Kolem jde chlapeček. Chodí jako Chaplin a tváří se jako Keaton. Nevtíravě plaší holuby. Kouzlo ruší jeho máti komentáři typu: „Ty nechceš, aby přibrali, že?“

Chaplin upadne. „Ježiš, neodřel ses? Odřel.“ Chaplin vztahuje k máti ruce. „Chceš pochovat?“ ptá se ho. „Pofoukat,“ odpovídá Charlie. Za chvíli zase nenuceně pronásleduje holuby. „On nikdy neběhá,“ prohodí máti ke kamarádce. „Třeba bude rychlochodec,“ říká kamarádka. Děti musí vždycky něčím být. Činím se hádankou, abych ji mohl luštit. Procházím drobnými satori, na které vzápětí dopadá amnestie. Vlastně amnézie. Celou anamnézu si můžu jenom představovat. Poznání je pro vědomí krátkodobou slastí, přiblížením detailu. Tou dlouhodobou je pohled shora. Sebepoznání není empirické, externí, je smyšlené, skutečné jen jako sen, jehož jsi jediným strůjcem i věřitelem.

Úvahy mi roztříská náhlý, nepochopitelný ohňostroj, který nevidím, jenom slyším. Krusta, po které jsem chtěl přejít, je pryč. Chci dělat chyby, které jsou moje. Většinou za ně někdo může. Někdo, kdo mě rozhodil. „Náplně do pera.“ „Do jakého?“ „Plnicího.“ „Bombičky?“ „Bombičky.“

Dvě holky se po mně dívají, ale možná se dívají po fešákovi, který sedí na vedlejší lavičce. V jejich zorné trase s ním těsně splývám, takže netuším. Loučí se objetím, každá jde na jinou stranu. Ta hezčí, která jde kolem mě a fešáka, se nepodívá ani na jednoho. Ta, která jde opačně, se s guilty pleasure otáčí. Fešák mluví do mobilu. Ukrajinec. Vypadá v pohodě, fyzicky i psychicky. První Ukrajinec, se kterým mám chuť se seznámit. Na různých vehiklech projíždí ukrajinské děti. Ječí. Fešák se přesouvá na lavičku vedle holek, z nichž jedna se mi líbí. Blondýnečka s úchvatným topíčkem, ve kterém má provázky svázaná slaďoučká, heboučká prsíčka. Jí mekáč, a pak ho dá na vrchol odpadkového, po tropické neděli přeplněného koše. Cítím tu posvátně vášnivou intenci, kterou jsem dlouho necítil. Naposledy, když jsem psal knížku. Zamiluju se vždycky, když píšu knížku.

Ve Sklepě si dám minerálku z půllitru, který je strašně těžký. Nezáměrně vyjdu hned po nějaké holce. Stojí na semaforu. „Ty jsi cyklistka, že?“ ptám se jí. Vrtí hlavou. Nevím, jestli kvůli tomu, že nechce, abych na ni mluvil, nebo proto, že není cyklistka. Bylo by trapné se jí na to ptát. Trapné bylo už, že jsem vyšel hned po ní. Vypadalo to, že jdu za ní. Sedím před Sklepem. Kolem jde holka, která působí jako kluk, ale v dobrém slova smyslu. Představuju si, jak jí svůj vjem podávám jako lichotku. Vzniklo by zmatení pojmů a já už bych si nebyl tak jistý. Její nesebejistota by vzbudila tu mou nebo možná naopak. To by nebylo jisté. Řekl bych jí, že vypadá jak folkař z konce šedesátých let. Čekuju kočku, která jako kluk nelookuje. Zhlíží se v odrazu skleněných dveří, jestli jí někde něco nepřečuhuje, ale je dokonalá. Jaké by to bylo, být jí? Kolem proprudí vytuněný bavorák a chvíli za ním houkající policie.

Moucha má utrum
„Cos to o mně napsal v tom InZlinu?“ zastaví mě Blázen na Štěrkáči. Ztotožnil mě Libor Blažek z Bělova, který hrál s Bláznem v kapele. Blázen o den dřív dělal bordel ve Zlíně, někdo na něj zavolal policii. Den předtím jsem ho schovaný za stromem sledoval, jak valí do vapující týnky. Docela dlouho se s ním bavím, než mu řeknu, ať už mě nechá. Libor mi pak řekne, že Bláznova máti spáchala sebevraždu. Otec byl ve vězení, a pak taky nějak umřel. Prý ho u sebe občas nechá poobědvat.

Vlezu do chřtánu babce. Je jak chameleón. Tváří se nevinně, ale pak vystřelí svůj dlouhatánský jazyk a moucha má utrum. Těží z toho, že špatně vidí. Když ji člověk chce nezávazně pozdravit, skončí tím, že na ni mává, jako by ji strašně rád viděl. Pod okem má nádor, z plavek se dere buš. Pořád opakuje, že si na mě vzpomněla, že bych se hodil k nějaké holce, se kterou pracovala v zahradnictví. „Kolik vám je?“ „Čtyřicet.“ „Jí je třicet. Super holka, žádná podrazačka. To se dneska nevidí. Jsem si na vás úplně vzpomněla.“ „Tak jo, já jdu do vody.“

Je tam i blondýnečka z provázkového topíčku. Velmi dobře se potkáme, vyměníme si pohledy. Následuje silná vize, že jsme do sebe pohádkově zamilovaní v té nejkrystaličtější, kýčovité formě, které bych byl schopen, kdyby mě nesvazoval rozptyl. Tak jako úplně nenuceně a přitom intenzivně se spolu bavíme. Budu tam kvůli ní jezdit každý den, ale ona už ne. Potkám ji v parku, ale nenavážu. Vždycky si říkám, že tenhle pohled mi ji připraví, že tahle situace pro teď úplně stačí a zkypří půdu pro příště, kdy už do toho půjdu. Teď kolem ní chodím, jako by se nic nestalo. Taky, že ne.

Generace se nepřetržitě mění a každá z nich přináší nový pohled na svět, nové hodnoty a nové výzvy. Od Baby Boomers po Generaci Z čelila každá věková skupina jedinečným historickým a sociálním kontextům, které formovaly jejich kolektivní vědomí. Tyto rozdíly nejsou jen akademickým zájmem; mají skutečný dopad na každodenní život, pracovní prostředí i sociální dynamiku. Baby Boomers, generace narozená v letech 1946–1964, přinesla po druhé světové válce optimismus a ekonomický rozmach. Generace X, která dospívala v době ekonomických nejistot a sociálních změn, představuje pragmatickou a nezávislou skupinu. Tato generace, známá také jako „latchkey kids“, se naučila spoléhat sama na sebe a rozvíjet adaptabilitu. Mileniálové, narození v letech 1981–1996, vyrostli v éře digitální revoluce a globalizace. Jsou technicky zdatní, hodnotově orientovaní a kladou důraz na flexibilitu a smysluplnost práce. A konečně Generace Z, nejmladší z těchto skupin, se narodila do světa, kde internet a technologie jsou nedílnou součástí každodenního života. Jsou zvyklí na rychlý přístup k informacím, mají silné ekologické uvědomění a prosazují diverzitu a inkluzi. Tyto generační rozdíly mají reálný dopad na naše komunity, pracovní trhy a sociální struktury. Zatímco každá generace čelí svým vlastním výzvám, společně lze využít tyto různé zkušenosti k řešení globálních problémů, jako je klimatická změna, sociální spravedlnost a technologický pokrok. Pochopení a respektování mezigeneračních rozdílů je základem pro budování inkluzivní a udržitelné budoucnosti pro všechny. Je proto potřeba spíše pochopit možnosti v rámci společné kooperace, než zavrhovat či nepodporovat jednu generaci tou druhou. A to samozřejmě ne jinak v kultuře.