Jen málokdy se povede natočit opravdu dobrý romantický film. A ještě vzácněji takový film nabízí promyšlený příběh, bohaté dialogy a obrazovou dokonalost, která ovšem nesklouzává ke kýči, ale pomáhá filmu vytvořit nezapomenutelnou atmosféru. Neskutečné se stalo skutečným, v polovině minulého měsíce vstoupil do kin film Nejvyšší nabídka a ten všechna tyto kritéria splňuje.

Snímek s původním názvem La migliore offerta natočil slavný italský režisér Giuseppe Tornatore, jenž několikrát spolupracoval se skladatelským filmovým guru Ennio Morriconem a ani tentokrát tomu nebylo jinak. V hlavní roli vystupuje vždy dokonalý Geoffrey Rush a záludnou léčku s ním rozehrávají Jim Sturgess a Silvia Hoeks.

Ve filmu by mělo mít vše svůj řád a tak tomu je i zde. Hned na začátku se představuje hlavní postava celého snímku, kterou je uznávaný znalec umění, Virgil Oldman (Geoffrey Rush), jehož život je samotářský a jednotvárný. Přes den tento uzavřený člověk uvádí aukce, na objednávku oceňuje soukromý majetek (na první pohled totiž dokáže rozpoznat originál od falzifikátu), po večerech se chodí sám najíst do luxusních restaurací a pak se navrací do svého sídla, v němž žije sám. Opomenout nesmím ještě jeden bod jeho denního programu, a sice pravidelnou návštěvu tajné místnosti v domě sloužící jako trezor, ve které sedává a pozoruje. Pozoruje totiž na stěnách zavěšené portréty žen. Obdivuje jejich krásu, jelikož nikdy nepoznal lásku, skutečným ženám se raději vyhýbá a je v jejich přítomnosti ostýchavý. Zde na portrétech si užívá pohled na ně a zkoumá jejich rysy. Nejsou to portréty jen tak ledajaké, jejich cena je totiž těžko vyčíslitelná. Pravidelně sbírku doplňuje na aukcích za pomoci svého přítele (dá-li se vůbec někdo ve Virgilově samotářském světě označit za přítele) Billyho Whistlera (Donald Sutherland). Ten Virgilovi po dlouhá léta tajně pomáhá obrazy pořizovat, poněvadž Virgil je sám během aukcí, které řídí, kupovat nemůže.

Do života postaršího muže si ale začínají probíjet cestu i jiní lidé. Jedním z nich je Robert (Jim Sturgess), který pracuje jako mechanik a restauratér a několikrát s Virgilem spolupracoval. Jejich setkání však postupem času začínají sklouzávat k osobnější rovině a Virgil má k Robertovi čím dál víc přátelštější vztah. Shodou okolností se Virgilovi v den jeho šedesátin ozve žena jménem Claire Ibbetsová, jež se po smrti svých rodičů chce odstěhovat do menšího domu, a proto ho požádá, aby ocenil majetek, který po nich v domě zůstal. Po několika naplánovaných schůzkách se Claire neukáže, pouze Virgilovi volá. Důvodem je její nemoc, trpí takzvanou agorafobií, strachem z otevřených prostor a z lidí, a nikdo ji za posledních patnáct let neviděl. Když je v domě ještě někdo kromě ní, skrývá se v tajném pokoji a s ostatními mluví přes zeď. Její tajemství Virgila přitahuje, oživuje jeho fantazírování o tom, jak vypadá a jaká je a snaží se přirozeně o záhadné Claire dozvědět víc. Divák může sledovat, jak se neustále zamračený nesympatický znalec umění proměňuje v láskou popletenou a šťastnou osobu. Před očima se divákovi ale začíná rozehrávat hra, která má na konci nečekaný spád, a přes určité nápovědy (například replika „Vše se dá padělat, obrazy, nemoc i láska“) může i nemusí tušit, jak to celé dopadne.

Magično a tajemství
Film je směsí pohádkového scénáře, což se objevuje například ve scénách evokujících lásku krásky a zvířete, ovšem i tyto role se dosti prolínají. Velkou váhu zde má i magično provázející celý snímek. Za zmínku rozhodně stojí skvělá výprava a především výtvarná kvalita filmu nabitého uměním ještě více umocňující zážitek. Zároveň film nabízí výbornou hereckou základnu, překvapivý závěr a především hudbu Ennia Morriconeho. Už jen proto stojí snímek rozhodně za zhlédnutí.

Význačnou roli ve filmu hraje tajemství, se kterým režisér velmi dobře pracuje, snaží se odvést naši pozornost jinam, což se mu daří, a tím docílí momentu překvapení, jejž na konci zažije snad každý. Tornatore odhaluje informace pozvolna a tím se mu povede přesvědčit diváky o tom, že se film vydal jiným směrem a načíná nový sled událostí.

Na své si ve filmu přijdou i zarytí vlastenci, a to ve chvíli, kdy se Virgil objeví v Praze, projde se po Staroměstském náměstí a poté se usadí v restauraci „Day and Night“, což je v reálném světě Pivnice u Milosrdných blízko Nemocnice Na Františku. Ve skutečnosti však její interiér vůbec nevypadá tak, jako ve filmu, navíc je momentálně zavřená. Přesto ale není proč se zlobit, jako jeden z mála filmů uvedla Nejvyšší nabídka Prahu ve velice pozitivním světle. Takže pokud si chcete zajít do kina na něco nenáročného, romantického, tajemného a filmařsky povedeného a ještě k tomu zahlédnout skvosty našeho hlavního města, rozhodně zajděte do kina na Nejvyšší nabídku.

Nejvyšší nabídka
(La Migliore offerta)
režie Giuseppe Tornatore
Itálie, 2013, 124 min.

Britské drama Králova řeč se vynořilo prakticky odnikud a okamžitě zamávalo nominacemi všech velkých filmových cen. Z nenápadné historické „konverzačky“ se stalo jedno z největších překvapení loňského roku.

Královu řeč provází pověst sofistikovaného historického dramatu. Což téměř beze zbytku splňuje, přece jenom jde ale o drama popisující období života anglického krále večtyřicátých letech 20. století. Nicméně suchopárnou historickou látku odehrávající se v dobových kostýmech rozhodně nečekejte. Tom Hooper dokázal do svého snímku propašovat až překvapivě velkou dávku dynamiky a jeho zdánlivě velmi konzervativní přístup umožnil z látky vytáhnout maximum. A to bez toho, aniž by někde příliš křečovitě tlačil na pilu a za každou cenu násilně ždímal z diváka emoce, k čemuž příběh koktavého anglického krále Jiřího VI., jemuž se podaří problém s mluvou překonat, až nebezpečně svádí. Propracovaný scénář spolu s Hooperovou režií naštěstí tento přístup dokázaly překonat a jdou vlastní cestou uhlazené sondy do statutu krále jakožto ikony národa.

Nejen historie
Kdo ví něco o historii, možná si vzpomene, že princ Albert se vlastně nikdy králem stát neměl. Byl druhorozeným synem Jiřího V., na trůn měl tedy usednout jeho staršíbratr. Ten tak i učinil, ale vzhledem ke svému přístupu musel z funkce odstoupit. Na trůn místo něj usedl koktavý muž, kterému zpočátku nikdo nevěřil, že by se mohl stát symbolem spojujícím impérium v těžkých časech.

Problémy s mluveným projevem představují pro člena královské rodiny obrovský problém, a tak se Albert obrátí na australského logopeda Lionela Louga, jehož neortodoxní metody zpočátku považuje za nepodařený experiment, ale později se ukáže, že zabírají více, než by si byl ochoten připustit.

Herecký koncert
Film si vybírá klasickou cestu: outsider, ze kterého se přes všechny překážky stane osobnost. Hooper ale mezi jednotlivými složkami příběhu přechází s jistotou, udržujemezi nimi rovnováhu, nenechá ani jednu z nich dominovat příliš dlouho a nenápadně vede děj tak, aby si divák uvědomil, že jedno souvisí s druhým. Kamera pod jeho vedením tančí, zaměřuje se na atypické úhly a detaily. Vědomě není zneužíváno historických kulis a ostrý kontrast uhlazeného, přepychového prostředí královských paláců a odrbaných tapet Lougovy logopedické ordinace je nepřehlédnutelným symbolem, připomínkou formování hlavního hrdiny i jeho okolí.

Samostatnou kapitolou jsou pak herecké výkony. Colin Firth a Geoffrey Rush předvádějí herecký koncert par excellence. Film na jejich výkonu stojí jako na bytelných pilířích. Firthův přerod z koktavého upozaděného syna v důstojného monarchu, jenž se stává hrdým symbolem národa, je famózní, civilní a dokonale uvěřitelný. Ústřední dvojici pak doplňuje výborná Helena Bonham-Carter jako královna Elizabeth, jejíž lišácký kukuč si nelze nezamilovat.

Líbivost i odtažitost
Přes všechny klady ale film může někoho odradit zřetelnou uhlazeností a vizuální líbivostí. Faktem je, že Hooperova perfekcionalistická režie může na první pohled působitaž příliš chladně a odtažitě a v kombinaci s vypiplanými vizuály a divadelní skladbou záběrů tak divákovi znemožnit plně se sžít s postavami. Zároveň se v některých pasážích přece jenom zpomaluje až moc, a film tak místy trochu ztrácí tempo. Tohle všechno jsou ale jenom kosmetické vady.

Králova řeč je těžko hodnotitelným snímkem, pohybujícím se někde na pomezí životopisu, sociálního dramatu a nenápadné sondy do míst, kam se většina z nás nikdy nepodívá. Uhlazený, ale přesto velmi šťavnatý snímek, který si veškerou chválu zcela zaslouží.

Králova řeč / The King’s Speech
režie Tom Hooper
VB / AUS / USA, 2010, 118 min
premiéra 10. 3.


Trailer k filmu