Galerie hlavního města Prahy představuje v Domě fotografie výstavní projekt Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu, který reaguje na dramatické události ve Slovenské národní galerii po roce 2023. Nové vedení resortu kultury zahájilo personální zásahy namířené proti odbornosti a stabilitě instituce. Situace vyústila v bezprecedentní občanský a profesní odpor a následný hromadný odchod více než stovky zaměstnanců.

Nejedná se o klasickou výstavu uměleckých děl. Projekt na pomezí dokumentu, aktivismu a současného umění vytváří živé prostředí „popisu jednoho zápasu“. Architektuře výstavy dominují transparenty, nástěnky, dokumenty, videa či fotografie, které mapují klíčové momenty konfliktu. Kromě výčtu zásadních momentů výstava představuje kreativní formy odporu, jež v reakci na situaci vznikly, včetně projektů a intervencí zapojených umělkyň a umělců (Roman Ondak, Ilona Németh, Jiří Franta a David Böhm a další).

Výstava otevírá otázky role kulturních institucí v politicky napjaté době a ukazuje umění jako prostor solidarity, odvahy a veřejného postoje. GHMP tak navazuje na svůj dlouhodobý zájem o společenský kontext umění a podporu kritického dialogu.

text: Petra Čížková

Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu
GHMP Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
3. 2. – 29. 3.

Retrospektiva Dagmar Hochové, kterou právě představuje GHMP v Domě fotografie, znovu otevírá otázku, proč je tato významná fotografka stále spojována především s dětským světem.

Kurátor Jiří Pátek ukazuje, jak úzké a zavádějící toto klišé je. Hochová byla osobností, v jejímž díle se prolíná pozorování každodennosti s ostrým smyslem pro společenské změny, cit pro intimní situace s dokumentací dějinných zlomů. A přestože je výstavní prostor Domu fotografie velkorysý; pro širokou škálu témat fotograficky zachycených Hochovou je limitující. I když výstava umožňuje nahlédnout do autorčina díla v rozsahu, jaký dosud nebyl možný, stále se jedná jen o reprezentativní zlomek jejího rozsáhlého archivu, který čítal 130 000 negativů. Právě 150 původních zvětšenin snímků, které jsou na aktuální výstavě vybrané, může jen velmi zjednodušeně přiblížit celou šíři i kvalitu Hochové tvorby.

Jak je to ale s tím dětským světem jako svobodou?

Dagmar Hochová (1926–2012) prošla výjimečnou školou – učili ji tři zásadní osobnosti české fotografie: Jaromír Funke, Josef Ehm a Karel Plicka. Kombinace avantgardního vidění, technické preciznosti a humanistického přístupu v ní vytvořila tak silný základ, že jej dokázala přetavovat v osobitou poetiku po celý život. Výstava poprvé představuje i její rané školní práce, které překvapují formální odvahou a syrovostí, přestože se jednalo například o produktové fotografie.

Děti, s nimiž je často ztotožňována, nestojí v jejím díle jako idylický symbol, ale jako prostor svobody. V 50. a 60. letech byla Hochová režimem vnímána jako politicky nespolehlivá, což jí komplikovalo volné fotografování na ulici. Dětský svět byl téměř jediným prostorem, kde mohla pracovat bez podezření a dohledu. Její snímky nejsou sentimentální – nesou melancholii i drsnost doby, která dětem ponechávala překvapivě málo volnosti. Z tohoto napětí pramení síla jejích ikonických fotografií.

S fotoaparátem a empatií a v zásadní čas

Retrospektiva však ukazuje mnohem širší rozpětí. Silné zastoupení mají sociálně citlivé cykly z ústavů, venkovských komunit i prostředí stáří. Hochová fotografovala místa, kam nechodili novináři ani umělci, a dovedla otevřít situace, v nichž se lidé přestávali stylizovat. Její empatický, ale rozhodný přístup umožnil vznik fotografií, které dnes mají mimořádnou dokumentární hodnotu. V archivu se nově objevily soubory, jež doplňují mozaiku jejího celoživotního zájmu o život „na okraji“, a výstava je prezentuje vůbec poprvé.

Výraznou část tvoří politická reportáž. Hochová dokumentovala Pražské jaro 1968 i atmosféru následujících let, přičemž řada negativů vznikala se značným osobním rizikem. Ještě silnější jsou však její fotografie z roku 1989: z klubu Aurora, kde se konstituovalo Občanské fórum, i z prostředí České národní rady, kde později sama působila jako poslankyně. Záznamy z přelomu režimu, které výstava představuje v širokém výběru, nejsou jen reportáží – jsou vizuální esejí o rodící se demokracii, o energii i nejistotě okamžiku. „Myslím, že ocenění toho souboru teprve časem přijde,“ předpovídala Hochová ve vzpomínkové knize Narodila jsem se za bouřky (2008), v níž vyslovila přání, aby snímky jednou posloužily jako historický pramen ke studiu demokratické revoluce.

Hochová byla zároveň pozoruhodnou portrétistkou. Fotografovala spisovatele, výtvarníky i divadelníky s neokázalou přirozeností, která eliminovala pózu. Její portréty vznikaly často v soukromí nebo při práci portrétovaných, bez aranžmá a bez snahy o stylizaci. V mnoha z nich je patrná důvěra, kterou si uměla získat – podle pamětníků byla přímočará, někdy až drsná, ale vždy otevřená a lidská. Právě tato bezprostřednost jí umožnila pracovat v prostředích, kam by jinak fotograf neměl přístup.

Výstava v GHMP akcentuje zároveň to, oč se v posledních letech opírá odborné zkoumání: že Hochová byla fotografkou, která viděla společnost doslova „zevnitř“. Její dlouholeté působení v redakcích, znalost kulturních komunit i osobní kontakty jí dávaly možnost zachytit situace, které v oficiálním obrazovém archivu československé společnosti chybějí. Digitalizace její pozůstalosti navíc ukázala vazby mezi jednotlivými cykly – linie, které vedou od dětí k seniorům, od venkova k Praze, od intimních momentů k politickým zlomům. V jejím díle neexistují izolované ostrovy; všechno spolu komunikuje.

Právě komplexní práce s archivem umožňuje korigovat tradiční obraz Hochové jako autorky jednoho typu snímku. Vystavené fotografie dokládají, že byla kronikářkou moderní české společnosti v širokém slova smyslu. Uměla pracovat s humorem i s tragičností, s lehkostí i s napětím okamžiku. Její humanismus nebyl sentimentální; byl praktický, zakotvený v nutnosti dívat se přímo a nebát se toho, co je před objektivem.

Svědectví zásadních mezníků doby

Retrospektivní výstava představuje Dagmar Hochovou jako tvůrkyni, jejíž práce překračuje generační i společenské hranice. Její fotografie jsou svědectvím doby, ale zároveň nadčasovými obrazy základních lidských situací – radosti, nejistoty, soužití, konfliktu. Výstava zviditelňuje tvář autorky, kterou mnozí dosud nepoznali: pozoruhodně odvážnou dokumentaristku, schopnou vidět zásadní skutečnosti tam, kde se ostatní nedívali. Výstava je seriózně provedeným projektem, který by ale mohl při větší invenci nabýt širšího otevření se a srozumitelnosti i kosmopolitní společnosti tak, aby ukázal, že Hochová nebyla důležitá jen pro fotografii svého tematického a kulturního okruhu.

Dagmar Hochová
GHMP Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
7. 10. 2025 – 4. 1. 2026

Publikace Život sochy v Praze, vydaná Galerií hlavního města Prahy, připodobňuje sochy k lidem, sdílí zajímavosti z historie restaurování či objasňuje nutnost zdlouhavých restaurátorských procesů. Nevynechává ani výklady o vlastnostech materiálů či uměleckých technikách potřebných pro správu soch.

Grafika Jana Čumlivskiho a ilustrace Magdaleny Rutové spolu s fotografiemi utvářejí poutavý celek, který už svým výtvarným provedením promlouvá k široké veřejnosti. Ta se po jeho otevření seznamuje s životem sochy v Praze nejen skrze vizuální materiál, ale především promyšlenou kombinaci rozmanitých textů – rozhovorů, esejí či výkladů na různá témata.
Knihu editovala vedoucí Oddělení správy veřejné plastiky GHMP, kurátorka Marie Foltýnová a celkem obsahuje 11 kapitol a části doplňkové, do kterých patří slovník vybraných výrazů, základní literatura nebo krátký komiks Milenci Miroslava Jiravy. Prostřednictvím fotodokumentace na konci knihy se dozvíme také o edukaci dětí v oboru péče o sochy ve veřejném prostoru. Je patrné, že silnou motivací k napsání knihy bylo informovat veřejnost o správě sochařských děl ve veřejném prostoru Prahy, kterou má na starosti GHMP v součinnosti s Národním památkovým ústavem (NPÚ).

Každá socha má svá specifika, stáří, charakter, minulost a unikátní kontext
Úvod představuje stručný komiks o příběhu sochy sv. Václava a text předestírající, s čím se při putování po jednotlivých listech knihy setkáme. Proč že jsou sochy jako lidé? Každá má svá specifika, stáří, charakter, minulost a unikátní kontext, a proto k nim musí historici umění, památkáři i restaurátoři přistupovat s podobnou citlivostí a snahou o pochopení, s jakou bychom se měli starat o své bližní – lidské bytosti. Dozvídáme se, jaké administrativní či technické úkony péče o památky obnáší, ale i o tom, jak zkreslený obrázek o činnosti památkářů a správců soch může mít i kvůli informacím poskytovaným médii veřejnost.

Hodnota stáří a čištění soch
V prvním ze třech rozhovorů prezentuje svůj postoj a zkušenost Petr Skalický, vedoucí oddělení restaurování NPÚ. Čtenář se zde dostává k ideovým východiskům současné památkové péče. Velký vliv na ni měl historik umění a památkář Alois Riegl, který kladl důraz na „hodnotu stáří“. Autenticita uměleckého díla, patina, zub času, který se do jeho povrchu otiskl, svědčí o určité době či událostech, ale jsou také dokladem jeho trvání.

Takový přístup je ilustrován mimo jiné na současné praxi čištění soch: „Cílem není, nechat dílo vyčistit tak, aby vypadalo jako nové, ale vrátit mu kondici na dalších několik desetiletí strávených pod širým nebem, aniž by ztratilo svou uměleckou i historickou hodnotu a autenticitu.“ (s. 127) O tom částečně pojednává kapitola Co jste možná nevěděli o Karlově mostě, která potěší především každého, kdo se chce něco více dozvědět o osudech jeho sochařské výzdoby.

Kandelábry i sochy z období komunismu
V druhém rozhovoru se sochařem a restaurátorem Andrejem Šumberou pronikáme do vnitřních prostor soch Mistra Jana Husa a sv. Václava na Staroměstském a Václavském náměstí. Objevujeme technická úskalí jejich oprav, názory na to, jak by měly ideálně bronzové sochy vypadat, či do jaké fáze může sochu přivést koroze. Chemické procesy, které probíhají v závislosti na klimatických podmínkách následně podrobněji vysvětluje v kapitole Úvod do restaurování kamenných soch Jakub Ďoubal.
Několik stran je věnováno také kandelábru, tedy „historické[mu] pouliční[mu] svítidl[u], většinou na svítiplyn“ (s. 204), jak se neznalí mohou dozvědět ve slovníku v závěrečné části knihy. O restaurování nejen historických litinových kandelábrů pojednává třetí rozhovor s Ivanem Houskou, restaurátorem kovu, jehož firma osvětlovací tělesa dokonce vyrábí.
Pozornost se v knize dostává i novějším sochám, vzniklým v období komunismu. Jejich stav se často pojí s problémy zapříčiněnými tlakem na rychlé a levné vybudování sídlišť. K nim patřil vznik uměleckých děl nezřídka vyráběných z nekvalitních materiálů. Zároveň autoři a autorky akcentují odmítavý postoj společnosti vůči těmto památkám, jehož důsledkem je nedostatečná dokumentace i často dezolátní stav.

Vztah k danému místu, lokální historie a kontext
Celkově se autoři a autorky orientují na sepětí uměleckého objektu a místa, do kterého byl původně zasazen. Vztah k danému místu, lokální historie, kontext – to je něco, co utváří hodnotu díla ve veřejném prostoru. Často se však i při vzniku děl nových setkáváme s opakem – umění vzniká bez ohledu na okolí, historii či symboliku daného prostoru. Rozhodují lobby a peníze, které jsou hlavním hybatelem realizace projektů, a tak se postupně do sdíleného prostoru pašují kýče, které jsou kvůli jménu jejich autora považovány za významné. Alespoň lze uznat, že pasují do nové estetiky budov s významnou historií či uměleckou hodnotou, které jsou samy na kýče předělávány, nebo těch komerčních, určených pro exkluzivní společenskou vrstvu.
Život sochy v Praze nám ukazuje, jak je důležité, aby hlas odborníků byl vyslyšen a uváděn do praxe, která udržuje a tvoří hodnoty veřejného prostoru. Zároveň upozorňuje na nesnáze, se kterými se památkáři a pracovníci GHMP snaží vypořádat. S otevřeností komentuje nesnadný proces oprav od výzkumu a konceptuální práce přes organizaci po výkon samotný, a podává tak každému zájemci ruku při prozkoumávání možností i limitů správy památek, a to na pozadí konkrétních příkladů našich známých – žulových či měděných bližních.

Život sochy v Praze
Marie Foltýnová (ed.)
Praha, Galerie hlavního města Prahy, 2023,
248 str.

„Co když vidím něco zcela jiného než ostatní? Co je pozorované, a co představované? Co je prožívané, a co skutečné? A když propojím všechny části, uvidím celek?“ – tyto i podobné otázky orientovaly práci umělecké dvojice Davida Böhma a Jiřího Franty na výstavě Fabulant.

Místo, tedy Dům fotografie, sehrálo zásadní roli. „Koncepci nám nabídl prostor. Ten je pro nás opravdu důležitej. Dvě podobná patra, my jsme dva autoři, fakt, že je to Dům fotografie, práce s tématem reprodukce, množení fotografií, líbilo se nám, že se jedná o nějaké opakování, rozptýlenost a možnost něco dělat dvakrát,“ vysvětluje Jiří Franta princip práce na výstavě.

Při tomto uvažování autoři vyšli z důvěrně známé dětské encyklopedie Už vím proč (1980) manželů Škodových s ilustracemi Vojtěcha Kubašty. Jde o strukturovaný heslář přírodních jevů a lidských vynálezů, jejichž podstata je tu vysvětlena srozumitelně a nekomplikovaně. Otázky, které dospělé pročítání encyklopedie přineslo, se ukázaly být různorodé a převážně naléhavé: Jak si vystačit s encyklopedickými hesly v době, kdy se svět přestal skládat z jednotlivých fenoménů, ale je stále více sítí nepoznatelných vztahů? Jak přistupovat k informaci tam, kde žádní dva pozorovatelé nevidí stejnou věc stejně? Jak dospět ke shodě, když každý z aktérů vypráví jiný příběh?

Autoři výstavy – jak je jejich zvykem – nedávají odpovědi, jen konstatují, že na rozdíl od dětských let dnes vědí, že už nechtějí všemu rozumět. Co zbývá, je přijmout realitu bez možnosti jejího racionálního uchopení. Vnímat skrze intuici, smysly a emoce, které nakonec vždy rozhodnou o tom, zda se vzájemně shodneme, nebo skončíme ve válce.

text: Jana Smrčková

David Böhm – Jiří Franta: Fabulant
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
18. 6. — 29. 9.

Scény z kaváren, zachycení radosti, ale i odvrácené strany života ve městě i na venkově. Ženská emancipace, národnostní menšiny, móda a technologie. To vše ukazuje skrze malbu, sochu, fotografii, film i reklamu výstava Nové realismy v Galerii hlavního města Prahy.

Expozice přináší nový pohled na zažité vnímání výtvarné kultury a umění v letech 1918 až 1945 ve tři sta třinácti uměleckých dílech. Návštěvníci zde mohou vidět fotografie Karla Čapka a Josefa Sudka, malby Jana Zrzavého a Milady Marešové, sochy Otty Gutfreunda, ale také díla opomíjených malířů, jako byl liberecký Erwin Müller, Gejza Schiller z Košic či kosmopolitní Středoevropanka Ilona Singer. Výstavu Nové realismy lze v druhém patře Městské knihovny v Praze navštívit do 25. srpna 2024.

„Výstava je unikátní nejen v novém pohledu na meziválečnou éru Československa, ale i svým rozsahem a skladbou děl. Úplně poprvé se vedle sebe v tomto rozsahu potkávají realistické malby a fotografie, ale i film, sochy a reklama z tohoto období,“ vysvětlují kurátoři Anna Habánová, Ivo Habán a Helena Musilová. Na výstavě s díly od více než sto autorů a autorek pracovali společně přes dva roky. Výstava navazuje na výzkum, který trval od roku 2016 a jehož součástí je i kniha z roku 2020 Nové realismy.

Moderní realistická díla meziválečného Československa reagují na společenský úspěch nově se etablující střední třídy a zároveň si všímají sociálních problémů ekonomicky rozdělené společnosti. Odráží proměny běžného života poháněné rozvojem technologií, možnostmi cestování, komunikace a zábavy. Zajímají se o město, současně se snaží o reflexi každodenní reality i na venkově a v příhraničních či horských regionech.

text: Jana Smrčková

Nové realismy: Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna,
2. Patro (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
27. 3. — 25. 8.

Ne vždy si dovolí sbírková expozice otevírat palčivá témata. Ne vždy si jich dovolí otevřít programově až tolik. Právě výstava Group Therapy, která je k vidění v Domě U Kamenného zvonu, představuje díla z umělecké sbírky Deutsche Telekom, která se jako jedna z mála mezinárodních sbírek se soustředí na současné umění východní a jižní Evropy.

Sbírka Art Collection Telekom byla založena v roce 2010. Samotná sbírka uchovává díla více jak osmdesáti umělců z dvaceti zemí. Jejím důležitým tématem je obraz ženy ve společnosti, její reprezentace a identita. V dalším plánu pak sbírka podporuje porozumění historickým kontextům a kulturní diverzitě Evropy. Akcentována jsou díla umělců a umělkyň z regionů, které prošly významnými sociálními a politickými změnami po pádu železné opony. Jen výsek děl, která reprezentují zlomek sledované problematiky, vtahují diváka do ožehavých témat skrze malbu, sochařské objekty a instalace, kresbu, fotografii i nová média a zaměřuje se především na mladé umělce s cílem sledovat jejich tvorbu v průběhu let. Pro současnou výstavu ve spolupráci s Galerií hlavního města Prahy vybrali kurátoři Nathalie Hoyos a Rainald Schumacher za Art Collection Telekom díla, která jsou dialogicky vystavena s pracemi tuzemských autorů a autorek pod kuratelou Magdaleny Juříkové a Martina Netočného za GHMP. Dialog mezi dvěma sbírkami, mezi různými městy, které sjednocuje území jednoho kontinentu, ale přesto různé autonomní vývojové fáze, jsou nevšední konfrontací a jsou natolik povědomým zrcadlem, až nastává pocit, jako bychom nahlédli na soupis žitého dějství, za kterým se ještě ani nestačilo odložit pero na stůl.

Posaď se do kruhu a odejmi ze sebe všechno zlo
Skladba výstavy se úderně dotýká nejen současných témat, ale odhaluje, že kulturní kontext je zásadním formativním prostředním pro každého jednotlivce a je téměř nemožné vymanit se z jeho vlivu. Jako pomyslný slovník k porozumění jednotlivým událostem v těchto sledovaných evropských zemích systematicky svědčí právě vybraná díla. Do popředí se v nich dostává sdělení, jehož součástí kvality jako uměleckého díla je pak také jeho estetika. Díla ze sbírky jsou pravidelně představována v nejrůznějších mezinárodních výstavách. Právě v projektu Group Therapy jsou rozprostřena s dalšími díly dialogicky mezi pětačtyřiceti umělci. Druhá část děl pochází ze sbírky Galerie hlavního města Prahy a představuje mimo jiné i některé nové akvizice umělců, kteří žijí a pracují v České republice.

Závažně a málo karikovaně
Symbolicky přejímá výstava název totožný s dílem Evy Koťátkové, která je letos ústřední personou benátského bienále, na kterém vystavuje v českém a slovenském pavilonu. Dílo Group Therapy na samotné výstavě zaujme svou syrovostí, mrazivou přímostí a přesto i nadsázkou a humorem v dalším plánu a konfrontuje diváka s pomyslným terapeutickým kruhem jednotlivých účastníků trpících duševní poruchou.
Česká umělkyně Lenka Glisníková vytváří hybridní živočichy, proměněné z dvourozměrných fotografií v trojrozměrné bytosti na pomezí strojů a přírody. Její organické objekty působí jako hybernovaní živočichové z neznámého světa.

Výstava Group Therapy je nejen reprezentací existenciálních a emocionálních tematických okruhů, které vedle sebe staví politické i náboženské kontexty a výklady světa, ale hlavně následná prožitá zkušenost. Možnost uchopit náročné otázky aktuálně se formujícího světa zprostředkovává současné umělecké vyjádření, které právě pro tuto problematiku může být o mnoho více přístupnější, než kdejaká zpravodajská reportáž nebo výkladová studie.

Group Therapy
GHMP Dům U Kamenného zvonu (Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
26. 4. — 11. 8.

Hlubinnou sondou skrze umělecká média je aktuálně probíhající výstava Nové realismy v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy. A kam vtahuje a co předkládá? K vidění je život v meziválečném Československu a to skrze tři sta děl.

Výstava byla připravována na dva roky třemi kurátory, Annou Habánovou, Ivem Habánem a Helenou Musilovou. Předkládá díla více jak sta autorů a autorek a navazuje na výzkum, který započal už v roce 2016. Už jen tímto výčtem se diváku dostává vědomí dlouhodobé systematické práce, která je nejen výstavou maleb, obrazů, dobových atributů a tak uceleně zpracovaným historickým obdobím, které pomůže lépe pochopit nejen minulost, ale také současnost buď s lehkým úsměvem nebo hořkostí. Výstava je rozdělena do jednotlivých sekcí, z nichž každá zkoumá určitý fenomén. Popularitě se přibližuje sekce zobrazující pokojové rostliny, která ukazuje nejen trendy v tehdejších domácnostech, ale až s nonšalantní roztomilostí ukazuje, jak podobné životy žijeme i s rozdílem téměř sta let. Obdobná zátiší, ve kterých figurovaly kaktusy, gumovníky či tchynin jazyk, můžeme v aktualizaci nalézat i v dnešních domácnostech, což bravurně dokládá nadčasová malba Ilony Singer Zátiší s kaktusy z roku 1930. Neuvěříte, že se nedíváte na obraz dnešního pěstitele či pěstitelky. Značnou diváckou pozornost jistě dostane také prostor věnovaný prvním fotografiím zpracovaného archivu Karla Čapka. Ten, coby amatérský fotograf a její propagátor, také hojně zachycoval život kolem sebe a výrazně se skrze fotografii dostal do povědomí právě fotografiemi psíka teriéra, Dášeňky. Sekce tak přináší té znalé generaci nostalgickou linku života štěněte a dětskému divákovi zpestření.

Žena, růže, óda, elegance
Oblíbené téma ženy je rozevřeno také na této výstavě a ukazuje, jakou ženou byla ta československá. V kontrastu s dnešním fenoménem work-life balance, ve kterém je kladen důraz právě na vyváženost pracovního času s tím volným a zároveň pěstování zdravého životního stylu, ukazují dobové malby ženu jako elegantní a pokrokovou kuřačku, solitérku užívající si svůj čas v kavárně či salonku a kdo ví, nad čím přemýšlející. Takové obrazy by dnes malíři už jen těžko s živou předlohou malovali. Ženská emancipace měla tehdy jinou podobu.

Fotografie lyrická i ostrá
Výstavu hojně provází médium fotografie, kterému se právě na této výstavě dostává značné pozornosti. Ke zhlédnutí jsou díla jak Josefa Sudka, Josefa Drahomíra Růžičky, Ladislava Emila Berky, ale také Alexandera Hackenschmieda či Eugena Wiškovského a dalších avantgardních autorů připsaných stylu funkcionalismu a nové věcnosti. Precizní tonální zpracování, vyvážený kontrast a bravurní technické zpracování je slastí pro nejednoho fotografa – a zejména pro jeho citlivé oko. Možnost pochopení analogové fotografie a jeho kvalit je tak nastolena nejen jako ohled do historie tohoto média, ale skrze nevídanou kvalitu původního obrazu snad také inspirací k její opětovné tvorbě.

Sjednotit rozmanité
Architektura výstavy pracuje s každou sekcí osobitě, výstavu provází vybrané citace zastoupených umělců a díla jsou instalována v rytmickém přístupu jak na zdech, tak na paneláži. Vzhledem k objemu děl je to tak řešení, jak diváka koncepčně vtáhnout nejen do rozmanitosti, ale také do systematického prožití každé jednotlivé sekce a jejích témat, která se rozvíjela mezi lety 1918 – 1945. Kromě mnoha zvučných autorských jmen nechává výstava poznat také méně známé či pozapomenuté umělce umělkyně, což je pro poučenějšího návštěvníka obohacující kurátorskou linií.

Nové realismy
GHMP Městská knihovna, 2. patro (Mariánské náměstí 1, Praha 1)
27. 3. — 25. 8.

Ohrožení demokracie, vzestup autoritářských režimů, nesnášenlivost vůči menšinám, cizincům a lidem s odlišnými názory, apatie a lhostejnost tváří v tvář klimatické krizi, terorismus a dobyvačné války místo mírového soužití – svět se vymkl z kloubů. Ve výstavě GHMP Group Therapy v Domě U Kamenného zvonu nahlíží přes 40 umělců na současné problémy našeho světa.

„Hledali jsme umění, které zprostředkováním pozic druhých proměňuje náš vztah ke světu a činí tak i bez toho, aniž bychom museli na vlastní kůži zakoušet opresi, bolest či znevýhodnění, o kterém referuje,“ popisuje výběr exponátů jeden z kurátorů.

Sbírka Art Collection Telekom se soustředí na umění východní Evropy a mapuje projevy, které charakterizují komplikovaný vývoj této části světa poznamenané desítkami let totality, jejím rozkladem a ne vždy snadným směřováním k demokracii. Zastoupená díla mají pomoci zprostředkovat divákovi kontakt se sociální realitou a zpřístupnit mu netradiční úhly pohledu na problémy a jejich řešení, které možná dosud nedokázal ani nechtěl vidět.
Group Therapy není jen výstavou umění, ale prostředkem pro terapeutický dialog a aktivní angažovanost v řešení globálních výzev. V expozici v Domě U Kamenného zvonu je vystaveno přibližně 80 děl, která se přes vybraná témata snaží nalézt rovnováhu pro jedince potýkajícího se s děsivými výzvami dnešního světa. Jak lze dosáhnout mírového soužití? Jaký vliv bude mít technologický pokrok, digitalizace a umělá inteligence? Jak vypadá budoucnost naší planety? Hrají soukromé sny a osobní mytologie ještě nějakou roli? Mohou jedinci přispět k utváření dějin? Jak reagujeme na válku a jaký postoj zaujímáme k totalitním režimům, segregaci a vyloučení? Jak se vyrovnáváme s tlaky, zraněními a traumaty, které zažíváme?

text: Kristýna Terrones Černá a Jana Smrčková

Group Therapy: Collections in Dialogue
GHMP Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské nám. 13, Praha 1)
26. 4. — 11. 8.

Žijeme v hypervizuální době obklopeni obrazy různých podob a povah. Již v 90. letech definoval William J. T. Mitchell tzv. „obrat k obrazu“ (pictorial turn) vážící se k vizuálním objektům, jejich roli ve společnosti a k postavě vnímajícího diváka. S akcelerujícím působením nových technologií v současnosti dochází až k otupující záplavě obrazového materiálu. Dokážou nás obrazy zasáhnout a přimět myslet? Co a jak můžeme jako obraz vnímat?

Ohledávání vztahů mezi myšlením a obrazem se stalo ústředním tématem knihy Myšlení obrazem. Průvodce současným filosofickým myšlením pro středně nepokročilé (2009) českého filosofa a estetika Miroslava Petříčka. Premisa kladoucí myšlení a obraz do těsné souvislosti pak inspirovala ambiciózní výstavu Galerie hlavního města Prahy Myšlení obrazem s podtitulem Vizuální události Miroslava Petříčka a propsala se celkovou hmotou prostoru. Kurátorka Jitka Hlaváčková spolu s Petříčkem a umělkyní Kateřinou Štenclovou stála před nelehkým úkolem: překlopit myšlenky rozvíjené v knize do jazyka obrazu a zapojit tělo s jeho komplexním smyslovým aparátem do prostorové vizuální události. Pestrý kolorit exponovaných umělců a umělkyň (více než 40 vystavujících) utváří imerzní vizuální krajiny, do nichž může divák či divačka vstupovat, unášet se jimi a nechat se jimi i proměnit.

Jak uvádí sám Petříček: „…to, co dělá obraz obrazem, je jeho rám.“ Výstava pak rámuje událost jako esenciální mechanismus vystavovaných děl. Namísto čistě pedagogické linky expozice sleduje bezprostřední zkušenost a konstruuje možnost intimního setkání se s dílem. Z toho důvodu nenajdeme na stěnách galerie žádná textová pole osvětlující viděné a zakoušené, neboť proximita mezi člověkem a dílem v daném prostoru hraje ústřední roli. Tento modus operandi vyplývá především z Petříčkovy teze, že materiál obrazu není možné snadno přeložit do pojmů, jelikož by došlo ke ztrátě informací vlastních vizuálnímu médiu. Místo klasického doprovodného textu, jenž by recipienty mohl svádět k obecným formulím a „škatulkám“, tak k člověku promlouvají samotná díla navigujícího ho rozmanitým prostorem, doplněným o efemérní světelné střípky citátů dokreslující jejich habitus.

Lapeni ve vizuální džungli
Na začátku byla tma
Vstupuji portálem do první místnosti a cítím, jak se kolem mě rozprostírá neurčitá krajina. Budiž tma. Temno protrhává mihotající skrumáž světelných paprsků, dopadajících na podlahu jako slunce na vodní hladinu či jako rozžhavené uhlíky, co pomalu a nekonečně vyhasínají. Dynamičnost a nestálost přírodního fenoménu (zde simulována umělým světlem) lehce kontrastuje se staticky nasvícenými minerály po levé straně, lehce připomínajícími muzejní exponáty. Michal Kindernay zde vytváří jakýsi dialog mezi prchavými přírodními momenty a institucionalizovanou kulturní praxí; dialog, do něhož jsme vtaženi.

Syntéza organických a anorganických prvků se dále prolíná výstavními sály a v mých očích problematizuje dichotomii příroda-kultura. Materialitu tradičních výtvarných technik střídá čistě nehmotná prostorová intervence digitální povahy (Magdalena Kašparová, Osobní archeologie), po minimalisticky laděné místnosti brzy následují až klaustrofobní prostorové instalace (Maxmilián Aaron Mootz, Já-dro). Mnohost děl, technik a přístupů umožňuje různorodé narativy, interpretace a percepční zapojení. Zároveň rozšiřuje samotné pojetí obrazu a klade otázky po jeho možnostech, povaze a vnímání. Jak se vztahují obrazy ke skutečnosti? Jaký je jejich úhel pohledu? A jak skrze obrazy přemýšlíme a jednáme?

Obrat k tělu
Dej pozor, kam šlapeš
Náročnější senzorická situace prvního sálu podmíněná zatemněním spolu s nerovným povrchem (podlaha je v pravá části pokrytá kameny) nechává vznikat pocity motorické nestability a lehké prostorové dezorientace. Řečeno lidově – musím si dávat pozor jak a kam šlapu. Narušením sterility a konzervativnosti bílé kostky (white cube) dojde ke zvýšenému upínání člověka k vlastnímu tělu. Tělesnost a jeho aktivní zapojení v prostoru ve vztahu k recipovaným jevům odpovídá Petříčkově zájmu o senzomotorické tělo a reflexi Maurice Merleau-Pontyho, předního představitele fenomenologie tělesnosti a vnímání. Vyvedení těla z rovnováhy umocňuje prožitek jak reflektovaného díla, tak vlastní přítomnosti. Akcent na různé polohy těla je kladen napříč expozicí. Odpovídá tomu situování objektů v prostoru (jmenuji například site specific instalaci Kateřiny Štenclové a Západ v ledovci od Miroslavy a Vladimíry Večeřových) i samotná povaha konkrétních děl (Dirty Sorry Kristiny Láníkové svou zvlněnou formou vychyluje tělo ze své přirozené osy). Fenomén dezorientace a smyslového vychýlení pak důmyslně prozkoumává Magdalena Jetelová ve svých Posunech reality, kde princip zrcadlení a virtuálního vtažení subjektu do díla komplikuje dynamickou složkou. Zrcadlo se chvěje, čímž dochází ke zkreslení vizuální informace a rozostření vizi. Sleduje mě můj pokroucený dvojník, něco ze mě v odraze uniká a já musím brzy odvrátit zrak a pokračovat dál. Podobné momenty znejistění mě ještě čekají.

Výstavu opouštím poněkud vyčerpaná, ale v dobré náladě. Bohatý repertoár vystavených děl v různých juxtapozicích a labyrintové architektonické řešení Richarda Loskota, které zároveň jedno zviditelňuje a jiné naopak skrývá, vybízí k vícero návštěvám. Cesta je cíl a tatáž cesta podněcuje nové a ještě nepoznané momentky sblížení. Těším se na další vizuální setkání.

Myšlení obrazem. Vizuální události Miroslava Petříčka
Galerie hlavního města Prahy, Městská knihovna
(Mariánské Nám. 1, Praha 1)
4. 10. 2023 — 28. 1. 2024

Esence povědomých detailů městské rea­lity, střípky metropolitní architektury, projekční plátna v podobě prosklených paláců, to jsou fotografie Jaroslava Beneše. Ty nejznámější teď můžete vidět v Galerii hlavního města Prahy v Domě fotografie na výstavě Ex Urbi.

Jaroslav Beneš se narodil v roce 1946 v Plzni. Absolvoval zemědělsko­‑technickou školu Plasy a původně se živil jako kulisák v plzeňském divadle Alfa, kde začal profesionálně fotografovat. Později přesídlil do Prahy a pracoval jako archivář a fotograf Pražských vodovodů a kanalizací. Působil v okruhu fotografů v polské Vratislavi a v tamní galerii Foto­‑Medium­‑Art, byl u zrodu Aktivu volné fotografie a Pražského domu fotografie a patřil do skupiny Český dřevák.

Jeho fotografie zachycují pomíjivou kompozici světelných přechodů na skle, vlhkých stop na drsné omítce, vyšisovaném laminátu, asfaltu nebo jiných industriálních součástech městské reality. Je to surová skutečnost, kterou produkuje lidské společenství, člověk je však ze snímků vyhoštěn. Autor se někdy marně vydává zpět za těmito momenty, ale zjišťuje, že jsou neopakovatelné.
Série fotografií z vylidněného pražského metra z 80. let je ve srovnání se současnými snímky odcizená a chladná, jako metafora toho zmrtvělého, vyprázdněného času. Abstrahované kompozice s detaily architektury jej nepřestaly zajímat, jeho současná tvorba však nabízí nový pohled na městský organismus a zejména na jeho část napadenou virem graffiti. V období nedávné pandemie vznikla série snímků, které mají reflektovat depresivní atmosféru těchto měsíců. Série CV 19 však svými zářivými barvami a někdy překvapivě romantickými detaily prozrazují spíše Benešovu touhu uniknout temným myšlenkám a pracují se zcela novým pojetím struktury obrazu.

Jaroslav Beneš: Ex Urbi
GHMP – Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
13. 6. — 15. 10.

text: Kristýna Černá

Nemůže být lépe vybrán název aktuální retrospektivní výstavy Jitky Svobodové, než právě Za hranou viděného. A proč?

Při procházení sály druhého patra Městské knihovny v Praze, výstavního prostoru Galerie hlavního města Prahy, se otevírá jemné, subtilní a velkoformátové celoživotní tvůrčí dílo Jitky Svobodové. Specifické přítmí, potřebné pro možnost vystavovat originální kresby a práce na papíře, intimní atmosféru ještě umocňuje. Všechny práce, od doby 1967, kdy ukončila studium na pražské Akademii výtvarných umění až po ty z letošního roku, propojuje elegantní, důstojná a přesto minimalistická a současná architektura výstavy v šedomodré paneláži, opět vhodně vybraný tlumený odstín barvy do celkového pojetí prezentace výstavy. Po několika krocích prostorem se může zdát, že již mnohé bylo řečeno a témata i forma děl se opakují. Zdání je ale klamem a teprve jedno několikrát vyřčené vtahuje diváka do meditativně loženého spektra jemných kresebných linií, pohybu mořské hladiny nebo momentů tání. Přes odkrývání tvarů předmětů každodenní potřeby nalézá Svobodová jemné nuance jejich estetiky, které jen při používání zůstávají skryty.

Témata a myšlenkové celky
Výstava, kterou připravila kurátorka Helena Musilová, je členěna do pěti částí, kapitol, které otevírají určitá témata a myšlenkové celky. Díla nejsou představena výhradně chronologicky a proto je zajímavé pozorovat jak autorky vývoj, tak ale i její konzistenci, kterou v celoživotní tvorbě drží. Volba materiálů, techniky. Nikdy se radikálně nevzdálila od specificky jemné práce a to ať v kresbě, tak v objektu. Takové vytváří z drátů nebo plastových hadic, kdy materiál je prostředkem pro zhmotnění tvaru, ale nikoli dominantním a zásadním elementem díla. Snad právě volba materiálu patřícímu opět každodennosti dokázala poukázat na to viděné za hranou či obloukem.

Prostupování dobou
Protože Jitka Svobodová (* 1941) vstupovala na pole výtvarné scény v období přelomu šedesátých a sedmdesátých let, čekalo ji i radikální období normalizace. Radikální proto, že jakožto umělkyně byla najednou veškerá potence imaginace či hravosti nebo kreativity sešněrována zšedlými normami. Toto období nutně formovalo i Svobodovou. Na nějakou dobu zcela přestala tvořit a posléze na něj reagovala opět se svou subtilní výpovědí, tematicky však zcela srozumitelně – v její tvorbě se objevila série kreseb zachycující nejrůznější překážky, bariéry, ploty, omezené výhledy do volného prostoru nebo zatlučené dveře. Oproti předchozím olejomalbám, doplňovaným prostorovými objekty, tato témata vyjádřila v kontrastní černobílé kresbě. Jedná se o možná nejsilněji vyjádřené pocity osamění, izolace a frustrace, které lze jako dobovou výpověď nalézt.

Období normalizace bylo naprosto destruktivní pro tehdejší galerijní provoz. Díla, která nenesla rysy režimu a nebyla mu poplatná tak nebyla takřka ani vystavována. Mnohé z autorů i autorek té doby tak radikálně změnili formu i témata svých děl, někteří se i na čas odmlčeli a věnovali se jiným činnostem. Přirozená lidská potřeba udržovat vztahy ale vedla k o to hlubším vazbám i přátelstvím. Snahy tvořit i vystavovat ale plošně neustaly a v ohledu na podmínky se začaly objevovat nové výstavní formy. Jednou z takových bylo o výtvarné sympozium Chmelnice v Mutějovicích, zahájené 1. října 1983. Součástí bylo sedmnáct autorů, mezi nimi i Svobodová, kteří dostali k dispozici část prázdné chmelnice o rozměrech 8 x 8 x 8 metrů. Hlavními iniciátory byli Milan Kozelka a Ivan Kafka, jako další byli součástí sympozia například Vladimír Merta, Kurt Gebauer, Margita Titlová, Čestmír Suška či Magdalena Jetelová. Nepochybně se tak jednalo o akci, díky které se, doslova na jedné půdě, s volným tvůrčím záměrem, setkalo množství výrazných autorů své doby, dnes již etablovaných umělců.

Tvorba Jitky Svobodové je specificky solitérní. Přestože ztvárňuje obecně srozumitelná témata, představuje je v detailech a výsecích, které lidskému oku v každodenní realitě uniknou. Meditativně probouzí vztah tvarů ku předmětům, geometrizuje známé a rozkrývá právě to, co se objevuje až za hranou viděného.

Jitka Svobodová: Za hranou viděného
GHMP Městská knihovna 2. Patro
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
14. 4. — 20. 8.

Galerie hlavního města Prahy si na jaro připravila velkou retrospektivní výstavu fotografa Karla Otty Hrubého. Ta bude k vidění v Domě fotografie od 7. března.

Významný český fotograf, kritik, pedagog, výtvarník, ale také jazzman, se narodil ve Vídni, nicméně dětství strávil ve Znojmě a studia v Brně. Po konci druhé světové války se vydal na dráhu fotoreportéra. Jeho fotografie jsou spjaty s dobou svého vzniku, reflektují autorovy osobní zájmy, dobové názorové trendy i aktuální společenskou situaci. Objektiv se stal Hrubého stálým společníkem, fotografie byla jakýmsi deníkem jeho života.

Výstava v Domě fotografie GHMP navazuje na výstavní projekt Domu umění města Brna. Koncepce výstavy vychází z hlavních tematických oblastí, kterým se K. O. Hrubý věnoval. V expozici je tak možné sledovat jeho dílo od samotných počátků, kdy navazoval na tradice české meziválečné avantgardní fotografie. Fotografie vytvořené v duchu socialistického realismu doplňují snímky s folklórní tematikou, o kterou se zajímal. V další části pak jsou vystaveny fotografie poetizující každodenní události a krajinu. Právě krajina se stala Hrubého stálým objektem zájmu. Skrze čočku kamery zachycoval jak přírodu idylickou, tak tu člověkem zdevastovanou.

V šedesátých letech se také začal věnovat inscenované fotografii a patří k jejím průkopníkům. Do inscenací zapojoval své studenty i rodinu. Mnozí jeho žáci tento fotografický žánr rozvíjeli a určovali tak jeden z trendů domácí fotografie kolem roku 1970. Na inscenované snímky pak kontextuálně navazují Hrubého koláže. Závěr výstavy představuje období života, kdy se K. O. Hrubý věnoval malbě obrazů poetického naivizujícího pojetí.

Výstava provázející vývojem díla K. O. Hrubého bude v Domě fotografie k vidění až do 21. května.

text: Kristýna Černá

Karel Otto Hrubý
Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
7. 3. — 21. 5.

Nikoli kritika, ale toto lakonické konstatování, které směřovalo z úst jednoho z největších sochařů 19. století Augusta Rodina k práci Ivana Meštroviće, jednoho z předních následovníků právě Rodina, bylo svým způsobem vzdání holdu tomuto sochaři. Hold mu vzdává i obsáhlá výstava, kterou připravila Galerie hlavního města Prahy.

Ivan Meštrović (1883–1962), chorvatský sochař světového významu a výrazných kvalit, se svou prací, ale i přátelstvím se stěžejními osobnostmi tehdejší doby, zapsal na nesmazatelné strany historie. Přestože studium sochařství na Akademii výtvarných umění ve Vídni nedokončil, už za něj byl označován jako následovník Augusta Rodina, sochaře, jehož velikost překoná jen málokdo. Meštrovićův záběr byl širší, než by se od vyučeného kameníka dalo očekávat a kromě sochařské práce se věnoval také psaní a udržoval dobré vztahy s vlivnými lidmi své doby – jak umělci a umělkyněmi, tak také politiky.

Následovník a přítel
Jakým způsobem je právě Meštrović svázán z tuzemským kontextem? Právě blízké přátelství se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942), které oba dlouho korespondenčně rozvíjeli, přispělo i Meštrovićovu členství v České akademii věd a umění. Meštrović se pak zase zasloužil o to, aby se komise rozhodla pro výběr Kafkova řešení pomníku Jana Žižky na pražském Vítkově. Byl ale také spřízněn s Tomášem Garrigue Masarykem, prvním prezidentem Československa, a to nejen názorově, ale také účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války. Nejen na základě těchto faktů nese výstava podtitul Sochař a světoobčan. Meštrović prožil sedm let ve Vídni, kde se jeho umělecká kariéra slibně rozvíjela a prezentovala vyústěním k prvnímu představení své práce v roce 1903 na výstavě Spolku rakouských výtvarných umělců – Secese. Vystavoval pravidelně a jeho Studna života (1905) se stala ústředním exponátem v Pavilonu Secese a zároveň jeho nejvýraznějším dílem na 26. jarní výstavě Secese v roce 1906. Dílo bylo o pár let později odlito do bronzu a dnes je umístěno před Chorvatským národním divadlem v Záhřebu. Tato plastika je na aktuálně probíhající výstavě v 2. patře Městské knihovny k vidění a svou kruhovou kompozicí poutá v expozici značnou pozornost. Na výstavě je k vidění také portrétní plastika Umělec při práci (1914), která zobrazuje právě jeho blízkého přítele Augusta Rodina v dynamickém okamžiku tesání do kamene. Přestože je zobrazení sugestivní, jedná se spíše o idealizaci, protože Rodin ve skutečnosti s kamenem nikdy nepracoval a nechával ji výlučně jeho asistentům.

Meštrovićova díla jsou v tuzemskému kontextu zvučnější než jeho jméno, přestože kromě mnoha soch zahrnujících náboženské motivy, figurální studie, portrétní sochy i monumentální díla vytvořil také dvě busty Tomáše Garrigue Masaryka. To se psal rok 1923. V témže roce umírá na tuberkulózu Růžena Zátková, malířka, se kterou se Meštrović seznámil v roce 1912 v Římě, kde během 1. světové války často pobýval. Jednalo se o osudový, avšak platonický, vztah, který symbolicky promítl do Mauzolea rodiny Račićů. Za projekt tohoto cavtatského mauzolea získal v roce 1925 Grand Prix na Mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži. Přes tyto životní mezníky se jeho dílo dostalo po roce 1933 konečně i do sbírek Národní galerie, tedy poté, kdy v Praze v Letohrádku královny Anny na Hradčanech proběhla k jeho 50. narozeninám obsáhlá výstava. Zahrnovala jednasedmdesát soch a šestadvacet kreseb. Výstava měla kromě vysoké návštěvnosti také vysoce politický význam – záštitu nad ní převzal prezident Masaryk a přítomni byli také ministři zahraničních věcí ČSR, Jugoslávie a Rumunska.

Dynamika Meštrovićova života, zdá se, neměla obav ani strachu, a to ani v období nástupu 2. světové války, kdy byl v roce 1941 zatčen, protože odmítl nabídku představitelů ustašovského režimu, aby se s nimi spojil. I přes vážnou nemoc neustal v práci a ve vězení, než byl po několika měsících propuštěn, psal dramata a kreslil. V průběhu války se usadil částečně v Římě a ve Švýcarsku. Vznikla silně expresivní díla, která jeho zážitky přímo reflektovala a zobrazovala i univerzální prožitky ztráty, existenciálních obav a otřesů.

Výstava Ivan Meštrović(1883–1962): Sochař a světoobčan, kterou připravily Barbara Vujanović a Sandra Baborovská, přináší příběh tohoto neobyčejného autora a odvážné osobnosti a ukazuje jej nejen skrze četné množství plastik a sochařských prací, ale i skrze faktografické materiály, dobové tiskoviny i archivní videa. Hold Ivanu Meštrovićovi jest vzdán a jeho dílo opětovně rezonuje s novými diváky.

Ivan Meštrović (1883–1962): Sochař a světoobčan
GHMP – Městská knihovna 2. patro
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
24. 11. 2022 — 26. 2. 2023

„Odejdi. Jeď. Běž. Dojeď tam. Zůstaň tam delší dobu,“ odpověděla Catherine Kramer Johnu Wehrheimovi, když se jí zeptal, jakou radu by dala sama sobě, kdyby byla o něco mladší, než když jí bylo osmnáct let a poprvé navštívila Taylor Camp.

Kdyby dnes existoval Taylor Camp, bez váhání by tam Catherine zase šla. A nebyla by jistě jediná. Co je to za kemp, který budil takové silné reakce? V roce 1969 se třináct hippies usadilo na ostrově Kauai na Havaji. Společenství se postupně rozrostlo až do komunity. Její základ tvořili mladí Američané z pevniny stíhaní za potulku a pak také surfaři, volnomyšlenkáři, veteráni z Vietnamu a jiní podobní lidé, kterým sešněrování tehdejší většinové společnosti bylo úzké. Na havajském pozemku Howarda Taylora, bratra herečky Elizabeth Taylorové, se komunita rozrůstala celých osm let, než se v roce 1977 místní vláda rozhodla tuto utopickou vesnici lidí, kteří povětšinou bydleli v domech na stromech, zlikvidovat vypálením.

Země Nezemě, domy na stromech
Americký fotograf a filmař John Wehrheim (* 1947) zachytil tento ztracený ráj komunity o sto dvaceti lidech na sto třiceti černobílých fotografiích v souboru Paradise Lost. Jak velmi silná je fotografie právě ve svém dokumentárním aspektu, je Wehrheimovo dílo důkazem – vtáhne zpátky do Taylor Campu 70. let a umožní prožít pobyt v tomto již neexistujícím místě s jejími autentickými obyvateli. Skrze vzpomínky jednotlivých z nich v podobě citací, které výstavou prostupují, tak tento pozoruhodný kemp plný dlouhovlasých polonahých lidí s jiskrou v očích a klidným výrazem opět ožívá. Díky Wehrheimovo skvělým fotografickým kompozicím a topologickému zpracování námětu divák velmi lehce vpluje do příběhů jednotlivých obyvatel komunity. Wehrheim se k portrétovaným dostal tak blízko, že má divák při prohlížení fotografií pocit, jako by mezi nimi sám žil a důvěrně je znal. Právě v takovém pocitu, který fotografie vyvolávají, tkví vrcholný um citlivého dokumentárního přístupu. Díky němu autor může diváka vtáhnout do zpracovaného tématu. To se Wehrheimovi opravdu podařilo a sugestivita jeho práce je impozantní. Výstava je rozprostřena ve dvou patrech Domu U Kamenného zvonu a kromě fotografií nabízí ke zhlédnutí i celý dokumentární film Taylor Camp (2010), ve kterém jsou doplněny také výpovědi jednotlivých obyvatel. Výstavní projekt vznikl díky setkání producenta a promotéra Adama Ligase, který na havajském ostrově Kauai prožil jeden rok a právě tam se s fotografem Johnem Wehrheimem seznámil a společně s dokumentaristou a producentem Martinem Řezníčkem a ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou připravili tento ojedinělý výstavní projekt unikátní výpovědní hodnoty, poprvé v Evropě vystavený.
Zvlášť inspirativní může být tento vhled do historie pro dnešní společnost – komunita žila skromně, bez civilizačních výdobytků, pospolitě a spokojeně. Jak pronesla Fran Pearson, Taylor Camp ji dal dvě velké lekce – naučil ji zachovat si radost v srdci a osvětlil, že myšlenka má vliv na hmotu.

Jediný pravý ráj je ten ztracený, jak napsal už francouzský prozaik Marcel Proust. A v případě Taylor Campu to ráj skutečně být musel, protože netrval věčně a zanikl.

John Wehrheim: Paradise Lost, Fotografie
GHMP Dům U Kamenného zvonu
(Staroměstské náměstí 13, Praha 1)
12. 10. 2022 — 8. 1. 2023

Co má společného Alfons Mucha se slováckými kroji a propastí Macocha? Odpověď na otázku naleznete v Domě fotografie, kde Galerie hlavního města Prahy připravila výstavu o návštěvě Augusta Rodina v Praze a na Moravě.

Francouzský sochař Auguste Rodin navštívil Prahu a Moravu v roce 1902. Tato cesta, spojená s jeho tehdy největší zahraniční výstavou, byla důležitá nejen pro něj samotného, ale i pro místní kulturní klima. Rodinův vliv byl zásadní pro tehdejší generaci umělců, kterým pomohl v cestě k modernímu výtvarnému směřování, odklonu od vídeňského akademismu a orientaci k francouzskému umění. Z toho, co tehdejší umělecká a společenská elita považovala za důležité této významné návštěvě ukázat, můžeme dovodit podstatné informace o charakteru té doby.

GHMP nyní vystavuje fotografie, sochy a folklorní artefakty mapující tuto významnou historickou událost. Věnuje se především doprovodnému programu, který Rodinovi připravili dnes známí umělci, jako byl Joža Uprka, Alfons Mucha nebo Josef Mařatka, v Praze a na Moravě, kde navštívil propast Macochu, Brno nebo Hroznovou Lhotu. Program vyvrcholil při příležitosti jeho návštěvy Výstavy slovenských a moravských výtvarných umělců v Hodoníně, kde proběhla velkolepá folklorní slavnost, která byla zcela uměle připraveným počinem, nevážícím se na konkrétní události v životě venkova, jako jsou hody či jiné svátky.

Výstava v Domě fotografie doslova mapuje Rodinovu návštěvu a pohlíží na ni jako na kulturní a sociopolitický milník. Jedno z klíčových témat se věnuje roli folklóru ve smyslu národní reprezentace. Kromě exponátů od Augusta Rodina, jeho následovatelů a současných umělkyň, nabízí kurátoři také vhled do emancipace fotografie jako média vytvářejícího paměťovou stopu.

text: Kristýna Černá

Pražská Pallas a Moravská Hellas. 1902: August Rodin v Praze a na Moravě
GHMP, Dům fotografie (Revoluční 5, Praha 1)
25. 10. 2022 — 29. 1. 2023

Ano, je to tak! Máme nový merch!

Na letošním Czech Design Weeku, který proběhl 2.–4. září ve Výstavní síni Mánes, jsme představili nový merchandise. Také jste si ho pak mohli koupit na GHMP Art Book Fair, který proběhl 24. a 25. v pražském Trojském zámku.

Zaujme vás pěti různými citacemi z článků našich redaktorů a když si text budete chtít přečíst celý, naskenujte si jeho QR kód, který je součástí designu. Můžete tak oplývat a hýřit vznosnými citacemi, ale také se dostanete do jejich kontextu a QR vám upgradne IQ. Intelektuální taška s rozměry nejen na knihy o umění, ale i na štětce a barvy (a i ná vás plantery jsme mysleli a proto má taška velkorysých 43 x 43 x 12 cm, aby se vám tam monstery i jiné pokojovky vešly jako do pokojíčku).

A protože samozřejmě fandíme udržitelnosti, taška je plátěná z kvalitní pevné tkaniny a recyklovatelná, od skvělého výrobce Malfini.

Nestihli jste si tašku koupit osobně? Za 400 CZK vám ji pošleme až domů. Napište si o ni mailem na info@media4free.cz s předmětem MERCH22.

Maremma. Italské pobřeží nacházející se na severozápadě země leží před návštěvníkem jako barevná škála napínající se od azurového nebe po rudý prach tolikrát prošlapaných cest. Mezi polychromatickými japany, fotografiemi bazilik, stromů i italských kuchyní či polaroidovými snímky vodních kanálů nachází návštěvník umělce s hlubokou úctou k přírodě, smyslem pro detail a objevitelskou duší cestovatele.

Jan Jedlička patří k širokospektrálním autorům, jehož tvorbu lze zařadit pod videoart, fotografii, kresbu, malbu různými technikami i ke zvukově experimentální tvorbě. První část výstavy zve návštěvníka rozlehlým koridorem lemovaným dvěma sériemi fotografií až k širokému promítacímu plátnu, na nichž jsou přivedeny k pohybu krajinné motivy první z nich. Série Cerchio se soustředí okolo vodních toků marem­mského pobřeží, jež je společným dílem přírodních živlů a lidské činnosti. Spletité třpytící se vodní kanály lemují rozlehlé pláže a plochy, kde kdysi bývalo mořské dno, nyní popraskaná kůže vysušené půdy, jako nekonečná pohřebiště vyplavených a mořskými věky dokonale ohlazených kostí dřevěných kmenů a větví. Autorovo oko je okem geometra. Každá fotografie je přesně centrována okolo horizontu vodní hladiny, někdy téměř neznatelně rozpuštěné ve vysoké hloubce nebeské klenby, jindy tvořící přísnou konturu jako výhružný tvar sevřených rtů. Jedličkovy fotografie vyzdvihují téměř geometricky přesné osy a úhly, jež protínají drsnou a přilehlému Toskánsku tolik nepodobnou krajinu. Druhá série, Zimní cesta k moři, polemizuje s myšlenkou Viléma Flussera, významného teoretika fotografie a filozofa, že fotoaparát má v procesu tvorby dominantní roli. Jedlička vede dialog s tímto tvrzením v kupé jedoucího vlaku směrem do Haagu pomocí Nikonu a jednoho černobílého filmu, na němž zachycuje ubíhající krajinu za oknem, opuštěná i přelidněná nádraží a především zimní vnějšek a utopický vnitřek vlaku, které se potkávají ve vzájemném prolnutí odrazu v okně promítajícího se do zimní scenerie.

Okem geometra
Druhou výraznou technikou na Jedličkově výstavě je malba, a to jak pigmentová malba na japan a plátno, tak akvarelová malba do skicářů, které Jedlička jako geometr a geolog vozil s sebou a pečlivě v nich zaznamenával křivky a linie maremmských hornin, samorostů a kanálů, irských útesů a stromových velikánů. Některé z nich pak nalezneme vyhotoveny také jako fotolepy a barevné akvatinty, jež scenerii prokazují úctu tím, že vytvářejí dojem rosného oparu a zvláštního světla, které na útesy a stromové koruny dopadá. Jedličkova ruka je lehká, tahy štětce jsou precizní a současně vzdávají hold akvarelové technice, která rozehrává hru náhody působením vrstvení vody a barvy.

Hra s pigmenty a akvarely pokračuje cyklem z pobřeží mezi severní a jižní Itálií. Jedličkova fascinace pigmenty má hluboké kořeny již v osmdesátých letech jeho tvorby. Některá díla dosahují větší míry abstrakce a omezují se postupně jen na k původní krajině mírně přiléhavé tvary, jež však tuto krajinu rekonstruují jiným, totiž chromatickým způsobem.

Tato tendence vrcholí v jeho velikých pigmentových plátnech, která zkoumají vzájemné působení juxtaponovaných chromatických obdélníčků či čtverečků vytvářejících klasickou chromatickou mapu, za níž je však třeba hledat významuplné jádro. Jedlička vsazuje pigmenty do vzájemných vztahů podle toho, jaké vztahy tvoří tyto barevné odstíny v krajině předlohy. Konfigurace barev proto není náhodná a harmonie – možná právě proto? – dokonalá. Opět je zde možné číst snahu o hru s krajinou, která je aktivním faktorem nejen jako materiál (pigmenty), ale také forma, podle níž je výsledná tabulka zhotovena. Od devadesátých let se tak v Jedličkově tvorbě lze setkat nejen z maremmskými chromatickými škálami, ale také pražskými a velvarskými či těmi z okolí bájného Řípu.

Krokovat čas
Okamžitou pozornost zaujmou kartografické maremmské kresby, jež zpovídají pobřežní krajinu z jejích rychlých sezónních proměň, které započal člověk. Autor se zde krok za krokem pídí po sebemenší změně na ploše vodních kanálů, kterou se vší precizností zaznamenává na pečlivě zhotovené mapě. V měřítku určeném jednotkou Jedličkových kroků se vodní kanály střídavě rozšiřují a vysoušejí v jen těžko tušeném řádu, který však lze přeci jen vypozorovat z pečlivě vedených zápisů časové posloupnosti jednotlivých proměň. Téměř vědecký experiment posouvá hranice umění směrem k exaktnosti nanejvýš estetickou a nenucenou formou.

Je pozoruhodné, jak obratně zachází Jedlička s černobílým formátem fotografií a mezzotint a současně bravurně ovládá pigmentování, jež pod jeho rukama tvoří skutečnou manu pro oči, které pod kouzlem pečlivě volených barev jen přecházejí. Vedle statického média nakládá Jedlička obratně také s videoartem. Až dojemný snímek natočený o jediném záběru na výdejní okénko jedné italské restaurace, v níž trojice žen připravuje pokrmy a zbavuje se zbytků v takřka tanečním rytmu, který současně přináší tóny prosté a průměrné každodennosti. Jedličkovu tvorbu nelze shrnout pár slovy; možná snad sugestivními a téměř obřadními tóny, jež doprovázejí tuto velice vydařenou výstavu.

Jan Jedlička
GHMP – Městská knihovna
(Mariánské náměstí 1, Praha 1)
20. 5.—5. 9.

Pátý ročník Festivalu m3 / Umění v prostoru, který organizuje umělecké Studio Bubec a GHMP za podpory Umění pro město byl slavnostně zahájen!

Cílem festivalu je obsazení veřejného prostoru uměním a současně vyvolání diskuze na toto téma. I letos akce pokračuje v tradici – každý z předchozích ročníků se konal v jiné pražské čtvrti, nesl jiné téma a byl připraven jinou kurátorskou dvojicí. Díky této koncepci zabraňující umělecké stagnaci se návštěvníci festivalu mohou každý rok setkat se zcela odlišnými přístupy a pohledy na umění a veřejný prostor. Ročník 2021 se koná na širokém území centrálních částí Prahy 6 a Prahy 7.

Kurátoři Jitka Hlaváčková a Ludvík Hlaváček zvolili téma Terapie města. Město totiž nevnímají jen jako neživou kulisu života, ale jako jednoho z jeho hlavních aktérů. Pro realizaci festivalu m3 2021 bylo osloveno čtrnáct umělců nebo uměleckých kolektivů, kteří mají osobní vztah k vybrané lokalitě – dlouhodobě tu žijí a pracují. Ke svému tvůrčímu úkolu tedy nepřistupují jen z pozice umělce, ale také jako občané znalí místních poměrů, s vnitřní motivací iniciovat zde pozitivní proměnu. Patří mezi ně například Jiří Kovanda, Milena Dopitová nebo Milan Mikuláštík. Součástí festivalu je i bohatý doprovodný program, který najdete na stránkách festivalu nebo na Facebooku.