Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu

Co dělají partyzánští zahradníci v zimě? Někteří plánují, jiní se věnují guerilla knittingu. S těmi druhými jsem se setkala. A nejen to. Výsledek můžete od půlky prosince vidět na kraji parku na Klárově blízko Mánesova mostu.

„Věšeli jsme něco na žebříku na Těšnově, oplétali jsme sloup. Zastavili se u nás policisti a ptali se nás: »Víte, že děláte něco ilegálního?« »Ne, proč?« »Vždyť to je ilegální výlep.« »Vždyť to není reklama.« »No vždyť já také nic neříkám, já vás ani nevidím.« Popřáli nám hodně štěstí a šli dál.“

Tak vypadal první a zatím jediný „střet“ Hany Novákové, se kterou jsem strávila necelé dva dny během předvánočních víkendů. Snažila jsem se poznat, jak vypadá setkání „pletařů“ a jak probíhá vytváření street artu, který je (zatím) skutečně nevinný – navíc bez větších nákladů a snadno odstranitelný bez následků.

Ten první víkend se setkáváme v kavárně a osazenstvo se za těch pár hodin, které jsem proseděla nad diktafonem a klubky vlny, plynule měnilo. Guerilla nebo urban knitting, jak se nazývají aktivity lidí, kteří se rozhodli ozdobit své okolí háčkovanými, pletenými a vůbec z vlny vyráběnými kousky, rozhodně není jen ženskou doménou. „Mužů je asi deset, ale členové se celkově plynule mění. Například dřív jsem byla sama, pak se přidali kolegové z práce a teď jsem překvapená, že nás tu sedí pět. Někoho to chytne na rok a pár dalších vydrží. Nejdéle se ale drží kolegové. Důvod je možná i ten, že na rozdíl od článků, na které někdy jen obtížně dostanete zpětnou vazbu a máte pocit, že energii házíte do černé díry, knitting poskytuje okamžitou radost. Jednu bambuli vyrobíte za pár minut.“ A je to nakažlivé, protože po jedné vyrábím druhou a pak další, až jich mám před sebou barevnou hromádku. Hana moje podezření potvrzuje: „Hodně lidí začalo s pletením a háčkováním třeba tím, že o nás napsali.“

Vnímáš veřejný prostor jinak?
Úplně se mi změnil pohled. Po městě hodně jezdím tramvají nebo na kole a vlastně se už nedokážu nedívat, co by šlo oplést nebo ověsit. Nejvíc mne zajímají takové objekty, u kterých není jasné, jakému účelu slouží, proč tam vlastně jsou. Ty oplétám nejraději. A je jich poměrně hodně. Stačí se dívat, co v ulicích vypadá divně a jak by bylo možné na to poukázat. Někomu to může vadit, ale mně to připadá nevinné, takové zlobení.

Mnohem víc rebelský je gardening, tam si víc přivlastňuješ prostor. Nejdřív totiž musíš uklidit. A je dobré celý rok vnímat prostor, jak funguje ve dne a v noci, na jaře nebo v zimě. Například nám jednou nevzešly cibuloviny proto, že na to místo nahrnuli sníh a štěrk. To ale dopředu nejde odhadnout. A navíc je to pokaždé nejisté, jestli se ti něco urodí nebo ne. O to víc mrzí, když někdo zahrádku zničí.

Kontroluješ jednotlivé věci?
Určitě, je vhodné dávat věci tam, kde můžeš sledovat, jak v prostoru fungují. Například nám zase zmizel další oplet na sloupu na Mostě Dárců, který jsme dělali na konci listopadu. Most Dárců se to jmenovalo, protože jednotlivé vlny a kusy svetrů byly darované a my jsme s nimi opletli sloupy veřejného osvětlení na Čechově mostě.

A navíc mi každá knittingová akce dává zprávu o ulici. Zjistíš, jak je co kde špinavé, jak a co kde mizí. A jakmile je něco nehezkého nebo špinavého, je potřeba to odstranit.

Jak na vás reagují lidé?
Lidé se zastavují a ptají se, co se děje. To je nejčastější reakce. Často jsou slyšet výtky, že bychom raději měli plést pro bezdomovce a staré lidi, ale já si myslím, že „ten dělá to a ten zas tohle“ a pokud vzbuzujeme takovéhle reakce, někoho může napadnout pro takové lidi plést.

Na kterou akci vzpomínáš nejraději?
Na všechny, ale myslím si, že ta první je ta zásadní. Poprvé se totiž něco povede a poprvé člověk dostane výraznou reakci okolí. Takže bych vybrala opletený strom v Dělnické. Byl první, a navíc je nejtrvanlivější. Stále tam stojí. Je to všechno dobře přišité. Předtím jsme totiž zkoušeli jedno zábradlí – to ale bylo udělané tak, že pleteniny šly stáhnout. Takže tam za chvíli nic nebylo. Lidé to dokážou rozebrat velmi rychle, a někdy si dokonce vezmou nůžky a dají si tu práci nám věci rozstříhat. Například nejtypičtější guerilla knittingová věc jsou šály a čepice na sochách. To zmizí hned. S tím se musí počítat. A mě sochy ani moc nelákají.

Kdy ses začala knittingu věnovat?
Gardeningu se věnuji od jara 2009, knittingu od podzimu stejného roku. Mám spoustu energie, kterou můžu v létě investovat do zahrádek, ale co s ní v zimě? No a pak jsem si přečetla článek v Reflexu od Jany Kománkové, ta totiž taky plete. A mně se to hrozně líbilo.

Znáš motivaci jiných lidí?
Mluvila jsem kdysi s nějakými gardenery a překvapilo mě, že měli jinou než já. Důvodů může být hodně. Například zlobení systému – guerilla jako taková je přece odbojná válka proti stávajícímu režimu. Já chci mít hezké okolí, aby se mě dotýkalo víc, než se mě týká to dané městské – víc ho pak sleduji. Ale to zlobení, které je podstatou guerilly, to, že vezmete ulici do svých rukou, podepíšete se do ní nějak, tak to mi v našich pletených akcích docela chybí. Postupem času mi dochází, že to jsou jen takové „líbivé“ věci, a málo zlobivé. Neudělali jsme nic opravdu hodně kontroverzního, něco, co by lidem přímo zasáhlo do života – například oplést kliku na veřejné budově tak, aby bylo nutné vlnu přestřihnout nebo jinak zničit, aby bylo možné do budovy vejít. Ale je to na začátku, přičemž sami často bojujeme s technikou (jak to uplést, uchytit…) a celé se to vyvíjí. I v gardeningu často bojujeme mnohem víc s podmínkami na záhonu než se samotným úřadem, kterému ukazujeme, že na nějaký kout zapomněl, a že ho dokonce ani není schopný uklidit.

Jak získáváte vlnu?
Nejčastěji to jsou dary od lidí, kteří už nepletou, ale mají ještě doma zbytky svého někdejšího koníčku. Něco nakupujeme, což doporučuju přes internet, ale není to nutné, skříně bývají plné, doporučuju mluvit o knittingu s lidmi (smích). Několik našich pletařek už potěšilo své babičky a maminky tím, že začaly dělat něco, s čím ony strávily léta. Dají se ale využít i svetry, které vypereš v pračce na vysokou teplotu a i třeba s džínami tak, aby zplstnatěly, ty se pak dají rozstříhat na potřebné kusy a použít na obalení větví
nebo sloupů.

V průběhu rozhovoru jsme se rozhodly přesunout se na most, než se pustíme do plánovaného stromečku. Hana okomentovala téměř každý sloup, který jsme minuly. „Jeden oplet nám zmizel do druhého dne, to byl krásný freestyle, vlastně taková háčkovaná krajka. A například tamhle ta růžová, ta byla skoro hned poškozená. Ale díky tomu, že tady často chodím a mohu to kontrolovat, stihla jsem to zachránit. A tady (první sloup z letenské strany nalevo) byl žlutooranžový kousek, vydržel tu měsíc.“

Jak tě napadlo udělat most?
Já po tomhle mostě chodím dvakrát týdně a byl to můj dlouhodobý sen. A navíc jsme dlouho nic nedělali, naposled někdy v září. Bylo nás asi osm, ne všichni ale přišli věšet. Všem jsem říkala, aby s sebou měli židli, nakonec jsem to byla jenom já, to je klasika. Ale teď už jsou některé oplety vytahané, prověšené váhou sněhu a vody. A například tady (ukazuje na jeden kousek zhruba uprostřed mostu) jsme zvolili chybnou kombinaci žluté a šedivé, která ve městě zanikne. Ale záměrně jsme plánovali celou barevnou škálu, takže svůj smysl to má.

Jak bys knitting chrakterizovala?
Pro mě je to svoboda vyjadřování, způsob zacházení s veřejným prostorem, který nepatří nikomu, ale zároveň všem, takže i mně. Lidi někdy zaráží, že to není spojené s nějakým poselstvím, ale právě to mi vyhovuje. A pokud někdo chce rychlou a krátkou charakteristiku, říkám, že se jedná o street art.

Co tě na knittingu nejvíc baví?
Prostě mě to baví, tos vystihla přesně. Baví mě samotný proces – plánování, vymýšlení. A učím se tím spoustu věcí. Konečně mám do čeho investovat svou energii (smích). Založila jsem poslední léto tři zahrady – to už nejsou zahrádky, to jsou opravdu velké plochy. Baví mě to rozvíjet. A teď jsem vymyslela novou guerillu, ale tu nebudu prozrazovat.

Guerilla gardening
Těšnov
čt 7. 10.
od 15:30 do 19:00

Šedý plac, který zdobily jen psí exkrementy, přes noc zezelenal. Zanedbaný záhonek u zastávky je rázem vypletý. A v autobuse jste potkali zívající holku, co v ruce drží prázdný kanystr a za nehty jí zbyly kousky hlíny.

Když jsem si připravovala materiál, zjistila jsem, že s články o guerilla gardeningu se v poslední době roztrhl pytel. Že by za to mohla Ondřej Liška a jeho pojetí partyzánského zahradničení v rámci Mezinárodního dne Země jakožto součásti předvolebních aktivit Zelených?

Ať už je to tak nebo onak, rozhodně je dobře, že se DIY aktivity jako je dobrovolná péče o veřejnou zeleň dostávají více do povědomí. Třeba se pak samozvaným zahradníkům přestanou ztrácet s péčí vybrané, koupené a zasazené květiny, které zalili vodou donesenou z vlastního domova. Třeba si lidé svého okolí začnou více všímat – a nemusí to být zrovna rozbíjení asfaltu jako v brooklynských ulicích. Stačí s sebou vzít petlahev s vodou a cestou na tramvaj zalít čerstvě osázený záhonek. Stačí chtít.

Teď je naším pokojíčkem ulice
„Guerilla gardening není individuální nebo hromadnou akcí. Nemá návod nebo něco předem nevylučuje. Je to osazování veřejného prostoru živými rostlinami a jediné kritérium je, aby prostor byl lepší než před tím.“ Jiří Šebesta je jedním z „partyzánských zahrádkářů,“ jak sebe a sobě podobné nazývá, který byl ochoten vystoupit pod vlastním jménem. Jak se vlastně k takovým aktivitám dostal? „Vyrůstal jsem na malém městě v domě se zahradou. Byl jsem zvyklý, že každý pečuje o svůj životní prostor. Zvelebuje ho a snaží se ho udělat co nejlepším. Jako malí jsme si lepili plakát na zeď svého pokojíčku, teď je naším pokojíčkem naše ulice a sousedství. Místo plakátu beru do ruky motyku a sazenici. Nechci nechávat svůj životní prostor na »pospas« starostům a jejich často nepěkným rozhodnutím. Chci vyjít ven se sousedy a měnit ho přímo.“

S rostlinami roste i síla
Rozhodnout, kdy guerilla gardening započal, je nemožné. Lidé se vždy o své okolí starali – až do doby, kdy touhu po kráse ubila tíha lhostejnosti, tak dobře zasazená během normalizace a dnes opět vystrkující své jedovaté rohy, a ke které se ve městech přidává hroší kůže anonymity. Mnozí z guerillových zahradníků vidí předobraz svých aktivit v novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Jiní tvrdí, že vše začalo roku 1973 v New Yorku, když Liz Christy se svými přáteli vyčistila pozemek plný odpadků a osázela ho květinami (dodnes funguje, podívejte se na www.lizchristygarden.org).

Slovo guerilla v názvu těchto aktivit ale napovídá, že ne vždy šlo o zcela mírumilovné akce. Příkladem může být londýnský May Day Protest v roce 2000, kdy se několik stovek lidí snažilo přeměnit park před budovou britského parlamentu ve kvetoucí zahradu. Jenže v moment, kdy kdosi instaloval zeleného čerokéze na hlavu sochy Winstona Churchilla, policii došla trpělivost a akci rozpustila. Výsledkem bylo 95 aktivistů pod zámkem a devět zraněných policistů, nemluvě o obligátní rozbité výloze fast-foodu.

Takové akce v sobě nesou náboj původní guerilly – protestu proti zastavování krajiny, proti zbytečně vyasfaltovaným plochám, proti šedi města, kde není místo pro stromy. Tvrdé jádro míří často proti vlastnickým právům asfaltové lobby a ropných magnátů.

V posledních letech se ale objevuje odlehčenější forma. Guerilla gardening se stal tichým protestem a zároveň noční zábavou pro ty, kterým stav jejich okolí není lhostejný. Jiří Šebesta to potvrzuje: „Název v sobě nese mnohem více konfliktu než je realita. Během samotné guerilly většinou k žádnému konfliktu nedochází. Všechen konflikt se děje posléze – kdy si lidi odnášejí vysazené květiny domů nebo úřadem pověřené společnosti při úklidu města »uklízejí« i naše instalace. Guerilla je zcela mimo jakýkoliv územní plán města, ale ve své podstatě je natolik pozitivní, že konflikty spíše řeší než vyvolává.“

Samozvaní zahradníci v Čechách
Stačí se rozhlédnout po internetu a rychle zjistíte, že česká scéna motyček a sazenic doslova kvete – ale také má svá slabá místa. Facebook hostí hned dvě skupiny – brněnskou a pražskou. Ta druhá patří mezi jedny z největších na světě – s více jak tisícem členů se jedná o opravdu úctyhodně velkou buňku. Jejich zeď nese nejen pozitivní komentáře, ale najdeme tu i občasné stížnosti.

Podobně je na tom i otevřené fórum na diskuzním serveru Nyx, které nese název guerilla gardening v názvu. Za všechny zveřejňuji slova Ybuko: „Mam vymysleny konkretni »projekt« a potrebuju neco, co se rychle chytne a poroste to bez zalevani… Nejsem si totiz jisty, jestli za par mesicu nekdo neprijde a neusmikne to, tak aby to stihlo vyrust do aspon nejake vysky. Dalsi vec je, ze by bylo dobre vybrat neco, co prezije zimu – nevim jak jsou na tom ktere kytky s prezivanim v mrazech.“

Jsou tu ale i mnohem pozitivnější zkušenosti: „Náhodní diváci guerill jsou z drtivé většiny pozitivně naladěni. Přestože by oni samotní většinou žádnou energii pro veřejný prostor nevydali, jsou nadšeni, že existují z jejich pohledu naprostí »blázni«, co dělají zadarmo něco, co slouží všem,“ říká Jiří Šebesta a dodává: „Toto nastavení naší společnosti bychom také rádi změnili. Doufám, že třeba za 30 let bude guerilla normální věcí, jako když jdete vynést odpadky do popelnice. Strašně nám fandí starší lidé, kteří okolí svých domů většinou vnímají velmi silně.“

Stačí chtít
Až půjdete příště ven, zkuste si spočítat, kolik plácků k osázení po cestě potkáte. Nemusíte hledat ideální místo, protože „nejlepší lokalita je ta, která je blízko vašeho domova nebo na cestě, kudy chodíte často, abyste mohli na váš záhon občas dohlédnout a zkontrolovat jej,“ půjčuji si slova Jiřího Šebesty.

Pak už stačí jen chtít. Kožené pracovní rukavice a motyčku či malou lopatku koupíte po cestě domů, kde si rovnou natočíte kanystr vody. V srpnu je sezóna sázení lilie bílé, čemeřice a řebčíku královského, v září můžete začít vysazovat cibuloviny na jaro a říjen je pak ve znamení stromů. Tak ať to roste!