Udělování hudebních cen v době internetu stojí před novými výzvami. Zdá se, že ceny dosáhly takové rozmanitosti, že se každá ubírá svou cestou, a to jak na poli zahraničním, tak v Čechách.

Nejznámější Grammy se rozdávají již od roku 1959 a od té doby se staly předobrazem mnoha lokálních cen. Jejich padesátý devátý ročník však vzbudil větší emoce než ty předešlé kvůli neustálé separaci černošských muzikantů od hlavních cen, kterým nakonec zbyly pouze vlastní „urban music“ kategorie.

K hlavnímu střetu charakterizujícímu celý problém došlo v kategorii deska roku, kde proti sobě stála alba 25 od Adele a Lemonade od Beyoncé. Na jedné straně vítězná bezpečná popová nahrávka s tématy jako je láska, odpouštění či vzpomínání, které se nachází v kreativním vakuu bez ukotvení v čase a výpovědi o současné době. Na straně druhé pak proti albu 25 stojí skladba, která je jeho přesným opakem. Koncepční Lemonade rozehrává několik významových linií věnujících se utlačování afroamerické části společnosti, policejní brutalitě i feminismu. Otevřeně se také hlásí k aktivistické organizaci Black Lives Matter a nechává promlouvat matky mrtvých mladíků z Fergusonu a Baltimoru. Originálnější je Lemonade i po produkční stránce, když vkusně mícha aktuální trendy R&B, trapové sekvence, ale i tradičnější soulové balady.

Jenže Adele měla něco navíc. Měla velký hit Hello, který dobyl rádia, streamovací služby i sociální sítě díky řadě memů. V očích americké poroty to bohužel hrálo větší roli než sociální dopad radikálnější Lemonade legitimující pop jako názorový prostor odkazující na současné dění. Rezignace na určování trendů a zkostnatělost je vidět i v ostatních kategoriích, příkladem může být cena pro alternativní hudbu, kde proti čtyřem bílým veteránům (I. Pop, PJ Harvey, D. Bowie (vítěz) a Radiohead) stál pouze jeden současný (opět bílý) umělec Bon Iver. Ceny se tak v hlavních kategoriích obešly bez nejzásadnějších alb roku, mezi která bezpochyby patří Blonde od Franka Oceana nebo A Seat at the Table od Solange.

V době, kdy hlavní ceny přestávají nést výpověď doby a slouží pouze hudebnímu byznysu, se musí rodit ceny nové. V Británii v devadesátých letech vznikly Mercury Prize, které z výběru desítky alb vybírají to jedno nejlepší. Ve své pestrosti tak vedle sebe staví rozdílné žánry, generace i sociální sondy. V posledních třech ročnících navíc cenu získali černošští hudebníci. Devízou Mercury je i začleňování vítězů do velkého hudebního showbyznysu, třeba Young Fathers (vítězové 2014) právě vydali úspěšný singl doprovázející pokračování filmu Trainspotting. Letošní cenu si odnesla nová globální hvězda Skepta. Interpret, který dostal grime – žánr vyobrazující sociální nerovnosti i punkovou realitu černošských předměstí – z ulice do velkých světových médií.

I u nás v devadesátých letech vznikly kritické ceny. Byli to Andělé a za svůj vzor pokládali právě americké Grammy. V novém tisíciletí však přestali být aktuální. Na místo nich tu máme nové hned dvě kritické ceny – Apollo a Vinylu, která každá reflektuje domácí scénu z trochu jiné perspektivy. Nablýskanější Apollo si bere za vzor britské Mercury, staví mosty mezi takzvanou alternativou a mainstreamem a do jisté míry uspokojuje oba světy. Vinyla jde oproti nim odvážnější cestou a namísto oceňování etablovaných umělců se snaží hledat mezi těmi začínajícími, kteří reprezentují to nejprogresivnější a nejaktuálnější dění na současné scéně. Letošními vítězi se tak stali Orient (objev roku), Itch my hahaha (počin roku) a dné (deska roku), která byla společně s Midi Lidi nominována v obou cenách.

Nejtěžší výzvou pro nové instituce bude prorazit ze svých sociálních bublin a otevřít se novým posluchačům. Zdánlivě lehký úkol však naráží hned v prvních dnech po udílení Vinyly na jistá úskalí, příkladem je poněkud křečovitý rozhovor s „dnéčkem“ ve studiu České televize, v které se kultura ovládající internet opět střetává s novým světem. Situaci tak skvěle vystihuje generická otázka redaktorky: „Změnil vás úspěch?“ ∞


autor: Jakub Béreš

Oblečená ve flanelovém pyžamu na gauči a po několikáté sklence červeného vína poslouchá „slaďák“ o tom, že „více sama už nechce být“. Pokaždé, když se dívám na úvodní scénu z Bridget Jones, uvědomím si, že jediný rozdíl mezi námi je ten, že já piji víno bílé. Teď popravdě: kdo z vás si už ve své slabé emocionální chvilce na Bridget nezahrál? Láskami, touhami, odloučeními, rozchody se nechali inspirovat umělci populární hudby, kteří nás obohatili o stovky romantických písní. A pro případ, že by snad někoho přepadla nepřekonatelná touha si některou z nich pustit, jsem vybrala deset nejlepších. Příjemný poslech!

All By Myself složil a nazpíval americký zpěvák Eric Carmen v roce 1975. Ve skladbě, která se dočkala několika desítek coververzí, byla použita druhá věta koncertu pro klavír č. 2 C dur Sergeje Rachmaninova. U nás vešla ve známost pod názvem Můj bratr Jan s textem Zdeňka Borovce, věnovaná památce Jana Palacha, v podání Karla Gotta. O nejpůsobivější cover a vokální projev se postarala v roce 1996 Celine Dion.

Americká zpěvačka Dolly Parton napsala I Will Always Love you v roce 1973 po rozpadu svého několikaletého profesního a milostného vztahu s country legendou Porterem Wagonerem. V popovém světě ji proslavila Whitney Houston roku 1992. Soulová balada z Osobního strážce, se kterou vyhrála Grammy a American Music Award, se stala jejím nejslavnějším a nejprodávanějším hitem.

Během rozvodu Björna Ulvaeuse s Agnethou Fältskog vznikl další z evergreenů švédské skupiny ABBA. The Winner Takes It All s původním názvem The Story of My Life od roku 1979 nazpívala řada zpěvaček od Mirreile Mathieu přes Helenu Vondráčkovou až po Susan Boyle. V roce 2006 s ní ABBA zvítězila v anketě Britain’s Favourite Break-Up Song.

Hungry Eyes amerického zpěváka Erica Carmena zazněla poprvé v roce 1987 v Hříšném tanci. Je dílem Johna DeNicola a Franka Previta, jež jsou autory další slavné písně z filmu (I’ve Had) The Time of My Life. Obě obsadily na několik týdnů přední příčky americké i britské hitparády.

http://www.youtube.com/watch?v=PUwl2jB4Ivo

Nejúspěšnější hudební pecka kanadského zpěváka Bryana Adamse (Everything I Do) I Do It For You se v roce 1991 objevila na soundtracku k filmu Robin Hood: Král zbojníků a na jeho albu, kterého se prodalo přes deset milionů. Autoři Michael Kamen a Robert John „Mutt“ Lange spolu s Adamsem za ni vyhráli cenu Grammy a obdrželi nominaci na Oscara za nejlepší filmovou píseň.

http://www.youtube.com/watch?v=ZGoWtY_h4xo

It Must Have Been Love v roce 1987 napsal člen švédského dua Roxette Per Gessle. Původně nazvaná Christmas for the Broken Hearted vypráví o osamělém zimním dnu po rozchodu. Celosvětovou popularitu získala píseň o tři roky později, kdy zazněla ve filmu Pretty Woman.

R&B baladu You Are Not Alone z roku 1994 vytvořil pro Michaela Jacksona americký zpěvák a producent Robert Kelly. Text o lásce, odloučení a izolaci, napsaný na základě Kellyho osobních prožitků, byl v té době Jacksonovi velmi blízký. Singlu se prodalo přes deset milionů kopií a stal se zpěvákovým posledním vítězným hitem v americké hitparádě.

Kanadský písničkář Leonard Cohen složil Hallelujah v roce 1984. Po počátečních nevelkých ohlasech se stala oblíbenou díky svým coververzím. Těch je na tři sta v různých jazycích. Do svého repertoáru ji zařadili například John Cale, Jeff Buckley, Bon Jovi, Rufus Wainwright či Alexandra Burk. Diváci ji mohli slyšet též ve filmech a talentových soutěžích a právem je nazývána jednou z nejslavnějších písní všech dob.

Falling Slowly společně napsali Markéta Irglová a Glen Hansard. Nahrávka se v roce 2006 objevila na albu Hansardovy kapely The Frames a společném albu s Irglovou. Oba muzikanti, jejichž vztah nebyl jen čistě profesní, si zahráli hlavní role ve filmu Once. Falling Slowly, která v irském snímku zazněla, byla v roce 2008 oceněna Oscarem za nejlepší filmovou píseň a nominována na Grammy.

Autorem hitu Davida Kollera Chci zas v tobě spát je hudební skladatel a textař Oskar Petr, jenž se při psaní nechal inspirovat láskou ke své ženě. Skladba vyšla v roce 1993 na Kollerově debutovém albu. O devět let později ji kapela Lucie spolu s Českým národním symfonickým orchestrem zahrála při svém velkolepém koncertě ve Státní opeře. V této akustické verzi se stala jednou z nejhranějších v českých rádiích, a jelikož je mezi posluchači stále žádaná, sám zpěvák ji nevynechá na žádném ze svých vystoupení.

http://www.youtube.com/watch?v=gGCh3iWYosY