Poslední dva roky měli diváci HBO (a – co si budeme nalhávat – uživatelé internetu) možnost sledovat seriál „Hledání“. Čísla sledovanosti však televizní stanici nestačily, a tak seriál dostal stopku. Tvůrci se na fanoušky úplně nevykašlali – natočili poslední, téměř vymodlený, závěrečný díl formou filmu.

Třetí sérii by si seriál sice zasloužil, ale co naplat. Pětaosmdesátiminutovým filmem taky nešlápli vedle a cestu hlavního hrdiny Patricka a jeho přátel příjemně uzavřeli. Vezmu to popořadě. O čem je „Hledání“ – seriál? Komediální TV show se točí kolem partičky gay kamarádů a jejich hetero parťačky (nálepky jsou na nic, ale pro seznámení se s příběhem to považuji za důležité), kteří společně objevují nekonečné, mnohdy nové, možnosti mladého queer života a to na pozadí progresivní a sexuálně otevřené kultury San Francisca. Patricka, Augustína, Doma a Doris spojuje přátelství, ale jinak se každý z nich nachází v úplně jiném bodě života. A taky každý od života očekává něco jiného.

A film? Televizní snímek posouvá diváky o několik měsíců dále a hlavní postavy se snaží uzavřít svoje hledání – chtějí si definitivně udělat jasno v tom, o co vlastně v životě stojí, usilují a co chtějí. Znát seriálovou podobu „Hledání“ je pro diváka jasná výhoda, má k hlavním postavám utvořený vztah a dokáže se v ději lépe orientovat, chápe více příčinné souvislosti. Pro neznalce seriálu může být snímek příjemný na deštivé odpoledne, ale víc bohužel asi nezíská.

Kdo jsou tvůrci?
Filmovou podobu „Hledání“ režíroval Andrew Haigh, který měl také hlavní slovo na natáčení seriálu. Nově pracoval i na scénáři a to s kolegou ze seriálové tvorby Michaelem Lannanem, pro kterého bylo „Hledání“ první vstup do scénáristické tvorby televizních pořadů. Naopak Haigh už zkušenosti stihl posbírat i před „Lookingem“. Během studentských let se stal pomocnou rukou střihačů hollywoodských velkofilmů jako „Gladiátor“ či „Černý jestřáb sestřelen“. První celovečerní film režiséra „Greek Pete“ zachycoval rok prostituta v Londýně a diváci jej mohli zhlédnout poprvé před sedmi lety. Skutečný průlom však nastal o dva roky později, v roce 2011, s nezávislým komorním snímkem „Víkend“. Trhák festivalů získal cenu i na českých Mezipatrech, konkrétně Cenu diváků.

Kultem se „Hledání“ nestalo
HBO se chlubí tím, že klíčová slova pro filmové zpracování jsou následující: naturalismus a humor. A dávám jim za pravdu. Sám hlavní scenárista prozradil, že seriál (nebojte, i film) je ztvárněn tak realisticky, protože sedm z devíti scénáristů jsou gayové. V chytrých a především reálných dialozích se tak může najít takřka každý, především pak ti, které už několik vtahů potrápilo. Hlavně díky uvěřitelným příběhům ona nálepka „sanfranciského“ či „teplého“ „Sexu ve městě“ není příliš funkční, i když je často omílaná.

„Looking“ je hlavně konverzačka a jako seriál měl všechny předpoklady k tomu stát se nástupcem kultovního seriálu z přelomu tisíciletí „Queer as Folk“ (americko-kanadská verze). Proč se tomu tak nestalo, si netroufám odhadnout, snad bylo „Hledání“ až příliš reálné.

Manželství je pro buzny
Víc než o převratný či přehnaně nápaditý film se jedná o důstojnou tečku za povedeným homo seriálem. Některými trochu zatracovaný kvůli předvídatelnosti závěru, přílišnému happyendu (i když jak pro koho… ), stále nerozhodnému Patricku či nadměrné zkratkovitosti. Za mě však palec nahoru. Scénáristé a celý tým se vzhledem k dané situaci a stopce ze strany televize poprali s úkolem dobře a z boje vyšli jako vítězové. Vzniklo příjemně zpracované drama, které rozesměje, dojme i naštve.

A jaký je největší posun mezi dějovou linkou seriálu a filmu? V době natáčení snímku již bylo možné ve všech 50 státech USA uzavřít legální homosexuální sňatek. A tak i za sebe doufám, že jednou budeme moci také u nás říci, stejně jako prohlásila fag-hag Doris: „Manželství je leda tak pro buzny.“ ∞


Hledání (Looking: The Movie)
režie Andrew Haigh
USA, 2016, 85 min.

Hlas gaye je často jedním z poznávacích znamení, podle kterého jste schopni odhadnout jeho orientaci. Lze se naučit mluvit jinak?

Režisér David Thorpe si tuto otázku snaží zodpovědět ve svém dokumentu Mluvím jako buzna? Sám sebe používá jako testovací subjekt. Představuje své přátele, z nichž většina patří k homosexuální menšině, chce od nich slyšet zpětnou vazbu na svůj hlas a své vyjadřování, ptá se, jestli skutečně mluví jako gay. Obchází logopedy, lingvisty a hlasové kouče, kteří mu poskytují odborný pohled na věc. Po zjištění základních informací se pouští do nácviku správné výslovnosti a pokouší se o přerod svého hlasu. Hlavní dějovou linii doplňují rozhovory nejen s Thorpovými přáteli, ale také s různými homosexuálními celebritami, a téměř anketové rozhovory s lidmi z ulice. Thorpe se také ve vzpomínkách vrací do svého dětství a zamýšlí se, „kdy se to vlastně stalo?“ Diskutuje s matkou a babičkou, které v dětství o jeho homosexualitě neměly nejmenší tušení. Od některých přátel se dozvídá, že největší změnu jeho hlasu zaznamenali, až když svou orientaci veřejně přiznal.

Důvodem, proč se Thorp začal tak usilovně zabývat řešením této otázky, byl jeho rozchod s přítelem. Přesvědčil sám sebe o tom, že jeho hlas zní příliš teple a že to jistě odpuzuje potenciální nápadníky. Tato jeho touha po změně hlasu ve mně zprvu vyvolávala pocit, že se jedná spíše o problém se sebepřijetím a snahu najít důvod, proč „jsem ve čtyřiceti sám“. Neřeší svůj hlas proto, že by kvůli němu byl obětí šikany nebo neobstál při pracovním pohovoru. Zdálo se mi to jako malichernost. Vždyť mužné hlasy většinou nebývají předností gayů. Tak proč by jim mělo vadit, že tak mluví jejich partner? Faktem však je, že gayům se často líbí právě maskulinní typy mužů a ve skrytu duše spousta z nich není se svým hlasem spokojena. Thorpovi se tak podařilo otevřít problematiku „homosexuálního hlasu“ a zkoumat, zda něco takového skutečně existuje.

Snímek byl promítán v rámci šestnáctého ročníku festivalu Mezipatra a den po jeho pražské projekci následovala diskuse v Café Neustadt. Té se zúčastnili fonetik Jan Stober, herec Michal Kern a hlasová lektorka Ivana Vostárková. Celou debatou prováděla moderátorka Radia Wave Bára Šichanová. Film i odborníci se shodli na tom, že něco jako „gay hlas“ prakticky neexistuje, ale u homosexuálů jsou určité složky hlasového projevu, které jsou od heterosexuálních jedinců odlišné. Jedná se například o používání sykavek, vysoko položený hlas, protahování samohlásek a další. Tyto specifické znaky údajně nejsou vrozené, ale získané. Nejprve vlivem působení rodiny, v hodně mladém věku, kdy se dítě svým hlasovým projevem snaží podobat otci nebo matce. V dalším období života přebírá tuto funkci společnost, především vrstevníci. Hlas je ovlivněn odposlouchanými mužskými a ženskými hlasy. Gay tón zesílí často v rámci gay komunity, když se jedinec začlení a identifikuje se skupinou.

Kladně hodnotím právě to, že film nebyl představený pouze jako samotné promítání, ale následná debata odborníků a dotazy z publika mu daly komplexnější pojetí. Škoda, že se debaty nezúčastnil i sám režisér. Jistě by přítomné zajímalo, jak ve výsledku jeho hlas zní. Thorpovi blízcí přátelé se vyjádřili tak, že se nezměnil. Já jsem přesvědčená, že k určité úpravě došlo. Především jsem měla dojem, že mluví víc „vykrouceně“ hlavně v okamžicích, kdy je nervózní, ale při soustředěném nacvičování o samotě se mu povedlo znít více mužně. Do jaké míry byl ale Thorp ve svém úsilí úspěšný, je na posouzení každého diváka. Každopádně diváci filmového festivalu v Torontu ocenili tento jeho debut cenou za nejlepší dokument. ∞


Mluvím jako buzna? (Do I Sound Gay?)
režie David Thorpe
USA, 2014, 77 min.

Kolega po mé pravici mi byl vždycky sympatický. Je milý, usměvavý, ke všem vstřícný a přátelský a nedávno se dokonce dočkal povýšení. Nijak mu to nestouplo do hlavy a myslím, že nejsem jediná, kdo mu ten postup přál. Nejen proto, že ovládá několik cizích jazyků na velmi pokročilé úrovni a neustále na sobě pracuje a vzdělává se. Prostě takovému člověku nelze než přát vše dobré.

Výslech
Všímám si Kájovy ruky na stole a sérií promyšlených otázek se mi podaří z něj dostat prohlášení, že ten hezký prstýnek na levém prsteníčku je zásnubní. Všichni jsme překvapení, gratulujeme šťastnému snoubenci a pozornost se na zbytek oběda definitivně přesouvá od oslavenkyně ke Kájovi. Pavel se hbitě chytá příležitosti a chce objednávat další láhev bublinek.

„A jaký to je? Povídej. Co rodiče, jak to probíhalo?“ pokračuji ve výslechu. Jako lavina se přidávají další: „A kdo to vlastně je? Nic nevíme…“ Vycítím trochu trapné ticho, proto Karlovi pomáhám začít: „No, kdo asi, prostě nějaká osoba, dvě ruce, dvě nohy… viď?“ Karel se dívá do stolu, a na nás. Konečně sebere odvahu: „Tak dvě ruce a dvě nohy, to jo. Ale jinak bych měl asi začít tím, že to je kluk.“ Další vlna ticha, intenzitou připomínající tsunami. Rozpaky, dlouhé pohledy do poloprázdných skleniček, odkašlávání naprázdno.

„Rodiče byli v pohodě, trochu formální oběd na můj vkus, to jsem byl hrozně nervózní. Ale byli moc milí, tak jsme to zvládli. No a pak se šlo slavit do hospody, že jo,“ vypráví Kája jakoby nic a na tváři má zase ten svůj zářivý úsměv. Pomalu se probíráme. Navazuji obvyklou otázkou na plánovaný termín svatby. Prý ještě přesně nevědí, ale brát se rozhodně budou. „Hele, rodiče, to znám. Tyhle obědy s panímámou, to je hotový peklo.“ Zapojuje se konečně do hovoru kolega přes stůl a záměrně reaguje na tu část Karlova monologu, která je mu blízká.

Nepasujeme do šuplíků
Konečně mi to všechno zapadá. Jarní očistné diety, na muže až nezvykle barevné a nápadité oblečení, úsměvy na všechny strany. Jak je možné, že to před všemi dokázal tak dlouho tajit? Několik gayů ve firmě pracuje, jsou ale většinou na první pohled „jasní“. Karel ne. Dokonce to na něj pár holek na firemních večírcích zkoušelo.

Na tomhle obědě jsem si zase trochu poupravila obrázek o homosexuálech. Nemusejí to být jen excentričtí, otravní fintilové, kteří kam přijdou, je jich všude plno, mají typickou zpěvavou intonaci řeči, zženštilé pohyby a výkyvy nálady. Jsou to kolikrát úplně obyčejní kolegové od vedlejšího počítače, kteří na obědě u rodičů svého protějšku prožívají do puntíku ty samé pocity jako tradiční páry.

Chce to koule
Od té chvíle jako by mezi námi spadla nějaká neviditelná bariéra. Veškeré drobnosti v jeho chování, jež jsem si až do té doby neuměla vysvětlit nebo je interpretovala chybně, najednou zapadaly. Komunikace se stala snazší, otevřenější a četnější. Byli jsme svědky odvážného coming-outu. Leckdy tak otevřené komunikace není schopen ani ten, k jehož výpovědi není zapotřebí zdaleka taková odvaha.

A ještě k těm stereotypům o homosexuálech. Zkuste si v duchu představit typického gaye. Určitě bude spíš štíhlý, s dobře pěstěnými nehty, upravenými vlasy, navoněný, hladce oholený a oblečený do pastelových barev a kvalitních látek. Profesí bude nejspíš kadeřník, krejčí, nebo tanečník a jeho orientaci poznáte podle intonace prvního vyřčeného slova. Při chůzi bude házet boky a ruce nosit do stran „na slečinku“. Partnery bude měnit jako ponožky a večírky vymetat každý večer. A teď se zkuste s nějakým zástupcem této komunity skutečně seznámit, nebo ještě lépe skamarádit, a porovnejte skutečnost se zkreslenými bludy. Uvidíte, že skutečnost vás mnohdy příjemně překvapí.

The role of a celebrity is a strange one in our society. You see someone often enough, regardless of the context, and your mind gives them this celebrity role. Often I have been walking along some street or standing in line at a supermarket when I see one of the actors from the porn movies. For a moment I rack my brain, trying to figure out where I have seen them before. Are they a famous singer, actor or television personality? No, I don’t own a T.V. and couldn’t name one famous contemporary Czech singer. Is he some guy I met at the club or bar some weeks previous? It can’t be, he looks too well dressed and the places I usually frequent are somewhat lacking in dress code. Then I realize that his face is only part of a quivering memory, that if stripped down to his bare essentials in front of all these happy shoppers or pedestrians, then I would surely recognize him, looking as he did when we met, wanking away in front of the camera’s lens, making a sexy face and earning his keep as a gay porn actor.

Now, I am not gay, neither is my immediate boss nor most of the editors or webmasters. The same applies for these actors. Whether it is a role assumed to fulfill a niche market of “straight guys, gone gay” or if they are actually heterosexual and looking for excitement, cash or a chance to meet new people, who knows. I do however see these actors arm in arm with girlfriends, bickering playfully and doing all the things someone would do when in love.

In front of the camera however, things can go any way. Some actors relish the straight-guy persona, showing their discomfort and wincing through sets. While others transform, changing their mannerisms their smile and a whole host of other small details allowing them to play the part of a gay lover, if only for 40 minutes.

Porn is a strange and complex world. There are fetishes out there that I didn’t even know existed. I mean, I know rule 34 of the internet says: If it exists, there is porn of it. No exceptions. And we have all heard of the strange shit lurking behind every pop-up advertisement or blinking banner ad, but some of the things I have been told to write about, never even entered into consideration as mildly sexual. One evening while creating bizarre made up fantasies my friend named K. came up with “rape ghost” a man under a sheet who comes into a dimly lit room to find and fondle a sleeping man like an incubus. The next week I came to the office to see “Ambush Massage” not a man in a sheet going “oooooooooh” but a masseuse who convinces his client to receive a whole manner of things between his bottom during a massage. One fetish I can never seem to get my head around is foot porn. Feet are things purely utilitarian and void of sex to me, yet to others become the object of desire. The foot guy at my work occasionally gives me tips on what to write about in the text for his site. While I am struggling trying to describe the high arches or button like toes, he comes in and asks me to mention the crusty toenails or the whispy hair sprouting from beneath each one, things which I would usually find unsexy. But as beauty is in the eye of the beholder, successful porn lies in giving the people what they want and so I write of stinking, grotty feet, so close you can almost taste them.

Some aspects of the porn industry can get surreal. One time I was invited to a barbeque in the courtyard behind the studio. There amongst the producers and various other guests were some Slovak cameramen; former actors who still used their stage names when dealing with any part of their job. Today their role was waiter, stripped to the waist with stick on bow ties fastened to their oiled up chests, they served hors’d'oeuvres and had their bums pinched by these guests. Yet, come the next Monday were fully dressed and back to their position behind the camera. Nothing was said of this character they played that day and none was thought less of them for doing it. It seems that in an ever changing industry all you can do is keep up or fuck off, and these two were just doing what was asked. Occasionally when I think about that day I wonder how people can change their personality without hesitation. It may be empowering, a beating of fear or something else completely. Like an improve comedian battling against stage fright or a motorcross rider swallowing his fear being squashed under the growling motor of his bike as he flips around to land, these actors / cameramen must find some liberation in the shedding of old masks day in and day out.

And so, as I sit at my desk writing the conclusion to this diary I think about all the things I have seen and done during my time here. I don’t regret a thing, though I still won’t tell my mum what I do. There is something to be said about an industry that is resilient, wide spread and accepted into culture, but still lurks along its fringes, misunderstood by most and ignored by some.

author: Mailmen Itched

Částečně mi odpovídá Barbara Hacsi, moderátorka magazínu Q, kterou jsem zpovídala do článku na náš web. „Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.“ Barbaru mi pak o pár dní později doplňuje rozhovor ve starém čísle Živlu (#28), kde filozof a politolog Pavel Barša hovoří o nutnosti uvědomění si skutečnosti, že každý z nás má identit více a některé jsou navíc zkřízené, nejedná se tedy o čisté prototypy, které bychom mohli najít ve slovníku pod hesly „gay“, „transgender“ nebo dokonce „queer“, pod nějž se zahrnuje vše, co není normální, běžné, obvyklé.

Existuje ale něco jako „normální sex“? Je to misionářská poloha, kluk nahoře a holka dole? Existuje něco jako „kluk“ a „holka“ nebo prostě máme k dispozici dvě různé formy těla a to, jak se uvnitř zabydlíme, je už jenom na nás?

„Gender fuck“, tedy záměrné narušování bipolárního systému sexuální identity žena / muž tak nakonec vede k „mind fuck“. Kdo z vás nikdy nezapochyboval o své sexuální identitě nebo se nedostal do situace, která ho donutila se na sebe podívat tak trochu jinak? Nakolik pak taková zkušenost otřese žebříčkem hodnot, ukazuje nejen na schopnost sebereflexe, ale zejména na míru otevřenosti přijímat něco, co je zásadně jiné. Vždyť sexuální identita je v nás budována od narození, je upevňována v rámci přiřazovaných sociálních rolí a rozvíjí se ve společenských kontaktech.

A právě společnost určuje, nakolik jsou hranice jednotlivých identit nepřekročitelné. Za posledních pět až deset let se v Česku „lidé stali tolerantnějšími, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku a tím přispívají k tomu, že většina může poznat menšinu a být méně homofobní. Všechno se pořád mění, dle mého k lepšímu,“ pokračuje Barbara.

Starší generace tak může současné „uvolnění mravů“ vnímat jako ohrožování mravní výchovy mládeže, ale možná se jedná jen o strach z budoucnosti, kterou si nedokážou představit. Vždyť pokud mluvíme o queer, jedná se právě o jinakost a nikoli o hnutí, jak vysvětluje Barbara: „Nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě říkají, že jsou queer – raději než jen lesba. Mají pocit, že queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Navíc queer můžeme dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí.“