v Automatických mlýnech.

Zní to v podstatě jako pohádková geneze celého projektu, od snové ceny za koupi až po výběr výtečných architektů k realizaci.
Bylo by určitě liché myslet si, že se to obešlo bez různých peripetií, zatím je vše ještě v procesu. V našem případě je stavba ve fázi dokončování. Od začátku srpna by již mělo být možné připravovat instalaci výstavy, aby se vše stihlo do zahájení. Díky konzultaci v ostravském PLATO jsme byli upozorněni na množství problémů, se kterými se zřejmě budeme také potýkat a je třeba se na ně připravit. Znamená to pro nás například zohlednit i větší časové rozestupy mezi jednotlivými instalacemi výstav.

Vnímáš první výstavu jako reprezentační projekt, který návštěvníkům představí, co GAMPA je nyní a čím bude?
Určitě je to otestování prostoru z hlediska instalačních a jiných možností. Do jisté míry ano – je to nastínění představy, jak bychom chtěli fungovat do budoucna.

GAMPA už má za sebou mnohaletou výstavní historii. To znamená, že nepřichází jako nová instituce, ale rozšiřuje své působiště a možnosti. Kolik let GAMPA působí?
Galerie města Pardubic vznikla v roce 2012. K příležitosti otevření nové GAMPy připravujeme publikaci, která shrne našich předchozích deset let na Příhrádku, a to včetně vývoje kurátorských přístupů, které se tam vystřídaly, proměnily. Působení v barokní sýpce mělo své nebetyčné kouzlo, historie i genius loci toho místa povzbuzovalo různé imaginace. Architektura to místo samotné definovala. S místem jsme se neloučili s nějakým sentimentem, ale s uvědoměním toho, že jsme dosavadní prostor v dobrém slova smyslu „vytěžili“.

Co bude s původním prostorem dál?
Zatím se to neví, je to na rozhodnutí Národního památkového ústavu. Měl by to být ale ideálně opět galerijní nebo výstavní prostor.

Čím GAMPA otevře?
Naši novou galerii budeme otevírat výstavou Mlýnský ostrov, což je projekt, na kterém v postupných krocích pracujeme už dva roky. Už v průběhu rekonstrukce Automatických mlýnů jsme začali přemýšlet právě o tom, jakým způsobem GAMPu představit a jak se k tomu novému prostoru – i odkazu místa, postavit. Východisko je, vztáhnout se k tomu, co na tom místě bylo dříve – to znamená areál Automatických mlýnů, který má vlastní paměť, ale zároveň neopomenout současnost – velká blízkost sousedství dvou galerií – v případě Gočárovy galerie je to práce s moderním uměním, ale i tím současným. Nechceme se tedy opakovat, ale spíše vzájemně doplňovat v různých přístupech a konceptech.

Jací autoři a autorky budou představeni?
Kurátorský výběr je založen z velké části na umělcích a umělkyních, kteří se už s areálem Automatických mlýnů v době před rekonstrukcí tvůrčím způsobem setkali a pracovali s ním. Skupina participujících zahrnuje umělce pracující v médiích od kresby, sochy, objekt až po digitální média, text či zvuk. Záměrem bylo vytvořit jakýsi organismus, který nebude pevně uzavřen. Zajímavé pro mne bylo přemýšlet o tom, jak se autoři a autorky postaví ke společné kolektivní výstavě s dřívější zkušeností z prostoru, jehož funkce byla jiná a jeho redefinice se teprve formovala. To pro mne bylo jedno z východisek.

GAMPA je svou otevřeností specifická – rezonuje s přítomnými tématy i současným výrazovým jazykem.
Je to jedna z důležitých součástí. Je také nutné přemýšlet o tom, aby divák přicházející do galerie vnímal celkovou instalaci jako určitý zážitek, do kterého je zván, aby se do něj vracel. Řada z projektů bude mít procesuální charakter – budou se v čase proměňovat. Cílem je tedy, aby si návštěvník zažil, co aktuálně může, ale aby se zároveň vrátil zhlédnout, co se s projektem stane za měsíc.

Co se děje nyní v mezidobí před otevřením galerie v nových prostorách?
Již počátkem roku jsme začali vytvářet podcastovou sérii, kterou propojuje téma umělecké spolupráce. Právě v srpnu bychom chtěli jít ven s prvními díly a bude to taková spojnice, možná prolog, k tomu, co nás může čekat. Podcast nevychází vyloženě z projektu Mlýnský ostrov, ale pootevírá ho a rozšiřuje jeho možné chápání.

To, že se v pardubické kultuře dějí velké věci, aktuálně nelze přehlédnout. Areál Automatických mlýnů dokončuje svou transformaci v nový kulturní a společenský bod. Své sídlo do něj přesouvá i pardubická GAMPA – Galerie města Pardubic. Ta ve dnech 29. září. – 1. října 2023 v rámci slavnostního otevření představí unikátní výstavní projekt Mlýnský ostrov, kterým započne novou éru.

Výstava, na kterou se galerii podařilo získat podporu Norských fondů a Ministerstva kultury ČR, vychází z kontextu místa a v postupných krocích se na ní pracuje již více než rok.

„Mlýnský ostrov zkoumá, jak současnou uměleckou řečí převyprávět příběh Automatických mlýnů, které během deseti let prošly proměnou z mlynárenského provozu do kulturního, společenského a vzdělávacího centra. V tomto procesu hrálo důležitou roli zapojení občanů a nezávislé umělecké scény. Mlýnským ostrovem chceme tento příběh připomenout a současně jej usadit do širších celospolečenských kontextů,“ říká spolukurátorka výstavy Šárka Zahálková.

Kromě lokálního tématu je atraktivní i výběr umělců a umělkyň, kteří na výstavě participují. Jde o řadu výrazných jmen současné scény, zajímavější o to, že každý z nich se pohybuje na žánrově odlišné pozici. Na Mlýnský ostrov dopluje například umělecké duo David Böhm a Jiří Franta, spisovatel Ondřej Buddeus, umělkyně a ilustrátorka Kristina Fingerland či skladatel Ian Mikyska. I další zapojená jména jsou důkazem, že Mlýnský ostrov přinese na scénu svěží a neotřelou spolupráci. Jedno je jasné – napsat si na konec září do diáře velký nápis PARDUBICE by mělo být letos kulturní samozřejmostí.

text: Valentýna Šatrová

Pardubickou GAMPA – Galerii města Pardubic čeká přelomový rok. Po nerůstové sezóně Intermezzo čeká galerii přesun do nových prostor. Novým domovem současného umění v Pardubicích se stane zrekonstruovaný objekt v areálu Automatických mlýnů, o kterém je aktuálně slyšet daleko za hranicemi umělecké scény.

Před slavnostním zahájením mlýnské epochy se GAMPA po jedenácti letech loučí s prostory barokní sýpky na Příhrádku. Zamáváním, obejmutím i posledním zaklapnutím dveří bude festival Sbohem a Příhrádek, který se odehraje od 12. do 16. dubna 2023.

Pětidenní série performancí, debat a koncertů je ohlédnutím za uplynulým rokem, společným setrváním v přítomnosti i pohledem do budoucnosti. GAMPA se v rámci programu nebojí otevřít odvážná témata, například diskusí Velká pardubická – nejnáročnější koňský závod v Evropě (utrpení a velký byznys), která je jedním z výstupů rezidence Denisy Langrové. Nechybí ani trocha magie a čerstvé šťávy – Hana Kokšalová bude věštit budoucnost Pardubic z autorského tarotu, Martin Zet zakončí svůj roční projekt v krajině Pardubic. Sbohem a Příhrádek je soustředěním a setkáním těch, kterým pardubická galerie přirostla k tvorbě.

„Loučení je pro nás naplněno radostí, nikoliv sentimentem. Připomínáme si projekty, které během roku s Intermezzem vznikly, hostíme však i dosud neviděné audiovizuální experimenty. Těšíme se na všechny známé i neznámé tváře.“ říká kurátorka Šárka Zahálková.

Po loučení čeká GAMPU slavnostní zahájení nové éry. Výstava Mlýnský ostrov v nových prostorách v areálu Automatických mlýnů se otevře v září 2023.

text: Valentýna Šatrová

Sbohem a Příhrádek
GAMPA Galerie města Pardubic
(Příhrádek 5, Pardubice)
12.—16. 4.

Než se pardubická GAMPA přesune z Příhrádku do nových prostor Automatických Gočárových mlýnů, věnuje se dlouhodobému výstavně-intervenčnímu formátu Intermezzo, ve kterém jako platforma nechává růst a rozvíjet dílčí výstavní projekty.

Jedním z takových je i rezidenční vrstva s názvem Můžem vám pomoct?, do které bylo přizváno několik umělců a umělkyň se svými autorskými projekty. Ti se zaměřují na bezbariérové sociálně otevřené projekty, angažované projekty, na interakci mezi umělcem a divákem a zohledňují také kontext, ve kterém projekt vzniká a působí, ať už je to bezpečný interiér galerie nebo nepředvídatelný exteriér celého města. Dva takové projekty jsme probrali přímo s rezidenčními umělci Intermezza, Andreasem Gajdošíkem a Nikolou Brabcovou.

Andreasi, v rámci širšího projektu Intermezzo v GAMPA, jste připravil svůj dílčí projekt s názvem Veřejně prospěšné umělecké práce. Vaším záměrem bylo během vaší rezidence uklidit ulice, pomoc s čištěním břehů řek a soch. Co vás k tomuto projektu vedlo?
Jednou z otázek, s kterou jsem se, zřejmě jako řada dalších umělkyň a umělců, od začátku studia snažil a stále snažím vypořádat, je otázka předchozími generacemi pracně vydobyté autonomie umění – jeho odtržení od současné společnosti, určité bezvýznamnosti pro běžného člověka. Odpověď, kterou v sobě v této souvislosti dokola nalézám, je užitečnost umění, což je motiv nebo spíš aspekt, který se v řadě mých projektů opakuje. Použitelná sauna, program k podávání trestních oznámení, výstava dávající minimální mzdu osobám, které tvoří, co chtějí, pro koho chtějí, bez kontroly. Když mne pro rezidenční vrstvu Intermezza nazvanou Můžem vám pomoct? oslovila Martina Johnová a Jakub Adamec, vnímal jsem to jako příležitost se s aspektem užitečnosti konfrontovat, dotáhnout jej ještě o kousek dále a možná tím toto téma sám pro sebe uzavřít. Rozhodl jsem se tedy jít cestou práce, která je vnímána jako všeobecně prospěšná a přitom se k ní neváže nikterak vysoký společenský status a bohužel ani nikterak vysoké finanční ohodnocení, ba naopak byla v minulosti využívána jako forma nápravy vězňů, alternativního trestu, nebo jen disciplinace nezaměstnaných. A nechtěl jsem přitom poutat žádnou velkou pozornost, vnášet velké významy, ale naopak se spíše ztrácet, působit civilně, všedně. V běžném modrém mundůru jsem tak měsíc prostě jen zametal a uklízel Pardubice.

Registrovali civilisté vaši „atypickou“ práci nebo si rozdílu mezi angažovaným uměleckým projektem a běžnou údržbovou prací nevšimli?
Většinu času jsem se cítil spíše neviditelně, lidé odkláněli pohledy, tvářili se, že mne nevidí. Myslím si – i z vlastní zkušenosti mimo tuto performance, že v naší společnosti jsme zvyklí*é odklánět pohled od všeho nepohodlného, nepříjemného: od špinavé a špatně placené práce, přes environmentální problémy, až třeba po téma stáří a/nebo smrti. Potěšilo mne těch pár osob, které se odvážily zeptat, o jaký projekt jde, nabídly pomoc či se rovnou přidaly, anebo jen daly tip na místa, která by si úklid také zasloužila. Jeden muž v údajně vyloučené lokalitě mne napřímo požádal o vypletí chodníku ke vchodu do bytového domu a pak se zcela zpříma zeptal, zda jsem z „kriminálu”. Odpověď, že jsem z galerie, jej nijak nevyvedla z míry, chtěl vědět, jaké umění dělám. To naopak vyvedlo z míry mne.

Nikolo, vy jste připravila projekt s názvem Leknínový čaj. Vaším záměrem bylo vytvořit prostředí výtvarného ateliéru – místo pro setkávání a odpočinek, tvoření léčebné i terapeutické, přístupné bezbariérově. Co vás k tomuto projektu vedlo?
Koncept projektu Intermezzo mi přijde hrozně fajn, protože vychází ven z běžného galerijního prostoru směrem prožívání a spolupráci, přesahuje svoji uměleckou bublinu a vtahuje i jiné aktéry než ty z klasicky uměleckého prostředí. Přemýšlela jsem, co mohu do tohoto projektu přinést. Chtěla jsem pracovat s něčím, co dělám běžně, jen to ještě trochu posunout směrem k hlubšímu vzájemnému prožitku, neakcentovat tolik výsledek, ale proces práce. Kresba nebo malba je pro mě způsob, skrze který se toto dá dobře transformovat. Snažila jsem se tedy nastavit příjemné a bezpečné prostředí ke společné práci a sdílení, ale dál jsem nic nekonstruovala a nechala jsem volný průběh tomu, co se stane. Čekala jsem, s čím kdo přijde a co se bude dít.

Setkala jste se v s něčím nepředvídaným, nečekaným? Odehrál se nějaký silný příběh?
Představovala jsem si, že budou lidé chodit spíš nárazově, ale utvořila se skupinka, která fungovala po celou dobu trvání mé rezidence. Vznikla taková přátelská ženská skupina napříč generacemi, každá z nás přinesla jiné podněty a příběhy, které se postupně odkrývaly a byly silné. Trávily jsme spolu docela dost času na to, aby se určitá témata otevřely a probraly, také vzniklo hodně výtvarné práce. Myslím, že každá z nás prošla nějakým procesem. Vnímám prostředí, které vzniklo jako velmi intenzivní a tvůrčí.

Co konkrétně naopak vás oba jako iniciátory těchto sociálně-angažovaných projektů obohatilo?
Andreas: S odstupem času si myslím, že to byly hlavně dvě situace. První den jsem uklízel na soutoku řek, jedno místo obývala mimo jiné labuť. Zpočátku byla velmi ostražitá a výstražně syčela. Uklízel jsem tedy s patřičným odstupem a nechtěl ji plašit, avšak zároveň jsem si přál uklidit břeh celý. Později se dvakrát nebo třikrát přemístila tak, abych mohl poklidit opravdu všechna místa, přičemž na konci se vrátila na své původní místo. Když jsem odcházel s několika pytli odpadků a vyloveným kanystrem použitého motorového oleje, měl jsem pocit, že jsme se navzájem pochopili. Druhá situace se stala poslední den. Starší paní mi poděkovala za úklid potoka, říkala, že jej dříve jako děti také poklízely. Svěřila se mi, že jde z nemocnice od bratra, který měl těžkou nehodu a patrně již nikdy nebude při vědomí. Bavili jsme se velmi otevřeně a upřímně o smrti, strachu z umírání i budoucnosti, a poté šli zase každý svým směrem. Já uklízet potok a ona základní školu. Poděkoval jsem ji. A také popřál hodně štěstí i sil.
Nikola: Tím, že jsem se na nějaký čas přestěhovala do Pardubic, jsem měla možnost zažívat a objevovat věci nově, hrozně mě to bavilo. Skrze to jsem vnímala tyto nově vzniklé vztahy a setkání silněji. Určitě mě obohatily jednotlivé příběhy a společně sdílené zážitky. Mimo tento otevřený ateliér jsem měla ještě dva časově ohraničené workshopy se školními dětmi z Pardubic. Byli jsme na soutoku Labe a Chrudimky a pozorovali a poslouchali řeku. Snažila jsem se napnout naši pozornost k věcem, které jsou tak všední, až jsou neviditelné. Dětem stačí jen malý spouštěč a hned vzniká spousta úžasných situací. To byly asi momenty, které jsem hledala a ve kterých cítím vzájemnou inspiraci.

Pojala jste svůj projekt jako výzkum pro demonstraci toho, že by kultura měla být otevřenější pro širší spektrum návštěvníků a nejen pro ty obeznámené, protože samotná tvorba může být obohacující pro kohokoli bez rozdílu?
Je to přesně to, co mě zajímá, vystoupit z čistě galerijního prostředí a skrze určitý proces trávit čas s lidmi a prožívat tato setkání. Přemýšlím nad tím, že workshop může být jednou z příležitostí, jak komunikovat s lidmi co nejvíc bez bariér. Je to způsob, jak se obohatit navzájem, protože každý vždy vnese něco svého a to, jakým směrem se dál vše modeluje, závisí na tom, jak se snažíme naslouchat si.

Andreasi, vnímáte na poli umění nějaké hranice? Co je umění a proč a co už ne? Může být běžná činnost civilisty vnímána jako umělecká angažovanost? Co tyto dva přístupy od sebe rozlišuje?
V umění vnímám hranic velmi málo. Patrně pro jeho historicky se opakující a nekončící snahu hranice znevažovat, překračovat a bořit. Přesto ale nějaké hranice vnímám, obecně asi především: neubližovat ohroženým či slabším. Dílo Clean Hands od Gianniho Mottiho, tedy mýdlo z tělesného tuku Silvia Berlusconiho, mi svým způsobem přijde roztomilé, zatímco performance I Like America and America Likes Me (umělec, zabalený v plsti, žil tři dny se živým kojotem, pozn. red.) od Josepha Beyuse už spíš ani ne.
Rozlišovat umění a ne-umění pro jiné než sebe bych ale nechtěl, na to nejsem dost chytrý – jak mi pravil jeden muž v Pardubicích: měl ses víc učit! Umění je nejspíš asi všude tam, kde jej někdo vidí. Ale abych alespoň na něco odpověděl: myslím, že pokud bych uklízel jako angažovaný občan, chtěl bych uklidit, co nejvíce, pokud jako politik, chtěl bych u toho být co nejvíc vidět, pokud jako vědkyně, chtěla bych toho co nejvíce zjistit, jako podnikatelka bych chtěla co nejvíce vydělat, ale jako angažovaný umělec bych neměl jasné zadání ani kritéria závěrečného hodnocení. Mohl bych uklízet zapomenutá anebo nedoceněná místa, nechat se unášet náladou, pocity, mohl bych uklízet břehy, pečlivě plít vchody vyloučených lokalit, omývat sochy a naslouchat lidem. Umění se často chová neutilitárně, vnáší do situací moment překvapení, zdánlivou nelogičnost, vybočení z daných kritérií. A to i když jde o utilitárnost. Had se možná kousl do ocasu, nebo taky naopak.

Galerie města Pardubic (GAMPA) se pod kuratelou Izy Kaszyńske a Piotra Sikory proměňuje v experimentální prostor, jenž umožňuje transgresivní zkušenost. V umělecké studii Oko / Ucho se autoři zajímají o evoluci lidských smyslů a myšlení. Čím je naše vnímání podmíněno a ovlivňováno?

Parasympatický nervový systém zpomaluje organismus, pomáhá navodit uvolnění a relaxaci. V době přehlcené digitálními technologiemi – kdy nastává otázka, jestli si její četnou přítomnost vybíráme nebo už na výběr nemáme, se objevují časté tendence tzv. „návratu sama k sobě“, „návratu k přírodě“, které jsou ale často založeny na romantizujících ideálech a představách, které a priori není možné naplnit. Nicméně snahy neutuchají a člověk po vypnutí počítače, tedy spíše po jeho přepnutí do „spánku“, svléká svůj každodenní šat a mění jej za hábit, ve kterém přes noc posedává v chýši a vstřebává nejrůznější byliny a drogy pro přechod do jiného stavu vědomí. Tendence „navrátit se zpět k sobě“ tak dostává konkrétních kulis i prostředků a po návratu k sobě se exaltovaný opět navrací za svůj počítač – ovšem s množstvím nových historek, které uplatní při nejbližší konzumaci poledního menu.

Dech se prohlubuje a prodlužuje
Opakem parasympatiku je komplementární sympatický nervový systém, který ve zkratce odpovídá za tři základní reakce organismu, jež nás nutí jednat, neboli: bojuj, uteč, zmrzni (z angl. fight, flight, freeze). Takové reakce jsou člověku častou zkušeností a právě kurátorský tým chce v prostorách galerie vytvořit místo, kde se mysli dopřeje úleva a pocit bezpečí. Vybrané umělecké práce tří umělkyň a jednoto kolektivu umělkyň mají takové stavy navodit.

Další umělkyně, Edka Jarząbová a Anna Siekierska, se rozhodly vytvořit tvůrčí tandem. Skrze průvodkyni vybranou z rostlinné říše – samotnou mandragoru, jež je mytologií opředena o magické i léčivé účinky, se spolu s kurátory oddali do týden trvajících prací soustředěných na praktiky hlubokého naslouchání, meditace a vykuřování. V jejich práci chtěli nechat mandragoru znovu vstoupit do uzdravujícího vztahu s lidským světem. U tohoto záměru nechybí samozřejmě současná tendence a tenze pomyslet na ochranu lesů nebo se vztahovat k problematice nerostných surovin či vysušování mokřadů pro stavbu dalších sídlišť či silnic – zkrátka rituál se spásnými myšlenkami, které se přemění v artefakty v galerii pro několik málo návštěvníků v rámci perceptuálního množství zájemců o kulturní dění, jež je v oblasti galerijní a výstavní činnosti v tuzemsku něco málo pod 2%, přestože roste.

Přestat vnímat skrze EGO, tedy tak, že je člověk nadřazen, ale smýšlet EKO, tedy tak, že člověk je součástí, je hodnotné přechýlení mysli, jež je základem pro jiný přístup v jednání. Do jaké míry lze ale ovládnout mandragoru a změnit skrze ni produkování uhlíkové stopy, je vskutku otázkou. V knize The Botany of Desire: A Plant’s-Eye View of the World (Random House, 2001) uvádí americký vědec a environmentální žurnalista Michael Pollan teorii, ve které předkládá principy koevoluce, kdy rostliny ovládají člověka na základě čtyř základních lidských tužeb. V jablku se odráží touha po sladkostech, v tulipánu po kráse, v marihuaně po opojení a v bramborách po kontrole. Rostliny tak přechází do aktivní role a podmaňují si tužby člověka. Každá úvahová část představuje lidskou domestikaci a člověka jako „lidského čmeláka“ a skrze tyto úvahy a výzkumy se Pollan dostává až k problematice genetické modifikace.

Galerie jako laboratoř mysli
Můžeme-li si tedy podmanit byliny a dojít skrze ně k vyřešení environmentální krize zřejmě výstava nedokáže, ale v rámci kooperace s mandragorou je jisté, že aktivace parasympatického nervového systému může proběhnout.

Oko / Ucho
GAMPA (Příhrádek 5, Pardubice)
15. 9.—28. 11.

Výstava Kolik země člověk potřebuje přináší až palčivě aktuální téma. Bez ohledu na krize, kterými jsme před několika měsíci jako lidstvo prošli (a které tímto nejsou u konce), klade výstavní projekt Tomáše Knoflíčka nikoli množství otázek, ale paradoxně spíše postojů modelujících odpovědi.

Skupinová výstava celoročního cyklu Revoluce, který probíhá v Galerii města Pardubic (GAMPA) není ani tak revolučním křikem, jako spíše konstatujícím tvrzením a artikulováním skutečnosti, kterou lidstvo již nejednou zažilo a ke které se opětovně dostává. Nutno ale podotknout, že viník není jednoznačně usvědčen a přesto se o něm tuší – člověk koná v návaznosti na jiné konání, množství akcí způsobuje další nespočetné množství reakcí a tento řetězec je splétán ve skutečnost, jež nám může nebo nemusí být libá, ale musíme se s ní konfrontovat a vyrovnávat. Již v Tolstého povídce Kolik země člověk potřebuje, která bývá označována za jednu z nejlepších 19. století a jejíž název je s odkazem k ní uzmut pro tuto výstavu, se Lev Nikolajevič věnoval i otázkám chtivosti, nenasytnosti a urputnosti. K ilustraci v příběhu sepsal postavu rolníka Pachoma, jenž se na popud závisti majetku sousedů chtěl dostat k co největšímu vlastnictví půdy, až nakonec při honbě za mamonem přecenil své síly a mrtev padl k zemi. Kvůli chtivosti mnoha a mnoha lánů mu nakonec zbyla – a stačila! – jen půda pod vlastním tělem.

Umělci Martin Kubica, Oldřich Morys, Filip Nádvorník, Libor Novotný, Jan Pfeiffer, Adam Vačkář a umělkyně Kateřina Burgertová a Juliana Höschlová na toto téma reagují různými přístupy i médii – podlaha ze samorostů či galvanizované bolševníky jsou vymodelovaným výrazivem, které je výpovědní samo o sobě i srozumitelné a poutavé pro návštěvníka.

Jako celek přináší výstava rozmanitou výpověď a nazírání na problematiku, jež člověka provází od chvíle, kdy začal chtít vlastnit. V dílech je zastoupený vztah k přírodě, který je ale zpravidla negativně deformovaný – zneužívající, degradující. Kritizovaný je také faktor určité aktivity, která ale není brána primárně jako pozitivní, ale naopak poukazuje na důsledky v podobě povrchnosti či těkavosti. Teritoria­lita je v prizmatu výstavy také nahlížena kriticky – a to z hlediska své invazivnosti a také destruktivnosti. Svým morálním pohledem se výstavní projekt snaží ukázat, že představa neustálého růstu je pomýlená. Více odpovídající harmonickým důsledkům je spíše cykličnost, se kterou bychom se měli naučit sžít. Co tedy vlastně přináší pokrok a kolik země skutečně potřebujeme, jsou hlavní otázky výstavy, které jsou ale už ve skutečnosti principiálně již tak trochu zodpovězeny. To ale neznamená, že není moudré si je připomínat.

Kolik země člověk potřebuje
GAMPA – Galerie města Pardubic (Příhrádek 5, Pardubice)
24. 6.—29. 8.

Pronikání malby s dějinami a hudbou je obsaženo v tvorbě, kterou představuje výstava Apokatastasis & Fuga per canonen v pardubické GAMPA. Ta je druhou a třetí částí výstavního triptychu umělkyně Gabriely Těthalové. Po vstupu do výstavních prostor je divák vtažen do scenérie vizuálních i zvukových vjemů a touží pochopit předkládané souvislosti.

Efekty, deformace, algoritmy
Hudba linoucí se galerií teritorializuje nejen její prostor, ale přeměňuje i zpravidla očekávané ticho na rozprostřený zvukový vjem. Nikoli v podobě pouhého podkresu pro vnímání vizuálních vjemů, ale jako svébytná část obrazově hudebního výstavního triptychu.
Výstava Apokatastasis & Fuga per canonem je mnohavrstevnatým projektem, který dokáže zaujmout svou neobvyklou vizualitou, vtáhnout skrze instalaci a v neposlední řadě otevřít prostor pro rozjímání nad historickým kontextem tvůrčích forem, které jsou ve svých principech k nalezení jak v minulosti, tak v přítomnosti, kdy jsou snad oba přítomny v čase budoucím a čas budoucí je obsažen v čase minulém, jestliže všechen čas je věčně přítomný – jak také T. S. Eliot (1888–1965) ve sbírce Čtyři kvartety navazuje na stoický koncept apokatastasis svými verši.

Apokatastasis & Fuga per canonen
GAMPA (Příhrádek 5, Pardubice)
8. 10—10. 1. 2021