Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Horalský svéráz
Během návštěvy jsme měli také to štěstí prohlédnout si „košku“ – tak zní v gruzínštině název pro vysoké kamenné věže, které tvoří dominantu snad každé gruzínské vesnice. Tyto věže byly vystavěny jako úkryt v dobách nepokojů – ať už válečných, nebo v rámci krevní msty, kdy jeden rod válčil s jiným. O lidech ze Svanetie se v Gruzii říká, že jsou svéráznější a divočejší než obyvatelé jiných oblastí. My jsme se naštěstí setkali většinou s přátelským přijetím. Několik nepříjemností, na které jsme během pobytu narazili, se týkaly peněz, přesně řečeno toho, že se nás někteří podnikavci snažili „natáhnout“, jak se dalo (ovšem to se opravdu netýkalo jen oblasti Svanetie). I na to je třeba se připravit, zvlášť pokud budete cestovat ve větší skupině – turisté prostě budí pozornost a pro mnoho místních lidí, zvlášť z těch turisticky provařenějších oblastí – symbolizuje takový turista „oslíčku otřes se“.

Tyto zážitky ovšem bohatě kompenzuje pohostinnost a vstřícnost na straně druhé. Například nezapomenu na to, jak nás nahoru do Užghuli vezla pohraniční stráž v terénní Toyotě. Já a kamarádka jsme seděly s vojáky v autě, kteří pouze odsunuli kalašnikovy, abychom se vměstnaly, další tři členové výpravy seděli na korbě a takto jsme šplhali po serpentinách.

Co se týče silnic, je to v Gruzii občas „o hubu“. Asfaltky v pravém slova smyslu tu jsou jen na hlavních tazích, jinak si pod pojmem „silnice“ představte spíš polní cestu, kde je třeba vyhýbat se dírám, kalužím a troubením odhánět okolo polehávající krávy. Adrenalinovým zážitkem je pak jízda do hor, kde často nejsou žádné zátarasy, takže z okýnka maršrutky vidíte pod sebou propast a před sebou cestu plnou výmolů.

Policie v Poti
Ve Svanetských horách jsme strávili asi šest dní, pak jsme se přesunuli směrem k Černému moři. Tato cesta měla jednu kuriózní zastávku, a sice v přístavním městě Poti. Tam jsme se ocitli někdy v 11 hodin večer a než jsme se rozkoukali, kde hlavu složíme, objevilo se vedle nás policejní auto. Policisté se obávali, aby se nám takhle v noci v centru něco nestalo, tak nás vzali s sebou na stanici, pohostili solenou sušenou rybou a poté domluvili u jednoho staršího pána přes ulici, že si u něj na zahradě můžeme rozložit stan. Bylo vedro, a tak jsme spali pod širákem. Sotva ale člověk vytáhl rameno ze spacáku, už dostal desítky štípanců od komárů, kterými se tato oblast hemží. Kromě nás pěti byl na zahradě ještě jeden tvor – a sice starý kůň, který napřed jen tak popocházel kolem, pak si přiklekl vedle nás a dřímal taky. A jak už to v Gruzii bývá, ráno jsme byli pohoštěni pálenkou a pokonverzovali, jaká je ta daleká Česká republika a jak se tam žije. Zvlášť policista jménem Zaza byl velký fanda českého fotbalu a znal víc jmen fotbalistů než většina z nás. Na závěr nás policisté zavezli na místo, odkud jela maršrutka do Batumi, a my jeli vstříc Černému moři. Po týdnu v horách, kde jsem využila například teplé rukavice a čepici, byla černomořská oblast vítanou změnou. Podtrženo sečteno – když nevíte kudy kam, obraťte se na místní policisty.

Jedeme na jih (Batumi a Achalcykle)
Na město Batumi jsou Gruzínci velmi hrdí. Je to vyhledávané přímořské letovisko už od dob SSSR. Najdete tu všelijaká turistická lákadla a turistické pasti. Má uvolněnější atmosféru, zároveň se ale přibližuje klasickým turistickým destinacím. Ovšem byl to opravdu balzám po všem tom trmácení si zaplavat v moři, které bylo zrovna ty dva dny krásně čisté.

Z Batumi jsme se vydali do Achalcykle, kde je kousek za městem starobylý klášter z 6. století. Jeden člen naší party tam byl minulý rok, a tak se chtěl pozdravit s mnichy. Když jsme se na klášter ptali místních lidí, někteří nás odrazovali od tak dlouhé cesty pěšky. Na to je třeba se také připravit – v Gruzii působí turisté stále jako exoti, zvláště ti, kteří lezou do hor. Pro obyčejné lidi je taková „zbytečná“ aktivita naprosto nepochopitelná. Na druhou stranu pak ale v horách potkáte osmdesátiletou stařenku, která dohlíží na svoje stádo ovcí, a muže kosící trávu pro svůj dobytek na neskutečně strmých stráních.

Vardzie a cesta s popem
Před koncem našeho výletu jsme se na pár dní zastavili ve Vardzii, což je město vytesané do skály. Nachází se jižně, blízko tureckých hranic. Zde jsme zažili mimo jiné slavnost Jana Křtitele. Zástupy lidí se sjely ke kapli vytesané ve skále, ke které museli přebrodit řeku. V silném proudu a bosky to byl trochu adrenalin, všichni jsme vytvořili pevný řetěz a drželi se jeden druhého. A úplně na závěr jsme zažili opravdovou „jízdu snů“ – ve stařičkém rozhrkaném autobuse s farní společností a popem. Zde došlo na zpívání lidových písní a samozřejmě se nám dostalo výborného pohoštění. Uprostřed cesty se autobus porouchal, a tak jsme stáli v serpentinách a čekali. To už jsme posíleni čačou konverzovali směsicí gruzínštiny, ruštiny a jakési panslovanštiny – dokonce došlo i na teologickou debatu s popem na téma, zda do nebe půjdou jen ortodoxní křesťané nebo všichni dobří lidé. Jednoznačného konsenzu jsme se nedobrali. Pop potom požehnal autobusu, který se kus cesty kodrcal po úzké silnici v serpentinách. To jsem se opravdu snažila nedívat se dolů. V takové situaci ale nelze než zachovat klid – hysterčení nepomůže a na vystoupení je pozdě. Nakonec jsme nejen přestáli celou cestu, ale chytili jsme i poslední maršrutku do Tbilisi. To bylo necelé dva dny před plánovaným odletem. Takže jsme poděkovali našim průvodcům a uháněli prašnou cestou zpět do hlavního města. Tam už zbývalo jen ubytovat se na poslední noc u Iriny, osprchovat se, nakoupit dárky, suvenýry a výborné sýry a přeprat poslední triko, abychom v letadle neodrazovali spolucestující. Pak se letadlo vzneslo směr Praha. A to byl konec naší cesty.

Konec.

Jako malá jsem se naučila v Pionýru píseň začínající veršem „Na Kavzaze jesť gara, pad garoj dalina“. Tak jsem se dozvěděla ve svých sedmi letech, že existuje nějaké pohoří Kavkaz. Přesně za 24 let jsem se tam podívala osobně. Poznatek první – píseň měla pravdu. Ano, na Kavkaze jsou hory a pod nimi doliny. Ještě je tam Černé moře, krásná příroda a svérázní lidé. To jsem si ověřila s krosnou na zádech minulé léto, když jsme se s dalšími čtyřmi přáteli do Gruzie vypravili.

Do té doby jsem na podobně dobrodružné dovolené nebyla, tudíž ve mně zanechala opravdu hluboký dojem. Ano, kavkazská oblast je krásná. I dnes mi stačí jen otevřít zápisník, který jsem si vedla jako jakýsi cestovní deník spojený s náčrtníkem a improvizovanou učebnicí gruzínského jazyka v jednom, a znovu na mě dýchne ta nepopsatelná atmosféra. Přestože říkám „nepopsatelná“, pokusím se vám něco málo ze svých vjemů a poznatků přiblížit.

Letiště Minsk
Těm, kdo by si chtěli na okamžik odskočit z naší současné reality a podívat se, jak to u nás nejspíš vypadalo za dob normalizace, doporučuji letiště v Minsku. Monstrózní budova se spoustou schodišť a divně vyřešeným interiérem byla mojí první zastávkou na cestě.

Tady mne přivítal uniformovaný zřízenec s obrovskou čepicí. Zeptal se, kde mám vízum, a když jsem mu ukázala letenku a pseudoruštinou vysvětlila, že pokračuju do Gruzie, tudíž vízum nepotřebuji, nahodil velmi důležitý výraz a přivolal svoji asistentku – dívku taktéž v uniformě a na tak vysokých podpatcích, že podobné jsem snad nikdy předtím ani potom neviděla.

Společně pak každých několik minut přicházeli za mnou s požadavkem „pasport pažalsta“ a zírali do něj, jako by v něm byla ukrytá nějaká tajná šifra. Nakonec se vše vyřešilo. Společně s jednou Češkou, která letěla do Teheránu, a mladinkou Kazaškou nás odvedli bočním schodištěm do duty-free zóny, odkud jsme se v podstatě nesměly hnout. Pán nám doporučil „paguljat“, abychom zabily čas. Ze zóny jsem nastoupila do Tupolevu směr Tbilisi, pohodlně se usadila a snažila se nemyslet na možné katastrofy spojené s leteckou dopravou v postsovětských republikách. Pán vedle mě se každou chvíli křižoval pravoslavným křížem, tudíž jsem věřila, že nás vyšší síly ochrání.

První dojmy
Jak popsat ve stručnosti první dojmy z Tbilisi? Dusné léto, prašné ulice, zvláštní vzduch. Silnice, kde místo dopravních značek platí pravidlo „kdo se kam vklíní, tam jede“. V Tbilisi a Gruzii obecně najdete kombinaci odkazů bývalého SSSR, svébytné gruzínské kultury prorostlé ortodoxním křesťanstvím, a zároveň je tu ve vzduchu cítit blízký Orient, se vším tím handrkováním na trhu, a pro Evropana dost chaotickým systémem, kde se spíš než na oficiální struktury spoléhá na příbuzenské vazby a sítě známých. Také se připravte na odlišnou abecedu čítající 33 znaků. A naučte se pár ruských vět. Rusky (a vlastně i takovou tou všeslovanskou jazykovou směsí, kterou mluví generace ruštinou nepoznamenaná) se v Gruzii domluvíte všude. Ve velkých městech, hlavně mezi mladšími lidmi, uplatníte i angličtinu. A nemusím zdůrazňovat, že nejlepší dojem uděláte, když se naučíte aspoň pár základních frází v gruzínštině, Gruzíni jsou obecně velmi hrdí na svoji vlast a jestli něco nesnáší, tak je to přezíravý postoj nebo nedejbože házení do jednoho pytle s Rusy. Českou republiku, respektive Československo, spousta Gruzínů zná a není neobvyklé, že potkáte někoho, kdo tu studoval nebo pracoval, většinou ještě za bolševika.

Ulice Tbilisi
V Tbilisi jsem se setkala se zbytkem naší cestovatelské party. Ubytovali jsme se v hostelu U Iriny, což je známá destinace cestovatelů do této oblasti. Hostel najdete kousek od autobusového nádraží a vede ho, jak už jméno napovídá, paní jménem Irina, která působí jako opravdová „capo de tutii capi“. Ze svého kanape organizuje chod hotelu, domlouvá levnější taxikáře a vyřizuje všemožné žádosti a požadavky jak zaměstnanců, tak personálu, který tvoří z velké části členové její rodiny. Hostel najdete na adrese: 19 B3 Ninoshvili street, Tbilisi nebo na webových stránkách www.travel-tbilisi.com.

Centrum Tbilisi projdete v pohodě pěšky, samozřejmě můžete využít i metro. Jízdenky jsou dost levné, jedna stojí, jestli mne paměť neklame, méně než 2 lari (1 lari = přibližně 10 Kč). Najdete tu ulice západního střihu, bohémskou uměleckou čtvrť i zaprášené chatrče. A také spoustu restaurací a hospod, kde se výborně najíte. Když se vyhnete hlavním bulvárům s turistickými lákadly, na nějakou takovou zastrčenou hospodu určitě narazíte. Bude vás čekat příjemné překvapení – nehraje tam žádná reprodukovaná hudba. Slyšíte hovor lidí, zvuky z kuchyně a v pozdějších hodinách zpěv. Jak se tu lidé trochu napijí, zpívají. To jsme si ověřili ještě několikrát, zvláště formou „battlu“ mezi našimi a gruzínskými lidovými písněmi. Takže další rada pod čarou – zopákněte si několik lidových písní, nejlépe fungují ty melancholické o smutné lásce. Pokud zvládnete některou píseň jako duet či dvojhlas, budete mít u Gruzínů další „body navíc“.

Cesta do hor (Svanetie)
Z Tbilisi jsme vyrazili do hor do oblasti Svanetie. A to nočním lůžkovým vlakem do města Zugdidi a ze Zugdidi maršrutkou do Mestie. Obecně je maršrutka nejpraktičtějším dopravním prostředkem. Je to velká dodávka, do které se vejde okolo 20 lidí, stanoviště najdete u nádraží nebo v centru měst. Většinou se ani nemusíte příliš snažit, stačí vypadat s batohem na zádech „turisticky“ a hned k vám přiběhne nějaký nadháněč, který vás bude směrovat k taxíku nebo k dodávce. I taxi je na naše poměry velmi levné, ve více lidech se dá cestovat mezi městy například za 10 lari (cca 100 Kč) na osobu.

Mestia je turistické městečko. Poznáte to nejen díky všudypřítomné přestavbě, ale také paradoxně menší ochotou lidí. Tady jako by se člověk posunul do doby těsně po revoluci, kdy našinci se stejnou směsicí zvědavosti i pohrdání zahlíželi na turisty ze Západu. V Mestii na náměstí najdete jednu praktickou instituci – turistické informace a internetové připojení. Tam jsme zamířili, vyptali se na maršrutky, které ale stejně nejezdí nikdy přesně na čas, zakoupili chleba, sýry a čokoládové tyčinky (kdo nezažil, netuší, jak se „obyčejná“ tyčinka Snickers může stát v polovině túry v nadmořské výšce 2500 m neskutečným gurmánským zážitkem) a vydali se do hor.

Napoprvé jsme trochu zabloudili a přenocovali v lese, druhý den jsme se vymotali z lesa za Mestií a pokračovali pásem vesnic směrem do Užghuli. Užghuli je známá destinace na úpatí kavkazského hřebene Škara. Dál za touto vesnicí už narazíte jen na hory.

Veselé neplánované zastavení
Po cestě nás čekala neplánovaná zastávka ve vesnici Adeši. Původně jsme chtěli jen zakoupit sýr a pokračovat dále do Užghuli. Byli jsme však pozváni (a pozvání se v horách těžko odmítá) jednou místní rodinou na jídlo a kus řeči. Mladá paní, která celou tu akci iniciovala, byla v této zapadlé vesnici na návštěvě u příbuzných, jinak žila s manželem v Tbilisi a mimo jiné si s námi chtěla pokonverzovat anglicky. Jak už to v takových případech bývá, z původního pozvání „na čaj“ se vyklubal celý večer a noc strávená u paní Naděždy, která celému tomu rodinnému společenství vládla. Byli jsme pohoštěni výborným jídlem, vínem a čačou (místní výraz pro pálenku), pak se zapnul kazeťák, tančilo se a samozřejmě došlo i na zpěv. Obecně je Gruzie dost patriarchální a tradičně rozdělená – lidé zakládají rodiny na naše poměry brzy, ale všimla jsem si, že v rámci rodiny mají často hlavní slovo starší ženy.


Pokračování v příštím čísle.