K výstavě Artikl. Sedm let s uměním, která probíhala v termínu 29. 2.–30. 8. 2020 v Galerii Středočeského kraje, jsme vydali katalog.

Jedná se o krásný grafický artefakt, který tuto výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu uchovává ve zcela specifické podobě: pracovali jsme jak s detaily – na obálku jsme užili parciální UV lak, který zvýrazňuje grafické prvky, nechali jsme udělat hranatý hřbet a použili černé svorky, které design katalogu, který je laděn do černobílé, ještě umocňují. Obálku jsme tiskli bílou barvou na černý papír Plike o gramáži 330g/m2. Formát katalogu zachovává šířkou časopis Artikl, výškou jej ale přesahuje a tento zcela specifický a elegantní formát přináší na matném křídovém papíru opravdu libé zhlédnutí svého obsahu. Katalogem prostupují fotografie instalované výstavy a texty k jednotlivým umělcům a také jména autorů, kteří v Artiklu publikovali. Katalog je vydán v limitovaném počtu 100 ks, kdy každý z výtisků je číslován a jedná se tak o sběratelskou edici. Tisknut byl ve specializované tiskárně na katalogy a výtvarné publikace Indigoprint. Objednat si jej můžete na mailu redakce@artikl.org s předmětem KATALOG.

počet stran 20
formát 195×297 mm
grafická úprava a sazba: Lada Poppy
vydalo media4free s.r.o. v roce 2020
cena 300 CZK

Týden trvala možnost zhlédnout výstavu k sedmi letům vydávání Artiklu, kterou jsme 29. února 2020 zahájili v Galerii Středočeského kraje. Šíření viru nám ji zavřelo, šíříme ji tedy k vám – zatím – alespoň na papíře, než se 12. května opětovně otevře. Prodloužena je až do 30. srpna.

Umění musí být viděno, abychom se z něj mohli těšit.

Výstava malíře, fotografa, intermediálního výtvarníka, designera Eugenia Percossiho v Kutné Hoře je rozhovorem o životě a nesmrtelnosti.

Smrti se nebojím, smrt není zlá…, napsal cirka před sto lety umírající mladý básník Jiří Wolker. Na svou dobu odvážná slova jako by prorocky vyjadřovala přístup dnešní společnosti k symbolice smrti. Oděvní móda, zábavní průmysl, užitkový design využívají lebku, tradiční symbol smrti a smrtelnosti, jako sémanticky vyprázdněný znak, jako ornament, jako ozdobnou nálepku. Všestranný umělec učinil fotografickou sbírku takových kuriozit ze svých amerických cest předmětem novomediální instalace do výstavy Death is cool.

Videoinstalace (2008–2010) dokumentuje rozmanité bizarní příklady popkulturního zcizení, odznačení kdysi snad respektovaného, posvátného symbolu. Tvůrcům módních ozdob přitom nejde o detabuizaci, nebo naopak o adoraci smrti. Obraz lebky či kostlivce neslouží dominantně již ani jako „cechovní znamení“, jako výraz příslušnosti k nějaké subkulturní sociální nice (v hudbě, v motorismu, v politice). Eugenio Percossi dokumentuje postkulturní přivlastnění symboliky pro komerční účely na inventáři komických, kýčovitých kuriozit. A v tomto „dokumentu“ vyjadřuje když ne přímo kritiku, tedy určitě údiv nad tím, kam až konzument i tvůrce mohou dojít.

Touhu po nesmrtelnosti, která bývá tak zřetelně čitelná právě na portrétních malbách či dnes fotografiích, nasvěcuje ve svérázném malířském dialogu Eugenio Percossi dvěma obrazovými cykly, které tvoří těžiště výstavy v Galerii Středočeského kraje. První je variací na dílo Giovanniho Battisty Moroniho (1520–1578), druhý cyklus nese název Into the Blue (2017–2019). V cyklu After Moroni (2018–2019) přemaloval E. Percossi sedm pozdně renesančních portrétů ve své době významných italských osobností do současné situace: z ušlechtilých tváří zůstaly lebky, roucha nahradil černý plášť bez jediné drapérie, bez jediné známky života. Jen důstojný, vzpřímený postoj a vyvýšené umístění nynějšího obrazu svědčí o někdejší významnosti zobrazených „nesmrtelných“. Naproti nim jsou bez zásluhy učiněni nesmrtelnými paradoxně jiní zemřelí: nebožáci, kteří své kosterní ostatky prodali na vědecké účely, a tak přežili alespoň jako anatomické pomůcky. V cyklu Into the Blue E. Percossi hyperrealisticky a v hyperzvětšení vymaloval na chladném, studiovém modrém pozadí autentické lebky, které jsou používány jako učební materiál. Každá deformace, každý anatomický řez, šrouby a pružiny sloužící k didaktickým demonstracím, vše je detailně vykresleno jako na renesančním zátiší. Nebo možná jako na reklamní fotografii, pokud by klienty na modelech nelekaly vykotlané čelisti, polorozpadlé chrupy, následky nemocí, podvýživy a strádání někdejších neznámých nositelů. Těch třináct bezejmenných chudáků je zde ovšem stejně slavnostně vystaveno jako duchové oněch šťastnějších boháčů. Obě skupiny spojuje dnes nejen anonymita a stejný konec, ale především tato posmrtná oslava, jejich druhá nesmrtelnost vytvořená současným umělcem.

Otevřeme-li se empaticky oběma cyklům maleb, pocítíme zde smrtelnost zpřítomněnou jako výsostný estetický zážitek. A nijak to neumenšuje náš respekt před smrtí samotnou. Naopak, výstava Death is cool je pocta Životu. Life is cool.


Eugenio Percossi: Death is cool
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
19. 5.—1. 9.


text: Zbyněk Fišer

Stálá expozice ze sbírek kutnohorské Galerie Středočeského kraje Stavy mysli / Za obrazem byla v roce 2015 oceněna jako nejlepší ve své kategorii v ČR. S podtitulem Obměny a intervence usiluje o přízeň diváků v aktualizované podobě od prosince 2017 do prosince 2020. Jaké má v poločase skóre?

Mylná, zavádějící, přesto vžitá stereotypní představa o stálých expozicích mimopražských galerií jako usedlých výstavách učebnicově známých motivů z dílen regionálních Mistrů bývá zdrojem zívání již při vyslovení slova galerie. Stereotypně vychované „žactvo“ ve věku 5–95 žádné povyražení neočekává. Galerie Středočeského kraje (GASK) ovšem není žádná regionální galerie. Tím méně stereotypní. Expozici Stavy mysli / Za obrazem provází hned několik nesamozřejmostí: výpravný katalog o 370 stranách, obměňování, resp. průběžné doplňování expozice, umělecké intervence šité přímo na míru expozici a soubor necelé desítky pracovních sešitů pro dětské návštěvníky. Už proto si myslím, že na první cenu v Národní soutěži muzeí Gloria musaealis 2014 v kategorii muzejní výstava roku může být GASK po právu hrdá.

Porota ocenila „objevný a působivý způsob prezentace, založený na pestrém spektru citového a myšlenkového života člověka“. Ten údajně poskytuje jednak aktivní a intenzivní prožitek vystavených děl, zároveň „čisté architektonické řešení návštěvníkovu pozornost neodvádí, naopak umocňuje zážitek z prezentovaného souboru“ (katalog, s. 5). Co překvapivého nabízí výstava Stavy mysli / Za obrazem skutečně? Zvolna se zanořme do expozice v někdejší Jezuitské koleji v Kutné Hoře, nechme se vést její charakteristikou a dopřejme si plné doušky rozjímání v rozsáhlé výstavě. Sledujme, co s námi jako vnímavými návštěvníky – diváky, čtenáři a posluchači – „synchronní“ uspořádání doopravdy dělá.

Pojmy jsou v sálech jako nadpisy umístěny na stěnách, v jejichž blízkosti jsou artefakty instalovány. Potkáváme díla od renesance po 21. století, s akcentem na století dvacáté, od Toyen a J. Čapka přes V. Hynaise a R. Rauschenberga až k O. Zoubkovi či M. M. Pavelkové. Sály i stěny jsou poměrně hustě zaplněny – děl je více než 260, takže někdy máme dojem mimovolného prolínání zobrazovaných vlastností. Divácký pocit nerozhodnosti, zda konkrétní dílo patří do té či oné kategorie v kontrastní dvojici nadpisů (např. vzpomínání vs. zapomínání, sevření vs. volnost), ovšem ukazuje na přirozenou vícevrstevnatost konkrétního díla a jeho bohatý interpretační potenciál. Kladu si však otázku, zda výstava přinášející to nejlepší, rozuměj: vskutku špičková, reprezentativní výtvarná díla, takový návodný slovní doprovod potřebuje. Dvojjazyčnost nadpisů dává tušit, že instruktivnost zvolených pojmů je záměrná. Divák se tedy může rozhodnout, zda pojmy bude číst, resp. zda se jimi bude řídit při své recepci vystavených exponátů, nebo zda je bude ignorovat. Reakce některých návštěvníků mi potvrdily užitečnost pojmového ukotvení, jež napomáhá rychlejší orientaci v „náladě“, v sémantické identifikaci poselství daného segmentu výstavy. Je to jistě užitečné opatření i pro práci lektorského centra GASK. V tvořivých, otevřených návštěvnících rozehrává nadpis performativní přístup. Byl jsem svědkem „tanečních“ kreací či imitujících grimas, kterými si návštěvníci vytvářeli okamžité vazby k dílům tady a teď.

Bonmoty do památníčku
Za méně zdařilý považuji koncept verbálních intervencí. Výstavu provázejí výroky českých nebo světových filozofů, básníků, spisovatelů, výtvarných umělců nebo hudebníků, a to v češtině s anglickými překlady: např. bratří Čapků, V. Havla, Banksyho. Ne vždy je uveden pramen, z něhož kurátor citoval, letopočet vzniku textu vesměs bohužel chybí. V tištěné sbírce aforismů nebo v případě mott je přirozeně v popředí komunikace nadčasový význam citované myšlenky. Jestliže expozice popírá chronologii, datace textů by časové hledisko zdánlivě sugerovala, ale jen zdánlivě. I popisky artefaktů nesou informace o životních datech autora a díla; signalizace časového ukotvení citátů by podpořila nadčasovost myšlenkového tvoření vůbec. Především však vnímám citáty v této bohaté expozici jako názorovou invazi, která divákovu pozornost tříští a odvádí jiným směrem. Nejde totiž o žádné banální bonmoty do památníčku. Samy o sobě jsou hodnotnou antologií myšlenek, která může tvořit pendant vizuální dimenzi výstavy. V expozici samotné však citáty nejednou dominují nad vystavenými díly a zbytečně ji intelektuálně zatěžují.

Méně bylo by více. Již proto, že současný koncept aktualizačních výtvarných intervencí nutně provázejí tabulky s interpretačními komentáři a expozice se informačně ještě více zahušťuje. Přehlcenost údajně „čistého architektonického řešení“, jež je porotou ceněna, podle mne návštěvníkovu pozornost ubíjí. S další obměnou bych doporučil expozici probrat, proředit, provzdušnit.

Oživení
Co ovšem nelze s pochvalou opomenout, je několik „pomůcek“ zřízených pro slabozraké návštěvníky. Pár obrazů je převedeno do zmenšeného reliéfu pro haptické vnímání a dílo je ještě popsáno slepeckým písmem. Bohužel nejsou takto zpřístupněny plastiky, přičemž zde by již bylo možno pracovat i s modely 1 : 1. Ale při současné hustotě výstavy již pro haptické modely není dostatek místa. Útěchou budiž informace, že při speciálních komentovaných prohlídkách jsou nevidomým vybrané plastiky taktilně zpřístupněny.

Že expozice žije, dokládají rovněž tzv. intervence, kurátorované vstupy několika současných umělců, jejichž díla v expozici vystavena nejsou. Ti připravují své konkrétní dílo přímo pro stálou expozici jako svého druhu site-specific intervenci a nabízejí tak jakousi variaci, alternativu, postoj vůči danému místu výstavy. Pro některé je takové dialogické vyjádření prvním vystoupením v GASK (např. konceptuální zrcadlový objekt F. Kowolowského nebo jemná nástěnná malba A. Součkové v okolí obrazu V. Boštíka). Přidanou hodnotou stálé expozice Stavy mysli / Za obrazem je obrazová dokumentace výstavy na 210 stranách stejnojmenného katalogu (2018), který rovněž obsahuje komentované představení drobné stálé výstavy zaměřené na současnou plastiku Alej světců a osm speciálních esejí k výstavě, galerii a k problematice role umění a kreativity (Jana Šofrová, Richard Drury, Veronika Marešová, Eugen Brikcius, Cyril Höschl, Jaroslav J. Alt a Maruška Svašek). Slovní citátové komentáře, aktualizované výtvarné intervence, pracovní sešity nebo katalogové texty tak vytvářejí intertextuální, ba intermodální síť vztahů. Pokoušejí se bořit výstavní a kunsthistorické stereotypy a propojováním významů nalézají schůdné cesty k představenému umění, cesty k vlastnímu zážitku i jeho sdílení. ∞


Stavy mysli / Za obrazem.
Obměny a intervence.
Stálá expozice Galerie Středočeského kraje.
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
Autor stálé expozice: Richard Drury
Kurátorky intervencí: Veronika Marešová, Adriana Primusová


text: Zbyněk Fišer

„Galerie vždy podporovaly progresivní muzikanty, některým pomohly doslova přežít – třeba americkým minimalistům. Dnešní scény jsou přirozeně plné přesahů: hudba se prolíná s koncepty, videem, performancemi, grafickými partiturami, novými médii. Galerie Středočeského kraje nyní dává prostor umělcům i publiku, které zajímá tohle přirozené prolínání, chtějí se do něj ponořit na jeden den a v Kutné Hoře třeba i přespí.”, říká publicista a scenárista Pavel Klusák, kurátor události A Day of Sound.

Elektronika, multimédia a performance ovládnou v pátek 6. září GASK a jeho zahrady v mezinárodním jednodenním festivalu. Připraven je osmihodinový line-up futuristů, vizionářů a experimentátorů. Projekt s názvem A Day of Sound zahájí původní performancí pro galerijní zahrady bývalé jezuitské koleje výtvarník, hudebník, literát, loutkář a akční umělec Petr Nikl. „Pocta Olze Karlíkové“ má speciální formát terénního koncertu v pohybu, jejíž jedinečné grafické zápisy zpěvu ptáků „navrátí“ do volného prostoru mezinárodní ansámbl sedmi významných improvizátorů: londýnská rezidentka Lucie Štěpánková, George Cremaschi (USA), Ivan Palacký, Peter Graham, Pavel Zlámal, Pasi Mäkelä (Finsko) a Petr Vrba.

Večerní část se soustředí na britské elektronické producenty, kteří pracují i s videem nebo vyprávějí koncepční příběhy. Renomovaný autor a zvukový umělec Scanner (UK) uvede program Mass Observation, jehož světová premiéra se konala letos v pařížské galerii Centre Pompidou. Scanner, vlastním jménem Robin Rimbaud, si získal kontroverzní věhlas odposloucháváním mobilních sítí a včleňováním hovorů do ambientní hudby v reálném čase koncertu. Znepokojivá a zároveň zvláštně opojná audiovizuální meditace se točí kolem úniku osobních dat a sledování občanů státním i soukromým sektorem.

Roly Porter (UK) z Bristolu má pověst elitního producenta na postbeatové scéně. Jeho koncepční programy se objevily na nejvýznamnějších světových festivalech elektronické hudby. Album Third Law tematizovalo lety do vesmíru bez lidské posádky, nejaktuálnější projekt Kistvaen se vrací k dávným pohanským písním pohřebních rituálů. Na A Day of Sound vystoupí Roly Porter v nočním sólovém setu.

Petr Válek si získal mezinárodní publikum svými internetovými videi s prezentací vlastní noisové DIY elektroniky, v GASK vystoupí naživo. Posledním z hlavních aktérů festivalu je rakouské ženské duo Agnes Hvizdalek & Billy Roisz. V jejich podání bude v GASK uvedena světová premiéra nového projektu – dua pro hlas, elektroniku a živě generované video. º


A Day of Sound
GASK – Galerie Středočeského kraje (Barborská 51–53, Kutná Hora)
pá 6. 9. / odpolední program 16:00—19:00 / večerní stage od 20:00—0:00 • 350 Kč


text: Šárka Krombholzová

Pražské Quadriennale, Křižíkův pavilon C, labyrint z dřevotřísky určený dětem a z větší části pojednaný přizvanými umělci. Šablony zvířat Markéty Hlinovské, magický obraz Terezy Damcové, Kakalíkovy ikonické kresbičky. Platforma Máš umělecké střevo? (MUS) letos realizovala doprovodné a vzdělávací programy pro školy, rodiče s dětmi a ostatní zvědavé návštěvníky na největší přehlídce scénografie v našem regionu.

Zároveň letos uplynulo deset let od chvíle, kdy podobný labyrint kreativních zastávek vytvořil Ondřej Horák jako doprovodný program tehdy ještě neotevřené galerie GASK. Následovala snaha zaujmout děti na školách a nově vznikající galerii jim představit. „Hledal jsem způsob, jak představit veřejnosti a školám nově vznikající galerii. Nakonec jsem se rozhodl, že když nepůjdou oni do galerie, musí galerie za nimi,“ pokračuje Horák. Objednal londýnský doubledecker, výtvarně ho nechal ztvárnit výtvarníky Jiřího Frantu a Davida Böhma a dal umění do pohybu. Projektu GASKtour, který se později stal vlajkovou lodí galerie, se zúčastnilo přes třicet škol ve středočeských městech a červeného autobusu si všimly i další muzea a galerie. Právě tyto dva projekty stály na začátku soutěže a později celé vzdělávací platformy Máš umělecké střevo?

Ze třiceti škol na počátku se staly během dalších let stovky středních škol nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Maďarsku a nejnověji také v Německu, kde sdílí stejné přesvědčení, že je důležité pojmout umělecké vzdělávání jiným způsobem. Projekt platformy MUS reaguje především na problém v tradičním modelu uměleckého vzdělávání, které často výtvarnou výchovu degraduje na nezajímavou nebo prostě „oddechovou hodinu ručních prací“. „Umění jako forma kritického přemýšlení o světě kolem nás jako důvod kladení si důležitých otázek o naší společnosti a jazyk, kterým se tyto otázky snažíme zodpovědět u nás, není zažitý a často ani akceptovaný. Vyučování kreativních předmětů, jako jsou výtvarná, hudební nebo dramatická výchova, má tvořit jeden celek rovnoprávný všem ostatním vyučovacím hodinám,“ vysvětluje Ondřej Horák. MUS k tomu využívá obecná témata (hranice, identita), která se stávají impulzem pro studenty a ti na ně během školního roku odpovídají libovolně zvolenými prostředky. Platforma MUS také zprostředkovává workshopy s umělci, spolupracuje s galeriemi, uměleckými festivaly či institucemi, nabízí galerijní turné po současných výstavách a realizuje animované filmy o historii umění nebo umisťuje umělecká díla v rámci projektu Apendix mimo galerie.

A proč je důležité dělat věci jinak? „Asi především proto, že se svět kolem nás neustále mění. Právě vzdělávací instituce, jako jsou školy, a kam osobně řadím i galerijní instituce, nemohou přijímat žádná dogmata, ověřené, a tedy bezpečné způsoby komunikace. Je nutné hledat způsoby, jak dělat věci jinak,“ dodává Horák. ∞


text: Martina Freitagová

Dobrý fotograf se dívá na svět jinýma očima. Vykročí za hranice našeho světa a zavede nás do nových koutů. A skutečně: při návštěvě výstavy Jolany Havelkové má divák pocit, že ačkoli fotografované skutečnosti zná, vidí je takto poprvé v životě.

Na výstavě Jolany Havelkové Nemluv na mne tak složitě v Galerii Středočeského kraje můžeme vypozorovat minimálně dvě zásadní tendence: tou první je soustředěnost na detail, přesněji na výřez viděné skutečnosti, tou druhou práce s fotografií jako s grafickým listem nebo malířským plátnem. Obě tendence se protkávají v působivé symbióze.

Přístup akcentující detail nebo výřez spatřeného světa zastupují cykly inspirované např. architekturou (Původní plán, 2008–2010) nebo stopami bruslí na zasněženém ledě (První bruslení, 2008–2009) nebo hyperrealistické fotografie plastových obalů (Šperky, 2015–2018). Zároveň je tu důležitý úhel pohledu – výhradně shora nebo zdola. Zobrazením architektury z podhledu se vyruší urbánní pozadí a fotografka může rozehrát působivou skladbu křivek, linií a kontrastů světla a stínu na vyhlazených plochách stěn. Detaily budov najednou působí jako fotografie modelů z konstrukčního ateliéru. Jsou precizní, vyrovnané, bez jediné pihy – pro nás smrtelníky nedosažitelně dokonalé, vzbuzují úctu, zastavují dech, překvapují svou přesností a svou čistotou. Práce Jolany Havelkové s fotografiemi architektury vnímavého diváka zasahuje.

Věci, které Jolana Havelková fotografuje, jsou často výsostně intimní povahy. Ač se to nezdá, bývají to entity povrchové, krycí, obalující či ochraňující: například oděvy, nebo jako v případě cyklu Šperky plastové obaly. Prázdné umělohmotné přihrádky jsou strojově vytvarovány do zaoblených misek s půvabně prolamovanými dny. Při vhodném osvícení prosvítají jako ze skla, polykají chladné ocelové odlesky a vypadají jako sbírky vyleštěných drahokamů, opálů nebo šperků ze zlata. Na obraze oscilují mezi tušenou křehkostí a na odiv stavěnou silou, hladkostí odlitku, jistotou výbrusu a pevností celku. Není rozhodující, co je nahoře, co dole, co uvnitř vaničky, co na okrajích. Iluze je dokonalá. Z plastových výlisků učinila fotografie Jolany Havelkové tvarované cihličky zlata – jiný naopak vnímá hluboké prázdno.

Tendenci tíhnoucí k výtvarnému uchopení fotografie představuje cyklus partitur Kmochových písní se zřetelnými grafickými úpravami obrazu (Návrh na změnu partitury, 2005–2013). Zásahy do fotografie umožňují autorce zpracovávat snímky partitur kopírováním, vymazáváním, překrýváním a rozmanitým deformováním vybraných motivů. Z notových záznamů Kmochových písní už identifikujeme jen zlomky, ale o ty právě jde. Celý typografický systém notových značek a hudebního názvosloví i texty písní jsou fragmentarizovány a ve výběru nově skládány. Občas je černobílá předloha překlopena do zlaté nebo červené. Jednotlivé písně jsou graficky rozmanitě překomponovány, až se zdá, že hrát už se podle zpracovaných partitur nebude. Mnohem spíš připomínají technické nákresy elektroinženýrů, chemické struktury, secesní ornamenty nebo neznámé písmo. Ovšem i tato grafická kmochiáda je relativizována – tentokrát spoluprací s hudební performerkou Lucií Vítkovou, která spolu s autorkou cyklus partitur převedla do akustické podoby. V prostoru výstavy je slyšet hudba z jejich společného CD Návrh na změnu partitury (2013). Posluchač pak může rovněž sledovat promítání fotografií, které Jolana Havelková pořídila z průběhu nahrávání, z míst, kde František Kmoch působil, nebo také v kolínském muzeu, kde je uložena skladatelova pozůstalost.

„Malířsky“ ve smyslu fotografie místo barvy na štětci je k vytvoření obrazu užita fotografie např. v cyklu komprimovaných autorčiných archivů Možnosti paměti (2018) nebo také částečně v souboru poskládaném ze záběrů kontrolních kamer ve veřejném prostoru Citlivá data (2012–2017). Dominantním tvůrčím principem je kompoziční řešení celku. I tady přirozeně Jolana Havelková promýšlí každý krok do detailu. V monotónním pásu drobných, časosběrných snímků krajiny, měst a nejrůznějších periferií se objevuje sama autorka, která se nechává fotografovat skrytými kamerami, jež na tato území dohlížejí. Sledovaná si následně vždy záznamy z jednoho dne přisvojila a upravené snímky zkomponovala do vizuálně působivých celků. Tvůrčí intervence fotografky v cyklu Citlivá data není samoúčelnou diverzí, nýbrž zdařilým poukazem na rostoucí porušování soukromí.

V cyklu Možnosti paměti autorka používá jednotlivé fotografie místo barvy nanášené štětcem. Zkondenzované archivy tisíců převážně černobílých fotografií vytvářejí při zmenšení abstraktní rastrovanou kompozici. Autorka pak do obrazu vstupuje a umísťuje na plochu průsvitné fotografie postav, které se prolínají s jeho strukturou. Je to vlastně vždy fotografie, která byla uložena nahoře v krabici se starými fotkami a určovala tak její obsah. Zhuštěný archiv se stává pozadím pro jinou fotografii. Přitom obé je de facto nerozluštitelné, neidentifikovatelné. Obrazové sdělení tedy zůstává pouze v rovině náznaku. Vizuální vjem nese poselství nejistoty, iluze, prchavosti a nepřenosnosti.

Nový pohled si autorka dopřála i na své oblíbené krajiny (cyklus krajina 06, 2006–2007). Nedozírně ploché bělavé pláně z okolí Kolína jsou vnořeny do mlžného oparu; odtud prosvítají jen kostry holých topolů, obrysy vzdálených stavení, ploty, sloupy a opuštěné úvozy. Variace na téma hledání, odcházení, rozpouštění a odtékání krajiny sjednocuje vibrující struna horizontu. Osamělé motivy vypadají jako rozmazané kulisy, zachycené v posledním okamžiku před svým rozplynutím. Vše jemně rozostřeno, jako by malováno do sametu. A přesto ne úzkost, nýbrž pokorné odevzdání a zádumčivé rozjímání na hranici nekonečnosti a pomíjivosti. Tak chutná naděje? ∞


Jolana Havelková: Nemluv na mne tak složitě
kurátorky: Veronika Marešová a Adriana Primusová
architekt výstavy: Jan Hájek
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
27. 5.—28. 10.


text: Zbyněk Fišer

Zklidnění. Předpoklad nutný k tomu, abyste mohli vstoupit do kontemplativní expozice Kaligrafie zvuku sklářské umělkyně a designérky Lady Semecké.

Foukání, broušení, rytí, přetavení, tavení, lehání, leštění, stavování. Všechny tyto techniky jak z homogenní a amorfní pevné látky vytvořit estetický objekt si Lada Semecká osvojuje přes dvacet let, kdy se na české výtvarné scéně pohybuje. Za tu dobu vytříbila svůj vztah ke sklu a dalším přírodním materiálům do rozličných podob. Ve své první výrazné invenci se v rámci diplomové práce věnovala okenním výplním do hrobky zakladatelů desenských skláren, rodiny Riedlů. Přestože je hrobka postavena v novogotickém slohu, doplnila ji Semecká současným autorským přístupem a okenní tabule vytvořila technikou stavovaného skla. Nevrátila se tedy anachronicky k obdobě vitráže, ale představila dílo s autorským rukopisem čistého, haptického až sochařského charakteru. Propojila tak původní stavbu postavenou v roce 1890 s vlastní intencí realizovanou v roce 2000.

Princip propojení dvou světů – prostor bývalé jezuitské barokní koleje a v něm instalovaných současných sklářských děl – je k vidění i v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. Další princip, který výstava Kaligrafie zvuku odkrývá, je kontrast. Kontrast hutného a temného vůči minimalistickému a křehkému. Kontrast barokních prostor středoevropské kultury a dálněvýchodního minimalismu Japonska.

Ladu Semeckou dlouhodobě inspiruje příroda, kosmologické jevy a pohyb. Tedy něco, co se principiálně mezi konkrétním a abstraktním nachází. A právě ta drobná nuance mezi těmito dvěma póly je hledaným východiskem pro vznik konkrétních děl. Semeckou výrazně ovlivnil čtyřletý pobyt v japonské Tojamě. Nové prostředí s rozdílnou kulturou i estetikou jí přineslo uvědomění, jak hluboko se do lidské paměti vepisuje právě zvuk. Ruchy a zvuky, které každý den samozřejmě vnímáme, v nás zanechávají hluboké vzpomínky a dokážou vyvstat ještě dlouho po opuštění místa, ve kterém jsme je slyšeli – jak tomu bylo u Semecké, kdy při pobytu v Tojamě slýchala ještě zvuky z prostředí, kde předtím dlouhodobě žila. Nejen toto uvědomění, ale především prostředí s novými zkušenostmi a zcela jinou kulturou a estetikou ji přivedly k dalším podobám jejích prací.

Výstava v experimentálním prostoru GASK představuje jak starší stavované obrazy, tak obrazy z cyklu Flow (2015). Ty nesou vizuální stopu pohybu sypké hmoty a odkazují tak k procesu utváření viditelných i neviditelných atmosférických jevů. Obrazy mraků a oblačných soustav jsou výraznými díly, která uchovávají záznam samovolného procesu nízkofrekvenčních vibrací a svou vizualitou referují o způsobu šíření vln prostorem. Svou estetikou minimalismu a specifického dynamického řádu nechávají diváka vplout do drobných, ale viditelných částeček skleněné drti a zhlédnout obraz nesoucí vizuální stopu této sypké hmoty. Zatavený pohyb jemnosti, meditativní ustrnutí rozvířeného. Taková slovní obkreslení obrazy mraků a oblačných soustav vyvolávají.

Ve sklepním výstavním prostoru se kromě notného objemu prázdna, který dává celé expozici dostatečný pocit potřebné vzdušnosti, objevuje několik objektů. Tvarem připomínají nádoby nebo vázy, ale při bližším pohledu na ně je zřejmé, že se nejedná o objekty užitého umění. Objekty s názvem Mezi tady a tam (2018) už svým názvem odkazují k myšlenkám, které Semecká těmito objekty zhmotnila. Tedy úvahám o prostoru vnitřním a vnějším, o hranici vymezující dva póly téhož. Bílé nádoby minimalistického tvaru z porcelánu zároveň vytvářejí tenzi mezi tichem a zvukem, kterou vyvolává pomyslné srdce z plsti, jímž může návštěvník nádobu rozeznít. Instalace se tak pro návštěvníka stává interaktivní možností a z diváka vytváří potenciálního posluchače.

Dalším dílem, které pracuje s možností zvukového vjemu, je subtilní zvuková instalace Neslyšně (2017). Ta je tvořena průhledným skleněným a olověným objektem, které jsou zavěšeny na provázku v konstrukci z bambusové tyče. Náhoda a chvění jsou opět předpokladem pro vývoj situace této instalace a tedy možnosti vnímat ji nejen vizuálně, ale i zvukově.

Nejnovější díla Semecké z letošního roku Jak to zní jsou umístěna v dalším prostoru, kde jsou posazena na desky skleněné podlahy. Toto umístění ještě umocňuje pocit beztíže a nechává objekty z taveného čediče a žarohlíny pomyslně levitovat a původní myšlence o vnitřním a vnějším dodává možnost dalšího rozměru.

V expozici jsou objekty nainstalovány s ohleduplnou citlivostí vůči dalším dílům a povaze prostoru. Výstava Kaligrafie zvuku vytváří pocit vstupu do zenové zahrady, chrámu ticha a meditace, s možností narušení klidu zvukem. Přítmí v prostoru navozuje intimní atmosféru a předurčuje klid, který se v návštěvníkovi rozhostí. Zklidnění mysli je pak nutným předpokladem pro ponor do ticha, které střídá zvuk. Obojí je součástí zkušenosti, kterou Lada Semecká společně s kurátorkou Adrianou Primusovou návštěvníkovi předávají. Vytržení z hlučného stereotypu každodenního života a naladění se na přítomnost, ve které je ticho převažující náplní prostoru.

Ku příležitosti křtu monografie Lady Semecké a dernisáže výstavy proběhne 8. září v expozici experimentálního prostoru GASK hudební performance audiovizuálního umělce Martina Janíčka a hráče na japonskou flétnu shakuhachi Marka Kimej Matvija. ∞


Lada Semecká: Kaligrafie zvuku
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
8. 4.—9. 9. (křest monografie 8. 9. 18:00)

Čas není jen údajem o konání schůzky. Fyzikální veličinou, která nás informuje o plynutí dne. Samostatně obstojí pouze jako pojem. Pokud se ale propojí s jevem, který můžeme pozorovat, není už neuchopitelným abstraktnem. V Galerii Středočeského kraje představují tuto veličinu autoři Daniel Hanzlík a Pavel Mrkus na výstavě Vidět čas.

V prostorách bývalých jezuitských kolejí se divákovi otevírá mnohovrstevnaté představení. Prostor pevně ohraničený silnými barokními zdmi vpouští do konfrontace svět z dat. Autoři si výstavní prostor spravedlivě rozdělili rovným dílem a každý vytvořil tři díla. Dělení expozice do sedmi částí napovídá, že na tom posledním pracovali společně.

Po vstupu do zatemněné místnosti čeká na diváka intenzivní uvítání silným a nepravidelným rytmem světla. Cesta dlouhým tunelem světelných záblesků může buď pokračovat anebo se stočit do dveří po pravé straně. Tam diváka zklidní meditativní videoinstalace Sluneční hodiny. Instalace zobrazuje princip plynutí času závislém na rotování Země. Ale světlo, na kterém je zobrazení konkrétního času závislé, do zatemnělé místnosti nedopadá. Zobrazení času na slunečních hodinách je řízeno počítačovým programem a je simultánně sladěno s reálným časem plynoucím i přes pocit bezčasí, který divák v expozici získává.

V další místnosti se návštěvník dostává k nazírání vztahů, které jsou předvídatelné nebo náhodné, statické nebo dynamické či fyzikální nebo virtuální. Před očima má plošinu, tyč a olovnici – tentokrát skutečné objekty, fixně umístěné v prostoru. Vzhledem ke zkušenosti z předchozí místnosti už ale očekává narušení obrazu technologií. Ta dobu divákova znejistění ukončuje animací digitálního stínu, který statickou instalaci svou digitální vrstvou naruší. Permanentní iluze stability svým pojmenováním dokonale ukazuje situaci, která předjímá budoucí záměr.

V následující místnosti se Potok pomyslně vlévá do podoby moře a další videoinstalace se stává meditativním pozorováním oceánu. Opět se ale nejedná o záběry realistické, ale o síť vygenerovanou počítačem. Jemná lineární síť vlnících se trojúhelníkových polygonů, základních prvků počítačového modelování, otevírá divákovi zatím nejsilnější estetický zážitek. Iluze vlnícího se moře je natolik silná, že s určitým ponořením se do obrazu divák vnímá jen jemný rytmický pohyb vln, ve kterém se počítačová síť po chvíli začne zcela ztrácet. Utonutí mysli ve vygenerovaných vlnách pak zachraňuje doprovodný zvuk instalace, kterým je opakování slov programovacího jazyka. Slova určují generování a parametry obrazu a diváka trápí opětovným připomenutím, že se nachází v umělé realitě.

Pendulum je instalací v následujícím prostoru galerie, která diváka libovolně dlouhou dobu ukotví v rytmu času. Dílo, ve kterém návštěvník vidí čas v jeho pravidelném rytmu.

Vnořit se do algoritmů
Ke kapalině se vrací třetí instalace Pavla Mrkuse, která tentokrát pracuje s jejím pevným skupenstvím a její fázovou přeměnou táním. Obrazový rastr ledovce ukazuje nejen zmíněný proces tání, podle kterého se instalace i jmenuje, ale dostává se od zobrazení plynutí času, které je v tomto případě klenuto do délky ročních období, až ke globální problematice. Součástí projekce je graf, který představuje rozlohu ledu v Arktidě v průběhu změn ročních období od roku 1979 do současnosti. Ten je každý den aktualizován a zobrazuje tak kontinuálně dramatické zmenšování plochy ledu na severní polokouli.

Poslední částí výstavy je společně vytvořené dílo Daniela Hanzlíka a Pavla Mrkuse. Vstupem do expozice divák pocitově ztrácí pevnou půdu pod nohama a ocitá se v tunelu světel, jejichž rytmus by marně zaznamenával. Skladbu světelného toku totiž ovlivňuje především sám svou přítomností. Superpozice, jak se instalace jmenuje, nechává volit výchozí bod vnímání času samotným divákem. Jeho pohyb je zaznamenáván a světelná instalace s ním rozvíjí vizuální dialog o plynutí času. Superpozice si skrze tuto interakci dovoluje připomínat, že jedinec je nejen nedílnou součástí celku, ale také jeho zásadním vlivným působitelem.

Výstava Vidět čas, připravená kurátory Veronikou Marešovou a Petrem Vaňousem, je konfrontací s časem. A to nejen obsahově, ale i umístěním. Právě barokní jezuitské koleje, ve kterých je výstava představena, umožňují divákovi vidět plynutí času nejen skrze vytvořenou instalaci, ale také skrze prostory galerie. Právě tato konfrontace je další vrstvou, kterou divák dostává mimoděk po zhlédnutí divácky poměrně náročné výstavy. Autoři Hanzlík a Mrkus nejen že občerstvují návštěvníkova ducha, ale nutí ho skrze zvolenou estetiku, která je digitálně chladná a informativní, přemýšlet. Přesto se ale nejedná o výstavu, ze které by divák neměl vizuální zážitek. Autorům se podařilo propojit obojí, a přestože se jedná o témata artikulovaná čistě skrze nová média, paradoxně vycházejí z přírody a principů, které nám jsou důvěrně známé. ∞


Daniel Hanzlík, Pavel Mrkus: Vidět čas
GASK (Barborská 51–53, Kutná Hora)
11. 3.—27. 5.

Výstava TRANS (FORMA) – The Bone Phone Heleny Lukášové a Michaela Reese nadčasově propojuje fyzický aspekt lidské existence a prehistorii člověka s virtuální technologickou současností.

Objektivně rozpoznatelná vrstva reality, ve které se pohybujeme, ve které žijeme, je v současném okamžiku tím nejvíce definitivním prostorem. Vrstvou, která nám umožňuje vidět a vnímat okolí v takové podobě, v jaké ji nevnímáme pouze subjektivně, ale v podobě, na které se více či méně shodujeme všichni jako lidstvo žijící v určitém ohraničení fyzikálními hranicemi a fyzickou dispozicí.

Do této vrstvy se ale paralelně mísí ty minulé, které zůstávají ve vzpomínkách naší paměti a ty ještě dávnější, které se staly už jen zaznamenanými prameny. Přesto těmito vrstvami, možnostmi rozměrnost nekončí, ale naopak rozkrývá snad neomezený potenciál.

Digitální technologie jsou pro rozšiřování, lépe řečeno přerůstání, reality již několik desítek let poznávaným prostředníkem. Stále dosud nepředvídatelným, protože až v závislosti na jejich implementaci do zakotveného prostředí poznáváme, a sami utváříme, jejich přínos – popřípadě zkázu.

Augmentovaná realita je toho důkazem. Užívání jejích možností rozmazává ostatní vrstvy reality a nechává člověka ztratit se v jejích rozpadajících se hranicích. Rozšiřuje tedy a nebo naopak destruuje?

Masový vstup do rozšířené reality nastal skrze technologický produkt – aplikaci Pokemon GO, která od roku 2016 ovládla skrze displaye smartphonů každodenní životy jejích uživatelů až do takové podoby, že zanechávala důsledky za nabourávání nutných stereotypů v dosud utvořené podobě lidského života.

Jedná se pak o vrstvu přínosnou, nebo tento fakt ukazuje, že člověk není schopen ve více realitách, které se prolínají, funkčním způsobem fungovat? Dále nastává otázka, jestli hranice reality jsou existujícími pouze do té doby, než podlehnou rozmělnění svým nezastavitelným rozšiřováním.

Kurátorka výstavy TRANS (FORMA) – The Bone Phone Veronika Marešová zasadila hravou a interaktivní instalaci Michaela Reese a Heleny Lukášové do barokních lázní a sklepení jezuitské koleje. Tu prostorově definují průhledné vinylové koule či prstenec jako éterické modely vesmíru, kde můžeme z jiné perspektivy nahlížet na předměty, ostatky a záznamy z našeho světa. „V tomto striktně vymezeném prostředí jsou umístěny společně vytvořené 3D tisky (zhmotnělé »telesculptures« čili objekty vytvořené spoluprací na dálku) vystavujících umělců spolu s 3D tisky modifikovaných kostí. Ústředním artefaktem je tři a půl tisíce let stará věštecká kost pocházející z Číny, která se v současnosti nachází ve sbírkách Cambridge University Library. Její zvětšený, pochromovaný sken zachycuje i zrcadlí barvy a deformované tvary okolního prostředí. Stává se tak v instalaci umělou relikvií, dokládající snahu překročit rámec fyzické přítomnosti“, uvádí Marešová. „Celý koncept akcentují fotografie Kutné Hory a okolí. Tyto fotografie odkazují nejen k historické paměti a prostředí města, ale zároveň fungují jako magické spouštěče pro augmentovanou realitu. Skrze ně se divák pomocí aplikace stažené do mobilu či tabletu napojí na autorskou digitální knihovnu Lukášové a Reese. Výstava využívá a přijímá vlivy technologického vývoje přinášejícího nové možnosti, situace a podoby současné vizuální kultury. Jednou z proměn je takřečená »komputerizace« umění, při níž se vybrané předměty či modely zbavují fyzické podstaty a stávají se pouze odhmotněným tvarem kdesi na webovém uložišti, kde je s ním dále svobodně a tvořivě manipulováno. Objekty mohou, ale také nemusí znovu nabýt materializované podoby, a mohou se k nim náhodně či zcela řízeně přidružit další nadstavbová data. Je možné, že se stanou zjevnými či skrytými, nebo se budou pravidelně objevovat. »Trans« mimo jiné odkazuje k hypnotickému či extatickému stavu, při němž umělci sledují, jak dochází k jakémusi laboratornímu mísení biologických a technicistních prvků z pozice dvou rozdílných sochařských přístupů z odlišných kulturních prostředí,“ dodává kurátorka.

Výstava TRANS (FORMA) – The Bone Phone, předkládající otázky současnosti mísené s historií, je k vidění v Galerii Středočeského kraje do 1. října. Křest katalogu k výstavě proběhne spolu s komentovanou prohlídkou v sobotu 23. září v 15 hodin. ∞


TRANS (FORMA) – The Bone Phone
GASK (Barborská 24, Kutná Hora)
25. 6.—1. 10. • 80 / 40 Kč

Podoby a možnosti konkrétního umění od šedesátých let dvacátého století, ale hlavně úvod do díla významné postavy finského umění posledních desetiletí přináší výstava Matti Kujasalo v Galerii Středočeského kraje.

Jedna síť vizuálního zážitku prostupující místností galerie vede k další obdobné, neméně vtahující. Pobyt v rozhlehlých prostorách je lapením do šifer uceleného a vyváženého autorského jazyka. Každý krok blíž znamená nové nazírání, krok zpět širší perspektivu. V místnosti vystavené objekty podobného charakteru rozšiřují zážitek svou plastičností. Lze k nim přistoupit, obejít je, pobíhat kolem nich. Rychlost kroku, úhel pohledu – přístup mění dílo, které je svou prostorovou podstatou ponecháno vlastnímu uchopení a hře s ním.

Kujasalo ve svém životním díle vytvořil jen malý počet plastik. Právě z toho důvodu, že nabízejí příliš mnoho perspektiv zhlédnutí. Plastika obnáší větší množství neznámých, než které autor může ohlídat, které může vědomě modelovat volbou plátna a barvy. Každá další možnost je další zneklidňující neznámá. Hlavní formou jeho tvorby jsou proto malby. Ty nemůžou divákovu oku na první pohled nepoložit otázku – Sol LeWitt? Morellet? Asociace na Op-art je u jeho děl nevyhnutelná. Ale proč nutně srovnávat, proč hodnotit. Formálně příbuzná díla nutí mysl takové otázky otevírat. Ale. Proč hlavně nevstoupit? Až po splynutí s dílem divák rozpozná, že by srovnával odlišné. Optická iluze není Mattiho cílem. Z první vrstvy vizuální asociace ke konkrétnímu směru nebo autorovi se divák dostane hlouběji a vnímá, že se nejedná o díla, která mají hlavní dialog vést pouze s očima. Nechá se vtáhnout do propracovaných vizuálních systémů, které nepozbývají obsesivní pravidelnosti a téměř perfekcionismu. Používám slovo „téměř“, protože při blízkém očním kontaktu lze spatřit atributy originálu, rukodělný přístup – možná až rukopis. Jednotlivé odřezané horní vrstvy používané maskovací pásky, která při odstupu vytváří konečnou podobu vizuálního zážitku, jsou jeho výrazným prvkem.

Kujasalo vytváří díla vrstvami. Základem je podklad akrylové barvy, na který pak maskovací pásku vrství. Žádný tisk, ale hodiny pečlivé koncentrace na detail. Každý autor k výsledné podobě svého vyjádření dochází různě dlouhou cestou, která vlastně nikdy nekončí. Stále zrcadlí autorovy zkušenosti, zážitky, psychické rozpoložení. Je v autorově nalezeném vizuálním jazyku výpovědí o něm samotném.

Kujasalovu tvorbu nemohli neovlivnit autoři jako Edward Hopper, Jackson Pollock nebo Stuart David. Těžko by se ale hledaly spojnice jen s těmito několika. Poliakoffova práce s barvami, Albersova práce s kontrasty. Stejně tak množství děl tvořených do kruhových kompozic asociují autory jako Jean Gorin, Leon Polk či Ilya Bolotowsky.

Tato jména byla zastávkami, které formovaly i Kujasalovu cestu. Ten sám sebe ale vnímá jako systematického konstruktivistu. Není autorem, který by se postavil před prázdné plátno a čekal, co se stane. Prvotní je vždy vize rozpracovaná do předlohy. Nijak detailní, ale existující. I to je určitá hranice – východisko. Každá nová možnost a její poznání rozšiřuje hranice k nekonečnu. Jak bez limitů cokoli dokončit? Konečně prohlásit – hotovo! Redukce je jednou z cest. Redukce prostoru i použitých barev. Barevnost se v Kujasalových dílech jako hranice odráží zcela zásadně. Redukce hlavně v jeho pozdější tvorbě na černou a bílou je převládající. Umožňuje umlčet otázky ohledně kontrastů nebo odstínů. Nad černou a bílou se nedá dál diskutovat. Jsou absolutní. I přes připravené předlohy je ale každý výsledný obraz pro samotného autora tak trochu překvapením. Podobným jako prvně slyšená interpretace hudební kompozice pro skladatele.

Výstava Mattiho Kujasala představuje jeho téměř padesátiletou dráhu od počátků ovlivňovaných geometrickým modernismem až po jeho novější (i nejnovější) díla a pokračuje až do 29. října. ∞


Matti Kujasalo – retrospektivní výstava 1971–2017
GASK (Barborská 24, Kutná Hora)
4. 6.—29. 10. • 80 / 40 Kč

Dětská tématika v díle bratří Čapků nebyla pouhým obdobím, ve kterém Josef a Karel setrvali a nepokračovali dál, ať kamkoli. Stala se východiskem a symbolickým těžištěm k definování fenoménu zvaného člověk.

Bratři Čapkové byli povoláním novináři. Přestože Josef s touto rolí nebyl vždy v souladu, Karel se s ní ztotožňoval a miloval, že mu tato profese umožňuje o vše se zajímat. Tvořit pro děti nebylo u bratří Čapků programovou cestou, přestože měli za úkol se starat o nedělní dětskou přílohu v Lidových novinách. K dětem, a především jejich světu, je poutala láska k dětské duši a obdiv k čistému dětskému vnímání.

Návrat k dětskému pohledu na realitu v dospělém věku vyžaduje množství citlivosti a rozpomínání se na to jednoduché, co bylo dětskýma očima vnímáno jako fantastické a okouzlující. Každodennost, která se pro dospělého stává stereotypem, dítě nezná. V jakémkoli momentu je schopno objevovat nové a vzrušující. Nepočítá hodiny ani minuty, plyne v realitě, kterou právě poznává. Takové nazírání na svět je ryzím pohledem, který může obohacovat život každého nehledě na věk.

Bratři Čapkové ve svém díle nepřinášeli svět určený jenom dětem. Vědomě zrcadlili univerzální lidské hodnoty, na které dospělý zapomíná. Zvlášť potřebné pro svou dobu, ve které vznikaly. Třicátá léta dvacátého století plná diktátorské agrese režimů okolních částí Evropy byla podhoubím pro vytvoření ztraceného ráje, který tepal kladnými myšlenkovými hodnotami.

Ábrdy bábrdy
Vzkřísit žánr pohádky bylo pro bratry Čapky jedním z naléhavých úkolů tehdejší doby. Moderní česká literatura 19. století pro děti a mládež byla hlavně didaktická nebo zatížená sentimentalitou. Chybělo podání, které by tento čistý a krásný druh poezie, pohádku, představilo. To bylo pro Karla Čapka podnětem pro vytvoření trojdílného sborníku ilustrovaných pohádek. V roce 1918 tento projekt s názvem Nůše pohádek připravil a vybral pro něj ukázky z tvorby soudobých literátů a výtvarníků. Mezi nimi byli například František Bílek, Alfons Mucha, Mikoláš Aleš, Viktor Dyk, Antonín Sova nebo Karel Václav Rais. Obsahoval i první verzi Josefovy pohádky Můj tlustý dědeček s jeho vlastními ilustracemi. Přestože byl celý sborník skromně vypadajícím dílem, stal se svou originalitou a ojedinělostí významným mezníkem v rozvoji dětské literatury meziválečného období.

Pohádkám bratří Čapků se dařilo být osobitými, nadčasovými i živými. Nebyly podbízivými díly, které by se uzpůsobovaly dětskému vkusu, ale nabízely dětem to, co je samotné baví, těší nebo zajímá. Karel psal, Josef kreslil, a protože si oba bratři byli blízkými sourozenci i přáteli, vznikalo něco pospolitého, co zcela výjimečným jazykem hovořilo k dětskému čtenáři. Jen Devatero pohádek je přeloženo do 27 jazyků.

Oba bratři si zpětně uvědomili, jak zásadně tvorbu ovlivnila vyprávěním právě jejich babička. První verš „Ábrdy bábrdy“ Josefovy Loupežnické polky, kterou také zdramatizoval a vydal samostatně jako hru pro děti, vycházel od ní. Neuměla německy a tak často na hosty reagovala svébytným způsobem.

Boj o pohádku
Žánr pohádky ale nekráčel pouze cestou vzestupu. V roce 1913 se o ni muselo začít bojovat, protože začala být zastánci pokrokové výchovy mládeže kritizována jako prostý kulturní zločin, který páchá inteligence. Karel reagoval o pár let později a všech víl, sudiček, mluvících zvířat i šťastných princů se samozřejmě zastával jako pochopitelně bližších dětským představám než je mluvnice nebo hovor dospělých při obědě. Konec dvacátých let už proti pohádce zbrojil jako proti přežitku feudalismu a něčeho, co přeci dětem v době divů moderní techniky nemůže imponovat. Karlovi se ale po důkladné rešerši odborné dobové literatury a obsáhlé studii pohádkových antologií z celého světa podařilo rehabilitovat pohádku jako nadčasový literární žánr.

I díky Josefovu zájmu a studiím přírodních národů a Karlovu zájmu o otázky pravdy a spravedlnosti se podařilo oběma bratrům v syntéze společné práce ukázat na pospolitost a jednotu společnosti skrze základní hodnoty, které jsou vlastní všem lidem bez jakéhokoli rozdílu. Z rozboru hlavních pohádkových motivů poukázali na závěry, které žánr pohádky daleko přesahují a přináší výpovědní hodnotu o člověku jako takovém. I tímto přispěli bratři Čapkové mimořádným způsobem k identitě autonomní české kultury.

Není tedy nepochopitelné, že výstava „Ty děti si pořád hrají“ dostala v Galerii Středočeského kraje zásadní prostor. Jejími kurátory jsou Richard Drury a Pavla Pečinková, kunsthistorička, kritička a odbornice na dílo bratří Čapků. Ta jejich bohatou a mnohostrannou tvorbu představuje v kontextu dětské tématiky. Nechybí představení Pejska a kočičky nebo Dášeňky. Zásadní prostor dostávají ale i obrazy a kresby, které zobrazují univerzální lidská témata. K vidění jsou dále skici, fotografie, dětské knížky v různých jazykových mutacích i Josefovy návrhy potisků textilií. Výstava zahrnuje i dosud nevystavená díla z 20. až 30. let 20. století. Jednotlivé sekce výstavy uvádí Karlovy myšlenky. Součástí expozice je část věnovaná dětskému animačnímu programu, který je ale přístupný i rodičům. Ostatně výstava ukazuje, že dětský pohled na svět není ohraničen věkem. ∞


Ty děti si pořád hrají
GASK (Barborská 51-53, Kutná Hora)
6. 11.—12. 3.