David Stejskal je fotograf, který nechce „jen zaznamenávat“. V rozhovoru vypráví, proč je pro něj důležitá možnost komplexního přístupu k vizuálu, umožňující komunikovat napříč celým projektem. Mluví o tom, jak ve své tvorbě uplatňuje konceptuální způsoby předávání myšlenek a proč mu vyhovuje práce v kolektivu.

Na Instagramu působíš hlavně jako fotograf, ale z tvé práce je zřejmé, že děláš i víc než jen fotografii. Jak bys dnes popsal, čemu se věnuješ a jak se tyto oblasti propojují?

Momentálně převážně pracuju s médiem fotografie a užitou fotografií pro různé klienty a subjekty, ať už jsou to festivaly, designéři, divadla, kavárny, nebo další, komerčnější firmy. Dřív jsem se označení „fotograf“ spíš vyhýbal, protože mě při práci zajímá celková vizuální komunikace, příprava scény i celkový vhled do projektu. V poslední době se mi navíc daří dostávat k projektům, ke kterým mohu přistupovat komplexně, nejen jako člověk, který ovládá zaznamenávající stroj.

Tenhle přístup úzce souvisí i s tím, jak fungujeme v našem čtyřčlenném týmu s Hankou Kubrichtovou, Filipem Sajlerem a Annou Vašičkovou na vizuální komunikaci brněnského HaDivadla. Jsme sice „dva fotografové a dva grafici“, ale role mezi námi nejsou pevně rozdělené. Na projektech pracujeme společně a komplexně.

Mohl bys popsat konkrétněji, co všechno máš na starosti při práci na projektu?

Záleží na projektu a na tom, kam až sahá moje působnost. Jeden z prvních projektů, kde mi bylo umožněno pracovat takhle komplexně a mít dohled nad celkovou vizualitou, byla vizuální identita pro album Hey Girl zpěvačky Marjari, na kterém jsem spolupracoval právě s grafičkou Annou Vašičkovou. Celý proces vypadal tak, že jsem si nejdřív po-slechl hudbu a nacítil se na ni. Potom jsme se o ní společně bavili a vznikl ústřední motiv – květiny. Ty se objevují na coveru alba, na fotografii coveru, v grafice, ve videoklipu i merchi.

U merche jsem přemýšlel nad tím, jak vytvořit něco jiného než klasický balíček plátěnky a trička. Namísto triček vznikly piny, které si můžeš připnout kamkoliv – na tričko, tašku nebo cokoli jiného. Z jakékoliv věci, na kterou připneš pin, se tak stává brand Marjari – dáváš tím najevo podporu její tvorby a zároveň je to i udržitelnější řešení. Do obalu LP jsme navíc vložili sušené květiny, takže když desku vyndáš, zavoní květinami.

Přemýšlíš ve své tvorbě o udržitelnosti?

Začíná mě to zajímat víc než dřív. Cítím větší zodpovědnost za to, aby se zbytečně netisklo moc materiálů, které se nakonec nevyužijí. Máme sklad, takže při koupi nové věci zvažuju, jestli tam půjde uložit a později znovu využít. Neřekl bych však, že jsem stoprocentně udržitelný.

Jak vzniká ústřední motiv vizuálu? Můžeš to popsat na konkrétním příkladu KEEP IN TOUCH 2024?

Většinou to vychází z reakce na zadání. Tématem porcelánového sympozia Keep in Touch v roce 2024 bylo Only Treasures Left to Last neboli Po nás zbydou jen poklady. Pracovali jsme na tom s Hankou Kubrichtovou. Začali jsme fotit jako skici různé věci, které by po člověku mohly zůstat. Ty „poklady“ jsme přitom chápali i jako naprosto obyčejné předměty. Zbydou po nás taky například i odpadky. Začali jsme se prostě rozhlížet kolem sebe, jako když uklízíš po někom pozůstalost.

Na jedné ze skic jsme vyfotili jablko, což se líbilo kurátorovi sympozia Kryštofovi Hejnému. Nakonec jsme se po domluvě s ním a s Antonínem Tomáškem rozhodli, že vizuál zúžíme právě na motiv jablka. Zúžili jsme to na jeden objekt proto, že jsme vizuálním zpracováním tématu nechtěli dávat návod na to, co mají účastníci vyrábět z porcelánu. Kdyby bylo na vizuálu více věcí, mohli by mít tendenci vytvářet to, co vidí. Jablko jsme fotili různě – okousané, vyřezané, vyřezané do tvaru labutě a podobně, ale každé to jablko je vyfoceno v jiném provedení. Tímto různorodým uchopením zobrazení jablka jsme chtěli podnítit účastníky, aby i oni téma ročníku pojali po svém a různorodě.

Vnímám v tvé tvorbě opakovaný prvek humoru nebo bizarnosti. Mohl bys popsat, jak o takových motivech uvažuješ?

Bizarnost mám rád, protože mi umožňuje víc experimentovat s formou, být „ujetější“. Můžu se víc rozmáchnout ve výtvarnosti, přidat do fotky víc prvků nebo přehnat stylizaci. Z mého pohledu je to i efektnější a vizuálně přitažlivější způsob, jak pracovat s tématem. A taky někdy pomáhá rozbourat vážnost situa–
ce. Popíšu to na příkladu práce na vizuální identitě pro UMPRUM Art Semestr 2024. Tím, že se akce koná na začátku léta, bylo vedro a fotili jsme zpocené lidi, rozteklou zmrzlinu atd. Ve vizuálu jsou proto obrázky plastových brček a pytlíků, což lehce tematizuje klimatickou krizi.

Je to způsob, jak zpracovávat problémy, které se nás týkají, ale ne vážnou formou, která mi není tolik vlastní. Vím, že klimatická krize se fotkou rozteklé zmrzliny nevyřeší, ale taková forma mi dává možnost tyto otázky zpracovat a reflektovat je i v užité tvorbě.

Zmínil jsi, že ve své práci na vi-zuálech přemýšlíš nad jejich komunikací s divákem. Přemýšlíš, jak bude tvoje umění interagovat s recipientem i při své volné tvorbě?

Napadá mě zmínit projekt, který vznikl během mého bakalářského studia na FUD UJEP. Projekt začínal jako site-specific prostorová instalace, jejímž cílem bylo oživit prostor školy, ale pak se různě obměňoval. Časem jsme ho pojmenovali Ping Pong Ping a vystavovali jsme ho několikrát, například na výstavě Pokoje. Postavili jsme v průchodové části školy pingpongový stůl, který nesloužil jen ke hře, ale symbolizoval i dialog. Míček představoval tu „flow“ komunikace – i když názorově stojíte proti sobě, je třeba si naslouchat. K tomu stolu vznikla tribuna, která umožňovala sezení. Nejsi omezený už vzniklými přátelstvími nebo kontakty, ale můžeš přijít a vytvořit si nové. Doprovázely to ban-nery s textovým a fotografickým zobrazením našeho manifestu, který zpochybňoval princip výhry. Chtěli jsme říct, že nejde o výhru, ale o samotnou hru – a o to, jestli tě to baví. Například na jednom bylo napsáno „Work Hard” a „Play Hard“ a vedle byla fotografie zapálené hráčky ping-pongu. Vedle toho byl další banner s fotkou trofeje.

Manifest, který jsme sepsali, byl do jisté míry naivní. Postupně jsme si uvědomili, že naše touha neustále něco dělat – „hrát“ – je spojena s naivní a optimistickou vizí práce, která může vést k vyhoření a vyčerpání. V dalších fázích Ping Pong Pingu, kdy jsme naposledy vystavovali na výstavě Pokoje, jsme proto začali zpracovávat téma vyčerpání a mentální hygieny. Skrze kritičtější pohled vznikl fiktivní energetický nápoj Recharger.

V tomto projektu využíváme estetiku a přístupy užitého umění a vi-zuál-ní komunikace, se kterými máme zkušenosti. Vytvořili jsme například kšiltovky „Never Stop Playing“ nebo šály „Work Hard, Play Hard“. Nošením tohoto brandu vyjadřuješ, že patříš do naší komunity, která sdílí stejné myšlenky.

Nyní pracuješ se svým čtyřčlenným uměleckým kolektivem na vizuální identitě HaDivadla v Brně. Jaké je pro vás tvořit společně na jednom projektu? Není to někdy náročné?

Baví mě práce v našem týmu, protože tam máme dobrou energii. A zároveň se mi líbí, že si dáváme feedback už v procesu tvorby a vedeme spolu dialog. Dialog je něco, co mě obecně hodně zajímá a baví. Rád slyším názory lidí, kteří uvažují jinak než já. Jsem zvědavý, když se někomu nelíbí to, co se líbí mně.

U HaDivadla je ta kolektivnost vlastně dvojnásobná – spolupracujeme jako náš tým s kolektivním vedením divadla, které tvoří Jana Vaverková, Jan Doležel a Justina Grecová. A máme vlastně dost podobný přístup k práci, je to takové indiánské hlasování. Není to demokratické hlasování, kde dva přehlasují jednoho. Hlasujeme a bavíme se o výsledku práce tak dlouho, dokud s ním nejsme spokojeni úplně všichni. Ten proces funguje jako přirozený filtr, díky kterému je výsledek podle mě silnější.

Jsi technický typ? Vyznáš se v tabulce expozice a v dalších technických věcech?

Mě technika moc nebaví. Nezajímá mě, jaký mám foťák ani kolik má fotka pixelů. Dokud splňuje to, co potřebuju, je mi to jedno.

text: Marija Furletova

Svoje takřka desetileté angažmá v roli uměleckého šéfa HaDivadla končí Ivan Buraj režií hry Noc tribádek z pera švédského dramatika Pera Olof Enquista. Viděné lze nazývat divadelním útvarem jen stěží. Jedná se spíše o shluk náhodných a spolu nesouvisejících situací, na které již po cestě domů divák s úlevou zapomene. Dokonce ani obsazení Ivany Uhlířové do role Augusta Strindberga inscenaci od úpadku nezachraňuje.

Hra vznikla na základě reálné situace. Během divadelního zkoušení se setkává milostný trojúhelník – Strindberg, jeho bývalá žena Siri von Essen a její milenka, také mladá herečka. Otevřeně zde proudí výčitky a zraněné city. Divák má možnost nahlédnout emoční zátěž všech zúčastněných. Schéma pradávného zápasu mezi mužem a ženou/ženami zde však vůbec nefunguje. Sami herci marně hledají, o čem vlastně hrají, a recitují celé pasáže textu bez energie a zaujetí. Uchylují se ke konvenčnímu herectví jako k poslední naději ze všeobecného myšlenkového zmatku. Z filozofické podstaty Strindbergovy osobnosti se nezdařilo do díla vetknout nic. Rozpad divadelní formy nastal, avšak syntéza v cokoli nového se nedostavila. Na katarzi nutno zapomenout. Režie se propadá do pasti vlastních emocí a nezbývá pak již nikdo, kdo by mohl vytvořit výslednou pointu.

Krápníková výzdoba scény má sice naznačovat klaustrofobii, frustraci či podobenství o platónské jeskyni, ale působí tak nepatřičně, jako by šlo o pouhý omyl divadelních techniků, kteří nachystali Moravský kras (další z inscenací repertoáru HaDivadla) namísto dnešního programu. Stačilo málo, a výsledek mohl být divácky únosnější. Můžeme se jen dohadovat, zda by celku prospěl jiný dramaturgický záměr, radikálnější úprava textu, více času na zkoušení, jiné obsazení nebo odlišná scénografie. Původně zamýšlená hlavní role pro Simonou Pekovou (Český lev 2023 za film Přišla v noci) bohužel nedošla k realizaci. Mohla to být aspoň fraška.

Noc tribádek
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 16. 12. 2024
nejbližší představení pá 7. 3., so 8. 3., po 17. 3.

Woyzeck. Boj dobra a zla ve společném souladu složek krásy a ohavnosti. Dramatický fragment významného německého dramatika Georga Büchnera. Nikdy nedokončené přelomové dílo, které je důležitým milníkem na cestě moderního dramatu. I po téměř dvou stech letech neustále vybízející k nové interpretaci.

Tentokrát se role režiséra v přepracování pro brněnské HaDivadlo chopil Miroslav Bambušek. Určující dramatickou figurou se v Bambuškově inscenaci stala hudba Tomáše Vtípila, která prohlubuje vnořený mnohovrstevný konflikt.
Inscenace vypráví příběh vojáka, otce, vraha a oběti. Prostý vojáček Woyzeck v podání Marka Kristiána Hochmana bojuje za lepší svět pro sebe i své dítě, které mu porodila jeho družka Marie. Práce se pro něj stává životem, protože musí dostát otcovské povinnosti a zabezpečit svou rodinu. Pod neustálým tlakem prodává své zdraví a upisuje se k hrachovému experimentu, který vnímá jako nevinný přivýdělek. Idealista s čistými úmysly se proměňuje v živoucí trosku. Důsledky hrachové diety na sebe nenechají dlouho čekat. Paranoidní představy, že ho jeho žena podvádí, jsou poslední kapkou. Nekonečný koloběh kapitalistické společnosti jej pohltí a Woyzeck v zatracení spáchá sebevraždu. Společně s sebou vezme do temných hlubin i svou družku Marii. Je ale Woyzeck vrahem, či obětí? A můžeme na tuto otázku vůbec odpovědět?

Emanace konfliktu
Výrazným motivem Woyzecka je role jednotlivce ve společnosti, která byla pro Georga Büchnera velkým tématem. Jeho úvahy na tomto poli vyústily v program, kde je člověk pojat jako subjekt dějin. Člověk podle něj nemůže aktivně zasáhnout do všepohlcujícího procesu dějin, nýbrž stává se pouhou hračkou. I přes to ale roku 1834 vydává brožuru Posel hesenského venkova (Der Hessische Landbote), která byla revoluční výzvou k venkovskému obyvatelstvu volající po svržení bohatých vrstev marxistickou cestou, tedy zezdola. Tento dokument byl použit i v Bambuškově adaptaci, kde byl rozdán mezi diváky pro uvedení do děje a vysvětlení poměrů tehdejší společnosti. Inscenace tedy nebyla pouze přepracováním Büchnerova díla, ale i sondou do jeho života a společenských poměrů doby, která se v paralele k současnosti příliš nezměnila.
Hloubka konfliktu Bambuškova díla se s časem proměňuje. Čím více se inscenace blíží ke svému konci, tím více se konflikt přesouvá do Woyzeckova nitra. Mladý muž plný snů a nadějí se pod tíhou Vtípilovy hudby proměňuje. Schizofrenie ožívá na prknech přímo před vámi. Z neposkvrněného anděla se stává krví potřísněný démon. Lidství se ztrácí a život s ním. Utlačovaný podléhá společnosti a vraždou se od ní osvobozuje.
Důležitou roli hraje i herečka Simona Peková, která ztvárnila postavu hejtmana. Hejtman má představovat typického zástupce buržoazie, postaršího, distingovaného a bohatého muže v dobrém postavení, kterému už ale zdraví příliš neslouží. Využívá a ponižuje Woyzecka, aby zakryl svou prázdnotu a ukojil zbytné animální potřeby. Hejtman má v příběhu svůj osobní tragický konec, který poukazuje na to, že dualita světa chudých a bohatých se nakonec stejně rozplývá.
Z dramaturgického hlediska je původní text Georga Büchnera považován kvůli svému tvaru i obrazům za jednu z nejsložitějších dramatických předloh. Bambušek se ho odvážně chopil a společně s dramaturgem Matějem Nytrou vytvořili moderní tragédii romantického hrdiny, který bojuje se světem, jehož tlak nezná mezí.

text: Andrea Polnická

Woyzeck
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 12. 3. 2019
derniéra 20. 4. 2022

Tvůrčí intervence od Michala Mitra si klade za cíl interdiscipli­nárním způsobem doplnit divadelní inscenaci Naši – Studie rozhovoru o klimatické krizi v brněnském HaDivadle. Vytváří se tak prostor pro otevřenější dialog? Jsou interdisciplinární vstupy možnou cestou, kam se současná umělecká tvorba bude (nebo by se měla) ubírat? Jakým směrem se vydává HaDivadlo?

Tvůrčí intervence v podobě světelné instalace absolventa ateliéru intermédií Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně byla v průběhu tří dnů instalována v brněnském HaDivadle. Jedná se o první intervenci, která zahajuje sérii různorodých interdisciplinárních přesahů v následujících měsících. Iniciovala ji herečka Táňa Malíková, kterou zaujala tvorba Michala Mitra. V kontextu „klasických“ kamenných divadel se jedná o inovativní dramaturgický krok, který inklinuje k překročení zajetých struktur a hranic. Zároveň, koncentrace na doprovodný program je v poslední době častým a logickým krokem kulturních institucí, v tomto ohledu o to více, zahájilo-li HaDivadlo sezonu nazvanou Nerůst. Ta je zaštítěna symbolickým gestem – divadlo za sezonu „nevyprodukuje“ žádnou novou inscenaci, zato se soustředí na hlubší ponoření se do již stávajícího a vzniklého programu. Vycházejíc tak z myšlenky, že neustálý růst a honba za pokrokem je pro naši společnost zhoubná. V tomto kontextu je lepší ptát se po smyslu věcí, zpomalit, místo neustálého růstu nastolit zkrátka nerůst. HaDivadlo tak realizuje tyto interdisciplinární přesahy, které nesou potenciál divadelní představení obohatit o jiné a inovativní pohledy.

Budiž světlo
Do tohoto kontextu vstupuje tvůrčí intervence Michala Mitra. Světelná instalace – divák usedne na pohovku před obří světelnou obrazovku, uprostřed níž je kresba, která působí až jaksi mantricky. Divák dostane sluchátka, prostřednictvím kterých je mu umožněno se do „terapie“ naplno vnořit. V pozadí uklidňujícího zpěvu Rihanny se ozývají instrukce, jakým způsobem máme vnímat světlo před námi, co to s námi má udělat, jak a proč nás tato terapie „vyléčí“ z našeho trápení. To totiž údajně vychází z nedostatku slunečního záření. A proto může být stolní lampa údajným řešením podzimní melancholie, jelikož nám dodá potřebné záření, které zapříčiní úbytek depresivní energie. Umělec Michal Mitro v kurátorském úvodu zmínil, že se idea této světelné terapie zrodila během jeho pobytu v Holandsku, kde u sebe mají lidé často stolní lampy, které jim mají pomoci od jejich problémů. Ty jsou totiž doktory vysvětleny jako nedostatek slunečního světla. To může být velmi okleštěný důvod, proč lidé v současném světě trpí depresivními a úzkostnými stavy. Ty, mimo jiné, totiž může způsobovat celkové nastavení současné společnosti, honící se stále za větším výkonem. Produktivita! Depresivní stavy může zapříčit také klimatická krize a vedlejší efekty s ní spojené, čímž se pomyslný kruh uzavírá u divadelní inscenace. Sluneční záření je přece díky lidské intervenci čím dál tím více škodlivé a paradoxně život ohrožující. Proč si ho nenahradit umělým osvětlením? Technologie nás přece zachrání! A tak jsme opět zcela zacykleni.

V tomto kontextu spatřuji velmi zajímavou rovinu tvůrčí intervence společně v dialogu s představením Naši. Instalace divákovi sděluje, nutno podotknout s jistou mírou nadsázky a ambivalence, že ho zachrání ze všech jeho chmur a smutků, nahrazuje tím však přírodní zdroj, krásné zářivé slunce, které člověku dodává chuť žít. Život na naší planetě je však ohrožen paradoxně těmi technologiemi, kterými se jej snažíme všemožnými způsoby zachránit. Do jaké míry dokážou technologie spásně zachránit člověka? Kdy ho začínají ničit a destruovat? Nachází se člověk v neustálém koloběhu ničení a následného znovuoživování?

Být v sobě, a tudíž být i pro druhé a pro svět?
Technologie samy o sobě mají ambivalentní podstatu. Ničí člověka, aby ho mohly následně zachránit. Podstatná otázka, která mi neustále vyvstává, však je – jedná se opravdu o záchranu? O tu čirou, vnitřně opravdovou, smysluplnou záchranu? V tomto kontextu nelze nezmínit situaci, která nastala v rámci mé návštěvy světelné instalace. Nasadila jsem si sluchátka, prvních pár minut vše bezproblémově fungovalo, avšak v jeden okamžik přestal být slyšet zvuk. Přes všemožné snahy již nešel spustit (nakonec vše zdárně dopadlo, pozn. red.). Jak symbolické, světelná terapie, která měla za úkol pomocí technologie „vyléčit“ lidské chmury najednou podlehla své vlastní nedokonalosti. Člověk byl vůči technologii bezmocný, stejně jako technologie byla bezmocná vůči člověku. Lze tedy na technologie stoprocentně spoléhat? Není cesta spíše v lidskosti? Ve vytrvalém snažení? V obrácení pozornosti ke smyslu, k niterným obsahům, které nám dodají sílu k řešení celospolečenských témat? Aneb, zasednout k rodinnému stolu, propojit se v generačním dialogu, a i přes neshody setrvat, pozastavit se, spočinout – nerůst?

Ačkoli zkušenosti se sociálním státem má Česko již za sebou, v HaDivadle nedá mladé generaci kapitalismus spát. Jako téma sezóny si levicově zaměření divadelníci zvolili fenomén práce. V nové inscenaci Maloměšťáci opět varují před blížícím se koncem zhýralé společnosti.

Společnost nejsou ti druzí. Když HaDivadlo kritizuje, ukazuje prstem na každého diváka i na sebe. Říká nám opakovaně, že jsme znudění blahobytem. Unylé tempo inscenace Maloměšťáci a rozpačitost postav má pak nastavit zrcadlo našemu nekonání. Řítíme se do záhuby a neřešíme globální oteplování. „Pořád se jen motáte okolo života“ nebo „Máte být na co hrdí?“ zaznívá důrazně.

Dramaturgicky zacyklené HaDivadlo
O uměleckých schopnostech současného ansámblu není pochyb. Umělecký šéf Ivan Buraj je mistrný režisér. Jejich naléhavá generační výpověď má lidsky ve všech bodech pravdu. Jenom dramaturgicky se začali opakovat, propadli se do tématu. A ten apel už přestává působit a vyznívá prvoplánově. Moralizování je ošidná věc a nepřehlédnutelné odkazy adorující neomarxismus působí až hystericky. Zůstává otázkou, zda se touto cestou klíčové myšlenky dostanou dál, nebo jen k hrstce věrných, kteří už předem se vším nadšeně souhlasí.

Obraťme se k tomu lepšímu v nás
Návodné otázky v programu, na které existuje jen jedna správná odpověď, mají publikum přivést ke zpytování svědomí. Domnívají se, že práce obecně devalvovala. „Hodnota práce zešílela a my s ní.“ A ateista naší doby ani nemůže vyslovit modlitbu „Bože dej mi sílu k poctivé práci!“. ∞


Maloměšťáci
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 13. 12. 2018 • nejbližší reprízy út 15. 1., pá 18. 1. 19:30

Co když zítřek opravdu znamená dnes? Jak vypadá svět, kde už nejsou třídní nepřátelé a není vlastně už ani třeba pracovat, protože všichni mají dost? Konec dějin, nebo spíš definitivní konec? Vítejte ve městě, kde ideje marxismu a leninismu došly svého naplnění. Čevengur jako poslední inscenaci 43. sezóny s titulem Věčný návrat – Krize budoucnosti přináší brněnské HaDivadlo.

Alexej Platonovič Platonov je méně známým, zato veskrze originálním ruským autorem. Jeho dílo padlo za oběť době. Znepřátelil si stranu svými kontrarevolučními názory, které nepokrytě prezentoval například i v románu Čevengur, jenž poprvé vyšel až v roce 1972 ve Francii. V Rusku vyšel román teprve v roce 1988, tedy přesně šedesát let poté, co jej Platonov dokončil. Není se ovšem co divit, autor mimo zesměšnění přehnaností některých revolucionářských projevů předpovídá komunistické revoluci neúspěch a smrt.

Filosofický oříšek
Román Čevengur je sám o sobě dosti spletitý a nestandardní. Vznikal pod vlivem ruského filosofa Nikolaje Fjodoroviče Fjodorova a uměleckých směrů z počátku 20. století. Mimo nadpřirozeného děje s pohádkovými prvky se snaží skloubit náboženské představy s lidovou ruskou tradicí, opepřenou ještě trochou toho filosofického a politického uvědomění. K tomu Platonov novátorsky zachází s jazykem. Věty tak často působí spíše jako volné seskupení slov. To vše je prošpikované řadou symbolů a nelogických zvratů, včetně popírání zákonů života a smrti.

Převést na divadelní prkna těžko uchopitelný román se rozhodl režisér Jan Kačena ve spolupráci s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem. Nutno říci, že nejasné obrysy smyslu a děje románu se v adaptaci snad ještě více rozostřily.

Jak Saška komunismus hledal
Děj je rozdělen do třech navazujících částí: Začátek dějin – Putování – Čevengur. Za epilog celého představení se dá považovat závěrečná scéna odehrávající se v Moskvě, která je na rozdíl od všech ostatních až mechanicky jasná a vnitřně ubíjející. Umožňuje zamyslet se nad vlastní zbytečností a nezvratností lidského údělu, ať jsou představy myslitelů a revolucionářů jakékoliv.

Hlavní postavou celé hry i románu je Saša Dvanov (Mark Kristián Hochman). Sirotek, který je pověřen zkoumáním toho, jak se mezi lidmi uchytil komunismus. Cestou ve vlaku, který symbolizuje revoluci, potkává Kopjonkina (Lucie Andělová), který ho zachrání před bandou anarchistů, a spolu se vydávají do města Čevengur, kde nastal komunismus a kde pracuje slunce a nikdo jiný už nemusí. Kde lidé neumírají. Není třeba se již množit. Lidé ztratili svou přirozenost a uvízli ve vakuu, kde už není za co bojovat. Naštěstí je v každé ideji skulinka, která umožní prohru sebedokonalejšího režimu.

Změť
Představení zanechá především pocit zmatku a poněkud zvláštní rozpoložení. Inscenaci je potřeba vstřebat. Přemýšlet a alespoň něco málo si o Platonovovi přečíst. O jeho životní cestě, filosofii a o smyslu jeho díla. Platonov byl nepochybně vizionář, který si dovolil kritizovat komunismus a předpovídat události budoucí. Uchopení jeho stěžejního románu není snad nejšťastnější, ovšem určitě ne zanedbatelné. Pojetí díla je moderní, obohacené o lokální reálie a zkušenosti. Nechybí mu vtip, a rozhodně ani prostor pro zamyšlení. Herecké výkony jsou bezchybné. Vše dokreslují kostýmy z dílny Bio Mashy. Problémem je snad především to, že látka je obsáhlá a nelze ji pobrat do jedné inscenace, navíc ještě s dalšími kudrlinkami doplněnými pro pobavení diváka. ∞


Čevengur
HaDivadlo (Alfa pasáž 8d, Brno)
premiéra 25. 9. • nejbližší repríza čt 29. 11. 19:30

Je tu čas antropocénu. Doba, kdy je hlavní hybnou silou a likvidátorem planety Země člověk. Důkazy jsou již zřejmé. Vymírání druhů, nové horniny z plastu, oteplování planety, znečištění ovzduší. Existence antropocénu ovlivňuje naši budoucnost, a to ať bude během příštího roku vědci uznán jako oficiální označení naší doby nebo ne. I bez toho je nutné zahájit diskusi, je třeba o tom mluvit a především jednat. Právě proto K antropocénu zve autor a režisér Vojtěch Bárta ve spolupráci s Matějem Nytrou do brněnského HaDivadla.

Čtyřicátá třetí sezóna brněnského HaDivadla se nese v tématu věčného návratu ve smyslu poučení se z minulosti. Budoucnost čeká krize a je nutné se obrátit zpět a najít ztracený směr. Přesně do tohoto konceptu zapadá hra K antropocénu. Ústředním tématem inscenace je totiž ekologická katastrofa, která je za rohem a přináší nám nečekané výzvy.

Vypadat zúčastněně
Třídíme, neplýtváme, nosíme si ovoce a zeleninu z obchodu ve vlastních pytlíkách. Usilujeme o to, aby se náš roční odpad vešel do zavařovací sklenice. Kupujeme si tuhé šampóny, jezdíme MHD a jsme vegani nebo aspoň vegetariáni. Snažíme se napravit chyby předešlých generací a kompenzovat znečišťování a plýtvání velkých korporací. Stačí to ale? Nezašli jsme už tak daleko, že není cesty zpět? A co budeme dělat, až to tady celé skončí? Co po nás zbude?

Mnoho otázek bez odpovědí, jejíchž vyslovení může být natolik pochmurné, že vyvolá nečekaný zmatek a hlavně ztrátu přízně a politických bodů. Na to naráží hned první část inscenace představovaná přednáškou prezentovanou první postavou hry, jakousi typickou mluvící hlavou. Její řeč je bez obsahu. Jen sype pojmy a slova, které slýcháme ze všech možných médiích poslední několik let a to především proto, že už je naprosto nutné politicky reagovat a není možné se dále tématu vyhýbat. Akce ale musí být organizovaná. Ekologické summity, snižování emisí, jednotlivé agreementy s váhou nebo spíš bez ní. Kapacity jednají podle scénářů imagemakerů a hlavně lobbistů nejrůznější nadnárodních firem. Chtěným výsledkem je nic a deadlinem pro akci nikdy. Vždyť je ještě čas.

Hra se nevyhýbá ani střelbě do vlastních řad. Nejen, že zesměšňuje neschopnost obyčejného člověk vyjádřit nějak logicky spoluúčast na možném zániku lidstva bez toho, aby vypadal komicky a pozérsky, ale i krizi umělecké tvorby. Autor ukazuje, že postihnout souvislým a smysluplným textem takový všeobjímající fenomén jako je ekologická krize je téměř nemožné a v současném bodě cesty umění především nudné. Na scéně je nutné šokovat. Na škodu není nějaké to sprosté slovo a gesto. Pódium, papír či plátno to snese. Část projektů taky jen parazituje na pojmu, který je zrovna v kurzu. Nejde jim tudíž o to něco reálně změnit, ale především sbírat plusové body.

Nakonec… dementi
Autor sám označuje hru za ukázku apokalyptického dementního umění. Dvě hlavní postavy, které podivnou taškařici předvádějí, jsou na konci hry zcela dětinské. Při závěrečné recitaci ekologické básně se už jen chovají jako páťáci na besídce a tak podle autora možná budeme reagovat všichni, až možný konec přijde. Už nebude vyhnutí a my se budeme jen pitomě chechtat jako malé děti. Z ničeho si nebudeme nic dělat, protože nebude zbytí. Zen na konci cesty. Blázny přece nic netrápí.

Důležité je zdůraznit, že hře nejde o žádné velké umělecké ambice. K antropocénu je nakonec nejlepší v kombinaci se závěrečnou diskuzí, která bohužel ale neprovází každé představení. Přednáška za účasti autora a také sociologa a ekologa v jedné postavě už přinesla kýžená fakta o reálné situaci naší planety a především změn nezměn přinášející nekonečné jednání mezi jednotlivými státy a také korporacemi. To celé už moc, na rozdíl od schválně pitomně komického představení, k smíchu není. Antropocén či chceme-li capitalocén jsou jen názvy, které nic neznamenají. Dopad krátkozraké činnosti nás lidí je ovšem znatelný. Důležité je rozhodně nepropadat skepsi ani se nenechat ukolébat politickými prohlášeními a naopak aktivně hledat řešení a to ne pouze slovy a pózou, ale činy. ∞


K antropocénu
HaDivadlo (Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno)
premiéra 2. 3. • nejbližší repríza po 23. 4. 19:30

Poslední premiérou loňské sezóny v brněnském HaDivadle byla adaptace novely Petry Hůlové Macocha. Inscenace, která je koprodukcí této scény se Studiem Hrdinů, se dočká začátkem září své pražské premiéry a zahájí šestou sezónu tohoto divadla. Režisérkou inscenace a zároveň kmenovou režisérkou Studia Hrdinů je Kamila Polívková, která poskytla krátký rozhovor.

Po práci na představení Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny z pera Davida Zábranského jsi nyní přenesla na jeviště novelu Petry Hůlové Macocha. Je to od tebe cílená volba – získávat pro divadlo současné domácí prozaiky – spisovatele-individualisty?
Individualisty mám ráda a odjakživa se bráním škatulkování. Není pro mě tedy až tak podstatné, jestli dotyčný je nebo není dramatik, mnohem víc mě zajímá jeho téma, jak nahlíží na svět okolo, čím se zabývá, jaký má postoj a jakým způsobem jej formuluje. Ráda se konfrontuji s něčím, co mi není úplně blízké, protože mám dojem, že to rozšiřuje můj rozhled a podporuje schopnost myšlení. Petra Hůlová i David Zábranský jsou nejen vynikající autoři, ale angažují se ve veřejném životě a jejich názory či postoje jsou často kontroverzní a vyvolávají vášnivé diskuze. Nebojí se jít proti proudu a připomínají existenci jiných světů – jsou takovými „průvodci nebezpečným územím“. A pro mě osobně je přesně toto smyslem divadla – zkoumat, angažovat se, sdílet a především komunikovat.

Jak se liší divadelní úprava od novely Petry Hůlové?
Původní monolog jsme rozdělili mezi pět hereček. Je to velice různorodá společnost a já se ráda nechávám inspirovat rozdílnými přístupy a osobními příběhy každé z nich. Vzniká tak celé spektrum charakterů, respektive postav: autorka, matka, milenka, manželka a především žena-monstrum. Je to taková „pětihlavá saň“, která svádí každodenní boj o své místo na slunci – nebezpečná je ovšem především sama sobě. Jde nám o zobrazení mentálních procesů odehrávajících se v hlavě jedné bytosti, která se cílevědomě propadá do propasti jenom proto, aby se nestala „obětí“ a poslušnou „plnitelkou“ tradičních (ženských) rolí. Víc neprozradím, abychom diváky nepřipravili o překvapení. º


HaDivadlo a Studio Hrdnů: Macocha
Studio Hrdinů (Dukelských hrdinů 47, Praha 7)
so 9. 9., ne 10. 9., po 11. 9. 20:00


autor: Matěj Nytra

Divadelní adaptace románu u nás nepříliš známého rakouského spisovatele Hermanna Brocha Náměsíčníci v HaDivadle nabízí několik mezi sebou vyvážených rovin vnímání. Z nich nejvýznamnější je ta filozofická, pojednávající o krizi hodnot.

Brochův román obsahuje autentický náhled do atmosféry přelomu 19. a 20. století. Režisér Ivan Buraj neváhá předložit obecenstvu rovnou všechny tři po sobě jdoucí části pětisetstránkového románu naráz. Vzniká precizní kompilace scénických obrazů, ve které vše má příčinu, důsledek, ale i bytostný půvab. Herci hrají důstojně, se zvláštním klidem a z nadhledu, přitom tak intenzivně, jako by ztělesňovali osudové okamžiky vlastních životů. Působivý zvrat nastává v druhé části představení, zasazené do přítomnosti. Zde zůstává inscenační tým věrný leitmotivu celé sezóny, která si vytkla zaměření na sebereflexi. Tato originální koncepce nenechá už nikoho na pochybách – sledujeme rafinovanou grotesku na téma „sobě se smějme“.

Tohle není nešťastná doba
Schopnost Ivana Buraje vetknout inscenacím charisma je nepopiratelná a tentokrát se ještě prohlubuje. Nikdy nepřechází do cynismu nebo arogance. Zachovává tím neohrazený myšlenkový prostor, otevřeně nehodnotí, svůj názor nevnucuje. Náměsíčníci jsou vlajkovou lodí všech odpovědí na otázku „Proč má ještě smysl do divadel chodit?“. O krizi hodnot bychom se možná kromě Brocha mohli poradit s Traklem, Haškem, Werfelem, Zweigem nebo Célinem a dalšími, abychom si vytvořili reálnější představu. Srovnávání s dneškem působí troufale. Broch bojoval proti nacismu. Proti čemu a jak bojujeme nyní my?

Objevit Brocha
Esenci všeho silného, co kdy na divadle vzniklo, vytváří už v prvních minutách představení Simona Peková svým geniálním ztvárněním zblázněného Jaretzkého. Potěšující je také obsazení Ivana Urbánka, který přes svůj dlouhodobý pobyt ve Vídni na brněnská jeviště nikdy nepřestal patřit.

Tvorba Ivana Buraje v HaDivadle dozrává ke konkrétním obrysům a zdá se, že Hermann Broch je to nejlepší, co mohlo HaDivadlo potkat. Až tuto inscenaci uvidíte, budete si chtít Náměsíčníky přečíst. Teprve pak vám Hermann Broch naplno ukáže, čím se liší naše nekonkrétní teoretizování od jeho pronikavého myšlení.

Opusťme sociální bubliny
HaDivadlo v této sezóně otevřeně deklaruje spřízněnost s dramaturgií Studia Hrdinů. Jejich společně vznikající inscenace Síla zvyku (premiéra 28. 4.) a Macocha (premiéra 6. 6.) se budou ptát po zodpovědnosti umělce/intelektuála/kritika v dnešním celospolečensky komerčním prostředí. „Chceme dát prostor výtvarně orientované poetice kmenových tvůrců Studia Hrdinů Jana Horáka, Michala Pěchoučka a Kamily Polívkové, kteří se podílejí na vzniku našich nových představení. Pro HaDivadlo nyní zkoušejí Jan Horák a Michal Pěchouček hru Síla zvyku rakouského cynika Thomase Bernharda. Podle prózy Petry Hůlové Macocha vznikne koprodukce obou divadel v režii Kamily Polívkové,“ specifikuje dramaturg Matěj Nytra. ∞


Náměsíčníci (imitace a tušení)
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 11. 11. 2016 • nejbližší reprízy čt 13. 4. 19:30 • 290 / 190 Kč

Informace o tom, že bude do role Ivana Vojnického v HaDivadle obsazen Jan Lepšík působila jako zázrak – ano, to je ideální strýček Váňa. Jeho unikátní technika herectví mě zaujala před lety na první pohled a od té doby ještě mockrát. Dívat se na něj při práci je návykové. Kdyby existoval termín „buddhistické herectví“, popsal by Jana Lepšíka nejpřesněji.

Jakou roli hraje Strýček Váňa v kontextu vaší kariéry? Ztvárňujete ho natolik sugestivně, až to působí, že právě k této postavě vše ve vašem životě přímo spělo. Vidíte ve svém okolí podobné typy lidí, jakým je váš Váňa?
Role Strýčka Váni je pro mě za posledních pět let asi nejzásadnější role, na které jsem pracoval. A to především díky režii Ivana Buraje, která byla nemilosrdně detailní a zároveň svobodná a citlivá. A také díky kolegům, se kterými jsem zkoušel. Myslím, že ve hře jsou v podstatě čtyři hlavní postavy a tak je to celé o těch všech lidech, kteří se tam potkají. Někdy se stává, že náš život se trochu promítá do našich postav a naopak. Ale já jsem rád, že nežiji jako postava Váni, která je zahořklá, cynická a topící se ve vlastním neštěstí. Opravdu to jen hraji. A s tou inspirací, trochu jsem se zaměřil na sledování vyhrocených reakcí ve svém okolí.

Dlouhodobě se zabýváte vedením kurzů herectví. Lze herectví naučit? Jaký je rozdíl mezi schopností a neschopností hrát? Kdo je dobrý herec?
Herectví lze naučit, ale nejdůležitější je osobní vklad, který tomu dáte a chuť to ukázat, tedy si hrát. Dobrý herec je ten, u kterého nepřemýšlíte, jestli mu věříte, jen se díváte a jste paf.

Působíte v divadlech po celé republice. V Brně jste připravil například inscenaci Bondyho invalidních sourozenců. O čem by se v ČR mělo víc hrát a nehraje? O čem by se ani nemuselo hrát a stále se hraje?
Jaké by se měly psát básně… myslím, že je to otázka puzení, tedy potřeby v tuto chvíli něco ze sebe vydat, sdělovat. Já když mám tyto chutě, tak maluji. Nebo secvičím něco, co mě zrovna zajímá. Teď jsou to staré loutkové texty Fausta. Jinak bych přál divadlu víc pravdivosti a tím nemyslím realizmus, myslím i tu duchovní pravdu.

Zpátky ke Strýčkovi Váňovi. Čím vás tento kapitán antihrdinů fascinuje? Vzpomenete si, jak se měnilo vaše přemýšlení o něm v průběhu zkoušení?
Fascinuje mě určitý druh umanutosti, který ho vede až na hranici násilnosti. Jako člověk, který skočí do vody a neví, co je na dně. No a to přemýšlení během zkoušení… asi mi na začátku přišel jako takový neškodný morous, dnes bych s ním na kafe nešel. ∞


Strýček Váňa
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 8. 4., nejbližší repríza st 28. 9. 19:30 • 290 / 190 Kč

Ivan Buraj přivedl na jeviště HaDivadla po loňském Zámku svoji druhou adaptaci populárního díla světové literatury. Příběh Emy Bovaryové v současnosti už skandál nevyvolá. Na otázku, zda má tento román v dnešní době ještě co sdělit, však inscenace odpovídá beze zbytku.

Současná mladá paní Bovaryová je nezaměstnaná – na vesnici práci prostě nenajde. Její manžel celé dny pracuje jako lékař ve službě, ona se cítí zoufale sama a zrazená. Ztrátu iluzí se snaží nahrazovat pomocí „projektu“ hledání sama sebe. Mezitím se úspěšně zadlužuje. Potud panuje shoda s předlohou. Sám Flaubert by se ale asi podivil, kolik levicových myšlenek se dá v jeho díle odhalit. Souboj jedince se systémem svádí hlavní hrdinka neúspěšně. Přesněji: ani se o to nepokusí. Konzumní společnost ji nemilosrdně semele. Kde se stala chyba? V přehnaném zaměření na sebe a svoje potřeby, k čemuž Emě už od dětství napomáhá vlastní otec v dojemném podání Cyrila Drozdy. A v dobré víře nakonec také manžel sám. Nebo je na vině společenský systém, skvěle prezentovaný Zbyškem Humpolcem jako pracovníkem nebankovní společnosti? Patrně. Táňa Malíková řádí v roli Emy Bovaryové natolik sugestivně, že nenechá na pochybách žádnou z žen v sále. Ano, i já jsem madame Bovary, pomyslí si ženská část publika.

Kolik udělá perfektní obsazení
Výrazná sociální interpretace a tušení tragického konce obou manželů prosakuje citlivým způsobem v každém detailu už od první minuty představení. Díky mistrně vypilovaným dialogům se tempo ani na chvíli nezpomalí, celé představení příjemně graduje, režie postupuje velmi logicky a promyšleně. Dramaturgyni Dagmar Radové budiž ke cti, že mladého režiséra nevede k větší vážnosti a stylizaci. Povaha celého představení tak zůstává zábavná, rychlá, trefná a civilní. Herecký minimalismus Marie Ludvíkové (Karlova matka) nebo Jana Lepšíka (bohatý milenec Rudolf) diváky fascinuje a spoluvytváří silnou atmosféru. Jiřímu Valůškovi v roli Karla Bovary jen těžko uvěřit, že je s ním doma taková nuda. Předvádí brilantní výkon, plný kreativních nápadů, a společně s Malíkovou táhne dvouhodinové představení živelnou silou. Velmi příjemnou okolností inscenace je herecká účast techniků a garderobiérek (zábavová kapela, stěhováci).

Malým zklamáním zůstává fakt, že samotná kritika konzumerismu, uvozovaná v prostoru HaDivadla už den před premiérou diskuzí časopisu A2, se do představení bohužel nedostala. Divák si ji nicméně dovede najít sám. Také zmínka z programu o tom, že od roku 2010 žije poprvé v dějinách lidstva víc lidí ve městech než na vesnici, by rozhodně zasluhovala většího rozvedení.

Zkoumání společnosti individualismu
Ověnčen cenami za Vyhnání Gerty Schnirch odešel loni Marián Amsler po sedmi letech z vedení HaDivadla. Už nyní není pochyb, že předal žezlo do dobrých rukou. Nový umělecký šéf svou první premiérou, v této už 41. sezóně významného alternativního divadla, zvedá laťku vysoko nad naše hlavy s odhodláním tvořit divadlo s vědomím kontextu naší doby. Sezóna zaměřená na individualismus nabídne dále v únoru hru Big Sur podle autobiografické novely Jacka Kerouaca, zrežírovanou Ewou Zembok, v dubnu Strýčka Váňu, opět v režii Ivana Buraje, a v květnu se režijně vrací sám Marián Amsler s inscenací ON (jako On-line). Navíc nově vzniklá platforma Studio HaDivadla má v plánu několik generačních autorských projektů, které nebudou přímo konvenovat s hlavním tématem sezóny, nicméně budou klást podobné otázky (pocit sociálního vyloučení, paradoxní vztah mezi nadměrnou komunikací na sociálních sítích a pocitem osamělosti, posedlost vlastním já). ∞


Paní Bovaryová
HaDivadlo (Poštovská 8d, Brno)
premiéra 7. 11., nejbližší repríza 19. 12. 19:30 • 250 /160 Kč

O Adolfu Hitlerovi už byl napsán bezpočet knih, natočilo se mnoho filmů. Inscenace brněnského HaDivadla ale ukazuje Hitlera v opravdu odlišné podobě, než jakou znáte z učebnic dějepisu. Máte-li rádi mrazivý humor, přijdete si na své.

Šest groteskních výjevů z Führerova života, jak zní podtitul hry z pera Arnošta Goldflama, hraje brněnské HaDivadlo už několik let. HaDivadlo je součástí Centra experimentálního divadla, kam patří mimo jiné i Divadlo Husa na provázku a Divadlo U stolu. Tedy další významná brněnská alternativní divadla.

Na začátku hry se Hitler jako mladík hlásí na vídeňskou Akademii umění a při cestě na přijímací zkoušky potkává Stalina na brněnském nádraží. Proberou své budoucí vidění světa a jdou každý svou cestou. Eva Braunová je na návštěvě u Goebbelsových, protože si chce půjčit cibuli. V dalším výjevu rozdává Hitler svým pohlavárům lentilky, aby si společně nacvičili pozdější odchod ze světa. V závěru hry vidíme Hitlera jako staříka v Jižní Americe, kde žije s mulatkou, živí se jako malíř a vzpomíná na svou minulost.

Hitler není vyobrazován jako zrůda, spíš jako měšťácká figurka. Například v momentech, kdy peskuje Braunovou za kouření, neustále mluví o svém psovi nebo panicky hledá maso v bábovce od pekařů z SS, které mu tam určitě chtěli propašovat pro posilnění (Hitler byl vegetarián). Černý humor je v této grotesce opravdu všudypřítomný. Například když se Braunová ptá Hitlera, proč ji někdy nevezme na výlet, třeba do té Březinky, kde má prý nějaké lázně. I další nacisté – Himmler, Göring a Goebbels zde vystupují spíše jako tragikomické a mezi sebou rozhádané postavičky.

Samotného Hitlera hraje famózním způsobem Petr Jeništa. Během celého představení budete žasnout, jak věrně se Hitlerovi dokáže podobat. Mimikou, gesty i pohyby. Výkonem tak jasně převyšuje Eriku Stárkovou alias Evu Braunovou. Je zřejmé, že Braunová měla být ukázána v „slepičím“ světle, ale Stárková v některých místech zbytečně tlačí na pilu a přehrává.
Na hře je jasně čitelný Goldflamův rukopis – jeho typický smysl pro sebeironii a osobitý náhled na svět a lidi, který hraničí až s groteskou, tragikomedií a absurditou. Upřednostňujete-li spíše alternativní divadelní scény, budete určitě spokojeni.


Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně
HaDivadlo
Alfa pasáž, Poštovská 8d, Brno
další reprízy v příští sezoně

autor Arnošt Goldflam
hrají Petr Jeništa, Erika Stárková, Simona Peková, Marián Chalány / Jiří M. Valůšek, Martin Siničák / Jan Grundman, Kamila Kalousová, František Kumhala

„Divadlo Letí svým ztvárněním slavného gay monodramatu Po Frederikovi opět potvrdilo své výjimečné postavení na české alternativní scéně suverénním pojetím angažovanosti v palčivých tématech současné společnosti,“ píší Divadelní noviny.

V roli Johana exceluje Ivan Lupták, který si tak poprvé vyzkoušel vystoupit sám bez hereckého partnera před diváky. Sám o této zkušenosti říká: „Je těžké být na jevišti sám a nemít se o koho opřít. U Fredrika mě naštěstí drží silný příběh, takže se na scéně nemusím cítit osamoceně.“ Podle režiséra Petra Haška „… je to příběh o lásce, životní vitalitě a smrti, který se může dotýkat jak párů homosexuálních, tak i heterosexuálních.“

Hra popisuje život Johana, který právě skončil střední školu a definitivně zjistil, že s holkama bude jen kamarádit. V den svých jednadvacátých narozenin potká Fredrika a zamiluje se. „Na svoje dvacátý první narozeniny jsem se seznámil s Fredrikem. Nebo přesněji řečeno, on se seznámil se mnou, protože on oslovil mě. Ten večer se mi změnil život.“

V tento den začíná nejkrásnější a zároveň nejtragičtější kapitola Johanova života. Dokáže Johan žít i … po Fredrikovi?

Hostování inscenace Po Fredrikovi proběhne u příležitosti queer filmového festivalu Mezipatra. Divadlo Letí se navíc zapojilo do národní kampaně boje proti AIDS ve spolupráci s občanským sdružením Art For Life. Benefiční pražská představení proběhnou 13. a 18. listopadu ve Švandově divadle.

Divadlo LETÍ
Mattias Jesper Brunn: PO FREDRIKOVI
Překlad: Miroslav Pošta
Režie: Petr Hašek
Dramaturgie: Marie Špalová
Výprava: Jitka Nejedlá
Produkce: Magdaléna Zelenková
Hraje: Ivan Lupták
6. 11. od 19:30 hodin v HaDivadle
Více na www.divadlo-leti.cz