V prostředí VILY Štvanice – v nezvyklém prostoru, příjemném, přestože něčím zvláštním, nám divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten nabízí své převyprávění pověsti o Krabatovi a jeho angažmá u čaroděje v Černém mlýnu. Scénicky zajímavá a významově hutná inscenace ponouká diváka k přemýšlení o tématech, jež byla aktuální před čtyřmi sty lety, ale jsou neméně palčivá i dnes.

Program k představení nám nabídne několik slovníkových hesel pro uvedení do situace; mezi suchými historickými fakty o Lužickém Srbsku a době třicetileté války – což je časoprostor, v němž se děj původní pověsti o Krabatovi odehrává – se dozvíme i několik zajímavých interpretací. Dočteme se například, že mlýn byl v té době vnímán jako tajemné místo, jež dokázalo uchopit energii, skrytou v přírodě, a využít ji ve prospěch člověka – zkrátka ulehčit mu práci. S takovým konceptem mohl tehdejší obyčejný člověk snadno mít problém, a tak není divu, že byl v jeho představách mlýn obýván bytostmi, obdařenými nadpřirozenými schopnostmi, čerty a/nebo čaroději. Obavy z nepochopitelného a neznámého ale nejsou záležitostí vyhrazenou sociologům, zkoumajícím dávno minulá staletí. Strach je zdrojem lidského přemýšlení a hybatelem dění i dnes a jakkoliv se rádi nazýváme moderními lidmi, mytické myšlení naše hlavy ještě zdaleka neopustilo. Rozdíl je jen ve slovech – v 17. století si lidé vyprávěli pověsti o kouzelnících ve mlýnech, dnes se strašíme teroristy na vratkých bárkách plujících po Středozemním moři.

Holubí pečeně & pokácené stromy
Pověst o Krabatovi a Černém mlýnu – většina z nás ji pravděpodobně zná z knihy Čarodějův učeň Otfrieda Preußlera – je mnohovrstevnatá, Geisslers Hofcomoedianten si z ní velice dobře vybírají jednu významovou linii a jí přizpůsobují i epickou stránku. Více se toho zahodí, než přijme, ale to je zde ku prospěchu věci. Vzniká tak zamyšlení, jak snadné je podlehnout zlu, které láká a slibuje výhody, snazší práci, pohodlný život a pečené holuby… Když si to zlo navíc nasadí masku upřímnosti osvědčeným trikem „abychom se měli lépe, musíme tomu nejdřív maličko obětovat, ale pak, věřte mi – když se kácí les, lítají třísky – pak bude strašně moc líp,“ člověk se lehce utvrdí v pocitu, že je všechno v pořádku. Na Krabatově příkladu inscenace vykresluje portrét mysli, která se učí omlouvat aktuální zlo v zájmu potencionálního budoucího ráje na zemi.

Provedení odpovídá sdělení. Světla a stíny, především důmyslné využití meotaru, navozují tajemnou, až mystickou atmosféru; minimalismu v příběhu (ale rozhodně ne ve významech) odpovídá minimalismus scénický. Silnou složkou inscenace je – možná poněkud nečekaně – humor, který je inteligentní a rozhodně ne prvoplánový a díky tomu občas smích trochu vázne v hrdle, což jen napomáhá prožívání a zažívání příběhu na straně diváka.

Až příliš snadná noční hlídka
Se zlem se dá bojovat. Nemusíme přistoupit na logiku účelu světícího prostředky; když to dokázal Krabat, můžeme to zvládnout i my. Také to je poselstvím pověsti. Zde je ale, bohužel, toto sdělení Geisslery trochu vzato na hůl; jako by se Krabatův odpor vůči čarodějnému pánu Černého mlýna a všemu jeho zlu zrodil zčistajasna, když už se mu holubí pečínky přejedly a zatoužil místo nich po ženě, a jeho konečný zápas se zlem je rychlý a překvapivě snadno vyhraný. Zde možná autoři vynechávají z původních legend a Preußlerovy verze více, než by bylo zdrávo.

Pokud jednoho dne dojde k rozhodujícímu zápasu pravdy a lásky na jedné straně se lží a nenávistí na straně druhé, rozhodně to nebude snadno vybojované vítězství. Vždyť ani ty malé, každodenní boje uvnitř nás samých nejsou tak lehké, jako vyznívá ten Krabatův. ∞


Geisslers Hofcomoedianten: Já jsem Krabat
VILA Štvanice (Ostrov Štvanice 858, Praha 7)
premiéra 19. 9. 2015

Nová inscenace v režii Petra Haška LoutnaCZ je příběh opravdové české kapely! „Ne, ne, nemůžu mlčet, musím o tom zpívat. V břiše mi kručelo, teď bude veselo, hektolitry piva…“ Koncert o veliké svatbě a příběh kapely, která měla před sebou málem hvězdnou kariéru. Velmi volná adaptace jednoho z nejslavnějších děl českého baroka. Let’s barock!

„Bereme si sice inspiraci z baroka, ale zakládáme si na tom, že naše inscenace jsou aktuální. A právě teď aktuálně pociťujeme potřebu vyjádřit se k tomu, co se děje v politice a ve společnosti kolem nás. LoutnaCZ je pokus skloubit cosi jako politickou satiru s hravostí tradiční geissleří poetiky. Je až s podivem, jakou paralelu nabídla za tímto účelem Michnova Loutna česká. Barokní skladatel v ní vede k oltáři lidskou duši a uvádí ji ve věčně blažený sňatek s Kristem. Koho budeme pro(v)dávat my? A za koho? To už se nechte překvapit,“ říká o novém představení dramaturgyně Helena Kebrtová.

Pražská premiéra inscenace LoutnaCZ proběhne 25. 10. ve VILE Štvanice. Na konci prázdnin Geisslers Hofcomoedianten oslavili patnácté narozeniny. V Kuksu byla zfouknutá první z patnácti svíček na velkém narozeninovém Geisslers dortu, přičemž další svíčky přijdou na řadu postupně v příští výroční sezóně 2016/2017, kterou Geisslers Hofcomoedianten odstartují s novým vizuálem. º


autor: Markéta Bodoríková

Geisslers Hofcomoedianten, domovský soubor VILY Štvanice, uvedl v prosinci premiéru hry Magdaléna lascivní a kajícná. Chlípně zbožné oratorium, které se odehrává na vodní ploše přímo na jevišti VILY Štvanice, byste si rozhodně neměli nechat ujít. O inscenaci a jejím vzniku jsme si povídali s dramaturgyní souboru Helenou Kebrtovou.

Proč jste se rozhodli pro tuto hru?
Magdaléna lascivní a kajícná je druhým dílem dramaturgického cyklu Opus Andreini, ve kterém se Geisslers Hofcomoedianten věnují tvorbě a životu slavného italského divadelního rodu Andreini. Giovan Battista Andreini, autor předlohy naší inscenace, byl na svou dobu velký divadelní experimentátor a reformátor. Po Dvou komediích v komedii (na repertoáru VILY Štvanice), kde experimentoval s formou divadla na divadle, nás zaujala právě „Magdaléna“. Andreini střídá vzletné poetické árie s přízemními, oplzlými výstupy, spojuje dovednosti komedie dell’arte s činohrou a operou a staví monumentální divadelní obrazy. Jeho scénické oratorium Magdaléna lascivní a kajícná z roku 1652 je esencí baroka. Zároveň nás upoutalo, že téma hříšné světice, tedy Magdalény, zpracoval G. B. Andreini za svůj život třikrát. V té době kultovní téma Magdalény se stalo pro Andreiniho doslova obsesí, která ho provázela celým životem. Začal nás zajímat proces zrodu textu. Začali jsme hledat paralely v autorově díle a jeho životě. A za třetí, takový název zkrátka nelze ve výčtu Andreiniho děl přehlédnout a opomenout…

Název zní až biblicky, bude mít inscenace křesťanské téma?
V září 2015 jsme uvedli v Květné zahradě v Kroměříži plenérovou verzi scénického oratoria Magdaléna lascivní a kajícná, ve které jsme se soustředili na příběh o napravení hříšnice Magdalény. Námět je samozřejmě ryze křesťanský, ale jeho zpracování a výklad se na křesťanské publikum neomezuje. Nicméně v interiérové verzi ve VILE Štvanice již půjde o něco úplně jiného. Náš autor Gio mocně zatouží po krásné operní divě Virginii a rozhodne se, že ji vyfoukne svým konkurentům. Chce jí věnovat své dílo o krásné kurtizáně Magdaléně. Jenže to dílo kdysi psal v záchvatu náboženské askeze. Jestli chce Virginii získat, musí námět zpracovat znovu, a to rychle. Jak si s tím poradí? Celá inscenace je ve výsledku především o vztazích mezi muži a ženami, a také o tom, jak efektivně použít svatě čisté myšlenky.

Jaký klíč jste zvolili při inscenování?
Myslím, že je to nejsložitější koncept, kterého se kdy Geisslers dopustili. Vydáme se v podstatě do hlavy autora, do prostoru, ve kterém se vynořují autorovy vzpomínky a zpracovávají životní zkušenosti a kde autor „loví“ nové nápady. Z těchto inspiračních předobrazů se nám pak vyloupnou jednotlivé árie oratoria, i to jsou ovšem autorovy představy. Celá tato exkurze do autorovy mysli je orámována reálným dějem v reálném prostředí.

Proč by si diváci neměli Magdalénu lascivní a kajícnou nechat ujít?
Stručně: pro zážitek, zrakový a sluchový především. Scénografii tvoří velký mělký bazének a zadní horizonty, na které se budou promítat vodní odrazy. Hudební doprovod obstarává naživo Miloslav Študent, přední český hráč na barokní strunné nástroje, v Magdaléně hraje především na impozantní arciloutnu. I naši herci se odvážně chopí nástrojů – například Claudia Eftimiadisová se kvůli „Magdaléně“ ujala violoncella, na které nikdy předtím nehrála. Propojíme činohru, operu a tanec. Hudba se prolne mnoha žánry, a kdo zná předchozí spolupráci skladatele Davida Hlaváče s GH, ví už teď, že se může těšit na další „hity“, které mu nepůjdou z hlavy… Pro náročné jsou zde i fragmenty původního díla, například árie od Monteverdiho. ∞


autor: Kristýna Šrolová