Sedmnáctého května oslavujeme Mezinárodní den boje proti homofobii a transfobii (IDAHOT), jenž má v České republice teprve desetiletou tradici. Jaká je vlastně současná situace u nás? A co znamená ta záplava nových slov proudících k nám ze zahraničí?

Ač se dnešní porevoluční doba tváří uvolněně a otevřeně, naše společnost detabuizuje témata, spjatá se sexualitou a sexuální identitou, velmi pomalu a bolestivě. Za téměř třicet let jsme se dopracovali od většinového útlaku k částečnému akceptování osob, jež jsou stále vnímány jako menšina. Osobně se domnívám, že jádrem problému je samotné akceptování existence menšin, neboť vznikají vlivem stigmatizace. Dokud budeme ostatní škatulkovat, nikdy je nepřijmeme jako rovnocenné bytosti. Samozřejmě se nabízí argument, že řazení lidí do různých skupin nevylučuje jejich respektování a napomáhá zorientování se ve společnosti, ale je důležité si uvědomit, že zároveň nepodporuje individualitu jednotlivce a vytváří předsudky. Uměle vytvořené domněnky v kombinaci se strachem z neznámého pak mohou vyústit až v diskriminaci, urážky, útlak a v nejhorším případě i fyzické násilí.

Správnou otázkou je, co můžeme my sami udělat pro pozitivní změnu. Odpověď je jednoduchá: Začít u sebe samotného; zjistit si více informací o věcech, kterým ne zcela rozumíme, nesoudit a neodsuzovat, být více empatičtí při tvorbě svých názorů, neřešit gender či sexuální orientaci na základě fyzického vzhledu. Zní to jako klišé? Pro transgender osoby zní například jako klišé, že jsou „narozeni ve špatném těle“ a „jejich problém se rozplyne po tělesné změně pohlaví“. Rozhodně nastal čas zničit největší mýtus – vnímat tyto osoby jako nemocné.

Počátky trans aktivismu v Čechách

Damián Machaj (* 1986) je jedním ze zakladatelů Trans*parent − první neziskové organizace usilující o dosažení sociální spravedlnosti, prosazování práv a pozitivních společenských změn ve prospěch trans žen, trans mužů a genderqueer osob v České republice. Vystudoval Centrum audiovizuálních studií na FAMU, řadu let se podílí na filmovém queer festivalu Mezipatra, v současné době pracuje pro Český rozhlas jako multimediální producent.

Mohl byste nám krátce organizaci Trans*parent představit?
Trans*parent vznikl v lednu 2015. Nám, kteří jsme se do toho pustili, chybělo komunitní prostředí pro trans lidi. Místo, kde bychom se mohli setkávat, řešit radosti a starosti každodenního života, případně poznat jiné lidi, kteří prožívají něco podobného jako my. Shodou okolností to bylo období, kdy se o trans tématu začínalo stále více mluvit i u nás. Postupem času jsme zjistili, že takto specifická komunitní podpora je jen jedna z věcí, které u nás chybějí.

Rozjelo se to docela rychle, dnes máme přes dvacet členek a členů a čtyři takové pomyslné sekce: podpora, osvěta, PR a komunikace s médii, právní otázky, legislativa a fundraising. Naším hlavním cílem je prosazování pozitivních společenských změn ve prospěch trans lidí. I když jsme si za poslední dva roky prošli kus cesty, stále žijeme v zemi, v níž jsou trans lidi diskriminováni a panují o nich různé nepříjemné předsudky. Ani samotná úřední změna pohlaví není jednoduchý proces. (Pozn. redakce: V České republice je podmínkou pro úřední změnu pohlaví sterilizace.)

Co je cílem vašich workshopů? Jak probíhají?
Trans*parent organizuje mnoho akcí pro veřejnost a sešlosti pro místní trans komunitu. Poslední půl rok pořádáme tréninky trans sensitivity a workshopy pro různé organizace. Pravidelně také organizujeme podpůrné skupiny, které jsou otevřené pro všechny lidi hledající odpovědi na otázky spojené se svou genderovou identitou. Například tápou-li a neumějí se přesně zařadit, nebo dokážou pojmenovat, jakým směrem by se chtěli vydat, ale nevědí, kudy dál. Skupiny jsou svépomocné a probíhají bez psychologů, psychiatrů nebo sexuologů – právě ten medicínský rámec, který častokrát stojí na začátku přechodu, mnoho lidí od hledání vlastní identity odrazuje. Setkání probíhají dvakrát do měsíce a jsou zdarma. Pravidelně také pořádáme pohybové a kreativní workshopy pro queer mládež a skupinky pro trans děti a jejich rodiče.

Jak vás mohou lidé podpořit ?
Trans*parent je organizace, která funguje na dobré vůli a dobrovolnické práci. Takže jeden způsob je určitě aktivně se podílet na našich aktivitách a přiložit ruku k dílu. Momentálně se pilně snažíme získat finance na základní fungování pro nejbližší období, protože jsme se rozrostli do takových rozměrů, že to bez finanční podpory nebudeme schopni v tomto tempu dále udržet. Takže druhý velmi efektivní způsob podpory je také například koupě našich propagačních materiálů, jako jsou tašky, nálepky a trička. Samozřejmě můžete poslat i finanční dar, instrukce jsou na našem webu.

Co máte plánu v nejbližší době?
Momentálně chystáme kampaň k Mezinárodnímu dni proti homofobii a transfobii (IDAHOT), který je 17. května. Mimo to budeme určitě i letos participovat na programu Prague Pride. Sledujte náš web a Facebook, kde můžete najít všechny aktuální akce. ∞

Nebojíme se odlišit

Therese Rosier (* 1989) je pražskou burleskní tanečnicí, výtvarnicí a modelkou. Spolu s Angelinou Angelic před rokem založily projekt Ouch on the Couch, jenž obsahově odkazuje k původnímu satirickému pojetí burlesky a navíc do svých řad přibírá i mužské performery na pravidelné akce Drag Touch.

Máš letité zkušenosti s vystupováním v různých burleskních souborech. Zajímá mě, jestli mezi nimi vnímáš nějaké rozdíly. Liší se vaše akce například od pravidelných pátečních večerů v Royal Theatre?
Je to jiné než vystupovat v Prague Burlesque, protože celé pojetí večera je čistě na nás. Dáváme do toho hodně vtipu, snažíme se tam zakomponovat i původní satiru, která se v Čechách z burlesky hodně vytrácí, protože je vše bráno příliš vážně, a jde především o přehlídku glamu a dokonalosti. Což samozřejmě není nic špatného, ale my se snažíme nebrat smrtelně vážně, děláme si ze sebe srandu, pracujeme s groteskou a humorem. Snažíme se i více zapojit diváky, takže naše vystoupení jsou hodně o kontaktu a souznění mezi performery a publikem. Ouch on the Couch děláme jednou měsíčně a pokaždé je to jiné, vždy jiné téma, jiní účinkující. Do budoucna chceme pokračovat, držet se toho a docílit větší a pompéznější show. Rozhodně to bude velká dřina, ale už teď vnímáme velké pokroky. Původně jsme vystupovali pro pár přátel, teď už si můžeme zvát zahraniční hosty a máme stálé angažmá v Krakově.

Jednou za půl roku pořádáte i speciální edici Drag Touch, která dává prostor boylesque. Je to skvělý, protože v tradičních souborech muži nemají často příležitost vystupovat a vy jim tu šanci dáváte. Řekni nám k tomu více.

Bojujeme proti puritánství, s nadsázkou a vtipem. Podporuji LGBTQ komunitu, mám v ní mnoho přátel, sdílejících stejné zájmy. Přijde mi přirozené je na naši akci přizvat a zároveň trochu rozčeřit vody tímto tématem.

Poslední akce se konala nedávno a tentokrát jsme naší sestavu Chlorophyll von Needle (Dominik) a Hayley the Strange (Daniel) doplnily o zahraničního performera. Tím byl Gasiu − velký bojovník za gay práva v Polsku,za což si zaslouží veliký respekt, protože tam to rozhodně není procházka růžovým sadem.

Lišila se nějak výrazně jednotlivá představení?
Ano, snažíme se to mít pestré. Líbí se mi diverzita, každý z performerů je velmi osobitý. Například Dominik má čistě burleskní představení, plné glamu a lehké smyslnosti. Tento rok se dostal i na Prague Burlesque Festival, což je největší respektovaná mezinárodní burleskní akce v ČR. To je dle mého pro něj a českou drag komunitu obrovský úspěch. Daniel vystupuje s typickou drag show s lipsync, kde působí hodně vyzývavě a odvážně. Gasiu je prostě queer tornádo. Oproti našim performerům, kteří jsou spíše feminní, je hodně maskulinní. Gasiu je nádherný, vymakaný, svalnatý chlap, který se nebojí ve svých vystoupeních kombinovat například živé rapování s pobíháním po pódiu v boxerkách, na podpatcích, ve kterých by si 50% ženských, co znám, zlámala nohy.

Co si myslíš o společenském předsudku, že travesti show je zábavou pro LGBTQ komunitu?
Tihle kluci jsou všichni gayové, tak jako většina drag performerů, ale rozhodně to nemusí být podmínkou. Rozhodně se nejedná o škatulku pouze pro gaye. Jsou i performeři, kteří jsou hetero, v běžném každodenním životě vypadají k nerozeznání od obyčejných mužů, mají manželky, děti a spokojený rodinný život. Drag mají jen jako koníček a masku, takovým je například Sheila Wolf z Berlína.

Možná pro lidi mimo naši sociální bublinu bude složité se ve všech těch pojmech zorientovat. Buď tak hodná a pokus se pojmy vysvětlit.
Drag queens jsou většinou gayové, kteří vystupují v ženských kostýmech v rámci pobavení obecenstva. Někteří se do ženského vzezření stylizují i v soukromém životě. Stejně jako jsou drag queens, jsou i drag kings − ženské performerky, převlíkající se za muže, nejraději mám Lou Henry Hoover, to je prostě vládnoucí king!

Crossdressers jsou naopak hetero muži, oblékající se do dámských šatů, to většinou dělají pouze soukromě. Crossdresser se převlíká, aby dosáhl dočasné identifikace s opačným pohlavím.

Transvestitismus je s tím často zaměňován, ale důvod oblékání ženských šatů tu souvisí s fetišem a dosažením sexuálního vzrušení. Praktikování je v tomto případě převážně soukromé, proto je dobré při používání toho výrazu dát pozor na záměnu významu.

Travesti je umělecké vystoupení a show v ženských kostýmech po pobavení publika, vše se zde zveličuje a přehání do extrému. Často shows působí až parodicky a komicky. Travesti show je v podstatě to samé jako drag show, jediný rozdíl v tom vidím takový, že u nás je vyloženě travesti opravdu parodická a komická show, drag je ale více na úrovni a spojený s jemností burlesky.

Impersonator je show, při které se performer stylizuje do konkrétní osobnosti. Je to buď formou parodie, či naopak projev obdivu. Často se napodobují charaktery reálných zpěvaček, či hereček apod. Samozřejmě se nedá vše tak snadno zaškatulkovat a rozhodně zde nejsou jen tyto skupiny, ke kterým se lze hlásit. Vše je hodně rozvětvené a často obtížně identifikovatelné. ∞

Za posledních několik let se ukázalo, že pokud po otázce: „Kde jsou všechny ty skladatelky, producentky a manažerky?“ následuje skutečné hledání a zájem, výsledek je překvapivý. Berlínský festival CTM, který zviditelňuje okrajové žánry i marginalizované komunity, už nějakou dobu prezentuje poměrně vyrovnaný line-up i díky tomu, že na genderově nevyvážené line-upy začal upozorňovat feministický hudební kolektiv female:pressure.

Pro většinu ostatních festivalů je ale větší zastoupení hudebnic v jejich programu stále spíše představou z nějakého sci-fi románu. Nedospěli totiž stále k tomu, co doporučovala všem zakladatelka kolektivu Through My Speakers, DJka Sarah Farina: uvědomění svých privilegií a snaze o decentralizaci moci. I ona byla jednou z prezentujících celodenního programu, který v rámci CTM kurátoroval feministický kolektiv Salt+Sass. Debatujícími a prezentujícími byly organizátorky, iniciátorky, mluvčí, nejrůznější hybatelky scény od Coral Foxworth, zakladatelky velmi mladého kolektivu Sister, až po zkušené profesionálky Pamelu Schobess, majitelku klubu Gretchen, nebo ředitelku magazínu Gonzo Ruth Timmermans. Mluvilo se o zkušenostech, vizích i důležitosti mentoringu a vzorů i tzv. safe spaces, reálných či virtuálních prostředí, kde se hudebnice a nebinární osoby mohou svobodně projevovat bez strachu, ostychu i bez sexistických a misogynních komentářů. V publiku sedělo především mnoho dalších aktivních a vlivných žen, jako třeba Mo Loschelder, kurátorka festivalu Heroines of Sound a agentka mnoha výrazných hudebnic jako je Pan Daijing nebo Lucrecia Dalt, a Electric Indigo, která založila první sítě hudebnic na elektronické scéně s názvem female:pressure už před téměř dvaceti lety.

Přirozeně navazovat kontakty
V následném rozhovoru, který jsme vedly po skončení programu, vyjádřila Mo spokojenost nad vlivem této iniciativy. „I díky Electric Indigo a její iniciativě female:pressure se to na elektronické scéně zlepšilo hlavně co se týče networkingu, navazování kontaktů. Ženy tak začaly používat nástroj, který muži používali už dávno. A muži si někdy ani nejsou vědomí, jak vytvářejí sítě vztahů. Díky tomu pak vzniká skoro až jakási armáda.“ Mo Loschelder tak pojmenovala něco, čemu se často říká také „boys club“, síť mužů pak logicky vytváří program z umělců jim blízkých a ženy se tam často objevují jen okrajově. Na tento fakt upozornila projektem FACTS právě Electric Indigo a female:pressure. Průzkum programu festivalů ukázal na silně genderově nevyvážené prostředí, kterým stále z větší části hudební průmysl je. „Ti hodní kluci (pozn. CTM) se nejdřív cítí dotčeni a pak se pomalu přizpůsobí, ale ty zlé prostě žádná kritika nezajímá. Na řadu festivalů bylo v minulosti poukazováno naším projektem FACTs, genderová nevyváženost u nich byla zjevná a podíl žen, které na nich vystupovaly, byl velmi nízký. A snažily se tyto festivaly něco změnit? Moc ne, nemyslím si. Festivaly, které mají hlavně komerční zájem, ne ten kulturní, těm je to prostě jedno,“ dodává Electric Indigo k dopadu průzkumu FACTS. Upozorňuje ale také na to, že nerovnosti si začíná všímat i mnoho mužů, což před deseti nebo dvaceti lety nebylo normální: „Tehdy bylo normou, že program techno akce tvořili pouze muži běloši od 25 do 35 let, dnes už např. DJ Objekt vyžaduje na line-upu festivalů, které ho zvou, určité procento žen. Z toho máme samozřejmě radost, ale není tu mnoho takových.“ Mo Loschelder považuje za podstatné, aby se sami muži nebáli označovat za feministy: „Řada mužů se už považuje za feministy nebo jimi skutečně jsou, ale někdy se tím neodvažují veřejně prezentovat. My ženy i muži bychom měli společně zapracovat na tom veřejném projevování názorů. Mnoho umělců si všímá, že na line-upu nejsou ženy, ale třeba se neodvažují to komentovat veřejně. Pokud bychom o tom více mluvili, znamenalo by to velký pokrok.“ Electric Indigo nakonec upozorňuje, abychom stále kriticky přemýšleli nad tím, čeho vlastně chceme feministickými iniciativami dosáhnout: „Nedávno jsme diskutovaly o tom, co znamená ten rovný díl, který bychom měly požadovat. Některé ženy by řekly, že je to samozřejmě padesát procent, ale já si myslím, že je to ošemetné, protože tím bychom upevňovali ten binární pohled na pohlaví, který dnes už není aktuální.“ A byla to právě nejen feministická agenda, ale i značná schopnost sebereflexe a inkluze, která spojovala většinu účastnic programu toho dne a která mnoha organizátorům a vlivným představitelům hudebního průmyslu chybí. ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

Gangaanai je sama DJkou a její vkus se zrovna neshoduje s žebříčky hitparád, i proto se jí nabídky na hraní v Mongolsku zrovna nehrnuly. „Upřímně, ze začátku jsem váhala, zda s tím vůbec začít. Hudbu miluji a považuji se za vášnivou feministku, ale měla jsem pocit, že bych tímto projektem jen opakovala, co už bylo mnohokrát diskutováno, bála jsem se, že to do diskuze nic hodnotného nepřinese. Ale jakmile jsem se o tom začala s lidmi bavit, došlo mi, že to, co se mi zdá zjevné, jiní lidé třeba vůbec nevnímají a vůbec nevědí, že sexismus stále existuje i v oblasti elektronické hudby.“ I ona se setkala s názorem, že DJing není pro holky a že to podstatné na jejím vystoupení je hlavně to, co si obleče na sebe, protože se na ni publikum přišlo hlavně podívat, a hudbu, kterou hraje, stejně nikdo nebude poslouchat. Dodává ale, že chápe, pokud měl někdo strach o její bezpečí, protože pracovat v noci v klubech může být někdy opravdu nebezpečné. „V Ulánbáataru se to ale od té doby zlepšilo. DJek je víc a jsou i více respektované. Pořád je ale před námi dlouhá cesta. V současné době se u nás probírají hlavně témata, jako je korupce, chudoba nebo znečištění životního prostředí, a diskuze týkající se genderu a genderové rovnosti se ve společenské debatě ještě zdaleka nedostaly na řadu.“

Komunita jako možnost opory
Pro společenskou změnu v této oblasti považuje Gangaanai za důležité i budování komunity, která může být ženám oporou, ať se chtějí věnovat čemukoliv. A už jen děláním rozhovorů s hudebnicemi pro svou práci něčemu takovému také pomáhá. Je si ale zároveň vědoma, že ne všechny ženy se v hudebním průmyslu se sexismem setkají. „Některé říkají, že neměly nikdy žádný problém, jiné zas mluví o řadě případů obtěžování a diskriminace. Tento projekt by tedy měl být inspirací pro ženy a dívky, které v hudebním průmyslu začínají, ale i pro ženy, které se poprvé ocitly v situaci, kdy jim fakt, že jsou ženy, způsobil problémy.“ A dodává také, že téma rovnosti pohlaví se samozřejmě týká nás všech. „Většinou se soustředíme na jednu stranu rovnosti, ženy. Radíme jim, že mají dělat to a pak zas támhleto, ale já myslím, že je velmi důležité vzdělávat i muže a jako všechny sociální změny, chce to čas. Mladší generaci bychom tedy měli učit, že gender je pouze sociální konstrukt, a že na to co chceme dělat a co můžeme a nemůžeme cítit by naše příslušnost k určitému pohlaví neměla mít vliv.“

Gender je pouze sociální konstrukt
Gangaanai se prý DJingu už asi nebude věnovat na plný úvazek, považuje nyní za důležitý hlavně svůj školní projekt, jehož první část snad ještě do léta zveřejní. Se svými přáteli zároveň pokračuje v dalších kulturních projektech, například v pořádání výstav v Dark Matter Gallery, která nyní nemá pevné místo a bude pořádat pop-up výstavy, podílí se také na projektu mapyblog.com určeném čínsky mluvícím turistům v Praze, a už se nenechá znejistit: „Nyní už chápu, že ať už se rozhodnu zůstat u čehokoliv, mám sílu nastartovat diskuzi, změnit běh věcí a hlavně věnovat se tomu bez ohledu jak velký nebo malý ten projekt bude.“ ∞


text: Mary C
Autorka je moderátorkou Radia Wave, hudební selektorkou a badatelkou, kulturní aktivátorkou.

V prvé řadě, v prvé vřavě jsme lidi. Nebo bychom měli být. Ne jen zvířata. Sex spadá někam do průsečíku těch dvou sfér, člověku tak vlastních. Je duchovní i fyzický, pudový i mystický. V prvé vřavě by mezi mužem a ženou o sex jít nemělo. Sex je ego, které můžeme zahlédnout jen koutkem oka na horizontu vědomí života, a to jen když to vůbec nemáme v plánu.

Akorát že s tímhle konceptem si moc nevrznete. Chce to jít rovnou na věc. Když se to dlouho neděje, zapomenete, že to vůbec existuje. Opakování je matkou (otcem) moudrosti, člověk je synem (dcerou) zvyku. Neděláte to pak intuitivně, neděláte to vůbec. Přestěhuje se to do racionální sféry. To je kámen úrazu, amen sexu. Když na dlouho přestanete kouřit a pít, tak to pak neporušíte jen tak. Musí to být something special. Slíva a startka na vrcholu Everestu přesně ve 23:23 na Silvestra středoevropského času plus poustnout selfie na instáč, aby to mohli promítnout na St. Vitus Cathedral v reálném čase. Tyhle zvýšené nároky zaviní, že k tomu nikdy nedojde. Nebo dojde, ale až v nedohlednu.

Sex nejde vymyslet, je neviditelný. Zjevuje se. Jedno vědomí otevírá druhé, spojuje se s ním. Je to ale jen hra na spojení. Rytmický rituál, zaříkávání jednoty. Těla nakonec v popření nicoty, která mezi nimi zeje, selhávají. Nicotu hmoty nevymaže ani sebetoužebnější dotek. Naplnění touhy (slast) těla od sebe zase oddělí. Procitnou každé do své izolace jako umírající zvířata.

V tom je kouzlo celibátu, proto jsou jeptišky sexy. Poruší slib cudnosti jen ve chvíli úplně nemotivovaného odevzdání se přítomné situaci, spontánně. Jeptiščina tělesná svoboda se pak znova narodí. Švihem se vzepře biochemické askezi, díky které se realizovala ve věčnosti, ve společnosti Boha, ale odcizovala se realitě žité spontánně s ostatními v módu mládí, které je idolem doby. Švih je její jediná možnost, jak si vrznout. Vlastně je tu ještě jedna možnost. O něco se vzepřít.

Vstáváte z lotosového květu. Máte dvě možnosti. Můžete se zapřít rukou o zem a rozdvojit se, pomoct si. Tato berlička symbolizuje vytvoření falešného důvodu, proč je dobré s někým spát, i když po tom bezprostředně netoužíte. Ta faleš slouží k uspěchání celé věci, když vás vyvede z míry pocit, že nejste normální, když to neděláte. Ta faleš pramení z vaší netrpělivosti a nevíry, že byste to mohli někdy přirozeně chtít. Druhá možnost je zmíněný švih. Je to jednodušší, protože po tom nenásleduje pád do sítě příčin, důsledků a stereotypu. Závisí to jen na tom, jestli dokážete překonat obavy a švihnout sebou. Nesmíte se k tomu nutit. Nesmíte to chtít. Musí to jít spontánně přímo z vás. Nejde toho docílit. Jakmile je tam: musí, nesmí, nutit, chtít není to švih, ale vzepření se. Prostě sebou švihnout. Vstát a švihnout si. V mžiku, z radosti.

Sex nebo nirvána?
Sex je tvořivý, ale jen externě. Tvoří nový život v ženě, ale ze mě ten život v radostné extázi odchází. Z ženy odchází o devět měsíců později. Sex a následné oplodnění a zrození je symbolem převtělení, reinkarnace, usmíření duality, ale pak jejím pokračováním, zachováním v nekonečném koloběhu. Vzniká další smrtelný život. Sex smrt jen oddaluje, nepřekonává. Vlastně prodlužuje. Oddaluje nirvánu. Ta je smrtí v duchovním slova smyslu. Znamená vyhasnutí, konec převtělování. Ne vyhoření, tím je právě orgasmus. Vyhasnutí osvobozením se od touhy, ale ne jejím naplněním. Nenastává tma, ale světlo nebo snad chvění, které jsme předtím přes žár touhy neviděli, necítili, nevnímali.

Po nirváně se nesmí, nebo spíš nedá toužit. Když si někdo touhu po sexu projektuje do touhy po nirváně, touží pořád po sexu, akorát otravuje okolí duchovními kecy. Doslova je stříká. Pak je lepší, když si dá ten sex. Proč vlastně kráčet k abstinenci? Raději kráčet k přirozenosti. Nechat se překvapit, co tam čeká místo malování čerta na zeď. Překvapení je hnací motor každé cesty poznání. Bez spontaneity to nejde, protože aktivuje ducha. Abstinence je předmět vyvolávající touhu. Projekt, iluze. Cesta k nirváně tedy vůbec nemusí být prospěšná. Může se zvrhnout ve zkázonosnou dezinterpretaci a následnou reinkarnaci do červa nebo švába.

Nezbývá než přijmout vlastní smrtelnost. Přijmout se, přijmout sex. Přijmout vlastní smrt a co je mnohem těžší – vlastní narození. Zrodit se pro člověka. Pro toho, kdo mě ztělesní, kdo mi dá novou inkarnaci, novou podobu, nový pohled, novou bytost, novou novost. Na poli abstinence si pro to stanovuju ideální podmínky, aby to jakoby nebolelo, aby to proběhlo úplně smooth, ale to je oxymóron. Aby se člověk mohl najít, musí se ztratit. Musí se mu zhroutit systém jistot. Musí umřít, aby mohl žít. Pokud se opravdu chce najít, pak není otázka, jak armageddon obejít, ale jak dopad životodárné apokalypsy zmírnit. Jak ji vyvolat a řídit. I to ale zní jako oxymóron. Prostě jít do toho, jít do ní. Zasloužit si to vědomí, vytvořit svou budoucnost. Dobře, dost.

Flirt a dobrodružství
Přede mnou sedí další taková. Čte knížku, na které je modrobílé moře, nebe, obláčky a žlutý nápis Láska. A nějaká zemička s kopečkem a majáčkem na obzoru. Usmívá se, že bys ji mrdal. Snažím se být solidní a validní. Začne něco psát do mobilu. Dopíše mi propiska. „Slečno, nemáš propisku?“ zeptám se komoušsky. Hrabe se v kabele, nachází pisadlo. Zkouší, jestli funguje a hází mi ho. Padne mi bez efortu přímo do dlaní. Zasměju se úsměvem, se kterým jsem spokojený. Píše dál a já taky. Běží s tím, boží běhna. Souloží s bytím a ty se chceš přidat. Bytí se udělá a ty ho chceš nahradit. Zjistíš, že bytí nepřestalo, jen řešíš pičoviny. Bytí mrdá. Ty jsi taky bytí, ale nejsi s ním. Vždycky je jen půlka obrazu. Platí. Říká barmanovi, že je „milej“ a dál si píše s tím, co ji mrdá.

„Pak si vyzvedněte tu propisku,“ upozorňuju ji. „Já na to myslím.“ „Já ne. Dobře se mi s ní píše. Líbí se mi.“ „Mně ne. Na mě je moc organická.“ „Tak já ji od vás koupím.“ „To nejde, mám jen tuhle.“ „Vy dnes budete něco psát?“ „Propiska se hodí. Manipulujete, abych vám ji nechala?“ „Ne, jen tak bez záměru.“ Přichází její nabíječ a jdou si dát intimčo do zadního traktu kavárny. „Tak si ji asi ještě nechte,“ prohodí ke mně, když mě míjí, s nepoměrným chladem. „Jo, super,“ odtuším lakonicky.

Ustoupit od blitzkriegu totální války ke sluníčkové hře bez požadavků. For the hell of it si dát konverzačku bez myšlení na mrdačku. Myšlení vždycky zabije přítomnost, naprojektuje ji do budoucího naplnění, styku těl, které se pak právě neodehraje. Naplnění musí vyrůst z přítomnosti, z přírody. To vystoupení muže z anonymity, oslovení ženy, je bezesporu bizarní. Je v něm obsažena určitá penetrace. Bezostyšný tón hlasu kontrastuje se slušňáckými frázemi. Za dotykem je třeba jít bezskrupulózně dovnitř. Náraz ztlumí přirozený odpor věci. Žena chce být chtěna, ale primárně jako člověk. Nebýt vypočítavý. Být, nebýt, být, nebýt. Koncepty nevystihnou realitu. Chybějící ingrediencí je dobrodružství. Realita a dobrodružství jsou jako známé a neznámé. Flirt je dobrodružství, dobré družení. Realita je to kolem. To, o co se zapřeme a k čemu se vrátíme, když jdeme do kolen. Z chladné dikce reality švihem k nevyslovené lásce dobrodružství. ∞

Ženy, které se ale rozhodly své cíle zdolávat stejně intenzivně, se běžně potkávají s genderově nekorektním přístupem, které počáteční odhodlání zredukuje na minimum. Žena pak raději přijme pečovatelskou roli hodné holky, která vytváří teplo domova. Jakoby silné ženy cítily obavy, že zůstanou na všechno samy, protože rovnocennost vyvolává strach.

O komplikovaných sociálních tématech je potřeba mluvit. Feminismus je jedním z nich. Čím více budou tato témata slyšet, tím spíše se je povede uvést na pravou míru bez předsudků a s příklady. Jednou z dalších forem dialogu je zin Obrovská, který vydává kulturní organizátorka, selektorka a moderátorka Radia Wave Mary C.

Právě vydáváš druhé číslo zinu Obrovská. Celý zin je zaměřený na renesanci pojmu feminismus a kultury s ním související. Jaká je geneze názvu zinu?
Ten miničasopis jsem nazvala podle české hudební skladatelky Jany Obrovské. Klasický případ výrazné umělkyně (nebo jiné profesionálky) z minulosti – neviditelná. Málokdo o ní ví. V zahraničí je sice trochu více známější, ale pokud bych se zeptala u nás na skladatelky, pravděpodobně ani hudební publicisté by si nevzpomněli. A to samozřejmě vychází ze stereotypní představy o roli ženy ve společnosti, která ovlivňuje naše názory a chování. Obrovská je tedy o tom ukázat obrovský kulturní přínos žen, jejich obrovský tvůrčí potenciál i schopnosti. I ženy by měly mít možnost být obrovské, ve smyslu úspěšné, významné, vlivné, adekvátně ohodnocené. Měly by mít možnost dělat, co chtějí, být samy sebou, rozhodovat o sobě a věcech veřejných. Chci, aby všechny ženy věděly, že mají potenciál změnit co se jim i jiným děje a nikdo by jim neměl říkat opak. Obrovská není totiž magazín pro ženy, který by říkal, jak má žena vypadat a co má dělat, aby si udržela muže. To je slepá větev, jen se to ještě stále dobře prodává.

Podle jakého klíče vybíráš osobnosti, které v zinu představuješ?
V Obrovské prezentuji jednak osobnosti z historie, protože bez nich bychom se tu o tom nebavily a seděly bychom doma v kuchyni stažené v korzetu bez volebního práva. A potom inspirativní osobnosti, jejich tvorbu a zkušenosti ze současnosti, aby bylo vidět, že nerovné postavení žen ve společnosti je stále problém, ale zároveň, že výrazných tvůrkyň je dost, i když to tak někdo nevidí nebo to tak média neprezentují. Důležité místo v Obrovské mají příklady reakce na sexismus nebo různá zavedená společenská pravidla a také různé kolektivy a kolaborativní projekty, protože propojování a sdílení je pro změnu situace klíčové. A samozřejmě je tam taky slovníček, který vysvětluje základní pojmy spojené s feminismem.

Máš pocit, že je dnes termín feminismus správně chápaným pojmem?
Rozhodně ne, a nejen u nás. Slovo je chápáno negativně a jako něco přežitého. Často se setkávám s tím, že v tom lidé vidí útok na muže. Dokonce i dnes si někdo myslí, že feministky jsou jen nějaké hysterické ošklivky, které nikdo nechce. Feminismus je přitom o rovnosti pro všechny, o osvobozování všech od nejrůznějších stereotypů, snaží se bourat tabu, nesnaží se nastolit vládu prudérnosti. Pokud někdo někdy jen trochu uvažoval nad tím, jak ho ovlivnila výchova, tradice, média a podobně, musel se někdy zabývat i otázkami feminismu.

Většina lidí má pocit, že emancipace byla dovršena a není co řešit. Sama jsem měla kdysi, když jsem s Chapeau Rouge organizovala klubový festival SHEvening, pocit, že feminismus jako hnutí asi už není potřeba, že už je potřeba jen trocha propagace pro schopné ženy. Ale to jsem žila v hodně pohodlné bublině a hlavně v té době jsem si to ještě nemohla pořádně ověřit v praxi.

Jak se liší chápaní feminismu od začátku jeho výraznějšího exponování ve společnosti od dnešního přístupu k tomuto fenoménu? Kdy si ženy začaly uvědomovat, že jejich role ve společnosti není v pořádku a jakým způsobem ji začaly měnit?
Nějaké dokumenty na obhajobu práv žen se objevily už na konci 18. století po velkých revolucích. Ty proslulé sufražetky pak bojovaly, jak z názvu vyplývá, za volební právo, ale také možnost vzdělávat se a vlastnit majetek. To byla první vlna feminismu. Za občana byl považován vlastně jen muž. Ženy prostě neměly možnost do ničeho mluvit. Bez muže neměly budoucnost. Byly považovány za chabý protějšek muže. U nás propagoval vzdělání i pro ženy už Jan Ámos Komenský, ale realizovala to až Marie Terezie asi o 200 let později. A volební právo bez výhrad u nás ženy získaly až v roce 1918.

Teď už naštěstí řešíme počet žen v politice aktivních, ale ani v tomto tématu není veřejnost za jedno. U politiky, a i třeba v hudbě, pořád panuje představa, že ženy nemají zájem. To je typický argument. Místo toho, aby rovnoprávnost a rovnost příležitostí byly politickými tématy, odsunují se problémy žen na osobní soukromou rovinu.

Tuhle problematiku řeší Gender Studies, které jsou nyní sice rozšířeným a uznaným oborem, ale pozorování a závěry, ke kterým dochází, se ještě zdaleka nerozšířily do širšího povědomí. Často dochází ke zpochybňování a zesměšňování odborníků. To bylo vidět například nedávno u případu nesmyslné a sexistické výstavy fotografií v knihovně Akademie věd (Women: Scenes in the Library, autor Karel Richtr – pozn. red.). Žena je stále ponižována na objekt, nejen v reklamě, a to má přímou spojitost s tím, jak společnost o ženách přemýšlí a jak se k nim chová. Ovlivňuje to i způsob, jakým my samy o sobě přemýšlíme. Samozřejmě kořeny problému jsou už ve výchově, která muže a ženy škatulkuje do určitých rolí. Populární kultura a média navíc neustále ty genderové sterotypy posilují. No a proto si většina z nás nějaký problém nemusí ani uvědomovat.

Proč sis vybrala pro objasňování feminismu formu zinu? Není potřeba taková témata šířit výraznějším způsobem?
Ano, samozřejmě je a zin má už v této chvíli i podobu webové stránky. Ale zinem jsem chtěla jít trochu proti povrchnosti sociálních sítí. Mám pocit, že všichni jsou u svých počítačů zahlceni a do hloubky jde málokdo. Prostě mám pocit, že sociální sítě nás udržují v pohodlnosti, stejně jako kdysi televize. Nejlepší zkušenosti mám s dialogem a diskuzí a to první číslo vzniklo právě jako taková pomůcka, tahák v době, kdy se uskutečnilo několik veřejných diskuzí k tomuto tématu. Nechala jsem vytisknout 50 kopií, sama jsem to sešívala, o grafickou úpravu se postaral Martin Tvrdý. Navíc ty fanziny a pamflety k feminismu historicky patří.

S tím výraznějším způsobem šíření je trochu problém. V současné době se z další vlny emancipace stává móda a s tím souvisí i způsob, jakým nejrůznější témata využívají korporace a velké módní značky. Podobně jako některé celebrity, pomáhají možná popularizaci slova feminismus, ale ne v jeho úplnosti. Pro mě feminismus neznamená jen možnost koupit si co chci. Tohle zplošťování agendy feminismu jen podporuje dojem, že je vše v pořádku.

Samozřejmě je nutné požadovat změnu na straně médií. Redakce Radia Wave (působiště Mary C – pozn. red.) si naštěstí tyto problémy nerovnosti a každodenního i institucionalizovaného sexismu uvědomuje a zabývá se jimi. Doufám, že se do budoucna podaří sestavit rozšířenou tištěnou verzi, do které přispějí další ženy, takový sborník. Vymyšlený mám i merch a spoustu dalších způsobů, jak to „zvýraznit“ a propagovat, ale zatím je myslím důležité vytvořit zdroj a podněty k přemýšlení, spíš než propagovat jen nálepku.

Jaký podnět spustil tvou invenci zin vydávat?
Byla to moje osobní zkušenost z hudební scény i reklamy a studium tématu. Byla to dlouhá řada příkladů sexismu z hudebního světa i nepříjemných stereotypů, o kterých si myslíme, že je musíme přijímat. Byla to zkušenost s neuvěřitelnými egy i s lidmi, kteří si prostě neuvědomují v čem je problém, a proto považuji za důležité dát všem možnost nahlédnout do témat feminismu skrze příklady z kulturní scény.

Navíc teď, když už jsem „dospělá“, kolem sebe vidím své vrstevníky, jak padaj do naplňování těch rolí, které se od nás čeká a spousta z nich vlastně není šťastná.
Prostě některé věci nehodlám akceptovat a mám možnost o tom mluvit, takže je to vlastně tak trochu moje povinnost. Možnost nakupovat a cestovat mi prostě nestačí.

Práce v erotickém průmyslu je stále vnímána vulgárně. Doposud nebylo mnoho pozornosti věnováno autorům, kteří ji okusili a inspirovala je. Jakým způsobem své zkušenosti reflektují v tvorbě a čím se liší pohled mužský od ženského?

Téma sexuality, prostituce, hledání sexuální identity nebo dokumentování života komunity lidí, kteří mají jiné sexuální návyky než zbytek společnosti, má v umění bohatou historii. Nevěstince a později pak noční kluby jsou stále bohatým zdrojem inspirace. Ať už jde o jednorázové projekty či mají autoři o problematiku sexbyznysu dlouhodobější zájem, kladu si otázku, do jaké míry mohou jejich díla být autentická. Neboť zůstávají pouhými návštěvníky night clubů či pozorovateli daných situací a jejich snaha zachytit toto prostředí závisí na výpovědích a náhodách. Aby se jejich práce stala opravdu autentickou, je třeba se s danými lidmi sblížit a vytvořit si s nimi určitý vztah, ve kterém pak objekty jejich uměleckého zájmu aspoň částečně odloží svou masku. Dalo by se říci, že takto pracovala například fotografka Nan Goldin či malíř a grafik Henri de Toulouse-Lautrec.

I přesto však silné výpovědní hodnotě jejich děl konkuruje tvorba autorů, kteří mají osobní zkušenost s prací v erotickém průmyslu. Samozřejmě takových mnoho není, protože otevřeně vystoupit s tím, že prodávají vlastní tělo, znamená doživotně se vystavit konfrontaci s veřejností, jež tuto práci odsuzuje. Vyžaduje to určitou odhodlanost ukázat divákům jiný pohled, který může být buď velmi pozitivní a poučný pro nás všechny, či naopak může kriticky poukazovat například na mezery v zákonech a hanlivé předsudky. Neméně zajímavý je pak i jejich pohled na sexualitu, vlastně by se dalo říci, že zde vzniká jakési umění sexuality.

Genderová diference v uměleckém přístupu pornoherců
Hranicí mezi pornografií a uměleckým dílem se zabývá polský fotograf a performer Piotr Wegrzynski v projektu Inside Flesh, v němž spolupracuje se svou ženou, filosofkou Sylviou Lajbig. Výsledným dílem je velmi estetické porno s nádechem alternativního fashion videa, v němž oba manželé hrají a které natočili dle manifestu publikovaného na jejich webu. Po jeho přečtení se dozvíte pointu díla, neboť je zde uvedeno, že nejde o sex před kamerou a vše bylo vytvořeno v postprodukci. Wegrzynski se zároveň distancuje od jakéhokoliv škatulkování a aktivismu, ale dílo prezentuje v konfrontaci s mainstreamovou pornoprodukcí. Pro běžného diváka nejsou filmy dostatečně vzrušující a označuje je za umění, ale v galeriích jsou běžnými návštěvníky naopak označovány za pornografické, což nejednou vedlo k přerušení celé výstavy. Inside Flesh vnesl do této problematiky řadu nových otázek. V další analytické rovině se setkáváme s faktem, že se technicky vzato nedíváme na porno, ale na jakousi postprodukčně vytvořenou iluzi sexu – je to tedy pornografie? A co je vlastně dnes za pornografii považováno? Proč by umění a pornografie nemohlo být totéž? Jak chcete nazývat film, kde je zobrazen sexuální akt?

Newyorská pornohvězda, později umělkyně a sexuoložka Annie Sprinkle má zcela odlišný postoj. Aktivně se podílela na mainstreamové porno produkci a ztvárnila přes dvě stě rolí ve snímcích různého zaměření. Během dvaceti let působení v erotickém průmyslu pracovala i jako prostitutka a striptérka. Považuje se za feministku, aktivistku a za radikální učitelku sexuální výchovy. Jejím cílem je skutečně vzdělávat společnost v této oblasti, proto sama přednáší na univerzitě, pořádá semináře, píše články a knihy. Je zakladatelkou unikátní značky feministických pornofilmů. Velmi se angažuje za práva sexuálních pracovníků, ale také například homosexuálů, čemuž věnovala celý projekt „Art Laboratory“, kde spolu s Elizabeth Stephens již dvanáct let demonstrují svou lesbickou lásku. Každý rok opakují svatební obřad jako veřejnou performance, čímž kritizují zákaz registro­vaného partnerství v některých státech USA. Přeměnu své sexuální orientace vysvětluje tím, že během natáčení hrála podle scénáře a teprve po svém odchodu z branže nachází sebe sama v tantrickém lesbickém milování a monogamním vztahu. Detailněji se tímto tématem zabývá v knize „Metamorphous Sex“.

S ohledem například na pornohvězdu Sashu Grey, jež před pár lety publikovala knihu autoportrétních fotografií „NEÜ SEX“, se domnívám, že ženy více inklinují k velmi osobní tvorbě často až aktivistického charakteru. Zatímco přístup muže se distancuje od emocí a soustředí se spíše na řemeslné pojetí a celkovou estetiku. Bohužel se nám zde potvrzuje klišé genderových stereotypů pravící cosi o racionalitě mužů a citlivosti žen.

Kult osobnosti založený na image někoho z okraje společnosti
Podobně je tomu i u autorů působících v jiném odvětví erotického průmyslu. Následující dva však spojuje jakýsi kult osobnosti založený na image člena komunity, jejíž způsob života není společensky ještě zcela přijat, a také homosexualita.

V 70. letech to byl newyorský fotograf Robert Mapplethorpe. Velmi tradiční formou černobílé portrétní fotografie v ateliéru zachycoval letmé výpovědi o BDSM, což bylo před čtyřiceti lety vnímáno jako znepokojivé a kontroverzní. Síla jeho díla tkví v dokonale zvládnutém řemesle, čistotě a nenucenosti, se kterou divákům podává explicitní obsah, v talentu zachytit charaktery svých modelů. Mapplethorpe neměl žádné ambice měnit svět. Pouze zkoumal jeho temná zákoutí a naplno žil ve víru večírků, gay barů, návykových látek, promiskuity a později pak prostituce. Nejdříve mu image provokatéra vynesla slávu, dostala ho do uměleckých kruhů a pomohla získat vše, po čem toužil. Proti jeho výstavám se zvedla vlna nevole, kterou se rozhodl ještě zvýšit obsazováním pouze černošských modelů. V roce 1979 to celé přerostlo v obrostou tragédii, kdy byl zastřelen Robert Opel, který navzdory veškeré kritice uspořádal Mapplethorpovi výstavu. Krátce na to byl zavražděn Larry, pózující na jedné z vystavených fotografií „Boots and Brench“, a tentýž rok u Mapplethorpea propukl AIDS.

Způsob života tanečnic nočních klubů se lidem snaží přiblížit americká ilustrátorka Jacqueline Frances alias „Jacq the stripper“. Proslavila se instagramovým profilem, kde sdílí ilustrace deníkového charakteru naprosto věrně zachycující způsob myšlení striptérek i situace, se kterými se obecně v práci setkávají. Soubor těchto prací nedávno publikovala jako knihu s názvem „The Beaver Show“. Frances nedisponuje výrazným talentem, ale její lidský přístup a smysl pro humor působí pozitivně na střední třídu. Ač nemá žádné aktivistické ambice, dosahuje kladnějšího přijímání těchto pracovnic v očích veřejnosti. Frances žije v registrovaném partnerství, ale bohužel v žádném díle doposud neřešila, jaké je být lesbicky orientovanou striptérkou. Součástí její tvorby jsou i krátká videa a selfie ze stripbarů umisťovaná na Instagram.

Oba autoři vypovídají o své komunitě, používají prostředky přiměřené své době a zakládají si na své image. Myslíte si, že je třeba se zabývat tím, jaké jsou rozdíly v uvažování mezi mužem a ženou? Není podstatnější obsah jejich sdělení? A obecněji vzato – je gender v oblasti umění ještě nutné řešit? Myslím, že otázka genderu už do galerií nepatří, je třeba ji posunout do škol, ulic a především médií. ∞

Gender je otevřeným a otevíraným tématem. Společnost rozdílnosti mezi muži a ženami reflektuje už poměrně aktivně a systematicky. Přesto jsou ale nějaké pojmy stále palčivé a ne zcela dobře uchopené. Například feminismus. Řekla jsem, že o něm píšu článek. A dostala jsem odpověď – to se máš. Ačkoli bych nemusela o své činnosti mluvit, zajímala mne bezprostřední reakce vzdělaného inteligentního člověka – muže. Pokračovala jsem dotazem, jestli si onen muž myslí, že rozumí ženám. „Do jistý míry,“ řekl. Čekala jsem z jeho strany více zájmu a třeba potřebu, abych více konkretizovala, což by bylo projevem toho, že onen muž vnímá téma feminismu stejně důležitě, jako já nebo se alespoň na základě mé nutnosti s ním tuhle informaci sdílet, bude o obsah článku více zajímat. Krátký a povrchní dialog zakončil tím, že feminismus se s ničím, na rozdíl třeba od umění nebo vědy, neprotíná. „Je to svět sám pro sebe.“ To vnímám jako ukázku toho, že důležitost tohoto tématu spadla pod nějaký stereotyp, který z konkrétních otázek a faktů udělal opakovanou a nudnou změť výtek a ženského stěžování, ačkoli to je to poslední, o co feministkám jde. Nemohu tedy nevnímat nutnost tuto problematiku otevírat znovu a znovu, protože i když je slovo feminismus omílané v posledních letech poměrně intenzivně, jeho obsah stále není v dnešním kontextu správně chápán. Medializuje se výraznější prostor dávaný ženám, ale ve skutečnosti stále přetrvávají stereotypy a převzaté vzorce chování k nim. Trendem už není být hipster, ale feministka. A ten opět spadá do pejorativní škatulky. Proto jsme se nejen nad feminismem, ale nad genderem v jeho větší šíři, zaměřili v listopadovém vydání Artiklu. ∞

Potkávám se s neobyčejně vysokou ženou, zvláštní, elegantní, avšak s patrným mužským čímsi… Michelle Adlerová má perfektní manikúru, doplňky a černý kožich. Michelle je transsexuálka.

Jak to celé začalo? Kdy jste si uvědomila, že nejste „on“, ale „ona“?
Že něco není v pořádku, jsem cítila už někdy ve čtvrté třídě na základce. Transsexualita, podle současné medicíny, vzniká už v prenatálním období a člověk s tím nic neudělá. Kdysi se transsexualitu snažili přeškolovat, vyléčit, což byly ale dost pomýlené tendence. Dá se potlačovat, ale jen krátkodobě. Když se muž cítí jako žena, tak se častokrát stává, že se začne projevovat jako extrémní macho. Což byl i můj případ. V té třetí-čtvrté třídě jsem byla ještě dost slabá a citlivá. Tenkrát, v 70. letech, s něčím takovým člověk prostě nemohl vyjít ven. To jsem cítila celkem jasně. Rozdíl oproti dnešku je tedy opravdu výrazný. Dřív o transsexualitě nebyly vůbec žádné informace, takže jsem si myslela, že „to“ mám jako jediná na světě. Rozhodla jsem se, že to bude takové moje tajemství, a začala jsem naopak dělat ryze mužské věci, abych okolí a samu sebe přesvědčila, že je všechno v pořádku. To trvalo podstatnou část mého života. S internetem a novými informacemi přišla velká změna. Četla jsem, studovala a přemýšlela sama o sobě. Byla devadesátá léta, situace se uvolňovala. Jednou jsem třeba byla na nějakém travesti setkání, ale to mi absolutně nic neříkalo. Jsem poměrně dost estét a koukat se na zoufale vypadající chlupaté chlapíky navlečené v minisukních se mi moc nechtělo. Stejně jsem si nemyslela, že do téhle přeměny někdy půjdu. Čím je ale člověk starší, tím je ten stav horší. Vyzkoušíte všechny možnosti, které existují, zjišťujete, že to nejde, a tak častokrát ke změně genderu dojde až ve středním věku. Člověk už je tak zoufalý, že si řekne, že už mu nic jiného nezbývá, tak proč do toho nejít. Moje terapeutka mi říkala: „Heleďte, vy už jste zkusila úplně všechno. Pořád s tím bojujete, tak co prostě zkusit přestat bojovat?“

Jak vaši genderovou přeměnu přijalo nejbližší okolí?
S nejbližší rodinou to nebylo, a není, úplně nejlepší. Nevědí, jak to uchopit. Celá situace je pro ně hrozně těžká. I když tomu racionálně rozumí, emocionálně to prostě není jednoduché. Ale snažíme se. Co se týče práce, tak otázky nejednoznačnosti nebo nějakého přelévání genderů jsem řešila ve své volné tvorbě. Začala jsem dělat každoroční mezinárodní výstavu Transgender Me, takže lidé viděli, že se zabývám tímhle tématem. Problém, jak moje rozhodnutí přijmout, měla hlavně rodina a hodně blízcí přátelé. Je to pochopitelné, jste zvyklí na nějakou stálou formu vztahů a rozhovorů, a najednou se všechno mění. Mně se taky mění zájmy, do mého života přicházejí noví lidé, a může se stát, že se vaše cesta bude ubírat jinudy než cesty vašich blízkých přátel.


Tvořit, žít a pracovat. S hormony

Spolu s dalšími členy tvoříte uměleckou skupinu Pode Bal. Čemu se přesně věnujete?
Pode Bal je výtvarná skupina, která u nás vlastně poprvé začala se sociálním a politickým uměním. Momentálně jsme činnost naší skupiny trochu utlumili, ale svého času jsme dělali velké projekty ve veřejném prostoru, které byly silně konfrontační, politické. Pracovali jsme společně, podobně jako skupiny Guma Guar nebo Ztohoven. Pode Bal teď klidně spinká, ale kdyby byla potřeba, může se zase vzbudit.

Celá ta změna asi musela ovlivnit i vaši tvorbu, je tomu tak?
Ve skupině Pode Bal jsme všichni tvořili kolektivně a já jsem se rozhodla, že je potřeba to vyvážit něčím vlastním. Pustila jsem se do různých fotek, které zkoumaly právě otázku genderu. Protože jsem fotila hlavně sebe, šlo více méně o výzkum. Poslední rok, kdy beru hormony, v rámci hormone replacement therapy, se toho hodně změnilo. Rozhodně jsem se zjemnila já i moje tvorba. Hormony totiž opravdu dělají divy a řekla bych, že dost podmiňují lidské jednání a myšlení. Jsou velká nálož pro každou ženu. Zvlášť když jsou koncentrované do jednoho roku a jedné terapie. Ženy mají čas je během puberty nějak zpracovat, ale během roku? Jsou to šílené změny fyzické i psychické. Třeba mi po relativně krátkém braní estrogenu odešly veškeré ambice. Před tím se můj život točil kolem toho, že musím být slavný umělec, musím udělat tuhle a tamtu výstavu, a teď si říkám, že je to vlastně jedno. Hlavně, že mě to baví.

Jak vypadá současná situace transgender lidí? Naučila se je už společnost přijímat lépe?
Transsexualita se začíná více řešit, to rozhodně. Společnost ale spíš vnímá ty případy, které jsou vidět – celebrity. Ať je to velmi probíraná Caitlyn Jenner (dříve Bruce Jenner), nebo třeba syn (dříve dcera) zpěvačky Cher, Chaz Bono. Tyhle slavné případy přitahují pozornost přehnaným zjevem – všechno mají umělé a ztrácí veškeré rysy a symetrii. Sice mají perfektní nos, bradu i prsa, ale jen na první pohled, třeba na fotce. Na videu už je vidět, že všechny ty umělé součásti spolu úplně nehrají. Pak jsou ale i případy, kdy tím lidé spíš získají, třeba Lana Wachowski, americká režisérka a producentka, je po změně genderu mnohem otevřenější a pozitivnější osoba.

Při přípravě výstavy Transgender Me jsem pátrala, jak to s gendery a transgedery bylo v jednotlivých historických kulturách. Většinou lidé věřili, že jde o požehnání, mít dvě části, dvě tváře, dvě polohy. Transgender lidé byli považováni za jakési božské bytosti. V Indii třeba funguje dva tisíce let náboženská sekta transsexuálů „Hidžra“, jejíž členové podstupují rituální operace a celá sekta má svůj jasný náboženský význam v celé společnosti. I severoameričtí Indiáni transsexualitu přijímali, počítali s ní. Příkladů je nespočet. Můžu říct, že až potom, co jsem vyřešila transsexualitu Eskymáků, jsem začala řešit tu svoji.

Tohle si člověk nevybírá

A co situace u nás? Jak je toto téma vnímáno českou společností a státem?
Zajímavé jsou příběhy o transsexualitě ve spojení se zákony. Vzali se jako muž a žena, měli společný život i děti, a po padesátce se něco změnilo a najednou měla vnoučata dvě babičky. Rodina to přijala úplně normálně, ale aby spolu mohli být dál, museli se rozvést. Proč? Protože zákon nedovoluje změnu pohlaví operací, pokud je člověk v manželství. Takže se nuceně rozvedou a musí změnit statut – z manželství na registrované partnerství. Kdyby se mezi tím jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý nárok na dědictví mít nebude. To jsou věci, které se snad ještě dochytají a upraví, protože jsou situace, které nejsou z právního hlediska úplně domyšlené. Co je výhodou v Česku oproti jiným zemím a v čem jsme poměrně pokrokoví, je právě ta operace – je totiž zadarmo. Hradí ji pojišťovna, protože transsexualita je zařazena mezi diagnózy. Jinde jsou to statisíce, které lidé za takovou operaci platí.

Celý pojem transsexuality je zanesený předsudky a různými zmatky. Lidé si vybaví nějakou „travesti show“. V zásadě proti takovým projevům nic nemám, ale nechci, aby si mě lidé s tímhle spojovali. Veřejnost by se na nás neměla koukat jako na chudáky, kteří si jen stěžují, že se narodili do špatného těla. Tohle si člověk nevybírá. Na druhou stranu měla spousta lidí i v té původní biologické roli úspěšný a dobrý život, akorát to prostě nejde dlouhodobě. Mě můj život i v mužské roli svým způsobem bavil. Teď je to ale něco jiného.


Nejsem gay

Co třeba nejzákladnější věci, jako jsou gesta?
Mužské a ženské pohyby jsou velmi rozdílné. Já jsem se to učila postupně. Měla jsem vždycky poměrně jemná gesta, ale od té čtvrté třídy jsem se rozhodla s tím bojovat. Plně jsem si osvojila mužská pohyby i držení těla. Později, před zahájením hormonální terapie, jsem gesta a řeč těla začala studovat. Jednou jsem třeba dělala fotografický projekt, kdy jsem si všímala, jak odlišně ženy a muži sedí v metru. Udělala jsem sérii fotek s názvem Public Body Language Secrets, kterou jsem nenápadně nafotila na mobil. Chlapi vždycky seděli lehce zhrouceně s roztaženýma nohama a ženy měly naopak takový ten uzavřený posez.

Jste teď spokojená?
No, je to hukot. Po roce hormonů, změn a výkyvů nálad bych už byla docela ráda v klidu. Říká se, že ten první rok je nejhorší, pak by se to mělo nějak urovnat. Navíc se mi stala věc, která se sice občas děje, ale nějak jsem nečekala, že se stane i mně. Začali mě zajímat chlapi. Nikdy jsem si nedovedla představit být s mužem, protože nejsem gay. Prý se to může různě měnit, takže nevím, zda je to trvalé. Říkám si, že už bych potřebovala nějaké životní jistoty. Změn už bylo dost. ∞

Čtení o ženách, ale nejen pro ně – to je devíza aktuálního čísla. Ne, z Kulturní Pecky se nestává feministický časopis, zůstává stále genderově vyvážená (i proto bude jedno z následujících čísel věnováno mužům). V průběhu měsíců nás v redakci spontánně napadala různá kulturní témata týkající se žen, až jsme si řekli, že ženy vydají na celé číslo. Vlastně by vydaly na čísel několik. A protože osmý březnový den patří na celém světě takzvanému něžnému pohlaví (při použití tohoto označení se musím vždy ptát – a co zbytek tělesné konstituce, ten něžný není?), načasování bylo nasnadě. MDŽ tedy bylo východiskem, k MDŽ se budou vztahovat i následující úvahy.

Jako každý rok se nabízí otázka, jaký smysl (pokud vůbec nějaký) má tento svátek slavit. Pro mnoho lidí je to prostě den, kdy táta mámě koupí kytku – anebo taky nekoupí. Jako další svátky žije Den žen odpoután od svého původního významu a historie. Ta přitom sahá na počátek 20. století, do doby, kdy se v New Yorku vzbouřily švadleny a volaly po svém volebním právu, dále požadovaly zkrácení pracovní doby a humanizaci nelidských pracovních podmínek. V myslích střední a starší generace Čechů jsou oslavy MDŽ napevno spojeny s povinnými podnikovými večírky s chlebíčky s vlašským salátem a karafiáty pro soudružky. Za socialismu svátek žádným emancipačním snahám samozřejmě nesloužil, cílem jeho slavení bylo, aby KSČ měla pod absolutní kontrolou veškeré ženské záležitosti. Z důvodů zideologizovanosti minulým režimem byl v Poslanecké sněmovně dokonce několikrát vznesen návrh na zrušení Mezinárodního dne žen jako českého významného dne, ale byl vždy zamítnut. Ženské organizace naopak trvají na důležitosti zachování tohoto svátku a neúnavně připomínají jeho původní význam. Vidí ho jako příležitost, jak upozorňovat na nerovnost žen a mužů ve společnosti. Brněnské hnutí Nesehnutí například v rámci svého programu „Ženská práva jsou lidská práva“ pořádá ke Dni žen 2013 tematické diskuze, koncerty, divadelní představení, performance a benefiční dražbu. Jak budete MDŽ slavit vy – pokud vůbec? Zapojte se do ankety zde na webu.

Částečně mi odpovídá Barbara Hacsi, moderátorka magazínu Q, kterou jsem zpovídala do článku na náš web. „Samozřejmě se potkáváme na akcích pro homosexuály, ale nemám pocit, že bychom se nějak společně vyvíjeli, za něco bojovali, chtěli se někam dostat, jako jedna velká homorodina.“ Barbaru mi pak o pár dní později doplňuje rozhovor ve starém čísle Živlu (#28), kde filozof a politolog Pavel Barša hovoří o nutnosti uvědomění si skutečnosti, že každý z nás má identit více a některé jsou navíc zkřízené, nejedná se tedy o čisté prototypy, které bychom mohli najít ve slovníku pod hesly „gay“, „transgender“ nebo dokonce „queer“, pod nějž se zahrnuje vše, co není normální, běžné, obvyklé.

Existuje ale něco jako „normální sex“? Je to misionářská poloha, kluk nahoře a holka dole? Existuje něco jako „kluk“ a „holka“ nebo prostě máme k dispozici dvě různé formy těla a to, jak se uvnitř zabydlíme, je už jenom na nás?

„Gender fuck“, tedy záměrné narušování bipolárního systému sexuální identity žena / muž tak nakonec vede k „mind fuck“. Kdo z vás nikdy nezapochyboval o své sexuální identitě nebo se nedostal do situace, která ho donutila se na sebe podívat tak trochu jinak? Nakolik pak taková zkušenost otřese žebříčkem hodnot, ukazuje nejen na schopnost sebereflexe, ale zejména na míru otevřenosti přijímat něco, co je zásadně jiné. Vždyť sexuální identita je v nás budována od narození, je upevňována v rámci přiřazovaných sociálních rolí a rozvíjí se ve společenských kontaktech.

A právě společnost určuje, nakolik jsou hranice jednotlivých identit nepřekročitelné. Za posledních pět až deset let se v Česku „lidé stali tolerantnějšími, zajímají se, mladí gayové a lesby se čím dál tím častěji vyoutovávají v mladším věku a tím přispívají k tomu, že většina může poznat menšinu a být méně homofobní. Všechno se pořád mění, dle mého k lepšímu,“ pokračuje Barbara.

Starší generace tak může současné „uvolnění mravů“ vnímat jako ohrožování mravní výchovy mládeže, ale možná se jedná jen o strach z budoucnosti, kterou si nedokážou představit. Vždyť pokud mluvíme o queer, jedná se právě o jinakost a nikoli o hnutí, jak vysvětluje Barbara: „Nemyslím, že by u nás existovala nějaká queer subkultura. Někteří o sobě říkají, že jsou queer – raději než jen lesba. Mají pocit, že queer jim dává větší prostor, že lesba je malý šuplík. Já myslím, že se to moc řeší. Pojem queer vlastně nemá jasnou definici, tak je těžké hledat, co už je queer. Navíc queer můžeme dělit na komerční a alternativní, z čehož vyplývá, že nebude existovat žádná celistvá queer množina lidí.“