Katarzyna Kozyra. Jméno v tuzemsku už nikoli neznámé, kterému je aktuálně věnována taková pozornost, která je pro jednu z nejvýraznějších umělkyň přesahujících středoevropský regionální prostor, patřičná. A to právě v ostravské Galerii výtvarného umění.

Práce s tělem, se stereotypy, klišé i tabu. Katarzyna Kozyra (* 1963, Varšava), jako představitelka nové generace, vstupuje na kulturní pole na počátku 90. let 20. století a přestože vychází z konzervativního a katolismem formovaného Polska, nebojí se. Nebojí se předkládat témata, pro které je umělecký prostor jako dělaný a po kterých je lačný proto, aby společnosti otevíral oči a nekrmil ji pouze líbivým dekorem.

Kozyra zkoumá stereotypy v podobě rolí, která jsou připisována jednotlivým pohlavím, uvažuje o patriarchální objektifikaci, vlastní zejména ženskému tělu, ale v první řadě ohledává odlišnost. Jak by se tato témata mohla zdát dnes již mnohokrát uchopena nejrůznějšími umělci a umělkyněmi, je potřeba si uvědomit období a kulturně-politický kontext, ve kterém je právě Kozyra zpracovávala. Jako jednu z podstatných součástí jejího přístupu – a tedy kvalitu, která z jejího díla činí to přesahující rámec jen další variace v obdobné formě na stejné téma, je práce se sebou sama. Kozyra se pouští jako performerka do nastolených situací a skrze sebe sama, jako subjekt performující a zároveň performovaný, vystupuje nejen ze své komfortní zóny, ale reorganizuje také svou roli jakožto umělkyně. Stává se přímým svědkem dějů v problémech, které ji pnou, skrze sebe sama přináší svědectví a nikoli teorie či hypotetická pojednání. Název její samostatné výstavy v Galerii výtvarného umění v Ostravě Být někým, kým (ne)jsem, tak zcela přiléhavě tento umělecký princip uvádí.

Sexualita i odlišnost
Příkladným projektem je videoart Mužské lázně (Men’s Bathhouse, 1999), ve kterém se skrze sebe samu, jako umělkyni namaskovanou v muže, vydala zkoumat – a zaznamenat – rozdíl v užívání lázní > muži a ženami. Zatímco ženy tento prostor užívaly hlavně k očistě těla, péči o něj a relaxaci, muži jej navštěvovali se záměrem tělesnost často prožívat v sexuálním kontextu. Prezentaci tohoto projektu je v galerii věnován značný prostor a divák tak může pohlédnout nejen do autentického prostředí mužských lázní, ale vidět také samotnou Kozyru, jak se z muže, který jako jeden z mnoha navštívil lázně, opět stává ženou umělkyní.

Jakkoli se umělecké projekty Katarzyny Kozyry mohou zdát feministické, sama autorka o sobě prohlašuje, že je pouze ženou, která dělá umění. A dává to smysl právě proto, že se nesnaží skrze své pohlaví vymezit vůči tomu (těm) dalším, ale tematizuje problémy, které se jí jako ženy samotné dotýkají, s empatií se snaží porozumět ostrakizovaným či marginalizovaným skupinám, ale hlavně – snaží se zobrazovat odlišnost bez zavrhujících soudů. Přímou – a mnohdy ne hned zcela pochopitelnou – sociální sondou otevírá palčivé a citlivé otázky lidské totožnosti a jejích podob, noří se skrze sebe samu do podstaty témat, která neestetizuje, ale spíše obnažuje. Na holou kůži svléká stařecká těla a nekritizuje jejich podobu. Odhaluje dlouhou dobu to zahalené v předsudcích či v nepochopení.

Katarzyna Kozyra: Být někým, kým (ne)jsem
GVUO (Jurečkova 9, Ostrava)
25. 9. 2024 — 5. 1. 2025

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila ve spolupráci s Galerií Zdeněk Sklenář unikátní kolekci knižní a grafické tvorby významné umělkyně Toyen (1902–1980). Expozice představuje úctyhodnou ukázku konvolutu z jejího francouzského období, kterou GVUO v loňském roce zakoupila do svého fondu díky finanční podpoře Moravskoslezského kraje.

Na výstavě je obsaženo na osmdesát pět artefaktů. Jedná se o knihy, bibliofilie, knižní vazby a boxy, volné grafické listy, časopisy, katalogy a pozvánky k výstavám, přičemž některé z nich se skládají z více kusů. Celková hodnota činí 2,2 milionu korun.

Ten-Ta-To-yen
Výstavní projekt byl připraven kurátorem Karlem Srpem ke stému výročí vydání prvních manifestů poetismu a surrealismu. Cílem expozice bylo ukázat mnohostranný přístup Toyen ke knize, který od druhé poloviny minulého století postupně gradoval. Knihy začaly ve svých promyšlených a výjimečných úpravách, vazbách, přebalech a kazetách ztělesňovat samostatné objekty. Stávaly se uměním samy o sobě v uzavřeném, tajuplném a emotivně vypjatém světě Marie Čermínové.

TOYEN / Knihy bez hranic
Galerie výtvarného umění Ostrava (Jurečkova 9, Ostrava)
27. 3. — 16. 6.

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila výstavu děl malíře Antonína Tomalíka (1939–1968) spolu s vybranými pracemi jeho přátel.

Osud Antonínu Tomalíkovi nadělil pouze necelých třicet let života, nicméně i přesto se tento výrazný malíř dokázal podstatnou měrou zapsat do dějin české výtvarné scény. Rodák z Jablunkova představoval kontroverzní personu, jak v uměleckém světě, tak i v běžném osobním životě. Leitmotivem jeho tvorby se stala především práce s atypickými nevýtvarnými prostředky a ojedinělá forma vyjadřování skrze plátno.

Antonín Tomalík mezi svými
Kurátorka Mahulena Nešlehová koncipovala na výstavě Tomalíkova díla v rámci širších souvislostí s pracemi Zdeňka Berana, Vladimíra Boudníka, Jana Koblasy, Pavla Nešlehy či Zbyška Siona. Expozice představuje také další autory moderního umění a Tomalíkovy současníky jako Jana Steklíka, Miloslava Hotového, Čestmíra Janoška, Jiřího Valentu či Aleše Veselého a další. Tím tak divákovi přibližuje dobový kontext, v jehož rámci se formovala charakteristická autorova tvorba.

Konfrontace temperamentu
V počátcích Tomalíka významně ovlivnil expresionismus, a především pak díla Bohumila Kubišty a Georgese Rouaulta. Zároveň jej zajímaly biblické náměty, v nichž nalézal analogie se svou vlastní životní zkušeností. Zde se opět tematicky setkával se svými současníky a přáteli Zdeňkem Beranem a Zbyškem Sionem, jejichž díla jsou také součástí zmíněné výstavy. Na sklonku padesátých a počátku šedesátých let se autor rozhodl opustit figurální témata a začal se věnovat abstraktní svébytné malbě. V tomto případě byl ovlivněn osobnostmi, jako byli Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Josef Istler a Jan Koblasa. V této době jeho tvorbě dominovala gestická malba souznějící s jeho živelným temperamentem a touhou po svobodě. Materiálová strukturální abstrakce mu spolu s informelem umožňovaly v hlavní roli naplno rozvinout své sebevyjádření naplněné radikálností a výstředností. V tomto období se umělec zúčastnil přelomových výstav Konfrontace I a Konfrontace II, kde se český informel formoval.

Podobenství o anachronismu
Antonín Tomalík zůstal strukturální abstrakci neboli informelu věrný až do své smrti. A to i navzdory tehdy bujícímu totalitnímu režimu. Patřil k nejodvážnějším tvůrcům této doby. Ve svých dílech akcentoval existenciální pocity, kritiku, názory, s nimiž souzněl, zaujetí, sebeidetifikaci. Práce, které tvořil, sdělovaly hloubku, nepřekonatelnou krizi, těžkost, nemohoucnost. Mechanicky do nich zasahoval, překračoval zavedené tradiční postupy a doplňoval je roztodivnými materiály, jako např. asfaltem. Práce, které vystavoval, byly označovány jako anachronické. Tomalík tvořil neotřelým způsobem vyprávějícím tíživost existenciálních pocitů pramenících z prožitků válečných let a tehdejší totality. Životní strasti však překonat zcela nedokázal. ∞

Antonín Tomalík: Mezi svými
Galerie výtvarného umění Ostrava (Jurečkova 9, Ostrava)
18. 10. — 31. 12. 2023

Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) připravila rozsáhlou retrospektivní výstavu nedávno zesnulého umělce a vysokoškolského pedagoga Eduarda Ovčáčka (1933–2022).

Výstava s názvem EDAS: Znaky – 1968 – Groteska, jež je koncipována v rámci celého Domu umění, představuje na sto osmdesát autorských prací. GVUO ve své sbírce vlastní téměř čtyři sta Ovčáčkových prací, které zahrnují malby, grafické práce i objekty. Autor sám věnoval během svého života do sbírky GVUO přes tři sta grafických děl, díky čemuž má galerie jeden z největších konvolutů jeho uměleckých děl v rámci celé České republiky. Formálně je expozice rozdělena do tří tematických částí reflektujících hlavní motivy celoživotní Ovčáčkovy tvorby. Tři sály galerie spolu se třemi kurátory vzdávají poctu takto významnému umělci, který svůj život zásadně sepjal právě s Ostravou a výrazně se zapsal do poválečných dějin celého Ostravska. Nachází se mezi nimi jak jeho ústřední grafické práce, tak vizuální básně, malby, koláže, objekty i tzv. grafo-ready-mades.

Tři výstavy, tři kurátoři, tři místnosti
Postava Eduarda Ovčáčka hrála ústřední roli jak v dějinách regionálních a československých, tak evropských. V širokém středoevropském kontextu nejhlouběji prozkoumával možnosti lettrismu a vůbec jako první na české umělecké scéně se začal touto oblastí zabývat. Tvůrčí hodnota jeho děl spočívá především v plynulém a pozoruhodném propojením umění druhé poloviny 20. století s tím současným. Jeho osobnost je nicméně důležitá zejména ve smyslu pozitivní změny. Ovčáčkova síla je patrná nejen v jeho dílech jako konkrétních případech, ale současně v tom, že si zachoval čisté svědomí, čistý štít. Nevzdal se, jako mnoho jiných, svého přesvědčení a po invazi v šedesátém osmém nebyl přijat do nově vytvořeného svazu výtvarných umělců. Nesměl ani oficiálně vystavovat a kvůli svým aktivitám na neoficiální umělecké scéně jej opakovaně vyslýchala Státní bezpečnost. Graficky zpracoval např. problém antiutopického státu rudé hvězdy značně připodobňující Orwellův román 1984. Později se stal také signatářem Charty 77. Na začátku nového milénia následně patřil k iniciátorům vzniku Fakulty umění Ostravské univerzity, kde poté řadu let vyučoval.

Radost, ne úděl
Grafika spolu s fenoménem poezie neustále prostupovaly životem Eduarda Ovčáčka. Jejich symbióza jej naplňovala a pomohla mu překonat těžké chvíle za totality v drsné realitě všedních dní. Akademický malíř se jednou vyjádřil, že grafika se nestala jeho údělem, ale spíše radostí. Své grafické práce považoval za výtvarnou reflexi událostí kolem sebe a v přeneseném slova smyslu také za specifický způsob komunikace s lidmi, kteří dovedli pochopit poslání alternativní umělecké scény.

Akcentace písma a znakový archetyp
Uznávaný výtvarník a sochař, grafik, básník, fotograf a performer se ve své tvorbě věnoval malbě, grafice, koláži, plastice, vizuální poezii, lettristické fotografii a instalacím. Experimentátorské dílo rodáka z Třince je zastoupeno v mnoha sbírkách v Česku i v zahraničí. Ovčáček se vyznačoval výtvarnou variabilitou a inovátorstvím, ačkoliv patřil především k našim špičkovým umělcům zejména v oboru grafiky. Nejčastějším a páteřním námětem jeho děl byl, jak již bylo zmíněno dříve, lettrismus, jemuž se začal věnovat od šedesátých let minulého století. Využíval také propalovanou koláž a tvorbu ohněm a hořícími lanky spolu s destrukcí ploch, vizuální a konkrétní poezii, abstrakci, geometrii, akci i fotografii. V rozmezí let 1959 až 1968 se soustavně zabýval rozvíjením techniky strukturální a hlubotiskové grafiky a strukturální malby. Později se začal programově věnovat také serigrafii, dřevěným polychromovaným prostorovým formám a digitální technice. Jeho pestrý umělecký život, jeho dílo, občanské postoje a pedagogická činnost byly, stále jsou a dozajista navždy zůstanou nepřehlédnutelné.

EDUARD OVČÁČEK / EDAS: Znaky – 1968 – Groteska
Galerie výtvarného umění Ostrava
(Jurečkova 9, Ostrava)
29. 3. — 21. 5. 2023

V ostravské Galerii výtvarného umění byla zahájena výstava Dělník je smrtelný, práce je živá, která se kriticky věnuje fenoménu práce. Představuje ji v širokém kontextu i v nových souvislostech.

Výstavní sály propůjčují místo nejrůznějším autorům, z nichž jmenovat jen pár bude náročné; snad dílo Maxe Švabinského Žně (1925), je jedním z takových, které –
ač k tématu práce neodmyslitelné promlouvá a zastupuje ženu s typickými pracovními atributy v sekci výstavy Personifikace práce. Symbol. Propaganda, ohromuje také určitou zářivostí a tělesnou hutností, která z obrazu čiší. Samotný motiv žní se jako zpodobnění práce ve venkovské krajině objevuje nejčastěji. Zaujímavé je také zastoupení Jana Zrzavého jeho obrazy z roku 1933, které ostravské haldy představují téměř jako fantaskní krajiny. Zrzavý Ostravu navštívil poprvé v roce 1932, když vystavoval v Galerii výtvarného umění už jako respektovaný umělec a fascinován haldami čímsi jako „středověkým předpeklím“ krajinný ráz zachytil.

Přestože výstava představuje hlavně českou výtvarnou scénu, zařazeno je i dílo André Fougerona. Ten byl jako člen francouzské komunistické strany osloven v roce 1950 federací horníků (CGT) k zachycení práce a průmyslového života Francie. Během rezidenčního pobytu pak vytvořil čtyřicet obrazů a řadu kreseb a jeho dílo se řadí k vysoce politickým.

V sekci V potu tváře. Půda. Rozsévač. Sekáč. Družstevník je zařazena socha jedné z nejmladších autorek výstavy Sabiny Knetlové Zranění z pole (2020), která provedením v betonu kombinovaným s klasem fascinuje svou přímostí a bezelstností a zároveň křehkostí dané tématiky, která je pro autorku osobní výpovědí. Z dalších současných autorů jsou na výstavě představeny dvě apokalypticky vyznívající koláže Václava Buchtelíka Žháři a Porota, obě z roku 2019.

Výstava se věnuje i médiu fotografie a v sekci Fotografie. Každodennost. Fascinující genius loci. Pád katedrál dává prostor velkým jménům tohoto oboru hlavně z žánru dokumentární fotografie a to Jindřichu Štreitovi, Dagmar Hochové, Viktoru Kolářovi, Gustavu Aulehlovi nebo Václavu Jiráskovi.

Práce je živá
Výstava Renaty Skřebské Dělník je smrtelný, práce je živá pečlivě a obšírně ohledává tématiku práce a její estetizaci v dlouhém časovém období, na jejíž podobu mělo dobové myšlenkové nastavení zásadní vliv. Pakliže se tematizování práce opět dostane na plátna umělců, nebude zřejmě postava usazená za počítačem v podobě home-office tím nejatraktivnějším, co bychom jako odkaz dnešní doby chtěli uchovat, bude ale odrazem doby, kterou naše životy aktuálně prostupují.

Dělník je smrtelný, práce je živá
Galerie výtvarného umění v Ostravě
(Jurečkova 9, Ostrava)
23. 9. 2020—21. 2. 2021

Ostravská výstava Vidět jinak představuje rozmanité rozhraní tvorby již zesnulého výtvarného umělce Pavla Nešlehy. Jedná se o výběr umělcovy tvorby od osmdesátých let do roku 2003. Expozice představuje autorovy kresby, malby, pastelovou tvorbu a digitální tisk. Prim hraje především Nešlehova osobitá reflexe romantismu.

Reflexe různorodosti umění
Na přípravě expozice v hlavním výstavním sále Domu umění nazvanou Vidět jinak se podílela také umělcova žena a historička umění Mahulena Nešlehová. Výstavu otevírá dílo nazvané Via canis (v překladu Cesta psů) s osmi fotografiemi znázorňujícími kryty spodních částí pouličních luceren, kdysi typického veřejného osvětlení ve všech městech republiky. Rozměrný digitální tisk a industriální atmosféra prostupuje celou tvorbou Pavla Nešlehy. Pražský rodák měl k Ostravě vždy velmi blízko. Široké rozpětí vystavených uměleckých děl autora sahá od černobílých kreseb přes barevnou techniku pastelů až po digitální tisk.

Vidět jinak
Nešleha skrze svá díla prezentoval dramata lidské existence i existenční otázky. Hrál si s fenoménem světla a zejména pak s jeho symbolickým pojetím. Jeho obrazy zobrazují přírodu, živly, přírodní elementy, mýty. Umělec propojoval reálný svět a realistickými prvky s iluzivní malbou, kladl důraz na detaily. Reálnost a významovost věcí zachycenou objektivem fotoaparátu přenášel Nešleha na plátno či papír, přičemž jeho fotografická zkušenost mu v tom značně napomáhala. Celou výstavou prostupuje tajemno, ponurost až mystično, autor se ve své tvorbě inspiroval romantismem, zejména německým malířem krajinomalby Casparem D. Friedrichem nebo také českým básníkem Karlem Hynkem Máchou, ke kterému vztahuje i jedno ze svých děl s názvem Pokus o cestu za K. H. Máchou. Osudovost, lidské bytí a vztah k přírodě jsou hlavní tematické prvky Nešlehova souboru děl. Přenést všednost, věčnost a každodennost, dostat se dál, hlouběji do podstaty, obnažit ukryté, významné a důležité.

Symbolické zhodnocení reality
Dominantním dílem výstavy je velkoformátový obraz Proměna zobrazení, který představuje výraznou hru s pastelovými barvami a světlem. Dílo se nachází v poslední výstavní části a svou majestátností expozici pomyslně ukončuje. Cyklus Záznamy světla nacházející se ve střední části na čelní stěně představuje výběr šestnácti děl, jež značí vnitřní vize zachycené na papíře barevně a světelně. Spontánní a intuitivní rozměrná série pojmenovaná Živly vznikala v rámci Nešlehova zaměření na strukturální grafiku a informel. Kresba Labyrint vznikla na začátku normalizace, v roce 1970. Černobílé proplétání linií tužky v sobě obsahuje představu úzkosti, tísně a obavy – soudobé pocity obyvatel tehdejší doby. Na principu zvětšení a zdůraznění detailů byly vytvořeny díla Vývrat, Stopy, Tajemství znaků, Oidipus či již zmíněný cyklus Záznamy světla a další.
Pavel Nešleha svou uměleckou tvorbou zastával významnou pozici na poli výtvarného umění. Prosadil se o návrat k realistické iluzivnosti a existencionální prudkosti. Přikláněl se k uměleckému směru romantismu, jež se zaměřoval na přírodu a lidský osud, který vyzdvihoval. Nešlehova sbírka obrazů je v českém prostředí mimořádná a jeho nesmazatelný otisk ve výtvarném umění nesmrtelný.

Pavel Nešleha – Vidět jinak
Galerie výtvarného umění Ostrava (Jurečkova 9, Ostrava)
25. 6.—30. 8.

Spolu se znovuotevřením ostravského Domu umění si galerie přichystala několik novinek. Jednou z nich je výstava Rudolfa Sikory s názvem Konec světa? Ekologický komiks. Slovenský ambasador životního prostředí prostřednictvím své výstavy sděluje zřetelné ekologické poselství.

Rekonstrukce Galerie výtvarného umění v Ostravě (GVUO) přiblížila původní vzhled Domu umění z roku 1926, kdy byl poprvé otevřen. Stěžejním prvkem celé rekonstrukce bylo především znovu umístění nápisu DŮM UMĚNÍ, který se nyní nachází zcela nahoře v průčelí budovy, stejně jako v původním návrhu. Zároveň galerie představuje hned několik výstav v popředí se slovenským umělcem Rudolfem Sikorou.

Vesmír, Země, krajina
Intelektualita, věda, nenucenost, intuice, náhoda a vcítění. Slova vystihující autorův umělecký proud. Od ekologie postupně přešel Sikora ke kosmologii a předvedl novou metaforickou obraznost. Využíval znaménka života a smrti a zakresloval je do krajin, kamenů či meteorů. „Futurologické úvahy a ekologická varování se periodicky objevovaly v jeho díle a jsou jedním z leitmotivů jeho tvorby. V současnosti pro sebe našel formát tzv. (eko)komiksů, které vášnivě, často i podvědomě, kreslí, aby je následně pomocí počítače „zmixoval“ a dotvořil,“ říká Bajcurová.

Lietavala tu kedysi planétka zemičkou zvaná
Rudolf Sikora velice často používá výstražné znamení v podobě rudé barvy a tučného písma psaného velkými písmeny. Charakteristickým rysem jeho děl je hojné zakomponování vykřičníků, křížů, hvězdiček a šipek do obrazů. Mezi typické barvy patří černá, bílá, červená a vepsaná typografie do uměleckých děl. Texty jako Naša civilízacia buď prežije, alebo zanikne! či Starý svet je odsúdený k zániku. Nový svet je nevyhnutný nebo Ničíme ekosystémy oceánov a atmosféru používame ako priemyslnú skládku upozorňují na hrozící nebezpečí ze strany samotných obyvatel planety Země. Protože největší naši hrozbou jsme my sami.

Antropocén – poslední geologické nebo lidské období?
Sikora sám sebe jako autora nepovažuje za nejdůležitějšího v rámci své výstavy. Jde mu především o poselství, které z expozice vyzařuje a které výstava přinese. Přeje si oslovit diváky, předvést výstrahy a hrozící neštěstí co nejvíce lidem, nechce nechat nikoho klidným ani apatickým. Expozice je pojatá jako výhružka a zároveň i jako výzva.

Rudolf Sikora – Konec světa?
Ekologický komiks
GVUO (Jurečkova 9, Ostrava)
16. 10. 2019—12. 1. 2020

Mezi sbíráním a shromažďováním je rozdíl především v přístupu – sběratel vědomě vybírá objekty svého zájmu a systematicky tvoří sbírku. U sbírání umění je vědomý přístup obzvlášť nutný už jen vzhledem k jeho náročné finanční stránce. Jak si umění vybírá jeden z nejvýraznějších českých sběratelů, proč jím je a jaký je současný stav této intelektuální estetické vášně v České republice mi sdělil Jan Kudrna, historik umění, kurátor a asistent sběratele umění Roberta Runtáka.

Sbírání umění je tvou profesionální náplní. Jak ses k této formě práce s ním dostal?
Dostal jsem se k tomu náhodou – ke sběratelství jsem se dostal přes sběratelství.

Jsem z automobilové rodiny a můj otec asi před pětadvaceti lety začal sbírat stará auta a motorky. Pochopili jsme, že když chce člověk dělat něco pořádně, musí k tomu všemu přistupovat jinak. Dělat všechny ty věci okolo pořádně a usínat se sbírkou, budit se se sbírkou. Těšit se na to, že někam jedeš a něco uvidíš, případně něco získáš. Chápat, co děláš, je zásadní, ale ještě důležitější je pochopit, proč to děláš. To vše nejde, aniž by ses o tom nesnažila dozvědět vše. Jako první jsme začali sbírat návody k použití, seznamy náhradních dílů k autům a motorkám a také reklamní prospekty. První byly jen na české stroje, pak i na cizí, ale primárně vydané pro český trh. Potom přibyly plechovky od olejů a reklamní cedule, což už mělo nějaký vizuální rozměr. Už i ty reklamní prospekty mají svou vizuální kulturu, když ji tam chceš najít nebo když je už s tímto klíčem sháníš. Roky plynuly a otcova sbírka rostla, dávala určitý tvar a smysl. Žil jsem „ve sbírce“ a jakémsi řádu. Svět dával jasný smysl. Vždycky dává v těchto situacích smysl, pokud dovolíte sběratelství vstoupit.

Jak začala tvá profesionální spolupráce s Robertem Runtákem?
Po studiích jsem dostal velkou příležitost od Jiřího Jůzy, který byl tehdy novým ředitelem v Galerii výtvarného umění v Ostravě. Začal jsem pracovat v GVUO jako kurátor. V Olomouci jsem měl kamaráda, kterého jsem znal roky přes rodinné vazby. Ten měl kolegu, který už nějaký čas sbíral umění. Věděl jsem, že má Fillu, Čapka, Tikala. Asi před osmi a půl lety jsem se s tímto člověkem potkal. Tím člověkem byl Robert Runták a my se začali o umění a umělcích bavit. Za nějaký čas jsme zajeli do prvního ateliéru k Jakubovi Špaňhelovi. Tahle legenda je poměrně dobře známá a vím, že Robert o ní v řadě rozhovorů sám mluvil. Začali jsme po ateliérech jezdit pravidelně a já jsem Robertovi ve volném čase radil a někdy v roce 2011 jsme po dohodě usoudili, že by mohl zkusit koupit i nějakého zahraničního autora. Začalo to první cestou do Londýna a nákupem série děl Jonathana Wateridge. Pak jsme navštívili Lipsko, několikrát Berlín, Budapešť a další města. Základem však zůstalo a zůstává umění české. Dnes jsem již rok zaměstnancem Roberta Runtáka a mám čas pracovat ve prospěch sbírky naplno. Chystáme na konec roku otevření zajímavého kulturního prostoru poblíž vlakového nádraží v Olomouci, kde budeme provozovat i galerii. Takže když se na to opět podívám stejnou optikou jako před lety: svět zase dává ten jasný smysl.

Drží se Robertova sbírka v médiu malby, grafiky a sochy?
Převažuje české umění od 80. let minulého století po současnost. V počátcích převažovala exprese a figura, k tomu významně přibývá video, objekty, geometrie, nebo například Klub konkrétistů. Grafiky moc ne. Malby převažují, částečně kresby. V současnosti už je ve sbírce spousta objektů. Mnoho lidí by nečekalo, jak zásadní prostorové práce posledních 20–30 let se najdou ve sbírce Roberta Runtáka. Přibylo také video.

Z jakého důvodu se pro video rozhodl?
Racio hraje u všech a vždy velkou roli. Záleží však, v jaké míře. Pro Roberta je také nutné dokázat si umět představit žít s tím, co sbírá. Neměl by se svým partnerem problém, aby u něj video běželo ve smyčce třeba čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Umění nesmí být „pózou“, sběratel by měl ideálně umět s těmi díly žít.

Je tedy množstvím svých děl obklopen i ve svém osobním prostoru.
Ano. A další díla, která jsou v depozitáři, jsou v nebývalé míře zapůjčovaná na nejrůznější výstavní projekty jak u nás, tak v zahraničí. Jen za rok 2018 zapůjčil okolo 150 děl.

Když jste se bavili s ostatními sběrateli, stále převažuje tendence sbírat klasická média, tedy malbu?
Mění se to. Samozřejmě ne tak rychle, jak by se mohlo zdát nebo jak by bylo potřeba. Malba má dvě obrovské výhody – je komoditní a má za sebou obrovskou historickou zkušenost. Tato dvě hlediska budou vždy tvořit pilíř výtvarného umění. Kolem roku 2000 spousta lidí zastávala názor, že „malba je mrtvá“. Dnes víme, že je to hloupost – i kurátoři, kteří se na malbu nezaměřovali, dnes výstavy malby dělají. To částečné poučení a posunutí se na scéně je reprezentováno i tím, že tyto vážně míněné disputace o smyslu a nesmyslu malby jsou už dávno – naštěstí – pryč. Když se ke scéně budeme chovat „hezky“, tak všechny techniky, styly i -ismy budou mít krásný život, protože na něj mají všichni totožné a nezadatelné právo. A právě to je znak vyspělosti.

Studoval jsi dějiny umění a kulturní dějiny. Jak nazíráš z hlediska úrovně kultury Prahu?
Měl jsem štěstí, že můj strýc měl v Praze byt. Mohl jsem tam tedy jezdit a kontinuálně tam trávit poměrně dost času. Prahu mám jako město velmi rád, je úžasná! Myslím si, že je v neuspokojivém kulturním stavu. Vůbec nevytěžuje svůj potenciál. Lákadlem je levný sex a levný absint. Drtivé většině lidí, kteří Prahu využívají a žijí v ní, to stačí. Ale chápu to – je to jednoduché a bohužel velmi výnosné.

A zároveň je to krátkozraké a sobecké. Podoba žití zaměřená pouze na „teď a tady“, která kulturu z dlouhodobého hlediska neposunuje k rozvoji.
Obecně Češi se dívají s despektem například na Poláky, ale v Polsku by se tohle nikdy nestalo. Polák by ruské důstojnické čepice a matrjošky ve svém hlavním městě nedovolil. Sice těchto výjevů v Praze ubylo, ale stále je to zoufalé. Poláci jsou v aktuálním umění – a hlavně v práci s díly a v galerijnictví – dál, než my. Mají na to více peněz a kladou na to větší důraz. Je to samozřejmě i o jisté míře vlastenectví a zcela jistě o hlubší debatě. Ale zaspali jsme a nejsem si jistý, za jak dlouho – a zda vůbec – můžeme tento handicap dohnat.

Jsou ale také mnohonásobně větší.
To ano, ale důležitý je ten velký důraz. Kdybychom my byli o tolik větší, nejsem si jistý, zda by byl efekt úměrný. U nás je to těžké. Když se vrátím ke sběratelství – holedbáme se obratem 1,15 miliardy Kč na aukcích (a zcela jistě minimálně podobné výše v přímém prodeji), a stále tady stavíme dům o stech patrech. Nemáme však vybudovány základy a stavíme jej na písku. Poslední dům na tzv. „zelené louce“ pro umění je Dům umění v Ostravě a je to rok 1926! A když už jsme k nějaké částečné nápravě blízko, jako tomu teď bylo v Olomouci, ukážeme, jak zoufalí a malí jsme a to paradoxně na těch nejvyšších místech. Konkrétně již zmínění Poláci postavili několik parádních muzeí a umí se s minulostí nějak adekvátně vyrovnat. Ale všechno spolu souvisí, třeba ekonomika-byznys: odbory v nejmenované automobilce křičí, že mají málo peněz a člověk si rozklikne fórum pod článkem a tam je – proč platy nejsou jako ve Španělsku? Řekl bych jednu věc: Španěle jsem zmínil záměrně; my jsme měli různé operační programy z EU, které byly více nakloněny umění, ale nic se z nich zásadně nerealizovalo. Španělsko si na kultuře vystavělo promo, svoje PR, svou identitu. Regionální města mají špičkové domy, stojí třeba vedle katedrály postavené ve vzoru panenské gotiky, čtyřicet metrů od sebe. A nikomu to nevadí, protože to udělali dobře, protože se na tom shodli a chtěli, aby to fungovalo. Město Alicante, třistatisícové město, nikdo nezná, kdyby nebylo u pláže. Mají ve sbírkách – i na Španělské poměry – průměrné umění, ale mají parádní dům. Jsou zcela jinde a je to tím uvažováním. Když chceme utrácet za umění a bít se do prsou, že jsme z celé V4 teď nejdále, protože lidé za umění teď opravdu utrácí, tak bychom si ale opravdu měli uvědomit, že podhoubí zde není. Jak říkám, stavíme si hrady z písku. Lidé by měli chodit do zajímavých a současných budov, kde se skvělé věci, které stát, kraje a regiony mají, budou učit číst a přijímat. V současnosti mnohdy veřejnost ani neví, jak kvalitní a zajímavá díla galerie spravují, protože jsou ve sklepech a v depech. My máme lidi učit, aby umění měli rádi a hledali si k němu cestu. Paměťové instituce mají udávat směr, avšak k němu musí být utvořeny podmínky. Obnosy na trhu – ty k tomu všemu opravdu nestačí. Absolutně ne.

Kulturní úroveň by měla být jednotná či k celistvosti směřovat.
U nás to tak není a nepovažuji nás za vyspělou kulturu. Jsme bohužel taková Amerika ve spreji.

Co se s tím dá dělat?
Je to komplexní problém. Velmi často si stěžujeme na dotace a podmínky, regule, Brusel. Historická zkušenost ale je, že si často stěžujeme na něco, co se nás de facto netýká. Největší nepřítel Čechů není Brusel, není to cizí úředník, nějaký možný gubernátor. Největší nepřítel Čechů je Čech samotný. My sami si vůči sobě umíme pravidla udělat tak těžká a složitá, jak nám je nikdo z venčí nikdy nenastaví. Mohli bychom začít v pozdním středověku nebo v novověku. Příkladů bychom našli mnoho a samozřejmě smutné je, že ta situace trvá dodnes.

Vnímáš mezi jednotlivými kulturními institucemi rivalitu nebo spolupráci?
Když Praha má ten potenciál, tak jí pomozme. Proč třeba není nějaký parádní veletrh? Nejsem totálním příznivcem veletrhů, ale myslím si, že zrovna v Praze by mohl být. Je to střed Evropy, máme tady zajímavé autory. Víme, že i na východě jsou zajímaví autoři. Proč ne? Obávám se však, že důvodem absence takového veletrhu s větším dosahem je téměř nulová schopnost domluvit se. Vnímám tady strašné písečkování. Jsou tady různé – i komerční – galerie, které fungují v dost pokřiveném grantovém systému a ten je nenutí příliš se snažit. To jsou v zásadě ty největší problémy, které máme. Pořád zoufale řešíme soukromé vs. státní. Stavíme umělé bariéry a díváme se na tuhle situaci optikou desítky let starou. Chápu, že před deseti, patnácti lety tady takové možnosti nebyly a byli tady různí hochštapleři, kteří se mohli prezentovat na úkor státu, ale doba se dynamicky mění: dnes tady máme třeba pět soukromých sbírek, které jsou už téměř institucionalizované. Jsou otevřené všemu, jsou schopné být nápomocné státu. Ale stát si musí uvědomit jednu věc: že on současný materiál v podstatě nemá a hlavně skutečně zásadní díla ve většině případů v ateliérech současných autorů již nezakoupí. Často na stát zbývají podružná díla, protože ta zásadní díla posledních cca 30 let jsou v soukromých sbírkách.

Je to otázka financí?
Financí také, ale především zájmu. Národní galerie neměla nikoho, kdo by dlouhá léta chodil po ateliérech a projevoval zájem. Co jistě vím je, že řada současných autorů a autorů střední generace by potvrdila, že už jen trvalý zájem ze strany Národní galerie by pro jejich sbírky řadu věcí uchoval do chvíle, než by se finanční prostředky na nákup našly. Pokud stát nechce pořád dokola vystavovat kubisty a občas něco z šedesátých let, ale chce pořádat projekty se zásadními díly od roku 1989 výš, tak se bez spolupráce se soukromými sbírkami neobejde. A taková spolupráce musí být hluboká, komplexní a vzájemná tak, jak tomu je ve světě. Opravdu na setrvávání v pomyslných „zákopech“ státní versus soukromé již není vhodná doba a každý den v této pozici páchá jen škody.

Pakliže má výstava nějaké téma, neměla by její podobu limitovat práce buď se státní, nebo soukromou sbírkou. Primární má být celistvé zpracování tématu, které není ovlivněno tím, v jaké sbírce daná díla jsou. Tedy státní × soukromé by v rámci spolupráce nemělo být rozdělovacím faktorem.
Ano, spolupráce bez antipatií a strachu. Ve státních institucích pracují skvělí lidé, srdcaři, bez kterých by scéna nebyla, ale řada z nich by se měla dívat s větší velkorysostí a vnímat více komplexně. A nejde o to, jestli je to kurátor nebo ředitel. Platí to obecně.

Aby nebyly výstavy galerií zaměřené na lokální autory?
Aby se například nebáli si na výstavu půjčit z 80 % díla ze soukromých sbírek. Je to divný strach, který už není na místě. Rodí se zde řada zásadních projektů. První byli Závodní v Mikulově, postavili skvělý dům. I pan Igor Fait. Vstoupil do obrovských a ověřených prostor v Brně, dnes má již rozsáhlou sbírku, která je přístupná na jeho webu a podporuje množství autorů. Velký respekt mám k tomu, co udělal pan Rýzner v Humpolci. To je fenomenální záležitost, ještě s přihlédnutím k tomu, že se do toho pustil v deseti tisícovém městě. Kunsthalle Praha je také velmi zajímavý projekt vznikající v centru Prahy a myslím, že až se budova otevře, bude to opravdová kulturní událost a to nejen pro Prahu samotnou. A samozřejmě velmi se budeme snažit i my v Olomouci. Za mě je ta decentralizace strašně důležitá – musí být. Je to jediná cesta a v zásadě základní pilíř nějaké změny.

Není možné se omezovat nějakými fyzickými hranicemi, když dnes už de facto nejsou – už jen prolnutí reálného a virtuálního světa, svobodná a rychlá možnost cestování skrze státy Evropské unie. Kulturní svět výtvarného umění nemá hranice tvořené městy.
Kvalitní umění musí být i v menších městech. To tak ve světe prostě je již řadu desetiletí.

Tam by mělo být, aby se společnost rozvíjela a kultivovala. Praha a další velká města mají všechno kvantitativně nadosah, ale je potřeba komplexně kultivovat vkus publika celoplošně.
Musím říct, že znám spoustu sbírek. Na Moravě vznikají zajímavé sbírky. Začal jsem Richardem Adamem, bratry Markovými, zmínil jsem pana Faita. Kromě Roberta Runtáka vím ještě o dalších velmi zajímavých sbírkách ve Zlíně nebo Kroměříži. Opravdu jich není málo a je skvělé, že mnohé z nich mají ambici se časem představit veřejnosti. Pokud už to jednou či vícekrát neudělali, tak se to v horizontu pár let stane.

Vídají se sběratelé navzájem, sdílí své zkušenosti?
Já osobně o to moc stojím. Robert Runták se mnohými sběrateli občas potkává nebo je osobně zná. Však moc bych si přál, aby se časem konala nějaká pravidelná setkání, která by sběratelskou scénu ještě posouvala vzhůru.

Co ženy sběratelky?
O jedné či dvou dámách sběratelkách jsem slyšel, avšak přímo osobně je bohužel neznám.

Jak důležitý je ve sběratelství právě faktor rychlého rozhodování?
Jde o zásadní dovednost a schopnost. Samozřejmě většina akvizic je o tom luxusu možného odstupu a času na klidné rozhodnutí, avšak jsou situace, kdy je opravdu potřeba být velmi rychlý a pohotový. V tomto je Robert Runták velmi silný.

Jaké faktory Robertovo rychlé rozhodování ovlivňují?
Je neskutečně učenlivý, takže se prokoukal a prosbíral do opravdu vysoké úrovně. Dnes je ve stavu, kdy společně se svým partnerem dokážou velmi dobře rozpoznat kvalitu. Samozřejmě osobní preference a nějaký kód vnímání a vidění je u každého sběratele jeho neoddělitelnou součástí. Vidí tisíce děl ročně, vnímá, co vybočuje, má obrovskou vizuální paměť. Když vidí, že je ta věc perfektní, že ji třeba pět, deset let nemusí nikde potkat, tak je ochoten ji pořídit i za nestandardních cenových podmínek, protože si velmi rychle uvědomí, že to v budoucnu nebude o ceně, ale o tom, zda dané dílo někdo má nebo nemá.

Robert se sbírání věnuje jedenáct let. Je váš vkus podobný? Vedete dialog?
Vedeme dialog a myslím si, že náš vkus je dost podobný, přestože konečné rozhodovací právo má jen on a tak to má být. Hodiny se o umění bavíme. Poslední dobou si děláme podrobné plány do budoucna, kdy přesně víme, co chceme a co sbírka potřebuje. Já jsem takový těkavý, baví mě hodně pracovat, věci hledat a „objevit“ něco jako první. Je to svým způsobem takový sen pracovat s někým, jako je Robert, který věci okolo sbírání a umění chápe stejně. Je to stále takové dobrodružství.

Když už má sběratel určité množství děl, tak kam dále se může posunout, aby nezůstal jen v rutinním sběratelském cyklu?
Čas, který má sbírka „za sebou“, je stále velmi krátký. I když nějaké snové plány tady jsou a ostatně sám Robert je dost nastínil ve svém posledním rozhovoru. Cesta je určitě zřízení nadace a v daleké budoucnosti také separátní dům, ve kterém by byla sbírka komplexně představena. Ale tohle může být třeba za 10 nebo 20 let.

Množství mladých lidí má rádo umění a chtělo by začít sbírat. Ale častokrát je odradí představa obrovského vstupního kapitálu. Jak lze začít sbírat takzvaně bez peněz?
Dají se sbírat věci na papíře. Dnes už mnoho lidí ví, že i tohle médium má smysl. Nejen grafika, ale především kresby. Každý vidí Emila Fillu z aukcí a milionové částky v palcových titulcích. To samozřejmě může vytvořit pomyslné neprůstřelné sklo, ale pravda je častokrát jinde. Nějaké finance potřeba jsou. Dá se začít sbírat i s desítkami tisíc. Před pěti nebo deseti lety to šlo lépe, ale jde to i dnes. Já osobně mám práce na papíře moc rád. Vidím v nich určitou intimitu. Ten prvotní nápad se v nich kolikrát obtiskne nebývalým způsobem. Základ je vybrat si téma, nebo období, kterému se chceme věnovat, a pak studovat, chodit se na díla dívat a být trpělivý. Jde to a jde často o unikátní životní příběh.

Jak obsáhlá je aktuální Robertova sbírka?
Asi neřeknu zcela přesná čísla. Zastoupeno je kolem 350 autorů a celkový počet dnes vysoce přesahuje 1500 uměleckých děl.

Když vidíte dílo mladého neznámého autora a zaujme vás, rozhodujete se pro jeho pořízení hned nebo si o něm dohledáváte informace jako studia, stáže, množství výstav a podobně?
Je to velmi individuální. Je skvělé vědět co nejvíce, kontexty jsou podstatné. Ale vždy si říkám, zda bych s konkrétním dílem uměl žít třeba pět nebo deset let. Když ve mně dílo tuto emoci, nutkavou potřebu, vzbuzuje, tak v zásadě není moc o čem přemýšlet. ∞

Škatulka „umění z regionu“ může vzbuzovat pejorativní nádech. Otevřeli jsme zásuvku s něčím, co se nedostalo do hlavního města. Koukáme na něco okrajového, druhotného. Taková myšlenková zkratka je ale naprosto nesouvisející s podstatou regionální tvorby a pošpiněný obsah jí spíš než umělci mohou vytvořit kurátoři.

Existuje množství způsobů a klíčů, jak umění na výstavu vybírat. Kurátorova práce je bezpochyby její nedílnou součástí – uměním umění vybrat a představit. Definování základních vymezení výstavy jsou pilířem pro rozšíření jejích dalších vrstev a srozumitelné čitelnosti divákovi.

Kurátorka Renata Skřebská vymezila své zorné pole na prvorepublikové umění let 1918–1938 a pojmenovala jej Černá země? Mýtus a realita. Pod tímto názvem se rozprostírá široká přehlídka maleb, kreseb, plastik, porcelánu, ale také designu nebo knižní grafiky, která vznikala v ostravském regionu nebo jím byla inspirována. Černá země je zároveň odkazem ke stejnojmennému časopisu, který v letech 1925–1928 vycházel a region uvedl do širšího povědomí v rámci Československé republiky. V neposlední řadě je název výstavy zároveň názvem obrazu Břetislava Bartoše z roku 1920, který vytváří až ikonický vhled do vize Ostravska a industriálního světa. Jeho Černá země je olejomalbou, na které je obloha hořlavě oranžová, z komínů se vrství hnědý kouř a šedé hutě tvoří panorama za prací vypjatým tělem horníka chránícího záda své ženě, která bosa a s ustaraným výrazem spoře oděna do bílé čistoskvoucí látky kojí své dítě. Tento obraz můžeme pro jeho název i obsah vnímat jako ústřední dílo výstavy – nese sugestivní tíseň prostředí, které dalšími soudobými díly výstava odkrývá.

Kokoschka, Frič i Masaryk
Druhá sekce výstavy představuje významné sběratele a jejich sbírky. V této části výstavy nemůže být opomenut rod Lichnovských, který je spojen s regionem vlastnictvím tří slezských rodových zámků. Stěžejní dílo nejen výstavy, ale i jejich sbírky, je portrét Mechtilde Lichnovské, kterou roku 1920 zvěčnil Oskar Kokoschka. Mechtilde byla obdivovatelkou Kokoschkovy tvorby, a aby byla navždy zpodobněna tímto rakouským malířem (ale také spisovatelem a autorem divadelních her), kontaktovala německého galeristu Herwartha Waldena. Jeho životní příběh je taktéž zajímavý: Vystudoval klavírní hru a kompozici, ale protože měl zálibu nejen v hudbě, věnoval se i umělecké kritice a psaní. Kromě toho, že podporoval mladé umělce, z nichž se někteří stali následně velmi známými, jako malíř Georg Schrimpf, Otto Nebel nebo básník August Stramm, byl zakladatelem uměleckého časopisu Der Sturm, který se věnoval zejména německému expresionismu, dadaismu, kubismu a surrealismu. Vycházel mezi lety 1910 a 1932 a právě v něm byla otištěna přípravná skica Mechtilde Lichnovské zachycená zamyšlená při četbě dopisu. V portrétu již dopis zobrazen není, a přestože malba nepostrádá napjatost v malířském výrazu, působí zvláštně melancholicky. Tento obraz se stal jedním z nejzdařilejších Kokoschkových portrétů. Podařilo se mu v něm citlivě a intimně zachytit vnitřní rozpoložení mysli Lichnovské.

Samostatná sekce výstavy se věnuje malířství. Tvorba Ostravy a širšího regionu, ve kterém žili Češi, Němci, Poláci i Židé, je dotčena množstvím složitých a často protichůdných podmínek. V námětech děl se promítají společenská, sociální a kulturní témata. Jsme vtaženi do boje o každodenní chléb, pozváni na pošmourné procházky a pozorujeme neradostné trpící pohledy žen i mužů. Této sociální tématice a námětům, které zobrazují těžkost doby a svého kraje, jehož krajinné podmínky tvoří průmyslová aglomerace, se na výstavě nutně dostává pozornosti. Patřičně v souladu je s ním i formální stránka děl, která jsou tvořena často v tmavých a zemitých odstínech barevné palety. Kromě již zmiňovaného Břetislava Bartoše jsou to dále autoři Vladimír Kristin, Josef Dobeš, Jan Provazník, Helena Salichová nebo Vilém Wünsche. Výčet jmen ale není roven prožitku ze zhlédnutí děl, tedy než se ke každému autoru vztahovat obšírněji, nechť směřují oči od těchto stránek přímo k obrazům.

Další z vrstev Černé země? je prezentace umělecké dílny bratří Jaroňkových, která je dosud stále přehlížená. Ta ukazuje dobový vztah k folklorismu a národnímu umění. Samostatná sekce představuje německé grafiky a malíře Těšínska a Ostravska. Sochařství regionu čítá jen malý počet autorů, přesto jedna jeho zástupkyně, Helene Zelezny-Scholz, přinesla do regionu kultivovaný a vysoce sofistikovaný projev, který formovalo její rodinné zázemí, studium v Berlíně a Bruselu a znalost italského umění. Ojedinělá syntéza symbolistního a klasicistního cítění se zhmotnila v reliéfy pro kostel sv. Hedviky v Opavě a na výstavě v horním sále je zastoupena třemi svými sochami – Judita s hlavou Holofernovou (po 1920), Uctívání kříže, Řím (1926) a Dny všední a sváteční (1933). V dolním sále pak bronzovou sochou Tomáše G. Masaryka (1933).

Reklamní plakáty a knižní literatura jsou obsahem poslední sekce výstavy v dolním sále Domu umění. Progresivní snahu chápat obálku jako autonomní výtvarný úkol lze vysledovat u vydání knížek Karla Handzela z edice Koliba. K vidění je dále množství plakátů pro výtvarné salóny a výstavy. Očím nemůže uniknout ve stejné místnosti zaparkovaný automobil Tatra Kopřivnice, který nejen díky svým čtyřem kolům zcela jednoznačně hranice regionu přesáhl. Vystaven je mimořádně vzácný prototyp malého aerodynamického vozu s motorem vzadu V 570 z roku 1933.

Kde jsou hranice regionu?
Dům umění tedy téměř ve všech jeho sálech opanuje otázka, je-li regionální umění Ostravska výjimečné, nebo naopak průměrné. Výstava Černá země? Mýtus a realita, která je stěžejním projektem letošního výstavního plánu, předkládá množství argumentů, proč je regionální umění právě výjimečné a zadní vrátka si pečlivě hlídá – důsledně zpracovaná tématika, kterou završuje obsáhlý katalog k výstavě, je jednoznačnou zprávou o závažnosti a profesionálním přístupu kurátorky výstavy a jejích spolupracovníků. Předvedena je náročná a rozvětvená koncepce výstavy, která je vrstvena nejen přímou linií, ale právě mnoha odbočkami. Ty pak působí jako obhajoba sebe sama: nekončící oponenturou snažící se nevynechat žádnou možnost správné odpovědi. Přes nezastavený tok šíře nabídnutých témat i děl se nakonec stává výstava divácky nepojatelnou – alespoň ne skrze jednu návštěvu. Tolik různorodých děl, která region propojují úzce i vzdáleně na jedné přehlídce, pro jejichž uchopení dvě dlaně nestačí. Přehršel děl se stává zhmotněnou ilustrací ke studii zvoleného výstavního tématu, kterou završuje třísetstránkový katalog. Díla z akvizic sběratelského rodu, aerodynamická Tatra, socha Lvice, reklamní plakáty, vázy s folklórními motivy, Kokoschkův obraz i socha Masaryka – představte si tento výčet děl namalovaných na jednom plátně. Ke zhlédnutí by najednou byla skrumáž nesouvisejících jednotlivostí a snad jen surrealista by takový obraz ráčil uchopit. ∞


Černá země? Mýtus a realita
GVUO – Dům umění (Jurečkova 9, Ostrava)
26. 9.—6. 1.