Jakub Matuška aka Masker (* 1981) se narodil v Praze. Studoval v Ateliéru malířství II u Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění. Pod pseudonymem Masker se věnoval streetartové tvorbě a graffiti v ulicích měst. Svou pouliční stopu zanechal také v Londýně, New Yorku nebo Šanghaji. Kromě malby se věnuje komiksu, videím nebo kresbě. Má za sebou množství skupinových i samostatných výstav, byl oceněn prestižní cenou NG 333 Prize. V jeho dílech je jednou z vrstev důležitý příběh, který v nich vytváří napětí. Obrazy působí živě, a zároveň uvolněně podobně jako skica, a dávají divákovi prostor pro dosazování vlastních dějů. Na malování jej zajímá znázorňování komunikace a myšlenek, ve kterých má jeden záměr mnoho vyznění. V tvorbě posledních let se snaží pomocí postav nebo zdánlivého příběhu vystihnout určitý aspekt psyché, tedy prvek, který je v prvotním vnímání vizuálního díla skrytý. ∞

São Paulo bylo ještě do nedávna velkoměstem, na prvý oka mih jen stěží odlišitelným od kdejaké světové metropole. Ze všech stran se zubily stejné tváře z billboardů, pomrkávaly neony a reklamní obrazovky. Pak se ale starosta rozhodl jednou provždy s vizuálním smogem zatočit. A tak za masové podpory místních obyvatel vstoupil do platnosti „zákon o čistém městě“, který s až husitsky obrazoboreckým zápalem vypráskal veškerou reklamu z veřejného prostoru.

Dokud byla vlna nadšení vzedmuta, lidé se procházeli s náměsíčnou fascinací a objevovali čtvrtě, o jejichž existenci pro všechny reklamní cedule dosud ani netušili. Ale stejné opatření, které mělo vysvobodit město z okovů zaměnitelnosti, způsobilo možná ještě děsivější příklon k uniformitě. Zákon totiž brojí proti vizuálnímu smogu obecně, za který pánové radní samozřejmě považují i veškeré graffiti.

Šedá inkvizice
A tak každý okrsek získal vlastní skupinku zřízenců, která s kanystry šedé barvy denně vyjíždí hájit kolorit „čistého města“. Jakékoliv oživení sterility veřejného prostoru je svědomitě pohřbíváno vrstvou odtažité nelidské šedi. Tito strážci holých zdí jsou placeni městem a nevyjíždí na stížnost či objednávku, ale na vlastní pěst. Ulovit veškeré pouliční umění. Na kameru se sice dušují, že mažou pouze neumělé čmáranice a nápisy, zatímco „ty pěkné“ nechávají, ale nezdá se, že by tak postupovali zvlášť často.

Jednoho krásného rána se šedý nátěr objevil přes celou plochu světově známého murálu u dálnice „23 de Maio“. Ze dne na den tak zmizelo monumentální dílo na stěně dlouhé 680 metrů, na kterém pracovali místní umělci – dvojice Os Gemeos, writer Nunca a sprejerka Nina Pandolfo. Jelikož tito tvůrci už mají renomé v zahraničí, přetření zdi zažehlo mezinárodní mediální kauzu. A tak vedení města São Paulo nakonec raději označilo incident za omyl a umělcům zeď svěřilo.

Právě budování nového díla na tomto kultovním místě je zachyceno v dokumentu „Šedivé město“, který vznikl v Brazílii a byl spolufinancován z crowd-fundingu. Jeho tvůrci jsou filmovými nováčky, a tak snímek nemá úplně konzistentní tempo a ne všechny rozhovory jsou dobře moderovány. Avšak navzdory těmto nedostatkům překvapí použití zajímavé montáže, animované pasáže nebo působivé letecké záběry.

Writer je uličník
Film zachycuje špičkové umělce brazilské graffiti scény, kteří se scházejí u jedné zdi, tvoří, mudrují a glosují situaci. Doufají, že kauza podnítí radnici k přehodnocení postoje ke graffiti obecně. Všichni umělci se sprejem v ulicích začínali, ulice vydestilovaly jejich styl a do ulic se zase neustále vrací, i kdyby tam měli odbíhat z ateliéru. Vysvětlují, proč nelze jen tak „vygumovat čmáranice“ a umění nechat. To všechno je totiž součástí street artu, součástí jednoho živého organismu, který rozkvétá, jen když může svobodně prorůstat celým městem.

Tento příběh je sondou, která rozkrývá zákonitosti velkoměsta a instrumenty jeho vedení. Původní osvícená myšlenka „zbavit město reklam a vrátit ho lidu“ se náhle ukazuje spíše ve světle chorobné snahy radnice získat kontrolu nad vším myslitelným. Když São Paulo odložilo svůj nános blyštivé reklamy, odhalila se jeho hrubá, bizarní a nelidská tvář. Možná sprejeři vážně zůstali posledními, kteří dodávají městu život.

Protože kdyby nebylo ani graffiti, tak by mezi mrakodrapy a proudy motoristů vlastně nezbylo nic, co by tvořilo kulturu a duch místa. Zůstal by jen odcizený neosobní prostor, který se nakonec zalkne vlastní prázdnotou. Neboť ani vyobcování otravných reklam na limonády není důležitější než svoboda uměleckého projevu. A kdo jiný pracuje upřímně pro druhé než zrovna pouliční umělec, který tvoří ve veřejném prostoru a nepatří mu ani jeho vlastní dílo. ∞


Šedivé město (Cidade Cinza)
režie Marcelo Mesquita, Guilherme Valiengo
Brazílie / Velká Británie, 2013, 85 min.

Část společnosti stále nevnímá street art jako plnohodnotné umění. Zásadně tomu nahrávají dva faktory. Nejednoznačnost samotného pojmu a rozcházející se představy o tom, kdo a za jakých podmínek se může ve veřejném prostoru realizovat.

Street art má příliš široké mantinely. Zahrnuje mnoho výtvarných technik a postupů, různou kvalitu zpracování a hloubku myšlenek. Často jsou tedy tímto termínem označovány projevy, které jsou spíše trapným vandalismem. A pak je zde stále vžité přesvědčení, že za uměním se má jít do galerie a nemá být publiku vnucováno. Svévolné umisťování výtvarných děl do veřejného prostoru je spoustou lidí chápáno negativně. Přitom skutečnost, že každé opěradlo lavičky a držadlo v autobuse je oblepené hloupou reklamou, příliš viditelného pobouření nevyvolává. Přesto je dnes, zejména ve světě, street art pódiem, po kterém se pohybuje řada hvězd. Uznávaní umělci, jako Blek le Rat nebo Banksy, jsou ikonami věhlasem srovnatelnými s nejzářivějšími jmény současného „legálního“ umění. V české kotlině patří mezi nejvíce profláknuté nicky Point a Cakes. Položil jsem několik otázek Janu Kalábovi, který za oběma přezdívkami stojí. Pomocí barev si vydobyl pozici jednoho z nejvýznamnějších českých umělců vstupujících do veřejného prostoru. Má za sebou desítky výstav a projektů po celém světě. Kaláb je důkazem toho, že dobré věci na ulici nekončí.

Na úvod se zeptám, proč máš dvě přezdívky? Je to tak, že jedna zastupuje dva rozměry a druhá tři?
Dá se to tak říct. Není to ale programová volba. Nějak se to tak postupem času stalo. Cakes jsou dobrá písmena pro klasické graffiti a Point zas nějak víc fungoval pro 3D písmena.

Mě vždycky nejvíc bavilo potkávat Point. Myslím, že instalaci těchto geometrických nápisů musela často provázet značná dávka akrobacie. Umístil jsi někdy Point někam a řekl sis: „Sakra, jak jsem to tam vlastně dostal“?
Je pravda, že jsem se někdy musel hodně natáhnout, abych Pointa dostal tam, kam jsem chtěl. Nepatřím ale mezi hazardéry, takže mým limitem je většinou délka žebříku. Ale s odstupem času bych do některých míst už znova lézt nechtěl.

Slyšel jsem vyjádření pár zapálených sprejerů, kteří prohlašovali, že pokreslí úplně všechno. Třeba naslouchátka vlastního dědy. Předpokládám, že jsi hlavně v začátcích své tvorby nanesl barvu leckde. Jak se dnes, jako etablovaný umělec, díváš na problematiku umisťování graffiti například na historické památky? Vybavíš si, jestli jsi někde viděl povedenou věc, ale napadlo tě: „Tak tady to někdo podělal“. Jsou ve městě místa, kam graffiti nepatří?
Z objektivního hlediska graffiti na památky a nové fasády nepatří. Ale to, jestli se tam objeví, nezáleží na mém názoru. Ta absolutní svoboda projevu v graffiti je jeho největší krása a zároveň i největší prokletí. O tom, kde se graffiti objeví, rozhoduje kdokoliv, kdo vezme do ruky sprej, a jeho momentální nálada. V tom si je rovný opilý primitiv i ostřílený veterán. Já osobně beru graffiti jako součást městské architektury a čím jsem starší, tím méně mě pobuřuje, kdo zas „zničil“ jakou zeď. Víc mě trápí tupá architektura nákupních center, pseudomoderní bytová výstavba a reklamní megaboardy na každých 50 metrech.

Velkými fanoušky street artu jsou muži zákona, někdy se snaží asistovat přímo u tvorby. Jak vlastně dopadl tvůj konflikt s policií při vybarvování letenských chodníků?
Všechno dopadlo dobře. Zaplatil jsem blokovou pokutu tisíc korun. Jelikož státní zástupce nekvalifikoval moji intervenci jako trestný čin, ale pouze jako přestupek, vyřešilo se to na městské části a ani nedošlo na soud. Policie není orgán, který rozhoduje. Ta v těchto případech vyjíždí na udání kolemjdoucích.

Street art je respektovaná disciplína. Důkazem jsou publikace, zájem novinářů a také otevřené dveře různých galerií. Nepřichází ale tím, že je tvořen do prostoru, kam za ním diváci přijdou, o ty koule, které má, když člověka přepadá v ulicích?
Galerie a ulice jsou dva úplně odlišné prostory. Dílo, které funguje na ulici, nemusí fungovat v galerii – a naopak. Street art je terminus technicus. Já ten název moc rád nemám.

Jako standardní vývoj umělce, který zasáhne do veřejného prostoru, se jeví: tagy, graffiti, street art, někde při tom třeba umělecké vzdělání, a později snad tvorba pro galerie. Víš o někom, kdo šel proti tomuhle směru? Že by si z galerií postupně začal odskakovat na ulici?
Veškeré sochy, které ve městě potkáváme, jsou, dá se říci, dílem umělců „z galerií“. Najde se i dost velkoformátových maleb nebo mozaik od klasických umělců. A v neposlední řadě jakýkoliv billboard s reklamou na výstavu do galerie.

Tvé jméno je spojeno také s mural artem. Jaký je pocit vědět, že jsi udělal něco velkého, co nelze minout bez povšimnutí a co uvidí spousta lidí, kteří tvou práci jinak neznají?
Je to hezký pocit.

Kam myslíš, že se bude street art vyvíjet? Má vůbec možnost se někam posouvat, nebo se můžou vyvíjet jen formy, které street art využívá?
Street art je jen termín, který se přirozeně ustanovil, aby pojmenoval skupinu umělců vycházejících z podobných kořenů a kultury. Vyvíjet se budou umělci. Ti určují směr. ∞

Neúplná zpráva z minulého čísla dostala jasnější obrysy. Níže přinášíme portréty šesti umělců, kteří po České republice vytvořili fascinující nadživotní streetartové malby.

Mural Havířov by Seph (Slovensko)
Seph je součástí jedné z nejznámějších slovenských crews jménem Point3Crew. Jako jedna z mála holek se ve světě graffiti a street artu věnuje většinou fotorealismu a jeho komiksovým podobám. Její práce zdobí zdi od Polska až po Nizozemsko. Věnuje se také interiérovému designu, kresbě a malbě. Pro zeď v Havířově si vybrala zobrazení mužské tváře ve třech mimických verzích. Od přemýšlení přes dostání nápadu až po radost z jeho uskutečnění. Lidské tváře v nadživotní velikosti do městského sídlištního prostředí výborně zapadnou, stejně jako světle modrá barva malby v kontrastu s šedí paneláků okolo.

Mural Brno by Mr. Zero (Maďarsko)
Mr. Zero je jeden z mála Maďarů, kteří se se svým aerosolovým uměním dostali až do Anglie, Walesu, Řecka nebo Portugalska. Jako člen Colored Effects Crew je parťákem Fat Heat a Break One. Skupina se jako první z maďarských urban art umělců prezentovala i v Národní galerii v Budapešti. Trabant od Mr. Zero zdobí zeď parkovacího domu a svou barevností dává budově z betonu a skla plné moderních aut nový charakter. Inspiraci čerpal z návratu k retru a v oživení této východoněmecké legendy jako potenciálního typu pro Hot Rody budoucnosti.

Mural Praha-Vltavská by LazyBastard (Česká republika)
LazyBastard je novou ikonou českého komiksu. Kreslí, čmárá, pomalovává bary, ilustruje knížky a časák Euro. Jeho zeď je reakcí na každodenní situace v tramvaji. Na místě, kde se setkávají vlaky, přijíždějící ze všech světových stran, oživil jeden vagón postavičkami ze svých oblíbených filmů. Prostor u metra Vltavská tvoří zeď s členitým betonovým profilem. „Bylo to poprvé, co jsem zkoušel na něco takovýho malovat. Vůbec to není legrace, ještě když do toho chcete vložit detaily tváří a náladu jednotlivých postav,“ řekl LazyBastard.

Mural Praha-Palmovka by FatHeat (Maďarsko)
Fat Heat je dalším členem legendárního Colored Effects Crew. Jako leader této sestavy se podílel kromě streetartových festivalů v Londýně, Wrocławi a Bratislavě také na obrovských zdech v Aténách nebo Portu či Dublinu. Jeho výjev poklidného města z pohledu nad střechami historických budov zachycuje pár bot přehozených přes lampu. Reakce na okolní prostředí Palmovky? Možná se jedná o spojení s americkým zvykem přehodit tenisky přes elektrické vedení na památku oběti války gangů.

Tyhle a mnohé další velkoplošné malby situované do siluety lahve můžete vidět v Praze a dalších městech České republiky. Jako součást projektu, ve kterém Gambrinus Excelent podpořil mladé umělce, aby realizovali svoje malby na neobyčejných místech ve veřejném prostoru. Které z nich se vám líbí nejvíc a co vás na nich baví?

Streetartové malby v nadživotní velikosti začaly náhle zaplavovat Prahu. Lidé se pozastavují v úžasu a sledují počin mladého umělce, který již druhým dnem maluje dvě velké siluety dívky a chlapce v perspektivě ubíhající ulice.

Dílo s názvem Crossings je součástí projektu, který právě probíhá v Praze a dalších velkých městech České republiky. Série akcí je zahalena tajemstvím a jedinou indicií se pro diváky stává slogan „Tohle je…“. Například zdevastovaný a pokreslený výdech z metra na Palmovce se tak rukou umělce mění v oku libý obraz. Mladý malíř zrealizoval svůji představu inspirovanou samotným prostředím, právě v místě, kde se střetávají přestupující davy lidí.

Kdo za tím stojí?
Na světlo světa se zatím nedostala žádná informace o tom, kdo projekt organizuje ani další podrobnosti o participujících umělcích, místech konání apod. Mějte tedy oči otevřené a sledujte, jestli třeba na zdi vedle vašeho domu nevzniká umělecké dílo hodné pozornosti.


autor: Petra Šafářová

Po obou stranách vstupního koridoru galerie v Městské knihovně byly během výstavy street artu a graffiti (Městem posedlí) vyskládány krabice. Nejprve je otagovali vystavující umělci, na zbylých plochách si značkovali své teritorium návštěvníci. Třeba takhle:

Zavolej! Sisi 123 456 789
Byl jsem zde, Fantomas
BOUMA JE TEPLOUŠ
Má slza spadla do moře, až ji najdou
přestanu tě milovat!
I love porno!
FC Viktoria
!Sparta = smrt!
Táborská je mrtvá škola
Finka 123 456 789
Miluju tě Dádo moje milovaná
Domče smrdí hodně moc
Karel Schwarzenberg
hip hop
we’re young
!šukat kozla!
fuck styles
fuck with me
Neparkujte na přechodu!
smoke more crack
Kulíšek ♥ 123 456 789
paní učitelka Bendíková =)
Be what you are!
ANARCHY
Boreček a Dominička
Domiňák Miňák
Johnny Depp je můj!
Protože vy ten život nežijete!
Vy ho jenom krájíte!!
Rien je ryba
protože se mnou dneska nešel
na grafač
volte kníže!
Britney Spears was here!
Poselství pro budoucí generace –
Don’t be copy. Just be original.
top gear
fuck the school
never say never!
facebook ničí život
Kačka Nováčková je nadržená běhna
Svět je hroznej
asi se zabiju
„Zvoní vám mobil“
„Já přece nemám mobil“
nepište sem ty voloviny!
Anet je nejlepší manžel na světě
ŽIVOT V KRABICI
limonádový Joe
mam tě v (|)
Hladnov
Viktorka Plzeň 2012
Péťa je úžasnej! má dacana XXL
is there life after death?
nečum
Marí, Pája, Nika
Adam je doma – škoda
Eddy
Chelsea!
Klausova amnestie je zlovůle
tom tom
okurka
LOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOLOOMG LOL
žij svůj sen a nikdy se neprobuď
čus pičus!
Gogo was here
přeji ti hodně štěstí
pošuku je každýmu dobře
I ♥ traveling
Rancid
moustache man
123 456 789
kojení bez držení
prcek jí sáčky
Míra má rád sýra
a má hustýho kníra
gangam style
volej 123 456 789 – hulim všechno
volej 123 456 789 – je to děvkař
Free Palestina
Všichni žijem ve lžích,
který si sami vytváříme!
Budinová smrdí
kouření je pro pozéry
LOVE
Co bylo dřív? Vejce? Nebo slepice?
POET XXX
buzno!
I ♥ čokoládky
Domča Maternová
sitcom
VSTUP DO JINÉ DIMENZE
performeři z Ústí
miluju tě, jájinko!
New Zealand 2012
Banksy was here?
„tvoje bába crew“

1. Sundejte trochu mechu z nějaké stěny nebo zídky (tak 3 hrstě).
2. Vražte ho do mixéru, přidejte vlažnou vodu (asi 700 ml).
3. Nezapomeňte na 120 ml podmáslí nebo jogurtu.
4. Přihoďte 2 lžíce hydrogelu, aby směs ve výsledku vytvořila řídkou kaši.
5. Mixujte do hladka.
6. Směs nalijte do kyblíku a uchopte si čistý štětec.
7. Vezměte fantazii, šablonu a jděte na to.
8. Pošlete nám fotky.

Pamatujte, že mech má nejraději tmavší a vlhká místa. Pokud vytvoříte mechové graffiti na slunci, budete jej muset rosit, aby vydrželo a nezemřelo.

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Nadešel čas válčení a Secret Wars Česko přichází s dalším kláním ze série neopakovatelných live art soubojů. 21. července se ve 21:00 v prostorech Klubu XT3 (Rokycanova 29), uskuteční druhý ligový souboj ilustrátorů. Tentokrát proti sobě nastoupí slečna Oipooik a Kuba zKraje. Poprvé tedy budou zápasit zástupci obou pohlaví. Jako obyčejně si změří síly v 90ti minutovém souboji na 2 metrových bílých plátnech za pomoci fixů a černé barvy. Doufáme, že i v době rozkvétajícího domácího násilí poteče ve čtvrtek v XT3ce jen barva. Speciálním hostem bude kromě Secret Wars Djs cikánský Malalata Soundsystem a jako obvykle hodně dárků a kalba až do rána.

Podrobnější informace k soutěži a rozhovor s organizátorem najdete v srpnovém čísle Kulturní Pecky.

Secret Wars Česko – 2. kolo
Oipooik vs. Kuba zKraje
21. 7. 21:00
XT3 – Rokycanova 29, Praha 3 – Žižkov
Secret Wars DJs, Malalata Soundsystem

Grafik a ilustrátor Jan Šafařík, spolutvůrce Coeur la Poem, za sebe jako Colorworks, se rozpovídal o vývoji kreativní osobnosti a uměleckých odvětvích, které objevuje a ve své práci kombinuje, o nových materiálech a technologiích a snaze sledovat umění ve všech dostupných oblastech.

Honzo, jak ses dostal k umění?
Už od útlého věku jsem si rád kreslil, rozebíral věci, zkoumal, proč je to zrovna tak a ne jinak. Pokresloval jsem všechno možné a kupodivu ani nedostal pohlavek.

Jaký význam pro tebe má umění a o čem by mělo být?
Realizace vlastních myšlenek a myšlenkových pochodů, nacházení sebe samého skrze tužku a papír, modelářskou hlínu, plátno a olejovky, pohyb a kontrolu vlastního těla, nastavování uší vlastním přirozeným směrem. Pro mě je to životní příběh, život jako takový a rozvoj vizuálního vnímání skrze vlastní identitu. Nemyslím si, že existuje kýč, klišé nebo špatný produkt. Každý, kdo pokorně tvoří a ukazuje veřejnosti kus svého já, má můj obdiv a respekt.

Měl jsi už od začátku podporu?
Určitě. Mám štěstí, že nejsem tlačen do studia oborů, který dělat nechci, a jdu svou vlastní cestou. V některých aspektech by třeba bylo jistější studovat něco, kde bych rovnou mohl naskočit do pracovního procesu. Ale tak jsem svůj život nikdy necítil. Je pro mě výzvou dělat něco trochu jiného a trochu jinak.

Trochu jinak? Co tím myslíš?
Pracuji tak, aby si v mé tvorbě mohl divák najít svou vlastní představu nebo příběh. Mám rád čistotu, jasně definované linie. Přesto se v každém tvůrčím výstupu snažím rozehrát několik vrstev. Pokud dělám na nějaké konkrétní zakázce, musím se samozřejmě držet v určitých mezích, které nastaví klient.

Když mluvíme o klientech, máš při komerční zakázce šanci dát průchod své fantazii?
Je fajn, když klient ví, co chce. Pokud je to naopak, rozhodně to pro mě není výhoda. Je důležité padnout si s klientem do oka. To ti určitě potvrdí každý. Je důležité naladit se na správnou vlnu. Ale nikdy jsem neměl úplně svázané ruce.

Jaké věci tě při tvorbě vedou a ovlivňují?
Určitě to je umění v ulicích, graffiti, šablony, instalace na veřejných místech. Rád vnímám věci v kontextu s proměnami okolního prostředí. I já jsem chodil na „legály“ zkoušet spreje. Bavilo mě to a jednou za čas si rád tyhle starší časy připomenu a s kámošema proženu trysky. Sleduji dění kolem módy, materiály, hledám jejich netradiční využití – respektive jak bych je mohl využít v neklasickým pojetí a přístupu. Baví mě tedy veškeré umělecké výstupy. Z každého proudu je možné vyjít a inspirovat se.

A ty se inspiruješ například v berlínské Mitte, jak jsme viděli na poslední módní přehlídce Coeur la Poem. Pověz nám víc.
S kamarádem a kolegou Michalem Býmem jsme založili projekt Coeur la Poem, ve kterém se snažíme objevovat nové a zajímavé technologie potisku textilu. Chtěli jsme opět dosáhnout toho, že si divák představí svůj vlastní příběh, nicméně je námi lehce veden. Projekt chceme dál rozvíjet, pracovat na jeho podobě a vytvořit z něho samostatně fungující platformu pro různé imaginace. (pozn. aut. o Coeur la Poem jsme psali v červnovém čísle Kulturní Pecky.)

A jakým směrem jdeš v tuto chvíli?
V současné době se neustále věnuji grafice a začínám objevovat možnosti skulpturních interiérových instalací. K tomuhle „nápadu“ jsem se dostal přes interiérové a exteriérové malby, které v posledních letech dělám, kořeny se dají vystopovat právě v graffiti. Celé to má tedy nějaký přirozený vývoj a mě baví, jak to všechno můžu propojovat.

S jakými materiály nejraději pracuješ?
Nemám jeden oblíbený, záleží na prostředí. Co se týče instalací v exteriérech či interiérech, je nutné si nejprve uvědomit, jak bude daná instalace užívána. Pak teprve může přijít na řadu otázka materiálů. Každý materiál má své vlastnosti, typologii chování v různých podmínkách, určité možnosti dalšího opracování. V dnešní době existuje tak obrovská paleta možností, že vybrat tu správnou se pomalu rovná zázraku. Teď jsou hodně populární karbonová vlákna, různé úpravy kovů, nanotechnologie atp. Na poslední realizaci jsem použil magnetické zrcadlové plochy. Jednalo se o nerezové pláty opracované do požadovaného tvaru písmen optickým laserovým paprskem. Výsledná forma byla typografickou kompozicí, jejíž konkrétní podoba se může měnit podle momentální nálady uživatele prostoru, tedy diváka, a to díky magnetické ploše, která je u instalace umístěna.

Co je tvým cílem? Kde by ses jednou rád viděl?
Že se jednoho dne podívám zpátky na to, co jsem tehdy udělal, a bude mě to pořád bavit. S vědomím, že jsem do toho dal tehdy maximum, a teď po roce to vidím stejně. Rád bych pokračoval ve směru, který jsem si nastavil. Tedy spojovat všechna odvětví, ve kterých jsem získal zkušenosti. A převáděl je do fyzické, existující podoby.

Chápu správně, že celé tvé fungování se tedy točí hodně kolem utváření vlastní osobnosti?
Ano. Baví mě pořád objevovat, zkoušet a přicházet na další možnosti. Každá cesta nabízí několik křižovatek, kterými je pro člověka zajímavé se ubírat. A pokud se několik takových cest zkříží, je jen na každém z nás, jak s tím naloží, a co z toho může použít k vlastnímu rozvoji.

Animovaných filmů u nás přibývá jako čmáranic na zdech. Nedávno ale vznikl pod vedením Libora Pixy krátký film Graffitiger, který dokázal vzbudit značný zájem i za mořem. Rozhovor s režisérem, animátorem a scénáristou v jedné osobě by si smluvil každý druhý pisálek. Mě ale víc zajímal pohled do zvukové kuchyně filmu, v němž zazní všehovšudy dvě holé věty. Zpovídat se nechal zvukař Marek Musil a autor hudby Michal Reynaud.

Kudy vedla cesta ke spolupráci na filmu Graffitiger?
Marek Musil: Já si to musím nejdřív rozmyslet.

Michal Reynaud: Tak já začnu. Oslovil nás Libor, protože znal muziku, kterou dělám já a Luka (Luka Križek, spoluautor hudby – pozn. aut.) Muzika se mu líbila a tak se nás zeptal, jestli bychom mu nechtěli složit hudbu k jeho studentskému filmu. Tak jsme řekli, že jo.

MM: Asi to budeme dělat tímhle způsobem – že bude vždycky nejdřív mluvit Michal a já si rozmyslím, co jsem vlastně chtěl říct.

MR: No to ale pak budou ty tvoje odpovědi mnohem kvalitnější!

MM: (smích) Já jsem byl na FAMU s Liborem ve stejném ročníku, takže jsem už od prváku dělal všechny jeho filmy. Byl to svým způsobem takový samospád. Prostě Libor dělal film a tak se automaticky počítalo s tím, že je budu dodělávat.

Jak obtížné bylo nazvučit animovaného tygra?
MM: Film je zvláštní tím, že není prvoplánově animovaný. Je to hraný film s animovanými prvky. Tygr je trikově dodělávaný ex-post. Všechna pozadí, švenky kamer a jízdy se musí předem vymyslet a natočit tak, aby tygr šel do všeho naanimovat a aby to fungovalo. To je asi to, co se na našem filmu cení. Příběh je vlastně docela jednoduchý, ačkoliv scénář se během natáčení docela razantně měnil. Ve filmu nejsou dialogy, takže se veškeré emoce odrážejí v muzice. Zvuky nejsou nositeli takových těch prvoplánovitých emocí, okamžitě jasný dojem z poslechu jednotlivých zvuků divák nemá. Co se týče hlasu samotného tygra, tak lidé mají tendenci si myslet, že se otevře nějaký šuplík, kde jsou tisíce nahrávek řvaní tygra a že si to vybírám jako korálky. Ale i v drahých archivech je prostě zařvání tygra: „uá“. Je potřeba poskládat ta zařvání do celého filmu tak, aby diváci neměli pocit, že je to pořád to jedno a samé zařvání. To si myslím, že byl zvukový majstrštyk: že si nikdo nevšimne, že je to kombinace několika zařvání. Ve zvukových bankách je sice těch zařvání spousty, ale je slyšet, že je to třeba jiné zvíře, v jiném prostoru, zvuk má jinou barvu, je nahraný z jiné dálky, na pozadí jsou slyšet ptáci atd… V zoo jsou zase lidi a taky tam nemůžete stát celý den a strkat do tygra klacíkem, aby zařval. Takže musíte vycházet z dostupných zdrojů, kterých je omezené množství. No a pak přišel Libor, poslechl si tygra a řekl: „No fajn, akorát tady bych potřeboval, aby byl ten tygr trošku smutnější.“ Tak jsem mu řekl, ať mi tygříka přivede na postsynchron. (smích)

MR: Bylo to hrozný, samozřejmě. My jsme dostali od Libora animatic, což je film ve zjednodušené podobě. Nesedí sice finální střih, ale plus minus člověk ví, co se ve filmu děje a jakou má náladu. Libor si už předem z naší muziky vybral nějaké podkresy a nadhodil to nahrubo do natočených scén. Mně se ten výběr moc nelíbil, a tak jsem začal znova od hudebních skic až po ucelenější kusy, které jsem Liborovi posílal po netu. Od doručení animaticu uběhlo zhruba šest měsíců, kdy se nic nedělo. Psal jsem Liborovi smsku, jestli se mu ta muzika líbí nebo nelíbí, jestli to teda dělat budeme nebo nebudeme. On neodpovídal. Pak zavolal, že už je to celé hotové a že do 14 dnů musí být film komplet dodělaný. Nastal stres, mně do toho samozřejmě nefungoval počítač – tradičně, a ještě jsem měl odletět na měsíc na dovolenou. To byla druhá fáze. A pak se stala ta třetí věc, která nám všem zkomplikovala život. Když byl film hotový a už dokonce někde i běžel, přišel shora „božský“ zásah střihače, který ten film tak nenápadně přestříhal, že najednou všechny zvukové stopy – hudba, zvuky, ruchy i efekty, přestaly fungovat. A do toho přišel Libor a říká: „No to je ale průšvih, já s tím musím do konce týdne odjet do Ameriky.“ Takže se to muselo na poslední chvíli znovu předělat. Ale jinak se s Liborem dělá výborně. On má pro hudbu cit. Nemuseli jsme nic dlouho hledat. Všechny ty nálady se mu v zásadě líbily a pak už to bylo jen takové ladění.

Jakou konkrétní část filmu máte nejradši?
MR: Pro mě je to druhá polovina filmu. Konec klubu, zhypnotizovaný tygr, bláznivá honička po fasádách a pak hlavně ten moment naděje, kdy uvidí onu známou značku a jde po stopách své smazané tygřice.

MM: Těžko se mi vybírá. Já to mám zatížené natáčením. Navíc natáčením scén, které nakonec ve finálním střihu filmu ani nejsou. Je potřeba dodat, že animace se tam dodaly až následně, takže natáčíte prázdné stěny. Ale točili jsme scénu, kdy přichází deset malých dětí a mají ukazovat na zeď, na které je tygr. Jenže ten tygr tam v tu chvíli samozřejmě nebyl. Takže jsme lepili na zeď nějakého tygra, který se potom vymaskoval. Natáčení ale bylo dlouhé a děti už nechtěly hrát. Takže nastal tvrdej byznys a děti hrály za žvýkačky, za čokolády… Slibovaly se hory doly. Vlastně těch pár vět, které pak ve filmu zazní, je asi 20 minut natáčení. Tady padla jedna věta, tady další. Děti buď mluví všechny, nebo žádné, nebo všechny přes sebe… Je těžké získat použitelný materiál. Bylo chytře vymyšlené, že ty děti stojí v záběru zády ke kameře, aby jim nebylo vidět na pusu. Ten synchron by pak už totiž nikdo nechytil. Natáčení s dětmi, které si uměly dirigovat catering, bylo vtipné.

Byli jste pyšní na nominaci na Oscara?
MR: Já jsem gratuloval Liborovi, protože si myslím, že je to hlavně jeho film. Byl jsem hodně překvapený už i z nominace na Českého lva. Zdálo se mi to jako drobný film a nečekal jsem, že bude diváky tak hezky přijat. Libor průběžně aktualizoval stav věcí a napsal mi smsku „Jsme nominovaní na Oscara.“. Časem jsem si to tak nějak přisvojil a teď jsem pochopitelně hroznej machr, že mám v portfoliu film, který byl nominovaný na Oscara. Ale jsem spíš pyšný na film jako takový, protože si myslím, že se povedl, že je hezký.

MM: Mě to potěšilo, ale ne tak, že bych si řekl: „No to jsem na tom zapracoval!“

Jaký máte názor na graffiti? Postava sprejera totiž v jedné scéně filmu působí skoro jako bůh…
MR: Kdyby všichni sprejeři byli zahalení podobnou stvořitelskou aurou, tak bych graffiti měl samozřejmě hrozně moc rád. Bohužel si myslím, že jako ve všech uměleckých směrech, je i tady celá škála kvalit. Jsou místa, kde se mi graffiti opravdu líbí. Bohužel je jich málo – třeba ty tanky na Národní, které Libor vtipně použil. Ale obecně se nekloním k optimistickému vnímání graffiti jako jazyka města, nebo – jak se často stylizuje – uměleckého promlouvání ulic a fasád. V mnoha případech je to pro mě prostě jen vandalismus.

MM: Matně si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal do už neexistujícího výtvarného měsíčníku rozhovory s grafiťákama, takovou tou elitou. Je to zvláštní koníček. Ty lidi to stojí strašné peníze za spreje, riskují, mnohdy byli zavření. A to jen proto, aby prosadili nějakou věc, která se těžko odlišuje od vandalismu. Ale myslím si, že je to jako s každým uměleckým směrem. Nějakou dobu to tu bylo, teď to ještě nějak jede dál. Ale lidé, kteří s tím začínali, už na to dnes koukají jen z dálky. Možná se ale úplně pletu.

Chtěli byste se setkat s kresleným tygrem?
MR: Leda jako voyeur. Bavilo by mě být zalezlý někde za popelnicemi nebo schovaný v autě a pozorovat život na stěnách – pokud by byl tak živý. Kdybych se měl setkat jen já a on, připadal bych zbytečně rozměrný – troj…

MM: Tygr má lidské emoce, jsou to v podstatě lidské příběhy s nastrčenými zvířecími postavami. Takže se s ním možná všichni setkáváme. To míjení je z určitého úhlu denní realitou.

Čemu se aktuálně věnujete?
MR: Hudebně asi vůbec ničemu. Doufám, že si někdo všimne muziky u Graffitigra a přijde s nějakým podobně zajímavým projektem. To mě bavilo. A jinak si dělám svoje věci do šuplíku. Co mi zbývá. (smích)

MM: Já si zvuky moc do šuplíku točit nemůžu. Leda bych šel do zoo točit nějaká zvířata. (smích) Právě pracuji na filmu Čtyřlístek, kde je lev měnící se v draka. S těmi pěti zvuky na Graffitigra bych neobstál. Takže aktuálně natáčím draky a těch je, jak známo, v Praze dost málo.

České streetart a graffiti legendy Skarf, Pasta, Tron, Point a Cryptic 257 svou rozsáhlou instalaci Metropolis uvedli na jaře na světové přehlídce umění EXPO 2010 v Šanghaji. Teď je k vidění v Doxu až do 31. ledna 2011.

Umělce jsem na vernisáži obešel a požádal je, aby mi vlastními slovy popsali, 1. co na výstavu připravili a 2. podělili se o své dojmy ze Šanghaje, resp. Číny. Zbylé kousky do mozaiky jménem Metropolis si na výstavě najdete sami.

Pasta *1979
1. Můj objekt se jmenuje Candy Shop a vlastně jsem si tím splnil svůj sen, o kterém už jsem dlouho uvažoval – vyjádřit městské prostředí za použití signmakingu. Ten sdružuje veškeré formy sdělení, které se objevují na ulici – reklamy, billboardy, vývěsní štíty, neony, polepené výlohy. Využil jsem signmakingu ke zhmotnění svých myšlenek, představ, útržků z rapových textů, které mě baví, věcí, které mě inspirují, se kterými souhlasím, ztotožňuji se a za kterými si stojím.

2. Rozporuplné. Máš dvě tváře Číny. Jedna je moderní a druhá tradiční. Tradiční Čína nejsou jen melancholické domečky, romantická zákoutí a pouliční gastronomie, je to i bída, zápach, nemoci a chudoba. Ve svém základu je to země hrozně chudá, nevyvinutá, i když světu dala 80 % všeho, co dnes využíváme od papíru přes kolo až po střelný prach. Někde mezi tou miliardou lidí je část hyperinteligentních lidí, kteří vytváří moderní Čínu (Hongkong, Peking, Šanghaj). Šanghaj je do jisté míry fascinující, megalomanská, snaží se být na úrovni jiných světových velkoměst. Po vizuální stránce ohromující, ale po té zážitkové a obsahové mě nijak neoslovila. Duch místa – to, co my známe dobře tady z Prahy, tam prostě chybí. Když to řeknu jednoduše a pochopitelně, Šanghaj je něco jako tepláky adidas se čtyřmi pruhy. Je to fake, hra na něco, co není, i když se tak tváří.

Masker *1981
1. Nechal jsem si vymodelovat to, co bych sám vymodelovat nezvládl. Model paneláku, do kterého je vidět, uvnitř jsou figury a je vidět do jejich vnitřních záhybů a myšlenek.

2. Já si to ani moc nepamatuju. Blikalo to, bylo to veliký, mají tam asi dost peněz. Byl jsem tam moc krátce, abych tomu nějak rozuměl. Nevím, jestli to bylo negativní, nebo pozitivní, ale bylo to zvláštní.

Point *1978
1. Vytvořil jsem městský organismus připomínající chobotnici. Je to shluk modelů domů, které navzájem prorůstají červené kónické roury. Domy se množí pomocí červených chapadel. Jako by myšlenka člověka sedícího už v hotovém domě vyrazila ven k zemi a tam od základů vyrůstal nový dům. Organické prorůstá anorganické.

2. Viděli jsme jenom Šanghaj, takže nemůžu mluvit o Číně. Šanghaj je New York Asie, ale to, že tam mají svítící a blikající domy neznamená, že tam nejsou lidi, co žijí v bídě. A navíc je tam totalita, je tam cenzura, nefungují tam blogy a sociální sítě, je to nesvobodná země, která se tváří, že je hrozně cool, ale není. Myslím, že jsme to nerozkryli celé, viděli jsme jenom částečku, ale rozhodně to tam není uvolněné.

Tron *1978
1. Pro výstavu Metropolis jsem udělal čtyřmetrový nápis TRON, který vypadá jako budovy města a má v sobě zabudovaných 1 500 diod. Připomínají mihotání světel, když se díváme na město z dálky, a zároveň je v nich zakódovaná věta INVISIBLE FUTURE FOREVER. Celý objekt je utopická vize města budoucnosti. Doplňují ho dvě obrazovky, které se vznášejí nad nápisem a na nich se odehrává každodenní rituál obyvatele města. Jeho cesta, jež se neustále opakuje.

2. Šanghaj je obrovské, dynamicky se rozvíjející město 21. století. Za posledních 20 let narostlo neuvěřitelným způsobem. Vtipné je, že ta masa betonu je tak těžká, že se celá metropole propadá o několik centimetrů do země. Naše futuristické vize těch blikajících měst, co jsme tam přivezli, byly v Šanghaji realitou. Bohužel moderní zástavba, alespoň v tomto městě, naprosto převálcovala starší čtvrti. Za atmosférou původní Číny by bylo potřeba cestovat jinam.

Cryptic 257 *1982
Nechtěl odpovídat. Na výstavě má Graffomat – nový český vynález, jenž místo nápojů a sušenek servíruje spreje a roušky. Jak se mu líbilo v Číně, nevíme.

Skarf *1977
1. Původně jsem chtěl vytvořit dokument o tom, co dělají kluci, ale pak se to vyvinulo v samostatnější autorskou věc. Vznikla audiovizuální koláž, ve které figurují prvky z instalace. Snažil jsem se kreativně zremixovat jejich věci, taková jízda v čase, kde se od sebe jednotlivé motivy z Metropolis různě odrážejí a navzájem potkávají.

2. Bylo to hrozně zajímavé, ale trochu strašidelné. Vyznění pro mě není úplně optimistické, protože v jádru tamějšího systému je zlo. Tradiční Čína se bourá a demoluje a místo toho se staví padesátipatrové paneláky. Materialistické.

Pasta Oner se pohybuje v graffiti subkultuře od roku 1994 a je považovaný za jednoho ze zakladatelů streetartu v Čechách. Jeho současná tvorba daleko přesahuje tento druh vyjádření. Kromě výstav v galeriích a grafické práce se nejnověji spolupodílí i na instalaci v českém pavilonu na EXPU 2010 v Šanghaji.

Co pro tebe dneska znamená graffiti?
Dneska je pro mě graffiti možnost jít s kamarády na pivo a pak jít dělat throw-upy nebo barevný pieces k trati. Zároveň vydávám street culture magazín Clique, takže hodně energie jde i tímhle směrem.

Jaká byla nejkritičtější situace, kterou jsi při malování graffiti zažil?
Asi útěk z metra. Běžíš tunelem, pak lezeš po žebříku, pak zase dlouho běžíš a nakonec se z toho všeho pobleješ.

Kdy jsi se začal zajímat o streetart?
Streetartu jsem se začal věnovat okolo roku 2000. Narazil jsem na to na internetu a okamžitě mě to dostalo, protože jsem byl zrovna ve fázi, kdy jsem potřeboval říct víc, než jenom „tady jsem“. Bavila mě na tom celá ta údernost propagandy, kterou jsem mohl využít ve svůj prospěch.

Jak se vyvíjela tvoje tvorba?
Začínal jsem na ulici, kde více či méně stále něco realizuju. Také jsem lepil své plakáty a samolepky. Dneska dělám hlavně v galeriích. Kreslím štětcem, při čemž používám projekci jako podklad, takže hodně děl vzniká v počítači. Dělám sítotisk na plátna, limitované série plakátů, realizuji různé objekty a instalace. Témata se mění, ale ne vždy a za každou cenu musím něco říkat. Baví mě hezké věci a tu intelektuální omáčku okolo můžu klidně vynechat.

Kdy jsi začal vystavovat v galeriích?
V roce 2003.

Nepřijde ti přesunutí pouličního umění do galerijních prostor paradoxem?
Bylo to tak vždycky. Před 35 lety to bylo graffiti, dneska jde o streetart nebo ten druh umění, který z něj vznikl. Spousta autorů se chce od graffiti / streetart nálepky očistit a tvářit se jako konvenční umělec. Jiní mají zase strach, že tím přichází streetart o své kouzlo. Lidé streetart milují a pokud ho potkávají na ulicích a pak mají možnost si ho kousek vzít z galerie domů, je to skvělé!

Co si představíš pod pojmy streetart, umění ulice?
Já dělám streetart. To znamená, že se snažím nějakou jasně identifikovatelnou formou šířit estetiku svého jména. Umění ulice nebo umění ve veřejném prostoru je, když jdeš a namaluješ třeba na růžovo tank. Mimochodem graffiti nepatří ani do jedné z těchto skupin, je to naprosto solitérní disciplína. Jediná spojitost je, že streetart z něj vychází. Jsem umělec, který striktně rozděluje graffiti a streetart.

Nedochází v poslední době ke komercializaci graffiti?
Tohle je typicky česká otázka. Jsme národ hipies a inťošů, které rodiče naučili kádrovat, přitom sami žereme hamburgery a čumíme na Novu. Co je komerce? Kde je její hranice? Úspěch je v Čechách něco jako špatná vlastnost a ti neúspěšní se schovávají za nekomerčnost. Ve Státech je úspěch deviza a pojem komerce prakticky neexistuje. Tahle česká zaprděnost mě občas trošku rozčiluje.

Co inspiruje tvoji tvorbu?
Miluju estetický kýč, funkcionalistickou a socialisticko-realistickou architekturu. Baví mě americký signmaking 50.–80. let a pop-art. Mám rád americké nezávislé filmy, staré bondovky, stejně jako propagandistické filmy 50. let v Československu a 60. léta Miloše Formana. Rozhodně obdivuju Andyho Warhola, Claese Oldenburga a Roye Lichtensteina.

Jaký je tvůj nejnovější projekt, který připravuješ?
Výstava pro český pavilon na světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji. Vystavuji společně s Pointem, Maskerem, Tronem, Eposem a Scarfem (všichni bývalí writeři, pozn. aut.). Je to největší projekt, který jsem kdy realizoval, a je za ním obrovský kus práce. Pevně věřím, že výstava bude úspěšná.

Napadlo tě na začátku tvé tvorby, že se jednou budeš uměním živit?
Takovéhle věci jsem neřešil. Nešel jsem do toho s ničím, graffiti mě prostě úplně zfetovalo. Je to skvělej fet.

www.pastaoner.cz

EXPO 2010 v Šanghaji začíná 1. 5. a potrvá do 31. 10. Tématem celosvětové přehlídky umění je Lepší město – lepší život. Na výstavu se přihlásilo přes 190 zemí z celého světa včetně Česka. Téma české účasti jsou „Plody civilizace“, což inspirovalo tvůrce vítězného návrhu k vytvoření imaginární urbanizované krajiny uvnitř českého pavilonu. Autorka ideového záměru Mgr. Lenka Lindaurová sestavila tým převážně mladých umělců, mezi nimiž nechybí zástupci české graffiti a streetart scény.

Nesčetné styly a tendence, které se od 70. let v subkultuře graffiti vyvinuly, jsou rozsáhlým tématem, stejně jako celá psychologie a pozadí graffiti. Je zbytečné se těmito termíny v následujícím textu zaobírat, protože hlavní téma článku je mnohem konkrétnější. Jak se, proboha, v graffiti ocitly holky?

První dáma graffiti – Lady Pink
Na konci 70. let se vedle pieců tehdy už známých newyorských writerů začal objevovat nápis Lady Pink a nikdo nechápal, kdo tyto piecy tvoří. Autorkou byla 15letá holka, dcera ekvádorských přistěhovalců, která se inspirovala svými spolužáky na střední výtvarné škole. Postupně se s nimi seznámila a oni ji přijali mezi sebe. Dnes už legendární writerka Lady Pink stále aktivně maluje, i když už nedělá ilegální plochy. Je velmi respektovanou umělkyní a přednáší na různých amerických univerzitách o současném umění. Na Lady Pink byla obdivuhodná její odvaha nabořit stereotyp, rozčeřit vody a vnést na scénu něco nového. A když se graffiti v 90. letech začalo z Ameriky přesouvat směrem na východ, především do Holandska a Velké Británie, i tady se po vzoru Lady Pink objevovaly vedle kluků holky. Je těžké říct, která writerka byla desátá, dvacátá nebo padesátá. Jisté je, že jedna z prvních Evropanek byla Mickey, holka z Amsterdamu.

Český oldschool a něžné pohlaví
V Čechách se stalo graffiti výrazem první polistopadové generace, která už neřešila, jakým způsobem vzdorovat režimu, ale především chtěla projevit svoji radost z nabyté volnosti a svobody. Vzniká zde komunita složená hlavně ze studentů středních uměleckých škol, kteří, inspirováni především newyorskou a berlínskou scénou, chtěli veřejný prostor vybarvit, dát mu život. Hodně vypovídající je videoklip od legendární pražské formace WWW Noční můry, ve kterém Sifon vystihuje tehdejší atmosféru slovy: „Koho má smutný šedý město bavit?“ V klipu mimo jiné vystupuje i jedna z prvních českých writerek. Řeč je o Lele Geislerové, zpěvačce a výtvarnici, která se dnes věnuje především tvorbě komiksů a v minulosti neodmyslitelně patřila k oldschoolové hip hopové scéně u nás. Lela zpočátku 90. let tvořila graffiti, které ji odlišovalo od ostatních writerů. Nezanášela se tagy ani rychlými throw-upy, vždycky si našla velkou zeď, kterou pokryla svými obrázky. Prostě holka.

Třetí generace: Sany a Candy
Lela sice inspirovala k tvorbě další holky (v Bungle Clanu, kde se Sifonem začínala, malovala i Danda, dnes absolventka VŠUP), ale málokterým z nich záliba vydržela déle. Výjimkou jsou dvě pražské writerky Sany a Candy. Sany vyrůstala v Modřanech, kde se během jejího dospívání formovala tzv. nová generace writerů, kteří se graffiti umění učili od tehdejšího guru scény Vladimira 518 v neoficiální graffiti škole ve squatu na Ladronce. Sany si začala jejich pieců všímat cestou do školy podél tramvajové trati a když se s jejich tagy setkávala i na školních lavicích a záchodech, rozhodla se mezi ně dostat. Modřanská parta ji přijala mezi sebe, ale se zbytkem scény to už tak jednoduché nebylo. „Ty začátky byly hodně tvrdý. Většina lidí mě odstrkovala, ostatní crew mi dělaly naschvály, na diskuzích writeři posílali nechutný hate komenty, krosili mi piecy atd.,“ přibližuje Sany první roky.
Sany i Candy ale tlak přestály a jejich snahu ocenil POIS z ABX CREW, jeden z nejvýznamnějších pražských writerů, který si obě holky vzal pod svá ochranná křídla. „Když něco znamenáš, jako v tý době Pois, tak víš, kde máš svý postavení a nemusíš si zvyšovat ego na nějakejch holkách. On nás vzal k sobě, protože v nás viděl potenciál. Za to ho nejvíc respektuju,“ vzpomíná studentka ekonomie, která ale i přes podporu Poise v jednu dobu s malováním přestala. „Nakonec jsem se k malování vrátila, protože přestat kvůli pár debilům, to jsem nechtěla. Je to jako droga, s tím jen tak nepřestaneš.“ Zaslouženou satisfakcí byla pozvánka do mezinárodní holčičí crew Puff, čímž se Sany (posléze i Candy) otevřely dveře do evropské scény.
Sany je dnes 23 let a pracuje jako marketingová manažerka. Žije dva životy, které se prolínají mezi dnem a nocí a právě za tmy přichází jakási dobrodružná a napínavá alternativa k realitě. V současnosti společně s Ondřejem Rybárem, absolventem filmové školy v Písku, připravuje ambiciózní projekt. Pod názvem Girl Power Movie vzniká film o holčičím graffiti napříč celou Evropou, jehož vrcholem bude setkání s newyorskou scénou. S natáčecím štábem objíždí v pomalovaném karavanu evropské metropole, kde se setkává s místními writerkami (často i writery), dokumentuje jejich práci, točí s nimi rozhovory a zasazuje jejich díla do kontextu graffiti tvorby. Jejím cílem je zmapovat graffiti scénu takovou, jaká doopravdy je, autenticky a bez příkras. Druhým hlavním motivem filmu je ukázat, že dnešní writerky si za těch pár let vydobyly určitou pozici, mají vlastní životní styl a vlastní pohled na malování.

Outro
„Holek, který stříkaj“ je čím dál tím víc, i když pořád na několik tisíc writerů připadá jedna writerka. Jejich důraz na estetiku, lehká naivita, mírná infantilnost, scénu příjemně ozvláštňují, protože výborně kontrastují s propracovanými díly writerů, kteří dbají hlavně na dokonalost svého písma. Od dob, kdy Sany začínala malovat a ostatní writeří jí házeli klacky pod nohy, se toho hodně změnilo. Kluci si na přítomnost holek v této subkultuře pomalu zvykli, což potvrzuje i Sany: „Dneska potkám 15letý kluky, který mi s nadšením referujou o tom, že mají ve třídě holku, co začíná skečovat. Už jim to nepřijde divný, berou to jako normální věc. Jsem ráda, že se to vnímání posunulo dál!“ V graffiti je tak konečně jasné, že to není jenom sport pro kluky, ale že v něm mají slušné zastoupení i holky. Mýtus pokořen!

Graffiti party, na které se dozvíte více informací o projektu Girl Power Movie, se uskuteční 29. 4. v klubu Roxy. Sledujte www.girlpowermovie.com